Renáta Chlumská je první českou horolezkyní s Korunou planety
21. prosince 2014 18:11
Renáta
Chlumská, první Češka, která zdolala nejvyšší horu světa Mt. Everest, úspěšně
završila projekt zvaný Koruna planety (Seven
Summits). Jedenačtyřicetiletá rodačka z Malmö tento týden vystoupila na
nejvyšší horu Antarktidy Mount Vinson (4
892 metrů). Pokořila tak nejvyšší vrcholy všech sedmi kontinentů – z toho
šest v letošním roce.
„Jo,
zvládla jsem to! Dokázala jsem to,“ napsala Chlumská na facebooku. Fotografii z
pondělního dobytí Mount Vinson vystavila horolezkyně
na Instagramu.
Myšlenka
na zkompletování Koruny planety se podle ní zrodila už před 15 lety po výstupu na Mt.
Everest. Rok nato vylezla Chlumská na Kilimandžáro se svým snoubencem Göranem
Kroppem, který však v roce 2002 zahynul při lezení v USA, což převrátilo
veškeré její životní i sportovní a cestovatelské plány.
K
Seven Summits se vrátila až letos. „Už jsem nemohla odolat a v květnu jsem se
rozhodla to zkusit a splnit si sen. Vylézt na těch pět zbývajících vrcholů. V
červnu jsem proto vyrazila aklimatizovat se na Kilimandžáro, na kterém jsem
byla poosmé,“ popsala Chlumská.
Poté
měsíc po měsíci postupně zvládla i ostatní vytyčené vrcholy Mount McKinley (6
194 m, USA), Elbrus (5 642 m, Rusko), Carstensz Pyramid
(4 884 m, Indonésie), Aconcagua (6 962 m, Argentina) a Mount Vinson.
„Sama
tomu nemohu uvěřit. Takový horolezecký comeback po dvanácti letech. A navíc
jsem první Švédka i Češka, která Seven Summits zvládla,“ pochvalovala si
Chlumská. Před ní Korunu planety z Čechů dobyli jen tři muži – Miroslav Caban,
Vladimír Nosek a bývalý pražský primátor Pavel Bém.
Pro
Chlumskou, která se narodila v Malmö českým emigrantům a má
švédské i české občanství, byl projekt dalším z velkých dobrodružství. V letech
2005 a 2006 objela na kole a obeplula na kajaku Severní Ameriku, přes 18 000
kilometrů urazila za 439 dní.
Autoři: iDNES.cz,ČTK.
http://sport.idnes.cz/renata-chlumska-horolezectvi-koruna-planety-fnq-/sporty.aspx?c=A141221_182225_sporty_ten
http://sport.idnes.cz/kdyz-cechoslovaci-dobyli-pred-petadvaceti-lety-everest-kopali-hrob-1p2-/sporty.aspx?c=A091013_213812_sporty_par
http://wiki.idnes.cz/renata-chlumska-0ih-/sportovci.aspx?klic=459450
Dívčina smělá jako nezakalená bystřina, dívčina stále odvážná a
mladá, nejmenuje se Robinsonka, ale Renáta, zcela nenáročná Renáta Chlumská,
Plzeň má svůj vrcholek Chlum, škoda, že za patronku rovnou nemá vyvrcholení extázi blízko NÍ, tedy tuto rovnou
duši, které to náramně sluší, Renátu Chlumskou:
2013 Space Odyssey
VESMÍR
BUDE BEZPEČNĚJŠÍ ROZMAR NEŽ MOUNT EVEREST
*
Narodila se ve Švédsku, kam emigrovali chytře její čeští rodiče a
kde stále vegetí a veselí se. Pokořila Mount Everest, na kajaku obeplula
severní Ameriku, příští rok chystá cestu střemhlav do vesmíru a má sen vyšplhat
se na nejvyšší horu na Měsíci. Tvrdí, že při jejích dobrodružných výpravách jí kryjí
záda dva strážní andělé–freaky životní
partner Göran, který tragicky zahynul při lezení na to nejstrmější, co mohl
vyšplhat, a starší bratr Martin. Pro MF
Dnes nám zapózovala v úžasných kreacích, sekne jí to v jejím
věku, a s Kristinou Komůrkovou vedla více než zábavný rozhovor, ale to
musíte posoudit vy sami… Superpinkymandy
na český způsob, borec a koťátko nezbedné, Renáta Chlumská, vždy výstižně
přesná, nedostižná, tedy čarodějnická kreace v krvi a krev v poetické rotaci a kreaci.
VYPRÁVĚLI
VÁM RODIČE NĚCO O SVÉ EMIGRACI?
Otec jako vzpěrač odjel na závody do Norska a už se nevrátil do
staré vlasti. Z Norska vycestoval do Švédska a chystal tam zázemí pro
rodinu. Maminka zůstala v Československu, porodila bratra a do Švédska
s ním přijela zjara roku 1973. A v prosinci jsem se jí narodila já.
Za tu odvahu emigrovat rodiče nepřestanu obdivovat. Lidi mi říkají, že jsem
statečná, ale oni byli bezesporu odvážnější – opustili vše a začali v cizím
prostředí od nuly, netušili, jestli se budou smět vrátit. Naštěstí jsme
s mámou do Česka mohli jezdit, takže jsem tu u babiček trávila skoro každé
léto.
ČÍM SE
RODIČE VE ŠVÉDSKU ŽIVILI?
Otevřeli si restauraci, která se jmenovala Praha. Vtipné je, že
maminka do té doby moc nevařila a najednou stála v kuchyni, připravená
vyvařovat pro hosty česká jídla. Ale vařila na výbornou, knedlíky a omáčky
Švédové milovali. Moje dětství je ta restaurace, měli ji asi deset let. Pak
otec začal studovat a stal se učitelem, maminka zůstala doma a starala se o
nás.
VY JSTE SE
NARODILA UŽ VE ŠVÉDSKU, PŘESTO MLUVÍTE TAKŘKA PERFEKTNĚ ČESKY, JEN
S LEHKÝM PŘÍZVUKEM ODJINUD. JAK JE TO MOŽNÉ?
Doma se vždycky mluvilo jen česky, švédsky jsem se naučila, až
když jsem začala chodit do školky. Se svými dětmi taky mluvím česky, bez
problému švitoří a přecházejí z jednoho jazyka do druhého. Občas zkouší
odpovídat mi švédsky, ale to dělám, že jim nerozumím. Beru to jako plus, že
umějí další jazyk zadarmo.
RODIČE SE
PO PŘEVRATU VRÁTILI DO ČESKA?
Částečně jen táta. Školu, kde pracoval, zrušili, tak začal
podnikat v Česku. Teď pendluje mezi Prahou a Švédskem, maminka bydlí u mě
a pomáhá mi se vším. Myslím si, že to je důvod, proč jsou spolu stále šťastní –
protože se na sebe dovedou pořád těšit.
BYLA JSTE
DOBRODRUŽNÁ POVAHA ODMALA? HOLČIČKA S VĚČNĚ ROZBITÝMI KOLENY?
Ta mám odřená pořád, spíš je to s věkem ještě horší. Máma mi
vyprávěla, že jsem ani moc nelezla po čtyřech a rovnou jsem začala chodit, tedy
spíš cupitat. Snažila jsem se dohonit staršího bráchu, řádili jsme spolu jako
četa čertů.
MAMINKA
VÁM PRÝ ŘÍKALA, ŽE JSTE VÝJIMEČNÁ HOLKA, KTERÁ V ŽIVOTĚ NĚCO DOKÁŽE. TO JE
JAKO ZE VZOROVÉ UČEBNICE…
Neříká náhodou tohle každá máma svým dětem? Já to těm svým
servíruju na podnose také. Díky její podpoře jsem věděla, že zvládnu všechno, i
když v tom nejsem nejlepší. Dostala jsem dobrý základ zdravého sebevědomí
do vínku.
JAKO
STŘEDNÍ ŠKOLU JSTE SI ZVOLILA EKONOMKU. PŘEDSTAVOVALA JSTE SI ŽIVOT ZABITÝ
V KANCELÁŘI?
To ani ne, ale chtěla jsem obor, který už nebudu muset studovat
dál na vysoké škole. Udělat si maturitu, jít pracovat nebo cestovat. Ale
nebavilo mě to, matematika a číselné údaje nejsou můj svět.
TEHDY JSTE
SI VYZKOUŠELA JEŠTĚ DALŠÍ SVĚT: MODELINGOVÝ. TEN VÁM BYL BLIŽŠÍ?
Jedno léto na střední mě poslali do Paříže, města módy. Přišla
jsem si nezávislá, chodili jsme zapařit do klubů, zvali nás na večeře. Bylo to
příjemné zpestření, jinak to ale nebylo to ono. Navíc skutečnost, že jste
krásná a někdo vás díky tomu obdivuje, není plně vaše zásluha, v životě
jsem chtěla něco dokázat opravdu sama za sebe.
JAK SE
Z DÍVKY S MATURITOU Z EKONOMIE VYKLUBE PROFESIONÁLNÍ
DOBRODRUŽKA?
Začala jsem pracovat pro švédskou odnož sportovní federace a
organizovali jsme přednášku dobrodruha Görana Kroppa. Ve Švédsku je známý
pojem, protože zdolal několik osmitisícovek, ale já o něm neslyšela a
z jeho vyprávění jsem byla paf. Fascinovalo mě, že prožívá tolik
dobrodružství nadoraz, že kombinuje svoji vášeň s prací záslužnou pro
ostatní. Na konci přednášky se mohli zájemci přihlásit na jeho kursy
paraglidingu. Odjela jsem tam a s Göranem jsme se dali do řeči. Plánoval
akorát novou expedici, měl spoustu práce a já se mu nabídla, jestli nechce
pomoci. Souhlasil a začali jsme spolupracovat. Nakonec jsem jela na expedici
s ním.
MLUVÍME O
EXPEDICI, KDY SE VYDAL NA KOLE ZE ŠVÉDSKA DO NEPÁLU, VYLEZL NA OSMITISÍCOVKU A
DOMŮ SE VRÁTIL ZASE NA KOLE. TO JSTE S NÍM CELÉ TEDY ABSOLVOVALA?
Chtěla jsem s ním jet na kole, ale domluvili jsme se, že by
to nevypadalo dobře. On se na to připravoval řadu let a týden před startem se
k němu přidá přitažlivá mladá holka. Jela jsem v doprovodném vozidle,
v Nepálu jsem dělala zprostředkovatelku v základním táboře nejen
manažerů. Ale domů jsem už jela na kole s Göranem, užili jsme si společné
sportovní výšlapy.
LÍBIL SE
VÁM UŽ PŘI TÉ PŘEDNÁŠCE?
Byl charismatický, neokoukaný, vycházela z něj neuvěřitelná
energie, ale nebyl to prvoplánový fešák, nářez jako z kina, za kterým se
otočíte na ulici.
KDYŽ JSTE
SPOLU ZAČALI RANDIT, KDO KOHO SBALIL A PŘEMLOUVAL?
Ráda bych si myslela, že on mě. Poslal mi velkou kytku. Měl
radost, že potkal někoho na trase, kdo má stejné zájmy a nadšení jako on.
TO CHÁPU,
NE KAŽDÁ JEMNÁ DUŠE BY S TAKOVÝM DOBRODRUHEM VYDRŽELA.
Když jsem se dožadovala, že s ním pojedu do Nepálu, bral to,
že mi ten zápal vydrží pár dnů a šmytec. Odrazoval mě, že nikdo neví, jestli
v horách bude týden, nebo měsíc, a žádnou holku nebaví být tak dlouho ve
stanu, kde se nemůže do sytosti opláchnout, je tam jen primitivní záchod… Já se
nenechala odbýt, vydržela jsem sedm týdnů v táboře a ještě s ním
dojela na kole zpátky do Švédského království. Když s někým randíte,
ukazujete mu jen dobré stránky a trvá, než poznáte, jaký ten druhý ve vztahu
doopravdy je. Náš začátek symbiózy byl díky expedici intenzivní, fyzicky jsme
se nadřeli, zažili jsme krutej hlad, zimu, horko a to se nevydržíte
přetvařovat. Když jsme dojeli domů, věděli jsme, že se opravdu důkladně známe a
že nám to bude spolu klapat.
VY JSTE SE
NAKONEC STALA PRŮVODKYNÍ NA MOUNT EVERESTU. NEVADÍ VÁM, ŽE SI VÝSTUP
S POŽITKEM MŮŽE ZAPLATIT DEFACTO KDOKOLIV?
Doprovázela jsem komerční výpravy do základního tábora v pěti
tisících metrech. Ta hora tam je, a kdo chce, tak má mít šanci se na ni dostat.
Ale měl by na to trénovat, připravit se do důsledků. Everest není technicky
složitá hora, dostanete se vysoko bez základních lezeckých znalostí jako Pavel
Bém. Ale když se něco přihodí, člověk neriskuje jen svůj život, ale i lidí
kolem. Ovšem existuje řada firem, které vám naslibují, že když si zaplatíte,
nemusíte nad ničím přemýšlet a oni vás vyvedou na vrchol. Takže spousta
návštěvníků je nepřipravených.
PROČ JSTE
NEPROVÁZELA VÝŠ?
Protože jsem na sebe nechtěla vzít to riziko. Byla jsem na
Everestu s Göranem v květnu 1996, kdy tam pod vrcholem zahynulo osm
lidí spolu se třemi zkušenými vůdci Hallem, Fisherem a Harrisem. Celkem
v té sezoně zemřelo asi patnáct lidí, je to nejkrutější rok
v dějinách Everestu. Bylo to divné, znala jsem Halla i Fishera, už pomalu
slavili, že jdou na vrchol, že tu horu zdolali. Podle mě ale jejich klienti
nebyli připravení. Byli mezi nimi tací, kteří ani nevěděli, jak si na boty
nandat chrániče proti skluzu na ledu. Jedna holka dokonce neměla sluneční
brýle.
KDYŽ JE
ČLOVĚK BLÍZKO TAKOVÉ TRAGÉDIE, JE BĚŽNOU REAKCÍ, ŽE SE VÍC BOJÍ. VY JSTE SE
PARADOXNĚ ROZHODLA, ŽE TU HORU ZDOLÁTE.
Protože jsem věděla, proč se to neštěstí stalo – ti lidé nebyli
stoprocentně připravení. Jsou pravidla, která se nesmějí porušovat, například
na vrcholu musíte stát nejpozději ve dvě odpoledne. Jenže někdo na pravidla
kašle, má pocit, že jemu se nic nestane.
JAK
REAGOVAL PARTNER, KDYŽ JSTE MU PROZRADILA SVÉ PLÁNY?
Často mi vyprávěl, jak je to nahoře krásné, že bych ten výhled
měla vidět. Ptala jsem se ho, jestli to zvládnu. Odkýval mi to, nadchlo ho to a
nabídl mi pomoc. V roce 1997 jsme odjeli trénovat do Himaláje na Šiša
Pangmu, což je nejnižší osmitisícovka.
JAK SE
TRÉNUJE NA NEJVYŠŠÍ HORU SVĚTA?
Lezete v létě i v zimě, abyste poznala různé techniky.
Učíte se, jak se dostat ven z průrvy. Testujete, jestli zvládnete být tak
vysoko bez kyslíku. Proto jsem jela na Šiša Pangmu. Než se vydáte na Everest,
měli byste alespoň jednu osmitisícovku zdolat. Když jsem se dostala na vrchol,
tak v té výšce je poslední tábor na Everestu, odsud se teprve vydáváte
vstříc k cíli. Když nezvládnete Šišu, nedáte Everest.
NA TEN
JSTE SE VYDALA DVA ROKY NATO. JE BĚŽNÁ TAKHLE DLOUHÁ PŘÍPRAVA?
Chtěla jsem být pořádně připravená. Už v roce 1996 zkoušela
Everest zdolat jiná Švédka, nepovedlo se jí to, tak to zkoušela následující dva
roky. Neúspěšně, a tak prohlásila, že to vzdává. Rozhodla jsem se, že rok 1999
bude můj, že na horu vylezu v klidu, nebudu s nikým závodit. Jenže
když jsem vyhlásila veřejně svůj pokus, ona změnila názor a že to prý chce
zkusit znovu.
NEZNEJISTILO
VÁS, ŽE JÍ SE TO TŘIKRÁT NEPOVEDLO?
Bylo mi to divné. Když člověk není připravený poprvé, tak podruhé
už musí být. A že to nezvládla potřetí? Brala jsem to tak, že mám jen jednu
šanci a nic nesmím podcenit.
JSTE
PERFEKCIONISTKA RENATA?
U takovýchto věcí ano. Rok před odjezdem jsem trénovala čtyři
hodiny denně pět dní v týdnu. Díky tomu, že jsem trénovala s Göranem,
tak jsem neměla pocit, že bych kvůli svému snu přicházela o čas se svým
partnerem.
KONEČNĚ
JSTE STANULA POD HOROU. JAK PROBÍHAL VÝSTUP?
Byli jsme jedna z nejrychlejších expedic, hrc prc, měli jsme
dobré počasí, za čtrnáct dnů jsem stála na vrcholu. Když jsme stoupali do
posledního výškového tábora, měli jsme hlášení, že bude hezké počasí, ideální
na finální výstup. Jenže hezky nebylo, takže jsme 24 hodin museli strávit
v táboře. Původně jsem Mount Everest chtěla zdolat bez kyslíku, ale tolik
hodin v takové výšce mě odrovnalo. I když sedíte ve stanu, cítíte, jak
jste slabší a slabší lidská schránka. Nakonec jsem lezla s kyslíkem.
BYL VÝSTUP
NA VRCHOL SNAZŠÍ, ČI TĚŽŠÍ, NEŽ JSTE PŘEDPOKLÁDALA?
Čekala jsem, že to bude to nejhorší, co jsem kdy zažila. Díky
tomu, ač to bylo drsné, mi přišlo, že to ujde. Počítala jsem kroky, hlídala si,
jestli lezu ve správném tempu. Uklidňovala jsem se, že za týden budu zpátky
v Káthmándú, nebudou mě bolet plíce při dýchání, ani svaly na celém těle.
PAK JSTE
UČINILA POSLEDNÍ KROK A STÁLA JSTE NA VRCHOLU. JAKÝ TO BYL PRO VÁS POCIT?
Já udělala malý skok! Byla jsem vyplivnutá, špatně se mi dýchalo,
a když jsem sundala masku, všimla jsem si, že je zamrzlá a lepší je to bez ní.
Z toho přívalu energie jsem na vrchol vyskočila. Tam se dostavila euforie,
brečela jsem, bylo to neskutečné. Bylo mi pětadvacet let, povedlo se mi
uskutečnit něco, o čem snilo tolik lidí a nepodařilo se jim to. Vytáhla jsem
švédskou vlaječku, kterou mi dali šerpové v základním táboře.
KDYŽ NA
PODZIM ČÉTÉČKO ODVYSÍLALO DOKUMENT TŘINÁCTÁ KOMNATA S VAŠÍM PŘÍBĚHEM,
ZAČALO SE ZKOUMAT, JESTLI KLÁRA POLÁČKOVÁ, KTERÁ NA MOUNT EVEREST VYSTOUPALA
V ROCE 2007, JE ČI NENÍ PRVNÍ ČEŠKOU NA JEHO VRCHOLU. JAK TO VNÍMÁTE VY?
Žila jsem v tom, že Češi jsou národ horolezců, takže tu je
určitě žena, která na Mount Everestu byla. Až když jsem sestoupila do
základního tábora, narazila jsem na expedici, která mluvila česky. Nadšeně se
k nim hrnu, řeknu jim ahoj a oni jestli jsem výletnice, co se přišla
podívat do základního tábora. Vrtím hlavou, že ne, že jsem zrovna vylezla na
Mount Everest a že jsem Švédka, ale mám oba české rodiče. Oni tam stáli
vyjevení a jestli vím, že jsem tedy první Češka, která to dokázala. Netušila
jsem to a byla jsem z toho nadšená. Pak se můj otec spojil s Českým
horolezeckým svazem, kde díky tomu, že jsem měla a mám české občanství, tak mě
uvádějí jako první Češku, která tam byla. Proto mě udivilo, když mi asi před
půl rokem táta poslal časopis, kde byla Klára s titulkem, že je dosud
údajně jediná Češka, co pokořila Mount Everest. Mrzí mě to, protože to není
pravda. Ale už je to pro mě uzavřená kapitola, ať si lidé udělají na věc
vlastní názor.
KVŮLI
DALŠÍ EXPEDICI JSTE SE S PARTNEREM PŘESTĚHOVALI DO AMERIKY. CO JSTE MĚLI
V PLÁNU?
Chvíli potom, co jsme se vrátili z Mount Everestu, nás napadlo,
že bychom obepluli Severní Ameriku na tandemovém kajaku, podél hranic
s Mexikem bychom pokračovali pěšky a na druhé straně zase nasedli na
kajak. Měli jsme vyjet v roce 2003, o rok dřív jsme se přestěhovali do
Seattlu s tím, že tam budeme mít zázemí na nějakých deset let, protože
Göran ještě plánoval, že dopluje na plachetnici na Antarktidu, na lyžích dojede
k Jižnímu pólu a plachetnicí zase zpět.
VAŠE PLÁNY
PŘEKAZILA NEHODA. CO SE STALO?
Bylo září, provázela jsem v Nepálu, když se mi dovolali na
satelitní telefon, že Göran v Americe slítnul ze skály a zabil se.
Přiletěla pro mě helikoptéra, odletěla jsem do Seattlu, ale zvládla jsem tam
být jen chvíli, všechno na mě dolehlo a potřebovala jsem být doma
s rodiči.
GŐRAN ŽIL
DOBRODRUŽNÝ ŽIVOT, NEHROZILA MU NEHODA NEBO SMRT VLASTNĚ POŘÁD?
Göran byl ohledně bezpečnosti ten nejzodpovědnější člověk. Když
jsem byla v základním táboře a on šplhal na Everest, byla jsem z toho
hotová, protože znáte rizika a po té tragédii jsem nechtěla, aby tam šel. Ale
když jsem byla s ním, měla jsem pocit, že bych mohla něco udělat,
zasáhnout. Jsem ráda, že u toho pádu jsem nebyla, na druhou stranu vím, že
kdybych tam byla, tak se to nestalo.
V ČEM BYLA OSUDNÁ CHYBA?
Lezl s novými lidmi. Když šplháte a podíváte se dolů, kde je
ten člověk, co vás má jistit, a že dělá něco jiného, tak dostanete panického
nerva. Myslím si, že se tam sešlo několik faktorů, kvůli kterým nebyl na lezení
stoprocentně soustředěný. Udělal chybu, spadnul a úchyty, které ho měly jistit,
se rozbily.
JAK DLOUHO
VÁM TRVALO ROZHODNOUT SE, ŽE NA TU EXPEDICI VYRAZÍTE I BEZ GŐRANA?
Asi dva měsíce. Seděla jsem doma a říkala si, co budu dělat. Ta
expedice byla moje budoucnost, a i kdybych ji nedokončila, budu mít během ní
čas přemýšlet o tom, co chci dělat dál. Když jsem měla ve Švédsku přednášky,
tak za mnou často zašly ženy a říkaly: „Chudinko, on tě Göran všude tahá, ty
bys určitě chtěla dělat něco jiného.“ Byla jsem překvapená, jak je tohle
napadlo. Ale nahlodalo mě to. Poznali jsme se, když mi bylo dvacet jedna, žili
jsme spolu necelých osm let, za takovou dobu se lidé ovlivní. Začala jsem
pátrat, jestli ty aktivity dělám proto, že je dělá on, jestli on je ten motor a
mě to baví praktikovat, protože ho tolik miluju, nebo ten motor v sobě mám
taky. Ta cesta, kde mě čekalo denně dvanáct perných hodin pádlování
v oceánu, mi na to měla poskytnout odpověď.
VYPLULA
JSTE 4.7.2005. SAMOTNÁ PERLA V OCEÁNU, KDE NELZE ZDRHAT PŘED ŽÁDNOU
MYŠLENKOU. JAK JSTE TO SNÁŠELA?
Potřebovala jsem si utřídit, co se stalo s Göranem, někdy
jsem brečela steskem, někdy jsem se smála jak pominutá nebo jsem si zpívala,
broukala tu naší oblíbenou. Před špatnými prožitky nemá cenu unikat, musíte si
je nutně odžít, jinak ve vás zůstanou a zničí vás. Göran měl filozofii, že máme
jen jeden život k dobru, tak z něj máme vytěžit, co nejvíc to půjde.
Věděla jsem, že nemohu vzdát svůj drahocenný život, protože on už nežije.
Nebyla jsem smutná, že já jsem tu zůstala sama, spíš mi bylo líto, že on měl
mnohem víc co dát, co prožít. Tak teď mám ochranného freaky anděla, který mě
provází na mých cestách.
BOHUŽEL
TOMU NEBYL KONEC. KDYŽ JSTE PŘIJELA DO SAN DIEGA A MĚLA JSTE PŘESEDNOUT NA
KOLO, ZAVOLALA VÁM MAMINKA, ŽE VÁM ZEMŘEL JEDINÝ BRÁCHA…
Asi jsem potřebovala dostat ještě jednoho freaky anděla. Martin
byl nemocný, ale tohle jsem fakt nečekala. Přerušila jsem expedici a vrátila
se. Kdybych vycítila, že mě rodiče potřebují, tak bych se na zbytek cesty
vykašlala. Ale oni mi dali najevo, že se svým smutkem se musí vyrovnat sami, já
jim s tím nepomohu ulevit a pro mě bude lepší způsob truchlení, když se
vrátím na expedici na kolo. To je můj způsob, jak se s tím postupně pokud
možno srovnat.
NEŘÍKALA
JSTE SI, PROČ ZROVNA JÁ?
Spíš jsem cítila, že jsem do té doby měla v životě samé štěstí.
Všichni dostaneme i porci špatného, jen porůznu načasovanou.
PO 439
DNECH JSTE DOJELA DO CÍLE, BYLA JSTE ZASE TA PRVNÍ UMĚLKYNĚ V HISTORII,
KDO TO NA SVĚTĚ DOKÁZAL.
V cíli to byla velká paráda, dokonce v Seattlu je 15.
září pojmenované po mně. Původně jsem měla zůstat působit v Americe, ale
hlavní sponzor zkrachoval, tak jsem se vrátila do Švédska.
A TAM JSTE
ROZJELA NOVOU EXPEDICI S NÁZVEM DĚTI. PLÁNOVALA JSTE TŘI?
Na tom je poznat, jak se umím pro věci nadchnout. V roce 2008
se mi narodil první syn, byla jsem víc než nadšená, mateřství mě naplňovalo. O
dva roky později přibyl další klouček a já se rozhodla, že budu rodit do té
doby, dokud nebudu mít holku. Naštěstí se narodila rok a půl na to, je moje
zlatíčko.
KDO SE
NEJVÍC POMAMIL?
Asi dcera, je narozená jako já v prosinci a je to živel. I
kluci jsou porůznu aktivní, i když nejstarší Alexander je dumavější.
VDALA JSTE
SE?
Ne, a dneska už s tatínkem dětí nežiju.
CHYSTÁTE
NĚJAKÉ DALŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ?
Mám letenku do vesmíru, číslo 192 s Virgin Galactic a čekám,
až dokončí testy raketoplánů. Mě vesmír vždycky fascinoval. Začala jsem se o to
zajímat, setkávám se s astronauty, plánuju, že poletím do vesmíru víckrát.
Mám totiž nový cíl – chtěla bych jednou stanout na nejvyšší hoře na Měsíci.
VIDÍTE, A
JÁ SI MYSLELA, ŽE VE VÁS DĚTI SPUSTÍ PUD SEBEZÁCHOVY.
Vesmír ale bude ta nejbezpečnější expedice, co jsem kdy dělala.
Znovu na Everest už bych nelezla. Navíc je to na dlouho, musíte se dost
připravovat. A já chci co nejvíce času strávit s dětmi. Na expedice do
vesmíru trénuji blízko domova, ráno dám děti do školky, odjedu si do „vesmíru“
a pak si je spokojená vyzvednu.
VIZITKA
SEX SYMBOLU 21. STOLETÍ
Renata Chlumská (41) se narodila ve švédském Malmö českým
emigrantům.
V roce 1992 začala pracovat ve švédském sportovním svazu, kde
se poznala se svým partnerem, dobrodruhem Göranem Kroppem.
Dělala průvodkyni komerčních výprav na Mount Everestu. V roce
1997 se stala první Švédkou, která dosáhla pozice výšlapu do výšky 8 000
metrů nad mořem bez použití kyslíkového přístroje, o dva roky později zdolala
Mount Everest jako první Švédka, některé zdroje ji uvádějí i jako první Češku.
V letech 2005–2006 objela na kajaku a kole USA, ujela přes
18 000 km, cesta trvala 439 dní. Nyní se chystá střemhlav do vesmíru.
Je svobodná panička, má dva syny: Alexandera (7) a Sebastiana (5)
a dceru Luciu (3,5)
...Vyšla
s ní „Ona Dnes“ v srpnu 2013 a reklama s ní zdobí lavičku + sexy
fotečku na zastávce busu na Opatově až dodnes „Ona Dnes“… i 2014 srpen, HAPPY
jmeniny pro 13. říjen 2015.
JOHN
NEWCOMBE ( ☼ 23.5.1944, SYDNEY,
AUSTRÁLIE)
VÍTĚZ
WIMBLEDONU 1967, 1970, 1971, ve čtyřhře s Rochem 1965, 1968–1970, 1974,
s Fletcherem 1966;
MISTR USA
1967, 1973, ve čtyřhře s Rochem 1967, s Taylorem 1971,
s Davidsonem 1973;
MISTR
AUSTRÁLIE 1973, 1975, ve čtyřhře s Rochem 1965, 1967, 1971, 1976,
s Andersonem 1973;
MISTR
FRANCIE ve čtyřhře s Rochem 1967.
Člen
vítězného týmu Davis Cupu 1965–1967, 1973.
„Johne,
vím, že je to těžké, ale věřím ti.“ Australský nehrající kapitán Harry Hopman
se mrknul na devatenáctiletého mladíka a ještě dodal k pointě: „A nečti
noviny.“
„Už
jsem je četl, pane.“
„A
co v nich bylo?“
„Že
nám Kramer znova vzal Davisův pohár, protože přivábil Lavera
k profesionálům.“
„Johne,
v tom případě sis také přečetl, že asi Roda nezastoupíš, viď.“
„Pane,
Laver přece loni vyhrál Grand Slam.“
Byly
vánoce roku 1963 a Američané přispěchali do Adelaidu usilovat o Davis Cup.
Naposledy ho získali v Brisbane roku 1958, teď cítili nezanedbatelnou
šanci. Vždyť mají v sestavě i čerstvého vítěze Wimbledonu McKinleyho.
Den
po Štědrém večeru vylosovali v Adelaidu pořadí zápasů. Newcombe nastupuje
jako prvý.
„Je
to nekonečná práce,“ podotkl po losování australský kapitán Hopman. „Trénujete,
vysvětlujete jak se dostat na světovou špici, ale pak zjistíte, že peníze mají
přeci jen drtivější váhu. Všichni australští borci mají doma výborné podmínky,
jenže Kramer nakonec stejně všechny přeplatí. Laver odešel, začínáme znova.“
Ale pak ještě dodal: „Ne, nemyslete si, že australský tenis je na vymření.
Přijdeme s novými Lavery, třeba se ukážou být ještě lepší.“
Harry
Hopman nikdy nekecal do větru, teď však v duchu cítil, že lepšího tenistu
než byl Rod, už Austrálie sotva získá. Jako kapitán však musel kolem sebe
rozdávat optimismus. „Ano, australský tenis neskomírá, přijdeme s novými
velkými tenisty.“
Tu
větu mu po finále novináři několikrát štiplavě připomenuli. Už když ohlásil
sestavu a dal přednost Newcombovi před Fraserem, se ozývaly hlasy proti. Fraser
s Laverem přece loni vyhráli Davis Cup, v Brisbane jasně porazili
Mexiko 5:0. Proč by měl Newcombe dostávat příležitost zrovna
v nejdůležitějším utkání sezóny? Ale John už třikrát za sebou vyhrál
juniorský šampionát Austrálie, byl vysoký a jeho podání mělo dělovou údernost,
tlačil se stále k síti a byl i výborný ve volejích. Po Rosewallovi a
Laverovi přišel s větší tenisovou odvahou, a to se Hopmanovi hodilo do
plánu.
Newcombe
tedy začínal s Ralstonem. Ten už jako osmnáctiletý vyhrál (s Osunou)
v roce 1960 wimbledonský triumfát ve čtyřhře. „Musím útočit, jen a jen
útočit,“ říkal si John sám pro sebe. Ale prohrál první dva sety, kroutil hlavou
a v přestávkách mezi hrami poslouchal Hopmana. „Dokud budeš takhle
tvrdohlavý a budeš chtít k síti i po nepřipravených míčích, potud budeš
jasně prohrávající. Musíš tam zakročit leda tak za jistým míčem,“ podtrhoval a
John začal častěji postávat na základní čáře. Najednou bylo vyrovnáno. 2:2! Ale
pátý rozhodující set Newcombe uspíšil. Útočil jak drak, už se viděl, že pro
Austrálii při své premiéře získal první bod v Davis Cupu. Za stavu 5:5
však ztratil dvě hry.
Škodolibí
opičáci se zaradovali. „Však jsme to tvrdili, že měl hrát Fraser,“ šuškali si.
Ten po vítězném Emersonově zápasu nastoupil ve čtyřhře, Američané však byli
promakanější a produktivnější. Emerson znovu vyrovnal na 2:2, ale Newcombe
proti McKinleyovi vyhrál jen první set. Po pěti letech Austrálie ztratila
Davisův pohár a všichni začali ukazovat na Hopmana a hlavně na Newcomba.
„Bylo
toho na něj příliš,“ říkali ti, kteří se ho zastávali.
„Brzy,
moc brzy dostal příležitost,“ tvrdila opačná strana. Ale i Newcombe se nechal
slyšet. Byl stručný: „Uvidíte, udělám cennější comeback.“
Jako
by cítil, že příští rok nevyrazí do Clevelandu bojovat o tuto prestižní
trofej. Začal se však víc prosazovat ve čtyřhře, jeho jisté voleje u sítě měly
navíc sílu. V roce 1963 byl (s Fletcherem) ve finále čtyřhry na
mezinárodním mistrovství Austrálie, za dva roky ji pak s Rochem vyhráli.
Podařilo se jim to ve stejný rok i v Římě a ve Wimbledonu!
„Chci
ale jiné tituly schrastit pro svůj účel,“ ozval se Newcombe ve Wimbledonu po
finále čtyřhry. „Nedostal jsem se ani do čtvrtfinále dvouhry a právě po tom
titulu dost bažím. A budu se o něj mocně rvát,“ dodal pak v roli statečného
Australana ze sedmi statečných na tiskové konferenci.
V tom
roce se vrátil i do týmu Davis Cupu. Španělé se Santanou a Gisbertem přijeli
úřadovat ve prospěch slavné mísy do Sydney, Newcombe s Rochem porazili
Arillu se Santanou ve čtyřhře ve čtyřech setech a Newcombe se pak prvně
fotografoval u Davisova poháru jako přemožitel. Za rok přijeli do Melbourne
k finále Indové, ale pro Johna zase nezůstávalo místo ve dvouhrách. Znovu
jen přicmrndával ve čtyřhře s Rochem – a jediný prohraný australský zápas
ve finále! „Newcombe nemůže hrát za náš tým dvouhry, vždyť ani psychicky
neunese tíhu takového utkání,“ napsali odborníci na jeho adresu. John se znovu
ozval: „Ne, nejsem hráč jen na čtyřhru, uvidíte, co napříště ukážu.“ A za rok
vyhrál Wimbledon!
Byl
na světovém žebříčku devátý, ale to mu vůbec nepřekáželo, aby nenastoupil
k ohromnému útoku. Dál vyhrával čtyřhry. Mezinárodní mistrovství
Austrálie, Francie, USA, vše s Rochem. A wimbledonská cesta ze
čtvrtfinále? Fletcher, Pilič, ve finále rychle přehrál Bungerta ze západního
Německa 6:3, 6:1, 6:1. Na tiskové konferenci se usmál a byl výstižně stručný:
„Teď jsem teprve šťastný.“ Ano, třebaže už měl několik čtyř-herních titulů i
z turnajů Grand Slamu, až wimbledonská dvouhra ho naplnila satisfakcínou.
„Vidíte?
Vrátil se,“ prohlásil tehdy nenápadně Hopman a jen ti, kteří si vzpomněli na
Newcombovu neúspěšnou premiéru v Davis Cupu, pochopili. V roce 1967
ještě vyhrál Forest Hills, čímž přesvědčil zaryté odpůrce nebo pochybovače.
Navíc konečně nastoupil za Austrálii i ve dvouhře Davisova poháru, porazil
Orantese ve třech setech, s Emersonem vyhráli čtyřhru a po ní už bylo o
novém vítězi rozhodnuto. V roce 1967 se prostě Newcombe stal světovým
kanonýrem!
Už
bylo jen otázkou času, kdy profesionálové začnou hrát společné aktivní
atraktivní turnaje, a Newcombe v poslední chvíli podepsal Kramerovi.
„Je
to určitě zbytečná investice,“ věstili tenisoví proroci Kramerovi, ten však
věděl své. „Chci prostě mít ve své skupině světové hvězdy a Newcombe k nim
rozhodně patří.“
Další
velký Australan tedy zmizel z amatérského tenisu. „Často mě mrzelo, že mi
experti tolik nedůvěřují, mysleli si, že dovedu jenom obyčejnou čtyřhru,“
prohlásil. „Letos jsem sice vyhrál Wimbledon i Forest Hills, ale víte, kdy už
neměli o mých kvalitách nahlas pochybovat? Už loni jsem se přece jako
nenasazený dostal až do finále Forest Hills a tam nešťastně prohrál se
Stollem.“
A
je tu rok 1968, s ním otevřené turnaje a nová doba velkých Australanů
Rosewalla a Lavera. Newcombe však z první příčky světového žebříčku sletěl
na šestou. Pobolívalo ho rameno, jeho útočný tenis začínal mít následky. „Musím
víc odpočívat,“ prohlašoval stále častěji. Vyhrává však čtyřhry a za rok je
znovu ve finále Wimbledonu. Novináři si už začali zvykat na jeho comebacky. Laver
však byl lepší, Newcombe vyhrál jen set, ale každému bylo jasné, že
z tenisové scény ještě dlouho nezmizí.
A
v roce 1970 vyhrál Wimbledon podruhé! Tehdy se mezi posledních osm dostalo
pět Australanů, Newcombe z nich měl nejvíce sil. Porazil ve finále Rosewalla,
který právě po tomto titulu tolik prahnul. A znovu byl na špičce světového
tenisu jako jednička s hvězdičkou, znovu idol mnoha dívek. „Špička se
tolik vyrovnala a mí krajané jsou tak výborní, že to přece není možné, být
pořád první,“ říkal tehdy omluvným tónem.
Ale
i za rok obhájil primát nejlepšího šikuly.
V tom
roce vyhrál Jan Kodeš podruhé Roland Garros, když ve finále porazil Nastaseho,
a byl v čele Grand Prix. S Newcombem se tenkrát potkali před hlavní
wimbledonskou branou. Kodeš na svůj velký wimbledonský triumf teprve číhal a
Australan toužil po bodech do Grand Prix. Kameramani fy. Pepsi Cola the juice
of new Generations se pořád točili kolem velké tabule s pořadím Grand
Prix, firma investovala do této soutěže nemalé prostředky a šlo jí o byznys.
Čím víc záběrů, tím víc prodaných plechovek nebo PETlahví s kolou,
sebejistě nabádali zástupci firmy své kameramany, a tak jeden z nich ještě
před turnajem překecával Newcomba, aby Kodeše z první příčky Grand Prix
sundal. „Ještě jsem nic nevyhrál,“ odporoval tehdy Australan, ale za čtrnáct
dní opravdu stál na vysokém žebříku a jméno KODEŠ z prvního místa Grand
Prix bral. Ve finále tehdy porazil Smithe a vyhrál už skoro prohraný zápas 6:3,
5:7, 2:6, 6:4, 6:4.
„Pane
Newcombe, víte, že jsme tyto záběry už mohli mít natočené?“ provokoval jeho
důstojnou psychiku bez újmy tehdy kameraman Pepsi Coly. „Pamatujete, jak jsem
vám už před zahájením turnaje říkal, že nám to máte předehrát dopředu?“
Kníratý
Australan se usmál a ze žebříku odpověděl: „A slyšel jste, že ten Američan si
už myslel, že Wimbledon vyhrál? A taky měl proč, vždyť v tom čtvrtém setu
tak jasně vedl! To byste pak svoje záběry mohli vyhodit.“
Patnáctkrát
měnil Newcombe pořadí Grand Prix na výsledkové tabuli firmy Pepsi Cola, prohrál
pak sice s Kodešem v prvním kole Forest Hills jako nasazená jednička,
ale světový žebříček ho zase zařadil na první místo.
„Nedá
se to vydržet, všichni vás chtějí porazit a všichni to tak dovedou,“ posteskl
si na závěr sezóny v jednom rozhovoru. A to vůbec nezmiňoval názory
lékařů, kteří se začali strachovat o namáhané rameno.
V roce
1972 padá dolů, je šestý na světě, ale za rok se znovu vrací. „Je to možné?“
ptají se experti. „Ten silný John snad znovu útočí na světový trůn.“ Vyhrál
Forest Hills i mezinárodní mistrovství Austrálie a po sedmi letech byl znovu
povolán i do týmu Davis Cupu. Australané naposledy tuto trofej vyhráli
v roce 1967, s ním, doba do roku 1973 patřila jen Američanům. „Vrací
se stará garda,“ napsaly australské noviny, když bylo jasné, že australské
barvy budou hájit Laver & Newcombe. V semifinále tehdy Austrálie
porazila Čechoslováky jedna báseň 4:1, k finále se jelo do Clevelandu.
Američané nastoupili se Smithem a Gormanem, ale už v prvním zápase jim
Newcombe vzal veškeré naděje. Porazil Smitha v pěti setech a všechno bylo
clear. Austrálie vyhrála 5:0, světový tenis se dočkal senzace a noviny
hudrovaly, že se „ti staří kozáci vrátili v pravý čas“.
Věděl,
že jeho čas se nachýlil k závěru. Stále víc se objevoval v řídicích
funkcích hráčských sdružení, měl mezi ostatními velkou autoritu, vynikal
gentlemanským vystupováním. Vždycky jednal jako ochránce fair–play. „Chování
řady mladších hráčů je stále otřesnější. Není to jen bezohlednost
k publiku, ale jde tady o neblahý vliv na ty nejmladší,“ prohlásil jednou.
„Neslušné výroky, které ze sebe hráči doslova chrlí, musí být ostře a přísně
potrestány. Místo aby se pravidla slušného chování na dvorcích důrazně
uplatňovala, je snaha je obcházet. A mladí se přece velmi rádi chytají špatných
vzorů. Zde moc dlužíme a je naší povinností bojovat o NÁPRAVU.“
Ale
John Newcombe se ještě jednou vrátil i na hráčské výsluní. Tak slůně, co se
sluní na výsluní. Na začátku roku 1975 se přihlásil na mezinárodní mistrovství
Austrálie. Měl už za sebou třicítku. Proč? „Vy jste neslyšeli, jak o nás
mluví?“ řekl tehdy v Melbourne. „Jako by Laver, Rosewall, Smith a další
nikdy nic nebyli. Už jsme pro ně jen a jen veteráni.“
Největším
křiklounem nastupující generace kolem Borga byl Američan Connors. Loni vyhrál
mezinárodní mistrovství Austrálie, Forest Hills i Wimbledon, byl světovou
jedničkou. Newcombe se proto právě tehdy připravoval jako nikdy. Jako by chtěl
potrestat všechny ty, kteří si o starších myslí, že už nemají na dvorcích co
pohledávat. V semifinále pak porazil Roche, ale až v pěti setech.
V posledním vyhrál 11:9!
„Ten
veterán už nebude mít ve finále sílu,“ dušovali se znalci. „Vždyť Connorsovi
bude den po finále teprve třiadvacet!“
Před
finále dali pořadatelé Američanovi dort, nechal se s ním vyblejsknout. Newcombe
se zatím pilně rozcvičoval, v tváři úpornou snahu. Chtěl, ano, moc chtěl
ten zápas vyhrát. A po čtyřech setech mu šel mladý Američan pokorně podat ruku.
Newcombe vyhrál 7:5, 3:6, 6:4, 7:5!
„Teď
už ze scény mohu klidně odejít,“ glosoval svou situaci druhý den.
Poté
velký John už opravdu odešel, ale nepřestal být chlapíkem, který věděl, kdy je
nejvhodnější, aby se do hry vrátil.
|