ZACHRÁNCE INŽENÝR; KÓD šampióna KÓD „Š“ ZNÍ: JAN KODEŠ ING.  ( ☼  1.3.1946  PRAHA)

SOUČASNÍK ZDEŃKA HAJNÉHO (galerie ke Světlu, který ۞  zahynul 1.3.2014 PRAHA)

VÍTĚZ WIMBLEDONU 1973;

MISTR FRANCIE 1970, 1971.

Člen vítězného týmu Davis Cupu 1980.

Ve čtvrtek pátého července 1973 nebylo na stanici podzemky Southfield Station k hnutí a k dýchání. Vlakové soupravy pravidelně přivážely tenisové zvědavce, a ti průvodem v procesí kráčeli vstříc senzačnímu zážitku po vrzajících dřevěných schodech. Dnes se uvádí na programu semifinále Wimbledonu, k utkání s Čechem Janem Kodešem nastupuje Roger Taylor, Angličák, levák, který královsky servíruje a proto, že se nepřidal k bojkotu starého Wimbledonu, s ním Anglie stihla svými sympatiemi rozšafně koketovat až do maxima. (Ve čtvrtfinále porazil mladičkého Borga v pěti setech.)

Ten rok kvůli Piličově aféře nepřijelo do Wimbledonu několik schopných tenisových mlátiček!

„Bojkot vůči Wimbledonu! Nejlepší nepřijedou! Co bude s naším velkým turnajem!“ psali žurnalisté už z mezinárodního mistrovství Francie, kde začala parta kolem Kramera kout pikle. „Ne, nepojedeme do Wimbledonu, páč se nám nechce, kdo z hráčů ATP si přesto troufne startovat, dostane nemilosrdný trest,“ prohlásil Kramer a většina dobrých hráčů si netroufala tento výrok definovat jako rozmar jokera v karetní odvetě.

„Odřekl jsem s těžkým srdcem. Letěl jsem z Austrálie na svůj poslední Wimbledon zbytečně,“ říkal zdrceně pan Ken Rosewall. „Litujeme, že zrovna Wimbledon doplácí na tvrdohlavost federace,“ přidával Arthur Ashe, který v té době zrovna zastával funkci pokladníka ATP. Ještě v noci před zahájením turnaje však byla šance! Britský ministr sportu Griffith se dokonce zúčastnil poslední schůzky vedení ATP, ale nic to nebylo platné. Vedení Asociace se stavělo přísně proti startování na wimbledonském trávníku u sedmdesáti hráčů – ale ne všichni poslechli jako umírněné chovné ovečky. Rumun Nastase? „Nastoupím, můj svaz si to jednoznačně přeje!“ A miláček anglického publika Roger Taylor? „Jsem doma, nemohu tedy chybět a jenom z povzdálí sledovat vývoj událostí.“ Když tato slova proletěla tiskem, nezůstalo na jeho zápasy ani jedno místečko nevyprodané. Návštěvnické rekordy v historii této hry padaly, sázkové kanceláře měly právě Taylora před semifinále na první pozici.

Jan Kodeš ve čtvrtfinále jen horko těžko překonával Inda Amritraje. Jedenáctkrát musel Kodeš podávat v desáté hře pátého setu. Tady se mohlo všechno zvrátit. Ind se snad ale zalekl toho možného (snadného) vítězství, zahrál jiný smeč daleko za čáru a československý zástupce v poslední hře jasně kráčel k vítězným fanfárám. Taylor sice přehrál mladičkého Borga, po kterém bláznily snad všechny pipiny z Anglie, ale měl velké problémy s podáním, Perry, trojnásobný wimbledonský vítěz, to na tribuně komentoval: „Je pravda, že Roger má vynikající servis, ale co je to naplat, když často letí do sítě nebo za lajnu. Copak je možné zahrát v jednom utkání dvacatero dvojchyb? Proti Kodešovi může být posilující jedině přesnost.“

Na ukazateli je stav utkání Kodeš–Taylor 8:9, 9:7, 5:7, 6:4, 2:2 na sety, třebaže v prvním měl Kodeš v tie–breaku tři setboly a ve třetím vedl dokonce 4:2. Nad Wimbledonem se stahují mračna, začíná mírně dotěrně krápat, tráva klouže. Kodeš vyhrává své podání, je srovnáno 4:4, další hry rozhodnou o všem. Taylor je tady doma, na trávě vyrůstal, Češi jsou jak známo antukáři. O to větší šance má Angličák. Nabitý dvorec chce vidět postup svého favorita do finále. Naposled se to totiž podařilo právě Perrymu, a to už je nějaký ten pátek.

Krápe, hlavní rozhodčí Mike Gibson začíná být netrpělivý, zápas by už měl být přerušen. Ale k velkému překvapení dává ještě Taylorovi souhlas k podání. Angličák vyhrává, vede 5:4, teprve pak vkročí pan Gibson na trávník. Několikrát zkusí, zda opravdu klouže, houkne na sběrače, a ti začnou natahovat na dvorec ohromnou plachtu.

„Proč zrovna teď? To není fair,“ ozývá se na novinářské tribuně, „Angličák má přece velkou výhodu!“

Oba hráči mizí v šatnách. Kodeš uhání na masáž. Do svalů už vkročila únava z pěti zdlouhavých setů. Kousek odtud stojí ing. Ivan Lichner. „Jen kdybych teď dal první servis přes síť,“ koncentrovaně přiznává Kodeš, „první servis a volej.“ Poraněný kotník z utkání s Amritrajem otéká.

„Nohy, nohy důkladně promasírovat,“ říká ještě a pak se nechá natřít horkou mastí, která udržuje svalstvo pěkně ve vyrovnané teplotě.

Taylor sedí v šatně, ani se nepřevlékl, dívá se před sebe a s nikým nekomunikuje. Nerozptyluje se údajnými zbytečnostmi. Patrně v tom tichu hledá sílu k nejdůležitějším hrám svého žití. Jistě si je dobře vědom, že teprve wimbledonské finále mu stoprocentně zajistí cestu mezi ikony, a tak se možná těch příštích her i bojí.

„Ještě patnáct minut, pánové, a pak dvě minuty na rozehrání,“ křikl po chvíli do šatny hlavní rozhodčí Gibson. „Patnáct a pak ještě dvě,“ ozývalo se z něj opakovaně.

Teď se musí Roger třást trémou z fiaska mnohem víc než já, uvědomil si uvědomělý Honza, když kráčel na dvorec. On musí vyhrát, on je tu domácí, opakoval si sám pro sebe a znovu myslel na své podání. První servis do pole, to je po takovém přerušení veledůležitá šance.

Kodeš hru získal, to mu dodalo síly. 5:5! Teď, nebo už nikdy. Taylor začal špatně, Kodeš odvážně returnuje a Angličák ztrácí výhodu svého podání. Teď ještě vyhrát své! Dva mečboly, ale ani jeden Kodeš žel neproměňuje. Pořád však má výhodu podání.

„Ve Forest Hills a ve Wimbledonu jsem odhalil zákonitosti hry na trávníku,“ řekl jednou Jan Kodeš. „Procento rizika je velké. Pořád každému tvrdím, že nejdůležitější je prvotní servis a prvotní volej. Víte, můj servis třeba není moc na koukání, ale na tom ani tak nezáleží. Dívat se třeba na servírujícího Smitha, to je nádhera, ale pro krásu se tenis nikdy nemastil, ani hrát nebude. Důležité je procento úspěšnosti, kolikrát se vám právě ten první servis podaří zahrát soupeři do pole, a jak po něm zahrát důležitý volej.“

Hrají už víc než tři a půl hodiny. Pak Taylor dvakrát returnuje do sítě a je konec! Finále! V něm na Jana Kodeše čeká Alexander Metreveli.

Reportér API Hans Fuchs dálnopisoval své agentuře: „Zápas Kodeš–Taylor byl vrcholnou ukázkou světového tenisu. Tři a půl hodiny zápolení, úderů raket a srdcí, tři a půl hodiny vrcholné našpulené dramatičnosti, napětí, fikce ve science a dovednostech. V této fascinující bitvě viděli diváci všechny krásy, které hra na trávníku může objevit: na jedné straně atomový tenis s dělovým podáním, returnem a smrtícími voleji, na druhé molekulární straně technicky precizní údery a nádherné výměny míčů. Kodeš byl celkově kompletnějším tenistou, působil vyrovnaněji než pan Taylor. Lepší tenis nemohl nabídnout žádný z profesionálů.“

Několikrát vyzývají Taylora, aby šel na tiskovku. Pak mezi novináře přece jen vykročí, ale moc toho nenamluví. Asi si v tu chvíli znovu uvědomil, jak blízko byl od komůrky nesmrtelných hrdinů.

V Kodešově grimase se kupí hvězdokupa valné únavy. Sedí v šatně, nohy natažené, všichni ho plácají po zádech, odevšad inkasuje gratulace k výkonu. „Pořád čekám na radost a ona nepřichází. Snad zítra, až se z toho všeho vyspím,“ vyhrkne a jde si lehnout do vany s uklidňující procedurou na zmožený organismus. Tenisový Wimbledon v něm vidí hlavního favorita dvouhry, proti Metrevelimu hovoří, že ještě nikdy nehrál v závěrečných kolech tak významného turnaje. A Kodeš? Ten už byl třikrát ve finále mezinárodního mistrovství Itálie, dvakrát vyhrál Roland Garros, dostal se i do finále Forest Hills. „Ví už, jak se takové zápasy hrají,“ přidávají tenisoví experti do svých glos.

Spal, když se ve dvě early morning kde nic tu nic ozvala matička Praha. Už si myslel, že ho s Lenkou ani nespojí. „Když jsem se už dostal do finále, tak bych ho snad měl regulérně jít i vyhrát, ne?“ začal si utahovat z fyzické kondice Clarka Kenta. Ale hned pokračoval: „Jsem sice moc happy, ale sotva se hejbám, a kdybys viděla ten kotník… Bolí jako čert.“ Položil sluchátko a spal jako špalek.

Druhý den si v novinách mohl přečíst, že jeho zápas s Taylorem se stal jednou z legendárních ság Wimbledonu a že ve čtvrtek podával jako ještě nikdy v životě.

V pátek večer ještě cinknul do hotelové telefonní ústředny, že si nepřeje žádné přepojování hovorů na pokoj. „A vzbuďte mě v půl jedenácté,“ dodal ještě a šel chrnět. Vzal si prášek na usnutí, nacpal si do uší špunty a usnul. Ráno ho probudil telefon přesně na půl jedenáctou, krátce se rozcvičil, nasnídal se a energicky se přemístil na dvorce. Teprve v té chvíli snad pochopil, že odpoledne nastoupí k nejdůležitějšímu utkání své celé kariéry.

S Metrevelim už Kodeš hrál ve Wimbledonu léta Páně 1970, tehdy s ním v prvním kole prohrál v pěti setech. A nýčko co? „Už dostávám první telegramy za vítězství,“ zlobí Kodeše Metreveli, ale ten jen mávne pravačkou a ještě se zakousne do kuřete lepšího než z KFC. A pak se jde rozehrávat s Amíkem panem Seixasem.

Finále ročníku 1973 trvalo sto sedm minut a Kodeš v něm nad Metrevelim vyhrál 6:1, 9:8, 6:3.

Šatna je plná. Někde uvnitř toho klubka radosti posedává hlavní odpovědný Honza Kodeš. Když před chvílí zdravil nabitý centrální dvorec, tak z jeho gestikulace mohl každý vyčíst ohromnou únavu. I radost v šatně je proto tichá jako Oceán u Tahiti.

„Nejhorší to bylo ve třetím setu, když jsem měl navrch 4:1. To se mi hrozně rozklepaly ruce, že jsem nemohl přehodit míč přes síť. Vyschlo mi v krku, a kdybych měl něco říct, tak bych asi ze sebe nic nevydoloval. A ve druhém setu to bylo stejné. Navíc jsem si uvědomil, že když ho vyhraju, že to asi vyhraju celé. Ale Metreveli se zalekl, na něj ta velká atmosféra musela dost doléhat.“

V očích se mu lesknou slzy. Přišly potichu, ale musely. „Splnil se mi veliký sen,“ špitne dojatě. Před chvílí k němu z královské lóže kráčel vévoda z Kentu, neb je tady osobně Clark Kent všech sportovců Jan Kodeš, z malého stolečku pokrytého anglickou vlajkou vzal zlatý pohár a podal mu ho.

„Šaty, vždyť já nemám na bál vhodné ošacení,“ zvolá najednou. Všichni se smějí a v tu ránu je mu jasné, že Kodeš večer zahajuje slavnostní ples.

Při cestě do hotelu se zastavil ve velkém oděvním domě a poslíček přinesl frak až na pokoj. A když mu večer prezident All England Clubu udělil slovo, řekl: „Wimbledon je něco, co nenajdete nikde jinde na světě. Je to svět sám pro sebe. Vyhrát ho, to znamená pro každého hráče něco jiného. Pro všechny pak boj v dobrém slova smyslu, na život a na chcípnutí od prvního kola. A pak s pohárem nad hlavou? Mně zněly v uších starodávné pražské zvony. Je to nejkrásnější turnaj světa.“

Zatančil sólo s dcerou prezidenta klubu (vítězka dvouhry žen J. B. Kingová se omluvila); dívalo se na ně přes osm set lidí.

Všechno se točilo kolem něj, každý mu chtěl osobně podat pravici. „Pane, vůbec nezáleží na tom, že na turnaj někteří profesionálové nepřijeli,“ zastavil ho jeden z novinářů. „Z první patnáctky Grand Prix tu chybějí jen Newcombe, Smith a Panatta. Ital je antukář, Australanovi se letos moc nedaří, a tak zbývá jenom Američan. Kde je ale psáno, že by zrovna on vás ve finále rozmázl? A třeba by se tam ani nedostal!“

Kodeš souhlasil, ale novinář se nenechal lacino odbýt. „Pane, chci vám pouze oznámit, že jste letos zachránil náš Wimbledon. Svou krásnou strategií jak na soupeře jste ho zachránil.“

Ale pak už někdo přinesl sklenice a všichni si přiťukli na největší Kodešovo tenisové štěstí.