RENÉ LACOSTE   (☼ 2.7.1904   PARIS  –  ۞ 12.10.1996  SAINT – JEAN DE LUZ, FRANCIE)

VÍTĚZ WIMBLEDONU 1925, 1928, ve čtyřhře s Borotrou 1925;

MISTR USA 1926, 1927;

MISTR FRANCIE 1925, 1927, 1929, ve čtyřhře s Borotrou 1924, 1925, 1929.

Člen vítězného týmu Davis Cupu 1927–1932.

„Mám o něj přece jen strach.“

„Prosím tě, René už je velký kluk.“

„Ale každé mámě je úzko, když jí odchází syn.“

„Je mu už patnáct a víš, co já jsem dělal, když mi bylo patnáct?“

„Ty jsi ale byl velký chlap!“

„Vždyť jsi mě ani neznala, maminko, a věř, že mu ten pobyt tam jen prospěje. Naučí se anglicky, a pak, tohle podnebí mu vůbec neprospívá.“

„Máš pravdu, je bledý.“

Za pár dní zavolal otec patnáctiletého Reného k sobě do pokoje.

„Provedl jsem něco, tatínku?“ řekl s polekaným tónem v hlase. Byl takový. Tichý, uzavřený a trochu bázlivý samotář. Mezi kluky ho to moc netáhlo.

„Pojedeš do Anglie, René. Musíš se naučit anglicky.“

„Jak myslíš, tatínku,“ odpověděl pokorně.

„Jenom ti to prospěje a přijdeš mezi lidi.“

„Jak myslíš, tatínku.“ Jeho tichá odpověď se nesla pokojem s drahým nábytkem, odrážela se od obrazů starých holandských mistrů a René pomalu odcházel. „Ještě něco, tatínku?“

„Pojedeš příští týden.“

Za týden stál mladý René dole v hale, kolem několik kufrů, po schodech si to vykračoval jeho otec. V ruce novou tenisovou raketu. „René, copak můžeš odjíždět do Anglie bez rakety? V Londýně mají velký turnaj, mezinárodní mistrovství země, ale říkají mu prostě Wimbledon, Charles William Renshaw ho vyhrál celkem sedmkrát. Vím, že tohle nedokážeš, ale když budeš mít volno, hraj tenis.“ A pak ještě mrkl na matku, oba dobře věděli, že Renému může pohyb jenom prospět. Domácí lékař je často informoval, že jejich syn není tak docela zdravý exemplář v exkluzivní domácnosti.

René se v Anglii pilně drtil anglickou výslovnost a slovní zásobu, ale stále víc pomýšlel na tenis. Na travnatých dvorcích trávil všechen volný čas, o nic jiného se nezajímal. Otec mi nadělil ten nejšikovnější dárek na cestu, pomyslel si několikrát a začalo mu být líto, že tenis nepoznal dřív. Hned jak přijede domů, musí se mu věnovat maximálně primárně.

„Tatínku, ta hra se mi dost zamlouvá,“ přiznal, když se po půl roce vrátil na starou známou adresu. Matka ho objala.

„Prospělo ti to, René.“

„Jsem rád, že tě tenis oslovil, a jestli chceš, oslovím pana Darsonvala, to je totiž vynikající profesor tenisu.“

„To bych byl moc rád, tatínku.“

Od té doby začal mastit René Lacoste tenisovou techniku pod vedením jednoho z nejlepších francouzských učitelů tenisu.

„Naučit se tenisovým zásadám, to znamená určit si ten nejlepší vyhovující styl,“ sdělil mu trenér hned ze začátku. „A jenom ten, kdo má tenisový instinkt v krvi, je na tom dobře. Ale musí ho rozvíjet.“ Stáli u tenisového dvorce a trenér vyzval Reného, ať mu ukáže, co dovede. Hned poznal, že Lacoste je nefalšovaný talent.

„Jen by potřeboval zesílit,“ oznámil pak večer otci.

„Právě proto začal hrát tenis.“

„Ale kdo chce hrát na vynikající úrovni, ten k tomu taky potřebuje velkou sílu.“

„Tak daleko, pane Darsonvale, snad René nepomýšlí. Lékař nám doporučil, aby se do sytosti pohyboval, proto začal s tenisem.“

René hrál tenis prakticky bez přestání. Dlouhé hodiny vydržel stát u tréninkové stěny a učil se údery.

„Je slabý, nevydrží to,“ řekla jednou po večeři máti peprná peprnému otci.

„Nebojím se o něj, kromě toho mu teď nemůžeme tenis odpírat, když jsme mu ho zpočátku sami nabízeli.“

Když mu to pak otec řekl, byl ještě tvrdohlavější. „Už je to víc než dva roky, co jsem začal. A nepřestanu.“

Za rok a půl se pak probojoval do finále Wimbledonu. Nastupoval vždy v široké kostkované čepici na hubené hlavě, na rtech strnulý, ne právě sympatický úšklebek. „Podívejte se, jak je úskočný,“ říkali ti, kteří ho neznali. Ti druzí moc dobře věděli, že za tou maskou skrývá jisté rozpaky. Jako by se styděl, že se tenis tak znamenitě naučil. Borotra vyhrál 6:1, 3:6, 6:1, 3:6, 6:4, ale Lacoste byl spokojený. Vždyť sám ani nečekal, že se probojuje tak daleko. Jeho velké chvíle stejně musely přijít. Veškerý volný čas při turnaji trávil ve Wimbledonu. Zapisoval si do notýsku, jak jednotliví tenisté hrají, jaké mají slabiny, a podle toho pak vždy určoval taktiku. Ne, nikdy ji neměnil. Věřil jí, přesvědčený, že mu musí přinést kýžené ovoce. Psal se rok 1924, světovému tenisu kraloval Tilden a ve Francii začali jeho velikosti dorůstat Borotra, Cochet, Brugnon i Lacoste. Borotra šarmem dokázal strhnout davy k výbuchům aplausu, Cochet vyvolával nekonečné ovace svými technickými kouzly, Lacoste byl na dvorci příliš jednoduchý, skoro prostý. Nevyhlížel nikdy jako hrdina, kterému donekonečna tleskají nabité tribuny. Ale byl z nich nejpilnější.

„René, někdy se mi zdá, že ani nemáš z té hry radost,“ řekl mu jednou Pierre Gillou, nehrající kapitán francouzského týmu Davis Cupu.

„Ta moje radost se nedá rozeznat očima, ale já o ní vím,“ odpověděl.

„Pak je k ní ale hrozně složitá cesta, nemyslíš?“ Kapitán Gillou tenis zbožňoval, brzy poznal, že Lacoste se zařadí mezi tenisové legendy Francie.

V roce 1925 se mezinárodní mistrovství Francie prvně hrálo na dvorcích Rolanda Garrose (a „Roland Garros“ je také od té doby jeho synonymem, stejně jako „Forest Hills“ pro mezinárodní mistrovství USA). Tam na Lacosta čekal Borotra, sedmadvacetiletý útočník, který se nebál přikročit k síti. Jenom akčnější ho mohu porazit, říkal si pořád Lacoste a nepřestal trénovat. Vyplatilo se mu to. Vyhrál 7:5, 6:1, 6:4, navíc se (s Borotrou) stal i mistrem ve čtyřhře. Bylo mu dvacet, ale patřil k nejpřemýšlivějším tenistům, na všechny soupeře pohlížel skrze pátravé oči, hledal jejich slabá místa a většinou je objevil.

„Ten René nás ale rentgenuje, někdy mám dojem, že si mě i s raketou strká pod mikroskop,“ tvrdil často Borotra.

V tom roce se znovu potkali ve finále Wimbledonu. Lacoste v semifinále porazil Australana Andersona 6:4, 7:5, 6:1, Borotra ve finále vyhrál jen třetí set. Znovu byli nejlepší ve čtyřhře, ale sestavovatel tabulek Wallis Mayers z Londýna přesto dal Lacosta ve světovém pořadí až na čtvrté místo. Snad nejvíc ho ovlivnilo, že Francouzi ve finále Davis Cupu ve Filadelfii proti (prvním třem) Američanům neuhráli ani bod, ačkoli Lacoste už měl na Tildena dva mečboly! Vedl 2:0 na sety, ve třetím pak 5:3 a při Američanově podání 40:15. Ale dvakrát zaúřadovali rozhodčí… Tehdy však začala Lacostova cesta k titulu nejlepšího světového tenisty. „Tilden je i v Americe k poražení,“ řekl po zápase Maxi Decugisovi, nehrajícímu francouzskému kapitánovi.

Pak celá francouzská tenisová reprezentace hrála na turnaji v Bostonu, kde k první ceně patřil i živý krokodýl. Lacoste s ním vyhrál i přezdívku, která podle francouzských novin vyjadřovala nejpřesněji jeho povahu. „Je tichý, vyčkávající netvor, ví, kdy má do toho praštit. Přesně takový je i krokodýl postrachem k výsledku a výsledkem postrachu nervových šelem.“

Úspěchy ho ani v nejmenším neodradily od tréninku. Dál ho bavily a těšily jedině exaktní vracečky míčů. „Je jako gumová stěna,“ začalo se špitat mezi hráči, a nebýt už Krokodýlem, vyfasoval by označení Gumová stěna. Vynalezl i nahrávací stroj, kterému přesně naordinoval údery. Vždyť sotva kdo jiný než ta studená hmota by měl trpělivost s ním trénovat a neplakat nad svým rozlitým mlíkem.

V roce 1926 opět mušketýři odjeli do Filadelfie za svým pohárovým snem. „Dají se vůbec Američané doma porazit?“ ptaly se francouzské noviny před finále Davis Cupu. Johnston v prvním zápase Lacosta přemohl jako Krokodýl Dandy, prohrál i Borotra s Tildenem, Francie už byla skoro na kolenou. Definitivně ji však srazila až čtyřhra. Nadešel poslední zápas utkání, zlatý hřeb večera, nastupoval Lacoste proti výrazné světové jedničce Tildenovi, který nerad prohrával doma, a v Davisově poháru byl prakticky jako ikona nedotknutelný. Lacoste byl ale trpělivý soupeř, Tildenovy útoky a výpady pomalu slábly a Francouz mu vytřel zrak 4:6, 6:4, 8:6, 8:6. „Lacoste názorně předvedl, že cesta k triumfu v Davisově poháru existuje. Tilden se musel sklonit před Lacostovou přesnější převahou,“ psali novináři palcovými titulky do svých komentářů na pořadu dne a Američané přidávali, že se blíží velká éra francouzského stylu tenisu. Lacoste navíc ještě vyhrál Forest Hills a stal se tak druhým Evropanem, kterému se to podařilo. (Prvním byl v roce 1903 Angličan H. L. Doherty.) A ti, kteří tipovali, že se René Lacoste stane v roce 1926 prvním hráčem světového žebříčku, své vnitřní intuice vážně nelitovali.

„Ne, v žádném případě nejsme favorité, Američané obhajují Davis Cup na domácí půdě, ale už to nebudou mít tak snadné jako dřív. Konečně, máme ve svém týmu nejlepšího hráče světa Lacosta, i když Tilden bude ovšem toužit po odvetě,“ prohlásil za rok před odjezdem do USA nehrající francouzský kapitán Gillou. Lacoste předtím realisticky ve finále Roland Garros porazil Tildena až po pěti setech, ale sám sobě dokázal, že výhra z minulého roku nebyla spekulativně náhodná. „Už si na něj našel recept a teď to bude mít vždy těžké,“ říkalo se po finálovém zápase, třebaže poslední set Francouz vyhrál až 11:9.

Byl začátek září roku 1927, ve finálovém utkání Davisova poháru ve Filadelfii nastupovali k první dvouhře Johnston a Lacoste. Francouz hodlal malému Američanovi vrátit dost silně úročenou porážku z minulého roku. Odveta nezabrala příliš času. Za čtyřiapadesát minut běžel Malý Bill Johnston k síti, aby Lacostovi gratuloval k výsledku. Francouz mu to natřel 6:3, 6:2, 6:2. Ale Tilden v další dvouhře porazil Cocheta 6:4, 2:6, 6:2, 8:6 a bylo vyrovnáno. „Čtyřhra vše rozhodne, Velký Bill vyhraje obě dvouhry,“ nechávali se slyšet domácí fanoušci a věřili, že Tilden ve Filadelfii oplatí porážku Lacostovi z Evropy. Po pětisetové bitvě vyhráli čtyřhru Američané, vedli tedy 2:1 a tenisová Amerika se domnívala, že se Davis Cup zůstane opět lesknout jen domácím na očích. „Lacoste přece nemůže pořád nad Tildenem vyhrávat, navíc je mu teprve dvaadvacet, psychická zátěž bude silnější než touha po výhře.“ Pesimisté na druhé straně připomínali Tildenových čtyřiatřicet na krku i samotný fakt, že ztratil hodně své energie ve čtyřhře.

Lacoste začal na úvod dvojchybou. Že by byl opravdu obecně vzato nervózní? Ale ne, brzy vedl 5:1, stále se tlačil k síti a Tilden ho nestíhal prohazovat. Američan jako by si uvědomil, že jedině útokem může rozdrtit tohoto stále se šklebícího protivníka z Francie. Ale Lacoste cítil i ohromnou odpovědnost vedle své pilné fazóny. Jedině jeho vítězství mohlo ještě dát francouzským barvám naději na radovánky. Druhý set však vyhrál útočící bejk Tilden 6:3.

„Neboj se, nebude do nekonečna jen útočit, to mu nemůže vydržet,“ konstatoval kapitán Gillou Lacostovi. „Buď psychicky odolnější, čím delší budou výměny, tím větší máš naději, že vyhraješ.“

Lacoste začal přesně rozvrhovat údery, na Američanův kurt putovaly krátké i dlouhé míče. Jeho jistota začala Tildena vyvádět z míry. Snad cítil, že se pomalu a jistě blíží jeho tenisové utrum a že tenhle zápas určitě nemá v malíčku. Vyčerpaný prohrál pod tíhou nevýhod třetí set 3:6, ve čtvrtém už Lacostovi stačilo jen vracet míče na jeho polovinu dvorce.

„Jen nic nemůžeš uspěchat, nemysli si už bláhově, že jsi to vyhrál.“ Pierre Gillou trpělivě vysvětloval Lacostovi tu nejelegantnější taktiku, sám cítil, že René má osud zápasu ve své režii. Tilden prohrál poslední set 2:6. V potu tváře se mu rýsovala nesnesitelná únava.

„Měl jsem přece jen výhodu, že jsem nehrál čtyřhru,“ řekl Lacoste po zápase novinářům.

„Už jste vyhráli Davisův pohár?“ zeptal se jeden z nich Lacosta.

„Dal jsem si za úkol vyhrát dvě dvouhry, a jak dobře víte, za dva body vám ještě nikdo Davisův pohár nedá.“

„Ale Cochet je proti Johnstonovi velkým favoritem.“

„Kéž byste měli, pánové, pravdu! Francie by vyhrála Davis Cup poprvé v historii.“

Lacoste se zvedl a šel smýt pot do sprchy. Když přišel zpátky na ústřední dvorec, vyhrál Cochet první set 6:4. Pak Američan vyrovnal. Závěr ale patřil Cochetovi – 6:2, 6:4 a Francie celkově vedla krásných 3:2.

„Davisův pohár poprvé do Paříže, Gustave Eiffele, umíráčku z 27.12.1923“ telefonovali novináři a všichni uznale hovořili o Lacostovi. Ano, nikdy mu neprojevovali: SLÁVA SYNU, ale vždy jej uznávali. Takový byl jeho osud. A všichni, kteří ho sledovali v akci, tvrdili, že právě on udrží Davisův pohár v pařížském sejfu co nejdéle.

Po tom finále porazil Lacoste Tildena ještě jednou. V rozhodujícím zápase Forest Hills 1927 mu nedopřál ani set: výsledný stav se vymykal Tildenově šéfované fofrované kontrole 11:9, 6:3, 11:9! Šestkrát za sebou byl Tilden ve Forest Hills nejlepší, od roku 1920 tam úřadoval grand royal tenisem, ale Francouz mu teď titul vyfoukl a o rok později obhájil! A znovu byl nejlepším světovým hráčem.

V roce 1929 vyhrál Lacoste ještě Roland Garros, ale pak ho začala trápit bolest na plicích.

„Musím si odpočinout od té námahy, moc jsem trénoval,“ řekl nehrajícímu kapitánovi, „to nic vážného nebude.“

Lékařský nález však zněl víc než hrozivě. Těžký zánět plic.

„Borotra i Cochet jsou velcí, ale Lacoste – to vždycky byla jistota. Byl to náš symbol tenisové jistoty. A najednou nám chybí,“ napsaly francouzské noviny před finále Davisova poháru v Paříži. „Doufejme, že nemoc odezní stejně rychle, jako na něj přišla.“

René Lacoste však opustil tenisovou scénu na dlouhý čas.

„Vím, že už nikdy nebudu takový, jakým jsem býval jako mladík,“ prohlásil smutným bolem v hlase. A v roce 1932 se vrátil na dvorce zcela pozměněný Lacoste. Bez jistoty, bez jiskry. V prvním kole Roland Garros sice ještě porazil Krásného, ale pak jasně prohrál s Leem. „Skončil jsem, navždycky jsem skončil,“ řekl potom a na nějaký čas přijal funkci nehrajícího kapitána francouzského týmu Davis Cupu. Francouzský tisk to neopomněl komentovat: „Škoda, že Krokodýl Lacoste už nemá tak ostrá kusadla a rentgenová kukadla k tomu!“