ILIE NASTASE ( ☼ 19.7.1946, BUCUREŞTI, ROMANIA)

MISTR USA 1972, ve čtyřhře s Connorsem 1975;

MISTR FRANCIE 1973, ve čtyřhře s Tiriakem 1970;

VÍTĚZ WIMBLEDONU ve čtyřhře s Connorsem 1973, ve smíšené čtyřhře s Casalsovou 1970.

„Ty se mně bojíš, viď?“ Ion Tiriac se v roce 1959 připravoval v Kluži na finále dvouhry mistrovství Rumunů a od malého černovlasého sběrače si bral bílé míče. Dobře věděl, že jeho knír a bohatá hříva upoutávají široko daleko.

„Já se nebojím nikoho a nebudu se bát ani vás, pane.“ Ten kluk s havraními vlasy se jmenoval Ilie Nastase a den předtím vyhrál žákovský přebor země. Dlouho se nemohl rozhodnout, co vlastně bude hrát. Byl vynikajícím žákovským fotbalistou klubu Steaua Bucureşti, ale trenér Chivaru o fotbalu nechtěl ani slyšet.

„Musíš ho přesvědčit, co přesvědčit, ty mu to musíš přikázat,“ říkal Iliovu bráchovi Constantinovi, který dokonce reprezentoval Rumuny v Davisově poháru. „Cornelie vyhrála titul juniorské mistryně, ty tenis ovládáš obstojně a jeho byste nechali hrát kopanou!“

„Ať se sám rozhodne, já to taky tak udělal,“ odpověděl tenkrát Chivarovi Constantin Nastase.

„Copak má v jedenácti rozum? Vidí merunu a žene se hned za ní. Ale já ti říkám, že je to talent, jaký jsme tu neměli. Ani tys nehrál tak dobře. Povídám ti, je to talent. A zamkni mu kopačky do skříně.“

Rodinná rada se tedy usnesla, že Ilie začne víc chodit na bukurešťské tenisové dvorce. „A taky to máš blíž než na kopanou,“ přidal tehdy Constantin.

Brzy patřil k nejlepším juniorům země a Ion Tiriac ho vzal do praxe.

„Co budu dělat?“ ptal se pro začátek Nastase.

„Mladší tady nosí kufry, to je slušnost,“ odpověděl mu Tiriac.

„Ty seš pro mě stejně ten Drákula, nic než Drákula.“

Tiriac se na Nastaseho udiveně podíval. Je pravda, že stejně jako známá postavička Drákuly pocházel z Brašova, ale že by Nastase měl tu drzost mu to oráchle naservírovat rovnou pod nos? Nikdo z mladých neposlušných kůzlátek by si tohle to tutově nedovolil, ale stájovej pinč Ilie už začínal být docela někdo jiný, kousavější.

„Všechno, co se ode mě přiučíš, bude pro tebe dobré,“ odpověděl, narážku o Drákulovi jako by přeslechl. Trénovali spolu, hráli čtyřhru, až v roce 1976 právě Nastase přerušil Tiriakovu dlouhou sérii vítězství na domácím mistrovství. Podeváté už nevyhrál, Nastase získal první titul.

„Pamatuješ si, co jsem ti říkal, když jsem ti sbíral při finále v devětapadesátém?“ zeptal se Tiriaka po finále dvouhry.

„Že se mě nebojíš.“

„Ale já se opravdu nikoho nebojím.“

„Kdyby to bylo jinak, Ilie, tak bys v tenisu nikdy nic nemohl vyhrát.“

Už rok předtím se společně probojovali do finále čtyřhry při mezinárodním mistrovství Francie. Tiriaka znal tehdy každý, ale toho snědého kluka s dlouhými vlasy musel všem představovat. Každý si ho ale pamatoval. Začal dělat na rozhodčí posunky. „Mám já tohle zapotřebí?“ ptal se sám sebe Tiriac. „Ale za všechno si mohu jen já sám. Když jsem s ním začal, tak se už nedá nic dělat.“ Prohráli tehdy s Američany Græbnerem a Ralstonem 3:6, 3:6, 0:6, ale už postup do finále byl pro Nastaseho ohromným úspěchem. V šatně se však hněval. Pořád kroutil hlavou a jen opakoval: „Prohrát takový zápas, to přece není možné.“ Tiriakovi se to líbilo. Stále sice Nastaseho okřikoval, ale v duchu s ním musel souhlasit. „Jedině v nespokojenosti je nějaká naděje na zlepšení, když sám budeš se sebou spokojený, tak se už nebudeš chtít dál snažit,“ připomínal Tiriac.

A za dva roky se oba poprvé probojovali do finále Davisova poháru. Pak sice Rumuni s Američany prohráli v Clevelandu 0:5, ale Nastase dvakrát podlehl až po velkém soustředěně urputném boji. Ashe vyhrál 6:2, 15:13, 7:5 a Smith 4:6, 4:6, 6:4, 6:1, 11:9. „Ten černovlasý Rumun měl ze všech nejmrštnější chodidla,“ psalo se a výsledky dávaly tušit, že Nastase bude tenisovou hvězdou.

V roce 1970 vyhrál mezinárodní mistrovství Itálie (ve finále rozdrtil Kodeše) ve dvouhře i ve čtyřhře (s Tiriakem), a (s Američankou Casalsovou) získal i první titul ve Wimbledonu za smíšenou čtyřhru. Začali ho plně respektovat i experti, za rok 1970 byl na světovém pořadí šestý. Příští rok byl znovu ve finále Roland Garros, tam sice s Kodešem prohrál svoji roli účastníka s raketou, ale zato později v Paris vyhrál Masters, Turnaj mistrů, klání osmi nejlepších podle Grand Prix. (Ta vznikla v roce 1970, vítězí v ní ten, kdo získá nejvyšší hromádku bodů z vybraných turnajů a žádný švindl se tu nechy(s)tá.) Ve finále neprohrál ani zápas, přitom druhý Stan Smith dva!

Rok 1972 byl pro Nastaseho nejúspěšnější. Prohrál sice ve finále Wimbledonu (se Smithem) v pěti setech, ale ve finále Forest Hills přehrál Ashe, vyhrál sedm turnajů Grand Prix a celkově také utržil nejvyšší podíl bodů. I v Turnaji mistrů v Barceloně byl nejlepší. Jen prohra ve finále Davis Cupu v Bucureşti (opět s Američany) mu šramotila výhodnou vynikající bilanci! Druhé místo ve světovém žebříčku!

Je mezi předními hráči světa, ale vede i v pokutách a sankcích. Když přijede do Wimbledonu, je na jeho zápasy mezi platícími diváky enormní dračka, neboť on je ta dobře míněno vykutálená značka.

Turnaj, který si dlouho nemohl zvyknout na šortky či sukýnky, dovolil Rumunovi klaunské rozšafnosti, které by dřív neodpustil nikomu. Novináři ho nazývají Lawrencem Olivierem Wimbledonu, Čarodějem, Králem, ale častěji se objevuje Sprosťák Nasty – darebný vítěz. „Pokladníci mě ale zbožňují, snad nejen kvůli nezanedbatelnému procentu všech tržeb,“ neváhal se častokrát připomenout filuta  Nastase. „Copak je to možné, aby se na tenisu lidé pořád tvářili jako na mši v kostele? Borg vypadá jako účetní, který ví, co bude mít z tenisu (má dáti–dal pořádně na frak). Já přicházím bavit. Sebe i ostatní. Že to někdy sklouzne dál, než jsem si mohl zpočátku myslet? Víte, vám já přece nemusím vysvětlovat, že je tenis především dost napínavá hra.“

V roce 1976 Nastase podruhé prohrává ve finále Wimbledonu (s Borgem, který v té době začal kralovat a vrcholit s euforickou psychikou vlevo vpravo hleď). Což mu u expertů ještě vyneslo čtvrté místo na světovém žebříčku. Pak se začal propadat do spodnějších pater, ale dál patřil k vyhledávaným rozverným srandistům a schopným tenistům. Vnesl totiž do tenisu něco, co předtím nikdo neznal. Smál se sobě i druhým, dráždil a provokoval, protože chtěl vyhrávat a cestu k vítězství hledal všelijak.

V roce 1979 se v hale Louise Armstronga v National Tennis Center hrálo otevřené mistrovství USA. Po dva roky nesměl Nastase hrát turnaje, diskvalifikovali ho za nevhodné chování a urážky vůči rozhodčím – tentokrát si hned v prvním kole převléká na dvorci šortky! Dovolil si to vůbec někdo?

„Jak vás tohle mohlo napadnout, pane Nastase?“

Ilie hodil nechápavý pohled na novináře a dělal, že ho ta otázka vůbec nezajímá. Ale pak přece jen odpověděl: „Někteří lidé se potí na prsou, a tak si během zápasu převlékají trikot. Vadilo vám to někdy? Viděl jste letos ve finále Wimbledonu Tannera? Ten se rovněž převlékal. A mně bylo strašné horko.“

„Šortky a tričko, to je přece něco zcela jiného.“

„To si myslíte vy, pro mě je to součást oblečení jako cokoli jiného. Místo aby vás zajímalo, jaké tady máme ke hraní podmínky, zajímají vás mé propocené šortky. Jen se podívejte, v jakém vedru tu musíme hrát. Nad hlavou nám létají letadla, určitě skončíme jako Ashe. Ten taky dostal infarkt myokardu.“

Fotografie převlékajícího se Nastaseho a zpocené pohozené šortky značka Adidas se druhý den objevily ve všech novinách, které přinesly zpravodajství z National Tennis Center. A vedle nich zpověď. „Je pravda, že už nevyhrávám jako kdysi, ale to přece není možné, už prostě sotva vyhraju některé velké turnaje. Ale i když jsem trochu ztratil ze své rychlosti, myslím si, že jsem zase tenisově moudřejší. Dřív jsem jen tloukl do míče, běhal a chtěl rychle vyhrávat. Teď o všem mnohem lépe přemýšlím. A pak, vždyť se píše devětasedmdesátý a Forest Hills jsem vyhrál před sedmi lety. Ať chcete nebo ne, je to dlouhá doba a nemůžete mít všechno. Žít dobrý život a ještě k tomu všechno vyhrávat. Já prožil dobrý život a vyhrál jen něco. Stihl jsem si užít obojí. Byl jsem zvláštní kluk a hlavně – nikdy jsem nebyl příliš vážný.“ Noviny pak ještě dodaly, že v příštím roce si budou poměřovat svůj kus kvalit Nastase s McEnrœm a v hale Louise Armstronga byla v ten moment natěšená hlava na hlavě.

„Lidé jsou na mě pořád zvědaví,“ řekl před zápasem Nastase v šatně. „Vědí totiž, že jim něco předvedu, a já jim opravdu mám co předvádět. Vždycky jsem se staral sám o sebe. Tiriac mi dal výborné základy, ale pak jsem byl na všechno sám. A jakou cestu jsem si vybral, tou jsem se ubíral dál. Jen se podívejte na to dnešní tenisové mládí. Každý má někoho, kdo nosí povinně raketu, jiného, který nosí povinně tašky, a další jim snad stvrzuje šeky. A já? Přijel jsem vždycky sám a byl jsem sám na radost i na problémy. A tak se nedivte, že mi ledacos uniklo mezi prsty.“

Rozhodčí Frank Hammond hned před zápasem oba výtečníky (rozuměj výtržníky) upozornil, že bude na ně přísný pes i atmosférický tlak vyvíjen a neubrán jak barometr. Nastase pozdravil nabitou halu fandů, která začala aplaudovat. Znají mě, znají, ani přes ty dva roky distance na mě nezapomněli, pomyslel si Rumun. Ale brzy se začal hádat o pravidla pravdy. Hammond ho několikrát napomenul, ale Nastase ani pak nebyl potichu. Pozdravil v hledišti Roye Emersona, přátelsky pokynul Donu Budgemu. Jako by chtěl gesty dokázat, že ti oba tenis opravdu bravurně zvládali. Pak se cítil poškozen nejapným rozhodčím, nechtěl pokračovat ve hře, McEnrœ ho okřikl, on pro změnu zase jeho.

„Co furt po mně chcete? Vždyť jsem přijel zahrát si tenis!“ řval svým punkovým vzdorem v chování z plných plic směr publikum. Na dvorec začaly létat plechovky od Heinekenu. Nastase do některých kopal a vyzýval pořadatele, ať je sesbírají ze země. Pár jich vyběhlo z podchodu, Nastase zatím popadl žlutý tenisový míček a předváděl s ním fotbalové parádičky. Byl přece jako kluk vynikajícím fotbalistou s rozumem a ještě dosud na to nezapomněl. Hala mu znovu začala burácivě aplaudovat. Ale rozhodčí ho vyzval k podání, jenže on našel pod stolkem rozhodčího plechovku od piva. „Dokud ji neodnesou, tak nehraju,“ volal jako zjednaný ofenzivní tenista. McEnrœ, který se už chystal na příjem, se narovnal a ukazoval na Nastaseho svou pěsťovku, čuchni si ty vole. Ilie mu to hanlivé gesto vrátil a hala začala pískat. Pak se začalo hrát. Ale jen chvílemi. McEnrœ zvedl ruku, že neslyší míč a že potřebuje absolutní klid. Hala se opět freneticky rozjuchala. Američan už byl světovou dvojkou a přisuzoval si jinačí práva než Rumun. Ani on nechtěl hrát, třebaže ho Frank Hammond vyzýval, ať už laskavě začne chrlit svůj tenis na protivníka.

„Nastase, trestný bod,“ ozývá se mu z pitomoučkých rozhodujících úst.

Ilie praští raketou o zem, jen to hvízdne.

„Já, do háje, proč zase já? Copak jsem udělal? A proč ne on?“ Rumun břitce ukazuje na Američana. „Vždyť jsem stejný jako on!“ Bez viny, tak to myslel.

Hammond naznačuje, že má pokračovat ve hře. McEnrœ dělá, že se ho to netýká. Vyhrál přece první set a je favoritem celého zápasu.

Pak Hammond zvedne ruku a bere Nastasemu game. Je to po napomenutí a trestném fiftýnu další stupeň v systému trestů. Rumun se nasraně tváří a nechce o trestné hře ani slyšet. „Všechno jenom já! Jenom já! Proč není potrestaný skutečný viník! On za to totiž může taky!“

Ale to už se Hammond zvedá a prohlašuje zápas za ukončenou kapitolu. Bohužel ukazuje na McEnrœa a prohlašuje ho vítězem celého dne.

„Ale proč? Proboha, proč?“ víská vzteky ze skepse Nastase. Cítí únavu a ten americký mladíček na druhé straně ani nemusel ze sebe vydávat moc sil.

„Kde je ředitel? Řekněte mi, kde sedí,“ huláká Nastase po chodbě k šatnám. Celá hala stojí a skanduje. Z ampliónu se ozývá, že diváci ještě nemají odcházet domů. Rozhodnutí rozhodčího na dvorci prý ještě musí schválit ředitel turnaje.

William Talbert nesouhlasí, rezolutně nesouhlasí. „Měl jste mít ještě více trpělivosti, pane Hammonde.“

Hammond odmítá s gestem opovržení směrem k Rumunovi. Talbert však jako dřívější přívětivější vynikající pan tenista má pro hráče pochopení. „Chtělo to, Franku, ještě chvilku. Třeba by se Ilie uklidnil.“

„Ten? Ten nikdy.“

Místní rádio zvěstuje, že ředitel nominoval k zápasu raději nového rozhodčího, který ukončil zápas až po jedné v noci (diváci nemohli usnout, jak to celé dopadne). Američan vyhrál 6:4, 4:6, 6:3, 6:2.

V šatně třísknul Nastase raketami o podlahu. Řekl jen: „Byl jsem už vyřízený. Dav na mě hulákal, rozhodčí taky. Co jsem mohl dělat? Řekněte mi někdo, co se ještě dalo dělat? Nic, už nic.“ Pak na sebe pustil proud chladivé sprchy.

Za dveřmi ho čekalo několik skalních obdivovatelů. Podepsal se jim do památníků, shrábl si bujné černé vlasy z čela a nastoupil do vozidla, které z National Tennis Center jezdilo do hotelu. Zabouchl za sebou dveře.

„Hrál jste dobře, pane,“ konstatoval řidič.

„Máte štěstí, že tomu nerozumíte.“

„Rozumím, nerozumím, pane, ale byla to ohromná podívaná. A to je přece to hlavní.“

Nastase se rošťácky zasmál a pak si tiše špitl pro sebe: „Všichni mi říkali, že být dřív vážnější, byl bych asi více vyhrával. Možná mají pravdu. Ale o co jde? Možná že bych získal o bod víc. Ale kdo to ví? Ví to vůbec někdo? Jenže já vím jedno určitě. Užil jsem si a vyhrál přitom i velké zápasy.“

Za chvíli auto zastavilo u hotelu, byla noc a vrátný mu otvíral dveře. Když zmizel, bylo ticho. Až navždy zmizí za obzor, nastane ohromné smutno. Po klaunech se vždycky tak nějak víc stýská.