VITAS
KEVIN GERULAITIS
( ☼ 26.7.1954 BROOKLYN, NY, USA
– ۞ 17.9.1994 EAST
HAMPTON, NY, USA)
MISTR
AUSTRÁLIE 1978.
Člen
vítězného týmu Davis Cupu 1978, 1979.
Vešel
do hotelu United Nations Plazza, který je kousek od newyorské Madison Square
Garden, položil tašku s kupou raket vedle plyšového ušáku a začal přijímat
gratulace. Zítra hraje finále Turnaje mistrů 1982 proti Lendlovi, v té
chvíli si už ani nechce připomínat, že postoupil až jako první náhradník. Borg
toužil po přestávce a do New Yorku už nepřijel. „Tím, že mě nechal hrát, mi
konečně i on dal šanci vyhrát nějaké výdělky, víte, nikdy jsem s Borgem
nevyhrál,“ prohlásil po zahájení turnaje Vitas Kevin Gerulaitis a každý si
myslel, že moc daleko nepostoupí. Vždyť v Madison Square Garden
nastupovali Connors, McEnrœ, Vilas, Clerc, byl tu i Tanner a Teltscher, který
se začal prosazovat. Teď už o tom nehodlá přemítat. Postoupil do finále a na
místo náhradníka se podle jeho názoru mělo navždy zapomenout.
„Pane
Gerulaitisi, čekám tu na vás už hodinu.“ Novinář se postavil a nepustil ho ke
slovu. Tenista ale rychle čapnul kabelu, rakety a pospíchal k výtahům.
„Nezlobte
se, teď na vás nemám čas. Musím si odpočinout.“
„Ale
vždyť se o vás traduje, že jste jediný hráč, který nemusí spát.“
Gerulaitis
strnul. „Vy si to také myslíte?“ Udělal pár kroků. „Tak co tedy, myslíte si to
také?“
„Jen
dvacet minut.“
„Znám
ty dvacetiminutové debaty. A nezlobte se, zítra hraju nejdůležitější zápas
svého života. Víte, co to je dostat se do finále Masters?“
„Proto
bych rád s vámi mluvil.“
„Že
jsem se tam dostal jako náhradník, slyším to ze všech stran.“
„Však
je to také pravda.“
„Pane,
už to nemíním poslouchat. Porazit Borga v pětasedmdesátém
v semifinále Wimbledonu, byl bych možná právě v tom zápase získal
proti němu potřebné sebevědomí. Prohrál jsem v pátém setu 5:7, ale klidně
to mohlo být i naopak!“
„Tak
co, dáte mi dvacet minut svého volna?“
Gerulaitis
nastupoval do výtahu, ale ještě stihl křiknout: „Za čtvrt hodiny jeďte do
jedenáctého poschodí, je tam tréninkový kurt, tam mě najdete.“
Supremový
povrch v jedenáctém patře byl trochu pomalejší než ten v hale, a tak
na něm moc hráčů netrénovalo. Gerulaitis přišel bez raket. „Ne, už nebudu hrát,
Fred mi to nedoporučil.“ Australan Fred Stolle je Gerulaitisovým trenérem,
sblížili se, když spolu kdysi hráli ligu měst za New York.
„Takže
na mě máte čas?“
„Jenže
na vás nemám ani při nejmenším náladu. Ale víte co? Vyndejte z magnetofonu
pásek a po finále si pro něj přijďte. Nechám vám ho na recepci.“
Strčil
kazetu do kapsy plátěného saka a odcházel krokem manekýna. V minulém roce
ho v Paříži vyhodnotili jako nejlépe oblékaného muže, dostal velké plátno
s vymalovaným symbolem té soutěže – pánskými ponožkami. „Ti pánové
z poroty asi budou chtít zadarmo lístky na Roland Garros,“ prohlásil tehdy
Gerulaitis, když se v džínsách producíroval pro cenu.
Vyjel
nahoru a zamkl za sebou. V rohu ležela kabela, vedle ní tenisky a
propocená trika. Šel pomalu k oknu a díval se na město. Ne, nemá je rád.
„Během roku nejsem v Americe déle než dva měsíce a snažím se zůstat v tomhle
městě co nejmíň. Je tu už moc smogu,“ prohlašoval mnohokrát. Teď ho ale
přivádějí do New Yorku i další povinnosti. Založil spolu s několika
vynikajícími hráči v Central Parku tenisovou školu pro děti, které nemohou
chodit do drahých tenisových škol. Ashe, Vilas, Evertová–Lloydová i Borg zde
vyučují zdarma, když mají chvilku volnou. Hodně lidí to nedovede pochopit. Oni
a zadarmo? Vždyť se dovedou o své startovní podmínky tak tvrdě porvat!
Najednou
se rozpomenul na své dětství. Sundal si sáčko, hodil je přes dveře skříně,
z kapsy vzal kazetu a strčil ji do magnetofonu. Mluvil potichu.
„I
já jsem přece začínal hrát ve veřejných parcích, prostranstvích zeleně, ne,
otec nikdy neměl takové příjmy na to, abych mohl vzkvétat v tenisové
škole. Ale vedl mě ke sportu od útlého mládí, s tenisem jsem začínal
v osmi. Právě otci vděčím za všechno. Narodil se v Litvě, když se tam
vyrojili Němci, musel do Německa na práci, po válce se s matkou
odstěhovali do Ameriky. Začal jezdit jako řidič trucků, toulal se po celých
Státech, ale to ho neuspokojovalo. Hledal dál, až dostal místo ve skladech. To
už bylo krapet lepší. Zpočátku jsme bydleli v Brooklynu a teprve když se
nám začalo dařit líp, mohli jsme se přestěhovat do Queensu. Pak otec založil na
Jamaica Ave. agenturní kancelář, a byli jsme z nejhoršího venku. Dokonce
jsem mohl začít studovat.
Hrál
jsem velmi dobře baseball a basket, všichni kolem mě přesvědčovali, že zejména
v baseballu se stanu zaručenou hvězdou. Připomínali mi to i při maturitě,
najednou jsem měl pocit, že je to důležitější než samotné zkoušky. Ale táta mě
pořád nabádal, že musím na Kolumbijskou univerzitu, chtěl ze mě mít studovaného
praktického muže, pořád mi připomínal, co on zakusil v životě za sračky a
že já se musím mít lépe než on. Musíš dodělat univerzitu, pořád ho slyším, jak
mi tu větu vtlouká do šedivé kůry mozkové. Univerzita, univerzita, byl to
prostě jeho sen. Bylo mi šestnáct a vstoupil jsem na ni. A víte, na co nejvíc
vzpomínám? Na hamburgery a na prázdnou kapsu. Tenis byl pro mě jen vyhovující
zábavou a příležitostí k dostatečnému proběhnutí. Že bych se někdy měl
stát profesionálním tenistou, o tom táta nechtěl vůbec nic slyšet. Ale já jsem
se tenisu nehodlal tak lehce vzdát, ani jednou jsem nepomyslel na to, že bych s ním
měl praštit. Trénoval jsem, občas jsem vyhrál nějaký ten přebor, ale až setkání
s vynikajícím tenisovým pedagogem Harrym Hopmanem rozhodlo. Jedině v tenisu
máte šanci něčeho dosáhnout, jedině tam se vám splní ty nejvyšší mety, řekl mi
tenkrát.“
Na
chvíli vypnul magneťák, chtěl si právě dát voraz. Natáhl se na postel a hlavou
mu proletěla ta chvíle, kdy šel oznámit rodičům, že se stane tenisovým
profesionálem. Tehdy už hrála tenis i o rok mladší sestra Ruta. „Víš přece, že
jsem vždycky toužil po tom, aby můj syn vystudoval univerzitu,“ řekl smutně
otec. „Nechceš to ještě zkusit?“ Vitas se však už rozhodl. V duchu stále
slyšel Australanova slova. Možná jim úplně nevěřil, ale začal po té hře toužit.
Znovu
zapnul tlačítko od nahrávání. „U výtahu jste, pane, mluvil o tom, že se o mně
říká, že nemusím spát. Víte, že máte pravdu?“ Usmál se, byl v pokoji sám a
docela se mu líbilo vést dialog s reportérem, který teď míří rovnou do své
redakce. „Vím, že většina mých velkých soupeřů, třeba Borg nebo Connors, je
před každým důležitým zápasem už v deset hodin v posteli a zařezává. Odpočívají,
snaží se co nejvíc síly nabrat spánkem. Já jsem ale jiný, do dvou, do tří nikdy
neusnu. Vím to, proto vyhledávám noční posilující podniky a diskošky, rád
tancuju vedle divošky, prostě se tím zvládám bavit. To vše mi zajišťuje
psychické uvolnění a potřebnou náladičku. A věříte, že se pak i víc těším na
nové utkání? Ale mám ještě jednu vášnivou slabost. Hrozně rád piju colu. Představte
si, že za den a noc jich taky dokážu vypít padesát. Nedávno jsem byl pár dní
doma, jel jsem ke svému známému lékaři do Dallasu a ten se zhrozil. Padesát coca–col?
Ty ses, Vitasi, pomátl, řekl mi. Musím tu colu omezit, věřím, že to dokážu, i
když lidé často říkají: Ten Gerulaitis je nedisciplovaný, a možná si to myslíte
i vy!“
Znovu
zastavil běh cívek v magnetofonu. Ano, je to tak, myslí si to o mně
všichni, řekl si jen tak pro sebe. Ale copak se dám srovnávat s Borgem?
Pásek se znovu začal učebnicově zakrucovat.
„Proč
nás všichni mají tendenci přirovnávat jen k tomu Švédovi? Proti němu přece
nikdy nebudu dostatečně disciplinovaný, je to živý strojek na výsledek. Ten jeho
přístup k tenisu by mě nikdy nebavil. Ale to přece přináší jeho celé
psychické založení, jeho umírněná, až ledová povaha. Borg obětoval tenisu úplně
všechno, já sice taky, ale přece mám aspoň vnitřní pocit, že existuju víc než
on. Hrát jenom tenis, to by mi fakt nestačilo. Ale vraťme se k těm dětem. Víte,
že jsem měl ohromný pocit, když jsem poprvé v Central Parku viděl děti,
jak se učí tenis? Říkal jsem si, tam někde taky stojí nějaký pantáta, který
nemá na to, aby jeho kluk mohl chodit tenis hrát jinam, jako na to neměl můj
táta. A pak jsem si říkal, že člověk přece musí mít mnohem víc zájmů než jenom
vyhrávat. Třeba pomáhat druhým, a jestli má k tomu možnosti, tak je to
dokonce jeho povinnost. Tak beru i svou funkci v newyorském Central Parku.
A ta disciplína?“
Najednou
se zarazil, jako by věděl, na co by se ho reportér vzápětí rád zeptal. Snad kolem
žádného tenisty nebylo ještě tolik polopravd a senzací. Dokonce se tvrdilo, že
k okruhu jeho přítelkyň patří i dřívější manželka kanadského premiéra.
„Vím,
je kolem mě hodně žen, ale mohu já za to, že je mi prostě jejich společnost
nejmilejší? Samozřejmě to má i své nevýhody, moje jméno figuruje v různých
skandálech. Třeba s Margot Trudeau. Ale stačilo k tomu jen to, že
jsem se s ní jednou náhodně sčuchnul v New Yorku ve Studiu 54. Mezi
rozmluvou mi dala přečíst úryvky ze své nové publikace. Mimochodem, ta je podle
mě moc vyzrálé počtení, ale dál se už nic nedělo. A vidíte, lidi měli novou
senzaci, byly toho plné noviny. Jenže já si ve skutečnosti ani žádné skandály
nesmím dovolit, protože je mi jasné, že tenista, který chce hrát ve světové
špičce, se musí umět nejen dobře projevovat v chování, ale nesmí ani pít,
ani smrdět cigaretovým dýmem. A jestli vám někdo bude namlouvat, že piju, tak
můžete vsadit hlavu na to, že to není vůbec pravda. Alkohol a kouření prostě
nejdou se špičkovým tenisem dohromady. Že mi říkají Disco–Vitas nebo Playboy
kostitřas, to už jsem si zvykl, ale kdyby o mně někdo tvrdil, že piju, tak bych
se rozzuřil. Ne, to není pravda. A že ponocuju jako sůva? Jsem už takový, jiný
ani nikdy nebudu. Jsem na světě rád a hodně věcí se mi líbí. Proč bych zrovna
já měl být brzy v posteli jako vyjmenované slovo pro pecivála? A je mi
jedno, jestli spím v noci nebo ve dne. Navíc mám výsledky, copak finále
Masters není nic?“
Zaklapl
magneťák, kazetu vyňal a odhodil na postel. Měl pocit, že už nemá co dodat. Ale
pak si vzpomněl na Wimbledon. Rychle kazetu hodil zpátky do ghetto blasteru.
„Ještě
něco,“ řekl téměř zbrkle. „Někdy před usnutím přemýšlím, co bych dělal, kdybych
vyhrál Wimbledon. A věříte, že docházím pokaždé ke stejnému závěru? Své vítězství
bych oslavoval plné tři dny a 3 noci a myslel bych jen na ty nejnádhernější
věci, které nám tenhle svět může naservírovat.“
Druhý
den, v neděli 17. ledna 1982 Vitas Gerulaitis v hale Madison Square
Garden nastoupil k velkému finále své kariéry. Nezazářil tak, jak by si
představoval, prohrál 7:6, 6:2, 6:7, 2:6, 4:6, třebaže ve třetím setu měl
mečbol. Kdo ten okamžik viděl, určitě si musel říkat, že se kolem Gerulaitise proháněla
či jen na momentík přehnala velká tenisová radost. Bohužel takovým tempem, že
na ni nestihl dosáhnout.
PŘEŽIL.
MUSEL CHROUSTAT JEN MRAVENCE.
Dvaašedesátiletý
lovec předvedl velkou
dávku odvahy s pudem sebezáchovy. Dokázal přežít šest dní v poušti za
téměř čtyřicetistupňového vedra. Reg Foggerdy se podle záznamu australské
policie z 13.10.2015 dezorientoval a ztratil při pronásledování velblouda
a naživu se udržel po šest dní požíráním mravenců jakožto silně nedobrovolného prostředku výživy.
Minulou
středu 7.10.2015 vystoupil z bratrova automobilu a vydal se do pouště ve
státě Západní Austrálie za velbloudem. V úterý 13.10.2015 ho našli
policejní stopaři asi patnáct kilometrů od místa, kde se ztratil. Seděl opřený
o strom, silně dehydrován. Teploty v těchto dnech kulminovaly v této oblasti
až do 37 stupňů Celsia.
„Pod
tím stromem strávil poslední dva dny a požíral černé mravence, což ho jaksepatří udrželo
při životě. Když jsme ho našli, byl dehydrován, dezorientován a blouznil,“ připomenul
policejní velitel oblasti Andy Greatwood.
Po
zavedení nitrožilní výživy se rychle zotavoval a vrtulníkem byl přepraven do
nemocnice v Kalgoorlie. Reg Foggerdy je bývalý horník a příbuzní ho
popisují jako zkušeného zálesáka, byť se vydával do pustiny, a přitom
nevlastnil satelitní telefon. Minulý týden odjel s bratrem na lov a tábor
si rozbili asi 170 km od nejbližšího města Lavertonu.
Reg,
který u sebe neměl vodu, se po dni ztratil a na sobě měl jenom tričko, krátké
kalhoty, sandály a čepici. Greatwood to považuje za jasný zázrak při přežití.
Většina lidí by podle něj za těchto okolností natáhla svá brka.
V pouštních
oblastech Austrálie vegetí volně vypuštěných připuštěných několik set tisíc velbloudů. Jde o potomky
zvířat dovezených na kontinent v 19. století osadníky, kteří je používali
k nošení nákladů.
|