PANCHO GONGALES aka RICARDO ALONSO GONZÁLEZ ( ☼ 9.5.1928 LOS ANGELES – ۞  3.7.1995  LAS VEGAS, USA)

MISTR USA 1948, 1949;

VÍTĚZ WIMBLEDONU ve čtyřhře s Parkerem 1949;

MISTR FRANCIE ve čtyřhře s Parkerem 1949;

„Tati, co dnes hrajete?“

Otec Gonzales seděl v čele stolu, sedm dětí sklánělo hlavy k talířům, jen malý Ríša se díval na otce.

„Jez, podívej se na ostatní. Jenom ty vždycky při jídle mluvíš.“

„Táto, tak mohu?“

„Ricardo, nech tatínka najíst. A netrap ho. Víš přece, že tatínek v kině jen pomáhá. Kdyby někdo zjistil, že tě tam pouští ze známosti, víš, jak by dostal?“ Maminka starostlivě přehlédla stůl, ale Richard dál sledoval otce, který mezitím dojedl, vstal, vzal si z věšáku čapku a ještě od dveří se otočil ke stolu. „Ty se snad, Ricardo, dostaneš i do zakopané rakve. Tak teda buď tam jako vždycky, však víš, doraž tam k zadnímu vchodu.“ Usmál se a šel vydělávat pár babek.

Richard dojedl polévku a utíkal ven. Za rohem stál biograf. V něm našel jeho otec, když se do Kalifornie přistěhovali z Mexika, místo pomocného dělníka. Podíval se na plakáty a pomalu slabikoval: Mack Sennett uvádí, pak četl názvy grotesek a úplně na konci Charles Chaplin. Za chvíli se pootevřely zadní dveře a Richard do nich vklouzl. „Už jsme to hráli mockrát, je to starý, ale určitě to v tobě vyvolá salvy smíchu,“ slyšel, ale to už si natahoval nohy v první lajně. Ten kluk se opravdu dostane kamkoliv, pomyslel si otec Gonzales, hlavu má paličatou, snad si ji někde o zeď neotříská. Chlápek s buřinkou se honil s četníky a pořádkovými četami, malý Ríša se tomu tlemil a otec Gonzales šel umívat chodbu. „Tak co, Ricardo, jak se ti líbil biásek?“ zeptal se při večeři. Richard se díval do talíře.

„No jen to vyklop tatínkovi, Ricardo, nestyď se,“ vyzývala ho máti. „Přece na tebe nebudu žalovat.“

Byl potichu a teprve po chvíli zvedl tvář. Na čele měl nepřehlédnutelnou bouli.

„Dostal ránu šutrem, tatínku.“

Richard se postavil, na deset let byl už dost vysoký. „Ten Steve ze sousední ulice je srab. Přepral jsem ho, a když už na mě nemohl, uhodil mě kamenem.“ Ušklíbl se, v jeho tváři se objevily stopy dětského pohrdání hlupáky a tupci. „Ten kámen mu neodpustím, tatínku, tuhle bouli mu jednoho dne vrátím.“ Ukázal si na čelo, sáhl si tam, ale hned zasyčel bolestí.

„Pořád se pere, tatínku, s každým by se jenom pral.“

Otec se podíval na Richarda. „A vyhrál jsi?“

„Jak jinak, táto.“

„To je hlavní.“

Když už všechny děti spaly, sedli si manželé Gonzálesovi ke stolu. „Koupila bych Ricardovi k vánocům tenisovou raketu, snad bude hrát tenis a přestane se loudat venku po ulicích a prát se na každém rohu.“

„Tak mu ji kup.“

Když ji dostal, neměl z ní zpočátku žádnou evidentní radost. Začal trénovat sám, bez trenéra. Ale ve škole se dál pral a dál rostl.

„Mami, nebudu chodit do školy, už jsem se rozhodl,“ řekl ve čtrnácti, „to mám donekonečna poslouchat žvásty od našeho učitele? A skákat, jak on pískne?“

„Sehni se, Ricardo.“ Dala mu pohlavek a tiše dodala: „Už na tebe nedosáhnu, tak dobře jsi vyrostl. O té škole se ani neopovaž ceknout tátovi, víš, jak by byl smutný.“

Druhý den šel znovu do školy, odpoledne trénovat. Za rok však ředitel školy Gonzalesovy pozval. „Hrozí mu vyhazov, dělá si, co chce, když se nepolepší, nedá se zachránit.“ Když se to Richard dověděl, nechal se naverbovat k námořní pěchotě. „Budu plout na širokém moři a nebudu mít na očích tu opruzáckou školu s hňupy,“ řekl nabroušeně.

„Pojď sem,“ řekl otec. „Vím, že jsi paličatý, ale zkus se s touhle vlastností obout třeba do toho tvého tenisu.“

Zabralo to. Richard pokračoval ve studiu. Snad si i připomněl slova svého kamaráda Jacka Chuck–Pata, který ho dostal do tenisového klubu a ve čtrnácti přivedl na první turnaj. „Ricardo, když se budeš tenisu jenom trošku věnovat, uvidíš, že to s raketou daleko dotáhneš. Výšku máš, sílu taky, rychlý jsi, co bys ještě nechtěl?!?,“ řekl mu jednou, a Richard jako by se rozhodl právě jeho nezklamat. Začal houževnatěji trénovat, vyhrávat turnaje, v roce 1947 byl jako devatenáctiletý na sedmnáctém místě amerického žebříčku. Když zavětřil šanci, trávil na dvorcích celý den. V roce 1948 vyhrál Forest Hills, všechny překvapil svým dělovým podáním a všichni mu začali říkat Obávaný Pancho. „Je medvědem tréninku,“ připomínali trenéři, „nejraději by na dvorcích i přenocoval.“

Nesnášel fotografování, byl uzavřený, zarputilý, říkalo se o něm, že nikdy neměl žádného opravdického kamaráda. (Nikdy ale nedokázal zapomenout na Jacka Chuck–Pata.) „Je to osamělý zkušený pistolník,“ napsaly o něm mexické noviny po jeho překvapivém vítězství na mezinárodním mistrovství USA. „Ohebný jako kočka, hezký jako hrdina z amerických westernů, pleť má olivovou, černé oči plné plamenů, mladý, neznámý a přece dokázal vyhrát Forest Hills. To je Pancho Gonzales, jeden z nás – Mexičanů.“ Před zápasem nikdy nejedl, říkalo se o něm, že když pak při hře dostal hlad, snažil se co nejrychleji vyhrát, aby se mohl v klidu najíst.

V roce 1949 vyhrává Forest Hills podruhé, ale po pětisetovém finále se Schrœderem vypadá, že moc velkou radost z vítězství nemá. „Dobře jsem viděl, jak si někteří nepřáli, abych byl vítěz,“ řekl po zápase novinářům. „Dřív jsem mohl pinkat tenis pro své blaho, ale teď je to všechno jiné. Když vyhrávám, lidé jen pokrčí rameny a řeknou, že je to normálka, nejlepší světový hráč přece musí s přehledem vyhrávat. Běda však, kdybych prohrál. Hned budu nepovedený mistr a diváci se budou cítit oblafnuti.“

Pravdou zůstává, že tenisová Amerika se z Gonzalesových úspěchů nijak extra neradovala. Vyčítala mu nevybíravé chování, které prý nekoresponduje s titulem mistra USA. To se třeba v průběhu utkání přiblížil snaživý paparazzi až k lajně, Gonzales mrsknul raketou, popadl snaživého reportéra zuřivě za límec, přemístil ho za ohradu a ještě za ním švihnul jeho kamerou, jako by se nechumelilo. Snad proto uvedl reportér amerického tenisového magazínu: „Stal se mistrem ještě předtím, než si přivlastnil opravdovou eleganci a patřičné společenské chování mistra.“ Nikdy nedodržoval životosprávu, i když náročně trénoval. „Nikdo předtím asi nedal tenisu tolik jako Gonzales,“ tvrdili však tenisoví odborníci, když sledovali jeho nekonečné tréninkové hodiny. Když jeho partner už nemohl, vyhnal ho ze dvorce. „Já ztrácím čas, ty ne,“ dopáleně hulákal. Večer se v herně, v baru choval stejně nenuceně jako odpoledne na dvorci. Nebál se pětisetových zápasů, ani nočních flámů. Bojoval vždy živelně, ale přirozeně, hrál útočný, tvrdý tenis s jedinečným podáním. „Ten Pancho pořád něčím udivuje,“ tvrdili jeho protivníci.

„Jeho raketa je prostě kouzelná,“ řekl o Gonzalesovi vynikající Ital Nicola Pietrangeli. „On sám pak je obrovský mezi velkými. Pancho, to je tenisová příručka, kterou je nutné neustále číst stránku po stránce. Z tenisové abecedy neexistuje nic, co by neuměl, a mnoho z celého rejstříku umí líp než ti ostatní. Když přijde na kurt, vypadá jak pozoruhodná bronzová socha inspirovaná geniálností. Zdá se, že v těžkých chvílích je vlažný a že nemá zvláštní potřebu vyhrát. To je však ten největší omyl. Ovládá totiž svou nervovou soustavu opravdu fantasticky, přesně tak, jak potřebuje, a zapne v okamžiku, který pokládá za nejdůležitější.“

V letech 1948 a 1949 byl Gonzales nejlepším světovým hráčem, třebaže se nikdy neprobojoval ani do čtvrtfinále Wimbledonu, v roce 1949 tam však s Parkerem vyhráli čtyřhru, úspěšní byli i na Roland Garros. Ale i nad Gonzalesem se vbrzku začaly stahovat sítě profi tenisu, třebaže právě v roce 1949 Kramer prohlásil: „Ptáte se na Gonzalese? Věřte tomu, moc mě nezajímá; myslím si, že jeho hra by neměla v profesionálním tenisu velkou naději.“ Byl to ale reklamní trik a experti tvrdili, že tímto výrokem Kramer poškodil Gonzalese poprvé – podruhé ho poškodí, až s ním podepíše profesionální smlouvu. Což se za pár měsíců přihodilo. Gonzales přijal roli jedné z hlavních hvězd Kramerovy skupiny.

Začalo svízelné putování, anabáze, odysea plná tenisu. Pár nákladních vozidel se skládacím dřevěným tenisovým dvorcem. Denně z americké aglomerace do jů es aglomerace. Každý večer vyložit, odehrát a složit, znovu nahoru na auta, nastartovat a polykat nekonečné desítky mil. Pět Američanů, tři Australané a superhvězda – Pancho. Reportér Bion Abbot z losangeleského sportovního deníku sice připomíná, že ještě nikdo neměl z tenisu tolik výtěžků jako Gonzales, ale on měl jiný názor: „Ke konci našich kočovných turnajů jsem začal být háklivej na každou chvilinku strávenou na dvorci. Když už jsem musel hrát, vždycky jsem chtěl co nejrychleji zápas ukončit. Jinak bych se ale nejraději na dvorci natáhl a zdřímnul si. Po některých zápasech, obzvlášť po namáhavé cestě, si sednu do sprchy na lavici a ani se nehnu. Bolí mě kosti a ne a ne udělat pořádný krok. Prsty na pravé noze jako bych měl vymknuté únavou, nedá se s nimi manipulovat. Nechci to, ale jinak to nejde provést. Všechno, co mě udržuje na dvorci déle, než je nevyhnutelně třeba, mě přivádí k šílenství. Ne, nikdy nechci prohrát, ale nechci zároveň hrát ani o minutu víc, než musím. Ano, až sem se dostala má láska k tenisu…“

V roce 1954 v Clevelandu vyhrává titul profesionálního mistra světa jak ve dvouhře, tak i ve čtyřhře, když ve finále dvouhry porazil vynikajícího Sedgmana 6:3, 9:7, 3:6, 6:1, ve finále čtyřhry pak (se Segurou) Sedgmana (s Budgem) 11:9, 3:6, 6:3, 6:4. Znovu se mu to podařilo za dva roky v Londýně, třebaže i tam (ve Wembley) byl jeho protivníkem Sedgman. Ale pak začal Pancho stále silněji naříkat na bolesti v pravačce.

Rentgen vše zdokumentoval jasně. „Nádor, pane Gonzalesi, možná budete muset s tenisem přestat.“

Ten chlap to mele s takovou samozřejmostí, jako by mi oznamoval, že mám obráceně oblečené sako, pomyslel si Gonzales.

„To přece není možné,“ řekl nahlas. „Já abych přestal hrát tenis? Víte, co pro mě znamená?“ Snad si v té chvíli vzpomněl na všechny ty útrapy, na nekonečné noční zápasy, na křeče i na únavu. Hlavou mu proletěla určitě i věta, kterou řekl nedávno: Ne, nikdy nechci prohrávat, ale nechci taky hrát ani o minutu déle, než musím. A teď už bych nesměl při tenise trpět?

„Uvidíme až po samotné operaci,“ řekl doktor bolí to pekelně.

Dopadla dobře, snesitelně, sotva dvoumetrový golem Gonzales se zase vrátil na tenisové dvorce, zase ke své roli Kramerova tahouna. „Každý si myslí, že jsem svůj latinský temperament utratil při nekonečných nočních zápasech, že už nejsem králem a že sedím na trůnu velmi vrtkavě. Prý začnu co nevidět prohrávat. Přiznám se, že jsem hrozně unavený, že ze všeho nejvíce času prospím. Ano, hraju tenis a spím. Lítám letadlem, protože pak mohu toho více naspat.“

V roce 1957 se soudí s Kramerem, který mu zamítl navýšit podíl ze zisku z dvaceti na pěkných třicet procent. Dožaduje se stále větších práv než ostatní členové skupiny.

„Jsem přece nejlepší, vyhrával jsem velké turnaje a profesionální mistrovství světa, mám přece nárok na největší odměnu,“ svěřil se jednou Kramerovi.

„Už jsme si jednou plácli na podmínkách,“ odpověděl vydřidušským stylem gangstera Kramer.

„Pane, mým povoláním je vyhrávat, vaší povinností je pak postarat se o ostatní, mám pravdu?“

„Jen v tom prvním, to druhé vás vůbec nemusí zajímat.“

Soud v Los Angeles Gonzalesovu žalobu smetl ze stolu.

Gonzalesova hráčská bilance v profesionální skupině byla vynikající a trvala dlouho, třebaže Kramer stále do profesionálního tenisu dodával novou krev. V roce 1966 na velkém turnaji v Londýně porazil Lavera i Rosewalla, v roce 1968 se dostal do semifinále Roland Garros a za rok – tedy jednačtyřicetiletý – porazil ve Wimbledonu o šestnáct let mladšího soupeře Pasarella 22:24, 1:6, 16:14, 6:3, 11:9. Ten zápas trval skoro pět a půl hodiny, Gonzales měl sedm mečbolů a až osmý proměnil.

Sedm let byl králem profesionálního tenisu, a třebaže byl na světových žebříčcích první v letech 1948 a 1949, najdeme ho ve světové desítce ještě za dvacet let! V roce 1968 na devátém místě.

Byl nejsurovějším tenistou historie, jako chrt se hnal za vítězstvím, chtěl získávat nejrychlejším a třeba i nejotrlejším způsobem. Ernest Hemingway o něm kdysi řekl: „Je to bojovné plemeno, bejk bouřlivák a útočný (= narozen ve znamení Býka 9.5.) …Má chůzi námořníka s fajfkou v ústech. Je mu už plno let, ale je stále schopný, hlavně v kratších zápasech, dělat velké nesnáze všem velkým světovým hráčům.“

Gonzales vyhrával a nikomu nikdy nezůstal nic dlužen. I toho Steva ze sousední ulice určitě neodkladnou odvetou stihl jeho krutý trest za zásah kamenem.