JOHN DONALD BUDGE (☼  13.6.1915 OAKLAND, CALI – ۞  26.1.2000 SCRANTON, PENNSYLVANIA, USA)

VÍTĚZ WIMBLEDONU 1937, 1938, ve čtyřhře s Makem 1937, 1938, ve smíšené čtyřhře s Marblovou 1937, 1938;

MISTR USA 1937, 1938, ve čtyřhře s Makem 1936, 1938;

MISTR FRANCIE 1938;

MISTR AUSTRÁLIE 1938;

GRAND SLAM 1938.

Člen vítězného týmu Davis Cupu 1937, 1938.

V redakci největšího sportovního deníku v Los Angeles zadrnčel telefon: „Hned všeho nechte a přijeďte se podívat na tenisové kurty.“

„A proč?“

„Prostě uvidíte, co jste ještě neviděli. Jeden zrovna vybarvený zrzoun, ačkoli ne zrovna oráchlý  i mrštný ne zrovna drzoun hraje otevřenou hru s Allisonem.“

„Ale to je přece nejlepší hráč Ameriky?“

„Právě proto rychle přijeďte, to prostě musíte vidět. Bože, kde se ten zrzoun jen objevil! Že jsme o něm neměli ponětí? Tak honem teda přijeďte.“ Zpravodaj už chtěl zavěsit sluchátko a utíkat plnou parou na dvorec, ale redaktor dychtil vědět víc.

„Ne, víc o něm nevím. Dnes jsem ho tu viděl poprvé. Je to celkem ošklivý hoch, má odstávající uši a pihovatý obličej. A hrozně se stydí. To je na něm vidět na první dojem. Jako by mu vadilo, že se mu proti Allisonovi začalo dařit. Ale tenis hraje přímo bravurně. Povídám vám, když se tenhle pihoun nestane do dvou let světovou jedničkou, tak si to půjdu hodit.“

„Co jste to říkal?“

„Že si to půjdu hodit. Když se ten pihoun nestane do dvou let prvním tenistou světa.“

„Beru vás za slovo. A mohu to zveřejnit do novin?“

„To klidně můžete.“

„A nebude vám vadit, když se celá Amerika bude dívat na to, až půjdete na smrt?“

„Jestli mi to bude vadit? To víte, že bych nerad přišel o hlavu, ale řeknu vám jedno: Do dvou let se bude celá Amerika dívat na Donalda Budga, jo, tak se ten pihoun jmenuje, a bude se dívat na nejlepšího hráče světa. Na mě ne, na mě ne.“ Položil sluchátko a utíkal na dvorec. To ještě netušil tu novinu, že redaktor právě v tom okamžiku usedl k psacímu stroji a nadatloval všema deseti téměř až prominentní jednosloupec. Stálo v něm: „Donald Budge potřebuje k tomu, aby se stal světovou jedničkou, jenom jednu věc, a to čas, ano, přesně tak nám to telefonoval včera náš zpravodaj. A pro ctihodné čtenářky ještě jedna pikantnost. S naším zpravodajem jsme uzavřeli sázku. Víte jakou? Pokud se Donald Budge nestane do svých dvaceti let světovou jedničkou, pak se náš zpravodaj oběsí na špagátě po posledním obědu spaghetti Aglio e olio bestiálně svařeném. Donald Budge má na to něco přes dva roky. V opačném případě zbývají našemu zpravodaji dva roky nezpackaného života profesionálního pisálka do žurnálu…“ Redaktor vstal od stolu, přečetl ještě jednou článek a nahoru doplnil: Nezapomeňte dát na titulní list! Oblékl se do svátečního a už to pádil na dvorce.

Mezitím Allison po velkém souboji titánsky Donalda Budgeho vyklepl, každý mu gratuloval, zatímco sedmnáctiletý stydlín utíkal do šaten. Měl červené odstávající uši a na tváři snad pihy z trémy. Musím se někde uklidit, do ústraní, napovídal nápovědu jen sám sobě, když za sebou slyšel čísi hlasy. Stín anebo světlo? „Donalde, hej, no tak, Donalde,“ volal jeden z prosebných představitelů americké tenisové asociace, „musím teď s vámi mluvit.“

Dělal, že neslyší. Že má odstávající ušní bubny dost zalehlé. Zavřel se ve sprchách, pomalu se svlékal a pustil vodu. Ozvalo se bouchání na dveře.

„Donalde, otevřete, já vím, že tam jste. Jen pár krátkých slov.“

„Pane, vy mě považujete za někoho jiného. Já nic nesvedu, věřte mi.“

Vtom přiběhl do šaten zpravodaj losangeleského deníku. Celý udýchaný přidával: „Pane, já jsem na vaše tenisové umění před půlhodinkou vsadil tenhle znalecký krk.“ Udělal gesto, jímž sám sobě řezal hlavu, a pokračoval poměrně klidnou mluvou: „Vsadil jsem se, že do dvaceti budete nejlepším hráčem světa. Slyšíte mě? Tuhle hlavu jsem obětoval, ale vy budete nejlepší na světě, to vám povídám, vy určitě budete první liga!“

„Jste cvok, pane,“ odpovídal Budge snad ještě víc červený ve tváři. „Já a nejlepší na světě? Zatím jsem hrál jenom na univerzitě a moc toho neumím. Asi si ze mě tropíte šoufky.“

Nechal téct blankytně nezařáděnou kapalinu, vzal rakety a pomalu odcházel druhým vchodem. Ale i tam čekali zvědavci.

„Vlastně jste vyhrál, Donalde. Uvědomte si, že Allison je nejlepším hráčem země,“ říkal mu zástupce americké tenisové asociace, ale Budge se stydlivě a zaraženě díval do země a nezmohl se na kloudnou odpověď takovémuto velkému zvířeti, jako byl svého času v Čechách Jarda Luňák, RIP. „A víte, co o vás právě teď prohlašoval v šatně? Že jste největší nadějí Ameriky. Nesmíte svůj talent promrhat.“

„Ano, to nesmíte,“ dodával zpravodaj, „nesmíte, víte přece o mé sázce. Tuhle svou hlavu jsem si na vás vsadil – lehko vážně seriozně samozřejmě, jen mýrnyx týrnyx hazardně.“

Budge se na nikoho ani nepodíval a tlačil se rychle z klubka ven. Psal se rok 1932.

Tenisoví odborníci pak zápasy Donalda Budgeho navštěvovali častěji, tvrdili, že jeho údery postrádají jistotu, pravidelnost, že celý jeho styl má ještě všechny znaky tenisového zelenáče, ale že na druhé straně má v sobě instinkt tenisového genia, nesmírný cit pro míč a dovede překvapit nečekanými údery. Novináři souhlasně tvrdili, že ten zrzavý fantomas je vlastně nebroušeným diamantem.

Pilně trénoval a za půl roku ho vyzvali, aby se šel předvést představitelům americké tenisové asociace. Seděl v šatně, stydlivě pohlížel, co lítá kolem, pak nepřítomně ceknul: „ne, já nikam nejdu, já nic nedovedu.“

„Vždyť o tobě říkají, že jsi největší talent, jaký jsme tady kdy měli,“ odporoval mu správce dvorců.

„V jednom kuse si mě s někým pletou, ach jo.“ Vstal a odešel. „Mám pořád wrong bekhend,“ zamumlal ještě mezi dveřními futry a vypařil se. Bekhendu se pak věnoval dlouhé týdny, všichni s ním byli spokojeni, jenom milostpán Donald Budge furt ne. Losangeleský sportovní deník pravidelně v tenisové rubrice zmiňoval prdlou sázku, veřejnost se tomu culila a Budge tvrdě a tvrdošíjně trénoval na asfaltových dvorcích v Kalifornské oáze.

V roce 1934 odjel na Wimbledon, do Anglie zvědavé na Zrzavého Dona, jak mu říkala celá Amerika. Odmítal rozhovory, zavíral se před novináři, nechtěl kecat do kecacího mikrofonu v živém vysílání rozhlasu. „Je mi devatenáct let, vlezte mi na záda, dejte mi ještě čas. Copak vám proboha budu povídat za moudrosti. Nic nevím a ani tenis moc neovládám.“ Zamykal se v hotelové cimře a byl nejšťastnější, když bylo všude kolem ticho po pěšince. Stydí se, červená se, zajíká se, nechce s námi vést kloudnou řeč chlapů, psala o něm tehdejší periodika a experti se přeli, zda patří na šesté či už dokonce páté místo světového žebříčku. Když trénoval, bylo kolem dvorce přelidněno. Brzy prohrál a jel domů. Expertům to ale nevadilo. Dejte mu čas, radili. Copak je možné, aby sotva po svém objevení vyhrál Wimbledon?

Za rok prohrál ve Wimbledonu v semifinále s von Crammem 6:4, 4:6, 3:6, 2:6, ale to už ho znalci pasovali na druhé místo světového žebříčku, právě před skopčáka von Cramma. Část tenisového světa si sice myslela, že druhá příčka by měla náležet Němci, pro Američana však hovořila útočnější a agresivnější hra. „Jeho čas musí přijít,“ napsal v losangeleském deníku zpravodaj, který před dvěma roky lehkomyslněji vsadil krk než je v kraji obvyklé. Amerika se dál sázce posmívala, leč on na závěr tenisového komentáře prosil: „Dejte mi ještě rok.“

V roce 1936 přijel Donald Budge na Wimbledon jako hvězda.

„Zrzavý Don vás přijel porazit,“ psaly noviny, Budge promluvil s několika reportéry a ti pak všude roztrubovali: „Zůstal stejný. Stydí se, koktá rozčilením, nechce o sobě nic vyzradit. Prostě žádný playboy a suverén, jak se na Američana sluší a patří!“ V semifinále prohrál s Perrym. Stará dobrá Anglie byla spokojena, že právě její tenista si smlsnul na Zrzavém Donovi.

Seděl v šatně a dobře věděl, že mu Perry jenom dokázal – co ještě neumí. Celý zápas mu hrál míče do slabšího bekhendu, na tom postavil celou svou taktiku. Donald Budge odmítl pozvání na další turnaje a odjel domů.

„Tak vidíte, že tenis ještě neovládám,“ řekl na dvorcích v Los Angeles správci. „Vám všem se líbí, ale mně Perry dokázal, že je špatný. Nic mě teď nezajímá, jenom můj bekhend. Když se ho pořádně nenaučím, nikdy nad Perrym nezvítězím.“ V tom roce se Donald Budge ještě nestal světovou jedničkou, a novinář ještě jednou žádal: „Dejte mi rok, a když to Zrzavý Don nedokáže v sedmatřicátém, tak se doopravdy jdu oběsit. To je mé poslední slovo, howgh.“

Několik hodin denně trénoval fígle fantomase bekhendu, hrál na asfaltových dvorcích, kde má míč rychlejší odskok, a stále myslel na ten nešťastný zápas ve Wimbledonu. Kdybych už tenkrát takhle svedl bekhend, pomyslel si mockrát, aspoň v této úrovni. Všichni už byli s jeho bekhendem spokojeni, jenom on sám ne. Za čas pak tenisoví přeborníci označili právě tento úder za nejlepší v jeho rejstříku. Robert King v magazínu Star & Opera mundi uvedl: „Už v sedmnácti byl tento chlapec tenisovým géniem. Neovládal sice všechna tajemství velkého tenisu, nicméně když v krátké době doplní to, co mu chybí, pak se stane nepřemožitelným. Stejný byl i v Paříži. Přijel na mezinárodní mistrovství Francie, zrzavý a s pihovatým vzezřením, nehezký, ale sympatický. Neustále se usmíval, jako by se chtěl omlouvat za to, že k sobě poutá tolik pozornosti. Nepřizná, že má pokaždé nervy v kýblu ze své trémy, když se ukáže na dvorci. Jeden můj kolega kdysi napsal: Pánové, kdyby tak Budge mohl jednou bojovat o mistrovství světa sám a bez obecenstva v hledišti, to by byl ale silný požitek! Ne, Zrzavý Don to nikdy nepřiznal, ale on se bál víc diváků než svých soupeřů.“

Tomu bekhendu obětoval celý rok. Trénoval ho denně, a třebaže nebyl stoprocentně spokojen, řekl si před odjezdem na Wimbledon: Dobrá, dobrá, tenhle bekhend by snad už mohl na Perryho stačit.

V roce 1937 byl velkým favoritem Wimbledonu. „Zrzavému Donovi se to už určitě povede,“ psaly noviny.

„Pane Budgi, přijel jste vyhrát Wimbledon?“ zastavil Američana po tréninku jeden z novinářů.

Dělal, že má zalehlé uši.

„Pane, opravdu jen jedinou otázku.“

Otočil se.

„Přijel jste vyhrát Wimbledon?“

Usmál se.

„Přijel jsem hrát, snad se bude moje hra líbit divákům, ti umějí být nároční,“ řekl a zmizel v šatně.

Ve čtvrtfinále porazil McGrathe z Austrálie 6:3, 6:1, 6:4, v semifinále svého krajana Parkera 2:6, 6:4, 6:4, 6:1, ve finále oplatil zdrcující porážku von Crammovi 6:3, 6:4, 6:2.

Zpravodaj losangeleského deníku volal do redakce a jásal: „Už to víte? Už to sakra víte? Don vyhrál Wimbledon! Rýmuje se to, rýmuje, to je paráda! A ta sázka? Tak co, kdo měl tenkrát pravdu?“

Donald Budge pak ještě (s krajany Makem a Marblovou) vyhrál wimbledonské čtyřhry. A za rok opět všechny tři soutěže, opět se stejnými partnery, a neztratil přitom ani jeden set! Ve čtvrtfinále vyřadil Čecha Cejnara 6:3, 6:0, 7:5, v semifinále Punčece z Jugoslávie 6:2, 6:1, 6:4 a ve finále Austina 6:1, 6:0, 6:3. V roce 1938 pak Don Budge jako první tenista historie vyhrál všechny čtyři nejvýznamnější turnaje světa – mezinárodní mistrovství Austrálie, Wimbledon, Roland Garros i Forest Hills – a jako první tenista historie tak získal nejcennější tenisovou trofej Grand Slam.

Vyhrál všechno, co se v té době dalo vyhrát. Mám ještě před sebou nějaký fajn cíl?, zpytoval jednou takhle po tréninku svou duši. Dosáhl jsem v tenise všeho, co tahle nádherná hra nabízí. Když obdržel od Perryho nabídku na vytvoření společné profi skupiny, neváhal. Pak se stal ještě profesionálním mistrem světa.

„Proč byl takový stydlivý?“ ptali se ještě po čase tenisoví ctitelé a ctitelky. „Asi že ten tenis proti ostatním tak skvěle uměl zahrát,“ řekl tehdy kdosi a všichni v duchu přiznali, že i v tom byl příslovečný kus pravdy.