FRANCIS „FRANK“ ARTHUR SEDGMAN (☼  29.10.1927 MONT ALBERT MELBOURNE AUSTRÁLIE)

VÍTĚZ WIMBLEDONU 1952, ve čtyřhře s Bromwichem 1948, s McGregorem 1951, 1952, ve smíšené čtyřhře s Hartovou 1952;

MISTR USA 1951, 1952, ve čtyřhře s McGregorem 1951, ve smíšené čtyřhře s Hartovou 1951;

MISTR AUSTRÁLIE 1949, 1950, ve čtyřhře s McGregorem 1951;

MISTR FRANCIE ve čtyřhře s McGregorem 1951.

Člen vítězného týmu Davis Cupu 1950–1952.

Správce tenisových dvorců v Adelaidu se vrátil do kabinky, kde se Bromwich a Sedgman chystali k finálovému utkání mezinárodního mistrovství Austrálie 1949.

„Pánové, rád bych vás upozornil, že venku je sto tři °Fahrenheita,“ řekl a podíval se na ně. Bromwichovi už bylo jednatřicet, patřil k nejlepším hráčům Austrálie a právě před deseti lety vyhrál mistrovství Austrálie poprvé. „Nevím, jestli by v Evropě hráli při čtyřicítce °Celsia,“ špitl. Uvědomil si, že o devět let mladšímu Sedgmanovi budou přece jen pomaleji ubývat síly.

„Nezávidím vám to, pánové, ale za chvíli musíte už nastoupit.“

Správce za sebou zavřel dveře a šel si sednout na své místo. Klobouček proti slunci si stáhl do očí, které přimhouřil před slunečním žárem.

Bromwich tehdy ve třech setech získal osm her, Sedgman vyhodil raketu do vzduchu a Austrálie měla nového mistra. V tom vedru měl mnohem víc sil a jeho údery byly tvrdší.

Novináři se srocovali hned po utkání do haly, kde se konaly tiskové konference. U stropu tiše hučela klimatizace, skoro každý měl před sebou skleničku s chladivým obsahem coly. Za chvíli přišli oba. John Bromwich s ručníkem kolem krku, neustále si utíral pot. Když vešel Frank Sedgman, všichni zatleskali, ke gratulantům se oficiálně přidal i poražený finalista. Sotva se sál utišil, vzal si slovo Bromwich: „Sedgman je jedním z našich nejlepších útočníků. Uvidíte, jak bude platit na Američany.“

„Proč myslíte, že to Frank bude na Američany umět?“ zeptal se kdosi.

„Protože má výborné podání a u sítě je neomylný. Viděli jste dneska jeho voleje? Ne, nedalo se na ně dosáhnout. Víte přece, že právě s takovým tenisem přišel Kramer. Ten byl taky nejraději u sítě, prudkou ranou si zezadu připravil tu nejlepší pozici a pak volejem zakončil soupeřovo snažení. Uvidíte, že Frank Američany porazí.“

„Ta slova jsou až prorocká, pane Bromwichi,“ pokračoval novinář.

„Berte je, jak chcete, ale to vám hned tady potvrdím, že jsou pravdivá. Sedgman Austrálii vrátí Davisův pohár.“

V sále bylo najednou ticho, každý se díval na Bromwiche a ten svou větu ještě zopakoval, jako by cítil, že jí novináři nechtějí moc věřit. „Ano, Frank se největší měrou zaslouží o to, že budeme zase držiteli Davisova poháru.“

Když se už nikdo dál nehlásil, Sedgman tiše poznamenal:

„Byl bych rád, kdyby se všechno, co tady bylo řečeno, vyplnilo do posledního puntíku. Věřte, že pro to udělám maximum.“

Novináři znovu zatleskali a vyšli do horka, rozjeli se do svých redakcí a nad své vlastní reakce většinou raději otiskli proroctví Johna Bromwiche. Tenisová Austrálie měla jednadvacetiletého mistra a navíc obrovskou naději, že právě ten jí pomůže zase uspět. Hlavně že už konečně přestal závodně hrát košíkovou a pěstovat atletiku, říkali si tenisoví trenéři a nikoho nepřekvapilo, že už v tom roce australská tenisová asociace prvně nominovala Sedgmana k utkání Davisova poháru. Všichni si připomínali, jak Australané před deseti lety jeli k finále s Američany do Filadelfie a po vítězství 3:2 přivezli trofej hrdě do Melbournu. Bromwich a Quist vyhráli po jedné dvouhře, pak získali i třetí bod ve čtyřhře. Ale hned po válce Američané přijeli do Melbournu s Kramerem a Schrœderem a Australané neudělali ani jeden bod, USA–Austrálie 5:0!

Dvakrát po sobě pak Američané obhajovali Davisův pohár proti Australanům, dvakrát se jim to podařilo. V roce 1949 poprvé nastoupil Sedgman, ve Forest Hills sice prohrál s Gonzalesem i Schrœderem, nezískal ani set, ale přece jen kladl Američanům odpor.

Po roce se tedy Australané vydali do Forest Hills znovu. Sedgman a McGregor hráli dvouhry, Sedgman pak (s Bromwichem) ještě nastoupil ve čtyřhře. Hned v prvním zápase Sedgman porazil T. Browna 6:0, 8:6, 9:7, pak McGregor přidal překvapivý bod se Schrœderem, Australané vedli překvapivě 0:2 a Američané začali tušit, že už trofej neobhájí. Po čtyřhře bylo rozhodnuto. Sedgman s Bromwichem po pěti dlouhých setech porazili Schrœdera s Mulloyem – 3:0 pro Austrálii! Dvouhry posledního dne utkání byly už jen prestižní záležitostí, ale ani v ní Sedgman nic nevzdal. Schrœderovi nechal ve třech setech jen šest her… McGregor sice v poslední dvouhře Brownovi podlehl, ale to nemohlo už nic změnit. Australané odvážejí nejrespektovanější týmovou trofej z Ameriky. Když s ní vystoupili na letišti v Melbournu, Bromwich nezapomněl připomenout: „Pamatujete si, co jsem loni říkal? Že Sedgman bude platit i na Američany a že nám pomůže přivést nazpátek Davisův pohár. Splnilo se to do posledního písmenka.“

V roce 1949 byl Sedgman na světovém žebříčku na pátém místě za Gonzalesem, Schrœderem, Talbertem a Parkerem, o rok později byl nejlepším hráčem světa. Probojoval se do finále Wimbledonu, ale v něm pohořel s Američanem Pattym. V roce 1951 vyhrál Forest Hills jako první Australan, když ve finále uspěl nad velkým favoritem, domácím Seixasem, jen za necelých padesát minut před nejen jedenácti tisíci diváky a tenisoví odborníci glosovali, že výsledek 6:4, 6:1, 6:1 není třeba ani komentovat.

„Víte, co je na něm to nejkrásnější?“ řekl pak Seixas. „Že hraje pořád jako o život, ale zároveň je vidět, že má ze hry ohromnou radost. Ano, raduje se z každého dobrého míče jako malej Frankie. A najednou máte pocit, že když ho porazíte, tak mu tu jeho velkou radost kazíte.“

V prosinci předtím si ale Sedgman těžce namohl svalovou hmotu v rameni, někteří ranhojiči mu dokonce tenis zakazovali. „Ne, už nikdy nebudete hrát na významných turnajích, s velkým tenisem se jednou provždy rozlučte,“ tvrdili.

Frank Sedgman nechápavě kroutil hlavou, jako by té strašné zprávě nemohl uvěřit.

„A je aspoň ještě nějaká střední cesta?“ ptal se tehdy.

„V každém případě musíte co nejmíň trénovat a nechat zraněné svalstvo odpočívat.“

Trénoval tedy jen svátečně netečně a při zápasech se úzkostlivě vyhýbal úderům, které by mohly jeho zranění zkomplikovat.

V roce 1951 získal se svým partnerem McGregorem Grand Slam ve čtyřhře, a blížilo se finále Davis Cupu. Hrálo se v Sydney, Američané přijeli se Schrœderem, Seixasem a Trabertem. Ne, v žádném případě domácí nenastupovali k tomuto utkání jako jasní favorité, hlasy z australského tábora zněly neobvykle střízlivě. „Musíme si uvědomit, že v současné době nemáme druhého hráče a Davisův pohár musí vyhrát dva, jeden na to obvykle nestačí,“ napsaly australské noviny hned po losování. „Rose na Američany určitě stačit nebude a Sedgman sám to asi těžko bude zvládat.“

Finále Davis Cupu začalo přesně podle předpovědí. Rose teprve stál u bran světového tenisu, první dvouhru Seixas vyhrál ve třech setech. Sedgman musel vyrovnávat, Schrœder ovšem loni byl na třetím místě světového žebříčku a těžko k poražení, třeba zocelenou jedničkou. Sedgman však vyhrál 6:4, 6:3, 4:6, 6:4, po prvním dni byl tedy stav 1:1. Po čtyřhře dokonce 2:1 pro Austrálii, vyhrál Sedgman s McGregorem, ale každý věděl, že Rose Schrœdera nepřetrumfne. A opravdu, znovu bylo vyrovnáno. V rozhodujícím střetnutí nastupoval Sedgman se Seixasem. Ten nehrál čtyřhru a měl tedy k dobru den volna. „Bude mít Sedgman dost sil?“ ptali se diváci v Sydney, ale Američan neměl ani v jednom okamžiku naději. Australan zvítězil 6:4, 6:2, 6:2 a domácí tedy obhájili Davis Cup tím nejtěsnějším poměrem 3:2.

„Frankie, tys to vlastně vyhrál všechno sakumprásk,“ řekl mu tiše v šatně Mervyn Rose, když Sedgman s námahou dosedl na lavici. Před chvílí skončilo slavnostní fotografování u trofeje. Frank mávl rukou, jako by chtěl signalizovat, že je nejšťastnější, že už je konec.

„Ale ještě bude jedna oslava,“ křičel od dveří hráčské šatny nehrající kapitán Harry Hopman. „Franka oficiálně vyhlásili nejlepším sportovcem Austrálie!“

Sedgman se vztyčil.

„Ano, je to poprvé, co za nejlepšího sportovce Austrálie vybrali tenistu,“ dodával Hopman. „Loni cyklista Patterson, předloni Bradner, co hraje kriket.“

Ještě jednou se musel Frank Sedgman vrátit na ústřední dvorec v Sydney. Všichni se postavili a tleskali, Sedgman dojatě mlčel. Když mu pak přistrčili mikrofon, vydoloval ze sebe konečně hlas: „Nikdy, nikdy v životě nezapomenu na tohle finále, ani na vyhlášení nejlepším sportovcem Austrálie. Věřte, že je to největší okamžik mé sportovní kariéry.“ Ještě dlouho diváci na ústředním dvorci tleskali, třebaže Sedgman už zmizel v šatně.

V roce 1952 vyhrál Wimbledon. „Vítězství ve Wimbledonu a jeho podíl na obhájení Davisova poháru staví Sedgmana jasně mezi tenisové velikány Austrálie,“ ohlásily noviny – a bylo jenom otázkou času, kdy i on přejde do Kramerovy profesionální skupiny.

Když v tom roce znovu přijeli Američané bojovat o Davisův pohár, hrálo se v Adelaidu a Rose v australské sestavě nahradil Sedgmanův čtyřhrový partner McGregor. Sedgman zůstal oporou týmu, vždyť měl za sebou vynikající sezónu. Vítěz Wimbledonu, Forest Hills i mezinárodního mistrovství Itálie, finalista Roland Garros i mezinárodního mistrovství Austrálie (tam prohrál právě s McGregorem). Američané však také přijeli do Adelaidu v nejsilnější sestavě, k dvouhrám byli připraveni Seixas a Trabert.

Pak novinami proletěla zvěst, že do Austrálie přiletěl i Fred Schrœder, velký osobní přítel Jacka Kramera, aby nabídl Sedgmanovi i McGregorovi velké finanční částky za přestup k profesionálům. Když se navíc proslechlo, že Sedgman požádal berní úřady o vystavení závěrečného daňového vyrovnání, a jedna z leteckých společností prozradila, že Sedgmanovi s manželkou zajistila letenky do Ameriky na datum bezprostředně po finále Davis Cupu, dostoupila panika okolo nejlepšího Australana na vrchol.

„To přece není možné, aby si hráč už před finále Davis Cupu domluvil podmínky přestupu k profesionálům,“ mínili představitelé australské tenisové asociace. „To přece odporuje všem pravidlům,“ dodávali a Sedgmana si předvolali.

„Víte, co mě v tuhle chvíli nejvíc zajímá?“ odpověděl jim. „Připravit se co nejlíp na finále Davis Cupu. Je pravda, že mou cestu do Ameriky financuje Kramer, ale to v žádném případě nepodmiňuje můj přestup k profesionálům. Kramer mi nic konkrétního nesdělil, všechno bude záležet na tom, jak zahraju ve finále.“

Austrálii ta slova jakžtakž uchlácholila až do chvíle, kdy nějaký novinář kdesi objevil program Kramerovy skupiny na začátek roku 1953. Podle toho měl Sedgman startovat 6. a 7. ledna v Los Angeles a 9. a 10. ledna v newyorské Madison Square Garden. Tenisová Austrálie zesmutněla a jen čekala, jak dopadne finále Davisova poháru. Ale už po druhém dni bylo vše jasné, domácí vedli 3:0 a teprve v poslední dvouhře podlehl McGregor Seixasovi 3:6, 6:8, 8:6, 3:6. Sedgman neprohrál ani set!

Pár dní po finále Davisova poháru Sedgman zaklepal u dveří prezidenta australské tenisové asociace Norberta Brookese.

„Pojď dál, Franku, bylo mi hned jasné, že přijdeš,“ řekl. „Přicházíš mi sdělit, že odcházíš, viď.“

Sedgman kývl souhlasně. „Odchází i McGregor, ale to už zajisté víte.“

„Už před finále mi bylo jasné, že vás tu nikdo neudrží.“

„Chci to zkusit, pane Brookesi.“

„Vím, vím.“ První muž australského tenisu vstal od stolu a popošel k Sedgmanovi. „Přeju ti hodně moc štěstí, Franku, a děkuju za všechno, cos pro náš tenis dělal. A nebylo toho vůbec málo. Co my si ale bez tebe teď tady počneme…“

„Pane Brookesi, uvidíte, že Rose, Hoad, Rosewall a Hartwig Davisův pohár pro Austrálii obhájí.“

„Rád bych tomu, Franku, věřil.“

Podali si ruce a Sedgman se vzdálil. Austrálie tak přišla o hráče, který byl tři roky jasnou světovou jedničkou a třikrát pomohl své zemi získat Davisův pohár. V další sezóně získal titul profesionálního mistra světa, když porazil dosud nejlepšího Gonzalese, a Světový pohár profesionálů. Ve stejné sezóně obhájila Austrálie Davisův pohár. Přesně jak Sedgman předpovídal.