FREDERICK „FRED“ JOHN PERRY ( ☼  18.5.1909 STOCKPORT, UK –  ۞  2.2.1995, UK)

VÍTĚZ WIMBLEDONU 1934–1936, ve smíšené hře s Roundovou 1935, 1936;

MISTR USA 1933, 1934, 1936, ve smíšené hře s Palfreyovou 1932;

MISTR FRANCIE 1935, ve čtyřhře s Hughesem 1933, ve smíšené čtyřhře s Nuthallovou 1932;

MISTR AUSTRÁLIE 1934, ve čtyřhře s Hughesem 1934.

Člen vítězného týmu Davis Cupu 1933–1936.

„Frede, co budeš dnes dělat?“

„Dopoledne půjdu běhat a odpoledne chci rajtovat na koni. Navečer musím hrát ping pong. Víš, že jsem včera nehrál.“

„Dnes máme sezení ve sněmovně, přijedu až zítra. Dávej na sebe pozor.“

„Buď klidný, tati.“

Fred vyběhl z jídelny, utíkal do svého pokoje a za chvíli byl dole v hale. Široké plandavé tepláky přikrývaly bílé kecky, vlasy na čele zachytila čelenka.

Ealingh je pár kilometrů od Londýna, ale dům rodiny Perryových obklopovaly lesy. Do nich Fred Perry vybíhal každý den. Běhal po cestičkách a cítil, jak mu do těla vstupuje síla, že má stále častěji dechu nazbyt. Tenis a stolní tenis zvládal nejraději. A ve stolním tenisu nebyl k poražení.

„Jsem rád, že se dal na tenhle sport,“ říkával otec, když ho viděl za zeleným stolem.

„Ale tenis se mi taky líbí.“

„Ve všem nemůžeš být mistrem,“ odpověděl tehdy otec a pak dodal: „Abych nezapomněl, přijede k nám na návštěvu Karel Koželuh, velký tenisový šampión, zdrží se u nás na pár dní. Požádal jsem ho, aby si s tebou taky zahrál. Jistě nebudeš proti, konečně, těžko budeš mít ještě takovou možnost.“

„S radostí, tati, ale stolní tenis umí pan Koželuh jakbysmet?“

„Viděl jsem ho, Frede, jednou hrát tenis a mám pocit, že ten Čech dovede úplně všechno.“

Příští měsíc přijel Karel Koželuh do Anglie a začal hrát tenis také s Fredem. „V bekhendu máte velkou slabinu,“ říkal mu. „Je pravda, že jste hodně rychlý, ale kdo by byl stejně rychlý jako vy, ten vás určitě porazí. Hrajete ho měkce.“

„To mám od ping pongu, tam se hraje především zápěstím. Konečně, nechtěl byste si se mnou zahrát? Myslím si, že ho docela dovedu.“

„Já taky, Frede,“ řekl Koželuh, „třeba ne tak dobře jako vy, ale třeba…“

„Pojďte, mister Koželuh, uzavřeme sázku. Vsadím se, že v setu stolního tenisu na mě neuděláte ani jeden bod.“

„Tak dobře, a pak tenisový set za stejných podmínek pro mě.“

„Do jednadvaceti?“ ptal se Fred Perry.

„Přesně tak,“ odvětil Karel Koželuh a plácli si.

„Jsi hodně sebevědomý, Frede, ten Čech dovede opravdu všechno, už jednou jsem ti to říkal.“

„Kdo si nevěří, v životě nic nedokáže,“ odsekl otci nasupený Fred.

Ten mu v duchu dal za pravdu. Vzpomněl si, jak jednou vzal Freda na přátelský večírek do Londýna, Fred se začal bavit s jedním anglickým politikem a hned mu říkal křestním jménem. On si ho chvíli prohlížel a pak řekl: „Mladý muži, vy znáte dokonce mé křestní jméno a já neznám ani vaše příjmení.“ Fred se jen podíval a sebevědomě odpověděl: „To nevadí, pane, jednou mě budete znát velmi dobře.“

Druhý den řekl Fred Perry Koželuhovi: „Máte volbu, můžete si vybrat, s čím chcete začít.“

„Ale sázku jste mi nabídl vy, Frede,“ odpověděl Koželuh, „taky si myslím, že jste slabší.“

Perry jen vzpurně hodil hlavou.

„Ano, myslím si, že jste slabší, vyberte si, čím chcete začít.“

„Tak tedy – stolním tenisem.“

„Proč ne, je to váš hlavní sport.“

Ještě jednou si zopakovali pravidla sázky a pustili se do hry. Karel Koželuh nejenže udělal bod, ale získal jich víc než deset. První část sázky vyhrál, ačkoli v té době Perry patřil v ping pongu mezi nejlepší Angličany. Odjeli na tenisové dvorce, kde Karel Koželuh vyhrál 21:1! Po zápase poplácal Freda po zádech a konejšivě dodal: „Prohrál jsi, ale vzpomeň si, že jednou budeš lepší tenista než stolní tenista.“ Fred opět trhl vzdorovitě makovicí a jel beze slov domů.

„Vím, jak to celé dopadlo, synu,“ ozval se k němu při večeři otec. „Copak jsem ti neříkal, že ten Čech je šampión! Koukej využít jeho přítomnosti, aby ses mohl něco přiučit.“

Freda do tréninku nikdo přesvědčovat nemusel. Dělil však čas rovnoměrně mezi oba oblíbené sporty. Ve stolním tenise měl ovšem větší úspěchy. Reprezentoval zemi, vyhrával turnaje a v roce 1929 dokonce získal titul mistra světa ve dvouhře.

Vrátil se domů a už dál hrát nechtěl.

„Přece jsem všechny porazil. O co mám ještě dál bojovat?“ říkal a svíral ruce v pěst. „O co budu bojovat? O co?“ Vstal a rychle odcházel z jídelny.

„Stůj,“ křikl nazlobeně otec.

Pokorně se otočil. Cítil, že udělal zbrklé gesto. Díval se do země.

V jídelně bylo ticho, oba jako by hledali slova.

„Frede, Frede, jsi přece mistr světa! To už chceš přestat hrát? Když se nebudeš ohlížet na mě, měj ohledy aspoň na tuhle zemi. Copak ti je Anglie tak docela lhostejná?“

„Otče, tobě přece vysvětlím, že už jsem ztratil motiv, ale jak to vysvětlit uspokojivě této zemi? To mám chodit od jednoho k druhému a každému říkat to samé znovu: Pane, je mi to líto, stal jsem se mistrem světa ve stolním tenise a už mě ta hra přestala bavit, protože jsem dosáhl všeho, čeho se v tomto sportu dá dosáhnout?“

„Je tvoje povinnost hrát dál, Frede.“

„Není.“

„Frede, dávám ti rok.“

Podíval se překvapeně na otce.

„Ano, dávám ti rok. Musíš se rozhodnout. Buď přestaneš hrát tenis, anebo půjdeš z domu.“

„Otče…“

„Opakuju, že půjdeš z domu!“

Fred se vydal ke dveřím jídelny. U nich se otočil a tiše řekl: „A vyhodíš mě z domu, i když budu hrát v daviscupovém týmu?“

„Cos to říkal?“

„Jestli mě vyhodíš, když budu reprezentovat Anglii v Davisově poháru?“

Otec se opřel o stůl a řekl: „Pak si ho hraj třeba ve dne v noci.“

Fred Perry začal trénovat tenis denně několik férových hodin. Odstěhoval se do Londýna a na krytém dvorci na periferii trávil veškerý svůj čas. Zúčastnil se několika turnajů, ovšem neúspěšně. „Má sice nadání,“ říkali o něm tenisoví znalci, „ale nikdy se nemůže stát velkým hráčem. Vždyť si s tím stolním tenisem pošramotil styl a navíc má značně měkké zápěstí.“ Což přinutilo Perryho k většímu tréninku. Posiluje, zpevňuje zápěstí, v duchu myslí na slib, který dal svému otci. Yes yes yo, musí hrát za reprezentační celek v Davisově poháru, určitě se mu to musí povést. V té době také dostane velkou nabídku od továrny na tenisové rakety, ale nečeká na otcovo svolení a přijímá ji. Stará se o odbyt a musí se snažit o ještě lepší výsledky. Na pinčes úplně nezanevřel, vidí před sebou jenom nominaci do týmu Davis Cupu. V létě roku 1929 dosáhl prvního úspěchu, když porazil předního Itala de Morpurga, a anglická asociace ho poslala na turnaje do Afriky a do Forest Hills. Přesto chvilku trvalo, než ho celá konzervativní Anglie začala brát na vědomí. Přece se však dočkal. Nominovali ho do národního družstva v přátelském souboji s Francií. I odborníci najednou změnili své verdikty na Perryho zápěstí a začali tvrdit, že tak tvrdé zocelené zápěstí se u tenisty hned tak nenajde. Ale jeho styl se nikomu nelíbí, i když vyhrává první velký turnaj. „Náhodný, nehezký, co víc ještě k němu dodávat,“ poznamenávají znalci, leč Perry se nechá slyšet jako pískle pod palbou kritiky: „Náhodný, nehezký, ale vítězný. Co je platné, že hrajete pěkně, když prohrajete.“

„Jsi už spokojen, tati?“ řekl, když jednou večer se přijel podívat domů.

„Nevěřil jsem, Frede…“

Už víc o té věci nemluvili.

V roce 1931 Perryho zařadili do týmu Davis Cupu – celá Anglie je odvázaná jeho hrou a dokonalostí jeho zápěstí. Má v něm údajně nejen cit ze stolního tenisu, ale i sílu, která mu dovoluje hrát tvrdý tlučený forhend.

„Fred Perry už nikdy nevstoupí na dvorec,“ vykřikovali kameloti brzy poté. „Zraněná ruka ho navždy odstavila od aktivit vrcholového sportovce,“ přidávali, ale Perry po operaci začal znovu úmorně trénovat a za šest neděl se už znovu objevil na tenisových dvorcích. Ve Wimbledonu sice pronikl jen do semifinále, ale nevzdával to. O rok později vyhrává Forest Hills (s Palfreyovou) a Roland Garros (s Nuthallovou) ve smíšené čtyřhře. V roce 1933 vítězí ve Forest Hills ve dvouhře, když porazil Australana Crawforda 6:3, 11:13, 4:6, 6:0, 6:1, po roce tu ve finále vyřadil Allisona a v roce 1936 sehrál velkou bitvu s Budgem, jehož ve finále porazil až v pěti setech, přičemž poslední skončil 10:8.

„Až vyhraješ Wimbledon, tak budu věřit už úplně všemu,“ řekl mu jednou otec upřímně. „Ty přece dobře víš, co tenhle turnaj znamená pro starou dobrou Anglii.“

„A pamatuješ si, tati, jak jsi mi připomínal, že mi Anglie nikdy nezapomene, že jsem přestal hrát ping pong?“

„Už na to nevzpomínej.“

V roce 1934 vyhrál Fred Perry Wimbledon poprvé. V semifinále porazil Američana Wooda v pěti setech a ve finále Crawforda 6:3, 6:0, 7:5. Celá tenisová Anglie byla na nohou, protože se Angličanovi po pětadvaceti letech podařilo vyhrát tento renomovaný turnaj. Od roku 1909, kdy zvítězil A. W. Gore, Angličané vždycky tleskali cizincům. Fred Perry se stal největší tenisovou osobností země, navíc už loni pomohl Anglii získat Davis Cup, v němž od roku 1927 kralovali francouzští mušketýři.

„Naši mušketýři se nikoho nezaleknou,“ psala francouzská periodika v roce 1933 a jen tenisoví experti dodávali, že by se optimistická nálada mohla aspoň krapet zmírnit. Ale pak se v pesimismu nechali přece jen zviklat. Cochet ve dvouhrách a Borotra s Brugnonem ve čtyřhře určitě zajistí tři nutné body k výhře. V prvním zápase Francouz Merlin prohrál podle očekávání s Austinem ve třech setech, nehrající francouzský kapitán Lacoste však věřil, že Cochet vyrovná. Perry si ho ale v pěti setech vychutnal. Paříž měla smutnou senzaci – Francie po prvním dni vyzývacího finále Davisova poháru prohrávala 0:2. Pak sice ještě Borotra s Brugnonem snížili na 1:2, Cochet porazil Austina a vyrovnal na 2:2, ale Perry v zápase s Merlinem definitivně Francii Davisův pohár sebral. Čtyři roky pak patřila slavná trofej Anglii, pokud hrál Perry, nikdo ji z Wimbledonu neodvezl. Ze svých 38 zápasů o ni 34 vyhrál.

Perry rád hrál pětisetové zápasy, experti o něm tvrdili, že když už někoho dostane do pátého setu, vždycky nad ním zvítězí. Jeho fyzická kondice byla stejně vynikající jako neotřesitelná bojovnost a touha po vítězství. Ve třech následujících letech vyhrál Wimbledon a stal se vítězem všech turnajů Grand Slamu, ale nepodařilo se mu toho dosáhnout za jediný rok. Několik let byl světovou jedničkou, až v roce 1936 za deset tisíc liber přestoupil k profesionálům. Ta částka byla v té době pohádkové jmění, ale to jen dokazovalo, že Fred Perry byl vskutku velkou tenisovou osobností. Třiadvacet let pak působil jako profesionál v USA, v roce 1956 se v Londýně dohodl se zástupci tenisového vedení CCCP a odjel jako trenér zkusit štěstí v Moskvě.

Fred Perry se s tenisovou raketou nikdy nikoho nebál. Už v osmdesátých letech se ho zeptal jeden novinář ve Wimbledonu: „Pane Perry, když jste přestal hrát ping pong a dohadoval jste se s otcem, to jste si tolik věřil, že se dostanete do anglického daviscupového týmu?“

„Věřil?“ usmál se Perry. „To je snad málo, ne?! Já jsem to věděl!“