JEDNO DÍLO / JEDEN SVĚT – JULIUS MAŘÁK „ČAPÍ SNĚM“ (1870)

Julek Mařák se zaměřoval ve své tvorbě na poetické pohledy do interiéru lesa, prozrazující niterný vztah k přírodě a malířovu mimořádnou citlivost.

Do dějin českého umění se zapsal i jako jediný krajinář, který se podílel na výzdobě Národního divadla, a především jako profesor ateliéru krajinomalby na pražské Akademii výtvarných umění – takzvanou „Mařákovou výchovou“ prošla celá generace moderních malířů v čele s Antonínem Slavíčkem.

Západočeská galerie má ve svých sbírkách jednu z několika variant Mařákova proslulého plátna „Čapí sněm“, jenž malíři vydobyl velké renomé a získal zlatou medaili na Světové výstavě ve Vídni. Menší repliku originálu, který zakoupil císařpán Franz Josef I. pro obrazárnu ve vídeňském Belvederu a který se nyní nachází v Národní galerii v Praze, představí veřejnosti Eva Reitspiesová.

Středa 4.11.2015 v sedmnáct hodin, výstavní síň Masné krámy, Pražská 18!

CHRISTIAAN HUYGENS

☼   14.4.1629  HAAG, HOLLAND  –  ۞   8.7.1695  HAAG, HOLLAND

Jeden z těch, kteří okamžitě pochopili Einsteinovu teorii relativity, muž, který odhalil tajemství krystalové mřížky, nositel Nobelovy ceny, německý fyzik Max von Laue, vydal po druhé světové válce velmi útlou, ale nesmírně vzácnou publikaci „Dějiny fyziky“. Historii vědy, jejíž technické aplikace sem tam hýbají naším světem velikých neznámých definic, rozdělil do čtrnácti kapitol podle toho, jak od své astronomické „kolébky“ na sebe navazovaly základní sféry fyzikálního rozboru přírodních věd. Začátkem všeho podle Maxe von Laueho bylo zvládnutí měření času, potom poznávání zákonů mechaniky, následovalo objasnění gravitace a podstaty světla. Ve všech těchto kapitolkách narážíme na jméno učence Christiaana Huygense. Tento antihujer vynalezl přesné kyvadlové hodiny, objasnil blíže vlnovou podstatu světla a začal studovat odstředivou sílu, z níž pak byla odvozena podstata gravitace. Pro tyto objevy ho už jeho současníci nazývali „holandskou verzí Newtona“. Méně je už známo, že Huygens je autorem řady matematických a geometrických konstrukcí, které jsou dnešním technikům samozřejmé: když skrze črty zachycují evolventu, cykloidu nebo epicykloidu, postupují právě tak jako Huygens před 380 lety. S překvapením se dozvídáme, že matematik a astronom načrtl princip výbušného motoru, odhalil tajemství Saturnova prstence a dokázal dohlédnout daleko do vesmíru. Snad jako první člověk procítil jeho propastnou velikost a tam někde v dálce tušil i světy obydlené jinak vyvinutou civilizací. Pokusme se za ním vstoupit do doby, kdy po staletích temna se konečně v Evropě vytvořil prostor pro učenost a vědu. Huygens byl totiž prvním vědcem Holandska, které právě v jeho době vyrostlo jako hubka po dešti z kapitální průmyslné revoluce…

GALANTNÍ MLADÍK A UŽ TAKOVÝ EXPERT?

Christiaan se narodil ve šlechtické rodince nesmírně vzdělaného otce Constantijna, zastávajícího vysoký úřad ve službě místodržícího. Již jeho otec sloužil Vilému Oranžskému a on pokračuje ve službách následníků rodu. Byl to člověk všestranně vzdělaný a dům, v němž Christiaan vyrůstá, přijímá nejušlechtilejší a nejvzdělanější hosty: básníky, malíře Vermeera, filozofa Descarta, věhlasné matematiky. Otec, který sám v žilách podněcoval kolování hudebních krvinek, který platil za skladatele i básníka, se rozhodl Christiaana a jeho bratra Constantijna sám vyučovat. Do šestnácti let dokázal oba mladíky naučit latině, řečtině, francouzštině a italštině, s pomocí domácího kantora pak i matematice, mechanice a logice. Týdně se oba sourozenci účastnili rodinných koncertů, kde podle potřeby zpívali, hráli na cembalo, gambu nebo urozeně na loutnu. Na Christiaana měl stěžejní vliv charismatický rošťák Vermeer. Stejně jako on byl opojen novým pohledem na svět. Vědění se už neobrací do nitra člověka, ale obzírá obšírně okolí kolem sebe a snaží se pochopit i to, co je vysoko nad planetou. Vermeer to vkládá do svých svítivých až průzračných a do detailů soustředěných obrazů, Huygens se zase pod vlivem Descarta obrací k matematickým rébusům, které začaly hýbat vědou. Klukovská léta končí chutí prověřit i svou zručnost v domácí dílně. S bratrem konstruují soustruh a pokoušejí se i o broušení čoček pro dalekohled, který hodlají spolu postavit a zamířit jej do chladivého nepokojného časoprostoru vesmíru, který přitahoval tehdejší svět asi tak jako novinky a zvěsti o nově objevených lokalitách na naší planetce.

V květnu 1645 nastoupil Huygens na univerzitu v Leidenu. Otec si přál, aby studoval práva a sliboval mu místo v diplomacii. Huygens však mezitím propadl královně věd–matematice, ve které se v Leidenu zdokonaloval pod vedením van Schootena, ale stejně tak ho zajímá i soukromé studium „Geometri“, která právě vyšla z husího brka přítele René Descarta. Že ovšem nemyslí jen na matematiku, dosvědčují i jeho galantní verše z doby studentské, které se dochovaly. Mimochodem jsou „šťavnaté“ tím, že opěvují tehdy proslulou milovnici Ninon de Lenclose, která okouzlila i Moliéra a o jejíž přízeň marně usiloval i sám kardinál Richelieu:

„Pět věcí má, z nichž se mi hlava točí.

Dvě první ruce jsou, dvě druhé její oči.

Co zbývá – to jest věru přespanilé.

Člověk však musí přitom vést si čile…“

CO SE DÁ OBJEVIT VLASTNORUČNĚ USPOŘÁDANÝM DALEKOHLEDEM

Z vlastnoručně broušených a leštěných čoček a okulárů postavili bratři Huygensové několik postupně stále víc zvětšujících dalekohledů. Vědec ovšem na rozdíl od řemeslníka studoval navíc lom a ohyb světla, všímá si optických vad čoček a hledí je odstranit jiným uspořádáním a aniž by tušil, osvojuje si praktické dovednosti, ze kterých pak snadněji ve stáří přistoupil ke smělé vlnové teorii světla. Roku 1655 zaměřují Huygensové svůj teleskop, v té době jeden z nejlepších dalekohledů světa, na Saturn a objevují jeho nejzářivější a nejobjemnější měsíc, který pohotový Christiaan pojmenoval „Titan“. Čtyři roky bádá nad záhadou, proč tajuplná planeta vydává mihotající světlo, a co se skrývá v obraze jakýchsi „uch“, která zahlédl, ale nedovedl vysvětlit už sám Galileo. A rozřešení je neméně senzační než objev Titanu: Saturn má kolem sebe tenký ale hodně široký prstenec, který při rotaci planetu víceméně stíní a tím dochází k pozorovatelnému kmitání jejího světla! Christiaan objevy shrnuje do spisku „Systema Saturnium“, a protože uvěřil v kosmické mystérium, které šířil Johannes Kepler, domnívá se, že Titan jako šestý objevený měsíc a šest v té době známých planet, harmonicky uzavírají sluneční soustavu, takže nic nového se už vidět ve vesmíru nedá. Jako vědec však ví, že nyní bude nutno systém sluneční soustavy přesně zaměřit. Proto sestrojil roku 1658 mikrometr k měření úhlů a dále jednoduchý, až geniální fotometr. Ten využívá jasu Slunce a Síria k porovnání s umělou hvězdou. Předpokládal, že oba obři svítí stejně a tak mu vyšlo, že Sírius je sedmadvaceti-tisíckrát vzdálenější prvek než naše roztomilé Slunce! Chybil o jeden řád, ale přesto mu musíme přiznat odvahu, s jakou si troufal navodit pocit hloubky kosmu, když tehdejší astronomie si hrála prakticky jen na „písečku“ sluneční soustavy.

Názor o magické šestkové koncepci této soustavy krátce na to rozbíjí cílevědomý direktor pařížské hvězdárny G. C. Cassini, který zvětšuje ohniskové vzdálenosti svých dalekohledů a objevuje další čtyři měsíce Saturnovy. Ke konci svého života propadl Huygens myšlence o vzdálených obydlených světech. Představoval si, že je vyplněn hvězdami podobnými Slunci a tedy i planetami s podmínkami, které neomezují vývoj inteligentní živé hmoty. To všechno je obsaženo v jeho posledním díle „Cosmotheoros“, které spatřilo světlo světa až po jeho smrti a pohřbu.

UŽITEČNÉ KŘIVKY A RÁZ KOULÍ

Kvůli matematice pověsil Huygens na hřebík studia práv. Nejprve se zakousl do Archimédových důkazů kvadratury kruhu a analýzu řešení přenáší i na nejrůznější křivky, které měly později význam nejen pro jeho vynález kyvadla, ale pro celou Newtonovu mechaniku. Dychtivě zabředl do počátků infinitesimálního počtu a předběhl v tom Newtona i Leibnitze. Do disputací, které vedl Pascal s Fermatem o řešení počtu pravděpodobnosti, se zapojil i ve svých osmadvaceti letech a korunoval je dílem „De ratiociniis in ludo aleæ“. Přehledně v něm zopakoval práce Pacioly, Cardana, Galilea i Fermata a dovedl je až k ryze praktickým výpočtům pravděpodobnosti, které aplikoval na hru v kostky a tak položil mimoděk základ teorii her, o kterou se opírá dnešní kybernetika. Ani tím však jeho matematické výboje z vývoje nekončí. Roku 1659 dospěl až k nesmírně důležitým výpočtům odstředivé síly a jejího protějšku – síly dostředivé – ze které uzrálo stanovení gravitace…

HODINÁM VLOŽIL ZPĚTNOU VAZBU, A TÍM UPŘESNIL NOTNĚ ČAS

Astronomové bez přesných hodin nemohli pokračovat ve svých pozorováních, navigace korábů na oceánech byla bez nich nejistá. Královská města se sice již pyšnila orloji, jejichž chod byl štelován dvouramenným vahadlem se závažíčky na koncích – takzvaným lihýřem. Jenže denní chyba převzácných hodin poháněných závažími dosahovala nezřídka až šedesáti minut za den. Galileo, který se shlížel v kývající chrámové lampě, se pokoušel chod hodin regulovat pevným kyvadlem. Přesnost se však výrazněji nezlepšila. Huygens se proto nad kyvadlem nejprve zamyslel matematicky. Sestavil vzorec, který umožňuje vypočítat dobu kyvu z délky kyvadla, který by měl být důvěrně znám dnešním maturantům. Celou zimu roku 1656 a ještě potom na jaře si hrál s desítkami hodinových strojků. Hledal cestu, jak kyvadlu dodávat „porce“ energie od klesajícího závaží, aniž by to narušovalo dobu jeho kyvu. Zařídil to tak, aby kyvadlo si samo o drobečky této energie řeklo. Dne 16.6.1657 dostává na vřetenový krok hodin se seřiditelným kyvadlem patent od Generálních stavů a o rok později nechává vytisknout k tomu potřebnou teorii ve spisku „Horologium“. První hodiny podle Huygensova patentu byly postaveny na radničních věžích v Utrechtu a Scheveningu. Dosahují senzační přesnosti: denně se opožďují či předbíhají děj nanejvýš o desetinu sekundy!

Na věčně se kývajících námořních lodích však kyvadlové hodiny stejně nefungují. Huygens ví, že už sto let před ním nahradil norimberský zámečník Peter Henlein, zvaný Hele, závaží plochým spirálovým perem a jeho hodinky ve tvaru vejce se daly nosit v kapse kabátce. Kyvadlo bylo nutno nahradit kmitajícím setrvačníkem. Chyběla však účinná zpětná vazba, reakce. Hodinky se předbíhaly nebo opožďovaly podle toho, jak bylo pérko nataženo. Roku 1674 připojil Huygens k setrvačníku spirálovou pružinu nebo-li vlásek, aby vyrovnával oscilace určitou takzvaně direkční silou. Tak vznikl legendární setrvačníkový oscilátor, na jehož principu, byť časem vylepšeném a zpřesněném, pracují i dnešní mechanické hodiny a náramkové hodinky. Elektronika dovedla Huygensův poznatek, že hodinky budou tím přesnější, čím větší bude amplituda kyvu, do důsledku. Už v nich však nenajdeme kmitající součástky, které nahradil výbrus křemene elektricky rozechvívaný na milióny kmitů za sekundu. A proto se také opožďují nejvýše o sekundu za týden. Ztratily však svůj typický tón, který jim dal Huygensův nepokoj. Hodinky QUARZ netikají svoje tik tak…

MÍSTO VODOTRYSKU DOSTAL KRÁL SLUNCE PRACHOVÝ MOTOR

Roku 1666 byl Huygens jmenován členem Pařížské Akademie a Jeho veličenstvo král Louis XIV., jinak řečený král Slunce, proslulý nádherou výstavního dvora i výrokem „Stát jsem já!“, ho pozval do Versailles a pověřil grandiózním úkolem. Nádhera jeho parku měla být pozvednuta zřízením možná až dvou set fontán. Voda v Seině však tekla nejméně o stovku metrů níž a čerpadla hnaná vodními koly na takový úkol v žádném případě nepostačovala. Král zajistil vědci roční penzi 1200 livrů a nevázal ho žádnými úředními povinnostmi kromě úkolu postavit největší vodotrysk světa!

Jakékoliv mechanické řešení pokulhávalo za vizemi, protože zákon o tom, že energie se nedá nijak z ničeho vyrobit, právě dozrával. Huygens se však domáknul, že magdeburský starosta Otto Guericke pracuje na vývěvě, ke které ho přivedly památné pokusy s dutými polokoulemi, které po sesazení a vyčerpání vzduchu nemohlo od sebe odtrhnout ani velké spřežení kobyl. Hlavou mu bleskla myšlenka: ano, vakuum je to jediné, co by dokázalo masy vody vytáhnout do výšky fontán, kýžených frajerských fontán! Začal proto dělat pokusy s pístovými vývěvami. Ale brzičko se přesvědčuje, že ani četa fyzicky zdatných žoldnéřů při vyčerpávajícím pumpování si s tím neví rady. Což takhle na „horror vakui“ jít opačně – výbuchem střelného prachu? Zhlédl se v pevnostních kanónech. Do hlavně je možné místo koule vsadit píst. Ten by se nechal zapálením prachu vystřelit až k okraji hlavně (jak ho tu ale zdržet, aniž by se dělo rozpůlilo?). Plyny by vyfoukly ventilem a pod pístem by muselo vzniknout vakuum!

Huygens žádá o sudy střelného prachu, nechává vyklidit část budovy a přijímá vědychtivého a přitom zručného asistenta. Snad tomu osud chtěl, že se jím stal Denis Papin. Dobová ilustrace ukazuje riskantní pokusné zařízení, které Papin postavil raději na volném prostranství. Pod trámovou šibenicí je umístěn válec dosti velkého průměru, nahoru vyčnívá pístní tyč a lano vedené přes kladky a na ramenech konstrukce směřuje k plošině se závažími. Pod píst se nasype něco prachu a zapálí doutnákem. Ozve se ohlušující výstřel až ke hvězdám. Z kožených ventilů připomínajících rukávy vytryskne černý mrak. A píst je vzápětí strháván podtlakem a zvedá závaží. Všechno je vypočteno, král je pozván k rozhodujícímu pokusu. Slyšel však o nebezpečných experimentech už dost polopohádek, proto se nechává moudře zastoupit ministrem Colbertem. Pro větší efekt nechává Huygens na plošinu nastoupit několik královských vojáků. Papin zapálil náložku. Stateční mužové jsou vytaženi o několik dobrotivých metrů výš! Prototyp atmosférického motoru je na světě. Ani to zúčastněné moc nebolelo, zuby jim dál držely v ústrojí všechny do jednoho. Ovšem pro čerpání vody dosud ještě není tak úplně zralý. Huygens se dme pýchou a do deníku zapisuje málem věštecká slova: „Objevil jsem sílu, která si nežádá ani tolik peněz jako lidé, ani tolik sena jako vraníci. Neváhám prohlásit, že jednou naučí létat i toho, kdo se jí vydá všanc…“

Jinýma očima viděl potřeštěný pokus ministr Colbert, proslulý držgrešle. Za několik dní dostal Huygens královské psaní s tím, že další subvence na „prachový stroj“ se zamítá! A tak se Huygens po patnácti letech vrací zase domů do Holandska, kdežto protestantský Papin musel projít mnoha zeměmi, než Hessenskému vladaři, u něhož se dočkal konečně azylu a podpory pro pokusy s vakuem, předvedl malý atmosférický parní stroj. Ten sice navazoval na Huygensovy pokusy, ale místo nedisciplinovaného střelného prachu používal spolehlivější páry. Byla to ironie nebo jen náhoda, že první atmosférické parní stroje o sto let později byly hned od počátku využity k čerpání vody, jak to od Huygense žádal král Slunce?

„POJEDNÁNÍ O SVĚTLE“…

…neboli v originálním znění dílo „Traité de la lumière“, předkládá již poněkud churavějící starý mládenec Huygens v roce 1678 pařížské Akademii. Věnuje ho tomu, kdo probudil v mládí jeho zájem o hru světla na Vermeerových obrazech. Tentokrát však nejde o romantiku barev, světla a stínů, ale o bojovné naostřené dílo, pokoušející se bez pardonu vysvětlit zcela novým přístupem v té době uznávanou Newtonovu korpuskulární teorii světla. Všichni učenci té doby se spokojili s Newtonovým učením, že světlo není nic jiného než proud jakýchsi nepatrných ale hutných tělísek, který se šíří přímočaře obrovsky nezachytitelnou rychlostí a všemi směry jako výstřelky módy. Jak ale vysvětlit, že se za určitých okolností přece jen ohýbají a dokáží proniknout až za hranici stínu? A co kruhy kolem Měsíce, když je slabě zamlženo? Huygensova práce přináší jiný revoluční názor: Světlo jsou vlny! Ve studii odvodil konstrukci vlnoploch, bez potíží objasnil zákon lomu i dvojlomu, který nastává v islandském vápenci, jen o spektrálním rozkladu světla v barvy se zarytě mlčelo.

Newtonovy a Huygensovy teorie podstaty světla mají svoje nesporné úskalí. Vědecký spor rozdělil vědce na dva tábory. Einstein s Infeldem si dovolili tento spor ve své knize „Fyzika jako dobrodružství poznatků“ demonstrovat jako dialog mezi stoupencem N (Newtonův mluvčí) a stoupencem H – mluvkou notoricky obhajovaného Huygense. Jeho zkratka nám dá nahlédnout na dramatičnost rozepře.

N: „Rychlost světla je prostě rychlostí jeho částic. Co na to vlnová teorie?“

H: „Rychlost světla je rychlostí světelné vlny!“

N: „Zvukové vlny se šíří jen napříč vzduchem, mořské vlny zase jen na vodní ploše. Světlo však proniká vakuem, kde není hmota. Světlo jsou proto jen částice, kterým vakuum v šíření nepřekáží a vlny neexistují!“

H: „Co když je ale vakuum průhledné prostředí, které prostupuje náš svět a celý vesmír? Dovolil jsem si ho nazvat e t h e r e m !“

N: „Protestuji! Což už nemáme ve fyzice dostatek hypotetických substancí? A vy si troufnete přijít s etherem. Ten by ostatně musel být vybudován z elementárních částic!“

H: „Tím, že zavádíme nevažitelnou substanci – ether – se rázem zbavíme Tebou předpokládaných mnohem umělejších světelných korpuskulí. Já přicházím s jedinou substancí, ty musíš pro hranolem rozložené světlo vymýšlet málem nekonečno substancí naráz, odpovídající barvám duhy!“

Stále víc a víc churavějící seladon Huygens nepřistupuje v otázkách podstaty světla na žádný kompromis. Zemřel 8. června 1695 a hodiny nad jeho lůžkem, které si sám sestrojil, ukazovaly už nejen hodinu, ale i minutu smrti. Pokud se týče sporu o světlo, pokračoval plných stopadesát let. Trumfy přikládali nejznamenitější mozky – Young, Fresnel, Foucault a Maxwell. Etheru se začalo říkat pole. Teprve Maxwell a Einstein však smířili postupně oba soky: světlo je druh elektromagnetického vlnění a vykazuje povahu vln i částic současně.

REMBRANDT HARMENSZ VAN RIJN

☼   15.7.1606     LEYDEN,   HOLLAND     –     ۞     4.10.1669     AMSTERDAM,   HOLLAND

Žijeme ve věku sebeklamných počítačů, i když jsou vždy výkonné. Jsme jiní, než byli lidé sedmnáctého století, neuznáváme nějaké stopy po tajemnu, záhadách, duchovnu a rádi si všechno racionálně a bezezbytku zodpovíme sami. A přece stojíme v úžasu a v pohnutí před obrazy amsterdamského malíře, který se úplným jménem nazývá Rembrandt Harmensz van Rijn, a přemýšlíme nad několikerým tajemstvím, jež v sobě skrývají. Ty obrazy dávno zemřelých mužů a žen nejsou tajemné pro svou temnotu, z níž sálají a planou zlaté a purpurové zášlehy barvy, ale proto, že sdělení vložené na plátno malířem před více než třemi sty lety (bezmála již čtyřmi sty lety) stále trvá a naléhavě vstupuje do našeho myšlenkového a citového světa rozpoložení, do světa ve století kybernetických divů, antibiotických opatření a kosmických výletů či záletů, jen geniálních duší v občanech je tu poskrovnu.

U Rembrandta se ptáme především na tajemství geniálního díla, na to, co vlastně zapříčinilo, že tento předposlední syn z devíti dětí holandského mlynáře a pekařovy dcery se stal jedním z nejvyšších géniů lidstva, zatímco jeho bratr Gerrit byl po otci mlynářem a bratr Willem pekařem. Dnes už na tuto otázku nedokáže nikdo odpovědět – jestli někdy vůbec dokázal – ani historici, ani nejslavnější genetikové. Tajemství zůstane navždy uchováno.

Rembrandtovy dost zámožní rodiče žili ve vlastním obydlí v Leydenu, v malém univerzitním městě vzdáleném čtyřicet kilometrů od Amsterdamu. Otec Harmen používal rodového jména van Rijn (což se má vyslovovat „rejn“) podle svého větrného mlýna na Starém Rýně. Rembrandtovo jméno Harmenszoon, zkracované častěji na Harmensz, znamená Harmenův syn.

Rembrandt přišel na svět 15. července 1606 a tímto světem bylo Holandsko ve zlaté epoše měšťanské prosperity. Holandský národ, pracovitý, houževnatý a zásadně neagresivní (což já musím jen zdůraznit po dnešku), sváděl boje v druhé polovině 16. století o holou existenci s feudálním katolickým protivníkem Španělskem. Byla to krutá zkouška, když se za všeobecného plenění soldatesky v žoldu španělského Filipa II. bouraly hráze a moře zalévalo oblasti, které mu lidé mravenčím úsilím odňali pro sebe a pro své vyhlídky. Houževnatým odporem Nizozemí nakonec zvítězilo a Španělé byli donuceni uznat nezávislost nového státu, Spojených provincií. Bylo jich sedm a nejdůležitější z nich, provincie Holland, dala jméno zemi. Energická snaha holandského měšťanstva o hospodářský rozmach nesla s sebou i nebývalý kulturní užitek. Rozkvět umění nezasáhl všechny oblasti rovnoměrně, ale povznesl k mimořádné výši právě malířství. Svůj podíl na tom má patrně i světlo, které je v holandských rovinách tak průzračné a vlahé, že vnímáte barvy daleko intenzivněji než v jiných zemích.

A tak od druhého desetiletí sedmnáctého století lze mluvit o typické holandské malbě v oboru podobizny, žánru, zátiší a krajinomalby. Malují se útulné zimy se zasněženými vískami a výspami a s postavičkami bruslařek i šťavnaté letní pastviny s dobytkem znamenitého vypaseného skotu, nízké obzory rovin přeťaté větrnými mlýny a štíhlými věžemi kostelů, malují se čisté, holé interiéry protestantských chrámů, kam Holanďané místo oltářních obrazů zavěšují modely lodí jako nekončící poděkování za šťastnou plavbu. Malují se přístavy, obchodní tepny země a lodě vyplouvající do Východní Indie za bohatstvím z kávy, čaje, hřebíčku, pepře a vanilky zabalené spolu s dobrodružnou výpravou, nezřídka dovršenou ztroskotáním, jež často znamenalo krach.

Malíři žánrů zobrazovali klidné interiéry domů s černobílou šachovnicí podlah a s rozšafným rytmem života střídmě profitujícího a neúchylně počestného, malíři portrétů uchovávali podoby tělnatých pořízků i žen; vyrovnané tváře nad bílými nabíranými límci, vyzařující spokojenost se sebou i se životem vůbec, kde spořádanost vylučovala velké city a neúnosné vášně, ba řadila je do oblasti bláznovství a hardcore přestupků a hříchu.

Do takové situace nastupuje Rembrandt s tvorbou, která jako erupce sopky otřese stávajícími jistotami v umění a posune jej na hodnoty nové. Toto umělecké zemětřesení se však chystalo pozvolna a zpočátku nenápadně. V dětství Rembrandt docházel do latinské školy v Leydenu, ve čtrnácti letech vstoupil na leydenskou univerzitu, ale po několika měsících studia vzdal a šel se věnovat výtvarničině jako žák Jacoba van Swanenburcha a později Jacoba Pynase, malířů, kteří na Severu zaváděli znalosti italského stylu malby. Ta byla ve své renesanční podobě pro Evropu nejvyšším kritériem uměleckých hodnot. Jako dvacetiletý odešel do Amsterdamu a pracoval u jiného italizujícího malíře, Pietera Lastmana, jehož tvorba se sklonem k mysterióznosti seriózní mystiky i znalost Michelangela Merisiho, známého pod heslem Caravaggio, hlavního představitele barokní malby v Itálii, zřejmě nakopla Rembrandta na ten směrodatný impuls a naopak.

V roce 1625 začalo první, leydenské údobí malířovy tvorby. V otcově domě si otevřel vlastní ateliér, přibral si za společníka malíře Jana Lievense, začal přijímat osvědčené žáky (prvním byl později žánrový expert Gerard Dou, jehož líbeznou Dívku v okně vlastní Národní galerie) a maloval obrazy s biblickými tématy, které nacházely nemalé ohlasy i rozšíření v grafických listech významných holandských rytců.

Rembrandtovi už brzy nestačil skromný Leyden. V roce 1632 jej opustil a přesídlil na trvalo do Amsterdamu, který byl tenkrát se svými sto deseti tisíci obyvateli rušným úlem v přístavech a pitoreskní směsicí lidí různých národností, barvy pleti, od boháčů po námořníky a žebráky, prostě stejná sebranka vzorků ze všech koutů okolo jako dnešní Marseille. Malíř se stal podílníkem amsterdamského překupníka s obrazy van Uylenburcha a oženil se rád s jeho neteří Saskií z vážené rodiny ve Frísku. Saskie přinesla do manželství prachy, věnem to dělalo čtyřicet tisíc zlatých, veliké jmění, za něž bylo tehdy možno pořídit tři nebo čtyři výstavní domy.

Rembrandtovi nastala veselá éra v přepychu, naplněná po okraj nesmírně intenzivní malířskou prací. Žil si jako velmož, podobně jako v Antverpách Peter Paul Rubens, svůj vznešený a prostranný dům na hranicích židovského ghetta kupil hromádkami uměleckých skvostů, drahými suvenýry a kuriozitami. Vedle obrazů jeho holandských vrstevníků a předchůdců tu visela díla italské renesance v čele s několika Raffaely a Giorgionem, ležely tu objemné fascikly obsahující reprodukce všech Tizianových a Michelangelových děl i Dürerových dřevorytin, v místnostech stály bysty římských císařů a kopie antických plastik, na nábytku ležely kůže šelem a drahé brokáty, do nichž navlékal Saskii, na stěnách byly zavěšené staré bambitky a hudební nástroje. Požitek.

Jak obrazy, tak drahé nádobí, šperky a oděvy nakupoval Rembrandt rozmařile a byl ochoten vysolit jakkoliv přemrštěnou cenu. Vysoké ceny vyžadoval i za vlastní práce. Jeho grafickému listu Kristus uzdravuje lazary se říká stozlatový, neboť nikdo dosud nedostal za grafické dílo tak vysokou částku.

Umělcova výjimečnost se projevovala i početným rozsahem tvorby, každým rokem vznikaly desítky pláten, podobizen a obrazů s biblickými náměty, krajinomalby a tak. Byla jím odstartována předlouhá řada autoportrétů – žádný z malířů v dějinách umění nepřenášel tak často a s tak úpornou fascinací vlastní tvář na plátno jako mistr Rembrandt, jako by se sám sebe tázal, co z vnitřního života proniká robustním obličejem, nikterak pohledným ani zvlášť zapamatovatelným, s širokým nosem a malýma očima, s rozcuchanými hnědými vlasy často pod šikmo nasazeným černým baretem s horní nepatrně vyvýšenou anténkou, nebo jak se tomu říká.

V té době již Rembrandt používal záměrně temnosvitu. V češtině temnosvit nebo šerosvit, v italštině chiaroscuro, francouzsky clair–obscure a německy das / ein Helldunkel označuje způsob malby pracující s kontrasty světla a stínu, stínohru, jejich vzájemným poměrem a působením. Najdeme je u Leonarda, u George de la Tour, je to princip příznačný pro malbu sedmnáctého století, ale nikdo nepovznesl možnosti temnosvitu tak dokonale a zároveň magicky jako právě Rembrandt.

Námětově je pak zvlášť pozoruhodné zjištění, jak frekventovaně se v jeho díle objevují obrazy učených a moudrých starců = rady starších. Jeden z nich, známý pod názvem Rabín, patří k nejvzácnějším obrazům v naší zemi a lez jej spatřit ve sbírce starého evropského umění Národní galerie v Praze ve Šternberském paláci na Hradčanech. Malíř se kupodivu již ve svých letech mládí a požitkářského života zamýšlel nad sumou vědění a moudrosti, vážil věkové kategorie lidské existence a zvláštní přitažlivost pro něj mělo stáří jako závěrečná etapa cyklu předcházející cílové čáře ejchuchu života (nádechu a vůbec posledního výdechu).

V roce 1632 namaloval Hodinu anatomie doktora Tulpa (dnes v galerii Mauritshuis v Haagu), skupinový portrét nad nebožtíkem s otevřenou paží, jenž vznikl na základě veřejně přístupné pitvy, kdy známý amsterdamský lékař demonstroval anatomii ruky na mrtvém těle odsouzence. Obraz lze chápat jako krajní mez realismu v umělcově tvorbě. I některé drážďanské obrazy přinášejí ryze realistickou metodu Rembrandtovy malby ve třicátých letech (Usmívající se Saskie, Veselý pár – velmi známý dvojportrét Rembrandta s vysokou číší vína a Saskie v nádherném kostýmu, Únos Ganymeda).

Když táhlo malíři na třicet šest, rozhodla se občanská garda vyzdobit velikými skupinovými portréty slavnostní sál svého hlavního velitelství. U Rembrandta objednali obraz příslušníků roty arkebuzníků pod velením kapitána Cocqa. Tak vznikla pověstná Noční hlídka, spolu s Leonardovou Monou Lisou, Raffaelovou Sixtinskou madonou a Picassovou Guernicou nejslavnější obraz v dějinách lidstva. Rembrandt tu radikálně pozměnil dosavadní pojetí skupinového portrétu. Svých třicet bojovníků neseřadil vedle sebe, ale zpodobnil je ve chvíli, kdy se dávají na pochod po hrázi kanálu. Výjevu vtisknul složitou kompozici a pohyb. Prostředky, které v církevním baroku slouží k tomu, aby vedly mysl divačky k nadpozemským výšinám, hahaha, použil tak, aby vdechl scéně z pozemského neurvalého života nevšední a mimořádný zážitek, význam, polohu.

Málokterý obraz měl tak pestré osudy jako Noční hlídka do doby, než po mnohém stěhování byla teprve v roce 1885 definitivně umístěna v nově vybudovaném prostoru Rijkmusea v Amsterdamu. Dramatický osud obrazu pokračoval i poté. Těsně po druhé světové válce prošlo dílo nákladnou restaurací, při níž se objevily trhliny způsobené patrně kdysi píkami gardistů. Zásadní očištění obraz prosvětlilo, zbavilo jej ponuré noční nálady a zpochybnilo tak tradiční název. V sedmdesátých letech bylo plátno nechutně poškozeno šílencem, který je rozporcoval s nožem ve svislých dlouhých řezech od obličejů až k dolnímu okraji rámu. Dnes visí Noční hlídka po nové perfektní restauraci v celé své nedotčené nádheře malby ve zvláštním sále Rijkmusea a jen podrobná fotodokumentace žaluje na jeho neuvěřitelné zhanobení. (Je pozoruhodné, v jak malém časovém úseku jiný dost úchylácký chuligán pošramotil šmrnc Michelangelovy Piety v chrámu sv. Petra ve Vatikánu; zhoubná podlost psychopatů a nízká úroveň nízkých pudů jde a zničí výhradně tyhle existence vábící vrcholy lidského duchovního snažení, no nazdar, lidi jsou jak ta nejhorší zvířata sami k sobě navzájem).

Rok 1642 byl mezníkem Rembrandtova života. Ještě před dokončením Noční hlídky mu zemřela Saskie a odtud klesá křivka životního osudu stále níž, k větším a větším strastem a chudobě. Nákladným způsobem života Rembrandt vysál finanční prostředky, svou nekonvenčností vstoupil do potíží s prostředím měšťanské prosperity a kalvínské přísné počestnosti etické. Odtud po celá čtyřicátá a padesátá léta zůstává umělcovo soukromí v napětí z nepřetržitých právních tahanic o majetky; zmatený systém kolem posledních vůlí, pozůstalostí Saskie a matky a přiděleného dědictví, úhybné manévry proti dotírajícím věřitelům jsou nám dnes snad pochopitelné, snad méně pochopitelné. Ale kdepak, doba se v Českém prostředí výrazně nezměnila. I na svazek s pohlednou Hendrickjí Stoffelsovou, která přišla do malířova života roku 1649 a jíž byl Rembrandt hluboce zavázán, padl stín pochybností a nepřejícných klepů. Byli nařknuti z konkubinátu a předvoláni před církevní soud.

Nicméně jakoby u Rembrandta život a dílo byly dvěma miskami vah – jak jedna klesá, druhá a to je tvorba, stoupá k polohám, které v malířství snad už nikdy nebudou překonány. Existenční tísní nikterak neutrpěla umělcova proslulost a malířská prestiž, tehdy již zdaleka mezinárodní. Sicilský šlechtic don Antonio Ruffo si u Rembrandta objednal obraz Aristotela. Za dílo Aristoteles přemýšlí nad Homérovou bystou inkasoval autor v roce 1654 honorář pět set zlatých, v roce 1961 jej pořídilo Metropolitní muzeum artového vyžití v New Yorku za dva milióny tři sta táců v dolarech. Jakákoliv částka je však nepodstatná u obrazu, který je jedním z nejúchvatnějších Rembrandtových děl. Aristoteles v černém a bílém rouchu se zlatými řetězy stojí tu nad Homérem jako symbol lidstva zamýšlejícího se s velkolepou rezignací nad kolébkou i budoucími osudy své vzdělanosti. Vezměte si příklad u Rembrandtova snažení, jestli o to sami stojíte v roce 2013. Je to jen stínohra s prvky filozofie a smyslu pro budoucnost, kypřící a kyprou jako harmonie s harfou. Světlo nepůsobí v obraze jen jako element vytvářející plastiku a prostor, ale probouzí barevnou nádheru dřímající v temnu. Základem Rembrandtovy zralé a pozdní palety je hluboký trojakord hnědé, temně rudé a žluté. Barva jednou září v plném rozsahu, jindy tajemně doutná v přítmí, až se rozžehne zlatými plameny a jiskřením drahokamů.

Stockholmský rozměrný obraz Přísaha Batávů z roku 1661, kde antický námět povstání proti Římanům symbolizuje přesilu dobroty nad zlým duchem a boje Nizozemí za svobodu, bývá nazýván branou k pozdním Rembrandtům. V posledních letech života už Rembrandt neměl nic, na čem vlastně lpět, kromě malby. Nebylo to málo, protože malba byla jeho jediným způsobem projevit smysl postarší existence. Pozdní díla jsou podobiznami nebo obrazy s názvy biblických námětů: Návrat ztraceného syna (Ermitáž v Petrohradě, snad nejkrásnější to metropoli v Rusku), Židovská nevěsta (Rijkmuseum v Amsterdamu), předsmrtelný Simeon s Ježíšem (National museum ve Stockholmu). Z těchto děl se vytratila dějová osnova i pohyb. Člověk jako by tu prodlíval v poloze věčnosti nad propastí tragédie i štěstí a hlavním námětem je nekončící humanita, meditace o zoufalství a naději, o zlu a odpuštění, o narození a velkém finále ve smrti.

U Rembrandta spíše v obráceném pořadí, o smrti a narození, neboť sdělení jeho posledních obrazů spočívá v tom, že jen člověk dokáže ohromit, překračovat své vlastní hranice a realizovat své nejlepší možnosti navzdory čemukoliv, navzdory čemukoliv. Rembrandt zemřel 4. října 1669 a byl pochován v kostele Westerkerk.

Jeden z mnoha umělcových životopisců uzavřel líčení Rembrandtova natřískaného života a díla slovy: „Chci-li vytěžit prospěch pro svého neklidného ducha, nebudu vyhledávat pocty, nýbrž svobodu.“

Yeah.