DEPEŠÁCKÝ BÁSNÍK à la „ENJOY THE SILENCE“ (THE QUAD: FINAL MIX):

GUILLERMO VILAS (☼ 17.8.1952, BUENOS AIRES, ARGENTINA)

MISTR FRANCIE 1977;

MISTR USA 1977;

MISTR AUSTRÁLIE 1979, 1980.

Prásknul za sebou dveřmi, rakety hodil do rohu cimry, za nimi hned letěl éterem i dnešní štos novin. Tiriac seděl v křesle pro hosta. Ten Rumun ho přivedl až k velkému tenisu. Nedávno o něm poznamenal jednomu novináři: „Tiriac? Je mým štěstím a navždy jím zůstane. Ten mě dokázal k tenisu přivést, tenisem nadchnout a hlavně dokázal, že jsem u tenisu zůstal něco platný. Nemusím se o nic víc starat, a v době, kdy mi bylo nejhůř, mi vždycky vytrhnul trn z paty. On to byl, kdo překonal mé malé tenké sebevědomí a vložil do mé hry víc potřebného důrazu, vedl všechny mé taktické úvahy. Nemám a nikdy jsem neměl tolik vrozeného tenisového instinktu jako třeba Connors a Borg, ale dnes si přesto dokážu se vším poradit. Jeho zásluhou jsem si začal věřit víc a připadám si jako herec, od kterého obecenstvo očekává vždy prvotřídní servis. Snažím se ho poctivě odevzdat a jenom mě samotného udivuje, že v tom prostém sportovním světě žiju docela spokojeně.“

Na dvojitém lůžku, na stole i vedle pohovky se povalovaly čisté i nošené košile, trika, saka, šortky a fusekle. Vedle propocené tenisky a rakety značky Head. Vilas udělal pár rychlých kroků a zmáčkl tlačítko velkého magnetofonu. Ozval se rockový nářez.

„Už to nemohu dál číst,“ řekl k Tiriakovi. „Nevědí, že jsem tu knihu přepisoval snad čtyřicetkrát, ze sta básní vzal v průměru pět a zbytek letěl do koše.“

„Nemohou ti vyčítat špatný tenis, tak tě chtějí nachytat tímto způsobem,“ odpověděl Rumun ohleduplně. Díval se na Guillerma. V tváři měkké, sensitivní tvary, klasicky řezaný nos, plná mluvidla, tmavé a aktivní zorničky. Kučeravé vlasy, které při hře vždy pevně poutá čelenkou, ale teď mu padají hluboko do čela. Otřepané a frekventovaně nošené jeansy. „A pořád píšeš o smrti, kostlivče. Vždyť ta tvá poslední sbírka, ta, co se jmenuje 125, je plná umírání,“ dodal k námětu Tiriac.

„O smrti? Je jasně o životě! Slyšíš? Je o životě! Protože když žiješ, musíš umřít. Víš, že Hemingway jednou napsal, že každý poučný příběh musí končit smrtí, protože jen tak dokáže být pravdivý? A jen smrt je doopravdy dokonalá zkáza.“

„Nerozčiluj se. Víš přece, že mě poezie vůbec nebaví. A taky vím, jak jsi prohlásil po smrti Elvise Presleye, že si umíš docela dobře představit, jak byl šťastný, když na sobě pocítil odcházení z tohoto prudérního světa.“

„Jistě, protože smrt je dokonalá záminka, pamatuj si, jen smrt umí být stoprocentní úkaz.“

„Guillermo, jenomže já chci žít.“

Vilas rozčileně přecházel po pokoji a temperamentně cosi gestikuloval. Dřív takový nebyl, až Tiriac ho naučil kousat se do rtu. Pochází z Mar del Platy, rodiče ho chtěli mít doktorem práv. S tenisem začal pořádně v devíti, od dvanácti se mu věnoval trenér, a když mu bylo šestnáct, rodiče nechtěli o dalším hraní už nic slyšet. Musíš nejprve dostudovat, to je hlavní zájem, říkali, ale Vilas už tenis moc nežral. Jen chvíli hrál sám, pak se potkal s Tiriakem. Zpočátku spolu trénovali jen pár týdnů v sezóně, ale pak spolu setrvali celý rok. A Vilas rychle postupoval vpřed. V roce 1973 na Roland Garros porazil obhájce titulu Španěla Gimena, o rok později se už dostal do semifinále mezinárodního mistrovství Itálie, vyhrál turnaje v Hamburgu, v GStaadu, Hilversumu, Louisville, Torontu, porazil už Okkera, Borga, pak získal největší počet bodů v Grand Prix. „Argentinec je největším překvapením sezóny a po právu byl vyhodnocen jako hráč, který udělal gigantický výkonnostní posun,“ napsaly noviny před Turnajem mistrů. „Uvidíme, zda ten mladý, dvaadvacetiletý Argentinec dokáže obhájit svou pozici v turnaji nejlepších osmi.“ V prosinci 1974 pak přijeli do Melbournu vedle Vilase Newcombe, Borg, Parun, Nastase, Ramirez, Orantes a Solomon. Největší favorit Connors do Melbournu nemohl po zranění. „Vilas hrál hodně turnajů, proto vyhrál Grand Prix, na Turnaji mistrů uvidíme, kdo je opravdu nejlepší,“ ozývalo se ve sportovních komentářích. Argentinec však neprohrál a nepromarnil ani jeden zápas. Ve skupině porazil Newcomba, Borga i Novozélanďana Paruna, v semifinále Mexičana Ramireze a ve finále Nastaseho, který předtím v turnaji dvakrát za sebou zvítězil. Vilas potvrdil, že ve světové špičce míní zůstat natrvalo. Krátce potom prohlásil poražený Nastase: „Vilas je plaché a citlivé dítě, přestože je mu už daleko přes dvacet let. Musí mít nad sebou silnou ruku, která ho usměrňuje a citlivě vede. Má velké štěstí, že ho objevil a na tenisovou dráhu připravil právě můj krajan Ion Tiriac. Dovede všechno, hlavně má šťastnou ruku při každém rozhodování.“

V roce 1975 sice Vilas znovu zvítězil v Grand Prix, ale až za dva roky vyhrál svůj první turnaj Grand Slamu. Na mezinárodním mistrovství Francie porazil ve finále Gerulaitise 6:0, 6:3, 6:0 a ve Forest Hills přehrál velkého favorita Connorse 2:6, 6:3, 7:6, 6:0. Stal se jasně první signální světovou dvojkou za Borgem, ale mnozí experti ho ve svém pořadí řadili ještě před Švéda. Co pro Vilase jasně hovořilo? Hlavně dlouhá vítězná série padesáti zápasů po sobě! Nepřetržitě od roku 1974 setrvává ve světové desítce a jeho trpělivá hra plná topspinů dokázala většinu tenistů pevně přikovat k zadní čáře. Právě Vilas začal hrát tento úder, který vyžaduje nejen velkou arci přesnost, ale i rychlé nohy a dokonalou fyzickou propracovanost.

Když se svými topspiny vstoupil do světové arény, začali mu říkat Bejk z pampy. Kde se v té ohnivé povaze (jeho znamení Lev má ohně tak akorát) bere tolik trpělivosti, kde vzal tolik síly? ptali se všichni, ale Vilas tehdy věděl, že je teprve na začátku. Musíš trénovat, donekonečna a do poslední špetky sil musíš trénovat, opakoval si každý den nanovo. Byl až osm hodin na dvorci. Moc zápasů vyhrál jen proto, že soupeři už docházely síly.

Do hraní ho nikdy nepotřebuji nutit, říká Tiriac. A Vilas ví, že chce jen jeho dobro zužitkovat. Stačí mu vidět Tiriakovu grimasu zblízka a pozná, zač je toho loket, co napravit co nejdříve. Je to pochopitelné, znají se dobře už nějaký ten pátek. Pokud jde o tenis, jsou spojené nádoby do jedné duše, ale na rozdíl od Borga a Bergelina mají zcela odlišné osobní zájmy. Argentinec miluje moře, Rumun zase nejraději odpočívá na horách, Vilas holduje tvrdému nemilosrdnému rocku, kytarám s řízem řezníkovy ráže, Tiriac si troufá na klasiku, první navštěvuje psychologická dramata v kině, druhý čumí na westerny, Guillermo píše básně, Ion chytá bronz na pokožku. Mimo dvorec jsou každý někde jinde, ale sotva co vejdou na dvorec, jsou telepaticky stejní. Mohl by existovat bez Tiriaka?

„Určitě mohl, představte si, že by se vůbec nenarodil,“ řekl jednou.

„Ale je to se mnou jako se závodním fárem značka Ferrari. Když ho technik neseřídí, nejede nejvyšší rychlostí s dostatečným pudem sebezáchovy. Nejvíc mi pomohl v době, kdy jsem se vyšvihl na samotný vrchol. To bylo v roce 1974. Od té doby bylo po klidu. Nabídky, pozvánky, návštěvy novinářů nebraly konce. Dostal jsem se najednou do slepé uličky, ze které nebylo úniku. Tisk se mě chopil a udělal ze mě světovou jedničku. Zpočátku se mi to dokonce i líbilo, ale to jsem si ještě plně neuvědomoval tu nepříjemnou stránku mince. Neměl jsem chvilinku jen tak pro sebe, nemohl jsem nikam zmizet. Věříte, že jsem dokonce ten poslední rozhodující míč, který ze mě udělal hvězdu, začal strašně nenávidět? Každý chtěl, abych vyhrával. Porážka mě srazila a sejmula psychologicky ještě hlouběji než ostatní. Ti byli na kolenou, já určitě mnohem níž, v prdeli. A pak přišel Tiriac se svým rozumem a našel jsem svou dřívější tvář. Víte, myslím si dokonce, že jsem se znovu narodil.“

Dlouho se obával nepříjemností podávaných od Borga. Oba hráli od základní čáry, jejich míče měly přesnost rafinovaných logaritmických pravítek a sílu devítek, která nedovolovala postupovat k síti. „Je to nejpohyblivější tenista, jakého jsem kdy viděl,“ říkával a s Tiriakem se připravovali na den, kdy ho porazí. Hráčské skóre mezitím povážlivě narůstalo ve prospěch Švéda, ale pak přece jen nastal slavný Vilasův den během roku 1980. Na Poháru národů v Düsseldorfu. Připravovali se na ten okamžik s Tiriakem tři roky a pak všechno to vypětí a dlouhé čekání pominulo v jedné jediné rozhodující sekundě. Rumun slzel a zakrýval si zraky. Pak rychle zmizel v šatně, ale Vilas musel ještě dlouho stát na dvorci a děkovat divákům. „Teď už víme, jak Borga porazit,“ řekl Argentinec na tiskové konferenci. „Proti němu existuje jediný recept a ten jsme po léta cvičili. Je třeba ho porazit jeho vlastní zbraní. Buď udeříte tvrději než on a získáte tím bod, ale je to velmi složité, protože on má snad nejtvrdší údery od základní čáry na světě. Nebo musíte vyčkávat. Když si už mockrát vyměníte míče, pokusí se Borg dotírat, to je chvíle, kdy je nutné se bránit a jít k síti. On totiž není žádný útočník. Když s ním vydržíte hrát od zadní čáry, máte naději.“

To už je Vilas definitivně vtažen do tenisového magnetického pole. I kdyby hodlal protestovat, stejně by už neměl sílu. Každoročně tráví čtrnáct dní v Paříži a tři neděle v Buenos Aires. To je jeho jediná dovolená. Každý rok třikrát obletí zeměplochu. Jednou si to psal a zjistil, že během čtyř měsíců v letadle spotřeboval pět set hodin. Pak ho ta čísla začala mírně děsit – a blok letěl do koše na odpadky.

Podepisuje smlouvy, ta s továrnou na oděvy Ellesse má osmnáct stran. (Osmnáct měsíců trvalo, než se s firmou dohodl na výhodnosti ve svůj prospěch.) Najednou zjistil, že už není pánem svého času, že se stal rukojmím ve světové frašce zvané TENIS a co z toho. Její děj se přesně vměstná na obrazovku, člověk má neustále před očima vše, co má přijít vzápětí. A pak, tenis se dá prakticky hrát bez přestání, proto má sportovní průmysl hovaďácká křídla. „Víte, proč jsem chtěl pokaždé vyhrávat?“ prohlásil nedávno. „Protože jsem chtěl, aby přede mnou měli lidé respekt. Když je ovšem člověk jednou nahoře, chce tam za každých okolností zůstat. A v tom je ta potíž. Udržet se na špici světového tenisu je čím dál tím náročnější. Přicházejí noví hráči, kteří by z vás nejraději strhali kůži. Čekají na vaši slabou chvíli a v té vás chtějí pokořit. Když nemáte sílu, nemáte ani naději. Je to honička. Rychle přijedete, vybalíte si věci, jedete na kurty, kde trávíte celý den. Pak se vracíte zpátky, někdy hodně, jindy míň vyčerpaní, hodíte všechno na zem a snažíte se usnout. A to se opakuje každý den. Vyhráváte a necítíte bolest, prohráváte a večer vás bolí celej člověk. Začnete proklínat tu krásnou hru, která vám sice v životě přinesla hodně užitku, ale teď najednou máte pocit, že se tenisové štěstí od vás odvrátilo. Prostě musíte vyhrávat, abyste byl v pohodě.“

Vilas dál chodil křížem krážem po pokoji, co chvíli se podíval na Tiriaka, ale ten dělal, že ho Guillermo nezajímá. Koneckonců, zná ho až moc důkladně:

„Guillermo je úplně jiný než všichni ostatní jeho vrstevníci. O všem moc přemýšlí, vše hluboce prožívá psychicky. Je velmi odpovědný, ale každou chvíli zápasí s různými duševními protiklady. Někdy mi připadá jako člověk, který by si moc rád pochutnal na vínu, ale vzhledem ke svému okolí volí do skleničky koňak, ačkoli k němu cítí odpor, ani ho nemůže do sebe vsáknout.“

„Proč jsi potichu?“ zaúpí najednou Vilas.

„Protože jsem rád zticha,“ odpoví Tiriac, který má v sobě tolik klidu, že by ho mohl nabízet na trzích s meditačními technikami zcela gratis a ještě by mu zbylo na život do sta let vrchovatě v rezervě.

„Copak nevidíš, že mě ta recenze dost nakrkla?“

„Vidím, ale dej mu šanci také projevit názor.“

„Jenže ten dotyčný opravdu neví, že se už konečně cítím také básníkem. Pro všechny zůstanu vždycky jen a jen tenistou.“

Vilas si sedl na postel a zakryl si obličej. „Nevěřím, že mi někdy začne být jasné, kým to vlastně jsem.“

Tiriac si ho překvapeně změřil. Jen málokdy je Vilas k sobě a ke svému okolí natolik upřímný.

„Cos to povídal?“ zeptal se.

„Že nevěřím, že někdy prozřím, co jsem vlastně zač.“

„I pro mě jsi především tenista, potom básník. Jako tenista jsi světový, a jako básník?“

„Jen to vyslov, no jen to vyklop. Já vím, že těch mých několik básnických sbírek tě vůbec nebaví. A vím, že jsi můj filmový scénář ani nečetl. Ne, nedovedeš si představit, kolik mi dal práce.“

Tiriac se postavil a pomalu šel ke dveřím. „To máš pravdu, že nevím. Já znám jen cenu tvého vítězství nad Borgem. A to dá moc práce.“ Rumun za sebou zavřel dveře.

Guillermo se natáhl na postel a prohodil moudro jen tak pro sebe:

„Jsem asi nejspíš ještě tichý básník.“