„Heleno, nech si s těma vlasama konečně něco udělat,  radím ti dobře.“ Vyslechla si nejmíň po třicáté.  Došlo jí, že na tom něco bude, že ta Alča prostě nekecá a že si ke kadeřnici už vážně musí zajít.

STUDIO  NEVŘALA.  S odvahou vešla a rozhlížela se,  nakukovala do boxů jednotlivých kadeřnic. „Dobrý den, potřebuji…“ Jedna z kadeřnic na ni koukla letmým pohledem a měla jasno. „OK, támhle si sedněte a do 20 minut jdeme na to.“ Ani se neusmála, nezamračila. Prostě měla jasno, profesionálka.

Helena si vzala zatím filtrovanou kávu a nějaký časopis s účesy, které jí nic neříkaly, nějaká ta vlnka či naopak vyžehlený rovný pramen ji nechávaly odjakživa ledově klidnou. Uvelebila se v pohodlném křesílku, ze kterého měla dobrý rozhled. Začínají prázdniny, léto. Ten její je doma jen sporadicky, tím víc ona potřebuje nějakou změnu vzhledu, nějaké povzbuzení a vlasy jsou jasný tah na bránu - měla jasno.

„Tak, co s tím uděláme, hmmm..?  Trochu to prostříhám a zesvětlíme to, co říkáte?  Chce to plastický střih, něco neokoukaného?“ tvořila za pochodu Simona, mladá kadeřnice těsně po mateřské, zatímco pravou rukou čechrala splihlé přerostlé vlasy a levou si zandávala mobil do zadní kapsy džín.

„OK, já vám věřím. Hlavně, aby se to líbilo příteli, chceme na letní dovolenou do Egypta. Máme bezvadný hotel, provozují ho Rakušáci. Poprvé s naším malým a rovnou do Sharm El Sheikhu,“ poznamenala Helena, usmívajíc se.

Za chvíli seděla u umývadla a měla na vlasech šampon zajímavé vůně (asi meloun?), zakoupený určitě v jedné z profesionálních kadeřnických prodejen. A honem se přesuneme stříhat. Křeslo, zrcadla ze všech stran..

Simona se dala do práce. Po kolikáté? Nepočítala to, byla ráda, že zase po mateřské pracuje. „Tak na dovolenou? To máte fajn, to já toho svýho nemůžu přesvědčit, prej je naše Leontýna ještě moc malinká, až prej povyroste,“ postěžovala si mladší z žen, zatímco pečlivě prostříhávala konečky vlasů své nové sympatické  zákaznici.

„No my máme zabukovaný Sharm El Shaikh, pětihvězdičkový hotel.  Poprvé po letech, tak se moc těším. Honýsek je taky ještě prcek, ale ve třech letech mi to už přijde fajn, někam si s partnerem a mrňousem zaletět,“ svěřovala se bezelstně Helena kadeřnici, jako staré kamarádce. Ta kadeřnice je fajn, taková mladá, má holčičku. Přemýšlela. Ještě chvíli a i ta její malá povyroste a také se někam třeba budou moci podívat, šly jí jen tak myšlenky hlavou.

„Podívejte, tohle je ten můj malý,“ sáhla najednou v pohnutí mysli do kabelky pro fotografii, na které byli všichni, celá rodina.  Obrázek fotil posledně její bratr, když se náhodou všichni sešli. Byl totiž letecký den a nechtěli si ho nechat ujít. Byli do letadel prostě všichni zbláznění. „Bude se mu to doufám líbit, je to poprvé, co všichni takhle někam vyrážíme.. a rovnou k moři,“ vytahovala Helena čerstvou fotku z kabelky a myslela na syna.. Na té fotografii byl obzvlášť uličnický a roztomilý.. Honýsek..

Stop. Simona přestala stříhat, nůžky jí vypadly z ruky a břinkly o zem. „Co?? Co to je? .. Tedy.. kdo to je?“  Zírala překvapivě a  s pootevřenou pusou  na fotku před sebou mladá kadeřnice. „To nemůže být pravda, to je přeci můj Ota.. nebo ne? Kdo to tedy je?“ Nedívala se na rozverné dítě, ale na tatínka. Nemohla to pochopit. Jak si dva muži mohou být tak podobní?? To je  přeci můj Ota, otec mé Leontýnky, nee.. to nemůže být pravda… "Tohle je přeci můj chlap! To jsou dvojčata? Nee, Ota přeci nemá bratra," pátrala marně v paměti.. Nechápala... Přestala vnímat svět okolo..

Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Ota a Ota si nebyli jen podobní, byl to ve skutečnosti jeden muž. Jen mu nestačila jedna partnerka, ale ke spokojenosti potřeboval dvě. Celé roky to vycházelo, dokud.. Dokud si ta první, nic netuše, nezašla ostříhat své neposedné kudrliny k té druhé.. Náhoda.. kolikrát nám zakvrdlá právě Náhoda naším životem? No nevím, ale Otovi, Heleně a Simoně, s přihlédnutím na Honýska a Leontýnku - zakvrdlala dost podstatně. A natvrdo.

„Dobrý den, policie České republiky, můžete nás pustit dovnitř? Ne, skutečně to nebudeme řešit u dveří se bzučákem…“

„Paní Badyová, je nám to moc líto, ale stalo se. Lékař konstatoval smrt oběšením, poškozeným je pan Ota Kardela. Našel ho vrátný při pochůzce. Stalo se to včera na firmě, po pracovní době. Budete ho chtít identifikovat? Asi by to bylo vhodné, bude to třeba,“ nezúčastněně pronesl muž v uniformě u dveří bytu po té, co otevřela.

„Je to neobvyklá situace, protože jsme již byli nuceni kontaktovat stejným způsobem paní Kalábovou. Poškozený zanechal dopis na rozloučenou, kde vás obě zmiňuje. Pokud to nevíte, váš partner, pan Kardela, měl podle toho dopisu pravděpodobně vážný vztah paralelně s vámi i s paní Kalábovou. A i dítě měl bohužel s vámi i s ní. Po té, co to všechno minulý týden prasklo, jak jistě víte - to prostě nemohl unést a oběsil se.. Docela neoriginálně na obyčejné prádelní šňůře.  Když kolegové v zaměstnání odešli po pracovní době domů.. Podle dopisu na rozloučenou miloval obě své rodiny a nemohl se s žádnou rozloučit, ani pro žádnou z nich rozhodnout, “ díval se na ženu ve dveřích a podával jí kopii dopisu. Muž zákona rozuměl zmatku v očích vylekané ženy, ale neuměl jí pomoci...

Sharm El Sheikh je úžasné místo, ale pokud se tam Helena podívá, tak to nebude teď.  Malý Honýsek bude asi o něco starší. A pokud se tam nepodívá mladá paní se synem nikdy, tak to zřejmě pochopíme i my, co máme stereotypnější život bez překvapení, která jím dovedou zakvrdlat a změnit nejen jednu dovolenou…

Napsáno na motivy skutečné události.