GENE MAYER
( ☼ 11.4.1956, FLUSHING, NEW YORK, USA)
MISTR
FRANCIE ve čtyřhře s Pfisterem 1978, se Sandym Mayerem 1979.
„Genie,
zavři okno, táhne na mě.“
Podíval
se na ni od volantu, zmáčkl tlačítko a okno vyjelo nahoru. Prvně ji viděl a
pozoroval v nižší střední škole, kroužil kolem její třídy, až ji jednou
stopnul a přiznal se jí: „Jmenuju se Gene Mayer.“ Utíkala tehdy vyplašeně pryč,
ale než zmizela za rohem, spustila na něj: „A já jsem Rhonda.“ Tímhle způsobem
na hladko proběhlo jejich seznámení.
Snad
si vybavil i vzpomínku na rodiče, jak mu jednou vyprávěli o svém seznámení
v mnichovském bridžovém klubu… Když se pak přestěhovali z Evropy do
Ameriky, musel táta vykonávat job liftboye, třebaže advokát, Spojené státy však
diplom od nějakého Němce neuznaly a vrátit se do školy se mu nechtělo. Začal se
živit tenisem, trénoval na dvorcích Burwood v Brooklynu. Hello Brooklyn,
Beastie Boys. Když se pak k dceři Clárince ještě narodili Sandy a Gene,
bylo nasnadě, že oba budou také hrát. Hello tenisová metaforo u hardcore fórů i
u hárdkór metafor Havaje.
„Genie,
nechtěla jsem ti to říkat, ale koupila jsem dnes nádherný koberec.“
„Kolik
za něj chtěli?“
„Neptej
se, povídám ti, že je pěkný.“
„Rhondo,
víš, že kdyby nebylo tebe, tak bych se nikdy nezačal zabývat starožitnostmi?“
Rhonda
se usmála. Jezdí se svým manželem skoro na všechny turnaje. Na střední škole se
s Genem vídala, ale teprve když odešla na Queens College v NY,
poznala, jak jí chybí jeho bezprostřednost. A ty telefonní účty. Japonsko,
Latinská Amerika, a on stále prohrával v prvním kole. Teď už je to jiné.
Když začal hrát s raketou Price, všechno se obrátilo. Ano, to ona ho
k ní donutila. „Je velká, budu s ní vypadat jako nějaký dědek,“
povídal jí, ale ona trvala na svém. „Zkus to a uvidíš.“ Tehdy, na podzim roku
1977, byl na stopadesátém místě komputeru, oženil se a začal s novou
raketou. Teď je neustále do pátého místa. V dubnu roku 1979 (když dosáhl
věku 23 let) se dostal do finále v Houstonu a do semifinále v Las
Vegas, v Římě také mezi poslední čtyři, a jeho cesta do absolutní světové
galerie talentů začala.
„Ne,
Rhondo, nikdy bych si nemyslel, že začnu tolik ty staré věci milovat.“
„Asie,
stará Asie, určitě se ti bude od prvního okamžiku zamlouvat.“
„Kam
ho dáme?“
„Snad
se pro něj někde kus místa najde.“
Gene
se rozesmál. „Bodejť by se nenašel kus místa.“ Nejspíš si v duchu promítl
pět ložnic starého ranče, který si pořídili ve Woodmeru na Long Islandu,
necelých čtrnáct mil od Money Make Manhattanu – právě tam, kde se seznámili.
Najednou poznal, že i on musí Rhondě povědět o své dopolední návštěvě obchodu
se starožitnostmi.
„A
víš, že já dnes zase viděl tu nejkrásnější jídelní soupravu? Stůl a šest židlí.
Druhá půlka devatenáctého století. A víš, Rhondo, kolik stála jedna židle?“
„Povídáš
druhá půlka devatenáctého století?“
„Přesně
tak, radost pohledět.“
„A
zamluvils ji?“
„Šest
set dolarů jedna židle.“
„Šejdíř.“
„Ještě
štěstí, že na stole byla cedulka prodáno. Jinak bych měl pořád tu soupravu před
očima.“
„Stejně
ji dál uvidíš.“
„Asi
máš pravdu, ale neříkej mi, že je jediná svého druhu na světě.“ Zastavil na
křižovatce, zavřel oči a pocítil únavu. Ne, jeho tenis nikdy nebýval oslnivý
zážitek, ale sílu bral. To jeho brácha Sandy, ten ho uměl jinak. Probojoval se
až do semifinále Wimbledonu, a jeho, Gena, dlouze nikdo nebral na vědomí. „Vy
se snad jmenujete Sandy?“ říkali mu a on musel donekonečna opakovat, že je
Sandyho bratr a říkají mu Genie. Dívali se na něj, jako by mu nevěřili. Copak
takový člověk může hrát dobře tenis?
Útlá
ramena, bledost, vypadá, že by potřeboval moc dlouhé lázně. Došlapuje na paty,
jako by měl narafičený hřebík v botě. Obouruč napřed hrál jen forhend, ale
když zjistil, že většinu zápasů prohrává přes nedůrazný bekhend, začal ho hrát
také tak. „Ty ses, Gene, zbláznil,“ říkali mu tehdy tenisoví trenéři. „Víš, jak
bys musel mít rychlá chodidla? To je na každou stranu nejmíň o tři kroky
navíc.“ Neposlouchal je a začal běhat. Nohy, třebaže vypadají nepoužitelně
líně, dostaly jiskru.
A
pak to přišlo. Jeho hra začala být mnohem rozmanitější než Borgova, Connorsova,
McEnrœova i všech ostatních špiček. Borg ochotně hraje jeden úder celou noc,
jenom aby vyhrál, McEnrœ má výtečný volej a podání a Connors zase bekhend,
vyhrává hlavně s jeho pomocí. Gene Mayer hraje jistě, má výborný return.
Kdo chce hledat někoho lepšího, v tom bude mít moc práce. A zápěstími
dovede Gene doslova kouzlit, oběma rukama dá úderu nevypočitatelné falše. Když
tenisoví experti začali přemítat, proč postoupil až mezi světovou tenisovou
elitu, většinou všichni zpočátku neznali jádro pudla. Divili se i samotní
hráči. „Mayer patrně hraje tenis mnohem rozumněji než kdokoli jiný,“ tvrdí
Harold Solomon. „Dovede taky velmi dobře klamat. Umí dokonale měnit tempo hry a
taky úhel svých úderů. Jsou dlouhé, krátké, jemné i zatraceně tvrdé. A jeho
forhend? Ne, neznám lepší.“ A servisový zabiják Roscœ Tanner: „Někteří hráči se
vás snaží smést z kurtu, konečně, snažím se o to vždycky i já, ale Gene
s vámi manipuluje. Doslova a do písmene si dělá, co chce. Do poslední
chvíle nevíte, co zahraje. Tyhle údery obouruč jsou moc těžký kalibr. A jeho
return? Prý je tak dobrý proto, že Gene stojí blízko a zachytí míč hned na
začátku. Ale řekněte mi, kdo má takovou reakci, aby tak mohl stát?“ Aspirant
světové jedničky, Američan John McEnrœ neochotně přiznává: „Má teď mnohem vyšší
sebedůvěru a božská zápěstí. Nevíte, co na dvorci provede za úlet. Musíte být
pořád ve střehu.“
„Genie,
naskočila už zelená, jeď.“
„Trošku
mě bolí oči.“
„Povídám
ti, měl bys víc odpočívat, slyšel jsi přece Ashe říkat, že hraješ náročný typ
tenisu.“
„Už
jiný nebudu, jenže mě teď touží každý porazit. Víš, Rhondo, nikdy bych neřekl,
že je to tak svíravý pocit. Pořád trneš, pořád cítíš obavy, že se na tebe někdo
zhurta tlačí.“
„A
divíš se jim?“
„Víš,
dnes mě před šatnami zastavil jakýsi novinář, určitě ho taky budeš znát, jezdí
na většinu velkých turnajů, že mě nebude dlouho zdržovat, že mi údajně položí
jen jedinou otázku. Byl jsem unavený, i když ten zápas nebyl nijak náročný, ale
povídám mu: Pojďte, sedneme si tamhle do křesla. A on že to není ani potřeba,
že mu stačí jen věta. Rhondo, znáš mě, co můžeš obsáhnout v jediné větě?
Tak jsme si sedli a on hned: Gene, jsi teď už úplně pod absolutní špičkou, proč
si myslíš, že je Borg taková supertřída?“
„To
jsem zvědavá, co jsi mu na to řekl.“
„Napřed
že je dobře, že jsme si sedli. Vidíš, tohle ani nemůže být na jednu větu. Proč
je Borg takový? Jeho údery nejsou fenomenální, spousta hráčů má mnohem lepší
údery než on. Ale ta jeho trpělivost, ta jeho energie a hlavně – tak rozumí
tenisu, že to všechno dohromady z něj činí vynikajícího přeborníka.“
„A
určitě se tě taky ptal, jestli někdy i ty budeš nejlepší, viď, že se tě na
tohle zeptal?“
Nedíval
se na ni, ale cítil její oči. Zná mě, moc kvalitně mě zná, pomyslel si.
„Jak
to víš?“
„Genie,
že se tě na to ptal?“
Kývl
hlavou.
„A
cos mu řekl?“
„Že
je to asi maximum, co jsem dokázal.“
„Blázne,
proč to říkáš, proč to říkáš. I když třeba víš, že dál už nemůžeš, tak to přece
nemusí hned každej vědět. Začnou se tě tím pádem míň bát.“
„Rhondo,
každý má vědět, kam až může zajít, a já cítím, že dál už to ani nejde. Nezlob
se na mě, ale nejde.“
„Genie,
když jsi na Turnaji mistrů porazil jak Johna, tak Björna, říkal jsi mi ten
večer něco jiného. Pamatuješ si, jak jsi byl šťastný, a bylo ti jedno, že
noviny druhý den psaly o průměrném výkonu Borga, který se šetřil na finále. Ale
já to počítala! Vždyť ty jsi v prvním setu nezkazil míč, slyšíš to, ani
jeden míč jsi nezkazil! A víš, cos povídal? Objednal jsi bažanta a mezi jídlem ses
mi svěřil: Hádej, co je na dnešním večeru to nejkrásnější? Genie, zakroutila
jsem hlavou a tys zašeptal: Všichni mohou prohrát, každý se dá porazit. Každý!
Sevřel jsi pěst a tu větu jsi ještě asi třikrát opakoval.“
„Ráno
bych ji asi neřekl.“
„Nesmíš
prohrávat už dopředu.“
„Rhondo,
nikdy jsem neprohrával dopředu. Víš, Sandy musel hrozně dřít, já měl asi větší
talent. Ale vážil jsem si toho talentu a věděl jsem, že když zabojuju, tak to
musím někam dotáhnout. Když mi bylo devět, tak jsem vyhrál Orange Bowl
v kategorii desetiletých. Šestkrát jsem vyhrál mistrovství Ameriky
v různých věkových kategoriích – a vždycky jsem byl mladší. A pořád jsem
bojoval. Když mi bylo třináct, tak jsem poprvé v životě prohrál se stejně
starým hráčem. Dodnes vím, že se jmenoval Horace Read. Zbláznil jsem se, docela
jsem se pominul. Křičel jsem na dvorci a mamča se hrozitánsky lekla, bála se,
že jsem dostal nějaký záchvat. Odvezla mě domů, a když se to táta dověděl, tak
mi zakázal tři měsíce hrát. Tři měsíce jsem měl zaracha sáhnout si na raketu.
Víš, Rhondo, jak mi bylo? Ne, nikdy jsem nechtěl prohrávat.“
„Ale
teď už nechceš nahoru.“
Blížili
se k hotelu. Gene se otočil k ženě a tiše řekl:
„Smím
ti něco připomenout?“
„Proč
bys nemohl?“
„Vzpomínáš
si na Havaj?“
„To
víš, že ano.“
„Rhondo,
pořád vidím ty koňské nohy. Do smrti si budu vyčítat, že jsme se nechali
přemluvit na tu projížďku. A já si vzal ještě toho líného vraníka.“
„A
pak ti sklouzlo sedlo.“
„Kdyby
se mi nezachytila noha do třmenu, tak by to možná dopadlo lépe. Vraník mě
vlekl, a když jsem konečně vytáhl haxnu a zůstal jsem ležet, měl jsem pocit, že
mi někdo vrazil kudlu do zad. Ne, Rhondo, tenkrát vůbec nezáleželo na tom,
jestli budu nejlepším hráčem tenisu na světě. Ne, vůbec ne. Stál nade mnou
ranhojič, v ruce držel rentgenový snímek a řekl mi: Pane Mayere, máte
zlomených několik výběžků na páteři, pár týdnů si u nás poležíte a pak se
teprve uvidí, co dál.“
„Vím,
Genie, že to bylo pro tebe těžké.“
„Šlo
mi pak o to, abych dobře chodil, zapomněl jsem na všechny turnaje, slyšíš to,
na všechny turnaje jsem zapomněl, chtěl jsem jen pořádně chodit a necítit
v zádech zabodnutou kudlu.“
„Asi
máš, Genie, pravdu.“
„Takže
se mě už ani nezeptáš, co jsem odpověděl tomu reportérovi na jeho poslední
otázku?“
„Vím
to.“
„Rhondo,
pak se mě ještě zeptal, kdy skončím s tenisem, a já mu řekl, že ve třiceti.
Vrátím se do školy, povídám mu, on věděl, že jsem ji po dvou semestrech
přerušil. Vrátím se do školy, opakoval jsem, a budu studovat práva nebo
obchod.“
„A
co na to řekl on, Genie?“
„Že
jsme prý všichni stejní. Splašeně se pachtíme za něčím, jenom bez ustání
pospícháme.“
Auto
zastavilo motor před hotelem, Gene Mayer vyndal z kufru devět raket,
přesně tolik si jich bere na každý zápas. Rhonda ze zadního sedadla vytáhla
starý koberec.
„Bude
se ti líbit, je to Asie, stará Asie,“ řekla a oba postupovali do haly.
|