|
|
|
ÚZKOST Autor: grammy () - publikováno 8.9.2000 (11:51:47), v časopise 11.9.2000
|
| |
Tak jsem dnes po dlouhé době šel opět zapařit s mými skvělými přáteli. No, pařit není to správné slovo. Dělali jsme táborák, hráli jsme k tomu na kytaru, zpívali na celé kolo, opékali buřty a chleba a taky trošku pili … vzhledem k tomu, co jsme už spolu kdy vypili, tak se dá říci, že opravdu jen trošku. Přesto ale naše motorické schopnosti, mluva a další se každopádně rozhasili. Ale to by nebylo zas až tak špatné. Konec konců jsme mladí, tak si snad trochu můžeme vyrazit z kopýtka. Přesto jsme byli dost při sobě. Tedy to znamená, že jsme nebyli moc opilí, vždyť přece píšu tento článek, či co to bude, jen asi hodinu po příchodu domů.
O tom, že jsem někde byl se svými kamarády ale vůbec nechci psát. Chci vám povědět o události, která se stala po cestě domů. Nemyslete si, že to bude nějaká opilecká historka o padání do rybníka, zakopávání nebo tak něco. To co se stalo mě donutilo ve tři hodiny ráno sednout k počítači a začít psát. Vzhledem k mé lenosti je to docela dost. Ale abych nechodil kolem horké kaše.
Srdce i hrdlo se mi svírá lítostí. Lítostí tak strašnou a smutnou, že to snad ani nelze říct. Jak to jen napsat. Šli jsme přes hráz místní přehrady – přehrádky, tak velká přehrada to zase není, a na té lávce proti nám šli nějací dva kluci. Jako mi byli trošku posilnění alkoholem. Měli už z dálny na nás nějaké „kecy“. Tedy na holky. OK asi nechápete přesně situaci – šli jsme čtyři – já a ještě jeden kamarád, můj bývalý spolužák, a dvě holky, de facto kolegyně, no a na vzdálenost 50 metrů pokřikoval jeden z těch dvou kluků, co šli naproti na děvčata. Jedna z nich nahlas utrousila několik jízlivých poznámek na inteligenci toho kluka. Tím ho samozřejmě vydráždila a co se stalo, když nás míjeli? Ten „inteligent“ vyjel po mém kamarádovi. Chvíli ho kopal a mlátil. A já? Já jsem nebyl schopný mu pomoct. Byl jsem tak překvapený z tohoto útoku, že jsem nebyl schopen cokoliv udělat. Já vím, dělal jsem pět let Taekwon-do … jenže s tím jsem před nějakými šesti lety skončil … jediné, na co jsme se zmohli byly prosby u toho druhého kluka, aby to ho druhého donutil přestat. Očividně se mu do toho nechtělo.
Já, já … nevím, co mám říci … jsem ještě stále v šoku (kromě toho, že jsem dostal ránu do obličeje taky a mám proražený ret). Co vedlo toho kluka k tomu, aby tak brutálně začal mlátit a kopat kluka evidentně mladšího, menšího, slabšího a naprosto nevinného, který nevydal ani hlásku, kterou by ho mohl rozzuřit. Skutečně nechápu, co vede mladého člověka, aby si řešil své problémy násilím a takto náhodně … totálně náhodně a je mi z toho do breku … je mi tak úzko, jak mi už dlouho nebylo. Sice mě zaráží, že někdo je schopný takto náhodně útočit na neznámého člověka. Z čeho je mi ale více smutno, že jsem nebyl schopný cokoliv udělat … vždyť jsem se mohl rozběhnout ve chvíli, kdy byl útočník zabraný do mlácení mého kamaráda, a naložit mu pěkných pár, které by ho snad eliminovaly, nebo mu přinejmenším trochu ubrali na páře! A nejen to. Jaksi podvědomě jsem poté, co s mlácením přestal a vypadal, že jde odejít, tak jsem se snažil držet za jednou z dívek, aby mi neublížil, protože i když ho dívka dráždila, nehodlal na ni vztáhnout ruku ani v nejmenším. No, to schovávání mi stejně nepomohlo, přes její rameno jsem dostal onu ránu do obličeje. Rána byla tak rychlá, že jsem ji sice postřehl, ale asi kvůli alkoholu jsem nebyl schopen na ni nijak reagovat a klidně jsem si nechal jednu naložit.
Nedovedete si ani představit, jak takováto zkušenost tak mírného člověka, který se nikdy nepral, násilí považuje za ubohý přežitek zděděný z dob, kdy jsme byli zvířaty, a jemuž se naprosto hnusí, vyvede z míry. Donutilo mě to zauvažovat o sobě. Jedním ze znaků tohoto uvažování je i tento článek, kterým jsem se nad na chvíli zbavil těch neúzkostnějších myšlenek, které mě obkračovaly a které mě budou ještě dlouho trápit, jsem-li jako poměrně vzdělaný a inteligentní člověk chráněn ve svém světě před podobnými individui, se kterým musím tento svět sdílet, které jsem tu sice potkal poprvé v životě, přesto se ale obávám, že to nemusí být naposled. Jsem šťastný, že nespadám do této podskupiny, která si své životní zoufalství dnešní doby léčí agresí, ale musím si konečně uvědomit, že se s touto podskupinou mohu potkávat a té agresi budu vystaven, Místo podskupiny se mi chce říci podlidi, což jistě není správně, protože do jisté míry za to ti lidé-agresoři ani nemohou, neboť svoji malost utvářenou dnešní společností nemají možnost, nebo sílu jinak kompenzovat, než takto. Bože, jak moc se bojím říci, že si za to můžeme sami, že jsme si takovéto lidi vůbec byli schopni vychovat.
Proto je mi ještě více úzko. Já se tu omlouvám, lituji a naříkám. Také tu omlouvám a lituji toho útočníka. A z toho mi je úzko. Je mi úzko z té lidské úzkosti, která nás žene tam kam by neměla, přesto tam kam jsme jí to naznačili naší vlastní úzkostí (nebo snad vypočítavostí, chamtivostí a hloupostí!). Úzko je mi, tak úzko z pouhé lidské existence v dnešní době nehorázné úzkosti.
|
|
|