|
bez harašmentů bez Harrachova bez harakiri bezharakterně jak škubání černého bez bezu
GIANNI: „KAMASUTRA“ (= PÍSEŇ PŮVABŮ)
Kama sutra, byl to snad osud nebo náhoda
že jsme se potkali jako kometa se zeměkoulí
Ty a já nerozlučné hodnoty jako slunce a světlo
většina těch, co nás vidí, zůstává civět dál a diví se tomu,
proč má žena jako Ty takového týpka ze spodnějšího patra
ale tyhle věci jsou důležité jen v našem úhlu pohledu
jdeme domů a vyučujeme se lekcím osvědčené lásky
celebrujeme u markýze de Sade a světel pomíjivé svíčky
Celý svět dnes v noci spí, kotě
jen my dva ne, jen my dva ne
celý svět dnes v noci spí, kotě
a já Tě vždycky podržím, než se rozední
Jsme jeden pár a přece rozdílní jako jin a jang
jsem Tvůj muž i bez prstenu na ruce
Ty jsi můj talisman, oceán, ve kterém mohu plavat
Tvůj hlas mi už zavelel: vezmi si mě, můj rozkošný pane
a pořád dál, když se většina lidí jde uložït ke spánku
my děláme společné věci, o kterých si ostatní pouze čtou
zapomínáme na svět, když jsme ve své oáze
s jemnou masáží, která nás přivádí do extáze
zpocená těla v pohybech s větším rytmem
než merenge a salsa na Kubě, vroucnější než láva
do všeho letíme jako NASA,
v prostoru vstřícné věčnosti na cestě k nirváně vstříc
Celý svět dnes v noci spí, kotě
jen my dva ne, jen my dva ne
celý svět dnes v noci spí, kotě
a já Tě vždycky podržím, než se rozední
Tohle zboží patří jenom nám dvěma
bez Tebe bych se byl trápil snad celý život
touha, kterou oba cítíme
nás zavede na cizí místa
do jihovýchodní Asie, s vědomostí prastarou tisíce let
s něžnou vůní květů, která je opojná jako opium
bludiště, ve kterém ukazuje cestu vášeň
do nesmrtelnosti při naší rotující planetě
Celý svět dnes v noci spí, kotě
jen my dva ne, jen my dva ne
celý svět dnes v noci spí, kotě
a já Tě vždycky podržím, než se rozední
Celý svět dnes v noci spí, kotě
jen my dva ne, jen my dva ne
celý svět dnes v noci spí, kotě
a já Tě vždycky podržím, než se rozední
MANTRONIX
LOVE LETTER (DEAR TRACY) (LÁSKYPLNÉ PSANÍČKO) (OH MOJE KOČIČKO)
Milá slečno, ty jsi moje potěšení
doufám, že tě tohle dokáže zachovat poměrně klidnou
chtěl jsem to napsat, ale potom jsem si myslel
že bych měl asi ještě počkat a dát vzniknout páru dvojice pro svůj drahý život
tak už přestaň šílet, vždyť nejsi zapomenutá
nemohl bych se odvážit zranit květinku ve světě tolik prohnilém
hnije celý svět ze vzteku, z nenávisti, z rozkladu
je komplikující pro člověka jako jsem já, abych fungoval
tak se pojď zase znovu seznámit
s tímhle vysvětlením, co by mělo dát změnu tvému uvažování
když se díváš a pochopíš každý detail v přemýšlení
co říkám je to, co si myslím
a né těch pár řádků, které jsi si koupila
Víš, že je mi líto, že moje pocity pro tebe neznamenají teď nic jiného než lhaní
já jsem nikdy netvrdil, že to dřív bylo snadné
všechno co jsem dělal bylo samozřejmé a plán hry jen nachystán naslepo
že jsme se mohli k sobě hodit a mohli jsme k sobě hledat cestu velmi blízko
bez samozřejmého uvedení
všech těch možných překážek, které činí můj návrat
jako pro tvůj dobře vyjádřený úmysl našeho vztahu
pocity sympatie jsme měli určitě oboustranné a díky tomu, že žijeme zdrženlivě
já jsem od tebe nemohl očekávat a chtít něco víc
ani jsem nemohl popřít tvoji existenci v žádné chvíli
víš co tím myslím má lásko
dokonce jsem se podělil o zážitky z našich setkání
se svými kamarády, kteří nemají na můj život nejmenší vliv
a tohle je z důvodu, že jsem stále ještě velice mladý
víš co
můj učitel je moje vědomost
a vědomost může být procvičená jen existencí a né zdráháním
moje cesta je vytýčená a budu jí následovat
dokud mě povede k mému osudu, ať už je to cokoliv
to je mi líto slečno
Ano jsem nezávislý muž s vlastním životem
všechno beru ve velikém tempu, když jsem o tom sám přesvědčen
nezapomínám na své přátele, ačkoliv si jich občas nevšímám
ať si nepletou výsledek života, ve kterém jedu
pokud ti stačí předstírání a nerespektuješ moje slovo
doufám, že tohle bylo něco, co sis vymyslela a né něco, co jsi zaslechla
GANGSTER BOOGIE (WALK LIKE SEX… TALK LIKE SEX) (VYZNÁNÍ JEDNOHO GANGSTERA)
Mistr Hříchu se vrací – zachraňuje, co bylo ztraceno
a skutečně zaplatí nějaké výlohy
s plánem tak kreativním, jak jen umím a dovedu
a jestli víš, to co já, pak víš, co znamenám
protože jsem vytvořený s opravdovou silou
a jak jsme to natáčeli, prohlašovali, jsem plamen, co je modrý
fascinoval jsem, když jsem vizáží inklinoval k vášni, co je moje
a jak víš, mám obličej fešnej
já zářím napříč zemí, beru slečny za ruku
rozbaluji všechny možnosti, abych se nasytil, jak mohu v brlohu
já nepotřebuju nic víc, jen účel a úmysl do zásoby
protože právo být vítěz je právo být si jistý
ještě jednou bez pochybností každý pohyb, který udělám
který detail, legrační sklon, výsada v podobě
nejdříve vzít na vědomí být uznáván jako pohyb mé vůle
pak až později obnovený jako důkaz mých schopností
tikání to je zvuk mých hodinek
hip hop to je zvuk mého sídliště
vysílání v trvalém střihu
ano volání divočiny
ale kontrast ke každé akci
je šeptající dítě
protože to jsem já, ano všemohoucí
král jak vidíš král řízného zvuku, vyhledávám uvádění
snažil jsem se nejdřív najít cestu, potom následovat směrovku
Písmo je vážný závazek, ve kterém je stanoveno utrpení
zármutek, žal, tíseň, špatný stav, tvrdohlaví vy odpočívejte
potěšení a radost je nejlepší v paletě nálad Mantronix
hudební šílenost je Gangsterská výprava
Tak to berte jako dané, génius promluvil
zázračný a báječný, říkají nám, že jsme ze zlata
jako dvojice klidu, cool, soustředění musejí převládat
seriózní, zjistitelní, odrážející old school
chlapové jí vynalezli, platili a obohatili, drsnou krutou přísnou a né protivnou
jemnou jako hedvábí, uličnická je tak senzační
to je pravda, my jsme v módě a tak rafinovaní
znáte nás jako profesionály, my máme lišáckej postřeh
zrzoun je drzoun, jak jsem již předpovídal
a já to dělám v odnoži rocku, non stop s kousíčkem popu
protože hip hop dostává holky do extáze se mnou
Holky se nesou v chůzi sexy s holkama se vedou řeči sexy
raz dva
holky se nesou v chůzi sexy s holkama se vedou řeči sexy
tři čtyři
nejkrásnější holka snů je Ester, velký plán k ctnostnému hříchu s flirty nevinně celoroční peřinka
odnož humoru napružená pružinka, dobyvatel křepčí, kde vězí Jůlinka, ať kmitá Pan Tau i buřinka
sexy je na 4 písmenka a Vy je máte na pět, zdrobnělinka Ester a rovinka slyší a sluší na nula nula sedm
yeah je na 4 písmenka a 5 pé Vám přísluší, pro pět pětin květin fandit a gratulovat chce Vám Magiculum
hustá jako lustr broušený obyčejný svazek nevadnoucích karafiátů
vnitřně svůdná tančící gráciemi hebká krajka a navigace bez pirátů
mandlová srdce bijí pro ni každou chvíli jako zvonky v ráji na Hawaii
Havajské kvítko, v ní pestík a surfařova štěstěna v ráži ráj poznávají
Telč i terč snadný cíl a tam já ihned rozlil fernetem do zlatova šenkýřskou desku
kdyby pustila vzácnou gramodesku, lidmi by otřáslo libido Velikého třesku
ano osedlej ženskou s dobrou hudbou starou osvědčenou jako V3Sku
její pojízdná alchymie nenabourá, jen se přiblíží
Ester, Vy máte čest mezi ctiteli pokušiteli rytíři
ANDĚL je ctitel v semeništi půvabů na Vaši exkluzivní adresu
políbí Vás v lehkém letu ve stanovený čas
amor šípem zasáhne dojatě Esterku zas zaujatá zkouší jak ďas bez červánku finesu
Vaše karamelová chuť piva a chrlič, signálek na jazyku Ester ostentativně vypláznout
vždycky je lepší karamelového ježka ochutnat než to z měnivé pěnivé louže co klouže vyšlápnout
pro gangstery Al Pacino čilý hrdino s briskní ráží na růže může být vystřeleno, Vy zrajete jako víno
z toho důvodu chtěl bych s Vaší maličkostí klesat a nadzvedávat Pater Noster a pak stárnout
briskní poupátko, rošťácké koťátko, rarita i charita Ester jako Modrý Mauritius
dekorativní papyrus psal by jí i Marcus Aurelius aura a estráda Ester na konsensus
božské stvoření ve světě kostelů a koncertů
jak vyzní One Caress? Bez Dámy Ester vyšumí kanadsky zálesácky bez žertů
cožpak vliv ducha a koster Ester, spojme naše dojmy v megamixu oboustranných raritek
ať neseřízenej darmošlap jen cucá doma ukryt dudlík, já vítám královnu a zaručím jí požitek
(trochu gangsterského vyznání prý mojí kandidátce Estétce Esterce neuškodí yeah)
Jste tak do koloběhu zahradní poezie zběhlá ESO terica Ester i estét tedy numero uno
THE SOUND OF SCIENCE
Ona a on kroutí se na splašený tón
ona a on zapínají gramofon
ona a on odříkají lexikon
ona a on změkčí i ypsilon
ona a on září jak ze tmy Avignon
víno a slovíčko k dámě monsignor Villon
místo oken malba fotogenická freska v ní máš (vnímáš) symboliko hieroglyfů Egyptích labutích ♥halda
a vedle kolotoče snáze bezprostřední jako Walda
je parta muzikantů, za drobné s nástrojema hýří
volný styl načechrají až se jim rozčepýří
i pro živou sochu se konec hraní blíží
ona a on prožijí sladké noci s lanýži
♥
1 Chad Jay ...Chad Beat No.2
2 Def La Desh ...Feel The Rhythm (Hip Hop Mix)
3 Digital Underground ...Kiss You Back (On The Jazz Tip Mix)
4 Digital Underground ...Hip Hop Doll
5 De La Soul ...Talkin bout hey love
6 Kiss AMC ...Let Off (Remixed by Sanny X)
7 Ice MC ...Easy Dub Reprise
8 Ice MC ...Easy Acapella
9 Rozalla ...Everybody´s Free (Free Bemba Mix)
10 Rozalla ...Are you ready to fly? (Garage Mix)
11 Summer vibes ...created by Dimitri (DMC 1990)
12 Milli Vanilli ...Girl You Know It´s True (Sanny X Remix)
13 Westbam + Dorothea Breik ...Painted World
14 Mixers Gettin´ Wicked (mixed by the Commission)
15 Tasmin Archer ...Sleeping Satellite (Fitz Mix)
MY, LIDÉ, JSME SOUČÁSTÍ VESMÍRU
MY, JEDEN KAŽDÝ, MUSÍME CHRÁNIT VESMÍR
KAŽDOU HVĚZDU, PLANETU, SKÁLU, NEBO ROSTLINU
A ŽIVOU BYTOST ZEJMÉNA!
PROTOŽE NAŠE SRDCE TO POTŘEBUJE
PROTOŽE CELÝ VESMÍR TO POTŘEBUJE
Kdekdo nám říká: střežte si své mládí!
Je to nádherná cesta
od pramene k prvnímu jezu –
pak už vás čeká jen samé kamení.
Kýváme, kýváme…
ale v duchu se v nás všecko usmívá:
vždyť ta divoká voda, co nás nese do světa,
je dravá a čistá –
a nikdy nikde neviděti konce!
Plujeme třeba na kládě
anebo na sudu, prázdném až k prasknutí,
však břehy po boku
a země za nimi,
prostřená svátečně jak stůl,
jsou věčně na dosah –
uvíznout na písku
znamená jenom navrátit se domů.
Máme tu svoje rajské zahrady.
Své domovské přístavy.
Máme tu královské trůny
s nebesy nad hlavou,
o kterých nikdo neví.
Neboť jsme je pozamykali na sedm západů,
abychom se k nim mohli kdykoli vracet.
Sami. A třeba po špičkách…
i když nás kdekdo podezřívá,
že umíme chodit jen zhurta,
křiklavě,
jako veliká voda.
*
Ta země kolem dokola je dobrá a spanilá.
Ale my jí to vlastně nikdy nahlas neřekli.
Asi proto,
že velkým slovům se člověk učí ze všeho nejhůř –
a nám se někdy nechce mluvit skoro vůbec.
Mládí má přece svoje zákony mlčení.
Mlčení o pýše.
Mlčení o smutku.
Mlčení o radosti z mála.
Ale jsou hvězdy nad Kunětickou horou
i nad Děvínem,
co o nás vědí víc.
Jsou černá jezera
a osamělé stromy na rozcestích hor,
co umějí už dávno mlčet s námi.
Jestli je mládí opravdu zázrak –
pak o zázracích přece
třeba mluvit šeptem,
vždyť je jich v lidském životě tak málo!
Plout za svým klukovským
a dívčím snem je krásné.
I třeba bez vesel.
I třeba bez plachet.
A být někde doma
je asi na všech mořeplavbách světa
ten největší dar na cestu,
jakého se může
všem Kolumbům a Amundsenům
dostat.
*
Jména,
co patří do pohádek:
Josafat,
Černčí,
Borohrádek.
Jména,
z nichž radost povstává:
Hajnáčka,
Starhrad,
Lietava.
Jména,
jak dobrá lidská slova:
Budatín,
Plaveč,
Ľubietová.
Jména,
jimž kdekdo uvěří:
Andělka,
Dneboh,
Jezeří.
*
Čtou nám z dávných kronik
a je nám to někdy k smíchu.
Kladou nám na srdce na tisíc moudrých rad,
z nichž promlouvají věky a staletí –
a my se s povzdechem kopeme pod lavicí…
neboť je nám tato přítomná hodina
a tato nejbližší sobota a neděle
tisíckrát bližší a přednější než všechny kánony
a velebnosti světa.
Ale pak jednou přijdou prázdniny
a my se na pár týdnů staneme
třeba průvodcem na Kosti nebo na Buchlově…
anebo se s někým
ještě včera cizím
vezmeme za ruce
a projdem náhodou
pár starých obrazáren nebo nádvoří…
a cosi, co se v nás ještě včera
pobaveně smálo,
náhle potichne –
a trochu s úzkostí sčítá ty řady
zlých a dobrých skutků,
co tu šly před námi,
a – stokrát sčítány – zůstavily tu pyšné lidské dílo,
k němuž se připojit
znamená nezadat si
ani před svým smíchem.
Ne, že bychom se dávným kronikám
a prstům zdviženým nesmáli s chutí dál –
jen sem tam něco jako vážnost
znenáhla přepadá nás všude tam,
kde v tichu slyšeti mluviti i kámen.
*
Víme už dobře, že všechno kolem,
co tvoří tuto zem,
co ji učinilo spanilou a slavnou a dobrou,
není darem nebes,
ani příznivým seskupením hvězd, jimž dáno
předpovídati osud.
Pro tuto zemi tekla mnohokrát i krev.
A umírali pro ni lidé, staří jako my,
jimž bylo taky stokrát lehčí snít
než se ujímat dědictví,
plného závazků a záruk,
jež tu navršeny z bůhví už kolika let.
Nejsme tu první.
Cosi umíněně trvalého nás pomalu svazuje
s věčným, tajemným kruhem lidského díla
a nutí nás obhlížet zemi očima staršíma,
než jsou ty naše –
snad ze strachu, že si budeme chtít jen hrát
až nadosmrti.
A minulost,
před kterou jsme doposud zavírali dveře,
vstupuje k nám znenáhla
ze všech čtyř stran světa najednou
a jde s námi ke stolu –
na který jsme ještě včera malovali
své strakaté sny na zítřek –
aby usedla naproti nám
a dívala se nám starostlivě do oči
jak matka.
*
Jsou takové dni, kdy se ti chce nahlas zpívat.
Nebo vybalit z futrálu housličky,
na které tě nutili od malička hrát –
a něco, co ti nejde z hlavy, si neuměle zahrát.
Jenže to aby sis pro jistotu zavřel okna.
A taky dveře – protože by mohl někdo přijít
a leknout se, že ti třeba přeskočilo.
Ale pak se možná zastavíš někde v přísálí,
kde pár kluků a holek zkouší při kytaře nebo při pianě
zrovna tu písničku, co máš rád –
a tobě se zachce aspoň pošeptmu se přidat.
A tak možná vznikne něco jako kapela.
Nebo soubor.
Nebo ochotnické divadlo.
Nikdo vlastně moc neví, jak se to stalo.
Ale pravda je, že si najednou nedovedeš představit
středy a soboty a neděle
bez těch pár ještě nedávno cizích lidí.
Nějakými neznámými dveřmi se ti nahrnuli do života –
a ty jsi ty dveře za nimi zavřel.
A už ti vůbec nepřipadá divné si nahlas zpívat
nebo leštit instrument
nebo se donekonečna učit nazpaměť nějakou hlavní
nebo úplně bezvýznamnou roli.
Jsi v partě – a ta rozhodla:
zde bude forte – zde bude piano…
zde bude veselo – zde bude smutno…
zde půjdem všichni za jednoho –
a zde jeden za všechny.
*
Když jsi ještě malý a hrozně pospícháš,
abys už taky vypadal jako dospělý –
začneš všude mluvit hodně kurážně a nahlas,
aby to snad nevypadalo, že se něčeho ostýcháš
nebo bojíš.
Ale jak pak jsi starší,
všimneš si,
že je taky kus světa,
kde se nehodí ani křičet,
ani se klátit v bocích jako námořník,
ani se nahlas smát,
i když vůbec není čemu.
Třeba v galériích, plných soch a obrazů.
Třeba v koncertních síních, plných hudby.
Třeba v knihovnách nebo divadlech,
plných tajemných zámlk i slov.
Vždyť v těchto místech chodí i starší lidé
skoro po špičkách –
a někdy ve svátečním –
a někdy s čepicí v ruce,
jako by smekali
před něčím vznešeným a vzácným.
Pravda,
můžeš se k tomu ke všemu obrátit zády.
A smát se
všemu tomu zbytečnému haraburdí barev
a hlíny
a tónů
a krásných slov,
co nejsou k rozumění.
Ale jednou ti to nedá.
A vejdeš.
A udiven začneš chodit tišeji než vítr –
a poslouchat –
a smekat ve dveřích –
zrovna jako ti před tebou,
neboť jsi dospěl.
A pochopil,
že křičet umějí
i ty nejmlčenlivější věci světa.
*
Své tajné první veršíčky
si opiš nanečisto –
a jdi…
pod prvním podloubím
čeká tě Monte Christo.
Slyšíš ten cinkot ve větru?
Ty kroky pod vikýři?
To někde blízko
s přesilou
bijí se Mušketýři.
Ostrov je temný. Dálný svět
hlásí se tichým zvonem.
Jdi spát…
v té tmě si ustýlá
i Pátek s Robinsonem.
*
Tvá první knihovna v životě je ještě skoro prázdná –
ale těch pár knih, opřených o sebe,
sis vybral sám, podle svého gusta.
Tomu jedinému obrazu, co ti visí nad hlavou,
je taky možná ještě v pokoji smutno –
ale nechtěl jsi přece žádný jiný.
A těch pár desek a pásků v polici – (tenkrát ještě neměli CD ani DVD)
to jsou první obyvatelé
tvé příští velké diskotéky,
co tu budou mít už provždycky
své vyhrazené místo.
Málokoho sem zveš.
Je to příliš chudé království,
a potom: málokdo by asi rozuměl
těm pár poskládaným věcem,
jako jim rozumíš ty.
Na to musí být člověk sám.
A mít svou pravou chvíli.
Aby slyšel těch několik knih a nahrávek
a ten obraz na stěně
mluvit při černé hodince páté přes deváté,
aby jim uměl sem tam skočit do řeči
a ptát se jich
a kývat
a nesouhlasit –
dočista jako s lidmi.
Je to vlastně tvůj nejsoukromější domov.
Kam se vejdeš jen ty –
a tvoji nejbližší.
*
Někdo sbírá známky.
Někdo napichuje do vitrín motýly.
Někdo hraje simultánku s deseti soupeři najednou.
A všichni přitom mají oči jako ve snách
a uši červené,
jak by šlo o mistrovství světa v té které kategorii
lidských radůstek a zálib.
Není to směšné ztratit hlavu
pro černoskvrnku svlačcovou
či pro hvězdu Camelopardalis,
zvanou česky Žirafa?
Neptej se.
Sotva se začneš ptát, už cosi ztrácíš
z nádherné nejistoty hry o známé a neznámé,
která ti umí zotvírat
všechna okna a dveře v bytě dokořán.
Hrej!
Po čase, který patřil všem,
je to čas jen pro tebe –
a i když nikde nejsou vyznačeny ani autové čáry,
ani trestná území,
ani penalty –
je to hra královská,
protože si můžeš být jist,
že se v ní nebude ani švindlovat,
ani hrát nedovoleně.
Je to hra o tvůj příští život,
jenž může mít barev jako na duze,
ale taky jen jednu jedinou nadosmrti.
*
Naše sladké časy lenošení
připadají někdy dospělým příliš dlouhé.
Ale my přece nelenošíme ani na kanapi,
ani při televizi –
my se spíš raději touláme bez cíle sem a tam
a čekáme, co ze světa si nás samo zavolá,
aniž bychom kde klepali,
aniž bychom se kam tlačili,
aniž bychom rozesílali navštívenky.
Začínáme přece svou velikou partii s přírodou,
s dávnými zvyky,
s novými myšlenkami –
a každý jediný tah nám připadá závratně bezstarostný…
neboť máme dost času se rozhodovat,
vybírat si nejpřitažlivější příští políčko
a pozorovat přitom bez rozpaků protivníka,
který se možná na konci hry
stane naším nejbližším přítelem.
Vždyť kolem dokola je spousta pojmenovaných
i dosud nepojmenovaných věcí,
květiny, hvězdy, kameny –
a začít s nimi intimní, smysluplný rozhovor
není jen tak…
je zapotřebí vybrat si z nich ty nejtajemnější,
ty nejpřitažlivější…
A pak se jich možná nevzdat třeba na celý život.
Neboť radosti našeho volného času
mají někdy větší moc než všechny plánované kariéry
a životní předsevzetí dohromady.
*
Kvetou prý tam,
kde slovo
málo zmůže:
pomněnka,
šalvěj,
svatojánská růže…
Svítí prý tam,
kde k štěstí
cosi chybí:
Antares,
Vega,
Létající ryby…
Skryty prý tam,
kde zemi
zima z hlubin:
chalcedon,
křišťál,
krvaveček rubín…
*
„A teď se trochu zasmějeme!“,
volávali někdy na konci hodiny naši ctihodní učitelé
a vyprávěli nám některý ze svých osvědčených žertíků,
co přežívaly už pěkných pár generací…
Ale my se moc nesmáli.
Zato když bylo po hodině
a my zůstávali o přestávce sami –
otřásala se naše třída hurónským smíchem
každou vteřinou,
ač vlastně nikdo žádné nové vtipy neznal…
Neboť asi není v životě
žádný přesně vymezený čas
pro vážnost
a pro legrácku –
a dobře tomu tak:
vědět předem, že smích je naplánován
od dvou do tři čtvrtě na tři –
asi by nás všechny smích přešel.
Což bychom neradi.
Protože je to naše druhá přirozenost.
Kdyby se nesmálo mládí –
na světě by to asi vypadalo
jako v kněžském semináři.
Což nedopusťme!
Smějme se – a přitom si tisíckrát za den
tiše opakujme:
že největším uměním smíšků
je smáti se s chutí
i sám sobě!
*
Když se probudí město,
hřmí to kolem dokola na dálku jako sborový zpěv.
Když se probouzí vesnice,
zazní to tu a tam pošeptmu, sólově,
jak by se budila malinká noční hudba.
Nám ze samot a z obyčejných vsí
je to tak nadevšecko.
Neboť tu známe každé peříčko i kámen.
A dávno před školou učili jsme se řeči stromů,
vod a ptáků,
v níž chybí slova
o válce
a o zlatě
a o zániku světa.
Učili nás tu roubovat stromy.
A vyhánět husy a ovce na pastvu,
kde nám máta a rozrazil a maří kvítíčko
potichu svěřily veškerá tajemství o čaromoci země.
Dávávaly tu dříve lišky dobrou noc.
A s lidmi sedala k jednomu stolu bída,
stará a hladová,
takže ji nasytit bývalo těžší nežli unést skálu.
Sem tam si ještě smutně vzdychne les.
Však sady po humnech střou lesklé listíčko
a vlny v rybnících ženou se ke břehům,
aby nás slyšely přísahat u tří vrb,
že nad ten kousek půdy
není nám na nebi,
na zemi nikde nic.
*
Stáří má svá tichá soukromí. Své památeční skříně.
Svá alba, plná obrázků, zaschlých růží a lichých rukaviček.
Mládí má málo klíčů po kapsách.
A málo listin, stvrzujících moc.
Mládí je všude doma,
všude v naději, že za jedněmi dveřmi
ještě tisíc jiných.
Proto mu dobře v polích bez konce.
A v lesích, kde se kdeco otvírá a zase zavírá
jak v čarodějném hradě.
Neboť je na sta krajin, kde je slyšet smích
a pláč, jímž směje se a pláče jenom vítr.
Vznešenost přírody je stará jak sám svět.
Jak sladká troufalost přicházet k jejím desatero trůnům bosi,
jen s rancem na zádech a holí couračkou,
co ulomena z nejvyššího boučku!
Není kde zabloudit. Jen nohy navyknout na jizvy po kamení
a oči naučit čekáním na slunce
a na hodinu mezi psem a vlkem.
Mít prvá soukromí v končinách od země až k nebi.
*
Býti mlád!
Spát si v bezejmenných rovinách,
zkonejšen jen tmou
a vlídným krajem!
Nejkrásnější hvězdy na světě
jsou ty nad Dunajem. (Jirka vstřebává Vídeň, haha, Vienna Lusthouse)
Býti mlád!
Spát si v bezejmenných údolích,
kde ti zvon
a snění táhne hlavou!
Nejkrásnější hvězdy na světě
jsou ty nad Svitavou. (třeba pro darmošlapy skryté rozhledny Járy Cimrmana)
Býti mlád!
Spát si v bezejmenných návrších,
kde spí hrom
a mraky nebem plují!
Nejkrásnější hvězdy na světě
jsou ty nad Metují.
*
Najdi si v polích stoh.
Suchý a vysoký, že budeš bát se v patrech postavit,
aby ti od hvězd nechytaly vlasy. A lehni si a mlč.
Někde daleko bude zticha Vltava nebo Váh,
ale někde docela blízko uslyšíš ryby, jak jdou k zásnubnímu tanci.
Bylo by dobré, kdyby to bylo někde blízko revíru.
Kde se rozhrne mlází a krokem šlechetným jdou k vodě jeleni,
kterým se paroží zatřpytí v měsíci jako vánoční stromek.
Ani se nepohni. Ale dívej se třeba do rána –
neboť jsi byl nadlouho obdarován jako málokdo z druhých.
Nebo si najdi holý, hebký břeh, snes klestí a zapal dobrý oheň.
Rozžehni čisté, bystrozraké světlo. Ale nikoho nevolej!
Však přijdou sami, kdo se chtějí hřát
nebo jen pohlédnout do očí plameni,
který se narodil ze zdejší radosti a na radost zas umře.
Někde blízko v zádech ti zapraskne větvička.
Nebo se ve vodě utrhne oblázek a zarachotí v proudu.
Neohlížej se. Nauč se nemít strach z dějů, co trvají a beze smyslu naplňují smysl.
Neboť jen tak se klube přátelství, o němž se nemluví,
protože nepadlo v něm nikdy ani slovo.
Nebo si postav stan. A celou dlouhou noc vydrž to nezaspat,
jenom tak mlčky seď s očima na všem, co ti bude blízko.
Lhostejno kdy a kde.
Neboť tu všude pod všedností trav, kořenů a děr
ukryto tisíc dobrodružství tmy, drobných a tajemných,
o kterých darmo číst si k stáru v knihách.
Zaslechneš chvění skal. Uhlídáš pády hvězd.
Zavětříš heřmánek a bouřné koření –
a prvně v životě bude ti nad ránem,
jak bys byl potkal samu moudrost země.
*
Co všechno už k němu znělo jako doprovod –
kutálky,
loutny,
jazz
i rock…
a ten stařičký křehký příběh Romea a Julie
nezestárnul ani o den –
ba naopak:
dnem i nocí se nastotisíckrát opakuje,
dojemnější,
úchvatnější,
jedinečnější,
jako láska sama.
Znovu se on a ona potkávají
kdesi na nádražích,
kdesi v pustinách světa,
kdesi u hodin –
které v tu chvíli,
kdy se políbí,
zůstanou náhle stát
na několik dlouhých roků.
Neb k čemu měřit čas,
když se v očích prostírá
nekonečný obzor naděje a štěstí?
Dobré jitro, lásko!
Dobré jitro, milenci!
Sami dva uprostřed světa,
který věky věků někam pospíchá,
jste hrady do nebes,
o které tříští se bouřky a vánice
a přebytečná soužení,
co bude s námi zítra.
Potká se liják s lijákem –
a celá okolní země je v jedinou krátkou chvíli čistá
a svěží,
div že jí nezávidí rybníky i moře.
Potká se hvězda s hvězdou –
a celý okolní vesmír se v jediné vteřině zlatě rozsvítí,
div neoslepnou vesnice i města.
A potká se žena s mužem –
a všechno vezdejší ticho, nastřádané v nás od něžného dětství,
promluví najednou řečí královskou,
kterou nám závidí i slavíci, i hudba.
To přijde den, kdy po všech zvonicích se utrhnou
i zvony.
To přijde noc, kdy po všech zahradách se roztančí
i stromy.
Svatební závoje,
svatební kytice –
a kdesi nablízku, volný jak povětří,
utíká k slunci sněhobílý kůň, co nemá jméno,
ale kdekdo ví,
že je to jejich Sen,
jehož kdy osedlat smí jenom déšť či oblak.
Dobré jitro, lásko!
Dobré jitro, milenci!
Vaše tichá přísaha má stokrát větší moc
než všichni černokněží a proroci a zaříkávačky dohromady…
čarujte dnem i nocí –
stvořit nejobyčejnější radost a lásku
je i v tomto pozdním století největší div světa!
„Slibuji ti…“
„Mlč. Jen dýchej při mně.“
„Dám ti…“
„Přikryj si mě.
Tak. Ať nezapadám
v dlouhatánské zimě.“
„Slibuji ti…“
„Mlč. Jen hlaď mi vlasy.“
„Dám ti…“
„Hlaď mě celou.
Tak. Ať bez tvých rukou
nepozbydu krásy.“
„Slibuji ti…“
„Mlč. Jen střez mé slzy.“
„Dám ti…“
„Slíbej mi je.
Tak. Ať tě má láska
nikdy neomrzí.“
Je modře strakatý den,
ulice se v horkém slunci drobátko potácí jako opilá –
ale mladá maminka jde v tento první promenádní den
za svým bílým kočárkem
jistě a pyšně,
jak by se vracela z korunovace královny.
Jakpak by ne!
Je bělostně krásná jako jasmínový keř
a její oči jak by se najednou dívaly za dva
a její ústa jak by se najednou měla proč smát –
ano,
je to k zbláznění legračně prima
být ještě včera nezvedenou nohatou dcerou –
a dneska už přísnou, starostlivou mateří,
za kterou se trochu smutně ohlížejí
všichni mladí mužové,
jak by je byla do jednoho zradila!
Stromy se hrnou k sirým pěšinám,
by první spatřily ten zázrak v krajkoví,
a lavičky v parcích se nabízivě protahují,
neboť kam prvně usedne,
tam bude po celý rok zpěvavo a jasno –
a tedy útulno pro příští milence,
co možná doposud o sobě nevědí,
však jejich hvězdy
kdesi na výsostech tmy
už vyhlídly si v modru
jedna
druhou…
*
Jsou průsmyky
a skalní útesy
a velehorské stráně,
které dosud nemají jméno.
Jsou jeskyně
a sloje pod zemí
a krápníkové propasti,
které dosud nikdo neotevřel –
ač zlatých klíčů ke všem tajemstvím
jsou po muzeích světa
celé hromady.
Jsou divoké vody na řekách
a divocí koně v ohradách,
které dosud nikdo nezkrotil
a neosedlal.
Jsou hvězdy
a mléčné dráhy v patrech vesmíru,
k nimž nevedou ani schody,
ani nebeské žebříky.
Proto někdy spíme s očima dokořán.
A naše tichá pomyšlení trhají se na nitích
jak papíroví draci
a ztrácejí se kdesi za stropy
a za nebeskými klenbami
a vábivě nás svolávají k sobě.
A my se na druhý den vydáváme
na své první pěší výpravy
a kocábkové plavby
k potokům
a pohořím
a skalám –
a zkoušíme své první kroky na lanech,
na říčních kamenech
a na hvězdářských věžích.
Neboť jsme na začátku cesty.
A zvolit si tu nejkratší
a nejrovnější ze všech
je větší pohana,
než navrátit se
z prostředka všech srázů.
*
Lze ležet u jezírka s housaty –
a snít o patrových lodích uprostřed Atlantiku
a úplňku na vlnách, vysokých jako středověké hrady.
Lze ležet pod vesnickým nebíčkem –
a snít o vesmírných korábech mezi hvězdami
a mracích prostřených nizounko pod oknem
jako veselkové stoly.
Jenomže sny nejsou ani létající koberce,
ani pohádkoví vraníci,
kteří nám uléhají k nohám
a odevzdaně čekají na náš blahosklonný posunek.
Snům je třeba chodit naproti
zrovna jako dobrým, nedostupným lidem,
které si přejeme potkat.
Svatá pravda,
pouť za nimi je tisíckrát krušnější,
než jsme kdy pomysleli…
tisíckrát se ptáš na cestu,
tisíckrát vykročíš – a tisíckrát se vracíš,
stejně jako v pohádkách,
když z bratří nejmladší šli křížem krážem hledat živou vodu.
Ale jaký by to byl sen,
kdyby ti seděl na střeše jako poštovní holub?
A jaký by to byl triumf
vylézt po pár příčlích, lapit ho do ruky
a přimáčknout mu křídla?
Kdepak –
sny mladické
jsou spíše ptáci z rodu skalních orlů.
*
Zouvej se!
Kdes na prostředku světa
leží pruhovaný míč –
jak na dlani.
Prohrát není hanba.
Hanba je spíš
nenastoupit k utkání.
Pospěš si!
Kdes na prostředku světa
leží pruhovaný míč –
jen do času.
Prohrát není hanba.
Hanba je spíš vzdát se
prostřed zápasu.
*
Jde někdy jen o pár temp.
O pár pídí skály mezi nebem a zemí.
O pár centimetrů tmy, za níž se prostírá
velkolepé, oslňující světlo.
Ale nepříčetná voda se brání jako zuřivá šelma.
A hladká skála se vzpírá, jak by se s tebou rvala
na život a na smrt.
A tma tě oslepuje stokrát záludněji,
než to dokáže nejpronikavější světlo.
Jak by se všechno spiklo proti tobě.
Jak by kdeco mělo zájem na tvé porážce –
voda ti bere poslední dech,
skála tě odírá až do krve
a tma tě tiše volá na tisíc jiných cest,
jen aby tě svedla z té pravé…
Už už se chceš smířit,
už už se jedním bokem obracíš nazpátek –
když tě náhle v jediné poslední vteřině napadne,
že je to všechno možná jinak!
Že tvým největším nepřítelem
není ani tato voda, ani tato skála, ani tato tma – ale ty sám:
tvé tělo, tvé smysly, tvé utýrané vědomí…
A pohneš se znovu dopředu.
O vlásek. O růžový trn.
O tichounký vzdech.
A spatříš pod sebou vodu jak beránek.
A spatříš nad sebou nebe už na dosah.
A spatříš před sebou světlo, až bolí zrak –
a zpod víček se samy hrnou slzy.
*
Když se kdysi utrhla nejmilejší panence ruka –
byla to pro holčičku tragédie:
plakala den a noc,
až maminka vzala jehlu a nit
a ruku vrátila tam, kam patřila…
Dneska je to dospělé holčičce k smíchu.
Kolik už musela takových rukou –
a skutečných, živoucích, lidských –
přišít na mlčenlivém operačním sále,
kam ji provázejí kolegové lékaři
a celý houf zdravotních sester!
Když byl malý a postavil si ze stavebnice město –
přišel tatínek,
zavřel zhurta dveře,
a štíhlé, krkolomné stavby se zřítily
v jedinou vteřinu.
Plakal dlouho do noci.
Až si zase ráno sedl ke stavebnici –
a vystavěl si město strmější a větší…
Dneska se tomu musí smát.
Kolik už takových domů a čtvrtí –
a na rozcestích průvanů! –
musel se svou partou zedníků, inženýrů a stavitelů
postavit…
a nabídnout těm,
kdo si tu ze stavebnice
budou den co den
skládat nový domov.
Neboť hra patří k lidské radosti.
A práce k lidskému údělu.
*
Umět vypiplat kuře nebo telátko,
umět nalámat ve skále dobrý kámen,
umět vysadit jabloňový sad,
umět vytepat měděnou či cínovou konvici,
umět ušít bělostné svatební šaty,
umět vyřezat stůl a pár židlí –
znamená rozumět smyslu lidského bytí tady na zemi.
Neboť umění lidské práce
má svůj nejvznešenější rodokmen.
Vše k užitku a dobru stvořené
tu přetrvalo celá tisíciletí –
a je podnes pýchou vnuků na dědky a otce,
pýchou přítomných živých na své přítomné mrtvé.
Počítej, jak počítej –
lidské dílo do posledního halíře nikdy nespočítáš.
Přebude ti láska a fantazie a trpělivost
a bystrozrakost těch,
kdo v něm skryli tajemství svého jedinečného života.
Svou hrdost.
Svou lítost.
Své potěšení.
Své snění.
Hledáš nesmrtelnost?
Pátrej v nekonečném dědictví lidké činnosti.
Kde nic nekončí ani nezačíná.
Kde se samozřejmá lidská touha uskutečňuje
v jediném,
nikdy nepřerušeném,
velkolepém kruhu.
*
Ach ano, světe, pij si do němoty
své bílé neděle
a modrá pondělí!
Však někdo musí umět ušít boty.
A chleba upéci.
A napnout kabely.
Ach ano, světe, sni si o věčnosti
a tancuj na návsích
při ptačí muzice!
Však někdo musí umět zklenout mosty.
A zrní zasadit.
A zamést silnice.
Ach ano, světe, žij si po své chuti
a nedbej na sýčky,
a nedbej na plačky!
Však někdo musí vyvézt vlaky z hutí.
A rány ošetřit.
A obléct naháčky.
*
V lidském díle je málo samotářů.
Lidské dílo je jedno velké společenství
rukou
a hlav
a staré dobré člověčí žízně
něco s tímhle světem udělat,
aby byl podle obrazu těch,
kdo na něm žijí.
Ta žízeň se dědí z dědka na otce
a z otce na syna –
a těžko ji uhasit čímkoli,
je-li za vším tím věčným konáním
skryt nejobyčejnější vezdejší smysl.
Smysl pokroku.
Smysl skromného štěstí.
Smysl radosti.
Vždyť už není skoro nic na této planetě,
co by nebylo poznamenáno
cejchem lidského snažení,
co by nebylo ohmatáno,
co by nebylo pojmenováno
a pochopeno
a přetvářeno
k vyššímu principu své existence.
Což budiž přičteno
k dobru tohoto pokolení.
Což budiž přičteno
k trvalým pýchám
lidského rodu.
*
Když nás ti starší berou denně za ručičku
a vodí nás
po ulicích podle předpisů sem a tam
a učí nás
bez konce úklonám i pukrlatům –
všechno se v nás ježí a vzpírá,
a my od rána do večera
čekáme na jednu jedinou vteřinu,
kdy se nám podaří
se vytrhnout a uhánět po svých.
Pokořuje nás to.
Zahanbuje nás to.
A přitom stokrát denně mlčky smekáme
před stvrzenou dospělostí svých otců,
před jejich samozřejmou velkorysostí,
před jejich tvrdě vydřenou zatvrzelostí
dokončit započaté dílo.
Stačilo by někdy slovo.
Stačil by někdy jediný pohled.
Ale o obdivu a o vděku
se mluví v mládí hůř než o čem jiném –
a tak je dál jen nenápadně napodobujeme
v dospělých gestech
a neokázalých skutcích,
abychom jim na otázky,
které nám trvale kladou,
odpověděli brzy a jednoznačně…
ač od nás třeba neuslyší
jedinou něžnou, srozumitelnou větu.
*
Jsou dědictví,
která se nedají ani spočítat,
ani rozdělit na spravedlivé díly
ani naložit na největší lodě světa.
Třeba domovská země.
Třeba láska.
Třeba životní moudrost.
Čím jsou děti starší –
tím víc to chápou.
A čím jsou starší jejich otcové –
tím méně o tom se svými dětmi hovoří.
Neboť to patří k lidské přirozenosti
pochopit s léty,
že vztah mezi rodiči a dětmi
není jen zákonem rodiny,
ale zákonem
veškerého lidského rodu.
Že na něm vlastně stojí svět.
A že je vlastně štěstím každé země,
jsou-li její otcové pyšni na syny
a její synové zas na své staré otce.
Básníci o tom píší verše.
Ale prostí lidé o tom mlčí –
protože by pak už neměli nic,
co by k nim v bezesných nocích
přicházelo po špičkách
a kladlo jim
teplé, konejšivé ruce
na bolavou hlavu.
*
Od syna k otci je tak blizoučko,
že člověk sotva
rozhlédnout se stačí,
jak veliký je svět.
Někdy je dál i od úsměvu k pláči.
Ač plakat umíme
už skoro nazpaměť.
Od dcery k matce je tak blizoučko,
že nás to věčně
počítati nutí,
kolik nám vlastně let.
Někdy je dál i od snu k procitnutí.
Ač sníti umíme
už skoro nazpaměť.
*
Kdekdo nám říká:
střezte si své mládí!
A my si s tím se vším kolikrát ani nevíme rady –
všechno se v nás směje
a mračí
a ježatí
a pře…
ale pár jistých míst na této planetě
už se nám rýsuje docela přesně:
jsou někde uprostřed této země,
uprostřed těchto lidí,
s nimiž je nám souzeno bez konce hledat
a nalézat smysl svého bytí,
konání
a snění…
jak to odedávna činili všichni,
jimž leželo na srdci dobro
tohoto spanilého kraje.
Patříme sem,
jako patří na nebe hvězdy.
A je v nás na tisíc čistých, jednolitých hlasů,
akordů
a barev –
jaké má jenom mládí.
Barev naděje.
Barev odvahy.
Barev pravdy.
*
Snad je to tím, že tahle země je malá.
Že tu nikdy nezapadají cesty
od dveří ke dveřím.
Že tu jsme v jednom jediném houfu,
kde platí zákony staré jak sám svět.
Známe se z prvních procházek v mateřince,
kdy nám dávaly přednost
i náklaďáky a limuzíny,
známe se ze školních lavic
a z chmelů
a z tanečních –
známe dobře své adresy, kde možno zazvonit,
když jsme příliš sami.
Je to naše přirozené společenství.
Neboť k darům života
patří stejně dar ticha
jako dar kruhu.
Ano,
vstupujeme do svých prvních zaměstnání
a víme dobře, co je to za radost
vydělat si své první peníze.
Ale mít svou partu je nad zlatý poklad.
Patřit do jedné společné klubovny,
být doma na jednom domácím hřišti,
mít své místo v jedné dobré kapele
je víc než jachta a chata
a motocykl dohromady.
Snad proto, že tahle země je malá.
Že jsme jen vlnami velikánského proudu,
který si umanul být živou vodou tam,
kde se ještě stůně
na staré bolehlavy světa.
*
Ale jsme rádi i sami.
Máme své chvíle němých skutků
a sladkých iluzí,
máme své minuty divné plachosti
a vteřiny úzkostného ticha.
Jako se zastavují ptáci v letu.
Jako ustrne voda mezi kameny.
Pak zveme k sobě hudbu.
Zveme k sobě knihy.
Zveme k sobě verš,
ve kterém jak by se srazila
všechna moudrost
i bláhovost světa.
Smějeme se sami pro sebe jako blázni.
Utíráme si tajně oči
a zatahujeme záclonky v oknech,
protože věříme,
že za to může slunce.
Je to čas naší samoty.
Před kterým darmo utíkat –
chceme-li se zas brzy vrátit tam,
kde je naše zamluvené místo.
Ještě dychtivější.
Ještě citlivější.
Ještě chápavější.
Neboť samota není ani slabošství,
ani hanba.
Samota je jen hlad po něčem krásnějším
a pravdivějším, než bylo dosud.
*
Na světě je k mání
úcta,
vděk i sláva.
O přátelství zákon,
že se neprodává.
Kdeco můžeš prohrát:
lásku,
dům i práci.
O přátelství zákon,
že se nepoztrácí.
Sem tam čas ti podá
zlou
či šťastnou ruku.
O přátelství zákon,
že je na záruku.
*
Ve dvou je možno si dát schůzku.
Nebo hrát partii o mistra ulic.
Nebo si rozdělit veliká tajemství
na stejné poloviny.
Ve třech lze závodit
o všechno na světě.
Rozsoudit první spor
na smrt a na život.
A milovat –
a žárlit.
Ve čtyřech se dá šetřit,
třeba na závodní loď.
Nebo hrát na pravdu.
Nebo se rozběhnout
přes pole, přes lesy
na všechny strany světa.
V pěti je možno chodit po skalách.
Založit kutálku.
Či zažhnout ohýnek
a ochránit ho před vichrem
a bouří.
V šesti lze napnout síť
a nalajnovat hřiště.
Postavit malý jez.
Či zkoušet divadlo
o samé dobré pravdě.
V deseti…
ve stu…
v tisíci…
lze křičet na lesy –
a zkoušet zázraky
a vědět najisto,
že není strach
být sami.
Storia di molti by řekli Italové. Příběh mnohých o mládí v jedné zelené barvě. Známe zelený ostrov (Irsko) a v roce 1980 Češi znali Zelené mládí v podobě knihy od mistra slov Jiřího Šebánka. 35 let je pryč jako voda a zbyla nám z roku 1980, ehm, Rubikova kostka. Do Irska můžeme zajet na rekreaci v podstatě kdykoliv, vychutnat si barvu mládí, zda-li o to stojíme, když je nám pro naše pohyby (teď už neomezené) vyměřen jen lichvářský lokýtek času. Mistra slov Jiřího Šebánka doprovází ve svém resumé Jaroslav Jozobule, který podtrhuje strhující podobu živlu mládí takto: Barvou mládí je královská zeleň. Barva naděje. Barva odvahy. Není náhodou, že je to základní barva i této spanilé, slavné země, která jaro co jaro žene do listů a do květů, plná sil a šťáv a neklidu a touhy. Ano, mládí je v této zemi doma. Má tu svá místa prvních polibků a prvních velkých snů, má tu svá zátiší i domovské přístavy, kde si lze promluvit se stromy, s oblaky i s dávnou minulostí. Mládí tohoto času je stokrát veselé – a stokrát zamlklé… mládí tohoto času je stokrát samo – a stokrát se sbíhá do houfů, kde zní zpěv a silák verš a zvony navzdor bouřkám. Mládí je láska. Mládí je první čin. Mládí je chuť slézat všechna pohoří, co jich má svět, i nořit se až k samým hlubinám tajemné planety. Mládí je dotýkání hvězd. Mládí je troufalost. A taky vědomí, že být pro radost je někdy příliš, příliš málo. Že někam patříme. Že jsme i pro druhé. A že tu někde čeká dobré dílo. Neboť nepřicházíme na svět ani první ani poslední. V každé pídi země, v každém cípu lesa, v každém růžovém keři, v každém jezu na řekách, v každém nově zastřešeném stavení je kus poselství, které tu zůstaveno po dědcích a po otcích. Poselství s desítkami čistých, nepopsaných stran. Mládí je nádherná úzkost před prvním vlastním krokem po zemi – ale i hladová pýcha vyšlapovat si po ní jako král. Mládí je závrať. Mládí je hrom a blesk. Mládí je nenávratný čas, v němž se ráno s dívčím ostychem či s chlapeckou drzostí skloníš nad plynoucí řeku, abys v ní večer uhlídal svou vlastní dospělou tvář. Od věků do věků se tady na světě traduje tisíc moudrostí a tisíc příkazů a pravd, před nimiž se mládí staví vzpurně na zadní, neboť si nedovede představit, že by jim to tisícileté věno mohlo stačit. Jako 3 sudičky. 3 grácie. Milá sranda, poetika, moudrost. Musí k němu přidat aspoň jednu jedinou svou větu. Aspoň jednu jedinou svou vlastní pravdu. Aspoň jednu jedinou svou vlastní lež. Což je vlastně zákon dospívání. Neboť dostat všechno jen darem, jen dědičným právem, jen z lásky – je jmění ošidné. I mládí dáno do vínku, že umět obdarovat je stokrát víc, než být obdarován. Mládí je touha po kráse. Mládí je samo tvoření. Mládí je veliká lidská moc. A jeho barvou je proto královská zeleň. Barva olivové naděje. Barva smaragdové odvahy. Barva neutuchajícího mládí, a je jedno, jestli ročník 1980 nebo 2015. Storia di molti.
https://www.youtube.com/watch?v=syc78JzHGTs
https://www.youtube.com/watch?v=VFLW7QXKLiY
https://www.youtube.com/watch?v=cUE-vDg_oMU
https://www.youtube.com/watch?v=UOfNPR74GDI
https://www.youtube.com/watch?v=On8EnbRlceI
https://www.youtube.com/watch?v=rK0tHk46aa4
https://www.youtube.com/watch?v=t8HFkHEMWy0
daddy g (massive attack) – mixtape for BBC Radio
daddy g delivers epic tunes in this mix as he does in his dj sets
https://www.youtube.com/watch?v=NfAqCZuWPCw
Remix extrait du CD single „16 ans, 9 mois et un bébé sur les bras“ de la rappeuse Saliha, trop sous-estimée à mon humble avis (comme beaucoup de ses pairs féminins du rap francophone je pense ...)
| 
