ZLATO ZACHRÁNĚNO DIREKTEM (POŘADATELI)

BOHUMIL NĚMEČEK (2.1.1938–3.5.2010)

BOX – KATEGORIE DO 60 kg

ŘÍM 1960

„Bylo pondělí, kluci jeli na trénink a já měl ten večer boxovat už naostro. Tak povídám trenéru Králíčkovi: – Miloši, já jsem nervák, já se budu tady v olympijské vesnici sám kousat, tak bych se šel radši s vámi na ten trénink podívat. Souhlasil. Vzal jsem tepláky, kecky, jelo se. Chvilku jsem tam skákal, rozhýbával se a tak, a najednou se Králíček ke mně otočí: – Víš co, jdi si trochu zaspárovat s Pepíkem Němcem. Pepík, naše těžká váha, z toho Říma pak dovezl bronz. Velký kamarád, ale nikdy jsme si nic nedarovali z protekce. Při fotbálku, ani v ringu. Vidím to jako dnes. Vezmem rukavice, přijdu k němu, udělám ťuk a najednou bum – takovou dardu jsem od něj chytil. A vzápětí druhou. Kdepak, já si nic nenechám líbit. Tak jsem do něj taky začal mlátit. Králíček po nás jen mrknul a nic. Doboxujem první kolo, začnem druhé a do mě najednou vstoupilo zděšení. Kruci stop, večer máš jít do ringu doopravdy, praskne ti oko nebo si zlámeš ruku a bude po olympiádě. Povídám: – Pepíku, neblbni, a spustím ruce. Jenže on zase: bum. – Tak mě bouchni do obličeje, říkám se spuštěnýma rukama. Já nevím, možná, vlastně docela určitě jsem provokoval. A Pepík mi jí opravdu vyšil. Tak jsem mu dal takovou pecku, že šel málem k zemi. A právě tohle zahlídnul Králíček. Přiskočil ke mně a křičel: – I když vím, že tu olympiádu máš vyhrát, pošlu tě domů! Úplně jsem zkoprněl. Ne z toho rozkazu, ten jsem nebral vážně, ale z toho jeho skálopevného přesvědčení, že z Říma přivezu zlato. On se nikdy se mnou nebabral, ale taky mi nikdy předtím neřekl, jak strašně mi věří. Až teď, v rozčilení. A mně to moc pomohlo.“

V Ústí nad Labem kousek od sebe žijí Bohumilové Němečkové tři. Bohumil I. (ročník 1938), olympijský vítěz v lehkém velteru z Říma. Bohumil II. (1959), taky československý reprezentant v boxu, mistr republiky 1980. Bohumil III. (1979) vnuk, kterého vodili do mateřské školy, ale stačilo mu říct: zaboxuj a on rázem zaujal postoj a začal zdařile stínovat. Ten příkaz bylo nutno pošeptat, protože jinak se učitelka Lída (manželka Bohumila I.) nebo kadeřnice Hanka (manželka Bohumila II.) nešťastně chytají za hlavu. Poznámka po kom to dítě je, by byla jaksi zbytečná, odpor však budí rezolutní. Přímo zdraví nebezpečné je pronést podobnou výzvu před Bohumilem I., protože ten byl vždycky od rány, ví své a tvrdí: „Ať vnouček jednou hraje fotbal nebo hokej, ať najde zalíbení v jakémkoli sportu, jenom ne v boxu.“

Bohumil I., rodák z Tábora, v boxu zalíbení našel. Ona to byla spíš posedlost. Přesněji posedlost sportem. Nejdřív hokejem. Zvlášť když se s rodiči přestěhoval do Českých Budějovic. Jenže k hokeji už tenkrát patřila taky letní průprava, běhání, posilko, a k tomu se jaksi nachomýtl trenér boxu Josef Němec (otec těžké váhy z Říma – vidíte, jak to začíná krásně do sebe zapadat). Při náhodném společném soustředění půjčil hokejovým zajícům pro rozptýlení boxerské rukavice a Bohumil I. – jak sám vzpomíná – pak „sundal“ tři krajské dorostenecké přeborníky. Bylo rozhodnuto. Vlastně nebylo. Bohumil I. se už v té době zakoukal do krasobruslařky Lídy, která jednoho dne řekla s jemnocitem vlastním něžnému pohlaví: „Buď box nebo já.“ Odpověděl: „Jestli nebudeš pro box, tak ahoj.“ Lídě tedy nezbylo, než zůstat pro box. Větším svízelem se ukázal tatínek Bohumila I., jinak šéf Lunaparku, což v praxi znamenalo nejen vandrování, ale i kus pořádné dřiny pro všechny příslušníky rodiny. Stavět a bourat šapitó, ruské kolo, houpačky, střelnici, zaskočit tam či onam, zkrátka nápor na fyzičku. Útěk z manéže do ringu, a první nesmělé sportovní vavříny nakonec tatínka z Lunaparku usmířily, i když nepřestal tvrdit, že u nich dostává do nosu jenom klaun a ještě je to fingované.

Bohumil II. to měl mnohem komplikovanější, ten se musel do ringu prodrat za zády otce – slavného boxera přímo rafinovaně, nechat si tajně vystavit papíry a odjet s oddílem na krajský přebor. Jenom to, že ten přebor vyhrál, otce usmířilo (opakovala se vlastně historka s jeho mládím). A protože už byl v Rudé hvězdě trenérem, vzal si syna do parády. „Byl na mě jako ras, jenže já nemám tátův tvrdý úder, snažím se to vynahradit technikou, radši boxuju na dištanc a to se dnes moc nenosí,“ stěžuje si Bohumil II. Jenže Bohumil I. dodává: „Bodejť by měl ránu, když netrénuje ani z poloviny tolik co já. Už je to zkrátka jiná generace. Říká mi: – Táto, co z toho máš, leda ty strašný potlučený ruce a že tě lidi v Ústí uctivě pozdraví. Já si udělal střední ekonomku, chci to v životě někam dotáhnout a nedostávat přitom pořád facky.“

Bohumil III. vůbec netuší, co je facka. Aspoň v souvislosti s dědečkem, protože ten se může zbláznit štěstím, když obdrží pověření vyzvednout vnoučka z mateřské školy. Rozplývá se v jeho přítomnosti jako šumák (autentický výrok) a každému by rozbil to, co má pod nosem (taky autentický výrok), kdyby chtěl malého Bohouška jednou vábit do ringu, protože: „To je hrůza, kam ten box spěje. Když dáš pět ran, soupeř jich musí dát sedm, prostě mít navrch, dokud nemáš hlavu jako meloun. S tímhle rvaním v ringu začali Kubánci, vůbec to nevyhovuje Sovětům ani Američanům, ale je z toho světový trend, tak se všichni musí přizpůsobovat. Důsledek? Boxerů ubývá. V SSSR jich měli jeden a půl miliónu, dnes jenom čtyři sta tisíc. U nás máme registrovaných asi čtyři sta boxerů včetně dorostenců a taky, jestli se nemýlím, včetně mě. Vezměte v potaz olympiády. V jedné kategorii bývá asi tak osmnáct borců, protože víc jich na trh s kůží nehodlá jít. Nás v šedesátém v Římě nastupovalo v lehkém velteru osmatřicet! Taky jsem pak dostal stříbrný pohár – tamhle ho můžete vidět – za vítězství v nejvíce obsazované soutěži.“

Výborně, už jsme zase v Římě, nastavujeme magič kulometné palbě slov Bohumila I., uhýbáme před jeho gesty, protože vypráví temperamentně, běhá přitom po pokoji, nešetří s rozdáváním direktů anonymním soupeřům. Tak jak to vlastně bylo?

„Pokud se pamatuju, v Římě nás boxovaly skoro tři stovky z pětapadesáti zemí. Můj lehký velter byl opravdu nejnašlapanější. V prvním utkání s Rakušanem Königem šlo spíš o to, abych získal sebedůvěru. Boxoval jsem mizerně. Ve druhém proti Iru Melimu, to byl takový sebevědomý pořízek, už to šlo. Technickými údery jsem si ho vždycky připravil pro pořádnou pecku, dvakrát ho rozhodčí museli počítat.

Jenže pak nade mnou všichni lámali hůl. Měl jsem za soupeře Itala Pietra Brandiho, favorita turnaje a miláčka domácího publika. Dvakrát boxoval přede mnou a vždycky vyhrál K.O. Poslyšte, to byla atmosféra! V našlapaném Paláci sportu pro osmnáct tisíc diváků stáli při našem utkání fanouškové na židlích. Oni Brandimu říkali Uragán ringu. A taky jó. Gong, já ještě stojím v rohu, poslouchám Králíčka, on jako uragán prosvištěl těch sedm metrů ke mně a už fičela pěsťovka. Jen tak tak jsem stačil uhnout a málem dostal do nosu trenér. Hala šílela nadšením, jenže já mu hned dal takové čtyři škubance, že to jen bolestně zamručelo. Myslím, že všichni italští fanouškové nastavili tvář s ním. A trpěli častěji. On si vůbec neuměl poradit s tím mým obráceným gardem ani s technikou boje na dištanc. Z mého uhýbání znervózněl. Když letěla jeho pravačka do prázdna, vždycky to v hale zahučelo, jako když vlak projíždí tunelem. Ten zápas byl pro mě nakonec zatím nejlehčí, ale jinak to byl strašlivý fofr. Vyhrál jsem 4:1, Italové museli mou převahu uznat a pak mi v dalších zápasech fandili, jako bych byl jejich. Taky jsem to potřeboval.

V dalším utkání, to už šlo o medaili, jsem nastupoval proti černému Američanovi Danielsovi. To byl bourák, technický boxer se strašlivým úderem, něco jako postrach Cassius Clay. On se pak taky stal profesionálním mistrem světa. Tenkrát v Římě vyhrával všechno před limitem. Králíček se vduchu modlil, abych se mu neodkryl, protože tušil, že jak od něj chytím zásah, bude šlus. Já dlouho jasně vedl, ale pak jsem jednu přece chytil. Bylo to koncem druhého kola. Předtím jsem mrknul po hodinkách, uvědomil si, že musím vydržet ještě pár vteřin, ale to se už ke mně řítila jeho ruka. Dostal jsem strašlivou pumelici. Najednou se to kolem mě zakalilo. Za normálních okolností bych šel k zemi. Naštěstí jsem měl tolik natrénováno, že jsem se ocitl jenom v jakési agónii, vnímal jsem bílou skvrnu jeho dresu. A tak jsem se zmátořil a dal směrem k té bílé skvrně levým kontrem tři kopance. Víte, já o tom vůbec nevěděl, to mně pak vyprávěli kluci. Když padnul gong, zazvonilo mi v uších, já vůbec nemohl dojít do rohu, motal jsem se jako ochmelka. Králíček křičel: – Bohouši, co ti je? Povídám: – Nic, jenom po té jeho šlupce vidím všechno dvakrát. Pak už jsem se mu neodkryl. Rozhodčí mi přiřkli vítězství na body 5:0.

Finále s Quarteyem z Ghany? Místo toho mě málem diskvalifikovali. Tu historii vám ještě povím. Boxovalo se 5. září od osmi večer. Vedení výpravy mi nabídlo, že místo abych jel na ten zápas z olympijské vesnice pendlujícím autobusem, odveze mě tam prý šofér šestsettrojkou. Já nechtěl, ale Pepík Němec mi pošpital: – Jen to ber, proč by sis nesvezl zadek v pěkně pérovaném vozidle? Páni, ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu. On totiž když jel někam s olympioniky autobus, doprovázeli ho policisté na motorkách s houkačkami, projíždělo se na červenou a tak. My ovšem vyjeli až po téhle koloně a kdo zná provoz v Římě, pochopí, že bylo zle. Místo obvyklé hodiny jsme těch patnáct kilometrů urazili za dvě a půl hodiny, a ještě v tom byla bouračka s promáčklým blatníkem. Finálový pořad boxerských soutěží dávno začal a Palác sportu pořád v nedohlednu. Stojí na takovém kopečku, já teda šoférovi pokynul: – Počkej, zastav, zkusím tam doběhnout. Proplétal jsem se jako šílený mezi kapotami aut, mezi davy, snad ani Zátopek v životní formě by ten kopeček nevyběhl v takovém tempu. Byl jsem uřícený jako kůň, mířím účastnickým vchodem do haly, jenže najednou mi se vztyčenou rukou zastoupí cestu policista. Já v tom trapu nechal v té šestsettrojce účastnickou legitimaci, měl jsem jen teplákovou bundu s naším znakem. Řvu na něj: – Ně-me-ček, fi-ná-le, jako že tam musím. Jenže on byl příslušník dál přísně komisní, nedal na to, že mu ukazuju teplákovou bundu. Chápu, tu mohl někde někdo sebrat, jenže mně teď šlo o život, tedy o finále, začínalo za čtvrt hodinky. Fakticky mi nakonec nezbylo, než ho uklidit z cesty mírným direktem na uklidněnou. Oni mě pak honili, ale na chodbách v hale jsem to už znal, vidím, že moje jméno svítí na tabuli, vlítnu do šatny, jeden z pořadatelů gestikuloval rukama, že už tu pro mě byli pětkrát. Poslyšte, já se ocitl v ringu propocený jako po nejtěžším tréninku. Celé první kolo s Quarteyem jsem se místo čistého technického boxu vzpamatovával z té hrůzy posledních tří hodin. Pak jsem se vzpamatoval a všechno bylo tak, jak má být.“

Už dávno načepýření římští vrabci odtroubili rozbřesk, už dávno majitelé tratorií vytáhli do ulic a uliček stolky s barevnými slunečníky, obchodníci vyložili dobrou půlku svých krámků, čističi bot krabice s hadříky, krémy a stoličky, už dávno kávově hnědé vody Tibery odplavily vytrhané kalendářové listy s datem 5. září – když konečně usnul.

– Sotva mu vědomí zastřel růžový sen, je neurvale probuzen a se zalepenýma očima civí do obličeje kvaltujícího Miloše Králíčka: „Bohouši, vstávej, boxujeme finále, honem, no tak prober se!“

Nemůže pochopit. Slyší: „Dělej, nebo přijdeme pozdě!“

Mžourá, pak poslušně vyskakuje z postele. Takže ono se mu to nakonec jenom zdálo. Ta bláznivá honička do Paláce sportu, finálová bitka s černým borcem z Ghany. Tak ono ho to všechno zatím čeká.

„Miloši, já žil v domnění, že už mám finále za sebou, teď si připadám slabý jako moucha.“

Jde, spíš se motá ke skříni, kam – zřejmě v tom snu – uložili zlatou medaili.

„Je tam!“ řve s triumfujícím funny face (usměvavým pohledem) na trenéra.

„Co tam je?“

„No přece zlatá medaile. Všechno už to máme od včerejška šťastně z krku.“

Teď je na trenérovi, aby pootevřel ústa a pak složil pomačkaný rozespalý obličej do omluvného úsměvu: „Bohoušku, tohle mi promiň, já taky usnul až ráno, pak se mi zdálo, že ta šichta je před námi. Úplně mě to vyhnalo z postele, tak byl ten sen sugestivní. Rychle spi, budem spát až do večeře, co říkáš?“

Bohoušek neboli Bohumil I. konverzoval pouze za pomoci všeobsažného oddechování.

RYTÍŘ KOŽENÝCH RUKAVIC

JULIUS TORMA

BOX – KATEGORIE DO 67 KG

LONDÝN 1948

„Julo, chceš si zaboxovat? Pojď to zkusit. Neboj se!“

Tuhle osudovou výzvu slyšel Julius Torma v deseti letech od kluků, z nichž žádní slavní boxeři nevyrostli. A slyšel ji maďarsky. Rodiče pocházeli ze Štúrova, ale odešli pracovat do Budapešti, a tam se jim taky Jula narodil. Tehdy v těch deseti ho mezi sebe pozvali truhlářští učni, pro které byl box povinnou průpravou v rámci jakési předvojenské výchovy, a on si to s nimi rozdal bez respektu, až některé mrzelo, že toho rychlého, mrštného mlaďocha vzali s sebou. Tormu box pohltil. Uvízl v rukavicích pevně, a když jeho kamarádi nechtěli o prázdninách trénovat, vypravil se do boxerského klubu textiláků. Trenér ho tam ale vůbec do ringu nepustil. Jen si ho pohrdlivě změřil a pak mu řekl větu, kterou nikdy nemohl zapomenout: „Tebe boxovat nenechám, protože máš špinavý nohy.“

„A jak nemám mít špinavý nohy, když chodím od rána po Budapešti bos?!“ ohradil se, ale to už ho nikdo nechtěl poslouchat. Trenér se zatím obrátil ke svým svěřencům s čistýma nohama, a mladý Torma aspoň pořádně třískl dveřmi, aby jim dal najevo, že má vztek.

Po prázdninách byl v Budapešti velký konkurs na boxerské talenty. Přihlásilo se moře dorostenců, všichni stejní, zapálení a odhodlaní dokázat, že z nich budou „extra bijci“. Tam, hned po prvním Tormově zápase, k němu přišel chlapík, jakého jaktěživ neviděl, a povídá: „Já jsem Adler. Tebe bych vzal. Ale ne aby ses mi tu někde ztratil. Já si tě raději označím.“ Sáhl pro lahvičku s jódovou tinkturou a udělal mu na nose pořádnou šmouhu, aby ho mezi kluky poznal. Hned na to za ním přišel další trenér. Ale toho poznal. Vztek se v něm znovu ozval, ani chlápka nenechal domluvit. „K vám já nemůžu. Mám špinavý nohy!“

Tak se Torma dostal k Zsigmondu Adlerovi do BTK Budapešť, ke stejnému Adlerovi, který Pappa dovedl ke třem olympijským vítězstvím. Dělal úžasné pokroky. Od dvanácti let boxoval mezi muži, ve třinácti reprezentoval, v šestnácti byl dokonce kapitánem maďarského národního družstva. Deset let chodil k Adlerovi trénovat a jediný trénink nevynechal! Šlo by to tak asi pořád dál, ale přišla válka a fašisté Adlerovi našili na kabát žlutou šesticípou hvězdu a pak ho odvezli do koncentračního tábora.

„Věděli jsme, kde je, a tak jsme si pro něj jednou došli,“ řekl klidně, když už bylo po všem.

Bylo jich pět. Čtyři se před branou tábora začali mezi sebou prát. Byla to nahraná rvačka, ale věděli, že jestli mají odpoutat pozornost stráží, je potřeba do těch ran vložit sílu, nekoukat na modřiny a krev. Mlátili do sebe divoce a snášeli tu bolest, dokud se Tormovi nepodařilo proklouznout dovnitř. Našel Adlera, převlékl ho do jiných šatů a dokázal ho vyrvat ze spárů Třetí říše ven. Přivedl ho domů a schoval do spíže. Udělali mu úkryt tak dobře, že ho Němci do konce války nenašli.

„To byl jeden velkej box,“ řekne, když ho přinutíte vzpomínat.

Po válce to rodiče táhlo domů na Slovensko. Odstěhovali se do Partizánského a on jako uznávaný boxer hned na podzim šestačtyřicátého roku startoval za vybrané družstvo Slovenska proti SSSR. Slovensko prohrálo 1:19, Torma získal ten jediný bod. Ani László Papp, který v té době na Slovensko taky přišel, proti němu neměl šanci. A neuspěl ani pak na mistrovství ČSR. Tam opět s Tormou prohrál a vrátil se do Maďarska. Za rok na sebe ti dva znovu narazili na mistrovství Evropy v Dublinu. Torma znovu vyhrál a vracel se domů s bronzovou medailí a zajištěným místem ve výpravě na olympijské hry 1948.

*

Olympijské soutěže boxerů v Londýně začínaly až po skončení plaveckých závodů. Ring byl zavěšený nad středem bazénu, s čímž se boxeři dosud nikde nesetkali, ale Torma se nijak nezatěžoval úvahami, jestli je to prostředí pro box vhodné nebo není. V prvním kole ho čekal Maďar Bene. Znal ho dobře z Budapešti, několikrát s ním boxoval, Bene nikdy neměl veliké šance. V Londýně to nebylo jinak. Maďara příliš svazoval velký respekt, a tak Torma vyhrál, aniž musel vynaložit moc sil.

Když se šel do šatny převlékat na druhé kolo, jeho soupeř, Kanaďan Blackburn se tam už rozcvičoval. Torma mu podával ruku, ale on se jen ušklíbl a naznačil mu, že až v ringu. Naštvalo ho to. Takové frajírky, kterým soupeř nestojí za podání ruky, nesnášel.

„V ringu už na podávání rukou nebudeš mít čas,“ slíbil mu a pak to taky splnil. Od začátku prvního kola po něm šel tvrdě. Nikdy nestál o to někoho zmydlit, co se do něj vešlo, říkali mu Rytíř kožených rukavic, nebyl zabiják, vyhrával rychlostí, technikou, tím, že se nenechal trefit, ale Blackburnovi chtěl dát za vyučenou. Dvanáctkrát ho poslal na zem! Při jednom direktu však pocítil ostrou bolest v palci levé ruky. Bylo mu jasné, co se stalo. Zase prasklá kůstka. Tyhle bolesti ho ringem provázely jako stín. Na sílu v pažích měl moc tenká zápěstí. Během své kariéry měl pětačtyřicetkrát zlomený prst nebo jinou kůstku! Blackburnovi dal tedy pořádnou lekci od šampióna, ale prst na levé ruce hrozivě otékal.

Před třetím kolem, v němž proti němu nastupoval Španěl Diaz, dostal injekci na zmírnění bolesti. A Diaz mu žádnou nepřidělal. Znali se z dvaačtyřicátého roku, kdy byl Torma ve Španělsku s týmem Maďarska. Diaz tehdy boxoval „mušku“, v Londýně ho postavili poprvé do velteru a on si proti Tormovi nevěřil. Torma vyhrál pro absolutní převahu.

Do dne, kdy se rozhodovalo o medailích, se pověrčivým nechtělo vstávat. Byl pátek a ještě k tomu třináctého. Dopoledne byly na pořadu semifinálové zápasy, odpoledne finálové. Torma pověrčivý nebyl. Semifinálového soupeře Itala d´Ottaviu porazil na body. Čekání na svůj životní duel strávil s našimi novináři. Vyčetl jim, že o boxu moc málo píší.

„Když vyhraješ, tak uvidíš, jak se o něm bude psát,“ řekli mu, a s tím šel do šatny, aby se připravil na své největší finále. Černý Američan Horace Herring, dvacetiletý námořník, tam už v plášti poskakoval jako na gumičkách. Měl zachránit čest amerických mlátiček, jako jediný z nich se dostal až do finále.

Torma se pomalu převlékal do tepláků, díval se na divoce stínícího Američana a říkal si, že vlastně všechno dopadlo, jak si přál. Když psal po prvním kole domů manželce, zmínil se, že ze všech borců v jeho váze je asi nejlepší černý námořník Herring, a proto by bylo nejlepší potkat se s ním až ve finále. V tom přání nebyly žádné obavy, jen uznalé ocenění Američanových kvalit. Obavy v něm nevzbudilo ani to zastrašovací stínování, ani okázale rozevlátý plášť, jaký v té době naši boxeři neznali.

„Měl by sis to poskakování nechat nahoru do ringu,“ poradil mu polohlasem česky a Herring se usmál a odpověděl na to něco, čemu zase nerozuměl Torma.

První dvě kola Torma perfektně uhýbal, šetřil zraněnou levačku a Herring marně hledal recept, jak soupeře vyřadit. Ve třetím kole, když se zdálo, že černý Američan trochu získává převahu, nastala rázem ona rozhodující chvíle. Herring šel za ranou příliš slepě, na okamžik se odkryl a to Tormovi stačilo. Tvrdý pravý hák na bradu poslal amerického boxera na zem. Když vstal, byl konec zápasu. A pak už jen ringový rozhodčí Španěl Casanova (haha) zvedl ruku našeho reprezentanta. První zlatá medaile z olympijského ringu pro Československo!

Boxoval sedmatřicet let. Kolem tisíce zápasů. Třináctkrát byl mistrem Maďarska, desetkrát Československa. U nás nikdy s nikým neprohrál, i když nastupoval v polotěžké i těžké váze. Reprezentoval na třech olympiádách. V Helsinkách své londýnské zlato neobhájil. Ve třetím kole to schytal od pozdějšího vítěze Poláka Zikmunda Chychly na body. Cítil to jako křivdu, byl přesvědčený, že ho tam hlavní rozhodčí – taky Polák – podtrhl. O čtyři roky později v Melbournu nastupoval na střední váze. V prvním kole ho čekal Australan. Nebyl to žádný zvláštní boxer a přece mu nešťastnou náhodou cestu vzhůru přeťal tak, že Torma vypadl. Při jednom prudkém zásahu na žaludek se Australan sklonil tak rychle, že narazil Tormovi hlavou na oko. Torma zápas sice vyhrál, ale pak mu oko nepříjemně nateklo. S tím zraněním stál ve druhém kole proti Chilanu Tapiovi, který ho na neštěstí zasáhl do oka nešetrnou petardou. Otok se zvětšil, Torma na oko přestal vidět a to byl konec nadějí.

„Já se boxem bavil. Uhýbal jsem a jen sem tam uhodil. Málokdy jsem vyhrál K.O. To mě nikdy nelákalo. Nechodil jsem do ringu mlátit lidi. O to by taky v boxu ani jít nemělo.“

Říkali mu Rytíř kožených rukavic…

Mně je líto velké ztráty (7/2012) u Sylvestera Stalloneho (* 6.7.1946), Rocky V, kdy přišel dost nešťastnou náhodou v červenci o život jeho nejstarší syn, sice jen hráli film z boxerského prostředí, ale uměli žít pro zápas filozofii, kterou razil náš skvělý sportovec Julius Torma.

BOXUJE SE HLAVOU, VÁŽENÍ

JÁN ZACHARA

BOX – KATEGORIE DO 57 kg

HELSINKY 1952

„Už jsem půl roku v důchodu,“ řekl mi a očima polaskal zahrádku za oknem rodinného domku v Nové Dubnici. Byla upravená, dýchala jarem. „Tady si při rýpání v hlíně nejvíc odpočinu. Pokud mám čas, ale toho je málo. Manželka po mozkové mrtvici, mladí, dvě vnoučata. Pořád je co dělat. I do práce ještě chodím jako důchodce, to jsem vám nepověděl? ZŤS Dubnica, hutní závod. Býval jsem tu léta mistrem při odlévání ocele. Ta práce chce fortel, celé chlapy. Přivyknout na horko, nežehrat na žízeň. V létě tu bývá přes pětapadesát stupňů. Víte, já se vyučil textilním zámečníkem a když jsem ve dvaatřiceti končil s boxem, honem jsem se přihlásil na večerní strojní průmyslovku. Těch tři sta padesát zápasů za třináct let v ringu se pořádně zadřelo do paměti. Ale stále to byla jen jedna, byť nejkrásnější etapa života. Nesmí to skončit, abyste najednou stál s prázdnýma rukama, ovívaný blednoucími vzpomínkami. Být stále platný, to je důležité. Asi jde především o vnitřní pocit. Ten přechod nebývá snadný, ale mě to nijak nebolelo. Asi bylo dobré, že jsem i po těžkém a vyhraném utkání býval včas v práci, i když okolí se tomu divilo. Pokud o tom vůbec věděli. Já byl radši, když nevěděli, když se kolem mě o boxu nemluvilo. Takový já byl boxer. A nemiloval jsem v ringu rvačky, neměl jsem na ně ani pořádnou ránu.

Rohování jsem zůstal věrný i po opuštění ringu. Vždy jsem však dělával jenom dobrovolného trenéra. Trenér, který to vykonává jako zaměstnání, musí být chtě nechtě často služka. Jako kluk jsem vůbec nesnil o desetiuncových rukavicích, toužil jsem být fotbalovým brankářem. A taky jsem jím byl. Nejdřív v Trenčíně na Dolním městě v klukovské partě na plácku za cihelnou. Pak v řádném žákovském družstvu. Jenže při jednom mistrovském utkání mi po robinzonádě jeden ze soupeřových útočníků šlápl na ruku. Ruka šla do sádry a – bylo po fotbale. Vlastně nemuselo být, jenže když se ruka uzdravila a já se zas objevil na tréninku, řekli mi, že už mají jiného brankáře, že jsem takříkajíc zmeškal vlak. V tom je sport krutý, šlápneš vedle a už tě jiní předbíhají. Vlastně nemusí být krutý, záleží na lidech, kteří se kolem sportu točí, na jejich pochopení nebo nepochopení. Já to tehdy cítil jako velkou křivdu, na fotbal jsem zanevřel, aniž bych tušil, že sportovní osud pro mě nadělil úplně jinou metu. A postrčil mě k němu novotou svítící plakát do daleka…“

*

BOX – vemlouvají se do vědomí tři obrovská písmena. Jsou červená. Mají dráždivou příchuť dosud nepoznaného.

Zneklidňují, vábí. Civí na ně jak očarovaný, potí se mu dlaně a zrychluje tep. V neděli, v trenčínské sokolovně. Tam nesmí chybět. Určitě. Má semknuté rty a přece jako by to na sebe pokřikoval. Ale proč? Ta tři velká písmena jako by v sobě ukrývala výzvu právě pro něj. Výzvu, na kterou dávno čekal.

Neděle. A zase čeká. Čeká a zuří, když vidí rozjařené davy, když slyší hřmění a aplaus z útrob sokolovny. Ten hluk nepřátelsky šlape po jeho klukovském srdci. Zdánlivá banalita. Vstupné pět korun. Kde je však vzít? Muž s pořadatelskou páskou má ostříží oči. Už půl hodiny se tam uvnitř odehrává něco vzrušujícího. Bez něj.

Konečně. Pořadatel se s kýmsi pouští do debaty. Prosmýkne se za jeho zády jako lasička. Bere po dvou schody na přecpaný balkón, staví se na špičky, konečně vidí v ostrém kuželi světla dva upocené svalovce, kteří kolem sebe tančí, pak zas do sebe buší, nadnášení i srážení řevem ochozů. Vnímá to, sotva dýchá. Lapil se. Definitivně a neodvolatelně.

O pár dní později mačká v upocené dlani čepici v předsálí tělocvičny, kde trénují borci dělnického sportovního klubu a visí očima na ústech trenéra Podhradského.

„Říkáš, že je ti patnáct? To by šlo. Zvážíme si tě. Jestli to dá aspoň padesát kilo, tak to s tebou zkusíme. No tak, slyšíš, půjdeš na váhu.“

Podlamují se mu kolena. Bledne. Tuší, že tenhle souboj s jazýčkem vah by mohl vyhrát, jen kdyby měl v kapsách pár pořádných kamenů. Je mu do breku vzteky, vzpurně vystrkuje bradu.

„Šestačtyřicet kilo, to je málo,“ krabatí čelo trenér. Zkoumavě se na něj dívá. Snad postřehne v jeho očích onu jiskru, kterou – co je sport sportem – nevytváří hora svalů, ale velké odhodlání. Ještě zaváhá, pak mávne rukou: „Ale co, přibereš, běž se svlíknout, podívám se ti na zoubek.“

Od té chvíle ho z tělocvičny – tréninky jsou jen v úterý a ve čtvrtek – málem vyhánějí. Nejraději by tu zároveň i spal. Běhá do úmoru kolečka, skáče přes švihadlo, trénuje stínový box, bije do hrušky, rychle zvládá základní techniku, je hbitější než jeho vrstevníci. Dny plynou jako voda v rozvodněném Váhu a najednou je tu opět trenérův hlas:

„Pojedeš s námi na utkání do Trnavy, postavím tě v mušce.“

Konečně! Jak dlouho čekal na tuhle výzvu? Nechává se unášet i okouzlovat představou svého prvního velkého zápasu. A triumfu. Slyší všechny zvony světa (a gongy měst). Taky rozhodčího, který za obrovského řevu odpočítává jeho budoucího soupeře, zatímco on – povýšený nad ten mumraj – vzrušeně oddechuje v druhém konci ringu. Proč by to mělo být opačně? Myšlenka, kterou se snaží rychle zapudit. Nějak se mu to však nedaří.

V neděli v šest ráno na trenčínském nádraží čekají trenér a jeho kamarádi na nováčka, určeného pro muší váhu, marně. Janko doma hryže cíp peřiny, pozoruje, jak svítá, zdá se mu však, že teprve teď nastává noc. Selhal. Zradil. Bojí se. S boxem je konec. Teď už jim v životě nemůže přijít na oči.

*

„Opravdu, já měl tehdy najednou srdce v kalhotách. Později jsem se setkal s tím, že tahle nováčkovská tréma je dost běžná. Dobrý trenér ji pochopí. A nepřipustí, aby se ostatní vysmívali. Právě takový byl Podhradský. Znovu mě přitáhl na tréninky, nic nevyčítal, prostě smáznul to z paměti. Těžko si lze představit, jak jsem mu byl vděčný. Už kvůli němu jsem dřel, prahnul po důkazu, že nejsem zbabělec. To už jsme se připravovali na nováčkovské mistrovství Slovenska v Dubnici. Svůj první skutečný zápas jsem vyhrál. Zato ve druhém utkání se zkušenějším borcem, jmenoval se Belko, jsem po slibném začátku chytil úder na žaludek a bylo po aktivitách. Takové tvrdé ponaučení včas (výstraha) není nikdy na škodu. Znamenalo víc než stokrát opakovaná trenérova připomínka, abych si po odskočení dával větší pozor na obranu.

Já byl vždycky zastáncem technického boxu. Soupeře jsem často i šetřil. Sebe však nikdy. Myslím v přípravě. Ono to musí být. Sport je námaha, když ho chcete dělat vrcholově. Proto dnes mladí často brblají nebo odpadávají v půli cesty. Proto se taky spíš prosazují původem vesnické před městskými dětmi. My tenkrát nechodili kvůli fyzičce do činkárny, ale na dříví. Pokácet stromy, natahat domů a pak ještě nařezat, to byla zabíračka. Nebo vzpomínám, třeba Franta Majdloch. Ten měl přece úder jako hrom. Kde nabral tu sílu? Od tahání dratvičky. On byl vyučený švec. Ale to asi odbíhám…

Po osvobození jsem v muší váze neměl na Slovensku konkurenci. Když jsem se dozvěděl z novin, že mě nominovali do osmy Československa na Všeslovanské mistrovství, pořádně mi zatrnulo. Poprvé do Prahy. Tak velký sál jako Lucerna jsem taky ještě neviděl. Dodnes slyším pronikavý hlas z přecpaného hlediště: – Nepouštějte tam toho chlapečka! To jsem nastupoval k prvnímu střetnutí proti mistru Polska Stasiakovi, takovému urostlému chlapíkovi, který už měl zvučné jméno. Ten výkřik mě elektrizoval, ale nepobláznil. Už dávno jsem si všiml, že boxeři ve snaze rychle rozhodnout zápas vystřílejí všechnu munici už v prvních dvou kolech. Jenže ono se bojuje třikrát tři minuty. Na to jsem dbal. Na rozložení sil. Vyšlo to se Stasiakem, pak i s favorizovaným a mnohem starším Selagovičem ze SSSR, jehož bomby pravačkou vzbuzovaly respekt. Ten zápas jsem skončil úplně vyčerpán. Ale stal jsem se v sedmnácti všeslovanským mistrem.

Přišla další vítězství i porážky. Nejvíc mi dalo seznámení s Julkem Tormou, který přišel do Partizánského z Maďarska. Stal se mým cvičitelem i přítelem. Jeho názor, že hlava je v ringu na to, aby myslela a ne, aby se do ní bilo, jsem přijal bez výhrad. Torma už představoval v evropském ringu pojem. Byl jsem celej bez sebe štěstím, že právě s ním mohu reprezentovat Československo na prvních poválečných olympijských hrách v Londýně 1948. Tu poctu jsem si vybojoval nejen vítězstvím nad mistrem Evropy Maďarem Bogácsem, ale taky při brněnské kvalifikaci. Cítil jsem formu a trénoval jako snad nikdy předtím, už mi vzali míru na šaty a najednou držím v ruce úřední obálku. Vzhledem k nezbytnosti omezit počet členů výpravy do Londýna… atd. Prostě mě vyškrtli. Co vám mám povídat, bylo to zlé, kruté. Trucoval jsem, odložil rukavice, které pro mě předtím znamenaly všechno, a umiňoval si, že mě už nikdy nikdo v ringu neuvidí.

Víte, co mi pomohlo z deprese? Zpráva, že Torma získal v Londýně ve velteru zlatou olympijskou medaili. První v historii pro československého boxera. Poslyšte, to mě doslova vyhnalo z nečinnosti. Zvlášť když se Julek vrátil a vzrušeně vypravoval o atmosféře olympijských her. Už jsem byl zase v ringu, myslel na evropské šampionáty a hlavně na příští olympiádu. Ta měla být v roce 1952 v Helsinkách. Tedy v nedohlednu. Jenže já nejen myslel, já i dělal všechno pro to, aby se mi tenhle svátek sportovců z celé planety nevyhnul.“

*

Hlas v reproduktoru: „V pérové váze do 57 kg nastoupí k finálovému střetnutí Serbio Caprari, Itálie, a Ján Zachara, Československo. Rozhodují…“

Je to skutečně pravda? Ano. Stokrát ano! Stává se jediným československým finalistou v ringu na olympijských hrách 1952. Je bledý, celý rozbolavělý po úderech soupeřů, které musel zchytat cestou na Olymp. Na čele bouli jak vejce, tvář přeťatá klikatou jizvou, nos napuchlý, ale v očích odhodlání vzít tuhle neopakovatelnou příležitost za pačesy. Držet a už nepustit. I kdyby ho chtěl onen urostlý Ital s hřívou černých vlasů a ještě černějšíma očima napíchnout na špendlík, uštknout a ještě lámat v kole svých zabijáckých pěstí.

Před deseti minutami se potkali v chodbičce ze šatny k ringu. Přecpaná Messuhala se ještě zalykala nadšením nad ziskem zlaté medaile Pentii Hämäläinena v bantamu. Nevnímali to. Několik kroků od sebe se zastavili. Ital jako by ho chtěl uhrančivým pohledem hypnotizovat. Neuhnul očima, i když mu bylo všelijak. Skála narazila na skálu. Trvalo to snad vteřinu, celý román by však šlo napsat o tom, co se v té chvíli odehrávalo za zkrabatělými čely těch dvou.

Události posledních dnů, vlastně týdnů, prolétly cvalem arabských hřebců. Dřina, nominace a – pohroma. Když jednou zkřížili pěsti s kamarádem Majdlochem (a spíš se mazlili než rohovali), ucítil náhle bolest na čele. Sáhne si tam a po rukavici stéká krev. Natržené obočí. Je zle. Do odletu deset dní, to se nezahojí. Mnozí tvrdili: „Vyškrtnout zraněného z nominace, to nemá cenu.“ Reprezentační trenér Králíček oponoval: „To se určitě zahojí, box je na pořadu až druhý týden olympiády.“ František Majdloch by se nejraději neviděl. A on? Brodil se ve vodách strašlivé nejistoty. Takhle přijít už o druhé olympijské hry? To by bylo příliš…

Nepřišel o ně. Právě s celým šťastným (před vyřazením) Majdlochem okoušel v Otaniemi po tréninku blahodárnost otevírání pórů v pravé finské sauně, i když zpočátku nevěděli, k čemu tam jsou březové metličky. Zdálo se mu, že je vždy jako znovuzrozený. Taky byl. Jinak by snad ani nemohl při olympijském turnaji sklízet z cesty soupeře za soupeřem.

V prvním kole Švéd Wärmström dlouho nemohl pochopit, že jeho obávaná pravačka vždy směřuje jenom do prázdna. Zato Ján rychle vystihl, že se jeho soupeř při útočení málo kryje. Podobně to dopadlo ve druhém kole s jihokorejským bijcem Su. Pak přišel na řadu známý Maďar Erdei. Jeho dlouhé ruce a strašlivé údery teoreticky vypadaly beznadějně. Trenér do něj hučel: „Nepouštěj si ho na dálku, jedině blízký boj a včasné uskočení nabízejí šanci.“ Tohle uměl. Rychle bacit, rychle se vyhnout, měl nohy baletky. Poslechl, zvítězil nad modlou maďarského ringu a semifinále s jistotou bronzové medaile tu bylo. Ani to mu však nestačilo. Z cesty za velkým cílem ho nesvedla ani taková překážka, jakou byl horkokrevný a temperamentní Leisching z JAR. Zvolil novou taktiku, vyčkával, nechával soupeře vybouřit a útokem ve vhodné chvíli podlamoval jeho sebejistotu. Byla to brilantní ukázka techniky, která zvítězila nad silou.

A teď stojí v ringu tváří v tvář Caprarimu. Sebevědomý Ital je vyložený zabiják. Dva předcházející soupeře poslal drtivou šlehou k zemi a teď se snaží o totéž. Hák, švih a zase hák, desetiuncová rukavice však vždy zasahuje pouze vzduch. Další hák, který rozráží jen jeho kryt a končí na prsou. Pokouší se o protiútok. Marně. Hlediště se dostává do varu, oba už těžce dýchají. Ital, o jehož levičce se tvrdí, že obsahuje dynamit, znovu a znovu tvrdě vyráží k útoku – a končí v provazech. Ještě se nestačil pořádně odrazit zpět a zasypává ho série krátkých Zacharových direktů na tvář.

Gong. Jaké vysvobození.

„Musíš tvrději bít, ne se s ním tak mazlit,“ hučí do něj sekundant. Ví to, ale copak to umí?! Co obléká desetiuncové rukavice, vždycky vyhrával spíš hlavou než údery. Darovaná minuta oddechu trvá snad jen pár vteřin. Už jsou opět v křížku. V hlavě mu buší krev a je to jako údery bubínků, když chodíval k Hojerovi na Václavské náměstí na gymnastickou část přípravy. Bubínek zněl s neúprosnou vytrvalostí, na podlaze se tvořily kaluže potu. To je dobře, že se množily. To je dobře, že se znovu vracel do tělocvičny i po zápasech, kdy už měli volno. To je dobře, že naplaval tolik kilometrů ve Váhu, že porazil a nařezal tolik stromů, že byl k sobě vždycky důsledný a tvrdý. Teď, ano teď nastává životní příležitost tohle všechno zúročit.

Vyhraje, kdo snese víc. Zdá se mu, že už vyždímal poslední zbytek energie a přece dál rozdává rány a taky rány dostává. Zdá se mu, že se ring kymácí, okolí splývá v rozmazanou šmouhu, i oči soupeře už ztratily jiskru. Teď se protivníci do sebe zavěšují.

„Break,“ slyší z velké dálky a ustupuje o krok dozadu. Nekonečné poslední kolo. Ještě vyráží vpřed, ale sérii jeho úderů přehlušuje gong.

Bezvládně klesá ve svém rohu na stoličku. Kdosi ho osvěžuje mokrou houbou, kdosi mu stahuje rukavice, odkudsi zaléhá hukot mořského příboje. Ne, to je dav. Už je volá rozhodčí pod ostrý kužel světla. Pár kroků a myslí, že tam vůbec nedojde. Rozhodčí bere jeho pravou a Italovu levou ruku. Chvíle napjatého ztišení. A pak se jeho pravačka spolu s levou rukou rozhodčího ocitá nahoře. Má pocit, že se tou rukou probourá do střechy Messuhaly. V diváckém řevu se téměř ztrácí verdikt, že nejtěsnějším poměrem (3:2) zvítězila technika nad silou.

Kdyby měl volné ruce, zacpal by si ušní bubínky. Neboť vězte, že tenhle boxer vždy nejvíc miloval a dodnes miluje ticho a samotu.

Před 55 lety vyhrál boxer Němeček na OH

5. září 2015 to bude přesně 55 let od chvíle, kdy Bohumil Němeček vybojoval na olympijských hrách v Římě zlatou medaili. Dodnes je táborský rodák považován za jednoho z nejlepších boxerů nejen české, ale i světové historie.

Na olympijské hry v roce 1960 odjížděl ve 22 letech jako nezkušený a neznámý boxer. V lehké welterové váze do 63,5 kg ale vybodoval všech pět soupeřů a domů se vrátil se zlatou medailí jako třetí československý boxer v historii po Júliu Tormovi a Jánu Zacharovi. 

„Němeček byla boxerská veličina, byl to mistr Evropy. Měl obrovskou vůli. Mluvilo se o jeho talentu, ale on to měl všechno vydřené a vymakané,“ vzpomíná na Bohumila Němečka jeho pozdější svěřenec a dnes předseda České boxerské unie Svatopluk Žáček. 

Němeček byl opravdu obrovský dříč a ještě ve čtyřiceti letech s ním o generaci mladší boxeři nedokázali udržet tréninkové tempo. Během své kariéry vyboxoval téměř 800 zápasů a nikdy neprohrál K.O. 

„Byl technický boxer, uměl pracovat na nohách a tolik tvrdých úderů nedostal. Uhlídal si to,“ vysvětluje Žáček. Bohumil Němeček, kterému se přezdívalo „boxerský Emil Zátopek“, byl v době svého olympijského triumfu zaměstnán jako řidič ČSAD v Děčíně a trénoval v tamní Lokomotivě. 

Později boxoval za Ústí nad Labem, kde po ukončení kariéry působil jako oblíbený trenér. 

„Byl to kontroverzní člověk. Byla s ním dobrá legrace, dovedl bavit společnost a jeho historky stále kolují. Skoro by se z toho dala udělat knížka,“ říká Žáček. Knížku už ale Bohumil Němeček bohužel nenapíše. 3. května roku 2010 zemřel po dlouhé těžké nemoci ve věku 72 let.