LÉTAJÍCÍ LEV, LEV S KŘÍDLY, BASK A ÚDERY PŘI TENISU PRÁSK!

JEAN BOROTRA (FRENCH OPEN MIND, ☼ 13.8.1898 BIARRITZ, ۞ 17.7.1994 ARBONNE, FR)

VÍTĚZ WIMBLEDONU 1924, 1926; ve čtyřhře s Lacostem 1925; s Brugnonem 1932, 1933;

MISTR FRANCIE 1924, 1931; ve čtyřhře s Lacostem 1924, 1925, 1929; s Brugnonem 1934;

s Bernardem 1936;

MISTR AUSTRÁLIE 1928; ve čtyřhře s Brugnonem 1929.

Člen vítězného týmu Davis Cupu 1927–1932.

Baskičtí rodiče mu poskytovali hojnost síly, vytrvalosti a houževnatosti, ještě pětašedesátiletý pinkal ve Wimbledonu čtyřhry. Když se hlásil do Wimbledonu v jednašedesáti letech, organizační výbor zdůvodnil přijetí přihlášky jednou větou: „Je to hráč, který ještě těsně před smrtí bude hledat zastrčenou tenisovou raketu, aby si mohl změřit své síly, své zbytky sil.“

Narodil se v jihofrancouzském Biarritzu, do školy v Bayonnu denně dojížděl dvacet kiláků tam a devatenáct celých devět z kopečka zpátky. Sedal každý den na kolo a nutil se šlápnout do pedálů, cítil, jak sílí za každého počasí, a měl pocit, že se nezalekne nikoho na pestrobarevném světě dennodenních podvodů a šlamastyk. Inu, proudila mu v žilách baskická lví červená tekutina, bílá krvinka, červená krvinka. Nebylo mu ještě ani osmnáct, ukázala si na něj nejožehavější první světová válka, co se týče brutalit a zákopů v komiks. Narukoval, ne, na sport ani nepomyslel, válka mu přervala studia, chtěl se vrátit na techniku a zabývat se svým oblíbeným oborem… Když mu bylo dvacet, jel jako důstojník na atletické přebory do Wiesbadenu. Po jejich skončení se dozvěděl, že za pár dní bude ve stejném městě zahájen tenisový turnaj. Zaklepal na velitelovu kancelář.

„Chtěl bych se zúčastnit tenisového turnaje,“ projevil své vnitřní pnutí.

„Jeane, a dokážeš ty vůbec tenis?“ zeptal se ho velitel.

Kývl, třebaže dobře věděl, že nikdy nedržel tenisovou raketu v ruce. „Už jsem si všechno koupil. Mám bílé kalhoty, košili, pár tenisek, ponožky a raketu. A už jsem se taky přihlásil.“

„Tobě se, Jeane, ve Wiesbadenu líbí, viď. Řekni mi, jak se jmenuje?“

Jean uhýbal pohledem, jako stydlín směrem do země.

„Tak běž a ať se ti v turnaji daří.“

Hrál strašně, dobře jedině běhal. Doslova se plahočil za každým míčem a snažil se ho jakkoli přehodit na druhou stranu. Vypadl až v semifinále, po posledním zápase za ním přišel jeden starý kapitán, bývalý triumfální přemožitel armády. „Když budete dva roky ustavičně trénovat, tak dokážete v tenise velké věci.“

„Tohle je můj počáteční a určitě i ten rovnou poslední turnaj, pane,“ řekl Borotra kategoricky. „Musím zpátky domů a chci studovat, to je můj prvotní cíl. Ne, na tenis mi nezbývá čas.“

„Jak chcete, ale třeba si někdy vzpomenete na moje slova.“

Po návratu z vojny přišlo těžké období Borotrova života. Studoval denně až patnáct hodin – a za deset měsíců byl se závěrečnými zkouškami u konce. Konečně to mám už z krku, řekl si, konečně jsem splnil svůj největší životní cíl. Odjel do rodného Biarritzu zrovna v době, kdy se tam hrál velký tenisový turnaj. Vzpomněl si na předpověď starého funkčního veterána kapitána a druhý den ráno šel na ředitelství turnaje.

„Jmenuji se Jean Borotra.“

„Už máme plno,“ řekl na to jeden z pořadatelů, pak si ale Jeana důkladně změřil očima a přidal: „Že ty ses u nás narodil!“ Přikývl mu na souhlas a za pár dní zvítězil v prvním turnaji. „Nedovede to, moc to neumí, ale je všude, podívejte se, on snad lítá,“ říkali rodáci a byli na Jeana hrdí. Tehdy poprvé začal mladý Borotra přemýšlet o tom, že by se v Paříži přihlásil do tenisového klubu. Byl absolventem Vysoké školy polytechnické a současně i právnické fakulty, získal titul doktora technických věd i doktora práv.

V roce 1922 se stal mistrem Francie na krytých dvorcích a byl za to pověřen reprezentací v Davis Cupu, ale stále víc si uvědomoval, že se musí něčím pořádným živit. Bylo mu sedm, když mu zemřel otec. V té době měl ještě chabé nedostatečně živené paže, aby mohl začít živit rodinu, ale jako nejstarší syn & potencionální chlap si uvědomoval, že ta povinnost ho jednou čeká. Musím přece začít vydělávat, musím posílat prostředky do Biarritzu, říkal si teď, a třebaže se to všem zdálo nepochopitelné – vzdal se reprezentace. Začal se zabývat výstavbou benzinových čerpaček, to pak byla hlavní obchodní sféra jeho života. Ale za dva roky se do týmu Davis Cupu zase vrátil.

Útočil, tlačil se k síti, nutil se do volejů. Po čase poznal, že nejslabším úderem jeho hráčského rejstříku je bekhend, a začal ho víc trénovat. Naučil se čopovat a faleš pak protivníkům nedovolila Borotru prohazovat. „Hráč má tři úhlavní protivníky,“ mudroval si takhle jednou v šatně. „Především síť, pak obvodové lajny, ale hlavním protivníkem je fantazie. Raketu na uzdě udržíte, jenomže fantazii nikdy. Aspoň já to tak vnímám.“

V roce 1924 Borotra vyhrává Wimbledon a jeho hvězda na tenisovém nebi sílí čím dál tím urputněji. Druhý den ráno mu přinesl poslíček do hotelového pokoje telegram: „Blahopřeju vám k velkému tenisovému triumfu.“ Podpis dlouho luštil, ne, toho člověka vůbec neznal, ale pak si přečetl ještě větu za podpisem. Bývalý tenisový přeborník armády. No jasně, už jsme doma, to je přeci on! Ten mu kdysi dávno předurčoval, že když bude dva roky pilně dřít na sobě, úspěch se dostaví, dokáže velké věci. Tolik chtěl tomu starému kapitánovi poděkovat, v duchu se možná i zastyděl za to, jak ho ledabyle odbyl – prvním a zajisté hned i posledním turnajem – a zatím ve finále Wimbledonu porazil Lacosta v pěti setech…

Začala velká doba výtečných francouzských mušketýrů. Ne, kvartetu Borotra, Lacoste, Cochet a Brugnon nikdo jinak neřekl, a Jean Borotra v ní coby neodbytný nebojácný lev zastával roli D´Artagnana. V letech 1924–1929 právě oni čtyři obsazovali pozice vítězů Wimbledonu, přičemž jen jednou, v roce 1926, byl finálovým soupeřem Borotry Američan Kinsey. Dvakrát za sebou ta mušketýrská crew prohrála ve finále komiksového Davis Cupu s Američany (vždy ve Filadelfii, v roce 1925 – 0:5 a v roce 1926 – 1:4). Až v roce 1927 začala i v Davis Cupu velká francouzská série. Šest let po sobě pak mušketýři vyhráli Davisův pohár! Teprve v roce 1933 Francouze vypleskli z pořadí Angličané 3:2. Už dva roky předtím chtěl Borotra s reprezentací seknout, jenomže na nátlak francouzské sportovní veřejnosti musel nastoupit do boje. „Myslím, že už nebudu dlouho mezi těmi nejlepšími hráči. Vedoucí pozici nelze obhájit po řadu let,“ prohlásil tehdy v novinách. „Rozloučím se tedy s tenisem raději přátelsky, než abych dvorec musel opouštět nepřijatelně pro sebe příliš pozdě, až by si už mého odchodu z výsluní nikdo nevšímal.“

Byl vždy stoprocentní rival, přesný a dochvilný, a proto nechtěl odcházet zcela poražen. V roce 1932 prakticky netrénoval, v novinách se nechal slyšet, že si už dres Francie neoblékne, následovala ale masivní kampaň. Francie si nedovedla představit, že by mušketýři ztratili svého borce D´Artagnana.

„Už nejste vlastenec, pane,“ osočil ho jednou jakýsi novinář a hodil mu pomyslnou rukavici na souboj.

A tak znovu nastoupil ve finále Davis Cupu proti Američanům, a bez tréninku vyhrál. V prvním zápase dokázal porazit wimbledonského vítěze Vinese, poslední den získal třetí, rozhodující bod Francie v tomto napínavém utkání. Galský kohout vedl po skončení na body 3:2. „Borotra byl miláčkem tenisové Francie. Byl to on, kdo zachránil Francii, byl senzací celého utkání,“ napsal časopis Star 5. srpna 1932. „Létající Bask ve svých čtyřiatřiceti letech dovedl odehnat veškeré předpoklady a předpovědi specialistů z celé planety. Naděje USA zpacifikoval již při prvním zápase, když porazil Vinese. Ani jediný divák v hledišti nemohl očekávat a vůbec nečekal takový výsledek. A stejně tak nikdo nemohl počítat, že porazí Allisona, když už navíc prohrával 0:2 na sety. Celý svět musel po zápase gratulovat nehrajícímu kapitánovi René Lacostovi, že nominoval do družstva Borotru, že mu věřil.“

Za své dovednosti v praxi francouzského sportu si vysloužil v roce 1929 jmenování rytířem Čestné legie, později byl povýšen do hodnosti důstojníka a pak komandéra.

Borotra však chtěl opravdu zmizet z tenisového světa. Francouzská tenisová veřejnost se s tím nehodlala snadno smířit. Létající Bask své rozhodnutí vysvětlil v novinách.

„Tenis je nádherný, nesmí se však brát natolik vážně, aby zaujímal výhradní postavení v životě. Je nutné pokračovat v práci, ve vzdělávání, prostě s carpe diem nezůstávat pozadu. To je i mé živoucí krédo. Uznejte proto, že mi na tenis nezbývá tolik času, ale nestěžuji si na nic, je ne suis pas à plaindre, ba naopak, mám nyní tenis ještě raději, je mi vzácnějším společníkem. Tenis mi naděluje tělesnou rozcvičku, zábavu i odpočinek nervového centra po celodenní námaze. Je to příležitost k využití šancí, k výhře či k prohře, nesmíme však nikdy opomíjet to, že je sice krásný, leč pořád je to jenom hra. A život je někde jinde. Když sám hraju, tak hrozně seriózně, konečně, to byla vždy má zásada. A už tolik nezáleží na tom, zda vyhrajete nebo ne, hlavně musíte mít vnitřní jistotu, že vaše hra byla přijatelná, nezkažená, bezva.“

Borotrovo tenisové vyznání tehdy spolkla s navijákem celá Francie.

„Dávám přednost nebezpečí, nejistotě, zápasům, dávám přednost boji a lidskému úsilí před jednotvárným, šedivým, málo inspirujícím městským koloritem v žití. Kdyby dnes ještě existovaly kouzelné víly a kdybych jednu z nich potkal a ona mi nabídla splnit mi nějaké přání, odpověděl bych: Děkuji vám pěkně, já budu mnohem spokojenější, když mě necháte na pokoji a nebudete zasahovat do mých záležitostí. Mám raději život takový, jaký je. Jako směsici dobrého i zlého, radostí i starostí, vzrušujících chvil i překvapení. Život s jeho pády i vzestupy, tak je podivuhodný. To ovšem neznamená, že bychom měli sedět s rukama založenýma v klíně. Nemůžete přeci věřit tomu, že vás potká štěstí, když o ně nebudete sami usilovat a nebudete ochotni nic dát v sázku. Jsem hráč, ne karbaník, a nejen na tenisovém dvorci, ale i v samotné velké hře života.“

Když v roce 1935 odmítl nastoupit v týmu Davis Cupu, cítil, že už by nepomohl. Ostatně v této soutěži odehrál 54 zápasů, z toho 44 vítěznou formulí a formulací. Francie se pak na Borotru ještě nějakou dobu durdila, stále se totiž našli takoví blázni, kteří ujišťovali, že dokáže zachraňovat z nesnází francouzský tenis donekonečna, hip hopper hip hop don´t stop. Létající Bask ale řekl jasně své definitivní ne. Stále však hrál na turnajích, takže během své navršené kariéry získal přes devadesát mistrovských titulů.

Když začala druhá světová válka, Borotra mezi prvními navlékl vojenskou uniformu kapitána dělostřelectva (lev byl vždy tím kanonýrem s koulemi jako planety) a sloužil na frontě až do uzavření příměří. Ve čtyřicátém roce, po zhroucení francouzských armád, byl jeho pluk obklíčen německými jednotkami, ale Borotrovi se stejnak podařilo uniknout jejich peklu a projet dlouhých tři sta kilometrů německými liniemi. (Vzpomínal přitom na denních cca. čtyřicet kilometrů, které najezdil jako školák do Bayonnu.) Rozhodl se opustit Francii a přidat se k francouzské armádě v zahraničním odboji, ale po bitvě u Oranu upustil od svého původního plánu a přijal od maršála Pétaina – ministerské křeslo. Ze svého ministerstva pro tělovýchovu a sportovní vědy však brzy zjednal centrum francouzského odboje, přesně podle Asterixových zkušeností s Římany. A tak když se stal ministerským předsedou Pierre Laval, zněl německý příkaz jasně:

„Toho Borotru musíte okamžitě od úřadu odstavit.“

Před zatykačem se pak Jean Borotra ještě pokusil zmizet do severní Afriky, ale nepovedlo se mu to a ocitl se v koncentráku Sachsenhausen.

„Tenis a láska švédského krále Gustava V. k němu mi zachránila holou kůži,“ prohlásil po válce. Na přímluvu švédského krále totiž prý Létajícího Baska převezli do jiného koncentračního tábora, odkud už nevycházely pochody smrti. Po osvobození se Borotra vrátil do Paříže a byl spolu s ostatními členy Pétainovy vlády nařčen z kolaborace. Při hlavním přelíčení se však prokázala jeho mimořádná obětavost v odbojovém hnutí, načež ho nejvyšší francouzský soud nejenže osvobodil, ale byly mu přiznány i nejvyšší zásluhy za francouzský protifašistický odboj.

To je život Létajícího Baska – Jeana Borotry. Člověka, o němž se říká, že – „těsně před smrtí bude hledat tu zastrčenou tenisovou raketu, aby mohl změřit své POSLEDNÍ síly.“