RAKEŤÁK: ROD LAVER, MBE.    (☼  9.8.1938, ROCKHAMPTON, AUSTRÁLIE)

VÍTĚZ WIMBLEDONU 161, 1962, 1968, 1969, ve čtyřhře s Emersonem 1971, ve smíšené čtyřhře s Hardovou 1959, 1960;

MISTR AUSTRÁLIE 1960, 1962, 1969, ve čtyřhře s Markem 1959–1961, s Emersonem 1969;

MISTR USA 1962, 1969;

MISTR FRANCIE 1962, 1969, ve čtyřhře s Emersonem 1961, ve smíšené čtyřhře s Hardovou 1961;

GRAND SLAM 1962, 1969.

Člen vítězného týmu Davis Cupu 1959–1962, 1973.

Budík zadrnčel těsně před pátou. „Kluci, vstávat, ať na vás nemusí pan Hollis čekat.“

„Na mě, maminko, tedy zaručeně nečeká.“

„Rode, já vím, však to taky nepatří tobě, ale Trevora s Robertem ne a ne dostat z pelechu.“

Do pokoje vešel otec. „Buďte rádi, že s vámi pan Hollis hraje každé ráno, víte, že už vám ten náš kurt nestačil.“ Otec Laver byl skalní fanoušek tenisu, kousek od baráku nechal postavit tenisový kurt. Na něm začal hrát i desetiletý Rod se staršími sourozenci Trevorem a Robertem, někdy si s nimi zahrála i ségra Margareta. Pak jednou otec přivezl trenéra Hollise, aby předvedl své tenisové naděje. Ukázal mu i Roda. Ale především ho upozornil na nejstaršího Trevora.

„Koukni, určitě má z nich nejlepší údery,“ tvrdil.

„To je pravda, Trevor má nejlepší údery, ale je moc vznětlivý. A ty přece víš dobře, že tenis potřebuje rozvahu. Tamhle ten ji v sobě má.“ Ukázal na Roda. „Musí ale hodně trénovat, vidíš ten jeho hrudní koš?“ Malý Rod ho zaslechl, vypnul se, ale nic to nebylo platné. „Chlapče, budeš muset hodně trénovat, běhat, když budeš mít rychlé nohy, budeš i vyhrávat.“

Všichni tři tedy začali každé ráno jezdit na kole do Rockhamptonu. Deset kilometrů, jen to hvizdne, tam a deset nazpátek. Dvě hodiny hráli, pak všichni spěchali do školy. Jednou po tréninku zastavil Roda trenér Hollis: „Rode, tady máš tenisový míček, dej si ho do kapsy.“

„Pane, ale my doma máme…“

„Tenhle si v kapse necháš, víš, máš slabé paže, když budeš mít volnou chvilku, tak mačkej míček. Uvidíš, že se ti to vyplatí.“

Od té chvíle začal malý Rod nosit v kapse tenisák, mačkal ho a snad i věřil, že jednou vezme do ruky jiný, nadhodí ho a udeří tak ohromnou silou, že soupeř nevrátí a on pak vyhraje jeden z velkých turnajů. Často si připomínal bodrou radu pana Hollise, že je slabý, že by nevydržel táhnout velký zápas, a trénoval do padnutí.

„Musíš trénovat víc než ostatní, jen tak je můžeš porazit, podívej se na sebe, jak vypadáš.“

Mrknul tedy do zrcadla. Pihovatá tvář, útlá ramena, znatelně silnější levá paže.

„Tatínek mi to také neustále říká.“

„Úder máš v pohodě, jen se obávám, abys měl dostatek síly.“

„Budu ji mít, uvidíte.“

Často nechával své kolo stát v tenisovém klubu v Rockhamptonu a do školy běžel po svých.

Ve třinácti Rod vyhrál žákovské mistrovství Austrálie a Hollis věděl, že jeho cesta musí vést za trenérem Hopmanem.

„Rode, já už ti toho moc neposkytnu. Pojedeme za Hopmanem, předvedeš se mu a uvidí se.“

Harrymu Hopmanovi, největší trenérské osobnosti Austrálie, se Laver ani trochu nezamlouval.

„Co tu hledá tenhle prťavý zrzek?“ říkal si. „Vždyť nemá vůbec žádný hrudník! Jak ten může něco vyhrát!“

„Jen ho, Harry, vyzkoušej, uvidíš,“ řekl mu Hollis.

Chvíli hráli, pak Hopman poslal Lavera sednout a přišel k Hollisovi. „Má vynikající nohy, tak rychlého kluka jsem tady ještě neměl. Nech mi ho.“ Rod Laver tedy zůstal na desetidenním Hopmanově výcviku jak se stát mužem činu. „Když se nebudeš bát tvrdé dřiny, můžeš být jednou velkým tenistou. Ale té práce bude opravdu hodně,“ řekl mu na závěr všeho Hopman.

„Nikdy jsem se práce nebál, pane,“ odvětil mu s kuráží lev Rod a byl šťastný. Tak mám šanci, mám šanci, opakoval si poblázněn a byl samou radostí bez sebe.

„Jeho hře se nedostává jen zralosti a zkušenosti, ale je obrovské štěstí, že to ví stejně jako já,“ řekl pak Hopman Hollisovi.

Na čas ho vykolejila z tréninkových soustředění žloutenka. Počítal dny, kdy zase bude smět naplno trénovat. Bez uzardění do toho vlítnout! Konečně mohl! Znovu vyběhl na kurt a nacvičoval tu parádu, jako by chtěl dohnat všechno, co díky nemoci zanedbával.

Pak jednou řekl při večeři: „Tatínku, jestli chci někdy v tenisu něco vyhrát, musím odejít z domu.“

„Rode, je mi to jasné, stejně dobře jako tobě, ale maminka o tom nechce nic slyšet.“

Rod se k ní otočil. „Jiná možnost neexistuje, maminko.“

„Říkal mi to i pan Hollis, Rode, ale když ty jsi pro mě pořád malý kluk.“

„Já ale asi nikdy nevyrostu a v Rockhamptonu už opravdu nemám s kým trénovat.“

Začal u firmy Dunlop v Brisbane dělat poslíčka, hned v prvním dopise domů vzkazoval: „Milí rodiče, dostal jsem týdenní gáži něco přes čtyři libry, balím krabice s tenisovými míči, ale hlavně trénuju s výbornými hráči. Vede mě Ian Ayre, ten hrál za nás v Davis Cupu, a určitě sem dorazí i trenér Hopman. Večer chodím do tělocvičny, tati, však ty víš, že musím notně posílit tělo. A taky mi nedávno řekli, že mě asi přeloží do jiného oddělení a budu vyplétat rakety. Budu pak mít aspoň silnější zápěstí a prsty.“

V sedmnácti vyhrál juniorský šampionát Queenslandu, za rok se dostal do finále juniorského mistrovství Austrálie, tam po velkém boji prohrál s Robertem Marksem, ale Harry Hopman je oba vzal na zájezd do Evropy a USA. „Že s sebou velký otrokář Hopman přivezl Hoada, Rosewalla, Frasera, Andersona a Coopera, to chápeme,“ napsaly noviny, „ale proč přitáhl také toho malého pihovatého zrzka?“ Pak ho však uviděli hrát a řekli si, že Hopman přeci jen nestřílí do větru. Byl akorát silný slibný rok 1956, Laver poprvé hraje ve Wimbledonu a spolu s Marksem ve čtyřhře porážejí výborný francouzský pár Darmon–Molinari 6:4, 4:6, 6:4, 12:14, 9:7, když odvrátili patnáct mečbolů!

„Až rozhodčí ohlásí: Game, set, zápas, pak je teprve konec. Jinak se pořád bojuje!“ učil je takticky Hopman.

„Stahuje z nás kůži, ale na mě by kliďánko mohl štípat třísky,“ prohlásil bodře Laver mnohokrát. „Vím, že to s námi myslí dobře.“

Na evropském i americkém turné využíval každé chvíle k trénování ducha silné vůle a fyzičky. A měl s kým. Hoad a Rosewall představovali absolutní světovou špičku, Hoad navíc zahájil velkou sérii vítězství, na jejímž konci měl být zisk Grand Slamu. Pozoroval je, snažil se od nich očíhnout to nejlepší. Třebaže se svými evropskými výsledky mohl být spokojený, toužil umět víc. Vždyť se ve Wimbledonu dostal až do šestnáctky čtyřher, v juniorce dvouhry prohrál až ve finále s Hombergem, a ten už hrál za USA Davis Cup. „Je malý, ale rychlonožka jedna radost,“ prohlašovali ti, kteří si ho na wimbledonském trávníku povšimli.

V roce 1959 hrál ve Wimbledonu všechna finále. Byl posedlý hraním, hlásil se do všech soutěží, chtěl být při všem král, ne šašek. Neodpočíval, nepřepočítával síly, nekalkuloval a nespekuloval. Kdosi zjistil, že v tom roce odehrál Laver jen ve Wimbledonu skoro šest set games. Ve finále dvouhry podlehl ve třech setech Američanovi Olmedovi, ve čtyřhře (s Marksem) ve čtyřech setech Fraserovi a Emersonovi, ale ve smíšené čtyřhře se dočkal! S Američankou Hardovou porazili Frasera s Buenovou 6:4, 6:3. A to Brazilka Buenová vyhrála dvouhru, když ve finále porazila právě Hardovou! Za rok byl nasazen Laver jako žhavé želízko v ohni ve Wimbledonu znovu. V semifinále vyřadil vynikajícího Itala Pietrangeliho v pěti setech, ale ve finále ho porazil Fraser. Ve čtyřhře s Marksem skončili v semifinále, ale wimbledonský titul si přeci jen hýčkal, s Hardovou ho totiž obhájili proti Howovi s Buenovou. V roce 1960 se pak probojoval i do finále dvouhry ve Forest Hills, ale Fraser byl opět lepší. To už měl Laver za sebou premiéru v Davis Cupu 1959, obě dvouhry s MacKayem i s Olmedem však nezúročil na své konto, zato Fraser své zápasy vyhrál a navíc byl i hlavním strůjcem vítězství ve čtyřhře (s Emersonem). Austrálie zvítězila 3:2, odvezla si z Forest Hills Davis Cup, rok předtím v Brisbane ztracený, ale Laver nebyl moc při náladě. „Vždyť jsem ničím nepřispěl,“ tvrdil, ale Hopman prorocky opakoval: „Laverův čas teprve přijde. A věřte, že brzy brzičko.“

Když se vrátil domů, dlouho hovořil s trenérem Hollisem: „Rode, nezapomínej na bekhend. Ten je u leváků moc důležitý. Když ho budeš mít dobrý a budeš stačit s forhendem praváků, víš, jaký budeš mít náskok?“ Dřel tedy bekhend, a ten mu pomáhal k velkým výsledkům.

Rok 1961 a znovu Wimbledon. „Snad už nyní budu mít, tatínku, dostatečné štěstí,“ říkal otci, když volal domů. Měl ho, navzdory zranění lokte, které mu nedovolilo v té sezóně víc. Za necelou hodinu ve finále porazil Amíka ne Amadea McKinleyho 6:1, 6:1, 6:4. „Jen neusni na vavřínech, jsi teprve na začátku všeho,“ zdůrazňoval mu Hopman, ale ani mu to snad nemusel připomínat, Laver nezpychnul, neboť to nebyl povrchní snob. Přišel za ním Kramer a nabízel mu přestup k profesionálům. „Jsem ještě na začátku, aspoň tak mi to řekl Hopman,“ odpověděl tehdy příkře Laver.

Pak přišel Laverův slavný rok 1962. Ve finále mezinárodního mistrovství Austrálie porazil Emersona 8:6, 0:6, 6:4, 6:4, na Roland Garros pak sice až v pěti setech 3:6, 2:6, 6:3, 9:7 a 6:2, ale Mulligan měl na Lavera ve čtvrtfinále mečbol!

„Má rychlé nohy a na trávníku i na antuce si snadno poradí,“ tvrdili experti, ale Laverovo vítězství na mezinárodním mistrovství Francie se nečekalo. Pak přišel Wimbledon, kde hladce s radostí přehrál Mulligana 6:2, 6:2, 6:1. Tři velké tituly má tedy konečně v kapse. A čeká ho boj ve Forest Hills. „Už to tady jednou bylo,“ psali novináři předem, „pamatujete na Hoada? Také vyhrál všechno, ale Ameriku stejnak nepokořil.“ Laver se však nezastavil před cílovou metou. Do třetice všeho dobrého se probojoval do finále Emerson, situace byla nachlup stejná jako v roce 1956, kdy o Grand Slam s Rosewallem usiloval Hoad. Laver vyhrál 6:2, 6:4, 5:7, 6:4. Ne, pihovatý Australan se hned neradoval, teprve po čase mu vše došlo, boom. „Grand Slam je cílem všech tenistů na světě,“ prohlásil po zápase na tiskovce. „Víte, co jsem si musel uvědomit? Že velká vítězství záleží velmi často na malých prkotinách, když ty přehlédneme, tak jsme namydlení těsně před cílem.“

„Jste druhým tenistou světa, kterému se tohle povedlo,“ ozvalo se ze sálu.

„O to jsem taky ještě šťastnější. Přede mnou se to podařilo Američanovi Budgemu a právě jemu za mnohé z toho vděčím. Nejen že mi ukázal cestu a demonstroval, že je to vůbec splnitelné, ale pomohl mi mockrát v průběhu turnaje. Trénovali jsme společně, vyvezl mě za město, včera jsme spolu povečeřeli, prostě učinil všechno, abych se po všech stránkách dobře připravil. Víte, co mi říkal? Rode, ty na to máš, abys vyhrál Grand Slam. Jen na to nesmíš myslet.“

„Ale ani jste se příliš neradoval,“ pokračoval reportér.

„Zpočátku jsem si vůbec neuvědomoval, co se mi právě podařilo. Byl to tak velký sen, že jsem vůbec nechtěl tomu věřit. Víte, já vůbec mám štěstí ve hře. Jinak jsem rezavý a mám na sobě desetitisíce pih. A vidíte ten zakřivený nos?“ Laver povstal, ukazováčkem ťukal do nosu a všichni se začali smát od srdce. „Nohy mám taky trochu křivé a o mém zjevu se zcela jistě nedá říct, že by byl atletický. Ale Dave Anderson z časopisu New York Times mi jednou vzal míru a pak vítězoslavně oznámil, že mám levé rameno stejné jako Rocky Marciano a levou pěst dokonce o tři cenťáky větší než další exmistr světa těžké váhy Floyd Patterson.“

Kdosi v sále obdivně zahvízdal a Laver dodal: „Až do osmnácti let jsem v kapse nosil tenisový míček a pořád ho mačkal. Od čeho jiného by mi levačka takhle zmohutněla?“

Najednou ho napadlo, že by měl přihodit k dobru ještě tu nejkrásnější historku. To byl ještě kluk, ležel už v posteli a najednou zaslechl ťukot tenisových míčů. Vylezl potichu z postele a připlížil se ke kurtu. Bob, Trevor, otec a trenér Hollis hráli čtyřhru.

„Pojď si taky zahrát,“ křikl Hollis.

„Tatínek by se zlobil, pane.“

„Chvíli tě nechá.“

Otec Laver mrknul na souhlas a malinký Rod tedy jako rychlonožka v Rychlých šípech vyběhl na kurt bosý. Na ty míče nikdy nezapomene! Měl pak vůbec ještě z některých větší radost?

Po získání Grand Slamu přece jen podepsal Kramerovi profesionální smlouvu, začátek byl však hrozivější než peklo na zemi. Z prvních pětadvaceti utkání opanoval jen dvě, Hoad ho porazil devětkrát, Rosewall sedmkrát.

„Nemohu. Jsem vyčerpán. Tady člověk hraje každý večer vynikající zápas, neodpočinete si, prostě máte finále každý den,“ prohlásil Laver novináři, který se ho ptal, jak je možné, že držitel Grand Slamu nemá potřebné úspěchy v profesionálním táboře. Zatímco ostatní odpočívali, trénoval. I mezi profesionály musí být ten nejlepší king, tvrdil sám sobě přesvědčeně, a v roce 1965 se mu to podařilo. „Je jako raketa v kosmu, všude dosáhne,“ prohlásil Hoad.

V roce 1968 se tenisté sešli na společných turnajích, profesionálové znovu vstoupili do velké tenisové hry. A to byl rok druhého velkého Laverova triumfu. Znovu získal jako zarputilý borec Grand Slam! Ve čtyřech největších turnajích zvítězil, přičemž jeho fináloví soupeři Gimeno, Rosewall, Newcombe a Roche získali dohromady jen dva sety! Stal se podle většiny světových agentur jasně nejlepším zjevem sportovce světa. Ne, nikdo před ním tohle tak ukázkově nedokázal.

Ještě v pětatřiceti letech pomohl Austrálii vyhrát Davisův pohár. Američané ho drželi pět let, pak v roce 1973 přijeli do Clevelandu Australané (po vítězství nad týmem Československa 4:1). Laver předtím s Československem vyhrál obě dvouhry – a neprohrál ani ve finále s USA. Spolu s Newcombem nedali Američanům vůbec žádnou šanci a vyhráli s přehledem jako Rychlé šípy akčně 5:0!

Nebylo snad ve světovém tenisu tak poctivého lva tenisty. Trénoval, když ostatní jen posedávali na prázdno, běhal, když si druzí mířili odpočinout. Chtěl být nejlepším a daroval tomu beze zbytku vše, co ještě měl v zásobě. Ale vždycky tenis miloval, radoval se z každého míče jako dítě u sítě, ne, nikdy při hře netrpěl jako Mažňák strhaný Venca Sloup ze Stínadel i z večerníčkových hrůz, lůz a stínů. „Musíte tu hru zbožňovat. A proč se hned stát světovým mistrem. Hrajte pro zábavu a hrajte často. A náhle se ze zábavy stane seriózní věc a v tom okamžiku je vám jasné, že stojíte před vážným rozhodnutím. Pokud zvládáte servis, forhend a bekhend, zahrajete dobře volej či krátký míč za síť, umíte lob a jste opravdu zamilovaní do tenisu, pak to zkuste a záleží jen na vás, zda vás potká dobrá tenisová budoucnost.“

Laverova cesta byla namáhavá, ale stejně dobře slavná. Asi snad nejslavnější ze všech.