BLBEJ NEJAPNEJ TELEFONÁT

GOTTFRIED VON CRAMM (☼ 7.7.1909, SÖHLDE, DEUTSCHLAND – ۞8.11.1976 CAIRÓ, EGYPT)

MISTR FRANCIE 1934, 1936, ve čtyřhře s Henkelem 1937;

VÍTĚZ WIMBLEDONU ve smíšené čtyřhře s Frau Krahwinkel, 1933.

„Roberte, copak se mohu jen tak mýrnyx týrnyx vzdát i lyží, i kopané, i hokeje? Ne, já hodlám hrát a vyzkoušet si na sobě úplně všechno.“ Šestnáctiletý zarputilý sportovec Gottfried seděl před statkem svých rodičů v Bodenburgu s Robertem a Heinrichem Kleinschrottovými, se kterými si pravidelně rozdával tenisové přihrávky na body.

„Jenomže když se budeš věnovat výhradně tenisu, tak uvidíš, jaký z tebe nakonec vyroste šampión,“ přidal svoji tezi do debaty Heinrich.

„Šampión, der šampión, copak všichni musí být jen samolibí šampióni! Chci studovat právní fakultu v Berlíně, slyšíte to, práva chci studovat, nechci být ani mistrem, ani učitelem tenisu.“

„No tak klídek.“ Robert se před oba postavil a odstoupil o dva kroky. „Jen jsem tě chtěl na to upozornit. Víš, jen jsem ti chtěl připomenout, že tenis ovládáš levou zadní, a zejména, že ho můžeš ovládat ještě víc božsky (Gottfried začíná slovem Gott…). My to nikam nedotáhneme, my jsme zakrslí. Ale ty s touto důstojnou postavou můžeš. Proto jsme ti to vyklopili.“

Gottfried také vstal, chytnul oba kolem ramen a tiše jim objasnil, co u něj vlastně hraje prim: „Děkuji vám, kamarádi, jenomže práva jsou momentálně důležitější než sebekrásněji vyhraný tenisový zápas.“

Gottfriedův tatík chtěl mít ze synka symbolické jablko u stromu paragrafů – tedy proslulého právníka. Udělal pro to vše, dokonce předložil synův školní rukopis k posouzení známému grafologovi Rafælu Schermanovi. Jeho posudek zněl prorocky. „Toto písmo, i když není absolutně vyvinuté, prozrazuje již teď mimořádnou harmonii a nadání a vůbec bych se nedivil, kdyby se pisatel stal umělcem nedozírného formátu. Nerad bych se mýlil, ale považuji jeho přirozenou vyrovnanost dost za rozhodující činitel, který se bude později vyvíjet ještě příznivěji než teď v raném dětství.“ Ale ani ve sportu otec Gottfriedovi nebránil. Opravil stoletý tenisový dvorec kousek od statku a zálibně sledoval, jak synek ze všech mladých je jasně ten nejlepší.

„Ty víš, co je pro tebe ve světě a v životě důležitější, že ano,“ řekl mu jednou, když Gottfried dohrál. Utíral si ručníkem zpocené čelo a jen špitl: „To víš, že vím, můj táto.“

Tatík se loudal spokojeně domů a byl rád, že si jeho Gottfried nezamiloval víc akční tenis než budoucí právnickou kariéru s potenciálem fotografické paměti. Pak se ale v Münsteru konalo studentské mistrovství Německa v tenise, do finále se probojoval obhájce trofeje Ronner, proti němu stanul štíhlý, vytáhlý nordický blondýn. Byl evidentně na rozpacích, díval se kolem, jako by chtěl srovnat se zemí všechny diváky jednou ranou jen proto, že ho ruší a rozhází svou přítomností.

„Kdopak to je?“ chtěli vědět všichni natotata.

„Nějaký nováček, jmenuje se Gottfried von Cramm,“ odpovídal správce münsterských dvorců a přidával: „Prakticky jsem ho musel každý den vyhazovat, ten by snad hrál i celou noc čardáš svých tornád úřadující a kouzlo okamžiku praktikující šelmy.“

Gottfried von Cramm se stal studentským mistrem Německa a začal mastit trénink ještě víc než dosud. Jel i na mistrovství Řecka do Atén. Vyhrál tam dvouhru i čtyřhru, řecké noviny si kladly v rámci cyrilice otázku, kdo je vlastně onen Gottfried von Cramm, a hlavně zda se jeho strmá cesta k tenisovému Olympu nezastaví stejně brzy, jako začala. Cramm pak zvednul krovky a zamířil si to na italskou Riviéru, kde v té době hrál i nejoblíbenější stálý host, skrytý pod šifrou „Mr. G“ – švédský panovník s korunou na hlavě Gustav Pátý. „Pokládal bych si za velkou čest, kdyby si mě ten mladý Němec v příští sezóně právě tady vybral za partnera do čtyřhry,“ připustil na začátku turnaje švédský král a to ještě netušil, jak ten turnaj dopadne. Gottfried von Cramm vyhrál, když porazil Buzeletta, Hechta, du Plaixe, Kohrlinga – největšího favorita. Když pak turnaj ustal, poznamenal k veřejnosti list Eclaireur: „Jako kometa dopadla z nebe sem na zem nová hvězda! Nedávno ještě holobrádek s mlékem na bradě, nyní tu porazil všechny nejlepší adepty.“

Brzy potom se mladý student práv Gottfried von Cramm stěhuje za lepším osudem do Berlína. Jeho kamarádi nevynechají jedinou velkou divadelní premiéru, půlnoční bankety, nechybějí na berlínském derby či na čajíčkách o páté předvečerní, chodí na pravidelné cyklistické závody či na koktejly s vycházejícími filmovými celebritami. Gottfried von Cramm s nimi nikdy nic takového nevymetal. To už chce hrát dobře hru zvanou tenis a dobře si je vědom toho, že cesta na nejvyšší piedestal bývá zrádná i trnitá. Nekouří nikotin ni joint, nechlastá pálenku, hodně spí, jen ne na vavřínech. Už si dělá legrácky na účel i účet jedné vydatné to sázky, kterou uzavřel krátce po svém prvním příjezdu do Berlína s mistryní Německa Paulou von Rezniczek (o tři láhve šampaňského s ledem). Tvrdil, že ji porazí, ale prohrál ve třech setech ďábelsky před takovou řeznicky úřadující Jung Frau.

„Za šest měsíců si to rozdáme znova, dámo,“ řekl po zápase. „A za stejných podmínek.“

„Přijeď, Gottfriede, vyhraju to opět přes tvůj slabounký a slábnoucí bekhend.“

Půl roku snad nehrál jiný úder s právnickou akademickou přesností. Předností. Přijel znovu na dvorce berlínského Rott–Weiß–Clubu po pololetním soustředění a vyhrál hladce ve dvou setech. V roce 1932 se stal prvně mistrem Německa, pak vyhrál čtyřikrát za sebou a ještě nádavkem v letech 1948 a 1949.

Nikdy nehrál pro publikum, spíš se mohlo zdát, že mu lidé v hledišti jednoduše překážejí. Jako by sám pro sebe předváděl údery a dokazoval si, že je dá. Machbar. Slavný sestavovatel žebříčků Pierre Gillou ho už zařadil na druhé místo na světě. „Vždyť jsem ještě nic velkého nevyhrál,“ ozýval se tehdy do ticha skřehotavý hlas von Crammův, nicméně svět už vzal plně na vědomí jeho vystúpko na Wimbledonském klání v roce 1935. Prohrál sice ve finále s Perrym, ale v semifinále jasně přehrál Budge, který se pak za tři roky a dva dny a jednu půlnoc stal prvním držitelem Grand Slamu. V roce 1936 jde Gottfried von Cramm znovu na centrální dvorec ve Wimbledonu k finálovému nátěru s Perrym. Anglické noviny tehdy dávaly větší šance Němci, ale Angličan ho doslova vymetl pryč z dvorce, ruthless battle. Když šel von Cramm Perrymu gratulovat, na ukazateli zůstalo skóre 6:1, 6:1, 6:0. Ne, ještě nikdy ve wimbledonské historii neskončilo finále tak jasně a s takovým rozdílem v harmonii.

„Přepadla mě taková zvláštní malátnost, třebaže jsem měl před zápasem ještě ohromnou chuť a sílu něco víc dokázat. Ne, netuším, co se to se mnou dělo. Promiňte, promiňte, vím, že to byl velmi mizerný výkon,“ konstatoval přepadlý Gottfried von Cramm svou mysl a stav fyzičky po zápase novinářům. „Za rok ovšem přijedu zas, uvidíte, že přijedu a budu hrát o velkou cenu ve finále.“

Co Gottfried von Cramm naznačil, to také splnil. V roce 1937 vyřadil v semifinále Angličana Austina ve čtyřech setech a díval se, jak Američan Budge porazil svého krajana Parkera, třebaže prohrál první set. Škoda, zamyslel se v duchu von Cramm, Parker by byl ve finále přece jen chutnějším soustem na talíři.

V sobotu dopoledne chvíli trénoval a pak lehce poobědval ve wimbledonské restauraci. Seděl u stolu, když do sálu přicupital nenápadný poslíček:

„Gottfried von Cramm, pan Gottfried von Cramm, dostavte se k telefonu.“

Zvedl se.

„Pane von Cramm, volá vás Německo, Berlín.“

„Kdo to volá v této chvíli?“

„Hitler, Adolf Hitler.“

Gottfried von Cramm pomalu šel wimbledonskou restaurací. Ne, neudělal ani jeden rychlejší krok. Nesl se stejně sebevědomě, jako byl vznešený jeho tenis. Vešel do kanclu, vzal do ruky sluchátko a stejně jako Adolf Born bravurně vymaloval i barvami pomaloval, potetoval, počastoval a vyfintil pohádkové sluchátko tak hrdě animovaně nena–programovaně 99 luftballons pronesl jen jediné decibely: „Gottfried von Cramm.“

Z telefonu mu hlásek opáčil: „Hitler.“

„Co si přejete, pane říšský kancléři?!“

Hitlerův hlásek se vážně nenechal dlouze pobízet. „Toho Američana vám nařizuji, že porazíte.“

Gottfried von Cramm polkl sliny, poněvadž by si nejraději odplivl, a snažil se hledat adekvátní výraz ve slovech i v činech.

Hitlerův hlásek naléhal do sluchátka: „Posloucháte mě? Toho Američana dnes odpoledne musíte porazit, to je vše.“

Gottfried von Cramm jako přimražený gram ještě pár sekund držel sluchátko, z něhož se už ozývalo jenom pípání vyzváněcího tónu.

Budge, kterému mnozí říkali Bacha! Rezavý obr, byl ve finále Wimbledonu vlastně poprvé. Krátce předtím s von Crammem sehrál velký zápas v Austrálii, vyhrál 14:12, 7:5, bylo vražedné vedro k zalknutí a po zápase Budge jen přiznal pár slov: „Nevím, jak je možné, že jsem tě dovedl já porazit.“

Ani potřetí se von Crammovi nedařilo vyhrát finále Wimbledonu. Prohrál jasně svoje šance 3:6, 4:6, 2:6, noviny druhý den glosovaly, že tak zakřiknutého Gottfrieda von Cramma ještě nikdy předtím neviděly. Pak se rozkřikla pověra o Hitlerově telefonátu intervenční srágoře, novináři mají instinkt v pohotovosti všude.

„Nebyl jste právě proto nervózní?“ vyzvídal pravdu jeden z reportérů.

Gottfried von Cramm ze sebe nevydoloval žádnou odpověď, to dá IQ v pohnutých třicátých letech. Loudal se po vzoru Lazara k šatně a snad právě v té chvíli si uvědomil, že tohle byla jeho poslední velká tenisová šance v životě. Bývalý čalouník totiž začal Evropu svírat do kleští a každý věděl, že udatný hrdina Fair Play von Cramm nikdy nesouhlasil s tím, co se v Německu všude páchalo za škody na charakteru a v neposlední řadě i na celé řadě majetků.

Vrací se však do šílenstvím zkažené vlasti a spolu s Henkelem se snaží vyhrát Davis Cup. Zůstalo jen u troufalého snu. A Wimbledon? Budge odešel k profesionálům a Gottfriedu von Crammovi už nikdo vážný nestál v cestě k wimbledonskému triumfu. Ale ještě počkat…

„Už se s vámi nepočítá,“ oznámili mu v nacistickém Německu.

„Proč?“

„Sám to dobře víte, von Cramme.“

V roce 1939 mu německý tenisový svaz přece jen pohrdavě povolil hrát v Káhiře a v Alexandrii. Oba turnaje vyhrál, když dvakrát ve finále porazil novou americkou hvězdu McNeilla, který získal Roland Garros, když porazil svého krajana Riggse. McNeill byl tehdy na světovém žebříčku jasnou trojkou, ale v obou turnajích neměl proti Gottfriedu von Crammovi sebemenší naději. Von Cramm pak ještě jel do Anglie, týden před Wimbledonem 6:2, 6:0, 6:2 s přehledem porazil nešťastníka Riggse, který za pár dní zdvihne nad obličej sportovce bez oddychu onu slavnou a slavnostní wimbledonskou trofej, koukej, jen si na ni troufej. V té době však už německý tenisový svaz vyloučili z mezinárodní tenisové federace, a i kdyby tedy Němci von Crammovi ve vší legálnosti a ležérnosti start dovolili, stejně by jeho přihláška nemohla být světem akceptována.

Začíná proklatá druhá světová válka, Gottfried von Cramm rukuje. Jen na chvíli, armáda ho pro naprostou nespolehlivost nebo neukázněně zahranou sabotáž brzy propouští. Gustav Pátý mu nabízí angažmá ve švédských reáliích, ozvali se i Holanďané, že by potřebovali zalít záhonky s tulipány, ale německé úřady zatrhly prostě výslovně von Crammovi opustit přísně střežené roztahované hranice. Odjíždí tedy na rodný statek do Bodenburgu, zahraje si občas tenis se sousedními zjevy a čeká na konec války s malou dušičkou v těle.

Po válce ještě dvakrát vyhrál mistrovství země, ale pak už nastupovali mladší urputní zastánci sportu. Nejlepší léta vzala Gottfriedu von Crammovi válka, nikdy se nestal wimbledonským vítězem, třebaže po tom ocenění sebevíce toužil, a mnohokrát se soužil. Ale dvakrát vyhrál Roland Garros a v Davisově poháru v letech 1932–1955 sehrál 102 zápasů, z nich 82 vítězně, Gottfried výtečně. Stal se předsedou kdysi mateřského klubu Rott–Weiß–Berlin, předsedal i slavnému tenisovému shromáždění v hamburské Gildě. Právě ta v třetí den hamburského turnaje pořádá slavnostní večeři v hotelu Am Alster. Jednou při uvítací ceremonii Gottfried von Cramm vypustil poselství z úst: „A teď mi prosím dovolte, abych samostatně u nás přivítal výpravu z Československa. Jsme šťastni, že jsou zde mezi námi. Jsme jim velmi dlužni, oni patří k těm, kterým nacisté nejvíce ublížili. Víme, že to nelze jednoduše odčinit, ale přál bych si, aby věřili, že právě zde, ve svobodném městě Hamburgu, bylo nejvíc odpůrců nakažlivého lživého nacismu. A proto prosím, aby se u nás mohli cítit dobře a věřili, že jsou zde mezi svými přáteli.“

Gottfried von Cramm byl živáček tichý, vznešený, hrdý pro svůj tenis. Snažil se vždy zůstat v ústraní. I pro veliké finále smrti si zajel daleko za hranice své domoviny. Zahynul na hrbolu při automobilovém karambolu a bolu 8. listopadu léta Páně 1976 v Africe.