Zdá se, že bys mohla, ale

 nemůžeš se vrátit a vytrhnout

 kořeny i rostliny a přesadit.

 Jsou na to příliš hluboko.

Přecenila jsi své záměry,

zmýlila ses v každé opoře, kterou sis určila

k dohledu.

Myslela jsi, že sis vybrala

fazoli a vybrala půdu.

Dokonce sis myslela, že ses vzdala

jedné nebo dvou zahrad. Ale ty věci

rostou dál tam, kam jsme je dali—

pokud jsme je vůbec dali.

Jistý druh Ráje nás drží v zajetí.

Dokonce i vinná réva, která vyhání výhonek

se začne otáčet podle svého vlastního popudu,

ovíjí se zpátky dolů, když má růst vzhůru

v pevné a pak ještě větší síle,

jako nejzelenější nejsmutnější nejsilnější

druh naděje.

***

A Certain Kind of Eden

By Kay Ryan

It seems like you could, but

you can’t go back and pull

the roots and runners and replant.

It’s all too deep for that.

You’ve overprized intention,

have mistaken any bent you’re given

for control. You thought you chose

the bean and chose the soil.

You even thought you abandoned

one or two gardens. But those things

keep growing where we put them—

if we put them at all.

A certain kind of Eden holds us thrall.

Even the one vine that tendrils out alone

in time turns on its own impulse,

twisting back down its upward course

a strong and then a stronger rope,

the greenest saddest strongest

kind of hope.