ROSCOE TANNER ( ☼ 15.10.1951, CHATTANOOGA, TENNESSEE, USA)

MISTR AUSTRÁLIE, 1977.

Člen vítězného týmu Davis Cupu 1978, 1979, 1981.

„Leonardo, objednej mi něco k pití, úplně mi z toho našeho kluka vyschlo v krku.“

„To si to moc bereš, Annie, víš přece, že Roscœ nemůže neustále jen vyhrávat.“

Bělovlasý Leonardo Tanner v baru wimbledonského All England Clubu zvedl ruku a pokynul na pingla.

„Za chvilinku tady bude ten reportér, prosím tě, co mu budeš povídat.“

„Hlavně mu připomenu, jaké měl Roscœ začátky. Pamatuješ si, jak jel na první juniorský turnaj do Californie?“

„Bodejť bych to nepamatovala. Přijel rozčilený, jak o něm napsaly místní noviny, že přiharcoval z venkovských hor z Tennessee. Postavil se na práh haly a povídá: Maminko, podle toho, jak mě ten novinář charakterizoval, jsem měl nastoupit k dalšímu zápasu bos, žvýkat slámu, kouřit dýmku z kukuřičné šíšy a ještě držet v ruce džbánek whisky Johnny Walker.“

„A o mně si přece mysleli, že jsem ho vychovával jako zálesáka a živím se prodáváním pašovaného alkoholu. Víš, Annie, musím se vždycky zasmát, když ho slyším, jak se tenkrát obhajoval. Určitě se postavil pěkně zpříma a řekl: Tak abyste věděli, jsem z Lookout Mountain a to je velmi zámožná obec. Přehlédneme East Valley a vidíme skoro osmdesát mil daleko. A když je nebe jasné, vidíme do sedmera států, Severní a Jižní Karolíny, Alabamy, Virginie, Georgie, Kentucky, Tennessee. Bydlíme nad Chattanoogou a můj táta je vyhlášeným právníkem celého rajónu.“

„Leonardo, tamhle je myslím ten reportér.“

„Buď bez obav, Annie, najde si nás. On potřebuje nás a ne my jeho. A pak, maminko, Roscœ teď pár let bude vždy ozdobou tohoto turnaje.“

Upravil si pletenou vázanku a posadil si tmavomodré sako ještě krapet přiléhavěji do ramen. Mezi barovými stolky se k nim tlačil malý mužík s velkými zprávami na pořadu výzvědného povolání.

„Tak jsi, Annie, měla pravdu, je to on.“

„Jako vždycky, Leonardo.“

Pětašedesátiletý nejstarší společník advokátní kanceláře TANNER & JOHN v Chattanooze se postavil a podal reportérovi ruku. „A to je má žena,“ ukázal směrem na Annie. „Přijeli jsme do Evropy podívat se na synka, jak se mu tu daří.“

„Loni tady ohromně překvapil, když hrál ten velký zápas s Borgem. A málem ho porazil, pátý set byl překrásný, Švéd už toho taky měl plné brejle.“

„Roscœ moc chtěl vyhrát, ale když Borg je velký tenista. Syn byl po finále skleslý, říkal jen: Proč já musím žít zrovna v době, kdy hraje Borg.“

Reportér si vytáhl blok na poznámky. Podíval se na Leonarda Tannera a všiml se, že ten šedovlasý Američan má v sobě hodně sebevědomí. Je stejný jako všichni odtamtud, odtušil. Jen mu asi ještě chybí, že málo lidí ve Wimbledonu ví, že právě on je otcem tenisty, kterému na turnaji v Palm Springs naměřili při podání rychlost 246 km v hodině.

„Nedovedete si představit, co synův tenis pro mě a mou ženu všechno znamená.“

„Dovedu, pane Tannere,“ odpověděl reportér.

„Zpočátku jsem si nikdy nemyslel, že by Roscœ někdy mohl v tenise něco znamenat. Nemusím vám povídat, že tenis hraje u nás spousta miliónů občanů, jen jsem chtěl, aby ho lidé ve městě a u nás na Jihu znali. Víte, pro právníka je vždycky výhodné, když ho lidé znají, když dokáže ještě něco jiného než kličky mezi paragrafy. Trénoval jen se mnou, bylo mu šest let, když jsem ho poprvé přivedl na kurty Fairy Land Clubu. Teď už jim spíš než kurty pohádkové země říkají Fantasy Land, země plná fantazie. To jeho zásluhou.“

„Takže Roscœ se nestane právníkem?“

„Podívejte se, ve třetím roce studií na Stanfordské univerzitě začal hrát mezinárodně a já pochopil, že společenství otce a syna v právnické kanceláři je ohrožené. Ale tenis mu poskytuje veškeré výhody. Styky s významnými lidmi, cestování, časem mu to pomůže v obchodování. Mně bylo pětapadesát, když jsem se dostal tam, kde je on v osmadvaceti. Vždycky jsem si myslel, že po Stanfordu půjde na právnickou fakultu, ale tenis mu to nedovolil. Přesto v třiasedmdesátém získal titul bakaláře politických věd.“

Reportér už měl poznamenáno v bloku, že Roscœ Tanner nastoupil k prvnímu turnaji jako osmiletý v roce 1960 v Memphisu. Otec Tanner tam hrál hlavní soutěž stejně jako nejstarší dcera Sherry, malý Roscœ se na ně přišel podívat. Když ale zjistil, že by mohl nastoupit v kategorii desetiletých, neváhal, přiběhl za otcem, že si to chce zkusit. Prohrál sice 0:6, 0:6, ale tenis se mu začal líbit. Učil se ho pak hrát v soukromé vojenské akademii v Chattanooze, kde s ním studoval i Brian Gottfried. Učitelem matematiky a tenisovým trenérem tu byl Jerry Evert, strýc Chris Evertové–Lloydové. Ten také naučil mladičkého Tannera jeho vynikající podání.

„Leonardo, nezapomeň taky na našeho zeťáka, na Ramseyho Earnharta,“ nabádala ho paní Tannerová. „Víš přece, co pro chlapce zařídil.“

„Ale, Annie, to bych na prvním místě musel jmenovat Denise Ralstona, který s ním začal spolupracovat před dvěma lety. Víš přeci, že když Roscœ na začátku sedmaosmdesátého porazil Borga, radil se s ním telefonicky i o přestávkách.“

„Co jste to říkal?“ hupsnul mu do výkladu reportér.

„Ralston tenkrát nemohl do Filadelfie přijet, ale seděl doma u televizoru a u telefonu v očekávání něčeho velikého.“

Reportér zakroutil hlavou. „Povídáte, porazil Borga po telefonu?“

„Takhle neuvažujte, jen telefon za to nemůže,“ usmál se právník.

„Přesto byste neměl,“ vmísila se do hovoru paní Tannerová, „zapomínat na Ramseyho. Víte, on si vzal naši Sherry a přestěhoval se do Chattanoogy jako učitel tenisu. To bylo v šestašedesátém. Tehdy taky náš chlapec hodně rostl. Představte si, v jediném roce povyrostl o dvacet čísel. Umíte si představit, co to je?“

Paní Tannerová se postavila, zvedla ruce vysoko nad hlavu a snažila se demonstrovat, jak se Roscœ povytáhl. „Co jsem se mu neprodlužovala kalhot,“ dořekla a sedla si.

„Vážená paní, ale Ramseyho Earnharta v Americe asi nikdo nezná, zatímco Ralston je kapitánem daviscupového týmu.“

Paní Tannerová se po reportérovi ohlédla. „To vím, ale Edison asi taky do smrti nezapomněl na svého prvního učitele fyziky, nemám pravdu?“

„Annie, pan redaktor ví přece sám nejlíp, co má o našem synovi psát do sloupku.“

„Jistěže, Leonarde, ale já například ještě nikde nečetla o tom, že Roscœ změnil účes. A to přece zajímá dámské publikum.“

„Účesem se ale zápas nevyhrává a ty jeho kudrlinky se mi stejně moc nezamlouvají.“

„Vidíš to, a mým kamarádkám v Lookout Mountain se právě ty moc líbí. A slyšels přece kluka, že dřív mu ty jeho rovné vlasy padaly do očí. Vlasům musel věnovat pět procent soustředění a teď i to může věnovat tenisu.“

„Má pravdu.“ Pan Tanner se otočil k novináři: „Nedovedete si představit, co dokáže přivodit takový pramínek vlasů.“

„Prosím, ale teď nechme pramínek vlasů stranou, vyprávějte mi o jeho servisu, ten přece z něj vykonstruoval velikého hráče.“

Šedovlasý Tanner přimhouřil oční víčka, jako by se necítil spokojeně. Ne, o jeho synovi se přece nemůže povídat, že jenom podání ho dostalo do světové špičky. Když v Americe porazil Borga, statistikové spočetli, že Švédův dvorec našlo jen 49% prvních Tannerových podání. To je přece na takového servismana málo. A pak, Roscœ při stoosmdesáti centimetrech výšky váží osmdesát kilo, a když udeří do míče, tak musí nějak letět… A nemůže mu přece říkat, že se hrálo už za večerního osvětlení a studeným vzdouškem prý tenisové míče létají ještě urputněji.

„Jak to teda je s tím jeho servisem,“ trval na svém reportér. „Dokonce jsem zaslechl, že ho přirovnávají k tenisovému kanonýrovi.“

„Pane, co vám o tom mám povídat. Když mu bylo jedenáct, poprvé mě porazil. A už tenkrát výborně servíroval. Vždycky mi říkal: Tatínku, když se míček správně nadhodí, tak už se prakticky servis nedá pokazit. On si míček nikdy nenadhazuje vysoko, nýbrž ho udeří přesně na vrcholu. V tom je ten fígl.“

Bar All England Clubu se zaplnil. Déšť zahnal každého dovnitř. Paní Tannerová se ustaraně rozhlížela kolem, jako by se bála, že za chvíli jejich Roscœ zmokne.

„A jak jste prožíval jeho Wimbledon s Borgem?“

Šedesátníkovi naskočily vrásky. „Roscœ prohrál snad největší zápas svého života. Ale byl to nádherný zápas. Víte, pro celou Chattanoogu to byl prima slavný den. Můj otec a matka ještě žijí, a když se Roscœ probojoval do finále, tak jsem jim cinknul domů. Víte, co mi řekli? Leonardo, Roscœ je fantastický, zápasem žilo celé město. Byl jsem na syna tolik pyšný, to mi věřte.“

I reportérovi proletělo zpětně hlavou finále z roku 1979. Dvě hodiny a devětačtyřicet minut roztleskávaly samé krásné chytlavé decibely ústřední dvorec. „V samém závěru už jsem nervozitou nemohl udržet raketu, tak jsem se bál o osud toho utkání,“ tvrdil pak šťastný Björn Borg. A Roscœ Tanner? Přesmutně přidával: „Kdykoli se světovou jedničkou a ještě navíc na světovém turnaji číslo jedna a dokonce ve finále hrajete pět setů, máte stejnou šanci vyhrát jako prohrát. A to je příjemný pocit, víte?“

Reportér mechanicky prolistovával blok s poznámkami. Na jedné ze stránek našel nedávný rozhovor s Tannerem. Vybavoval si větu po větě. „Nevyhrávám už zdaleka jenom servisem, a to mě těší. Taky vracím, lepší se moje mezihra a myslím si, že se i líp pohybuji. Snažím se běhat za každým míčem. Dřív jsem si často říkával: To nedoběhnu, a tak jsem zůstal stát. Teď se vydám za každým míčem – hodně jich doběhnu. A taky jsem si hodně četl o některých špičkových hráčích v jiných sportovních kategoriích, o jejich nezkrotné a nezměrné vůli. Třeba takový Pete Rose. Určitě nepatří k nejnadanějším baseballistům, ale dře jak mezek a věnuje ze sebe té hře všechno. Já taky musím s tímhle předsevzetím chodit na kurt a všechno ostatní hodit za hlavu. Ne, to neznamená, že člověk pokaždé vyhraje, ale určitě to znamená, že ten druhý musí sehrát dobrý zápas, aby vás porazil.“

Venku zatím přestalo pršet. Novinář poděkoval a zvedal se od stolu.

„A na toho našeho zeťáka nezapomeňte, okay, vždyť Roscœ je pořád mezi nejlepšími tenisty na světě. A víte, jak je svět velký? Já to poznala, když jsem k vám letěla ze Států.“

Bar All England Clubu se pro dnešek definitivně vyprázdnil. „Tak se půjdeme taky podívat, Annie.“ Přikývla a vyšli. Za pár dní pak Tanner s Connorsem prohrál ve čtvrtfinále, ale jeho smutek do Chattanoogy třeba ani nedolehl. Hráči jako on totiž dělají tenisem mnohem více radosti. Yeah.