barlach (Občasný) - 6.4.2003 > Víš, že si zrovinka Tvé texty přečtu rád a vždycky několikrát. Sílu mi tím rozhodně neubíráš, ba naopak. Ale tentokrát jsem trochu přestřelil svou kritikou. Ač jsem to zdolal 2x, přehlédl jsem na začátku větu, která mě nahodila do kolejí hned jak jsem zdolal potřetí, totiž "Jsem nic a přece jsem..." a na ní následující "A Ty?". Čili všechno se to odehrává v kontextu onoho motta :"I kdybych chtěla nemohu dosáhnout na krk útěchy a přece tě hladím po tváři ustrašené ..." Mám pravdu? Jsem doma? Ten konec ovšem pořád ne a ne naskočit. Jsem Tvými obrazy zaveden kamsi k propasti a nezbývá než se odrazit a skočit dolů. Čímž ale nenastane (pro mě jako čtenáře jdoucího po Tebou navržené cestě) zaklepání na dveře, o kterém mluvíš. A navíc sama sobě přeci říkás : "Nevzdáváš se..."
Asi jsem to napsal dost zmateně, ale já se opravdu v těch obrazech ztrácím. Podle mě - ač je to velmi asociativní a metaforické, jde o velmi konkrétní text. Hovořící o jasných věcech. A pak je pro mě zahalen konec. Ovšem ne mlhou tajemství, nýbrž jakýmsi závojem nepochopitelna. Ale mám dojem, čtu-li i ostatní kritiky, že jsem prostě mmálo bystrý. A to je možné, měl jsem s tím vždycky problémy.
