TADEÁŠ HÁJEK Z HÁJKU

☼   1.10. 1526   PRAHA        –     ۞        1.9. 1600     PRAHA

Žádný člověk na tomto světě toliko sám pro sebe se nerodí, ale proto, aby hleděl své vlasti, svým přátelům i všem jiným lidem v potřebách nastávajících vedle nejvyšší své možnosti posluhovati.

(Jiřík Melantrich v předmluvě k překladu Matthioliho Herbáře Tadeášem Hájkem z Hájku)

*

U Moháče utichla bitka, v níž na jedné straně stálo vojsko Ludvíka Jagellonského a na druhé straně mnohonásobná přesila tureckých nájezdníků. Byla to krvavá jatka předem prohraná. Dvacetiletý Ludvík prchá z bojiště, seč mu nohy stačí, ale jeho útěk skončí pádem do bažinaté vody jednoho ze slepých ramen Dunaje.

Nedlouho poté Lev z Rožmitálu slavnostně vyhlašuje, že novým českým králem byl jednomyslně zvolen Ferdinand Rakouský. Celkem nenápadně se uprostřed Evropy zrodila nová federace – základ mnohonárodnostního habsburského mocnářství. Osudovost tohoto okamžiku, jíž si tenkrát sotva kdo mohl uvědomit, je patrná teprve ve zpětném pohledu logickém.

Píše se rok 1526.

V témže roce, anebo – k čemuž se hlásí nemalý počet historiků – již o rok dříve, se v pražském domě zámožného a váženého ouřady při kapli betlémské Šimona Hájka narodil syn, který podle rodinné tradice dostal jméno Tadeáš.

Počátky jeho životní dráhy se patrně nijak nelišily od cesty, jíž se jali ubírat mladí příslušníci měšťanského stavu. Otcovský dům v něm vypěstoval vřelou lásku ke knihám a vědě, a tak, když vyšel nižší školy, dal se zapsat na Karlovo učení, kde začínal se studiem latiny, řečtiny a filozofie.

UNIVERZITNÍ LÉTA

Uzavřeno světovému ruchu a pokroku, vytrženo z vazeb na významné univerzity, okleštěno na jedinou fakultu – taková byla podoba tehdejšího Karlova učení. Mohlo snad plně vyhovovat zvídavému duchu?

Stejně jako řada jeho vrstevníků z dobrých rodin se Tadeáš snažil nasytit svůj hlad po vědění za hranicemi vlasti. Jeho první kroky mířily do Vídně, kde naslouchal matematickým přednáškám Ondřeje Parlachia. Pro jeho nevšední talent v tomto oboru i zájem o astronomii mu svěřil vydávání populárních astronomicko – astrologických kalendářů. Roku 1550 se s ním opět setkáváme na půdě pražské univerzity, jež mu uděluje hodnost bakaláře a za další dva roky titul mistra svobodných umění.

A pak mu otevřela svou slunnou náruč Itálie s univerzitou v Bologni, jejíž lékařská fakulta patřila k nejpřednějším v Evropě. Rok zde strávený by se nemusel zdát mnoho, kdyby to nebyla doba přímo natřískaná intenzivní činností. Je tu i proslulý učenec Cardano, s nímž se v Miláně setkává a studuje pojmy u něho. Cardano je ochotný učitel, pokud v Hájkovi pěstuje náklonnost k matematice a pasracelsovskému pojetí medicíny. Když jej ale student z Čech žádá, aby mu předvedl metoskopii, dílo o zjišťování povahy a osudů člověka podle obličejových vrásek, náhle naráží na rázné odmítání.

O necelou dekádu později však žák předběhne svého učitele, tak žárlivě střežícího vlastní spis, a zbaví jej priority jeho vydání, i když jeden ani druhý nebyl duchovním otcem této teorie. Hájek uvádí ve svém díle čelní vrásky do vztahu s astrologií. Vedle předpovídání budoucnosti, kdy je osud člověka v souladu s jeho charakterem, například šibenice u špatného holomka, věští autor i osudy na charakteru zcela nezávislé. Metoskopie měla vzhledem k duchu doby značný ohlas a dočkala se i několika dalších překladů.

Přesto, že se Hájek s prostředím italských univerzit seznamoval v čase objevitelských let italské anatomické školy, plných deset let po vydání anatomických kreseb Andrease Vesalia, nikdy se patrně nevěnoval tomuto oboru. A trvalo to ještě půl století, než v roce smrti Tadeáše Hájka z Hájku mohli Pražané poprvé spatřit veřejnou pitvu.

Ale teď couvněme zase zpátky do šedesátých let, kdy byl Hájek přijat do profesorského sboru pražské univerzity. Soustředil se zde na prosazení vyšší úrovně matematiky a zajištění jejího trvalého místa v rámci univerzitního studia. Dobře totiž vystihl, jakým způsobem a směrem se vypravovaly hlavní proudy vývoje vědy a techniky v jeho éře působení v úřadě. Byla to právě matematika, jež byla klíčem k pokroku astronomie, chemie, fyziky, měřičství a techniky užívané v dolech či při budování rybničních sítí. Ale nejen to. Copak jáchymovské doly nebyly taktéž zdrojem bohatství a zlatým dolem pro šťastlivce k tomu předurčené?

Dokumentovaná je i jeho úvodní přednáška k výkladu Euklida, kterou přepracoval a vydal tiskem jako Řeč o chvále geometrie. Také jeho návrh na novou mapu Českého království spočíval na přesném geometrickém vyměřování obrazce. Takový záměr si však vyžadoval značnou finanční a materiální základnu – bez ní byl nemyslitelný. Drsnou realitu tohoto prostého početního faktu cítil při mnohem skromnějším podniku, a sice při snaze triangulovat okolí Prahy. Hájkův příznivec Matouš Kolín se sice o mapě okolí pražského zmiňuje, ale zdali skutečně spatřila světlo světa, nevíme.

DUCH VESKRZE UNIVERZÁLNÍ

I když mladý vědec brzy opustil univerzitu, byl hlavně v době rozkvětu vědeckého centra Prahy v posledním kvartálu 16. století jedním z hlavních spojovacích článků na řetězci mezi Prahou a císařským dvorem. Snahy o uskutečnění reformy a oživení univerzity přetrvávaly i na počátku následujícího století, avšak bělohorské fiasko zhatilo veškeré naděje.

Tadeáš, který už završil třicátiny a nebyl v Praze neznámou osobností, si založil lékařskou praxi v rozkvetlé relaxační zahradě. Jako ranhojič byl velmi vyhledáván, ale zdaleka to nebyla jenom medicína, v níž si postupně zajistil pověst uznávané kapacity. Ta byla spíše jen prostředkem k tomu, aby se mohl zablýsknout ve vědecké práci podle vlastních představ. Nejednou si postěžoval, že povinnosti lékaře mu jen málo umožňovaly věnovat se teoretickému bádání. Tento vpravdě všestranný duch se zaskvěl v astronomii, fyziologii, botanice a kartografii. Tadeášův zájem se dál upíral i k alchymii a astrologii.

Právě v zajetí hvězdopravectví, podle něhož lze z konstelace planet a hvězd v určitých okamžicích života jednotlivců i národů vyvodit jejich jednoduché budoucí osudy, se nikdy zcela nevymanil a setrval ve stínu, který vrhala minulost do budoucnosti. Například já, znamením ztělesňuji Slunce (veliký míč) a nesympatická osoba, která je se svou chabou logikou na štíru (semetrika trapnosti narozena na planetku Pluto, tedy zcela jen zanedbatelný míček), nesympatická osoba pochybného významu o velikosti míčku nebude uplatňovat svou totálně nevhodnou a nešikovnou úroveň pod psa (a ještě k tomu upíří způsoby) vůči velikému slunečnímu balónu. To by tak ještě hrálo! To bych se na to podíval. Postupem času se ovšem jeho víra stávala strnulejší a v některých dílech si přímo nasupeně stěžuje na různé „šmejdské lžiproroky, kteří lehce zneužívají důvěrnosti lidské a nesmyslnými báchorkami lid děsí…“

K předním zastáncům pražského dvora patřil v šesté dekádě 16. století významný italský botanik a lékař Peter Ondřej Matthioli, autor proslulého Herbáře. Není jisté, od koho vzešel podnět k překladu tohoto díla do češtiny. Snad od Jiříka Melantricha z Aventinu, jehož tiskárna tlačila samé raritky a ujala se tohoto knižního skvostu s náležitou péčí.

Vlastní překlad byl svěřen Hájkovi a ten se celého úkolu zhostil s velkorysostí a vědeckou důkladností jemu vlastní. Botanika byla v té době součástí medicíny (MUDr. Jan Hnízdil tuší, že příroda je nejmocnější ranhojič ruka v ruce s dobrou psychikou a sportem, neboť ve zdravém těle si libuje taktéž v důležitosti zdraví prospěšný duch jako zákon a pořádek v medicínské komoře) a téměř všichni, kdo se do jejího vývoje nějak zásadněji zapsali, byli praktikující experti lékařského odvětví se znalostmi o účincích mnoha bylinek. I Hájkův receptář se opíral o kouzlo rostlinných léčiv především.

Záhy si v plné šíři uvědomil, jaká neuspořádanost vládne v českém botanickém názvosloví. Jedny a tytéž čeledi rostlin měly v různých koutech země rozdílné názvy. Tadeáš podnikl řadu dobrých cest, na nichž slídil mezi prostým lidem po názvech rostlin a na základě své ankety usiloval o sjednocení české terminologie. V duchu tehdejší doby se Matthioliho originálu držel jen volně a přidával k němu řady údajů o botanických podmínkách v Čechách. Finančně ho podpořili dokonce i jinak na peněžité útraty převelice opatrní čeští stavové, dosud známí jako skrblíci.

Ani po více než čtyř stech padesáti letech není Herbář suchopárným čtivem pro dámy a pro pány. Hájek tu například cituje Matthioliho, podle něhož si Římané tolik váží platanu pro jeho stín, že jej i vínem neváhají zalévat. A mravokárně k tomu dodává: „Ač máme v Čechách vína hojnost, jsme obstojnější pijáci, sotva nám ale k hříchu postačuje. Kde se naskytne dobré víno, táhneme tam a neodejdeme, až všecek sud i s kvasnicemi vysušíme.“

Spíše z obchodních pohnutek se Tadeáš podvolil nátlaku dobromyslných přátel a vydal několik znamenitých kalendářů, navazuje tak na svoji činnost ve Vídni. Podobně jako jeho předchůdci se v nich pokoušel i o symbolický výklad na tu dobu nevysvětlitelných meteorologických úkazů. Vedle toho pak do řady kalendářů vkládal předmluvy tíhnoucí k obecnému dobru a blahu. Tak v jedné varoval před náboženskou nesnášenlivostí, již pokládal za nejhorší zlo. Sám Tadeáš byl věrným stoupencem Husovým a strany pod obojí. Pro člověka 16. století ovšem nebylo pochyb o existenci Boha, a Hájkův zájem o přírodní vědy byl do značné míry projevem vlastního nábožensky založeného ducha.

Osmanská říše v dlouhé řadě svých přepadávání představovala pro celý tehdejší křesťanský svět trvalou pohromu. Když Tadeáš vstupoval roku 1566 do služeb Maxmiliána II., zahájil svou kariéru na habsburském dvoře jako ranhojič vojska vypravovaného proti Turecké přesile. Tři léta střídavého pobytu tu v Uhrách, tu ve Vídni, tři léta naplněná triumfy i starostmi, jež čekají vojsko v poli. Za své zásluhy a služby megalomanské byl po návratu do vlasti přijat do stavu rytířského, jmenován protomedikem Království českého a později i lékařem pro krále.

ZA SFÉROU MĚSÍCE

Rok 1572 se chýlil k závěru, když Evropu náhle zachvátila panika. Co se událo tak závratného?

Pro odpověď nahlédněme do zápisků současníka – Martina Bydžovského z Florentina. „Téhož léta 8. listopadu neobyčejná a nová hvězda se rozžála… a mnozí učenci z rozličných národů spisy své o takové hvězdě vydali…“ A skutečně. V souhvězdí Kassiopeje se rozzářila hvězda takového bytelného jasu, že lidé s ostrými kukadly ji zpočátku zahlédli i za bílého dne. Celých 18 měsíců zaměstnávala řadu astronomů, měnila svou barvu ze zářivé bělosti v Marsovskou žluť a olověnou bělost Saturnovu, než zmizela jako sežehnuta plamenem (Chateau-briand).

Do měření se pouští i Hájek. K obloze zaměřuje kvadrant a Jákobovu hůl – i na svou dobu konstrukčně nenáročné pomůcky. Zdá se však, že jako jeden z prvních využil k měření polohy průchod hvězdy poledníkem. A jeho pozorování jsou obdivuhodně přesná. Ze všech současníků se nejméně liší od výsledků slavného Dána Tychona de Brahe.

Výsledky pozorování a úvah shrnul do svého hlavního astronomického pojednání Dialexis, v němž dokázal přesvědčit i pochybovače, že nová hvězda nevznikla mezi Zemí a Měsícem, jak se předpokládalo podle tradiční aristotelovské kosmologie logiky míčku. Tento názor byl průlomovým v tehdejším nazírání na nadměsíční sféru jako na prostor neměnnosti. Spis, vydaný ve Frankfurtu nad Mohanem, jej proslavil v celém tehdejším vědeckém světě.

Ještě o století později se Hájkovu teorii snažil nepodstatnými argumenty vyvrátit slavný jezuitský astronom Riccioli. Přesto si českého vědce vážil natolik, že jeden měsíční kráter pojmenoval jeho jménem. Pod označením Hagecius jej můžeme na mapě Měsíce spatřit dodnes.

Při hodnocení zkoumaných vlastností a jevů prokázal Hájek obdivuhodně kritického ducha. Oproti mnoha svým současníkům dokázal revidovat vlastní výsledky pozorování. Opravil tak i svůj názor na velkou kometu z roku 1577. Nejdříve jí přiřkl místo v sublunární sféře, ale při vyhodnocování pozorování jiné vlasatice o tři roky později svůj názor pozměnil a jasně prokázal, že se obě nacházely ve sféře nad Měsícem, a že tento prostor je stejně proměnný jako pozemský svět.

V té době již mezi své přátele počítal i Tychona de Brahe. Setkal se s ním, když doprovázel Rudolfa II. k jeho korunovaci za římského krále do Regensburgu. V městě kypícím bujarým korunovačním veselím věnoval dánskému znalci hvězd opis Malého komentáře, spisu, v němž Koperník vysvětlil základní teze svého planetárního systému. Hájek si Kopernika vážil, i když heliocentrismus jako metoda nebyl – přes svou revolučnost – příliš dobře použitelný. Přesto jej český vědec v zásadě převzal a propagoval, ovšem nikoliv zcela bez výhrad.

PŘITAŽLIVOST PRAŽSKÁ

Z Německa se Hájek vrátil do Prahy. Kolikrát jenom na četných výpravách se jeho zraku vytrácelo a opět objevovalo panorama rodného města. Jemu, své zemi i jazyku zůstal po celý život věrný; přes řadu skvělých nabídek z ciziny se nehodlal oprostit od své vlasti. V době, kdy celý svět učenců psal latinsky, psal Hájek o odborné tématice též česky.

Při vší vědecké činnosti se nepřestával věnovat medicínské disciplíně. Ale titul protomedika Království českého, což byl jakýsi zemský lékař, byl spíše výrazem uznání jeho zásluh než skutečná funkce v neexistujícím systému zdravotní správy země. Při zásahu morových epidemií, které kosily obyvatele měst po stovkách, nehráli hlavní roli lékaři, nýbrž správci státních a městských úřadů.

Na pražském hradě se v poslední čtvrtině 16. století opět po dlouhé odmlce natrvalo usídlil český král a císař římský. Praha se znovu jako za panování Karla IV. stala sídelním městem a kulturním centrem Evropské vzdělanosti. Ale vytvořilo se tu rychle i jedno z prvořadých badatelských center, jehož organizaci i chodu udával rytmus právě Tadeáš Hájek z Hájku. Tento rychlý vzestup Prahy jako vědecké líhně talentů nebyl ovšem myslitelný bez předchozího intenzivního vědeckého vývoje na domácí půdě. Osobnost císaře Rudolfa II. a jeho štědré mecenášství zde působily spíše jen jako katalyzátor.

Žádné historické město se neobejde bez tradice, jež nejednu reálnou skutečnost převádí do tajemného pološera iracionálna, mystiky. Nejinak tomu nebylo ani u jedné z hlavních císařových libůstek – u alchymie.

Mnozí k ní vzhlíželi jako k vědě věd, protože slibovala obdařit člověka vším, po čem toužil: věčným mládím, bohatostí i vysvobozením od bolesti. Pro mnohé z alchymistů se Praha stala magnetkou, ač řada z nich byla spíše pochybnou variantou na kvalitní téma. Sám Hájek poskytl svůj rodný dům na Betlémském náměstí na čas k dispozici anglánům Kellymu (magistru svých vlastních domněnek) a docentu Deeovi, kteří za jeho zdmi vedle pokusů o výrobu zlata a tajemného arkána údajně vyvolávali magickým krystalem duchy.

Jenom krůček po krůčku se z alchymie rodila racionální chemie, a byl to také Tadeáš, který i zde znamenal průkopníka moderních vědeckých postupů. Ucházel-li se pak některý z alchymistů o císařovu přízeň, musel se u Hájka podrobit jakýmsi přijímačkám.

Česká věda se na konci 16. století výrazně odlišovala od stavu, jaký v ní panoval na jeho počátku. Izolace byla v mnohém překonána. Pražský dvůr byl objektem zájmu i pro takové veličiny, jako Jan Kepler či Tycho de Brahe. Právě na příchodu velkého Dána měl Hájek největší podíl.

V té době již krystalizoval rozpor, který později nejednou vyústil do otevřeného střetu jednak vln poznatků přírodních věd a pak středověkého způsobu logiky v myšlenkových pochodech. Strnulý zaostalý náboženský pohled na uspořádání světa narušovaly i astronomické úvahy Hájkovy. Představa o Zemi jako o středu vesmíru a o neměnnosti sféry stálic byla zakořeněna až tak hluboce, že se stala vlastně i článkem víry. Jako kdyby ptolemaiovský systém nevymyslel levantský Řek, ale sám všemohoucí Otec.

Do jisté míry vzniklo i jako důsledek těchto nepokojů tajné bratrstvo Růžového kříže. Odznak tohoto bratrstva – zlatou růži na kříži s monogramem R. C., která byla připevněná na modré stuze – chovala v důmyslném úkrytu i řada osobností na dvoře Rudolfa II., mezi nimi i Hájek, Kepler, Brahe či Jan Jessenius. Rosekruciáni usilovali o vybudování jakéhosi světového sdružení koumesů, jehož jedním z cílů je i snaha o sesazení zla ze všech oblastí lidského snažení, lidské aktivity. Rose plus crosse, raketa na lakros, jakou Hájek tedy tehdy nevymyslel.

Začátkem roku 1600 upadl Tadeáš do vleklé nemoci, s níž se už jeho pětasedmdesátiletý organismus nezvládl úspěšně vypořádat. Když tento všestranný vědec opouštěl svůj svět, byli v Čechách již mnozí specialisté, kteří jej v jednotlivých disciplínách přerostli. To však nikterak nesnižuje jeho výsadní postavení ústřední osobnosti české vědy 16. století. Neboť ti, kteří přišli po něm, mohli začít pracovat na vyšlapané cestičce, o jejíž vysokou úroveň se zasadil Tadeáš Hájek z Hájku.

SANDRO BOTTICELLI

☼   1444/1445  FIRENZE    –  ۞       17.5.1510   FIRENZE

Je úspěšné počasí během aprílového dne. Dne jako stvořeného k obyčejnému nicnedělání a nasávání nastávajícího jara se zpěvem opeřenců. Floriencie se koupe v zářivém slunci, které hladí červené střechy domů i paláců a odráží se od zlacené koule na střeše katedrály… A přece je na ulicích málo lidí. Krámky mají zabedněné vchody a domy okna pevně zacvaknutá. Nad městem klokotá neviditelný, tíživý mrak obav. Včera do pozdních hodin v noci plály v uličkách pochodně a zdálky se ozýval rachot znepokojeného davu. I dnes městem projíždějí zamračení jezdci na koních, kterým není radno vstupovat do cesty.

Včera usmrtili v katedrále Giuliana de Medici a jeho bratr Lorenzo jen o vlásek unikl smrti. Na poslední chvíli za sebou přibouchl vrata do chrámové sakristie, které mu kdosi přidržel. Slavná mše, která se měla stát ukázkou příkladného smíření dvou mocných táborů, se zvrhla v krveprolití… Pazziové už dlouho vyčkávali na vhodnou příležitost. Z hostiny, kde měli být Medicejští, faktičtí vládcové města, podle původního plánu zabiti, sešlo, a pětadvacetiletý Giuliano odřekl i svou účast na nedělní mši. Až na poslední chvíli jej přemluvili, aby své rozhodnutí změnil. Ani drátěnou košili si již nestihl obléci. A teď leží s dýkou v hrudi. Jeho bratr však přežil mučivé pronásledování. Už se ukázal i lidu shromážděnému pod okny jeho ložnice. V zakrvácených šatech a s ovázanou rankou na krku. Ale žije. Pazziové se města již nezmocní. Dav, na který spoléhali, se zachoval docela jinak, než čekali. Než se spiklenci dostali do paláce Vecchio, aby od gonfoloniera převzali moc, byl již na vše pozdě. Signorové se vzchopili k nečekaně rychlému odporu, v šarvátce byla část povstalců pobita a ten zbytek, že dav na náměstí jen vzlykl hrůzou, pověsili na smyčky vyhozené přímo z radničních oken. A to byl teprve začátek.

Stále tam ještě visí. Pohupují se na svých oprátkách, zatímco ozbrojenci pořádají hon po metropoli na další spiklence, kteří jim zatím unikají. Nikdo přitom netuší, že Giulianův kat se ještě potlouká po Florencii, že se chvěje strachy ve výklenku vysoké zvonice vedle katedrály. S hrůzou sleduje ruch dole v uličkách, leká se každé další známé tváře, která se tam objeví obklopena medicejskými žoldáky. Odvádějí je, všechny je odvádějí.

V tom zmatku a halasu pondělního rána se proplétá ulicemi mladík doprovázený ozbrojeným stínem. Dnes je motat se po ulicích značně nevýhodné a nebezpečné. Žádný měšťan neopustí nadarmo svůj dům. Proč se ale do ulic vydal Sandro Botticelli? Je přece malíř, malíř Medicejů, ve Florencii jej znají jako autora madon a světců, dekorativních nástěnných maleb měšťanských domů, co ten hledá teď a tady tolik neodbytně?

Sandro míří k náměstí, které stále ještě zdobí přízračná dekorace. Nikdo ještě neví, že tu má stříbrným pisátkem zachytit potrestání zrady tak, jak by je o několik století později zachytila camera obscura nebo foťák. A že má na přání svého zaměstnavatele zachycenou scénu zvěčnit na stěně městského žaláře, na věčnou památku, pro výstrahu všem, kdo by snad dostali podobné choutky jako zrádní Pazziové. Sandro svou práci dokončí ještě letos, nic jej nezadrží, ani mor ve městě, ani papežovy klatby nad Florencií. Ani válka. Už brzy se všichni přesvědčí na vlastní oči, jak se tu trestá zrada a odpor. Dvacet let budou Florenťané chodit den co den kolem tohoto Sandrova výjevu, zabílí jej až po dočasném pádu Medicejských v roce 1494. To už bude mít Sandro svůj tehdejší plat, 40 florenů, dávno utracený.

MISTR ZVANÝ SOUDEK

Jmenoval se vlastně Alessandro a byl synem koželuha Mariana di Vanni Filipepi, který se usadil se ženou a šestmi dětmi nedaleko kostela Všech svatých, čili Ognissanti. Jeden z jeho starších bratrů, rtuťovitý a zavalitý Giovanni, našel smysl svého života ve světě financí a jeho přezdívka Soudek, kterou tu snad pro svou figuru získal, se později přenesla i na Sandra. Pro všechny další časy už bude jenom Botticelli.

Svou cestu za uměním zahájil ve zlatnické dílně, která nejspíš náležela jeho bratrovi Antoniovi, později jej otec nebo bratři svěřili do péče Fillippa Lippiho, podivuhodného umělce s bouřlivým dobrodružným životem zběhlého mnicha a uznávaného malíře. A pak se objeví v botteze jiného florentského mistra, Andrey Verrocchia. Jako jeho tovaryš se na čas podílí na řadě zakázek, kterých nebylo nikdy málo. Výtvarní umělci sice stojí až na poslední příčce společenské vážnosti za všemi ostatními profesemi, se kterými se dělí o jeden cech, jsou to však skuteční všeumělové. Od čtrnáctého století byli totiž připojeni k cechu Medici e Speciali, kde se sdružovali lékaři, lékárníci, drogisté i obchodníci s bylinami, mořidly, chemikáliemi a voskaři. Nic jim nepomohlo, že se dali pod ochranu svatého Lukáše a uvnitř cejchu si založili zvláštní bratrstvo Compagnia nebo Fraternità di san Luca, samostatnost stejně nezískali. Větší umělecká dílna byla vždy místem mnoha dovedností, adepti umění se tu učili i tavit kovy, pozlacovat, vyřezávat, tvarovat posmrtné masky a voskové figuríny nebo navrhovat slavnostní dekorace, tak oblíbené při všech turnajích a svátcích. Sandro se však rozhodl, že on svůj život zasvětí pouze malování.

Než se však osamostatní, bude muset namalovat hodně obrazů a zakázky si nebude smět příliš vybírat. I větší mistři si krátí čas čekání zdobením svatebních truhlic, stropů a stěn komnat. Zájemci o obrazy neklepou na dveře každý den. A za členství v Bratrstvu svatého Lukáše musí každý uchazeč platit jako mourovatý.

VE SLUŽBÁCH MOVITÝCH

Florencie je bohatá, razí nejstabilnější evropskou měnu a cinkot zlatého kovu sem vábí obchodníky a umělce ze všech koutů rozdrobené nestabilní Itálie. Medicejové vládnou své uchvácené říši díky nahromaděným majetkům bankéře Cosima a úspěšně je dál rozmnožují. Cosimovi se neumíralo zrovna lehce, jeho jediným dědicem byl syn Pietro zkroucený dnou. Jak udrží moc, když se sotva sám udrží na nohou?

Ale Pietro Podagra dokázal překlenout období, než si do čela města mohli stoupnout jeho mladí uměnímilovní synové. Lorenzo a Giuliano. Skrytě tahají za nitky moci a navenek předvádějí Florenťanům svou slabost ke kráse a také ke krásným ženám. Podporují umělce, pořádají okázalé slavnosti a turnaje. Na jejich popud se celé město převlékne do slavnostní nádhery, aby uvítalo milánského vévodu Galeazza Maria Sforzu, vládce Milána a Lombardie, který se sem přijel předvést se svým bohatstvím, mocí i rozvětvenou rodinou. Za zády mu stojí snědý Lodovico, přezdívaný il Moro. Nikdo tehdy z přihlížejících netušil, že z každé dvojice vládců už zanedlouho zbyde jen jeden. Jeden pán Milána a jeden nad Florencií. Vraždy a atentáty byly tenkrát na panovnických dvorech víc čekané než překvapivé.

Na slavnostní výzdobě, která měla milánské uhranout, se podílel i mladý Sandro Botticelli. Pracuje již samostatně, má vlastní dílnu i žáky. Mezi nimi je i syn jeho bývalého učitele, Fillippa Lippiho, zvaný Fillippino. Ztratil oba rodiče a vinou nesvědomitých opatrovníků i všechno, co mu otec po sobě zanechal. Sandro se postará o nápravu, povede za něj soudní arbitráž a bude se dlouho starat i o jeho výchovu a umělecké školení.

Jeho dílna plní zakázky zejména pro Mediceje a jejich přívržence, přicházejí sem také zástupci řádových bratrstev a bohatí mecenáši mnoha florentských kostelů. Každému je ochoten splnit jeho zadání. Pro mocné pány města namaluje Klanění králů, kde zpodobní význačné Mediceje, ale nelituje času ani na zdánlivé drobné zakázky. Pro Giuliana de Medici namaluje štít vyzdobený obrazem Athény. S tímto štítem zvítězí jeho držitel ve velkém turnaji v lednu v roce 1475. A podle tehdejšího zvyku si tu vyvolil královnu turnaje, které k nohám skládal svou trofej, a kterou florentští básníci opěvovali ve svých verších. Giulianova kráska se jmenovala Simonetta Vespucciová a vůbec nebylo na překážku, že již několik let byla vdaná. Láska Giuliana a Simonetty měla v očích Florenťanů pomoci zvýšit popularitu medicejského rodu, měla převýšit lásku Danteho k Beatrici i Petrarcy k Lauře. Jenže Simonettina červená líčka i sinavost jejího čela sice vzbuzovaly obdiv, ale byly znamením skrytého neduhu. Za rok zemřela na souchotiny, oplakávaná paními a dívkami celičké Florencie.

Botticelli žije vším, čím dýchá jeho metropole. I on si několika rychlými tahy zachytil tvář Giulianovy Simonetty, dostanou ji některé madony a vrátí se k ní ještě později, aby ji přenesl do svých nejznámějších a nejkrásnějších renesančních obrazů.

SMUTNÝ POLIBEK JARA

Sandra netrápí mučivé pochyby o poslání a úkolech umělce jako Leonarda, se kterým na čas sdílel společnou komůrku pod Andreovou střechou. Nelámal si hlavu ani problémy okolního světa a přijímal život tak, jak proudil kolem něj. Nevázaly jej rodinné starosti ani povinnosti k dětem. V tom jediném s Leonardem mohl souhlasit. Umělec musí vegetit výhradně svobodně. Usedal ke stolu svých bratrů, přispíval jim na domácnost a jinak si žil spokojeně den za dnem, volný jako orel na vyhlídce. A přece jsou jeho obrazy plné podivného smutku, melancholie a vnitřního osamocení. Jako by je neznámý kouzelník spoutal čarovným mávnutím proutku, jako Šípkovou Růženu zaklel do spaní uprostřed roztančeného gesta.

Florencie oplakávala Simonettu, oplakávala i jejího Giuliana. Na čas měla jiné starosti než uctívat kult mrtvých, ale rozbouřené vody se začaly pozvolna klidnit. Každý už ví, že na pozadí tragédie o krvavé neděli ve florentském dómu stál samotný papež Sixtus IV., že tu nešlo jen o pazziovské dědictví, které si Medicejové přisvojili. Rachotící zbraně na čas utichly, ale i když se do Florencie zase navracely Múzy, smutek v Sandrově duši, který ukrýval veselými chlapáckými žerty a nejrůznějšími bláznivými kousky, zůstal dál platný. Ještě v onom divokém roce 1478 odchází čas od času od nedokončených zobrazení nepřátel města do ticha svého soukromí. Tady mu roste pod rukama rozměrná Primavera, kterou si u něj objednal Lorenzo di Pierfrancesco de Medici. Slavnost jara inspirovaná básní dvorského básníka Poliziana. Ale jeho Vesna je smutná, tvář mrtvé Simonetty jako by z ní vysála všechnu radost a štěstí. Sedm postav tu hraje před očima diváků každá svůj part sama pro sebe; i když se všechny sešly na jedné adrese.

Florencie má novou senzaci na pořadu dne. Již delší dobu se proslýchá, že papež Sixtus zapomněl na své hněvivé slogany, které vyřkl nad perlou Toscani. Že jeho hněv vychladl a chce to dokázat bohulibým skutkem. V Římě dokončili novou kapli, a právě florentští umělci budou přizváni, aby se podíleli svým uměním na její výzdobě. Nejlepší z nejlepších budou svým uměním šířit slávu svého města, a pochopitelně i tu svou.

Kdo pojede? Všechny umělecké dílny hoří touhou a nezměrnou zvědavostí. Vždyť tady se nejedná jen o malou kapli. Tady se může otevřít nová množina netušených výzev (úkolů), budou cinkat zlaté mince a sláva také není od věci.

Koho si vybere Sixtus IV. a koho Lorenzo opravdu pošle? Kdo bude mít to štěstí a bude se smět hřát na výsluní přízně mocipánů? Sandro chodí kolem neklidných hloučků mistrů i mistříčků poklidně. Na rozdíl od nich je mu už jasné, že jemu se štěstí tentokrát nevyhne. Pojede do Říma. Společně s Ghirlandem, Peruginem, Rossellim a ještě dalšími. Na něj, na jeho štětec, čekají ještě hladké bílé stěny Sixtinské kaple.

MALÍŘ PEKLA I RÁJE

Ale v Římě se necítí být v dostatečné pohodě. Až tady zjišťuje, že se mu stýská po domově, po přátelích i bratrech, že životní styl, jaký tu vedou přátelé a pomocníci z Florencie, se mu vůbec nezamlouvá. Svou práci dokončil rychle, výjevy ze života Mojžíšova, Kristovo pokušení a očista malomocného i potrestání Chóra a jeho druhů namaloval tak, jak bylo předem dohodnuto, za dva roky. Ale i peníze, které za svou práci obdržel, se tenčí, co tu tedy dál hledat za štěstí? Vrátí se do Florencie, kde na něj čeká dlouhá řada nedokončených úkolů. Opustil je v chvatu příprav na cestu a teď se k nim rád vrací.

Již před odjezdem do papežova hradu zahájil práci na ilustracích pro Dantovu Božskou komedii. Vyšla za jeho nepřítomnosti ve Florencii v roce 1481 jen s několika rytinami a s komentářem Cristofora Landina, nyní je čas dílo dohotovit. Znovu se pouští do práce, znovu maluje stříbrnou tužkou další a další ilustrace pro svého stálého mecenáše Lorenza di Pierfrancesco, ale ani tentokrát svou práci nedovede do úplného závěru. Vytvořil při tom víc jak devadesát listů, které jsou dnes v majetku Státních berlínských muzeí a také Vatikánu.

Ve své dílně dokončuje řadu zasněných madon, a po letech se znovu vrací k medicejské legendě, obdivované Simonettě. Od její smrti jej dělí už víc než dekáda, ale na plátně, které nyní vzniká v Botticelliho dílně, je Simonetta mladá a krásná jako tenkrát na slavném turnaji, kdy jí Giuliano položil k nohám svůj obdiv.

I tentokrát mu slouží jako vodítko báseň dvorního poety Poliziana. „Přináší lásku, však smrt drží ve své ruce,“ vzdychá autor a Botticelliho Venuše, která na své mušli připlouvá ke břehu, je skutečně zasněně smutná, jako by tušila, že její krásu a půvab nebude mít kdo po zásluze ocenit. Je tu jaksi mimoděk, na zapřenou, i Hóra, která ji očekává na břehu s pláštěm, pospíchá, aby zahalila její nahotu, rychle, dřív, než si jejího půvabu bude mít čas někdo nepovolaný všimnout. Návštěvníci florentských Uffizií, kde tuto malbu zpřístupňují, s neklidem a znepokojením procházejí sálem věnovaným Botticelliho obrazům. Jako by se i na ně přenášela zvláštní atmosféra, kterou jeho obrazy vydechují.

A zdá se až neuvěřitelné, že ruka, která je vytvořila, prý později sama odnášela podobná díla na planoucí hranice. Autodafè. Aby se zbavila světské marnivosti a obdivu ke kráse. V té době se celá Florencie kořila Savonarolovi.

PLAMENY

Kde je obdivovaný přepych a nádhera města? Kam se poděly nalíčené ženy ve vyzývavých toaletách. Kde je lesk kostelů a slavností, které mu záviděli v širokém okolí. Nosatý mnich, který tu dnes udává tón, nenávidí přepych, ke kterému přiřadil i umění. Jeho obdivovatelé snášejí z domů a paláců kožichy, šperky, výšivky i gobelíny, na jednu hromadu dopadají obrazy, dřevořezy i kamenné plastiky, pýcha dávných majitelů. Ti mohou jen s němou tváří přihlížet. Benátští starožitníci lomí ruce a nabízejí za pohozené skvosty vystavené dešti a blátu astronomické sumy. Zbytečně. „Marnivost,“ hřímá Savonarola. Marnivost zhýralého světa, která má být zlikvidována až do mrtě. A tak se uměnímilovná Florencie stane dějištěm podivného dramatu. Mávnutí nasmolené louče podpálí nashromážděné cennosti a dav tančí ve voodoo–reji kolem dokola.

Je možné, že by Sandro Botticelli přikládal vlastní díla na takovou hranici? Patřil k Savonarolovým přívržencům, jeho duše přitakávala mnichovu volání po spravedlnosti a prostotě, ale bylo tohle tím správným východiskem? Sandrův bratr Simone patřil k mnichově nejužší družině, byl „plačtivcem“, horlivým vykladačem a obdivovatelem. Kde však stál malíř v tomto divokém a divném toku času?

Savonarolova vláda netrvala dlouho. Už v roce 1496 vzplála na náměstí před radnicí jiná navršená hranice, která měla oběšeného mnicha smazat ze světa i z povědomí obyvatel jednou provždy. Dav jeho nedávných obdivovatelů sledoval dychtivě další tyjátr, dokud se těla odsouzenců nerozpadla na padrť. Byl mezi přihlížejícími i Sandro?

V době mnichovy nadvlády nad městem téměř nemaloval. A po jeho smrti vznikne podivný obraz, ve kterém popře všechny poznatky perspektivy, jichž se až do té doby držel. Marie v hloubi plátna je daleko větší než postavičky Savonaroly a jeho dvou popravených druhů, které malíř umístil blíž k divákovi. Vyrovnal se tak sám pro sebe se vším, co právě prožíval? Co nosil ve své zvláštně hermeticky uzavřené duši?

Zbývalo mu ještě dobrých deset let života. Vasari mu ve svých Životopisech hodně přidal. Zveličoval asi i jeho chudobu, do které se údajně na konci života ponořil. Trápily jej nemoci, belhal o dvou holích, protože se nedokázal narovnat. Ale na umění nezanevřel. Nezanevřelo na něj ani jeho rodné město, kterému už zůstal napořád věrný. Ještě v roce 1504 byl jmenován členem komise, která měla rozhodnout o konečném umístění sochy nové hvězdy na zdejším nebi, Michelangelova Davida.

Byl celý život malířem touhy a nenaplněného citu na rozhraní časů. Jeho fantazie jej unášela do vlastních vysněných sfér, mimo rytmus doby, ve které působil a na které se přitom podílel svou tvorbou vlastně víc, než mnozí jiní. Zasněný pan malíř Sandro, přezdívaný Soudek.

FRANCESCO PETRARCA

☼     20.7.1304   AREZZO            ۞        19.7.1374     ARQUÁ

Francesco Petrarca se narodil v Arezzu. Jeho otec, povoláním notář, byl stejně jako například básník Dante Alighieri odsouzen roku 1302 k trestu vyhnanství z Firenze z politických důvodů. V roce 1313 se celá rodina přestěhovala do Provence. Během pobytu v městečku Carpentras poblíž Avignonu pečoval o Francescovu výchovu významný dobový dramatik Convenevole da Prato. Nadaný mladík pak od roku 1319 pokračoval ve studiích na věhlasných právnických fakultách v Montpellieru nedaleko od Aigues–Mortes a v Bologni. Vstoupil též do duchovního stavu a po smrti svého táty, v roce 1326, se odebral zpět do Avignonu, kde se pohyboval v šlechtických kruzích kolem papežského dvora, jenž tehdy v Avignonu sídlil. V té době uzavřel pevné přátelské vazby s Giacomem Colonnou. Úzké kontakty k tomuto šlechtickému rodu výrazně ovlivnily i Petrarcovu politickou orientaci.

Už během studií a pak po celý život se Petrarca zabýval četbou a hlubším studiem provensálské a italské lyriky, jejímž významným představitelem se také stal. Začátkem dubna roku 1327 uviděl v kostele svaté Kláry poprvé šlechtičnu Lauru. Její původ, stejně jako tomu bylo u Dantovy Beatrice, není dosud dostatečně znám. Některé prameny uvádějí, že byla snad nemanželskou dcerou neapolského vladaře Roberta I. z Anjou a patřila ve své době mezi nejkrásnější dvorní dámy. Jisté je však, že se stala Petrarcovou životní a hlavně literární neobnošenou láskou. Kráskou. Sedmikráskou nevadnoucí až do důchodu. Kromě ní samozřejmě miloval a obhajoval půvaby i jiných žen a měl tři děti. Byla to však Laura, která zdechla v roce 1348 v době morové epidemie, jež se stala nesmrtelným inspiračním zdrojem Petrarcovy milostné lyriky.

Zhruba od roku 1330 vlastně až do své smrti prožíval Petrarca neustálý vnitřní boj. Řešil svou osobní mravní krizi vyplývající z protikladného vztahu mezi jeho ryze světskou touhou po literární slávě, veřejném uznání a lásce k ženám na jedné straně a vědomím, že jen důsledná asketická samota a nezávislost na pomíjivých hodnotách a vrtkavých citech se může stát solidním zdrojem nesmrtelných literárních děl. Petrarcova bezmezná touha po vědění, přesycenost vytříbenou kulturou a jeho vlastní tvůrčí zápasy u něho vedly k bolestnému pocitu prázdnoty a rozptýlení duchovních sil.

V roce 1336 vystoupil Petrarca s bratrem Gherardem na svahy Větrné hory, aby se tam oddával četbě úryvků z Konfesí svatého Augustina. Jejich podněty vyostřily v Petrarcově mysli vědomí neslučitelnosti věcí pozemských a nadčasových, aniž by se nějak výrazně dotkly jeho náboženského cítění. Petrarca spíše nalezl ve svatém Augustinovi lidský subjekt, jenž byl sužován stejnými problémy jako on sám. Zaujat touhou po asketické čistotě v tvůrčím slova smyslu opustil básník v roce 1337 mondénní způsob života v Avignonu. Až do roku 1353 pak s menšími přestávkami pobýval v půvabném údolí Vaucluse, aby se mohl věnovat nerušenému studiu, tvorbě, výchově syna Giovanniho a intelektuálním disputacím s kamarádem – biskupem Philippem des Cabassoles, známým u nás z Vrchlického básně „Idylla z Vaucluse“.

8. dubna 1341 byl Petrarca slavnostně korunován vavřínovým věncem na římském Kapitolu a dosáhl tak nejvyššího uznání své básnické autority. O dvanáct let později se Petrarca definitivně vrátil do Itálie, kterou od té doby už opouštěl jen sporadicky. Do roku 1361 pobýval v rodině Viscontiů v Miláně. Galeazzo Visconti jej také v roce 1356 pověřil i tříměsíční stáží do Prahy.

Ze strachu před morem opustil Milán a odešel nejdříve do Padovy, později do Benátek, kde se v roce 1363 sešel s Giovannim Boccacciem. Od téhož roku pak žil stranou středověkého obyvatelstva v Arquá na úpatí pahorků Euganských, ponořen do studia a štěstí rodinného života, jež mu poskytovala rodina jeho dcery Francescy a zvláště pak vnučka Eletta.

„MÍR PRO MOU ITÁLII!“

Giovanni Boccaccio v jedné prudké hádce napadl Petrarcu, že vůbec nerozumí politice, že jeho myšlenky a ideály jsou více než zmatené a on sám že prý projevuje trestuhodnou nedůslednost v prosazování svých politických názorů. Bylo tomu skutečně tak, jak tvrdil Boccaccio.

Vývoj Petrarcovy osobnosti byl už v zárodku ovlivněn skutečností, že byl dítětem emigranta, které logicky nemohlo navázat nějaký hlubší vztah ke střídajícím se místům pobytu rodiny, ani k florentské městské obci, z níž byl jeho otec sprostě vypoklonkován. Politická aktivita v rámci městských obcí, jak ji můžeme sledovat například u Danta Alighieriho, byla tedy Petrarcovi naprosto cizí. Zpočátku byl ovlivněn znalostí politiky papežské curie a vlasteneckými politickými ideály rodu Colonnů, ale brzy si vytvořil vlastní, nezávislou politickou koncepci. Uvědomil si totiž, že hlavním problémem současné Itálie není už dantovský rozpor mezi císařstvím a papežstvím, ale nastolení trvalejšího míru v Itálii. Jedině mírový život je podle Petrarcy základní podmínkou pro hospodářský, politický, kulturní, ale i mravní rozvoj země a jejích obyvatel. Petrarca opěvuje tuto svou koncepci v jedné ze svých nejslavnějších politických kancón nazvané „Moje Itálie“ (Italia mia), v níž pateticky volá po míru zaručujícím „štěstí na zemi a blaženost v nebi“.

S nadějemi se proto obrací ke komukoli, kdo má v daném historickém okamžiku možnost zajistit mír pro rozdrobenou Itálii na nepatrné státečky, bez ohledu na jeho politickou příslušnost – ať je to klíďo píďo guelfský panovník Robert I. z Anjou, ghibelin Visconti, papež, císař Karel IV. (Praha je mu dodnes pro mnohé vděčná, s bankovkou v oběhu 100 Kč) nebo odbojný Cola di Rienzo.

Římské povstání tribuna lidu Coly di Rienzo v roce 1347 zasáhlo Petrarcu doslova jako metelescum blescum um. Jeho protipapežský a protifeudální charakter, stejně jako snaha nastolit republikánskou vládu, vnitřně souzněly s Petrarcovými názory. Básník adresoval vůdci převratu povzbudivé psaní na pergamenu plné sympatií nazvané Hortatoria, v němž sám ostře napadl vysokou šlechtu včetně svých dosavadních přátel a protektorů a velebil římský lid – obchodníky a řemeslníky – jako nositele ideálu římské republiky. Tragický konec povstání Petrarcu hluboce zarmoutil a zároveň v něm probudil novou aktivitu v hledání významného bosse politika, který by byl ochoten a schopen realizovat jeho politické koncepce. Pokaždé však byly jeho naděje zklamány a to včetně těch, které vkládal v autoritu nově zvoleného římského císaře a krále Čechů Karla IV.

Petrarca si tehdy uvědomil, že bude nucen obrátit se sám ke svému nitru, zajistit si určitý „vnitřní mír“ na základě autonomie myšlení a tvorby, filozofického přístupu k současným událostem i k dějinám. Z hlediska vývoje evropského filozofického myšlení, lze považovat Petrarcovy úvahy za počátek renesančního obratu člověka k sobě samému, s trochou potřebného koření a neodbytné parafráze to zkouší i „Nový človek“ aka Majk Spirit. Petrarca se tak stává zásadním odpůrcem středověkého filozofického systému doktrinálního typu, který mně dost nasírá u doktrinálních neštěstí plzeňských, jehož formalismus a obsahové pusto pustoší čisté duše a jeho přímo odpuzovaly jako repelent komáry. Toužil z humanistických pozic především poznat člověka. Za základ si však nevzal učení Platónovo, ale dílo filozofa, rétora, politika a moralisty Cicerona a dále pak Senecův stoicismus, jehož používá jako účinné zbraně proti teologii.

Humanistický charakter nabývá i Petrarcův vztah k historii. Kronikářsky popisné dějepisectví náleží dle jeho názoru výhradně jen minulosti. Současný historik musí události nejen zaznamenávat, ale předtím je přepečlivě klasifikovat – třídit na podstatné a nepodstatné – hodnotit je, komentovat a uvádět do vzájemných souvislostí, přemýšlet nad nimi. Jen tak se historická zkušenost může stát pramenem pro přítomnost i budoucnost a může posloužit jako jedno z teoretických východisek stávající politické a mravní krize, nechutného marasmu, jejichž existenci, hlavní rysy a rozpory si Petrarca uvědomoval stejně naléhavě jako před ním Dante a po něm například Machiavelli.

HOST KARLA IV.

16. prosince 1354 se Petrarca v Mantově setkal s českým a německým králem, pozdějším císařem Karlem IV. Rozhovor s ním vyvolal v básníkovi naději, že konečně objevil panovníka, který nejen soustředěně pracuje na budování vlastní mocenské pozice, ale díky své abnormálně mimořádné inteligenci se živě zajímá o veškeré politické dění v Evropě. Svůj poměrně dlouhý rozhovor s vladařem líčil Petrarca podrobně ve svém dopise Leliovi z 12. ledna 1355. S Karlem IV. se pak znovu setkal na italské půdě, a to v květnu 1368 v Udine. Během svého tříměsíčního pobytu v Praze (cesta započala 20. května 1356) byl básník, jako předtím například i Cola di Rienzo, hostem Angela di Firenze. Petrarca předem třemi naléhavými dopisy vyzýval Karla IV., nyní už korunovaného císaře, aby tažením do Itálie nastolil v zemi pořádek. Zametl s K.O. až pod práh vnímání K.O. Nakonec byl však výsledky císařovy cesty italské dost rozčarován, zklamání a deziluze tady vládly. Ani básníkovy pražské rozhovory s Karlem IV. nepřinesly kýžený politický efekt. Císař si však Petrarcy velice vážil jako básníka a Petrarca ve svém dopise Leliovi z 29. dubna 1357 vydal pochvalné svědectví o kulturní a společenské úrovni, se kterou se v Praze setkal. Petrarcova korespondence s Karlem a vzdělanými příslušníky jeho dvora z let 1351 až 1368 poskytuje pak cenné svědectví o prvních náznacích stop humanismu v Čechách. Za nejvýznamnější osobnosti této pražské společnosti považoval Petrarca kancléře Jana ze Středy a hlavně pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, který prožil v Itálii čtrnáct let studiem na univerzitách v Bologni a Padově. Z Itálie napsal Petrarca svým přátelům také řadu listů. Za zmínku stojí hlavně dvacet dopisů sdružených pod společný titul Anonymní hanopis, a dvanáct eklog – Pastýřská bukolika, které svým protipapežským zaměřením působily na „padreho – starého“ české reformace Jana Milíče z Kroměříže.

POSLÁNÍ VYVOLENÝCH

Petrarcova literární díla se stala obrazem nejen autorova myšlenkového vývoje, ale i společenské situace, v níž se již připravovaly podmínky pro plné rozvinutí humanistických koncepcí. Sledovat postupný vývoj Petrarcovy básnické tvorby je velice obtížné, neboť svá díla celý život přepracovával a doplňoval. Jisté je, že v oblasti lyrické poezie, v níž dosáhl snad největší obliby na světě, vyšel ze zásad básnictví, takzvaného sladkého nového stylu, které však byly v jeho době už pouhou formálně cizelovanou manýrou. Dále prošel fází „vnějšího klasicismu“, kdy se vědomě inspiroval odkazem antiky, až nalezl pravý výraz v umění niterném, které z existujících literárních škol vstřebávalo pouze prvky, které vnitřně seděly básníkovu světu. Jak hezké pocítit la dolce vita s vitamíny uno duo tres quatro.

Petrarcův literární odkaz se obvykle dělí na díla latinská a lyriku smolenou v dobové formě hovorové italštiny, zvané „volgare“. Sám Petrarca si nejvíc cenil děl latinských a těmi se také hodlal proslavit. Někteří pozdější literární historici naopak považovali za hodnotný pouze lyrický Zpěvník. Petrarcova tvůrčí osobnost se však, objektivně vzato, odráží v obou vzájemně se doplňujících částech jeho díla.

Z latinských veršovaných prací je nejvýznamnější epos v hexametrech Africa, pocházející z let 1338–1340, jehož obsah je inspirován Liviovým líčením druhé punské války. Vzorem pro básnickou formu se stal v tomto případě Vergilius. Na kvalitě tohoto díla se projevila skutečnost, že Petrarca neměl příliš smyslu pro epickou poezii – umělecky nejsilněji zde totiž působí lyrické pasáže. Ze skupiny v próze psaných asketických děl vyniká zejména traktát Moje tajemství z let 1341–1343, v němž ve formě fiktivního dialogu analyzuje své nitro plné rozporů a protikladných rozmarů. Ani jeho další asketická díla O ústraní řeholníků a O životě samotářském (1346–1347) nemají ve své podstatě katolický charakter svých středověkých vzorů, ale snaží se dosáhnout vnitřní vyrovnanosti a moudrosti. Polemické spisy pocházející z posledních let jsou plny adresných útoků jednou proti dobovým felčarům, jindy filozofům, a tak ataky dále.

Zajímavou kapitolou Petrarcova tvůrčího odkazu jsou dopisy. Řada z nich je určena skutečným adresátům, některé pak významným antickým postavám (Ciceronovi, Sokratovi, Senecovi), jiné jsou zcela fiktivní.

Z takzvaných „učených spisů“ neztratily dodnes na zajímavosti Petrarcovy Životopisy slavných mužů z let 1338–1339, které později rozšířil a doplnil v letech 1351–1353.

Svou tvorbu v lidovém nářečí, v tehdejší formě mluvené italštiny, považoval Petrarca pouze za méně významný doplněk svých latinských děl. Jak už tomu tak často v historii bývá, stal se nesmrtelným právě jeho lyrický Zpěvník (il Canzoniere). Petrarca je autorem celkem 366 sonetů, kancón, ballat, madrigalů a sestin, které shrnul pod titul Fragmenty básní v řeči lidové. Jejich nejposlednější, Petrarcou upravené znění, je uloženo ve Vatikánském kodexu pod číslem 3159.

Hlavním tématem Petrarcova Zpěvníku je básníkova tygrovsky neochuzená láska k Lauře. Kniha je rozčleněna na dvě části – ze života Laury a po její smrti. Řazení i původ básní však ne vždy odpovídá časové posloupnosti. Ve druhé části Zpěvníku se objevuje i Petrarcův stálý motiv rozporu mezi vědomím hříšnosti a smyslové vášně a touhou po lásce nekomplikované a často opětované. Do schematu knihy je zařazeno i několik básní s politicko–polemickými náměty, básně příležitostné a nábožensky laděné.

Jak už to u Petrarcových děl bývá často, není ani Zpěvník odrazem reálné historie lásky ke konkrétní ženské. I zde se jedná spíš o stylizaci, o umělou a často přehodnocovanou analýzu básníkových pocitů a duševních stavů.

Druhým významným dílem psaným v italštině je didakticko–alegorický epos Trionfi napsaný roku 1354 podle vzoru Dantovy „Božské komedie“. Skutečnou básnickou hodnotu mají opět pouze lyrické pasáže, stejně jako tomu bylo u eposu psaného v latině.

NOVÝ SMĚR – HUMANISMUS

Petrarcu nedělí od Danta Alighieriho ani tak hluboká prohlubeň časová jako spíše ideová. Petrarcova tvorba totiž svým obsahem i formálním charakterem už plně náleží období, kdy kultura městských obcí přechází v nový směr – humanismus. Řada zásadních rysů názorového vývoje spojuje Petrarcu se členy takzvaných předhumanistických kroužků, které spontánně bujely ve Veroně, v Padově a Vicenze a jejichž příslušníky byli především historici a jazykovědci. Spojoval je navzájem odpor k teologii a scholastice, pečlivá jazyková a literární studia i tvůrčí postoj ke klasické literatuře, na kterou začínají pohlížet novýma očima. Antika už pro ně není protikladem křesťanství, jak ji ještě chápal středověk, ale moudrou fází lidské civilizace, která je citově i lidsky blízká novému typu literáta. Petrarca ani jiní humanisté se sice nevzdávali víry v boha, ale vůle po konání dobra zde na zemi a právě ve sféře duchovních naučných frází a fráziček, je u nich silnější, než touha po pasivním uctívání zjevených pravd.

Na rozdíl od řady jiných významných mužů, dočkal se Petrarca slávy a uznání už za svého života. Mocní vládcové Itálie přímo mezi sebou soupeřili o čest a prestiž, aby ho směli hostit na svém dvoře. Paříž i Řím současně mu chtěly propůjčit vavřínovou korunu – nejvyšší poctu, jaké se tehdy básníkovi mohlo dostat. Florencie mu navrátila konečně veškerý majetek zabavený kdysi jeho otci z politických důvodů. Navíc měl možnost shromažďovat kolem sebe široký okruh svých přátel a žáků, s nimiž diskutoval a předčítal jim srozumitelně svá díla, a kteří se později stali představiteli a propagátory myšlenek tvůrčího humanismu. Vliv Petrarcovy autority v oblasti lyrické poezie trval až hluboce do osmnáctého století. Ptáte se možná, co bylo příčinou takové vážnosti nebo popularity? Nepochybně v prvé řadě kvalita Petrarcovy literární produkce. Ale byl tu ještě jeden, snad důležitější aspekt. S Petrarcou totiž vstoupil do dějin nový kus literáta – ne už vzdělaný, didakticky založený úředníček jakési městské části, leč plnohodnotný literát – profesionál, který se literatuře věnuje jako ostřílený typ svému povolání nebo spíše duchovnímu poslání. Váží si své ideové nezávislosti, chápe své společenské postavení jako výlučné a je sebevědomě soustředěn na svrchovanou duchovní aktivitu – uměleckou tvořivost.