http://freeglobe.parlamentnilisty.cz/Articles/2822-prectete-si-jak-edward-gibbon-v-roce-1775-popsal-zanik-civilizace.aspx
EDWARD GIBBON
☼ 8.5.1737 PUTNEY ۞ 16.1.1794 LONDON
Jeden z největších historiků, co jich kdy po světě běhalo za lepším výsledkem, anglický bádač a nabádač pan Edward Gibbon, vypadá na letmý dojem neškodně, ba virtuálně komicky, než náležitě a nakažlivě akademicky. Okrouhlá tvář neviňátka s drobnými mluvidly, pod nevýraznou bradou jeden znatelný podbradek, kožní tuk. A nad vyklenuté obočí vystupuje čelo zvýšené o počínající stádium pleše. Na uších spočívají kudrlinky narezlých vlasů. Prostě: některý z týpků Pickwickova clubu žvanilů nebo dokonce Mr. Pickwick osobně. V té podobě je zabydlen Švejkovský klid, trochu milého břichopáskovství. Hledí na nás opak k Nessie z Loch Ness, „old merry England“, laškovná, stará herka Anglie se svým slabým pivkem a zabijáckou whisky. Opékanou slaninou, šunkami, sýry, krvavými bifteky a také suchým suchopárným humorem. Ovšem pohlédneme-li do víček, objevíme, že portrétista v nich zakódoval (zaklel) jakousi zkoumavou úpornost, jež bere Gibbonově portrétu její polohumorný nebo až karikaturní zjev a dodává nezvyklé, do sebe obrácené serióznosti.
Tento syreček patří k historikům, či lépe k historickým spisovatelům, na jejichž nedostatek si anglicky psané literatury nikdy nemohly stěžovat. Patří mezi figury, jakými byl ve Spojených státech historik pádu incké a aztécké kultury v říši William Hickling Prescott a jež vyvrcholila ve dvacátém století podivuhodným dílem velkého politika Winstona Spencera Churchilla („Nemohu Vám slíbit nic než krev, dřinu, slzy a pot“ – „Nikdy neustupujte, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, v maličkostech ani ve velkých záležitostech, o kus ani o kousek, ledaže byste ustoupili cti a dobrému mravnímu imperativu. Nikdy neustupujte před nátlakem, nikdy se nepoddejte zdánlivé zdrcující převaze pana tele nepřítele).
Edward Gibbon se narodil v jednom z nejzábavnějších a nejzachovalejších hrabství, co jich jen Anglie disponuje. V Surrey. V oblasti hájů a žoviálně střižených živých plotů. Na žluto prokvétající kručinky a trnovníků, ilustrátore ne aligátore Jiří Trnko a Tvá mocná fantasy: zahrado. Spatřil světlo zdejšího venkovního světa na jaře už osmého pátý 1737 v Putney v rodině zámožného šlechtice, venkovana, který si žil bohabojným způsobem žití. Spokojen v odlehlosti vlastního panství. Jestliže se otci Gibbonovi vedlo velmi fajn, ekonomicky výtečně, v rodinném životě ho tolik štěstí nečastovalo. Ze sedmi capartů jen jediný přežil. Edward. A to ještě v neduživém provedení přírodního rázu. Věčně zakoušející virózu či jiné neduhy, s nimiž si tehdejší medicína ještě nezvládala sama poradit. Co Edwardu Gibbonovi Matka příroda ubrala na fyzické kondici, to mu jeho prostředí na oplátku nadělilo materiálním zabezpečením. Zamýšlíme-li se konkrétně nad dílem téměř každého šprta učence a spisovatele oněch divokých dob, vidíme a vnímáme onu „duchovní osminu“ osmihranu emfaticky vzatého na milost Octagonu čili špás na matematicky zářném ledovci magie čísel a údajů. Nepomíjející i efektivní plod myšlenkového úsilí. Vrcholek v bystřinách lidského citu i budiž dáno intelektu. A za časté, ne-li téměř pokaždé, nám uniká ono undercover, tíživé cosi, co bylo nutno proabsorbovat, protrpět a podstoupit, aby zde mohlo zůstat dílo unikát. Všednost dní, kdy se velcí myslitelé a velmistři velrybího ražení a rozmachu a slavní tvůrcové myšlenek zabývali pouze tím, a starali toliko o to, aby si vydělali nějakou tu minci na kůrku chleba a na škvarky. Na skrovné oblečení ze second old share handu a přístřešek, který měl pouze tu výhodu, že v něm táhlo méně než na ulici. Nic takového nečekalo díky Páně Edwarda Gibbona. V jeho true finest family panovala hojnost, ba nadbytek všehomíru, z něhož se dalo užívat, aby chlapec, ostatně ve svých světlých nárocích nadmíru bystrý a skromný, se mohl celoživotně věnovat zálibě zásadně v četbě, ve studiu a ve psaní historických úvah a pojednání.
S jeho vzděláním to bylo, z dnešní perspektivy, všelijaké. Ani ryba ani rak. Nějakou dobu byl žákem slavné střední školy ve Westminsteru. Pak, v rozmezí let 1752–1753, strávil ve slavné Magdalénině koleji v Oxfordu čtrnáct měsíců v kuse, které označí za tu nejneužitečnější ztrátu drahocenného času, jaké kdy prodělal, k jakým se kdy podvolil. Oxford, to tehdy není ještě slavné univerzitní epicentrum i epidemie nápadů, při jehož vyslovení dnes pociťujeme podvědomou úctu a uvědomujeme si, že je to jedna z bran, kterými se začíná směřovat k výšinám vědění. Oxford 18. věku, toť bašta a shluk státní anglikánské církve. Tradicionalismus zde drží, aniž se má na čem udržet a Gibbon opouští kolej, jež později vypiplá světu nejednoho šprta nositele Nobelovy ceny s naprosto jednoznačným pocitem, že „v některé branži by zahanbil každého doktora“, ale v jiné zas má „mezery, za něž by se každý školák durdil“. Píše-li o Oxfordu, nenalézáme slova chvály, ale ani fragment diplomatické shovívavosti. Vše, co s touto školou souvisí, je mu protivné, mučí ho oproti jeho vnitřní skladbě, jeho brilantního intelektu, a tak se nedivme, že nesouhlasí ani s povděkem, ani se smířlivým tónem s projevy pseudointelektuálních úpadků. Oxfordský pobyt však poznamená Gibbona ještě jedním způsobem, který ovlivní kompletní učencův živůtek a jeho rodině se zdá netoliko nepopulární, ale dokonce zhoubný. Jak jsme naznačili, Oxford oněch let, toť epicentrum i epidemie oficiálního, státem posvěceného a chráněného anglikánství. A Edward Gibbon nesnáší, aby mu kdokoli cokoli diktoval a působil vůči jeho lehkosti mága spíš jako magor intervenčních srágor. Aby svobodomyslná diskuze musela být vyloučena, neboť vypiplaný šprt směl myslet tak, a ne jinak. Řečeno s francouzským básníkem dvacátého století, dají-li mu nalinkovaný cár A4, stará se psát napříč úhlopříčkou. I v tomto případě rebelanta. Anglikánství si „ředí“ antickými a dodnes mnohdy ještě nepřekonanými autory. Především Senekou, ale také Ciceronem, který poznamená velice jeho styl. Čte Epiktéta, ale také militantního francouzského katolického autora Bossueta. Vliv je mocný čaroděj. Rodina je vyplašena, co na to řeknou místní tradice a poměry. Vyslala do Oxfordu, na Magdaléninu posranou kolej, protestantského synka, vrací se katolický, ne-li dosud myslitel, pak jistě katolický intelektuál.
To se v Anglii, v té staré svobodomyslné Anglii, neboť každá svoboda má své meze, nesmí tolerovat. Nechce. Je to nebezpečné a provokativní. Tak tedy nastává ta kýžená chvíle, kdy si občánci v Putney musí položit nerudnou otázku: Kam s ním? Naštěstí dostatek finančního krytí v mezích zákona dopomáhá naplnit odpověď. Posílají mladého a učenlivého Edwarda do švýcarského Lausanne. Do centra nejtvrdšího a nejúdernějšího kalvinismu. Tam mu dají za vyučenou i zatnou tipec. Tam, v ideálním prostředí na břehu Lac Lemon, s vyhlídkami na zasněžené Alpy, obklopen terasami vinic a protestantskými strýci dost rozpoznatelně od rány, zapomene „špatné a škodlivé vlivy myšlenek“.
Rodina zachránila Edwarda Gibbona netoliko pro víru protestantskou, ale také mu zjevně prodloužila život a upevnila kořínek tím švýcarským „vyhnanstvím do ráje“. V jižním slunci posílil svůj organismus. Přestal trpět chorobami z podchlazení. Ale to si patrně tehdy nikdo neuvědomil. Nebo neuvědomil v úplném rozsahu. Roku 1754 píše Kateřině Portenové, tetě, která podporovala jeho literární a historické exkurze v cestování časem, že je opět „schopným to protestantem“. A současně si prožívá první techtle mechtle s romantikou, když ne s antikou. Zamiluje se jako bobr do zálesácké trofeje Susanne Curchodové, ale rodina má proti jeho náklonnosti námitek jak nasráno. Ostatně, jedná se o typicky anglické a snobsky zbytečné námitky. Susanne je odsouzena k antipatiím už jen tím, že se narodila na kontinentu a ne na ostrovech, a že její mateřský jazyk není engliš vod šejkspírka. Vzít si cizinku! Ó, to by byl skandál, který by znamenal, že počet hostů na honech na lišku v Putney by prořídl. Vážnost domu by opadla, jestli by nebyla na tuty už pohřbena. A protože se Susanne měl Gibbon, jak se pravilo z úst do úst „ty nejušlechtilejší záměry“ (ostatně v protestantském Lausanne se Susanne to ani jinak nešlo), se svou vyvolenou se zasnoubil grand royal fanfárou. Štěstí jim vydrželo tři léta. A roku 1757 na otcovu intervenci je zasnoubení zrušeno. Opuštěná holubinka si z toho příliš starostí nedělala. Provdala se za znamenitého ženevského bankéře Jacquese Neckera. Mimo jiné mu povila dceru, která má vejít do dějin pod jménem Madame de Staël.
Zdá se, že v Lausanne se naučil Gibbon spíše dělat chytrého. Své citové aférky podřizoval svému komfortu. Řekl si, že žádná láska není tak ohromující a ohromná, aby stála za oběť, kterou považoval za nejsilnější, totiž ztrátu možnosti bez ustání studovat a biflovat se. A tu mu dávala otevřená truhlice prostředků od táty. Jestliže víme naprosto bezpečně, že se Gibbon zřekl, a patrně s lehkým srdcem, lásky k matce pověstné Madame de Staël, pak máme všechny důvody pochybovat o tom, že se důsledně a rozumem i citem navrátil k protestantismu. Spíš než kalvinistické žvásty si louskal antické autory, kteří ho oslovovali, jak se říká celoživotně, neochvějně, osudově.
Thomas Mann jednou zdařile poznamenal, že dějiny si mnohokrát počínají s hravou vynalézavostí kompozic. Co se dějin celých národů týče, možno přenést i na jednotlivce kostlivce. A tak Edward Gibbon, tento nejangličtější ze všech anglických historických spisovatelů, svůj první zveřejněný elaborát píše – významně francouzsky, jazykem velikého tehdejšího rivala! Jmenuje se prostě Esej o studiu literatury (Essai sur l´etude de la littérature) a objeví se roku 1757 a na určitou dobu nejen předznamená, ale i ovlivní celou Gibbonovu tvorbu. Gibbon se tu postavil na obranu klasického vzdělávání se a v tomto duchu by jeho esej svou přesnou a utříděnou formulací měla co vypovědět i nám. Když se vrací do Anglie, následuje dost překvapivé intermezzo, řekněme, pseudovojenské. Z důvodů ne zcela snadných napochodoval Gibbon do miličních jednotek hampshireského hrabství. Pochodoval s nimi sem a tam. Zajisté si zase utužil fyzičku v organismu a zdá se, že víc než vojenskému drilu a cvikům se zbraní, se věnoval četbě Cicerona, kterého stále víc vyhledával střízlivý a hlavně stále hlouběji chápal jeho významy. Byl mu bližší než čistí filozofové. Jistý politický pragmatismus, skrytý ve všech dílech velkého řečníka, odpovídal Gibbonovu naturelu. Vojenská mezihra je dopsanou kapitolou. Gibbon se rozhlíží po světě, který mu otevírá výnos rodinných podniků a důmyslného investování do pozemků.
V té době přichází do módy cestování. Turistický ruch, abychom byli současní. A Angličany to táhne z ostrovních mlh a od nenápaditého anglického jídelníčku fish & potatoes k italskému jadrnému slunci a rozmanitostem kuchyně Apeninských frajerů s fantazií a těstovinami. Gibbona sem navíc přivádí slabost pro skvostnou antiku. Touha poznávat stopy a otisky klasiků na adresách dávných cest velikánů.
Tento navýsost racionální gentleman se mění za pobytu v Itálii v praktikujícího snílka. Propadá tomu, co – opět francouzsky – pojmenuje „songe d´antiquité“, tedy „snem o starověku“. Propadá vidinám, ale jsou to fata morgany velkého výřečného šampiona v podstatném jméně se slovesy, nikoli jen vidiny hráblého šílence těžkopádného poroda v akci větných rozborů a rozporů. Zdá se mu, jako by zaslechl zrovna zpívat kněze a kněžky Jupiterova chrámu, když naslouchá, kterak františkáni z řádu bosáků zanotují nešpory. Pohybuje se napůl jako v horečkách. Tolik si žádá takovéto setkávání. Je daleko od trudnomyslného životního kvákání u suchopárné strohosti lausannských protestantských měšťanů. Od přepjatého rituálu společenského života na anglickém venkově. Je v zemi, kterou zná, a s níž se nyní, na hranici, kdy z let učňovských pokračuje do doby, v níž se má stát svrchovaným myslitelem, setkává. A navíc dokonale, s ohledem ovšem ke znalostem oné starodávné doby, teoreticky vždy výstižně připraven.
Italská „stáž“ znamená jeden z oněch nenápadných, ale podivuhodných zvratů, které připravují a musí se logicky přihodit v každém skutečně kreativním snažení. Básník římských dějin, neboť jinak než básnickým, při veškeré vědecké akribii dílo Gibbonovo nazvat nemůžeme, je připraven ke svému životnímu údělu. Ale ještě chvílemi váhá. Odkládá rozhodující chvíli. Okamžik, kdy usedne, aby dal dohromady dílo, jež ho učiní nesmrtelným. Po návratu z Itálie napíše se svým kolegou Deyeverdunem v letech 1767–1768 práci o anglické literatuře a napíše ji opět francouzsky. Jmenuje se Literární paměti Velké Británie (Mémoires littéraires de la Grande Bretagne). A pak už nechá, aby se stěžejní okamžik přiblížil. Odhodí řeč Moliéra, která je mu, vzdor dokonalé slovní výbavě stejně jen jazykem cizím a nepochopeným do samotného základu všech základů, neboť setrvává jazykem, který pojal rozumově účelně, nikoli však nejvíc do hloubky emotivní. Obrátí se zády k britské literatuře a poprvé se dotýká antiky. Jeho Kritické poznámky o šesté knize Aeneidy (Critical Observations on the Sixth Book of the Aenid) znamenají netoliko obrat v Gibbonově díle, ale i posun historiografie na nové, předtím netušené obzory.
Kolem Gibbona se vytváří atmoška učené svrchovanosti. Aniž by to sám vyžadoval, aniž by o to nějak více usiloval, dostává se mezi nejlepší společenské vědce, kteří v Anglii v té době vegetují. Patří do skupiny Samuela Johnsona, vynálezce encyklopedického Slovníku a ve stejném roce 1774, kde přichází do klubu Johnsonova, dostává akvizici profesora starověkých dějin na Královské akademii, kde je nástupcem Olivera Goldsmitha. Je mu čtyřicet let. A čtyřicítka je pro něho převratná v každém ohledu a smyslu, neboť vstupuje nejen do světa velké vědy, ale i do světa velké politiky. V letech 1774–1783 se stává Ctihodným členem Dolní Sněmovny lordů v britském parlamentu. A vůbec, ať je to jakkoli s podivem, necítí se v politice cizí kohout na smetišti iluzí a braku. Počíná si s řídce viděnou, vyváženou věcností, jaká je vlastní toliko nemnohým hlavounům z politizujících umělců a učenců ve společnosti, jež má na to hýčkat si vlastní řemeslné politiky.
Řečeno slovy, jež později vyřkne Heinrich Schliemann na adresu premiéra lorda Gladstona: „Takový talent, takové sesbírané znalosti a on utrácí čas na věci tak druhotné, jako je správa britského impéria.“ Ostatně, Gibbonův následník, Winston Spencer Churchill, udělá totéž v bleděmodrém a zdá se, že kdyby se tito chlápci nezabývali oněmi „prkotinami“ ve svém účelném primetime, za něž pokládal slavný archeolog Schliemann správu britského impéria, patrně by nebyli tak velkými historickými spisovateli, neboť by politiku chápali toliko jen z vnější podoby. Nikoli od pramene a jádra pudla. Viděli by ji, jenže neprožili.
Jestliže jsme postavili paralelu Gibbon jako geniální předchůdce a Churchill jako neméně geniální dovršitel jistého směru v historickém populárně naučném spisovatelství, pak můžeme toto srovnání uvádět ve velkém rozsahu dál. Do naprostého důsledku.
Jestliže Churchill prodělal s britským impériem dvě vysilující světové války, stál v jeho čele, když šlo o holé bytí a nebytí, odhodiv demokratické návyky jako pro tu chvíli nežádoucí přítěž, a vedl jistě a nesmlouvavě drahocennou hrdou i hrdinnou Británii (= Sir Nicolas Winton jako jeden příklad za všechny), kdy sama musela vzdorovat nacistickému Německu, pak ani Edward Gibbon neměl do skutečně velké a výkonné politiky prosakovat a proudit jen v klidném okamžiku. Naopak. Stál na nejodpovědnějším místě činu, když koloniální panství na severoamerickém kontinentu dostávalo první složité údery a celé impérium procházelo náročnou prověrkou, nervy nešetřící krizí.
Roku 1779 byl jmenován komisařem pro osady a obchod, tedy, řečeno lidově, stal se ministrem kolonií. Za Atlantikem se válčilo s Francií a vedl se boj se vzbouřenými severoamerickými osadami, který, jak známo, skončil pro Anglii neslavně a z něhož se zrodila vítězná americká Unie, jako první demokratický stát světa. Stát, který měl před sebou komplikovanou, rozporuplnou budoucnost. Gibbon patřil k lidem svého věku i v tom, že dokonale uměl hospodařit s časem, že byl nad veškeré pomyšlení výkonný jak agent 007 s povolením zabíjet. Odvedl výsledky, na něž by se dnes vytvářela ministerstva nebo přinejlepším ministerské komise, halda úředníčků s nulovými úspěšnými zákroky. Ještě navíc se publicisticky angažoval proti zemi, jejímž názvem napsal svá raná díla, proti Francii. A od roku 1776 pracoval na díle, které mu mělo vynést triumf i nad časem.
Na Gibbonově psacím stolku pomalu a jistě vzniká dílo nazvané Úpadek a pád římské říše (The Decline & Fall of the Roman Empire). Monumentální obraz, který zachází až do konce byzantské říše a vybíhá ještě dál za ní. Pozitivisticky laděným historikům se zdá makovicí takový a frázemi makový. Ne příliš adresně přesný. Tam i tuhle zas nedotažený. A v tomhle bodě expertízy není zas dostatečně ověřený. Skutečností zůstává, že Gibbon nechtěl psát „čistou“ historiografii, ale historickou četbu po nedělním rozjímání v klidu domácího obědvání. Přesnou. Opřenou o fakta, co kdy kde, ale atraktivně přístupnou čtenáři s běžným tehdy klasickým a historickým přehledem. (Buď pohříchu a výtce vytýkáno hardcore harcovnicemi, že v tomto ohledu stálo 18. století vysoce nad sklonkem přetechnizovaného a crazy úleťácky i ulejvácky pragmatického 21. století a sama tato skutečnost vzbuzuje otázku, zda pouhý posun po časové ose a pokrok jsou vyjádření totožná či alespoň v něčem příbuzná?) Tedy Gibbon byl historickým spisovatelem velkého ražení. A pouze jako historický spisovatel si mohl troufat i na koncepční syntézu římských a byzantských dějin. Prozíravě neuznával takzvané syntézy „poslepované“ z řady analytických monografií. Dovedl své postavy netoliko popsat. Dokázal je emotivně procítit. A samozřejmě, přítomnost citu jako prvku charakterizačního, ale i zobecňujícího, vadí jistému typu takzvaných „čistých“ historiků, ale sotva kdy je na škodu čtenáři. Mohli byste se vsadit, že naše znalosti dějin Říma rapidně narůstaly od časů Gibbonových taháků. Zasloužila se o to historická kritika, filologie, nauka o nápisech, v neposlední řadě archeologie, ale i obory jako paleobotanika, chemie a další. Ovšem tím, že víme, než znal Gibbon, není zdaleka řečeno, že jsme dovedli dát nového a koncepčně rozloženého ducha svatého do našeho spektra poznání. Spíš naopak. Někdy se zdá, jako by vědci zapadali do houští převýšených detailů, nedokázali rozlišit zrno od plev, podstatné od druhořadého, všechny znalosti nosili v jednom ranku tak dlouho, až se jim setřásly a pomíchaly.
To v žádném případě není obhajoba nevědomosti proti vědění, jen zamyšlení nad PODIVNÝM a těžko vysvětlitelným rozporem, že Gibbon žije už více než dvě století před očima veřejnosti a stěžejní podíl mnohem odbornějších prací si přečte úzce vyprofilovaný okruh zodpovědných specialistů, kteří zajedno prohlásí, že autor by se měl zabývat něčím méně odpovědným, třeba řídit jadernou elektrárnu Temelín, a neplést se do věcí složitých jako je vazba Prokopia z Kaisarie k vojevůdci typu Belisara.
Abychom učinili spravedlnosti velké finále, podotkněme, že v práci s prameny si Gibbon počínal přinejlepším mazácky uvolněně. Pracoval jen na základě vydaných pramenů. Středověké opisy nečetl, protože neuměl číst středověké rukopisy. Neznal systém latinských zkratek. A s tím je spojena další otázka, proč Gibbon začíná až obdobím, kdy je ohrožena sama existence římského impéria? Odpověď je opět nasnadě. Sama doba, okamžiky, kdy Gibbon pociťoval, jak se zachvívá britská koloniální říše, nutila zamýšlet se a prostudovat momentální systém, mechanismus zániků kolosálních impérií do kopřiv. Původním záměrem autorovým bylo popsat římské kapitoly od počátku dějin po dobu Augustovu. Úvodní svazek byl rozkouskován do třinácti kapitol a nakonec vzniklo dílo, které zahrnovalo sedmdesát jednu kapitolu v sedmi částech. O knize se pochvalně zmiňovali takoví duchové jako filozof David Hume, dějepisec Robertson a významný politik Walpole. A samo sebou, v konzervativních kruzích byl poprask, který jistily Gibbonovy názory na vznik a posilování křesťanské víry.
Nicméně už první tři svazky zajistily Gibbonovi popularitu. Stal se jedním z nejuznávanějších a nejautoritativnějších historiků své doby. V roce 1783 měl dost pojíždění po Anglii, politiky, mlh nad blaty, vařených ryb a skopového. I opustil rodnou Anglii a usadil se v Lausanne u svého známého a spoluautora Deyverduna, kde roku 1787 své dílo dovedl ke zdárnému happy endu. Vše, co přichází po Úpadku a pádu jsou zajímavé, ale přece jen paběrky. Píše o záhadném „Muži se železnou maskou“, oblíbeném námětu romanticky orientovaných filmů a libret… Pro změnu opět francouzsky. Mezi jeho pozdní práce se řadí Vzpomínky, vydané posmrtně roku 1796 lordem Sheffieldem. Napsal rodopis nevalného vojevůdce vévody z Brunswicku, který byl rozdrcen revolučními a tendenčními Francouzi u Valmy.
Konec klepe na dveře. Dne 1. října 1791 píše Gibbon svůj testament. Sepíše ho v Lausanne a pak se, pomalu a důmyslně, chystá podívat a přesídlit do Anglie. Vrací se roku 1792 a pak náhle 16. ledna roku 1793 vypouští z těla svého ducha v Londýně. Co zanechává, není pouze stručně řečeno pozoruhodné dílo, ale i giganticky pozoruhodná, atraktivní, ale tak řídce prošlapávaná cesta historického spisovatele tohoto speciálně vědeckého živlu, který dokáže faktům vynalézat a aranžovat dávku střídmé básnivosti.
pan Jiří Walker Procházka (☼ 18. 8. 1959)
|