MARION ANTHONY TRABERT   (☼  16.8.1930 CINCINNATI, OHIO, USA)

VÍTĚZ WIMBLEDONU 1955;

MISTR USA 1953, 1955, ve čtyřhře se Seixasem 1954;

MISTR FRANCIE 1954, 1955, ve čtyřhře s Talbertem 1950, se Seixasem 1954, 1955.

Člen vítězného týmu Davis Cupu 1954.

„Jakže se jmenuje?“

Novinář hulákal do sluchátka: „Marion Anthony Trabert.“

„Ten vyhrál turnaj v Southamptonu? A nepleteš si to? Vždyť tohle jméno nikdo nezná.“

„To vím, je mu devatenáct a pro nás všechny je to šok. Vždyť postupně porazil Mulloye, Larsena a ve finále si dokonce poradil s Flamem!“

V roce 1949 přijel na turnaj do Southamptonu ve státě New York i neznámý mladík Trabert. Ani se nepodíval na hrací pořádek, neměl zájem. „Pamatuj si, že nezáleží na jménech, ale na tom, co jsi schopný na kurtech dokázat,“ vštěpoval mu otec do hlavy. „Když vcházíte na dvorec, tak je to po nule na sety. Prostě jste na tom oba stejně. Když si však začneš připouštět zásluhy svých soupeřů, jejích výsledky, tak se začneš bát. A když se začneš bát, tak jsi už skoro prohrál, protože slabí nevyhrávají. Tohle si jednou provždy zapamatuj.“

Když nastupoval ve čtvrtfinále proti Mulloyovi, tak mu bylo prostě ukradené, že hraje proti členu amerického týmu Davisova poháru, který čtyřikrát za sebou tuto trofej vybojoval. Že v roce 1946 Mulloy nastoupil proti Australanům v Melbournu ve dvouhře a pak dvakrát byl oporou čtyřhry. Přesto Trabert jasně zvítězil. V semifinále přehrál Larsena, ve finále ho čekal Herbert Flam. Kdyby neuposlechl tátovo příkladu, tak by si musel přečíst, že právě Flam porazil v roce 1948 Gonzalese i Parkera. Gonzales byl první a Parker druhý na světovém žebříčku!

Už postup toho devatenáctiletého mladíčka je ohromným překvapením, tvrdili všichni, každý mu k finále blahopřál, ale Trabert chtěl dokázat víc. Bylo mu prostě šum a fuk, že se Flam loni dostal do semifinále Forest Hills. Nedovolil mu ani set.

„Kde jste se tady vzal?“ zeptali se ho v Southamptonu po finále.

„Narodil jsem se v Cincinnati, nevím, co bych k tomu víc dodal.“

V novinách se pak objevily názory, že na své mládí je už dost sebevědomý, ale on opravdu nikdy nerespektoval pouhá jména na papíře.

„Až když dopadne poslední míč na tvůj kurt, tak se koukni, s kým jsi hrál, jinak tě to nesmí zajímat. Věř tomu, že i jména mají tu sílu, že dovedou roztřepat kolena, a toho se obloukem vyvaruj,“ nabádal syna Trabert starší tenisový vykuk. Syn po turnaji v Southamptonu vyhrál ještě mistrovství USA na tvrdých dvorcích, tam ve finále porazil znovu Larsena, a tenisová Amerika si pomalu začala osvojovat jeho jméno.

Za rok vyhrál na mezinárodním mistrovství Francie a Itálie (s Talbertem) čtyřhru, a že má rovněž dobrou fyzickou přípravu, dokázal další deblový výsledek. Spolu s Pattym porazili vynikající australský pár Sedgman – McGregor v jednom z nejdelších zápasů dějin tenisové čtyřhry 6:4, 31:29, 7:9, 6:2.

V roce 1951 se prvně dostal do amerického týmu Davisova poháru. Ve vyzývacím finále v Sydney však při své premiéře prohrál (se Schrœderem) právě s párem Sedgman – McGregor, který s Pattym před rokem porazili. Třebaže není na světovém žebříčku v první desítce, nehrající kapitán amerického týmu William Talbert Trabertovi věří. Dostává příští rok šanci ve dvouhrách, v Adelaidu však opět nevyhrává. Jediný bod tu získal Seixas proti McGregorovi – a na veřejnosti se začínají objevovat hlasy, že Trabert si takovou důvěru nezasluhuje. „Jeho doba přijde, uvidíte, a třeba nám jednou bude líto, že nebude členem našeho týmu,“ zastával se nehrající kapitán svého kámoše v tisku.

V roce 1953 musí Trabert do armády k námořnictvu. Jeho nepřátelé si mnou ruce, americký tým odletěl k finále Davis Cupu do Melbournu měsíc předem, Trabert zatím brázdí moře poblíž San Diega v Kalifornii. Konají se manévry, poručík námořnictva Trabert nedostal ani den volna. Pak přece jen požádal o měsíční dovolenou, bylo mu vyhověno, ale pod podmínkou, že se do 4. ledna znovu vrátí na svou vojenskou základnu.

Ani při svém třetím startu ve finále Davis Cupu se však Trabert nedočkal kýženého celkového vítězství. Porazil sice Rosewalla, který v poháru debutoval, pak se Seixasem ještě vyhráli čtyřhru, ale závěrečné dvouhry Australané Hoad a Rosewall vyhráli a bylo rozhodnuto. Trabert pak překvapivě vyhrál Forest Hills, kde v semifinále vyřadil Rosewalla 7:5, 6:3, 6:3. Právě tohle jasné Trabertovo vítězství odsoudilo vítěze mezinárodního mistrovství Austrálie i Francie Rosewalla na druhé místo světového žebříčku, a třebaže nikdy předtím nebyl Trabert ani v první desítce, za rok 1953 vévodí na první příčce!

Tehdy za ním prvně zaskočil Kramer. Zavětřil, že by mohl posílit profesionální řady, a hlavně věděl, že má co činit s budoucím vynikajícím tenistou.

„Tak co říkáte mé nabídce?“ Kramer napsal na papír kulatou pohádkovou cifru.

„Přijďte později, pane Kramere.“

„Je vám třiadvacet, víte, jaká je tohle šance?“

„Vím, ale nejdříve musím dokončit univerzitu v Ohiu a pak pomáhat Americe vyhrát Davis Cup.“

„A když se vám to nepodaří?“

Trabert však věřil, že jednou určitě bude stát u Davisova poháru, že si naň šáhne jako vítěz, fotoreportéři budou cvakat objektivy a ty snímky obletí nejen celou Ameriku, ale i svět kolem dokola.

Napřed však obletěla svět fotografie z Trabertovy svatby. Anthony si dobrovolně vzal světovou královnu krásy – a při té příležitosti se znovu začalo hovořit o jeho přestupu k profesionálům.

„Proč o něj Kramer tolik stojí?“ ptali se ti, kteří tenisu moc nehověli. „Vždyť vyhrál zatím jen jediný turnaj Grand Slamu.“

Ale Kramer přesně věděl, co Trabert už – a co teprve – dovede. V polovině února 1954 přijel do Adelaidu na mistrovství Jižní Austrálie, byli tam všichni nejlepší Australané v čele s Rosewallem a Hoadem, i čerstvý wimbledonský vítěz – Vic Seixas. Ten se vůbec do semifinále neprotloukl, prohrál s výborným Australanem Hartwigem, zato Trabert byl k neporažení, k neutahání, k nevyřazení z provozu, v semifinále adrenalinovým zážitkem převezl Rosewalla 6:2, 6:3, 6:2 a ve finále pak snadno přehrál Hoada 6:4, 6:2, 6:2. Poté se ještě stal mistrem Francie, ale ve Wimbledonu mu v semifinále Rosewall porážku připomenul a přetrumfnul ho. A blížilo se znovu finále Davis Cupu. Nehrající kapitán Talbert prohlásil, že v Sydney odehrají všechny zápasy Trabert a Seixas. „Věřím jim i ve čtyřhře, to bude jeden z rozhodujících zápasů,“ dodal ještě před odjezdem do Austrálie. Trabert se Seixasem spolu hráli čtyřhru celou sezónu, vyhráli Roland Garros, kde ve finále porazili Hoada a Rosewalla 6:4, 6:2, 6:1, ve Wimbledonu sice neobhájili své prvenství, nicméně stejně Australany vyřadili v semifinále. Konečně, proč by je nemohli porazit do třetice všeho abnormálně dobrého a nezapomenutelně náhodného ve finále Davis Cupu?

Američané vedli v Sydney po úvodních dvouhrách fresh statistiku 2:0. Trabert porazil Hoada 6:4, 2:6, 12:10, 6:3 a Seixas vyhrál nad Rosewallem. Čtyřhra už může vše delikátně rozhodnout!

Rozhodla. Američanům se podařilo přemoci Hoada s Rosewallem v tom roce již do třetice a po dlouhé době soužení a hlavně toužení od roku 1949 vezli Davis Cup zase do USA. Kapitán Talbert si uvědomoval, že za Trabertem přijede znovu číhající talentový odchytávač Kramer – a předstihl ho. Jako prezident jedné newyorské banky nabídl Anthonymu místo ředitele její filiálky v Los Angeles. Každý však věděl, že Kramerovy nabídky budou lákavější.

„Tak co, kdy opustíte řady amatérů, mladej?“ zeptali se Traberta v jednom z periodik.

„Už několikrát jsem Kramerovi řekl, ať přijde později. Davisův pohár jsem už získal, teď chci ještě vyhrát Wimbledon.“

„A domníváte se, že bude mít Kramer až takovou trpělivost? Vždyť už nabídky opakoval několikrát.“

„Pan Kramer velmi dobře zná mou cenu.“

Trabert se k profesionálům očividně nehrnul. Snad si byl vědom, že Kramer pak bude muset sáhnout hlouběji do kapsy. V roce 1955 to potvrdil. Na mezinárodním mistrovství Austrálie sice prohrál v semifinále s pozdějším vítězem Rosewallem, ale pak jasně vyhrál Roland Garros. A čekal Wimbledon. Byl jedním z největších favoritů turnaje, ale že ho vyhraje tak přesvědčivě, nepředpokládali ani v sázkových kancelářích. V průběhu celého Wimbledonu neztratil ani set! „Ještě nikdy jsme neviděli ve Wimbledonu takového suveréna v ráži,“ říkali turnajoví pamětníci.

Trabertovo vystoupení na wimbledonském trávníku však mělo i nepříjemné dohry. Bolestivě si namohl ramenní klouby a lékařský verdikt zněl šíleně: naordinujeme vám jen odpočinek, udělíme vám zákaz hraní. Tenisová Amerika nechtěla té zprávě věřit, proto svolal Talbert do Bostonu tiskovou konferenci. „Trabert bude určitě ve finále Davisova poháru hrát. Chceme přece obhájit trofej a bez Anthonyho by to bylo velmi namáhavé,“ prohlásil. Léčení však probíhalo po etapách zdlouhavě. Třicátého července sice Trabert hrál na turnaji v Southamptonu, ale finálový souboj musel odřeknout. Znovu klid, intenzivní léčení, ozařování pochroumaného ramene. Za čtrnáct dní znovu začal, ale dobře věděl, že není v dokonalé fyzičce.

Blížilo se finále Davis Cupu ve Forest Hills a Kramer znovu lanařil Traberta. S šekem na 75 000 $.

Finále však dopadlo pro Američany nechvalně, Australané vyhráli 5:0, Trabert do poslední dvouhry vůbec nenastoupil. Kramer vzal svou nabídku zpět a prohlásil, že se raději pokusí získat Hoada a že ten blonďatý Australan bude po profesionální skupinu rozhodně atraktivnější tahoun než Trabert. Ale ten věděl své. Uvědomoval si, že jedině nepříjemné zranění ramene mu nedovolilo podat vrcholný výkon a že se Kramer ještě někdy ukáže. Odpočíval a opatrně se chystal na mezinárodní mistrovství USA. „Trabertovo rameno už nic nedovolí.“ Přesně takové hlášky se hemžily v americkém tenisovém táboře, ale Anthony všem ukázal, zač je toho loket. Znovu vyhrál se slušným skóre Forest Hills, a už druhý turnaj Grand Slamu v sezóně bez ztráty setu. V semifinále porazil Hoada 6:4, 6:2, 6:1 a ve finále Rosewalla 9:7, 6:3, 6:3!

A znovu tu byl přesvědčovat Kramer.

„Čekal jsem, že se ozvete.“

„Anthony, ta nabídka už neplatí.“

„Ta před finále Davisova poháru?“

„Teď už je to rovných sto tisíc.“

Americká tenisová asociace se ještě sice snažila Traberta překecávat, ale vypadalo to, že je všechno marné. Jedinou útěchou amerického tenisu bylo, že Kramer lovil i ve vodách největšího soupeře – v Austrálii. 12. října 1955 podepsal Trabert v Los Angeles profesionální smlouvu. „Z amatérského tábora odchází další vynikající Američan,“ napsaly americké deníky. „V posledním velkém turnaji své amatérské dráhy dokázal Trabert všem pochybovačům, že jeho dělové podání se dokáže prosadit proti současné nejlepší taktické i technické obraně, kterou umí snad jen Rosewall, že dovede vyhrát i nad typickým představitelem tenisových dřevorubců, nad útočným a tvrdým tenistou, jakým je pořízek Hoad.“

Hned v dalším roce se Trabert v Paříži stal profesionálním mistrem světa, když ve finále sundal z vedení vynikajícího Gonzalese 6:3, 4:6, 5:7, 8:6, 6:2. Švéd Davidson, pozdější vítěz Roland Garros a nejlepší tenista Evropy, to viděl: „Obdivoval jsem v Paříži na mistrovství světa nejlepší profesionály, jsou to opravdoví mistři tenisu. Je pravda, že někdy bojují zoufaleji, než je zvykem v amatérském tenise. Nejvíc mě však bavil Tony Trabert. Není jistě sranda zvyknout si na pekelné tempo, obvyklé na turnajích těch kouzelníků tenisového průmyslu. Ale on to dokázal s přehledem.“

Trabert pak dlouhá léta patřil k nejlepším světovým profesionálům a po zrušení Kramerovy skupiny se stal předsedou Asociace tenisových profesionálů. Když se pak mezinárodní tenisová federace FILT rozhodla, že nepovolí otevřené turnaje amatérů a profesionálů, bojoval Talbert dál. ATP uvolnila 150 000 babek na nákup dalších amatérů, protože Kramer si stál za tím, že síla spočívá v profesionalitě tenisu, a Trabert ho v tom utvrzoval. „Ne, nejde v žádném případě o nějaký akt pomsty, ale chceme, aby se nejlepší hráči opravdu utkávali zase jen s nejlepšími. Pokud i další výborní amatéři přestoupí do našich řad, pak nebude třeba bojovat o otevřené turnaje,“ prohlásil tehdy Trabert. Ale i na otevřené turnaje časem došlo a nejlepší se opravdu utkávali s nejlepšími.

A šikula Trabert? Vrátil se ke své velké lásce, k Davisově poháru. Stal se nehrajícím americkým kapitánem a toužil znovu vybojovat pro svou zemi tu slavnostní trofej. Začal v polovině roku 1975, to už musel loňský vítěz hrát od začátku, ne jako dříve, kdy obhájce nastupoval jenom k vyzývacímu finále. Mexičan Ramirez však v prosinci porazil Connorse a Američané tak byli namydleni, ještě než ročník 1976 odstartoval. O rok později se stala americkým osudem Argentina. Trabert, který pil ze slavného poháru šampáňo v roce 1954, se musel cítit frustrován. „Víte, jak mi je? Jako vinaři, který chodí kolem bohatých vinic a nemůže si v době sklizně utrhnout ani jeden hrozen, z toho je mi hrozně!“ Ano, Američané kralují špičce světového tenisu, ale nedokázali sestavit schopný tým, který by zajistil to nejcennější s převahou.

Když v roce 1978 Američané v Palm Springs vyhráli nad Angličany 4:1, Trabert k vítěznému fotografování přivlekl sestavu McEnrœ, Gottfried, Smith & Lutz. A když upíjeli ze slavného poháru, prohodil do éteru té atmosféry jen skromně: „Znám ten pocit, je jim, jako by dobyli svět.“