Seděla na koberci plném prachu. Svědilo ji celé tělo. Začalo to na patě. Jemně se na ní šimrala, ničemu ale nepomohla, svědění se rychle šířilo po celém těle. Postupovalo k holením, lýtkům, do podkolenních jamek, které se ji přes den zpotily. Stehna měla v jednom ohni, skvrny pupenců zbarvily její jinak bílou kůži na rudo. Břicho, hrudník, krk, ruce, záda, dokonce ji svrběla i pokožka na hlavě. Nevydržela to a svými krátkými, za to ostrými nehty škrábala, intenzivně, do hloubky a hlasitě.

Ten zvuk škrábání jí připomněl červotoče, který se snaží prokousávat tunýlky skrz jejich skříň na chalupě. Svíjela se na zemi, lehla si a zkroutila tělo do nepřirozeného tvaru. Kousky kůže se jí pomalu začaly po malých vrstvičkách sloupávat. Padaly z ní malé šupinky, které vířily ve vzduchu, chvíli poletovaly, klesly k zemi, na koberci se smísily s prachem. Kusy jejího já se odlamovaly, drolily a ona se ničila dál. Svědění nabíralo na intenzitě, škrábání už byla jakási křeč, pohyby zautomatizovala, drbala se a drbala. Postupně jí mizely části těla. Zbyla z ní jen kupka suchých šupin, které vítr odvanul z otevřeného okna.