ABRAM FJODOROVIČ IOFFE

☼     29.10.1880    ROMNY                        ۞     14.10.1960   PETĚRBURG

„Velevážený kolego! Sotva si umíte představit, jakou mám radost, mohu-li Vám oznámit, že dnes Vás naše Akademie zvolila svým členem korespondentem. Mé blahopřání považujte za čistě osobní. Oficiálně Vás o tom zpraví v nejbližších dnech. Já ale prostě spěchám, abych už nyní Vám vyjádřil svou radost nad tím, že můžete doufat v to, že budete naším členem.

S přátelským pozdravem upřímně Vám oddaný Max Planck“

*

Když ruský fyzik Abram Fjodorovič Ioffe obdrží tento vzkaz, podepsaný jedním z největších fyziků planety, mužem, jehož jméno dnes nesou rovnice a takzvaná Planckova rozdělovací funkce, vědecké ústavy a celá teorie, je Ioffemu pouhých osmačtyřicet let. Avšak mezi ruskými fyziky je pokládán za starého jako lišák Metuzalém a moudrého jako badatel Šalamoun, neboť Ioffe to je v první řadě v říši dělníků a mechaniků zemědělských pomůcek nejenom velký vědec, ale především organizátor. Ioffe, toť nový rozměr, v němž má ruská fyzika žít a rozdovádět své síly. Tento rozměr bude přibývat na objemu; prohlubovat se; nabývat nových podob a obohacovat se dříve netušeným obsahem, ale v podstatě se nezmění.

Ioffe nezíská proslulost muže, který podepsal onen pozdravný lístek a vhodil ho do schránky. Jeho myšlenky neproniknou do hloubek a šířek, jaké obsáhnou myšlenky Nielse Bohra nebo Alberta Einsteina; Ioffeho předčí jeho vlastní žáci: Lev Davidovič Landau, Igor Kurčatov, Petr Leonidovič Kapica, bratři Sinělnikové a ostatní a jiní se dostanou dál, hlouběji a výš. A přece…

Ioffe zůstane Ioffem. Jeho jméno bylo a bude vyslovováno s úctou. Za života. I posmrtně. Neboť Ioffe to jsou hodiny a týdny neúnavné laboratorní práce, ale Ioffe – a to především – to je organizační zkušenost. Desítky dopisů. Stovky besed. Korespondence, která prozrazuje takové kapacity jako Conrad von Rœntgen, Max von Laue, Albert Einstein, Niels Bohr. V Ioffeho žití zní jako žíznivý motiv skromná, služebná schopnost sebeobětování žízni = životu. Cosi bytostně ruského. Něco tak vzácně křehkého a přece neoblomného a cílevědomého. Ioffe – proti všem předpokladům – a proti všem zákonitostem lidského bytí překračuje mez vlastního odstínu a dává své schopnosti tomu, aby vynikla, když vznikla ruská fyzikální škola hrou ostrou.

Jak konstatováno: ve světě fyziky zná mezi špičkami kdekoho a jeho zná kdekdo. Ale mužikové, o kterých jsme práskly tato příliš obecná slova, dají světu nové převratné vynálezy. Budou informovat – formovat předpoklady dnešní době se všemi jejími nadějemi i obavami. Objeví ve hmotě možnost rozkvětu i zkázy výdělků. Dobro i zlo, pláč nad výdělkem. Jas i tmu. Max von Laue prosí Ioffeho, zda bude ruský vědátor souhlasit, uvede-li se jeho jméno mezi stálými spolupracovníky časopisu, který se honosí názvem „Zeitschrift für Krystalographie“, neboli časopis pro krystalografii. Conrad Rœntgen se mu zdvořile omluví – v době, kdy patří k živým památníkům velkolepé cesty, na níž se moderní fyzika v jeho jménu vydala – že vrací pozdě korektury. Pobýval a užíval si to totiž ve Švýcarsku, když obtahy přišly. Langevin, Niels Bohr, Sommerfeld ho požádají o příspěvky pro periodika, která redigují nebo o přednášky v ústavech, jimž předsedají.

A to všechno v době, kdy mladý ruský nestabilní stát uznává jen málo zemí kapitalistického ražení. Kdy prorazit diplomatické obklíčení se stává jedním z nejfyzikálnějších i nejradikálnějších, možno povědět, že prvořadým plánem ruské zahraniční reprezentace. A v té době Abram Fjodorovič Ioffe je neoficiálním diplomatem ruské vědy mezi špičkami fyziky všech kapitalistických velmocí.

A tu se objevuje velikost Ioffeova ducha. Její jméno je: skromnost, dobrodiní dobrodince. Prostřední duch by se nechal unést a okouzlit tím, že sedí – třeba ve druhé řadě – ale přece jen, na fyzikálním Olympu. Mával by – obrazně viděno – dopisy mužiků, jež se už za svého života stávají prudkými vzdělanými legendami, svým spolupracovníkům i protivníkům před nosem a vymáhal by si prebendy a vyšší stupínky na žebříčku své kariéry. Nic takového Ioffemu netrhá žíly. Užije-li, a učiní to velmi často, svých kontaktů ve světě jadrných a velkolepých fyziků, pak vždy ve prospěch někoho, kdo ho očividně přesvědčil o tom, že je povolán, aby očividně patřil mezi vyvolené. Ve prospěch mladých šikovných a neúplatných vědců.

PRVNÍ SETKÁNÍ

Kdo chce věřit na předznamenání symbolik, nechť si poslouží do sytosti. Ioffeho profesor fyziky je žákem Mendělejevovým. Tu na mladého Abrama Ioffe, třebaže zatím zprostředkovanou formou, dýchne a kýchne vědecká sláva zlozvyk, která ho má obklopovat po všechny jeho mladické i vyzrálé dny.

Ale není to jen proslulost učitelova učitele, co okouzlí vnímavého Aladdina fyziky.

Na počátku dráhy budoucího věrozvěsta fyziky Ioffeho je podivuhodná fyzikální myšlenka. Profesor Miljejev přednáší tehdy téměř absolutně uznávanou teorii světla, která praví, že světlo se šíří vlnami v „éteru“, který obklopuje Zemičku a naplňuje Kosmos. Tehdejší fyzika dokonce „přesně“ stanoví váhu éteru, který obklopuje naši planetu, na pouhých třináct kilo. Proč ne na jedenáct nebo dvanáct, jako rybku zlatou z pohádek?

A mladý Abram Ioffe po večerech polehává a snaží se živě si představovat, kterak se světlo lampy, sluneční záře, svit hvězd šíří na vlnách „éteru“, kterak éter naplňuje všechny spolehlivé kouty vesmíru. I ty, kam světlo dosud nezabředlo. A „éter“ pokorně čeká, až nadejde jeho kýžený okamžik, až se vyskytne světlo, které by mohl na svých vlnách nést dál a dál. A tu únava dostává podivuhodný obrat. Ioffemu se zdá povážlivě rozhazovačná (neukázněná) matka Příroda. A z tohoto, řekněme, přízemně hospodárného, měšťansky nekomediálního či neohrabaného hlediska dochází gymnazista Ioffe k překvapivému závěru. Onen „éter“ vyplňující veškerý Kosmos, od známého až k neznámému, to všechno je výplod Monte Christa nebo zlobivého Hanse Christiana Andersena.

Oprávněně odhodí Ioffe vše, nač tehdy přísahaly a z čeho vycházely i největší autority. Ale jeho vítězství nemůže být objemnější než chlapecké znalosti a síly.

Stačí, že v jiném bodě planety se jiný chlapec, kterému už bylo čtrnáct let, ve své nesmírné a vyprovokované představivosti zeptal: „Jak bych asi spatřoval svět, kdybych se na něj díval, sedě na světelném paprsku?“ Vskutku že pohádková otázka. Avšak přímo nabitá smyslem pro fyzikální realitu. Chlapec, který si ji kladl, se jmenoval Albert Einstein, vrzající houslista symfonik a šprýmař. A tato dětská otázka, mnohokrát přeonačena a přetransportována do jiných rovin a poloh má navádět až k vytvoření teorie relativity, která plně popře vlnovou teorii světla a účast „éteru“ na jeho šíření. Otevře cestu fotonové teorii světla.

Od myšlenek o podstatě světla se mladická představivost rozbíhá jako vytrvalá závodnice přebornice. Svět fyziky, tak mnohostranný, různorodý, všeobjímající a přece pospojovaný jednoznačnými zákony pravidel, které lze vypustit z úst strohou hantýrkou matematických vzorečků si Ioffeho získal, a nemíní ho opouštět.

OBJEVENÁ CESTA

Zdá se, že co střední školství středním školstvím stojí, nedělá nic jiného, než se stará, jak co nejvíce znesnadnit nadaným mladým lidem cestu k cíli, který si vybrali. I Abrama Ioffe má potkat podobný osud. Navštěvuje reálné gymnázium a tam se nepřednáší ani latina, ani řečtina. Proto je budoucímu „generálovi“ ruské fyziky univerzita odepřena na všech sedm byrokratických západů. Ovšem, kdo hledá skulinku, ten najde štěrbinku. Kdo chce fungovat, fungovat v práci bude i může. Pouze lenoši a nemakačenka či mizerní duchové se vymlouvají na nepřízeň okolností. Ostatně: okolnosti novotám a talentům byly málokdy jasnozřivě nakloněné. Nadání vždy vyvolávalo paniku a podezření u kaprálských a byrokratických nestvůr, kancelářských krys. Ioffe svou cestu nachází. Má na vybranou jednu ze dvou technických škol. Buď báňský institut, nebo Vysokou školu technickou. Protože na Vysoké technické je dvojnásobná porce fyziky pro nenasyty, Ioffe se třikrát nenechá pobízet.

Záhy se má ukázat, že Ioffe je človíček od přírody hloubavý. Mladý mužik, kterého zajímá podstata jevů, s nimiž se setkáváme každý den, ba každou možnou sekundu. V jeho raných úvahách a raných elaborátech se náznakem, nepatrným náznakem ozývá, co se v naší době rozezní naplno divokou razancí, stane se podstatnou součástí moderního vědeckého procesu, totiž takzvané hraniční mezní disciplíny. Ioffe se – nemůže ve své době ostatně více – těchto mezí dotýká. Zajímá ho podstata zrakového vjemu, čili proces známý jako okamžik a mrk.

Ioffe nepřinese nic nového v oblasti, kde hraničí fyzika s fyziologií. To je pravda. Ale pořád platí, že věda má svou dialektiku. Ioffe objeví svou vědeckou podstatu.

Sám v sobě nalezne fyzika–experimentátora. Má potřebnou zručnost. Nezbytnou obrazotvornost. Dokáže experimentovat prakticky s ničím. Nebo se vším. JAK se na to díváte bez obroučků sklíček nebo pod lupou. Stačí mu plechovka od kakaa, krapet kuskusu, nůž a něco málo té obyčejné obvyklé kuchyňské soli. A může začít. Že pokus nevedl k ničemu, říkáte? Na tom nesejde. Hlavní je, že mladý fyzik objevil samu podstatu experimentu i jeho vnější, technickou schránku. Skořápku pro půvaby Ljuby Skořepové v pokročilém stádiu filmové jadrnosti. A to je velmi důležité, protože laboratorní cvičení na psí Vysoké škole technické prakticky nejsou povoleny. A tak Ioffe jako experimentátor si razí cestu sám. Za cenu omylů. Ale i přijatelných zjištění, které sice zatím nedokáže docenit, ale jejichž význam jednou zahlédne ve spektru.

Zatím se slušně vzdělává. Čte. Uvědomuje si, že chce-li pokročit ve výzkumu fyziky pachů, musí se obeznámit s fyziologií. A tak prostuduje šestisvazkovou učebnici fyziologie od Lebeděva a jeho know how with knowledge je skutečně tutově na nejlepší úrovni tehdejší doby. Nezapomínejme, že ruská fyziologická škola od dob Sečenovových udává do značné míry světový tón ve fyziologii. A v době, kdy Ioffe studuje a drtí a šprtá fyziologii jako paraoříšek bez televize, zná celičký svět výsledky akademika Ivana Petroviče Pavlova. Ale v tehdejším Rusku se nemá Ioffe čemu naučit a hlavně od koho se učit. Poslechne tedy radu svého profesora fyziky, vymůže si odklad povinné vojenské docházky a roku 1902 vystupuje na peróně z rychlíku v Mnichově. Je mu 22 let. Má pracovat u nekorunovaného krále tehdejší fyziky Viléma Conrada Rœntgena.

HLEDÁNÍ A NALEZENÍ

Abram Fjodorovič Makačenko Ioffe patří k těm velkým prudkým ruským vědcům, kteří pochopili tvůrčí sílu levice namířenou proti caru a jeho rodině. K oněm vzácným mužikům: jedincům dobrodincům, jež dokázali spatřit a natřít to vzájemné propojení vědy a revoluce. A revoluci přijali jako součást vědy a vědu uplatňovali – nemilosrdně ve shodě s objektivními zákony procesu vývoje – jako součást něčeho neslýchaného.

Vernadskij, Timirjazev, Pavlov, Ioffe, co jméno, to pojem v některé disciplíně světové vědy.

Co jméno, to obrovský skok s padákem jako účinky parašutismu pro Jiřího Schmitzera v terénu i v éteru, Vernadskij zakládá totiž instituty, které by se zabývaly přírodním bohatstvím ochočených Rusů a připravuje „vpád“ na bohatství Sibiře. Timirjazev šlechtí nové odrůdy jazzových polí pšenice a žita, jež by vynesly hojnost a žně na stůl rolníka a jazzem umazaného dělníka; Pavlov promění Koltuše u Petěrburgu v Mekku světové fyziologie. A co Ioffe? Má před sebou jediný požadavek: vytvořit ruskou bytelnou fyziku. Nic víc. A také o nic menší výzvu. Před revolucí neexistovala „ruská fyzika“ jako pojem, jako učebnice, jako soubor vědců a vědeckých institucí. V Rusku pracovali fyzikové. Většinou Němci, Rakušané, Holanďané, Angličané, řidčeji Francouzi a skandální finští fyzikové nebo Vikingové fyzikové. Byli zde i vědci domácí odrůdy. Ale nebyla ruská fyzika jako živý a tvořící organismus. A přece: bez ní byl další postup revoluce v prvním státě ubíjených dělníků a znetvořených rolníků v komunistickém ohavném střihu nepředstavitelný. Nemohlo být ani pomyšlení o naplnění plánů Vladimira Iljiče elektrifikace Ruska bez inženýrské sítě inženýrů, kteří budou mít dostatečné i statečné fyzikální vzdělání a pojem o čase. Nemohlo se vůbec uvažovat o industrializaci země, jestliže nebude tvůrčí armáda fyziků k dispozici velkému plánu na výdobytky ráje i pekla v jednom 20. století.

Na petrohradské fyzikální fakultce záhy vzniklo středisko fyziky, které si mohlo dělat nároky na to, aby se o něm hovořilo jako o špičkovém pracovišti, nebo zázračně organizovaném mraveništi. V Petrohradě vznikl Fyzikálně–technický ústav, kde vládl železnou levicí Abram Fjodorovič. Ale co bylo nejdůležitější: díky svazkům, které pojily „staříka“ (bylo mu tenkrát pouhých čtyřicet let, ale vědecké mládeži se zdál být téměř ctihodným velkým náčelníkem z rady starších–rudochů) se špičkami světové fyziky, získává Ioffe poměrně snadno stipendia a místa pro nejnadanější žáky ve světově proslulých kabaretech laboratoří. Mládenci, kteří nemají o mnoho víc, než oblek, který právě nosí, ale v hlavách spoustu myšlenek, plánů a hlavně odhodlání bijícího diagramu, že obhájí, kdo jsou a že ruská fyzika se dostane na čelnou pozici ve světě, se rozjedou po Evropě. Sinělnikovové do Heidelbergu, Oleg Kurčatov, bratr Igora, tvůrce ruské atomové bomby, pracuje v Göttingenu, Landau, vlastně zakladatel ruské teoretické fyziky, uskuteční spanilou cestu po Evropě, aby slyšel, slyšené zvážil a shledal většinou nenamáhavým. Pjotr Leonidovič Kapica pracuje u lorda Rutherforda, zvaného mezi fyziky „starej krokouš“ v Cavendishově laborce v Cambridgi. Tehdy špičkové pracoviště připraví Kapicu na bohatou a všestrannou vědeckou dráhu. Je s podivem, že při tisícerých pochůzkách, jednáních, téměř nesčetnému množství listů, které rozesílá do éteru ve světě, najde si Abram Fjodorovič Ioffe ještě chvíli na práci v laboratoři. A najde si dostatečnou chvíli. Deset let pracuje nad vodivostí dielektrika. Jeho experimenty sice jedním brilantním výpočtem vyvrátí mnohem mladší teoretik Landau, leč Ioffe nezůstává na jednom bodě trčet. A pohne se dál, pracuje nad fyzikou pevných těles, čekají ho světově významné objevy v oboru polovodičů.

Měl prožít dlouhý a plodný život snílka. Narodil se roku 1880. Ulehl do rakve roku 1960, bezmála osmdesátiletý odpruženec vetchosti Abram. Jen jednou, jedinkrát zaváhal. A sice, když se ho za války pomatenec Stalin zeptal, má-li CCCP už začít s výzkumem atomové zbraně. Váhal, co odpovědět diktátoru nestvůře jako vystřižené z bažin Loch Ness. Nevěděl, co by bylo lepší. Poukazoval, že pokusy jsou drahá sranda. Výsledek pochybný při současném stavu vědomostí a možností pokusů. Naštěstí tu byla energie a rozhodnost Ioffeových žáků, kteří nejen v tomto směru, ale ve všech oborech fyziky, jadrně postupují po stopách svého lektora cvičitele. Na špičce světového výzkumu. A v tom je velikost a nesmrtelnost nezmara Abrama Fjodoroviče Ioffeho.

https://www.youtube.com/watch?v=xJPTy4QUFQ8

Track 11 of „Dreamstealers“ album… Gary Clail: „BEHIND EVERY FORTUNE“

Jste vyhlášená princezna Andromeda i slavná Cassiopeia

Jste fantazie flowers flirtující frajeřina s jógou Clarka Kenta, nenáročná revue do rodea

a hlavně JSTE lektvar báječných jedinečných bublajících chutnajících kapalin

jak jinak Vám vysvětlit česky i ošizeně taliánsky, proč mi lahodí víla exprese síla, Vaše máta peprná je zaručená; zlatý hřeb bez pozlátka podklad kapradin

já žízním po Vás a pro Vás natankuji irské whiskey neodkladný kanystr

ano, divoký cvrček na louce je Vám blízký symfonik jak filharmonický orchestr

spojujete tanec a hudbu všemi jazyky a vjemy nocturno, oslavíme třeba náš společný Silvestr?

vynikáte vedle génia jako Enya, jste hyperaktivní borec, baví Vás našlápnutá neprofláknutá supermánia

pronikáte do scenária: scénická hlavní rolí, konsensus s Vámi povznáší dlouhověké duše na souši Ikaria

milá Andromeda, podílíte se na komfortu s konjunkcí špásu do oběda

milá naobědvaná koncentrovaná sestro jogínských praktik Cassiopeia,

snažící se oslovit výsledkem, jste obraz dámy s malovanými rámy a provedením Naturella :)

ani Leonardo by nedokázal rozněžnit Vaši jasnost a Váš úsměv Sybilin

jste dáma neobyčejných kvalit, jíž balit – to značí souhru neošizených vitalit, jít pohlavně pohladit megalit: vždy múzická hymna Klára, abstrakce magnetických dospělých fyzikálně dojemných sloučenin

http://www.youtube.com/watch?v=K5Olr1NN9MQ

Depeche Mode – „Waiting for the night“ L. A. LUNAR MIX KROQ radio station

Haha správný krok kupředu… los angeles = 2 andílci pro Vaše stereo vibrační pulsy a kursy duše

http://www.youtube.com/watch?v=xJz-UGxm_b8

Mark Summers – „Summers Magic“ (Unit Mix)

http://www.youtube.com/watch?v=pT4nVzjFEqQ&index=5&list=PL5EDF403190F57FAE

Slick Rick – „Venus“

http://www.youtube.com/watch?v=kqV07SzHVhI

The Model Dakeynes Backtrax Remix Paul Dakeyne versus Kraftwerk

DMITRIJ IVANOVIČ MENDĚLEJEV

☼   8.2.1834  TOBOLSK     ۞   2.2.1907   PETĚRBURG  NESTÍHAL OSLAVY HAPPY BIRTHDAY

„Není daleko doba, kdy znalost fyziky a chemie bude stejným výrazem a prostředkem mládí ku vzdělání, za jaký se před sto, dvěma sty lety považovala znalost antických klasiků.“

Dmitrij Ivanovič Mendělejev

*

Kdykoli vstoupil do univerzitní posluchárny, vítal ho dlouhotrvající hromový aplaus, jakmile však začal přednášet, nastalo ticho, že by bylo slyšet cinknout špendlík na zem. Přitom to nebyl žádný oslňující řečník, nezavalil posluchače kaskádami slov, naopak jeho přednášky působily spíše jak improvizovaná show. Zvláštním manýrem protahoval věty, často je prokládal zámlkami, když hledal nejvhodnější výraz, jeho vyřídilka měla sibiřský přízvuk, jemuž neodvykl – ale jak hnětl myšlenku za myšlenkou, strhával posluchače hloubkou a bohatstvím obsahu přednášené lekce.

„Začínáte se kochat mohutnou, mračně hrozivou postavou připomínající Michelangelova Mojžíše. Všechno je na ní krásné: čelo myslitele i soustředěně nadzdvižené obočí, lví hříva bujných vlasů splývající na ramena i plnovous vlnící se při pokyvování hlavy. A když k vám tento titán osvětlený v tmavé posluchárně načervenalým plamenem nějaké stronciové soli mluví o mostech vědění kladených přes propast neznáma what is goin on?, o spektrální analýze rozhryzávající či nabourávající světlo, jež k nám dolétá z dalekých světelných zdrojnic, které už možná vyhasly za ta staletí, co tento paprsek letí k Zemi – přebíhá vám po zádech nervózní zimnice s husinou, neboť si jasně logicky uvědomujete moc lidského rozumu.“

Tak vzpomínal akademik Tiščenko na svého přesvědčivého kantora Dmitrije Ivanoviče Mendělejeva. Bylo to prý pokaždé u nich nadělení oboustranně výhodné. Posluchači vděčně hltali každé Mendělejevovo slovo, ten zas v přeplněné posluchárně pociťoval hmatatelné štěstí, že se mu daří získat pro vědu nové ruské posily.

NAVZDORY ZLÉMU OSUDU

Jeho začátky byly víc než krušné. Narodil se osmého února v roce 1834 jako poslední, sedmnácté dítě v rodině ředitele gymnázia v Tobolsku. Tuto radostnou novinu však vzápětí zkalila surová rána osudu. Otec, jenž už po léta trpěl šedým zákalem, náhle totálně oslepl a se ztrátou vidin přišel i o jistotu zaměstnání.

Co teď, jak uživit tu kopu dětiček?

Starost o ně i o nešťastného muže dolehla nutně na bedra matky. Ta křehká, tolika porody vysílená žena, prokázala mimořádnou obětavost s nepolevující odvahou. Ač neměla ani technické ani obchodní zkušenosti, převzala řízení malé sklárny, kterou jí svěřil k opatrování bratr.

Možná, že už tam, mezi žhnoucími pecemi, poprvé okouzlila praktická chemie malého Mítěnku, když pozoroval proces, jak se v žáru ohně mění písek a přísady v čiré sklo.

Ještě ani nevyrostl z dětských botiček, když otec zemřel. Ani pak se matka nevzdala, udržela syna na gymnáziu a vypravila ho na studia do petrohradského pedagogického ústavu, kde se připravovali na své povolání povolaní gymnazijní profesoři jedna radost.

Absolvoval jej jako premiant, i když nad ním lékaři se slabou vůlí lámali hůl.

„Ten se nezvedne na nohy,“ prohlásil ústavní cholericky myslný lékař Krébl nad pacientovým stavem, když Dmitrij předstíral hluboký spánek. Všichni se domnívali, že prodělává poslední stadium tuberkulózy – čas od času tohle turbo dostávalo chrlení krve, ale ono přitom kulový…

V Simferopolu, kam se odebral vynuceně léčit, sice poznal neštěstí války, ale současně tu prožíval okamžik největšího dosaženého štěstí. Vynikající vojenský lékař Pirogov, jemuž přivezl z Petěrburku doporučující dopis, ho důkladně proklepal, zjistil, že jeho chrlení krve nemá nic společného s tuberkulózou, naopak, že v tomto turbo hubeném a pobledlém turbo mladíkovi se tají síly jako v kotlíku s těsně přiléhavou pokličkou. Koukněte se, co je však pod pokličkou.

„Vy nás všechny přežijete jako frajer Dmitrij velký bratr,“ dodal k radám, jak se má šetřit, aniž by se z něho stal tesklivý stín člověka v kvapíkovém komiksu.

Do Oděsy dorazil už zcela jiný turbo Mendělejev. Pln elánu začal spřádat plán tažení, zmobilizoval všechny dostupné petrohradské přátele a domákl se místa profesora přírodních věd na tamním vyhlášeném gymnáziu. Měl svou laboratoř, po ruce knihovnu a každý den mu naskytoval svých 24 hodin času k využití dle libosti. Hospodařil s nimi jako lakomej Spořínek – s nádechy rozmarýnu se neškudlí?

Jako maják stál před ním vábný cíl: odhalit tajemnosti chemické afinity, oné podivné schopnosti látek vzájemně se sexy slučovat a vytvářet nové sloučeniny z mikro látek dříve již známých.

Pustil se za svou metou po neprošlapané cestičce. Brzy zjistil, že se v chemické branži literatury týkající se této otázky nakupila spousta chyb, přetrvávajících nejasností a zavádějících omylů, že bude třeba všechno korigovat a šmahem ještě podruhé přezkoumat. Bez váhání zahájil svou titánskou práci, sám přeměřoval specifické objemy látek, zdokonaloval metody výzkumné techniky a výsledkem se stala disertační práce, kterou nazval jednoduše Specifické objemy. A stala se jedním z milníků v základech chemické vědy bez mylných výkladů, jež se tehdy teprve tak nějak formovala.

Už na jaře následujícího roku (1856), ji skvěle obhájil na petěrburské univerzitě a získal první vědeckou hodnost: stal se magistrem fyziky a chemie. Na podzim téhož roku podal druhou disertaci jako přihrávku ve sportu akademicky přesném. Nazval ji O stavbě křemičitých sloučenin; objasnil v ní chemické procesy při tavení skla a vysvětlil z vědeckého stanoviska zákony sklářské výroby.

Tím vyjádřil vzpomínku na prožité dětství a uzavřel etapu zrání. Ve dvaadvaceti letech se stal docentem s právem samostatně přednášet na petěrburské univerzitě.

NESMRTELNÉ DÍLO

Byl za ním studijní pobyt v Heidelbergu a cesty po západní Evropě, byl ještě pln dojmů ze sjezdu chemiků v Karlsruhe, u nás máme jen Karlovu studánku, tam na západě je Karlův klídek, ale už za deset dní po návratu domů vtáhl do své laboratoře psací stolek, na němž v jednom zápřahu napsal za dva měsíce svou Organickou chemii.

„Moc jsem se s ní babral, abych se něčeho podstatného a kloudného dobral, víc se snad ani už pracovat nedá,“ svěřil se, když ji dokončil, ale jedním dechem mluvil o chystané Technologii a Anorganické chemii.

Tím ze sebe vydá téměř vše, co se týče chemie. „Nebude potom na čase s ní skoncovat? Neměl bych si zařídit továrnu?“ Tyto otázky si zapsal do deníku na Nový rok roku 1862, ale už o několik řádků níž si na ně sám pohotově odpovídal:

„To není mé poslání. Jaká by to byla zlodějina v mém duševním hospodářství!“

Nezaprodá se ani omylem za misku čočky.

„Poradit – to jistě, ale mé ruce musí zůstat svobodné,“ říkal a nezapomněl dodat: „A čisté k tomu.“

Ochotně přijímal objednávky chemických analýz pro průmyslové podniky, doporučoval nové postupy výroby, zajímal se o efektivnější zpracování bohatých ložisek nafty, zajel dokonce do Ameriky, aby na vlastní oči spatřil, jak se tam zpracovává nafta, ale především vyučoval, bádal, hádal, polemizoval a psal.

Z jeho přednášek čišela a vzešla vynikající dvousvazková příručka Základy chemie, podle níž se tehdy učilo několik generací v Rusku i za hranicemi. Brzy byla briskně přeložena do francouzštiny a angličtiny.

Na tisících příkladech dokazoval Mendělejev, jak lze ovládat hmotu, jak se dají získat nové látky, kniha se stala encyklopedickou pomůckou přírodovědy i techniky. Nešlo mu v ní jen o souhrn a popisnost faktů, vřely v ní retorty, sklo se pokrývalo amalgamem, vzlétaly balóny plněné vodíkem, žhnuly vysoké pece a dýmaly toskánské fumaroly, z nichž se získávala kyselina boritá.

Šlo mu hlavně o to poskytnout žákům ucelený pohled na chemii, která do té doby nebyla sladěna ucelenou teorií.

„Budova vědy nepotřebuje pouze materiál ke zpracování,“ píše v Základech, „ale i plány know-how, harmonické sladění částí… Pochopit, poznat a obsáhnout harmonii vědecké stavby s jejími nedostavěnými partiemi znamená zakusit požitek, který skýtají nejvyšší krása a pravda, tedy genialita.“

Odtud už zbýval jen krůček k rozhodnutí pustit se do své největší a nejslavnější praxe. Měl v ní sehrát roli architekta i stavitele.

Nejprve bylo třeba dešifrovat abstraktní pojem prvku, poznat základní vlastnosti prvků, proč se různí, ale proč se i vzájemně podobají, a na tomto základě předvídat vlastnosti látek, jež z nich vznikají posléze.

Jak málo byla tato stezka prozkoumaná. Vždyť u prvků se bezpečně znaly jen dvě náležitosti: vědělo se o nich, že mohou dávat určité formy sloučenin a znala se, často nepřesně, jejich atomová hmotnost hmoty. Pokročit dál znamenalo podle Mendělejeva najít mezi nimi určitý řád, systém, obecné pravidlo, podle něhož se vzájemně shodují i různí, a zákon pořádku, podle něhož se slučují.

Usilovali o to i další borci. Tak francouzský chemik Chancourtois se pokoušel seřadit prvky na pomyslnou závitnici válce, Angličan Newlands je sestavoval jako tóny do jakýchsi oktáv – ovšem že to bylo beznadějné, neboť oba si nejprve vymysleli schémata, která mermomocí vnucovali přírodě. Nejdále dospěl německý badatel bez topinek s vejci k snídani L. Mayer, který publikoval svůj systém prvků v roce 1870. Podstatou jeho tabulky prvků byl vztah mezi jejich atomovými hmotnostmi a atomovými objemy, který poskytl do jisté míry podobné výsledky jako Mendělejev, ovšem už nevyslovil závažné obecné teoretické relativně úspěšné závěry.

Také Mendělejev začal řadit prvky podle stoupající atomové hmotnosti, ale hledal přitom průsečík a souvislost mezi touto charakteristikou a ostatními vlastnostmi prvků. On respektoval přírodu, snažil se odkrýt pouze její tajemnosti.

Po celé dlouhé dny a nepolevující noci skládal kartičky s názvy prvků, jejich atomovými hmotnostmi a vzorci sloučenin, ale stále mu ten „pasiáns“ ne a ne vyjít. Někde byl ukryt háček, on se přece nemůže zas o tolik mýlit, v přírodě musí existovat řád a harmonie…“

Až pojednou – vypráví se, že ho řešení záhady nakoplo ve snu – objevil klíč: prvky seřazené podle atomových hmotností do řad po osmi vytvářely ve svislých sloupcích „rodiny“ podobných prvků, zjevně příbuzných. Osmic je osmice a cosmic je přírodní věda. Pravda, ne teda úplně všechny „rodiny“ byly úplně zastoupeny, ale když chybějící členy doplnil prázdnými kartičkami s otazníkem, vyvstávaly mu obrysy soustavy s velkolepě epickou harmonickou zákonitostí. Ty bezejmenné kartičky budou jednou doplněny názvy nových prvků, dosud nevybádaných, důkladně neprobádaných. A tyto prvky budou mít atomovou hmotnost, která se bude pohybovat mezi vahami sousedících prvků, a budou mít vlastnosti, jež lze s přehledem odhadnout dopředu.

Až se mu zatajil dech.

Hnedka si ty čisté kartičky pojmenoval. Za hliníkem se objevil název ekaaluminium (Mendělejev nikdy neměl rád latinu ani řečtinu, ona předpona „eka“ znamená „jeden“, vcelku tedy aluminium plus jeden, nebo něco jak aluminium), musí to být také bílý a lehký kov, jehož hustota bude průměrem hustot sousedících prvků. Za křemíkem se objevila kartička s názvem ekasilicilum, za vápníkem ekabor a tak dále.

Ne každému vědci se podaří prožít uznání a vítězství svých hypotéz. Mendělejev to štěstí měl.

Už za čtyři roky, 27. srpna 1875, se vědecký svět dozvěděl, že mladý francouzský chemik Lecoque de Boisbaudran objevil nový prvek v zinkové rudě, který na počest své domoviny pojmenoval gallium. Měl všechny vlastnosti Mendělejevova ekaaluminia, jen jinou specifickou hmotnost než předpověděl Mendělejev. Podle Mendělejeva měl mít specifickou hmotnost 5,9; Lecoque de Boisbaudran uváděl 4,7. Nikdo z nich nehodlal ustoupit, vědecký svět měl co rozebírat. Nakonec se Lecoque omluvil za nepřesnost; přesnější měření dala za pravdu Mendělejevovi.

Ve Skandinávii našli ve vzácném nerostu gadolinitu prvek, který přesně odpovídal „ekaboru“ a do tabulky byl zanesen jako skandium.

Ekasilicium objevil Winkler ve stříbrném minerálu a bylo mu dáno jméno germanium.

Už tím byla potvrzena Mendělejevova soustava.

Do Mendělejevovy tabulky přesně zapadly hélium a argon, které objevil anglický chemik Ramsay, stejně jako rádium manželů Curieových i všechny ostatní nově nalézané prvky.

O nezvratitelnosti Mendělejevovy periodické soustavy prvků už nikdo nepochyboval, ale jak už to tak na světě chodívá, vyvolávala nové a nové palčivé otázky. Odhalovala sice vzájemnou příbuznost všech prvků na Zemi (ostatně podobnost čistě náhodná s hmotností a vlastnostmi všech lidských ras na Zemi… lidi lze přece také pokládat jen za prvky v soustavě státních uspořádání), ale na čem se tato příbuznost zakládala, jaká je podstata periodičnosti, zůstávalo záhadou. Aby byla rozluštěna, bylo nutno objevit stavbu atomu a vysvětlit rozdíly mezi atomy různých látek.

Ale to už je jiná kapitola.

*

Když se Mendělejev ohlížel za uplynulými léty, sám se divil, co všechno dělal ve svém vědeckém životě. Sotva skončil jednu práci, vrhal se už do druhé. Všude nalézal něco nového. Věnoval se kapalinám i plynům, lákaly ho vysoké teploty i podmínky absolutní nuly, mizivé elektrické proudy ve vakuu i obrovská napětí elektrických polí pod vysokým tlakem. Svůj zájem věnoval meteorologii, a vyvíjel obrovské úsilí, aby mohl provádět pokusy nejen v osamocené pracovně, ale i v „kosmické“ laboratoři. Snil o balónu s hermetickou gondolou, v němž by se dalo proniknout až do nejvyšších vrstev naší atmosféry.

Génius? Ne, toto slovo sám Mendělejev nikdy neměl v řebříčku své hitparády. Když je jednou kdosi z žáků vyslovil v rámci oslavy skvělého kantora, Mendělejev, jak na to vzpomínal akademik Tiščenko, zamával rukama a vysokým decibelem, vyjadřujícím krajní nespokojenost, zvolal: „Jakýpak génius? Poctivě jsem celý život pracoval, to je ten váš génius…“

IGOR VASILJEVIČ KURČATOV

☼   12.1.1903    SIM                ۞     7.2.1960    MOSKVA  

Na počátku 30. let minulého století vypadal svět fyziky a fyziků jako pole neorané, tedy o poznání jinak než je tomu dnes. Nejen proto, že se „tušilo“ a „učilo“ (oba výrazy dáváme do uvozovek, abychom zdůraznili jejich podmíněnost), ve mnohem menším měřítku, ale také – a hlavně – proto, že fyzikové nebyli nositeli důležitých státních tajemství. Pouze věděli o našem klimatu řadu detailů prostému smrtelníkovi sotva pochopitelných. Byla to doba, kdy Karel Čapek prohlásil v kruhu svých literárních přátel: „Já si teď trochu brousím zuby na mikrofyziku. To je vám fajn.“ Spisovatel měl zjevně na mysli fyziku atomového jádra, která se dostávala do povědomí vzdělanců a vydala se na svou dlouhou rozporuplnou pouť. Dnes už by Čapek sotva o fyzice elementárních částic prohlašoval, že „je to fajn“. Spíše by usoudil, že je to tak na rozbolení černobylské hlavy a hlavice u odžité kondice. Pro laika. V oné ve fyzice tak nekonečně vzdálené a bezmála už legendární době počátků krize 30. let si fyzikové žili volně nad poměry jako ptáci. Putovali křížem krážem Evropou. Baletili to tam rázovitě od ústavu k ústavu. Za takzvanými šikovnými souvěkovci a souvěrci jako úctyhodné olympijské stálice. Za významnými autoritami, jejichž slovům chtěli naslouchat a nestydět se za možnou chvilkovou neznalost. Z toho nekonečného „kočování fyzikálních géniů frázovitých šveholících v audiu“, z jejich jednoty, ale i zásadně znepřáteleného hašteření o pojmy měl vzejít nejen zásadně nový obrázek našeho světa, ale mělo dojít k objevům, jež změnily vše, na čem se otiskla jejich šlépěj a co se ještě na této obyvatelné planetě může zaručeně přihodit.

A právě v takové legendární době, přesněji roku 1931, přijel do tuhého Ruska muž jménem Rudolf Peierles. Rodem Švýcar. Ve fyzice žák velkého Pauliho, profesor Birminghamské Univerzity, která ční nedaleko katedrály stabilně do nebes. Přítel Lva Davidoviče Landaua, s nímž napsal zásadní článek o relativistické kvantové mechanice. Roku 1932 spolu cestují po Kavkaze. Na jedné z dlouhých turistických výprav se pojednou Peierles zastaví, strne a prohodí pár slov: „Co myslíte, Dau, je možné zařídit jen tak atomový výbuch?“

Landau se na okamžik zamyslí, zakloní hlavu našišato. Pak pohodí čupřinou nepoddajných svobodomyslných vlasů, které mu překáží s jistotou až do čela a prohlásí: „Domnívám se, že principiálně to možné je, pokud se ukáže, že účinný průřez pro zachycení neutronu jádrem je dostatečně velký, a jestliže se naučíme nejen symbolicky ovládat jaderné reakce.“

Teprve nedávno věděli, že byl objeven neutron. O jeho vlastnostech se nevědělo nic nebo téměř nic.

Do výbuchu atomové bomby v Hirošimě zbývalo pouhých třináct let a nějaký ten bonus na plus dvojnásob týden.

A nyní přenesme vyprávění právě o těch třináct let plus mínus kupředu. Druhá světová válka v Evropě to měla za sebou, velké díky thank you US Army a pak Rudému Áčku. Ještě se svádí boje proti fašisticky posedlému a nezdolnému fádnímu Japonsku v Tichomoří. Za několik týdnů vstoupí do děje sovětská úderka a porazí japonskou Kvantungskou armádu v Mandžusku, nenalijete si tamní džus? Tak na zdravíčko geroj. Za pár neděl měla vybuchnout atomová bomba svržená letounem, který nesl název Enola (enolová uniforma chasníka nádeníka). V ústředí Ústavu fyzikálních problémů v Moskvě se přou fyzikové, stačí v atmosféře zachytit, jak se rafají a krafají o prvenství na téma paralýzy expertízy fýzi: „Je možné vyrobit atomovou bombu?“ Jejich bouřlivou ruskou výměnu názorů – ostatně autor scénáře vědy v pohybu částic poezie může dosvědčit, že mezi fyziky a pouličními psy nebývají rozpravy jiné, než právě bouřlivé a Jupitersky jadrné – zaslechl šéf celého molochu pro nejeden zatajený melouch. Ctihodný, slovutný, vážený akademik Petěr Leonidovič Kapica. Budoucí nositel Nobelovy ceny za fyziku. I pravil do pranice, jak vyšlehl by na obláčku blesk: „Věřte mi, atomovou bombu realizovat nelze. A říkám vám to jako specialista. Problém ovšem není výbuch. Ten by se zaručit dal, ale musí se vyrobit moc výbušniny. Jsem přesvědčen, že to možné není. Alespoň ne za dnešního stavu vědy.“

Uplynulo doslova několik dnů na kalendáři trhacím a nikdy splašeně nervně vrhacím.

Hirošima se stala první obětí atomového nešťastného bombardování. V Ústavu fyzikálních problému zvaném podle šéfa prostě králíkárna Kapicárna se fyzikové dotazovali: „Kdy dokáže naše fyzika sestrojit atomovou bombu?“

A Kapica, který bez otálení přenesl své názory na atomovou bombu z oblasti neuskutečnitelného snu do oblasti něčeho notoricky známého, prohlásil: „Poté, co atomovou bombu vyrobili Američané na ranči v suché poušti, nemají vlastně sovětské kapacity co dál vymýšlet. Vytvořit u nás nyní atomovou bombu je čistě inženýrská záležitost, uvidíte, kdy a jak účelně se do ní ta naše inteligentní levice vpraví.“ A kápo Kapica pokračoval: „Ve vědě neexistují dva identické objevy jeden za druhým. Objev se dělá jednou. Zopakovat ho nelze. Dá se jen reprodukovat efekt, jako mechanická praxe. A to je inženýrská záležitost. Údělem vědců je objevovat skutečně nové jevy pod sluncem.“

Prostě Kapica udělal vše, aby „neztratil glanc“, což ovšem taky patří k umění nenapravitelně dobrého a schopného šéfa. Jenže s ohleduplnou detonací prognóz ohledně atomového dědictví on měl kurňa zrovna pech.

Milý montér celého spektra paralýzy fýzi se mýlil ve svém spektru dvakrát. Když přesvědčoval, že nelze vyrobit dostatek výbušniny pro atomový výbuch. Když dokazoval, že se objev uskuteční pouze jednou. Tady Kapica prokázal až udivující neznalost dějin vědy. Vyjadřoval se, jakoby náhle zapomněl, že identické objevy udělali v podmínkách informační izolace Popov a Marconi, Lomonosov a Lavoisier. Svět fyziky se ve čtyřicátých letech změnil. Fyzikové přestali být svobodnými tuláky s velkými myšlenkami a malými zavazadly, ve kterých trůnilo snad jen pár švestek a taky lahvička budíček slivovička. Stali se z nich nositelné hlídaných státních tajemství, chráněni složitými a fyzikům nepochopitelnými systémy bezpečnostních a zpravodajských služeb. Vrátily se, co se výměny znalostí a názorů týče, zpět doby tuhé informační izolace. Byl to návrat a nebyl to návrat. Spíše nový závit vývojového metabolismu. Zákony spirály třídně rozporcovaného světa diktovaly fyzikům svou hardcore schisma zvůli. A diktovaly ji vždy nesmlouvavě. V době, kdy se v Ústavu fyzikálních problémů třenice vášnivě třely a jejich autoři úsudků přeli, kdy, kde a kdo a jak vyrobí ruskou bezchybnou jadernou zbraň, prohlásil Kapicův tchán, stařičký akademik Krylov: „Výrobu atomové bomby musí vzít do pracek výhradně bratrstvo vědců… Do čela musí být postaven velký vědec. Budou-li se o to starat úředníci jako je momentálně jistojistě méně oblíbený tyranno*SAU*rus Putin (ten, co mu nikdy nebudou putna hlavně skandály trojky rozdováděných kočiček Pussy Riot), Rusko ani atomovou bombu mít nebude.“

Řečeno s Gœthem: „Toť velké slovo klidně vyslovené.“

Jediná myšlenka, která přežila jejich neproduktivní zmatek, jenž v Ústavu fyzikálních problémů naplno propukl poté, co americké „létající pevnosti“ svrhly atomovou poštu na Hirošimu a Nagasaki.

Nikdo v „Kapicárně“ neměl tušení, že nad problémem konstrukce atomové bomby už bdí – a nejen první rok – jakýsi snad pozoruhodný vědec. Navíc jejich kolega. Znali ho jako značkovou botu s vypláznutým jazykem do louže. Někteří byli jeho spolužáky, jiní s ním strávili léta aspirantská. Esperanto ani ovládat, ani předvádět nikomu nemusel a přece mu hned bylo rozumět. Další se stal jeho dobrým spolupracovníkem. A byli u toho i jeho žáci. Nikdo nevěděl, že už dávno byl zvolen ten, kterému na novoročním candrbále roku 1940 darovali nafukovací balónek s popiskou ATOM a jemuž říkali zdrobnělinou křestního jména, tedy prostě „Gorko“.

Ten muž se jmenoval Igor Vasiljevič Kurčatov. A jemu přikázala strana tupounů lebek sovětských komunistů, vrchní velitel ozbrojených sil byrokrat narcis arci s hrozným egem J. V. Stalin, kat všeho nepohodlného, jak lump svoji lumpárničku káže, a sovětská krutovláda, aby zajistil pro CCCP dostatečnou protiváhu v jaderné výzbroji. Ať by druhým vlastníkem této zbraně byla kterákoli imperialistická mocnost. Zdůrazňujeme úmyslně tyto třídní a politické základy Kurčatovovy práce, protože nikdy předtím v dějinách vědy, i když věda byla vždy třídně podmíněna a ovlivněna, tato determinace tak nevynikla jako v případě Kurčatovova úkolu.

Otázka byla postavena doslova hamletovsky: Být či nebýt technicky schopen?

Buď Igor Kurčatov a tým jeho spolupracovníků odhalí a dokáží vykouzlit a ukočírovat řetězovou reakci (a tady šlo o základní výzkum, nikoli o „čistě inženýrský“ problém), nebo Rusko postupně klesne na důležitosti a stane se mocností druhé kategorie, která bude přinucena poslouchat, jak se jí píská a příležitostně vysmívá. A potom bude osud Ruska, nepředstavitelně psychicky labilní socialistické soustavy a světové levicové množiny samých omylů postaven do složité, rozporné a de facto vůbec neřešitelné patálie.

Nikdy v dějinách vědy neleželo tolik v rukou dvou vědeckých týmů jako v rukou týmu Koroljova, který budoval balistické rakety s prakticky neomezeným doletem, a skupiny Kurčatovovy, která se zabývala jadernou zbraní.

První poskytl nakonec Rusku raketový meč. A udělali zakrátko smeč všem pochybovačům??

Druhý jaderný štít.

Zřídkakdy život a dílo natolik splyne s politikou doby, s jejími obavami i nadějemi, s jejím třídním a politickým obsahem silných nervů pro nerváčka, slabších pro posměváčka, stane se její neoddělitelnou součástí, jak je tomu v případě Igora Kurčatova. Jeho velikost je v jeho nenápadnosti. Jeho výjimečné postavení ve vědě v tom, že dokázal v pravý čas „odkvačit ze scény“, zmizet do ústraní a jako Myšpulín hravě bádat, dokud dílo nebylo vykonáno podle prověřeného scénáře.

Zkoumáme-li Kurčatovovo postavení v ruské fyzice, zjišťujeme, že uznávaní koryfejové Kurčatova nebrali příliš na vědomí. Nebo přesněji shrnuto: viděli v něm dobrého, výkonného experimentátora s nezbytným množstvím teoretických dovedností, který může být a bude ještě prospěšný. Ale… Zde přichází to velké ALE, schází mu ona jiskra, již nalézali v sobě a kterou se skřípivým humorem obdivovali v sobě blízkých lidských zcela zdravých občanech. A tak hlavní scéna ruské fyziky málem ani nezaznamenala, že „Gorka“ Kurčatov je fuč. Jiskřilo to i bez něho.

A Kurčatov se zatím chystal zažehnout plamen.

NÁČRT ČÍSLO JEDNA

Zlí jazykové připisují Igoru Kurčatovovi výrok, že „optimista je pesimista, který postrádá bratru pravdivé informace na jazyk.“ Tady platí italské přísloví: „I kdyby to nebyla pravda, je to dobře vymyšleno.“ A navíc tato slova jakoby charakterizovala Igora Kurčatova v podivuhodné a dramatické zkratce – vzdává hold neodolatelně polomáčené Xeně a přitom nemá co být zapšklé pro chuť nekazící se v oplatce Katce. Měl smysl pro suchý a stručný humor. Žádný přešlap nikdy nestrpěl, ze kterého by se mu zvedal žaludek. Jako každý velký vědec byl více skeptik nežli snílek. Nevěřil ničemu, co se nedalo exaktně propočítat do deseti minut nebo aspoň dokázat pokusem. Jeho „křestní list“ fyzika je stejný jako u Kapicy a Landaua, jeho bratra i bratří Sinělnikovových a mnoha dalších ruských fyziků. Také Igor Vasiljevič je ptáče z hnízda Abrama Fjodoroviče Ioffeho.

Tak ptáče, povídáte?

I v případě Kurčatovově se Abram Fjodorovič stal slepičí, ale ne slepou mámou, která odchovala housátko. Vedl Igora Vasiljeviče k tomu, aby se s pokorou a experimentátorskou seriózností pouštěl do dielektrických řešení.

Kurčatov měl však, stejně jako Kapica nebo Landau, svou vlastní hlavu a svou vědeckou náruživost. Přitahovalo ho jádro atomu, jako jadrnější lady třeba vercajk pudla. Otázka rozbití jádra a vyvolání řízené řetězové reakce ho zaujala mnohem dříve, už ve třicátých letech, než se z ní stala ona otázka hamletovská, spojená se všemi militaristickými opatřeními, s nimiž v zájmu bezpečnosti státu prostě musela být svázána.

Marně Ioffe poukazuje na to, že výzkum jádra je předčasný. Neperspektivní jako ekonomický balíček opatření, jednoduše nerentabilního dlouhého vedení vidlákova. Zatímco dielektrika… Ostatně, Ioffe nebyl nikdy jako prognostik příliš úspěšný. Ale zato byl příznačně starostlivý. Stejně jako ostatním velkým ruským paňácům fyziky nejen pro bábušky, nabídl i Igoru Kurčatovovi, že mu zjedná studijní stáž v zahraničí. U Bohra? V ústavu Maxe Plancka? V Heidelbergu, aby byl vždy připraven pálit IQ jako vojensky zdatný MC Torch? V Göttingenu? V Cavendishově laboratoři? Ve které z Mekk mezinárodní fyziky si jen velevážený Igor Vasiljevič vzpomene!

Ale velevážený Igor Vasiljevič něco takového odmítne!

Nikam nepojede. On si vystačí s ruskými ústavy a ruskými pohotovými kolegy. Co potřebuje vědět o tom, co se děje v zahraničí, doví se tak jako tak z knihoven a čítáren bezvadně zásobených všemi vědeckými periodiky, která měla v tehdejším fyzikálním světem nějaký zvuk a z literatury, jež se kupovala bez byrokratických zádrhelů a v dostačujícím množství.

Vynořilo se několik vysvětlení, proč Ioffeho nabídku Igor Kurčatov odmítl. Mezi jiným i vysvětlení naprosto fantastická. Ze všeho se zdá nejprostší a nejpravděpodobnější jediné: I fyzikové mají své dny a dokáží se bezhlavě jaderně zamilovat do přitažlivých žen, koček a kvalitních Katek. Sladká Katka, polomáčená jako sen na další vjem. A to až po uši, jak se to stává. Což byl případ Igora Kurčatova a Mariny Sinělnikovové, která pocházela z „fyzikální mafie“ Sinělnikovů, jež dali charkovskému pracovišti světovou proslulost. Záhy bylo uzavřeno „fyzikální“ manželství, kde se osudy atomového jádra řešili za domácího příměří v kruhu rodinném. Někdo by možná řekl, že Igor Kurčatov projevil trestuhodné zápecnictví, když pro lásku slastné Mariny odmítl výdobytky vrcholných fyzikálních pracovišť. Mělo se však záhy projevit, že všechno má svou dialektiku.

Žádný rozvědčík, žádný zázračný mág Stierlitz, žádný voják hlava vygumovaná ani politik hlava nehlava študovaná, ale také nikdo z fyziků, kteří přivykli mezinárodnímu vědeckému sympóziu, nemohl odpovědně prohlásit, co zrovna postřehl Igor Kurčatov, že totiž z německých fyzikálních časopisů zmizely všechny podezřelé práce, které se týkají teorie jádra. A tehdy Kurčatov zvolal: „Pozor! Něco se chystá!“ A chystat se u chasy mohlo jen jedno: atomová bomba. Zbraň neuvěřitelně tragických účinků, jakou si v té době nikdo nedokázal ani představit. Kurčatov, který zkoumal rezonanční pohlcování neutronů a jenž se měl stát prosím pěkně spoluobjevitelem jaderné izomerie, mohl už tenkrát si dovolit, na přelomu třicátých a čtyřicátých krvavých let 20. století a necivilizovaných jatek zároveň, jako jediný hovořit k věci autoritativně.

Mezitím nacisté pohmoždili Rusko s veškerou německy typickou vervou. Fyzikální časopisy, které do Sovětského svazu putovaly z takzvané Třetí říše přes neutrální spojnici Švédsko oněměly ve všech otázkách týkajících se fyziky jádra. Kurčatov spustil velký povyk. Ioffe odpověděl, že tahle práce může počkat. Po válce je na ni času dost. Ostatně: Dovede si vážený pan Igor Vasiljevič (žádný prostořeký pudl) představit, jaké markantní výlohy nutno zafinancovat do podniku tak náročného s výsledkem tak mlhavým?

Moderní věda má řadu výhod. Ale jednu zásadní nevýhodu: protože musí být řízena, vítězí v ní autorita postavení a titulu často nad vědeckou zdatnou tušivostí. Ostatně, rozruchu bylo dost a dost, až se o věci doslechl Stalin.

VÝBUCH NA SIBIŘI

Vrchní velitel pozval akademiky Vernadského, který vedl Radiologický ústav, a Ioffeho. Chtěl od nich jednoznačnou odpověď na dvě otázky. Za prvé: Lze vyrobit atomovou bombu – nebo je to jen planý poplach? A za druhé: Jaké účinky by taková zbraň vůbec měla?

Akademikové odpoví na první otázku víceméně rozpačitě. V principu to možné je, ale je to nesmírně náročné piplání. Investice v nenávratnu. Výsledek jednoznačně pochybný. To je přesně řeč, jakou Stalin nechce akceptovat. Chce věci přesné, akurátní, bez příměsí „co kdyby“ a „možná že se“. Na druhou otázku odpoví vědci stejnou měrou: energie uvolněná rozštěpením jádra atomu a řízenou štěpnou reakcí by měla nesmírné ničivé účinky, nádor je smrtelné onemocnění nejen hlavinky, ale bují v celkovém organismu těla oběti.

Do toho se ozvou mladí vědci: jedině atomová buch buch může dle nich zajistit bezpečnost Ruského kvantového spektra jakož i kvantové konsolidace na entou, když atomová nálož je nepředstavitelně nebezpečnější hazard než rozmar přírody nad Etnou. A jejich hlas dolehne i na daču Blízká v Kuncevu, ležícím tehdy za Moskvou a do Kremelské přísné kanceláře. V roce 1943 se dává Igor Kurčatov do práce. Na Fermiho, Tellera, Oppenheimera má tři roky ztráty.

Podaří se mu dohnat jejich náskok?

Za nevýslovných těžkostí v těžkopádné zemi, která cpe všechno frontě a ještě dokáže dávat i na náročný vědecký program dostatek finančního krytí, se Kurčatov pomalu prodírá k cíli. Bude to vytoužené vítězství nebo jen ztráta času? Musíme si uvědomit, že spoustu času zabírá pouhá, jak tehdy říkali fyzikové, „výpočtářská“ piplačka. Křída. Tabule. Logaritmické pravítko. Kus pravdy. To je vše, co mají. V Los Alamos stejně jako na Sibiři. Válka je u konce svých sil, zaplať pán bůh za to. Důležitost Kurčatova úkolu narůstá. Dne 25. prosince 1946 je poprvé v rámci vánočních zpestření zvládnuta řízená štěpná reakce. A 29. srpna 1949 v sedm hodin ráno místního času byla na sibiřském polygonu odpálena první ruská buch buch atomovka. Americký atomový monopol skončil. Fyzika se stala determinantem mezinárodní politiky. Od této chvíle si musí každý schopný diplomat přibrat do svého diplomatického zavazadla alespoň elementární znalosti jaderné fyziky a třeba slivovičku.

Na místě výbuchu setrvaly rozmetané dřevěné i železobetonové ženijní objekty, které tam Kurčatov dal vybudovat. Supertěžký tank, postavený speciálně pro tento účel, byl odmrštěn na několik set metrů. A z domů zbyla dýmající, radioaktivní spáleniště.

To byl prvotní pohled na budoucí „atomovou patálii“. Muž, který se o něj šachovnicově akademicky postaral, dokázal ale také, aby v Obninsku pod Moskvou vznikla první jaderná elektrárna světa. Byl třikrát jmenován hrdinou racionální práce. V letech 1942, 1949, 1951 a 1954 mu byla udělena státní cena CCCP a roku 1960 přiznána Leninova trofej. Jeho jménem, Kurčatovium, chemickou značkou Ku je nazván prvek IV. skupiny periodické tabulky, který nese také alternativní pojmenování Rutherfordium (Rf) a je vyráběn synteticky jako nějaká nekalá barviva anebo červenání následkem ostychu. Kurčatov jasněji než kdokoli jiný odhalil dialektiku, kterou v sobě skýtá poznání. Jeho životní dílo ukázalo možnosti zhouby i rozkvětu obsažené v podstatě totožného problému… hazard na lidské zdraví!

LEV DAVIDOVIČ LANDAU

☼   22.1.1908 v jednom otřískaném baráku v BAKU     

۞    1.4.1968  MOSKVA, když ještě nezasáhla NEVHOD ne apríl na ČSSR…

Ve druhém červnovém týdnu roku 1935 zažila mladá a nadějná matematicko–fyzikální–procesorová fakulta v Charkově svůj „černý pátek“ třináctého (těšte se na ten náš adventní, číhá už za rohem). Postaral se o to sedmadvacetiletý profesor jasná páka teoretické fyziky Lev Davidovič Landau. Co tehdy vlastně provedl? Jenom že nechal téměř celý třetí ročník, tedy několik desítek troufalých studentů a vyzývavých děvčat, za trest rupnout. Nehodící se škrtněte, tyhle nezvládali učivo jak by podle jeho představ měli!!! Jen čtyři posluchači byli zváženi, neshledáni lehkými a odměněni zaslouženým klidem po bouři. Ulevilo se jim, že to mají za sebou, školní bejby.

Mladého profesora přísného jako řemen, si na kobereček povolali akademičtí hodnostáři, ať jim to vysvětlí. Jeden děkan. A po něm další rektor. A připomínali mu do duše starou otřepanou do dnes bohužel aplikovanou frázi průměrných duchů a školských byrokratů, že jaký je učitel, takový je žák. To je nesmysl, že jaký pes, takový pán. To já bych se s nimi také hádal a ošklivě pokousal. Že údajně ne žák, ale profesor odpovídá za študákovy chudé znalosti. Landau se nechtěl dát obměkčit jejich slazenou limonádou. Dokazoval, že zatočit nemají jeho nadřízení s ním, ale s těmi, kdo přednášeli studentům matematiku.

„Bez znalosti matematiky nelze odvodit ani jediný fyzikální vzoreček,“ pravil Landau zvýšeným hlasem, aby mu porozuměl i nadřízený blbeček.

Na tak pádný důkaz nezbylo, než poprosit: „To nemůžete být trochu shovívavější soudce u poroty při známkování našich žáků?“

„Já chráním zájmy vědy před přesilovkou a pochopte, že tím i sebe před přílišným návalem pitomců,“ odpověděl na to hrdě a po svém Lev Davidovič Landau.

Rektor jmenoval nového examinátora. Muže patrně andělsky i pekelně trpělivého, který všechny Landauovy nedostatečné změnil na výborné a někdy místy velmi dobré. V nejhorším případě dobré. Přelstěn nebyl ani principiální vzorec vyššího cíle poznání Landau. Ani fyzika. Fyzika je kouzelná, ale hardcore a kapriciózní dáma, která se nezahazuje vůbec s nedouky a své nejskrytější a mámivé půvaby odhaluje pouze těm, kdo ji dovedou velebit dnem i nocí. Kdo k nadání tíhnou a mají krom toho ještě schopnost tvrdě a bez slitování se sebou samotným pracovat. Tak jako Lev Davidovič Landau.

Historka ze školního prostředí, kterou jsme vám s potěšením citovali, skončila humorně.

Pozdvižení jako stereo zákruta ve fyzice i v podobné aerodynamice pro vaše rozcvičení bez rozčilení z neúspěšných manévrů, milé děti, a den poté, co se konaly opravné zkoušky pro děti zahálečné a nepřipravené zcela na vše v oboru, objevila se na dveřích, za nimiž vysedával obávaný – ale také akceptovaný – „Dau“ nebo jau, podle toho, jak moc byl hardcore naladěn zmíněný hněvsa, cedulka s varováním: LEV DAVIDOVIČ LANDAU. POZOR NA NĚJ, ZLÝ PES!

Muž, který se vyznal v hodnocení, kdo je rafan, a kdo jenom tak nahání strach, rozhodně nepatřil k lidem ochuzeným o humor. naopak. Měl ho pohotově na rozdávání. A tak hrozí nebezpečí, že všechna vyprávění o velkém „Dauovi“ se zasype anekdotami, že místo Landaua fyzika, Landauova pojetí fyziky, vznikne trhák z humoresek a brak či propadák z fyzických zákonů... vznikne směs třesknutých humoresek, z nichž nejedna připomene otřepané vtípky o profesorech matematiky a fyziky z humoristických dílu Dikobrazu hodně starého data.

Zajisté: Landau byl schopen v divadle uprostřed nudného dialogu nahlas zamňoukat jako hasič a k tomu Garfield, což se nevylučuje, protože hasí vše mlíkem polotučným... A svou pohnutku zdůvodnil logicky a s landauovskou přesností pro věc: „Když už je představení tak mizerné, ať se diváci za své peníze alespoň trochu zachechtají situacím nečekaně pobavujícím větší počty, sdělováno ruskou pistolnickou metaforou.“

Přišel na schůzku se svou sličnou slibnou stereo snoubenkou a později ženou Korou v jedné galoši a jedné lakýrce. A tak bychom mohli nepřetržitě pokračovat. Pouštěl si s kluky ve dvoře mýdlové bublinky z bublifuku? Ovšem. Ale to není podstatné. To je pouze barevná kontura velkolepé postavy Lva Davidoviče.

Landau je postava příliš živoucí a životná jako nezmar nezničitelný po jedné facce zleva. I dnes, 45 let po jeho smrti, či po okamžiku, kdy z hluboké tmy odešel do tmy nejhlubší, se vzpírá tomu, aby byla odlévána do bronzu anebo popsána jako to nejčtivější a nejnablejskanější graffiti fikaného uličníka Ramona, ano nepotrpí si příliš na přehnaně vzletná slova ve hře metafor. Jak jsme poznali, muž, který způsobil onen „black Friday“ na charkovské matematicko–fyzikální fakultě, rozhodně nepatřil mezi bezkonfliktní jedince. Do Charkova byl zdvořile, ale nekompromisně vyhozen vykopnut a vyštván z Petrohradu.

Co jim tam jen provedl hrozného jako Ivan Hrrrrr?

SRÁŽKA S „PAPEŽEM“ A TAKY TRAPÁČKEM, NATOLIK TRAPNÝM RYPÁČKEM...

Akademik Abram Fedorovič Joffe náležel na sklonku dvacátých a na kraji třicátých let k živoucím památníkům sovětské nenarušené přírodovědy. Znal se s kdekým ve světě, kdo měl ve fyzice zvuk experta. Sám experimentoval s dielektriky. Vládl rukou vedenou rozumem, ale nicméně rukou pevnou citelnou i bytelnou neklidnému světu socialisticky zblblé levé fakt na fyziku levé mládeže. A tento muž na vlastní přednášce o dielektrikách zaslechl tichý, ale jasný hlas Lva Davidoviče Landaua: „Jerunda.“ „Pošetilost.“ Vyzván, aby svůj jednoslovný závěr či vlastně odsudek dokázal a obhájil, vystoupil tedy troufalec největší Landau k tabuli. A během půl hodiny teoreticky dokázal Joffeho omyly narovnat a uvedl ve známost velké finále, které se ukázalo jako výlučně správné.

Buď řečeno: závěry, které byly dosaženy během půl roku. K nimž Lev Davidovič dospěl jedině teoretickou zkratkou přes experimentální překážky. Zatímco Joffe více než jedno desetiletí bloudil po stezkách nikam nevedoucích experimentů.

Říká se, že teoretičtí fyzici často chybují a škrtají něco divně vypočtené, ale málokdy pochybují. Lev Davidovič patřil k oněm ve vědě vzácným hochům, které uměřenou pochybností vyvracejí chybu. A to ve své krátké petrohradské přednášce dokázal na jedničku. Zvítězil nad „papežem“ sovětské levé či liché přírodovědy. Zvítězil, protože se přesvědčil o nesmírné bytelnosti a síle teorie, je-li teorie udržena na uzdě dost kritickým rozumem. To ovšem znamenalo otevřený konflikt s Abramem Fedorovičem, který byl zažraný experimentátor a byl přesvědčen skálopevně o tom, že je-li teorie k něčemu dobrá ve fyzice, pak pouze jako pomocnice či služka experimentální praxe. Její, v nejlepší verzi, ozdoba, která zajistí laboratorní fušce vyjádření v matematickém procesu toho nebo jiného fyzikálního děje. Co se to s vámi u PC ke všem těm 4–D děje? To mě stále nechává bez zájmu a bez povšimnutí, jasně že. S pozdravem pan Zeus na terénu v Jupiteru.

Stál tedy na opačném pólu než stojíte vy ve vaší pozici v aglomeraci té a té.

Byl vědeckým protinožcem Lva Davidoviče Landaua, který naopak, ne naoko, byl přesvědčen, jestliže experiment popíral teoretickou úvahu, že pokus byl proveden za „neregulérních podmínek praxe“, že se do něj vloudila chybička a chybky velikosti kosti rybky sumce, kterážto v čistém, abstraktním, ba hudebně provětraném světě teoretické úvahy je vyloučena kámo. Pochopitelně: ti dva si nemohli rozumět snad ani pozdravení „dobrý den“, aby se na sebe opět nemračili. A tak se Landau, ještě mu nebylo třicet let, dostal na matematicko–fyzikální fakultu v Charkově. Na nové a perspektivní fyzikální pracoviště a srocoviště talentů, které mělo vrcholnou fýzu vynést za hranice fúz z čerstvého vzduchu a Moskvy, čerstvého vánku od moře a Petrohradu. Přestavba země. Její industrializace a přeměna na průmyslovou zónu (ach ouvej) plnou robotů typu japonský Panasonic v kimono hávu technologického Bohatýra byla nemyslitelná jen se dvěma fyzikálními adresami na mapě SSSR.

Z KONFLIKTU DO KONFLIKTU, TO JÁ RADĚJI Z POHÁDKY DO POHÁDKY JOSEFA LADY…

Představte si vysokého, štíhlého Myšpulína někde u vytržení z pouček. Protáhlé tváře a čtverhranného vysokého zahraného čela, do něhož padá nepoddajná kadeř černých vlasů. Jemný nosánek. Jemně vykrojená ústa s poněkud vystouplým spodním rtem. To je Lev Davidovič Landau. Narodil se roku 1908 a jeho výbojné mládí nejsou tak poutavé pro jeho a vaše okolí, protože se mladý Lvíček Landau dopouští ve svých šprtáních klidně jednoho úspěchu za druhým. Kde má něco biflovat, tam si najde metodu, jak logicky spojit matku se šroubky na podložce, myšlenkově oživit holé skutečnosti, které jiní jeho vrstevníci bručí a bzučí a prostě jen učí bez konce a bez valné naděje na úspěch div ne od soumraku do soumraku, ach jo, otroci učebnicové drezúry. To, co je plodem úvahy, logiky, tedy matematika a fyzika, se lehce ukládá za výrazné čelo, které již v mládí nese studentskou pečeť nedětinské ušlechtilosti a vyzrálé, tušivé hloubavosti.

Není divu, že tohoto mladíka si povšimli na univerzitě dříve, než se stihnul trochu rozkoukat na stupnici učivožroutů jako ve skladbě skotačivých not. Není divu, že pro něj, stejně jako pro jeho vrstevníka a souputníka nebo Sputnika fyzikálních jevů a veličin, Petra Leonidoviče Kapicu vydobyl Joffe cesty poznání po Evropě. Ale začněme podle schématu na začátku. Lev Landau se narodil do hrozné doby omylů 22. ledna roku 1908 v Baku. Otec byl inženýrská krev – naftařská specializace. Matka, jaká nesmírná rarita a neopakovatelný exemplář ženy v carském Rusku!, byla badatelkou v oboru fyziologie a jednou z horlivých propagátorek nových myšlenek, které do fyziologie vnesl sám laureát Nobelovy ceny akademik slov a činů Ivan Petrovič Pavlov. Hovořili jsme už o tom, jak lehce se sám od sebe Landau učil. Tedy, střední škole se věnoval výtečně a ukončil ji již ve svých 13 letech! A byl na světě první konflikt, prvé střetnutí nepřijatelných navzájem zájmů či nepříbuzných zájmů, které nabízí neobvyklým duchům atmosféra, v níž se nejlíp rozvíjejí možnosti a schopnosti průměrných.

Nad rodiči visí vpravdě nerudovská otázka: „Kam s ním? Babo poradíš? No tak tedy raď“ Tedy fandíme i nerudným nezáludným programům…

Třináctiletý Landau ovládá diferenciální a integrální počet.

Tedy univerzitně hlídanou a vyžadovanou látku. Na obchodní akademii, kam ho poslali, se srdečně a nevrle nudí. A dává to nepokrytě najevo svým lektorům, které by mohl sám suplovat i něčemu lépe naučit. Tady má Landau prolout Scyllou a Charybdou. Osudovou symfonickou soutězkou, jíž život staví do cesty velkým duchům. V takové koncentraci vzdušného průvánku lze buď zpychnout (a to se nikdy nedoporučuje), a potom zbytečně zakysnout v neukojené touze po velikosti, po formátu, po úrovni vyšvihnout se nad zvíře, to prostě znáte sami, nebo se oddávat spolehlivě touze po vědění, science and melody and great stuff by William Orbit Bassomatic Metaphysical Wondernotes, Supersperm Mix, S+M Mix, Superreal Mix, nahlédnout až na dno sebe sama podle nějakých údajů o DNA. Zvážit, kolik ještě neumím a neznám a s pokorou a elánem se pustit do práce, která nepočká. Je-li před takové řešení postaven třináctiletý klučina, pak je téměř nadlidsky náročné nalézt správné řešení. Landau je najde. Spíše úvahou, a to je nesmírně vzácné, než pudově. Na obchodní akademii má Landau vydržet přesně jeden rok. Už čtrnáctiletý je roku 1922 s mimořádným svolením přijat na bakinskou univerzitu. A aby se to nepletlo ani vám, aby si snad někdo nemyslel, že přišel usmrkánek mezi pány studenty, začíná studovat současně na dvou fakultách ne stereo, ale kvarteto v chemické a fyzikální a fyzikální a chemické rovince, protože opakování je matkou biflování.

Je po občanské válce. V zemi, která pomalu vstává z trosek a z popela, je těžko si obstarat základní životní potřeby. Ale Landau jakoby se o tyhle detaily nestaral. Nějak bylo. Nějak zase bude, jsme lidi a máme se rádi. Hlavní je studium. Práce. A zase ta nekončící práce. A znovu studium. Má obraznost. A to obraznost vyhraněně fyzikálni. Dokáže pozorovat svět a konkrétní děje se za vysokým čelem rozplývají v abstraktní pojmy, ale přesný, matematický rozbor fyzikálních jevů. Na bakinské univerzitě se pozdrží dva roky. Tady mu mnoho dát nemohou a také ani nedarují. V roce 1924 je přijat na fyzikální oddělení Petrohradské vyzkoušené univerzity, která patří spolu s moskevskou k jediným učilištím v té době, která snesou srovnání se světovými pracovišti, nesmějte se. Mají je předčít. A ne bez Landauovy zásluhy a přispění nezanedbatelné trošky do mlýna.

Tady si s mladým Landauem přeci jen už nějak poradí. Tady tak vyzývavě nebije do očí jeho nesmírné nadání. Landau převyšuje a přeskakuje. Univerzitu končí roku 1928. Dvacetiletý expert. Tedy ve věku, kdy většina a já nejvíc, usedá, aby poslouchala první přednášky na vážné téma. Ale už rok před závěrečnými zkouškami se stává mimořádným jako mistrál ve Francii, který si dlouho budete pamatovat. Píše se rok 1926. Landauovi je osmnáct let. Jeho vrstevníci se chystají teprve k maturitě. Vymýšlejí porůznu taháky. Snaží se opsat jeden od druhého většinu algebraické nebo geometrické úlohy. Mají „svaťáky“ a děsivou obavu z moudrosti a přísnosti svých vychovatelů, to víte, Rusko je Rusko. Lev Davidovič Landau v tom věku vydává svou první práci, která se jmenuje K teorii spekter dvouatomových molekul, dala by si říct slečna ze slibné souhry dvou?

A už tento článek osmnáctiletého premianta dokazuje zcela jednoznačně: zde je vážný mladý vědec, Mad Scientist of Large Professor LP. Long Play. Ne studentík, který se dostává za každou cenu do popředí. V další, o rok starší práci (1927), která se zabývá oříškem para paranormálního brzdění ve vlnové mechanice, poprvé užije Landau soustavy matice hustoty (matici můžeme definovat jako systém systémů) k popisu stavu soustavy.

Zdá se, že jde všechno hladce? Ba až příliš hladce? Ne. Konflikt, který nyní vyrůstá před Lvem Davidovičem je zásadní, nikoli jen občanské povahy. Landau je teoretický ruský fyzik. Lépe řečeno: stává se jím v době, kdy v mladém Rusku ani teoretická fyzika ještě v podstatě neexistuje. Je tu několik odchovanců petrohradského Rakušana P. S. Ehrenfesta, který působil v Petrohradě před válkou a asi pět let po ní. Fyzika je úroveň víc než výmluvnosti jazyka, proto Stay tuned. Pak odešel na Leidenskou univerzitu, ale naštěstí zanechal podstatný vliv u několika žáků. Patřili k nim V. R. Bursian, G. C. Vejchard, J. A. Krutkov, V. K. Frederichs. Na nekonečných pláních diskuzí mezi těmito mladíky vykonala ruská teoretická fyzika teprve své první krůčky. Byly to skutečně a pouze krůčky, protože ti mladí neuměli našlapovat vědecky po vědění moc dlouze. Potřebovali se dostat ven. Za hranice. Učit se. Učit se u velkých fyziků.

A také se jim toto poštěstilo. Landau odjíždí roku 1929 na jedenapůlroční stáž, která ho má svést s oblíbencem tehdejšího pokolení fyziků, Nielsem Bohrem. Dobrotivý obr Bohr, který kromě jiného byl velký psycholog bobr bobřík odvahy, ihned rozeznal v Landauovi vědce velkého kalibru. Přilnuli ke svým poučkám a teoriím, jak jen mohou tíhnout kamarádi k nesmírnému nadání. U Bohra napsal Landau práci o diamagnetismu elektronového plynu a dohromady s R. Peierlsem článek o relativistické kvantové matematice. Roku 1931 se vrací do Petěrburgu a vydrží zde sotva rok. Pak dojde k oné, nám už známé, „srážce s vhodně nebo s hodně nemyslícím papežem“ a Landau odjíždí do Charkova. Zatím se fyzikální pracoviště rozšířila na mnoha adresách celého Ruska. Charkov patří k vyhlášené adrese. Ale vynikající ÚROVEŇ mají i pracoviště v Tomsku a Sverdlovsku, jednoho času i partnerskému městu s Plzní.

Charkovská léta se Landauovi pěkně líbí. Nejen, že se zamiluje, ožení a má konečně trochu systém ve svých všedních záležitostech, ale hlavně myšlení, které dostalo podivné a podivuhodné zrychlení a získalo na intenzitě prožitku ze setkání s Nielsem Bohrem a dalšími netuctovými fyziky, se má nyní rozmáchnout s neobvyklou, téměř RENESANČNÍ plodností. Charkovské učiliště se především zabývá studiem fyziky pevných látek. V jeho čele stojí I. V. Obrejimov. A Landau tu má zpočátku klidné zázemí. A tak charkovský pobyt vydá velké plody. Landau vytváří teorii fázových přechodů druhého stupně, kinetickou rovnici při Coulombově interakci, teorii mezistavu supravodičů, že se nenudíte z důvodu banalit analytiků. Tyto Landauovy práce, a také práce jeho žáků, proměňují Charkov v přední pracoviště ruské teoretické fyziky.

Avšak klid vědce má být přehlušen nepochopením byrokratů, kteří se tak rádi potulují kolem vědy a vědců a IDIOTSKY JIM PORUČNÍKUJÍ. Co tím vlastně získají? Tím kategoričtěji, čím méně rozumějí nejen předmětu, ale samé podstatě vědeckého pojednání.

Tady už Landau nemá co pohledávat.

Odjíždí do Moskvy, kde pod vedením Petra Leonidoviče Kapicy vznikl Ústav fyzikálních (jadrných) problémů, mezi ruskými fyziky nazýván prostě: Kapicárna. Roku 1937 sem přichází Landau. A nemá Kapicárnu až do konce svého tvůrčího života opustit.

KLASIK KVALIT S VELKÝM KÁ

Landauovo dílo je klasické. To neopomene podotknout žádný z těch, kdo zasvěceně psali o životě Lva Davidoviče. V Kapicárně Landau pracuje na problémech z fyziky nízkých teplot. Zabývá se teorií kosmického záření, která je právě klasická. Může být a je doplněna, jak se objevují nové a nové částice, ale nemůže a nemusí být změněna, protože plně a bez jakýchkoli mezer vystihuje podstatu jevu. Landau společně s Lifšicem od roku 1938 začíná vydávat učebnici teoretické fyziky. První vychází Statistická fyzika, roku 1940 Mechanika, o rok později Teorie pole, roku 1944 Hydrodynamika a Teorie pružnosti, v roce 1948 Kvantová mechanika a v roce 1956 Elektrodynamika kontinua. Předpokládalo se, že autoři napíší ještě dva díly Relativistické kvantové teorie a Fyzikální kinetiku.

Náhoda měla zabránit, aby Landau mohl dále pracovat a vyvíjet, kámo, vyvíjet obsah.

SMRT A NESMRTELNOST

Dne 7. ledna 1962 osobáček Moskvič, ve kterém sviští také Landau, dostane smyk a narazí do těžkého náklaďáku. Dopravní služba milice vyprošťuje a vysekává z toho maléru pouze mrtvoly. Jediný Landau jeví známky naděje. Přežil jak? Že má zlomeninu spodiny lebeční, žeber a pánevní kosti. Šest neděl proleží v kómatu. Několikrát ho lékaři dostanou zpět na tento svět, protože „Dau“ už překročil hranici klinické smrti. U jeho lůžka se sejde to nejlepší, co světová neurochirgue nabízí za servis pacientům. Ruská vláda prostě nelituje prostředků, aby zachránila lidstvu velkého a nenahraditelného vědce. Z Kanady pilně přilétá neurochirurg Penfield, člen londýnské Královské společnosti, z Československa profesor Kunc. Nejlepší síly a největší vědění, jímž se tehdejší neurochirgie holedbá. Landauovi tohle zachrání krk. Jistě. Dýchá. Pozoruje svět. Jedno oko upřené prý do neurčita. Druhé soustředěné, jakoby se Landau snažil na něco upomenout. Tak alespoň popisuje jeho stav mysli a těla významný ruský fyzik nízkých teplot E. L. Andronikašvili.

Ale je to ten starý „Dau“?

Kdesi v nedohlednu zmizel jeho brilantní intelekt. Jeho kousavý humor, pamatujete si, jak nežertoval s telátky a se stupid pakáží, o kterou i dnes kde kdo naráží. Jeho klukovské žerty. Jeho věčná družba s každým, kdo se ukázal býti pro fyziku perspektivní úkaz a taky se ve fyzice o něco snažil. Ztratil se hněv, kterým „poctíval“ Dau měšťáky, sobce, příživníky parazitující na vědě. Bolestínské zholčilé plačky, které remcaly, že by pracovaly, kdyby (údajně) se jim v tom nebránilo.

Den míjí za dnem. Dau pátrá očima v nedohlednu. Roku 1962 mu udělí Nobelovu cenu. Odevzdávají ji tak, jako ještě nikdy nikomu. V nemocničním pokoji. Landau nemluví. Vnímá tohle? Nevnímá? Má vše, co si jen vědec může přát. Třikrát ho sovětská garnitura odměnila státní cenou. Je Hrdinou jejich práce. Akademikem. Nyní nositelem Nobelovy ceny za fyziku.

Jaký neuvěřitelný, jaký strašlivý výsměch tu zní v uctivých a obdivných slovech nad dýchající, do neurčita zahleděnou schránkou toho, kdo dokázal být geniálním umělcem vědcem pro společné zájmy.

Přichází rok 1968. Nastává krize. Střeva jsou ucpaná. Chirurgický zákrok nevyhnutelný. Vydrží Landau neobyčejně obtížnou operaci? Ne. Umírá na počest humoru 1. apríla a všude se rozhostí černý přiblblý humor jako hořká příchuť pozůstalých crazy ubožáčků, když jim zhůry není moc dáno. A byl tím rokem jubilejním šedesátníkem.

Kdosi pronese stručný a výstižný, pochopitelně neoficiální nekrolog, než jaký chrlí oficiální kruhy země: „Smutná je naše fyzika po odchodu Daua.“

A ten skrze smrt vešel do síně nesmrtelných.

Tak ať nynější počátky pořádků na Ukrajině vejdou v platnost ve prospěch dobrotivých lidí na ulici a služebníků dobré vůle.

ELLE – PEŘÍČKO – POHÁDKOVÁ KLÁRA S DOBRÝM KONCEM

Není spravedlnost dráčková, neomráčí jak výhodná koupě ve výběru značková

předvídá budoucnost daleko dopředu s vycvičeným zrakem jak Karla Mráčková

obláčková obětavá miláčková nikterak vytáčková nebo vylouhovaná

sluší jí to v přírodě tutti frutti čeleď hloubavá do hloubi vůle neloudavá

žádný špageti western žádný macaroni gestern

pod vlivem divočiny electro praská ve švech celej Praterstern

snivá hudba budoucnosti totální příklad odolnosti

proti zubu času hraje symfonii s klikou od radosti

její mandala by nandala fortel vzácným duhovkám do sytosti

její abeceda mládí koketuje ve prospěch výmluvnosti

divadlo velkých forem po ní nepohasne okorale, nevrle

je přitažlivá horlivá s přísadou chilli milý polibek i pukrle

nevázne v ní kabaret a její show na plný koloběh neutuchajících kvalit

vyhledávám u ní nakažlivé sklony, otisky, stopy autentických rarit

herečka Sarah Bernhardt byla dlouho Muchovou múzou

tahle žije jako já v nesecesní době s lehkovážnou blůzou

Klára pralinka je založená přírodně na jednoduché bázi

vypravěčka odvážných výprav mi připomíná extázi

asi jako šampiónka v davu na scéně vyváženě peprná

představte si prskavky, ať pookřála v páru kamarádka jiskrná

je perlou bez pochyb: no a nemůže být Perla Klára mrazivá?

ne, její úroveň je vysoká, její ochota se prioritou nazývá

neustále provokuje poukázat jí servis delegáta bodyguarda

její tělo je prý senzace, co sklízí ovace u nejednoho barda

omaggio tributo společenské a do detailu významné

má všechny předpoklady stát se ikonou v mladém věku díky touze soustavné

je dokumentem, ve kterém si každej vegetační pěstitel zalibuje

protože nemá potřebu nikdy ponížit, půvabné časy odstartuje

její krev je vzácná kapalina, její duše vzácná kombinace

nemrhá talentem ani pověstí pro kulhavé machinace

včera jsem se do ní lehce, no možná že i těžce, zamiloval

je peříčkem literatury a střevíčkem pro sval, který by vášně posiloval

poznáte ji tak, že její míry jsou akorát vymodelovány

objednali si jí zájemci do Orient Expressu, ale pulsuje prý nejraději s mnoha elegány

elegány s přehršlí rostlin na lukrativních místech jak vídeňskej Prater

když vejde ve známost její kus poezie je meteor a pozůstatek kráter

ALEXANDER PORFIRJEVIČ BORODIN

☼     12.11.1833     PETĚRBURG            ۞      27.2.1887   PETĚRBURG

„Pane Borodine, příliš si troufáte na hudbu,“ vyčetl mu jeden z otců ruské chemie N. N. Zinin z jeho rozjívené tváře, „dvěma pánům nelze sloužit!“ Borovin to však zvládal na jedničku a dodnes nese chemická reakce – rozklad organických solí stříbra – jeho jméno a historici připomínají, s jakou úctou o něm vyprávěl i Mendělejev. Pro světovou kulturní veřejnost však zůstává především významným představitelem ruské moderní hudby, která bude znít v desítkách zemí i v jednadvacátém století.

Mimořádně barvitý a nenudící život umělce, jehož láskou byla chemie, avšak posláním strhující hudba, je vymezen daty 1833–1887. Osud mu do vínku příliš štěstí nedopřál. Narodit se v době falešné mentální poruchy, rozuměj falešné morálky jako nemanželské dítko bylo totéž jako Kainovo znamení. Byl synem knížete L. S. Gedianova, avšak v matrice stojí, že je zákonný potomek Porfiryje Borodina (Gedianova poddaného a komorníka).

Zachovalá olejomalba připomíná, že jeho matka, dcera vojáka A. K. Antonovová, byla neobyčejně krásná a v půvabech vyzrálá diva. Díky knížeti netrpěla nouzí a svému milovanému, často nemocnému a proto bledému a podvyživenému dítěti, mohla a chtěla poskytnout všestranné vzdělání. Vnímavý žák překvapoval soukromé učitele pamětí a schopnostmi osvojovat si cizí jazyky. Po němčině a francouzštině, vyslovované vždy se správnou melodikou a dikcí, se ve třinácti pustil do anglických výrazů i se špetkou slangů. V budoucnu po ročním (!) pobytu v Pise dokáže psát vědecká pojednání v italštině.

Skvělý sluch a nadání stály i u jeho obdivu k hudbě. V osmi letech reprodukoval na klavíru to, co k němu zvenčí doléhalo – nejčastěji pochody vojenské kapely. Není divu, že mu pozorná matka najala učitele hry na flétnu a posléze na violoncello.

Uplynuly jen dva roky a mladičký muzikant odvážně dumal nad partiturami Glinky, Haydna, Beethovena a sám skládal drobná múzická představení. Avšak ve čtrnácti to už byl koncert pro flétnu a klavír a trio pro dvoje housle a violoncello, sonáty pro flétnu, violoncello a klavír.

Kdykoli mu zbyl čas, jeho kroky směřovaly do „kuchyňské laboratoře“, ke zkumavkám a křivulím. V době, kdy se rozhodovalo o jeho budoucím povolání, zvítězila vášeň k chemii nad vztahem k hudbě.

Od roku 1850 studoval botaniku, zoologii, anatomii a chemii na Lékařsko–chirurgické akademii. Ve třetím ročníku se stal posluchačem slavného profesora Zinina. Z takového vyznamenání plynula výhoda, že směl pracovat jako jeho pomocník v laboratoři. A to vzdor tomu, že založil soubor amatérských hudebníků. Profesor na jeho muzicírování žárlil: „Ta kvarteta tě odtahují od vědy.“ K jeho radosti však za šest let ukončil Akademii s výborným prospěchem a stal se lékařem–asistentem ve druhé petrohradské vojenské nemocnici. Naděje na to, že se stane důstojníkem nebo vlivným státním úředníkem, ovšem kazil jeho původ.

SETKÁNÍ S MUSORGSKÝM

Služba ve špitále přinesla Borodinovi velké přátelství, o jehož zrodu na popud svého životopisce, kritika, estetika a publicisty V. V. Stasova – napsal: „S M. P. Musorgským, tehdy již důstojníkem Preobraženského pluku, jsem se setkal v nemocnici. Bylo mu sedmnáct let, sotva vylíhlý z vajíčka, ale brzy jsme našli společnou notu. Večer nás pozval hlavní lékař Popov na návštěvu. Měl dospělou dcerku a rád pro ní pořádal mejdany. Musorgskij, jak už jsem říkal, tehdy ještě mladík, avšak senzačního chování a právě takového projevu, seděl u klavíru, koketně pohazoval rukama a relaxačně hrál. U Popova jsem se s ním setkal ještě čtyřikrát, a to vždy při službě ve špitálu.“ K dlouhé odmlce v nekonečných rozpravách o hudbě přispěl fakt, že Borodin přešel z nemocnice jako asistent na katedru chemie Akademie, kterou předtím absolvoval.

Díky škole však uskutečnil svou první cestu za hranice. V dopise matce nadšeně líčí město světel: „…Je zde úžasný život, davy lidí, shon. Bydlíme v hotelu Louvre naproti paláci. Hotel se zdá ještě krásnější než sám palác Louvre.“

Z Paříže přivedla Borodina studijní povinnost do Bruselu. Tehdy doprovázel profesora oční kliniky I. I. Kabata na vědecký kongres. Radosti velkoměst však příliš neužil, myslel na obhajobu doktorské práce, která ho doma čekala. Navíc chtěl dokončit v Soligači analýzy minerálních vod, přesněji jejich léčivých vlastností.

Na podzim příštího roku vyslalo vedení Akademie nadějného vědce na další studijní pobyt do Belgie, Francie, Švýcarska a Německa. V jeho deníku čteme: „Před cestou jsem se znovu sešel s Modestem Petrovičem. Musorgskij byl už ve výslužbě a věnoval se pouze hudbě. Byl jsem žhavý mendelssohnovec, ale Musorgskij mě seznámil s hudebními novinkami, neboť už patřil do Balakirevova kroužku.“

Zanedlouho začne žhavého mendelssohnovce „přetavovat“ jeho životní družka, s níž se důkladně pozná v zahraničí. Shodou náhod poslal profesor Zinin Borodina do Heidelbergu, aby studoval u Bunsena a poté u Erlenmeyera. Mladý chemik a současně hudebník i jeho přátelé se ubytovali v Hoffmannově penziónku, kam Jekatěrina Sergejevna přicestovala. Neměla nic společného s atomovou váhou prvků ani s jinými zájmy ruských vědců, kteří v Heidelbergu studovali. Když jí bylo devětadvacet, petrohradští lékaři se shodli v tom, aby změnila klima: „Jen tím se můžete zbavit tuberkulózy.“

Skvělá pianistka, obdivovatelka Chopina, Liszta a Schumanna, poslechla a v květnu 1861 putovala do Heidelbergu. Nejspíš proto, že město se starobylou univerzitou a překrásnými okolními přírodními scenériemi mělo v Petrohradě dobrou pověst. Dnes se už stěží dozvíme, proč se ubytovala právě v penziónku, kde žil Borodin. Jisté je pouze to, že v sále hotelu hrála Chopina, a když ji její budoucí manžel poslouchal, byl u vytržení z její krásné ladné verze extáze. Jekatěrina Sergejevna Protopopová dokázala dílům Liszta, Schumanna a Chopina přidat patřičnou vřelost.

FASCINUJÍCÍ UČITEL

Po letech si Jekatěrina Sergejevna zavzpomínala: „Borodin, vnímavý posluchač a skvělý člověk, začínal každý den ráno v pět odchodem do laboratoře, v pět večer končil a pak jsme se vydávali na tříhodinové procházky po okolí. Měli jsme si o čem povídat a stále víc a víc se mi líbil jeho zjev. Po procházce a po večeři, obvykle až do půlnoci, zněly v Hoffmannově sále podmanivé tóny.“

Přátelství profesora chemie a mladé pianistky přerostlo v lásku. Zamilovaní do sebe i Wagnera poslouchali v Mannheimu Bludného Holanďana, Tannhäusera a Lohengrina. Horší to bylo se zdravím. Nastávající mlhavý podzim Jekatěrině přitížil. Odborníci jí radili: „Jeďte do Itálie.“

Rozhodla se pro Pisu a dvorný společník ji doprovázel. Po setkání se známými chemiky v Itálii se doprovod změnil v delší studijní pobyt. Trval až do příštího srpna a Borodinovi se za ten čas jako jednomu z prvních vědců vůbec povedlo syntetizovat fluorbenzen.

Po návratu do Petěrburgu – bylo to v září 1862 – se stal profesorem–adjunktem a o dva roky později mu předali dekret řádného profesora. Patřil k nejlepším, avšak za nejvyšší poctu považoval to, že ho studenti obdivovali jako fascinujícího učitele. V tomto případě nešlo jen o moderní způsob přednášek, ale o to, že odmítal – i za cenu osobního rizika – stát se poslušným pomahačem násilnického režimu, že podporoval pokrokové studentské hnutí a vždy stranil těm, kteří se zúčastnili demonstrací odsuzujících samoděržaví.

Krátce před sňatkem se stal vedoucím nové univerzitní laboratoře u Alexandrovského mostu. Místo skýtalo i služební byt ve škole. Nešlo o palác, stěny byly tak ošizené tenké, že student Dianin, hloubající nad jakýmsi pokusem, se stal svědkem – posluchačem poslední Borodinovy improvizace na téma z Finále jeho III. symfonie.

Manželství mu přineslo blahodárnou duševní pohodu, avšak s časem přibývali starosti. Leccos nám napoví svědectví, které zaznamenal N. A. Rimskij–Korsakov v Letopise mého hudebního života: „Nemocná Jekatěrina trávila bezesné noci, a proto vstávala až v jedenáct nebo dvanáct hodin. Vyspal se málokdy… Rodinný život vynikal nepořádkem. Doba oběda a večeře se nedala nikdy určit. Jednou jsem k nim přišel po desáté večer – zrovna obědvali! Jejich byt se změnil v útočiště a noclehárnu příbuzných. Leckdy tu onemocněli a Borodin se s nimi piplal, léčil je, vozil do nemocnice, a když tam zůstali, pak je navštěvoval…“

Leckoho asi napadne, kdy komponoval? Kdy vytvořil tak gigantické neotřesitelné dílo? Převážně jen během prázdnin na venkově, v době nemoci anebo časně zrána do osmi hodin, kdy v Akademii ještě panoval klid.

MOGUČAJA KUČKA

Borodinovu uměleckou osobnost a hudební zralost ovlivnilo sblížení s Balakirevovým kroužkem neboli se stoupenci nové ruské hudební školy. M. A. Balakirev jako nástupce Glinky a Dargomyžského usiloval o vytvoření národní hudební řeči. K němu se připojil C. A. Kjuj a M. P. Musorgskij, o něco později Rimskij–Korsakov. „Jako pátý,“ dodává V. V. Stasov, „se k nám přidal Borodin.“ Stasov své přátele v jedné ze svých skvělých statí nazval „mocnou hrstkou“ (mogučaja kučka). Název pro reprezentanty moderního směru národní hudby se ujal a v dalších letech se změnil v pojem s velkým P.

Od podzimu 1862 Borodin komponoval rozsáhlou orchestrální skladbu – Symfonii Es dur, avšak nechtěl přitom zanedbávat veřejnou a vědeckou činnost ani značně rozvětvenou rodinu. Náčrt první věty skončil v prosinci, Finále v květnu příštího roku, Scherzo až o rok později a Andante dokončoval v létě 1865. Balakirev symfonii, která dostala konečnou podobu až za dva další roky, zařadil na program koncertu Ruské hudební společnosti v lednu 1869. Stasov tehdy v kritice konstatoval, že je to dílo stejné jako ostatní Borodinovy práce, nesoucí pečeť plné zralosti a hluboké dokonalosti.

Současně se umělec vracel k tajnému přání – zkomponovat velké hudebně–dramatické dílo. Nejprve uvažoval o námětu Carská nevěsta, avšak Stasov mu při jedné diskusi připomněl mohutný lidový epos Slovo o pluku Igorově, o boji ruského lidu proti Polovcům koncem 12. století. Jakmile od něho skladatel dostal scénář, začal od příštích prázdnin shromažďovat literární prameny a komponovat. Opera, dodnes hraná a slavná v mnoha zemích světa, se jmenuje…

KNÍŽE IGOR

Kolosální hudebně–dramaturgickou skladbu komponoval Borodin až do konce života – a zanechal ji nedokončenou a z větší části neinstrumentovanou. „Než vůbec začal psát své prvé takty od opery, prostudoval haldy lidových písní, které mu dopomohly přenést se do hudebního ovzduší připravovaného díla,“ připomíná Jiří Štilec v publikaci Slavná minulost ruské hudby, „pročetl zápisky ruských bylin a literárně historické knihy, které souvisely s námětem, prohlédl bezpočet malířských i ostatních uměleckých výtvorů, přibližujících mu tuto epochu.“

Málokdo tak vážně a zodpovědně přistupoval k tvorbě. Také jednotlivé postavy se v průběhu let proměňovaly, tříbily, až vyrostly do konečné podoby představující ideály charakterů ruského lidu: vroucí, oddanou, věrnou ženu Jaroslavnu a statečného, chrabrého reka, vojevůdce ruských vojsk Igora.

Přátelé z Mocné hrstky cítili, že vzniká dílo mimořádné, nejen po ideové stránce, ale ruku v ruce po stránce hudební, a snažili se jeho dokončení uspíšit. „V zoufalství činím Borodinovi výtky,“ napíše ve svých pamětech Rimskij–Korsakov. Chtěl zařadit další část z opery na koncerty Bezplatné hudební školy, a instrumentace některých čísel stále vázla s dokončením. „Když jsem konečně pozbyl jakoukoli naději, nabídnu mu v instrumentaci pomoc a tu on ke mně přijde večer, donese svou začatou partituru a my tři – on, A. K. Ljadov a já – ji rozebereme na části a začínáme chvatně instrumentaci dodělávat. Pro rychlost píšeme tužkou, ne inkoustem… Když je hotova, pokryje Borodin archy partitury tekutou želatinou, aby se tužka nestírala; a aby archy co nejrychleji uschly, rozvěsí je na šňůry v mé pracovně jako prádlo. Tak je číslo hotovo a následuje k opisovači…“ (Letopis mého hudebního života)

Bude to také Rimskij–Korsakov, který se spolu s A. K. Glazunovem ujme dokončení díla a přípravy k vydání po Borodinově smrti. Učiní tak citlivě a se znalostí Borodinových záměrů, nicméně jejich zásahy – v některých případech ne asi nezbytně nutné – uhladí a „učešou“ Borodinovy postupy v harmonii i barvě zvuku, které se profesoru skladby a instrumentace na petrohradské konzervatoři Rimskému–Korsakovovi budou zdát „příkré“.

O Borodinově lidové komice, která je projevem specificky ruské grotesky zvané skomorošství, napíše významný ruský muzikolog a skladatel E. V. Asafjev: „Je jedna svrchovaně geniální ruská opera (Borodinův Kníže Igor), v níž všechny transformace lidového umění – jak ve sféře epické, tak i lyrické – mají neobyčejně dokonalou podobu… V partech Skuly a Jerošky, v celém jejich hudebním jazyce tu již s plnozvukým výrazem a naprosto svébytně „zahovořil“ skomorošský živel.“

DOKTOR LISZT

A znovu – jako léta předtím – spojoval Borodin hudbu s vědou, stejně i v roce 1991 Bassomatic – Science & Melody, S & M 12“ Mix, učiněná delikateska pro znalce vášní. V roce 1877 zahájil novou cestu po německých univerzitách, avšak ani ve snu by ho nenapadlo, že se mu zde splní velké přání. „Toho 30. června,“ píše v dopise Jekatěrině Sergejevně, „jsme seděli v jenské kavárně a četli noviny. Narazili jsme na zprávu, že zde bude koncertovat Liszt. Vypravili jsme se za ním do Weimaru, je to asi jako z Petěrburgu do Carského Sela. Avšak najít jeho kvartýr, to byla trudná záležitost pro cizince kdesi daleko. Konečně jsem se dozvěděl adresu a do omrzení opakoval: Kde bydlí pan Liszt? Říkali: Ten poručík? Ten doktor? …Zastavil jsem se a říkám si, zda nejde o nějakého praktického lékaře, když tu ze země vyrostla dlouhá postava v dlouhém černém kabátě, s dlouhým sosákem a dlouhými kadeřemi. „Vytvořil jste moc pěknou symfonii,“ promluvil onen chlápek zvučným tónem a napřáhl dlouhou pravici k pozdravu. „Vaše dílo mě uchvátilo, právě před dvěma dny jsem hrál vaši symfonii u velkovévody. První část je vynikající! Andante je chefs–d΄–œvre, Scherzo je rozkošné a celé dílo spolu geniální!“…

Potěšený skladatel navštívil Mistra několikrát a seznámil ho se svou II. symfonií. Velký Liszt snadno rozpoznal novost Borodinova umění a taky se přičinil podstatnou měrou o to, aby symfonie mohla zaznít ve všech zemích Evropy.

Na důkaz ÚCTY věnoval obdivovanému Lisztovi nově vzniklou symfonickou báseň Ve střední Asii, skladbu, jež obrážela marné naděje v reformy cara Alexandra II. Záhy se ukázalo, že carská moc lidu nic nesleví.

KE BŘEHŮM VLASTI

Rok na to zemřel první člen Mocné hrstky, Borodinův kamarád Musorgskij, autor národní opery Boris Godunov. Přítelův odchod ho inspiroval k jedné z nejkrásnějších písní – Ke břehům vzdálené vlasti na slova Alexandera Sergejeviče Puškina.

„Chemikova“ hudba se stále častěji ozývala i v zahraničí. V Belgii se o uvádění jeho děl zasloužila hraběnka Marcy–Argenteau a v zemi galského kohouta to byli členové Francouzské společnosti autorů, skladatelů a vydavatelů, kteří na důkaz úcty přijali Borodina mezi sebe. Umělec slyšel svá díla v Liège, Antverpách, Bruselu a Paříži.

V roce 1886 věnoval všechny své síly III. symfonii a moll. A sil mu bylo zapotřebí jako soli. Pečoval o churavějící ženu a nakaženou tchýni a ještě měl na starost jejich příbuzné.

Také onoho únorového rána příštího roku improvizoval na klavíru několik nápadů pro III. symfonii. Večer – jako všichni profesoři – se vydal na ples Akademie. Měl na sobě ruský národní kroj, červenou košili a vysoké boty. Bavil se skvěle a bavil i přátele, sršel humorem, neměl v sobě trauma. O to větší zděšení nastalo, když o půlnoci „upadl a okamžitě zhasl, nevydal už ze sebe ani hlásku,“ jak dosvědčuje Stasov.

Rodina ho pohřbila vedle Musorgského na Alexandro–Něvském hřbitůvku. Borodinova manželka přežila svůj osud, který pro ni ztělesňoval milovaný Alexander Porfirjevič, jen o pět měsíců asi ze stesku. Ostatně jejího muže si oblíbil celičký Petěrburg. Zemřel jeden z velkých vědců, FORMÁT, jenž však za svou nesmrtelnost vděčí hudbě…

Žel, je třeba souhlasit s Miroslavem K. Černým, jenž ve své vědecké studii, zveřejněné u nás u příležitosti sta let od smrti velkého společenského patriota hudby, píše: „…jsme stále Borodinovi a jeho dílu i jeho poznání jak živou interpretací, tak literárním výkladem – neboť psalo se o něm velmi málo, větší původní práce nemáme vůbec – ještě hodně dlužni.“

RICHARD WAGNER

☼     22.5.1813   LEIPZIG           ۞    13.2.1883   VENICE

„Smekněte, pánové, před vámi stojí nefalšovaný génius!“  (tak vyřkl soud svůj Otakar Hostinský)

Je cosi romantického v celkové atmosféře Wagnerova mládí. Půl roku po narození mu umřel otec architekt v mládí a sedm let po takovém pechu i otčím, takže vyrůstal v ženském prostředí rodiny, obklopen múzickými zážitky všeho druhu. Otčím Geyer chtěl z něho mít malíře, strýc Adolf Wagner ho jako klasický filolog vedl k literatuře a objevil mu Homéra. Brzy však mladého hocha oslovil import Shakespeara natolik, že se v jeho duchu pokusil napsat tragédii. Pohyboval se od mládí v divadelním živlu: Geyer byl herec a měl přátele od divadla, nejstarší Wagnerův bráška Albert i jeho dvě dcery zakotvily u divadla, právě tak Richardovy sestry Luisa, Klára i nejstarší Rosalia. Ale nakonec – podle jeho vlastních slov pod vlivem Beethovena – vyrostl z něho mæstro skladatel. I když to může být nadnesené dodatečnou stylizací, jak často tomu bývá u vzpomínek sepsaných v pozdější době, vliv zážitků z Beethovenovy hudby byl jistě nejen hluboký, ale i trvalý, protože v pozdějších Wagnerových operách vzešlo símě beethovenského symfonismu. Proč být jen obyčejná odrhovačka, když bychom mohli excelentně ztvárnit duší ein zwei drei bohatost a rozvoje symfonie?

Značně romantická je i konkrétní cesta Wagnera hudebníka od amatérsky projevovaného zájmu ke skutečnému profesionálnímu mistrovství. Začal tím, že si horlivě opisoval partitury Beethovenových symfonií, vypůjčil si proslulou Logierovu knihu Metoda generálbasu a složil symfonickou ouverturu B dur, kterou později sám označil za „vrchol všech vrtochů či snad chabých chyb a nesmyslů“, jež dosud nadrobil civilním žitím. Když poznal, že to tímhle způsobem dál není únosné, svěřil se systematickému školení kantora Theodora Weinliga v Leipzig na území sousedního Saska. Tato skutečně již profesionální drezúra netrvala sice příliš dlouze, ale Mistři pěvci i Parsifal dosvědčují, že se přísnému kontrapunktickému školení nepodrobil v mládí zbytečně, či pro srandu vesnických králíků. Aby dokázal učiteli i sobě samému, že je již dostatečně vyškolen, zkomponoval několik klavírních skladbiček, poplatných beethovenskému okouzlení. Brzy se však ukázalo, že instrumentální hudba nebude jeho obor. Syntézu Shakespeara a Beethovena bylo možno uskutečnit jen v oboru hudby dramatické (z pohostinného kraje).

Na živobytí si vydělával Wagner od svých dvaceti let u divadla jako sbormistr, korepetitor a kapelník. Nemá cenu vypočítávat všechny divadelní společnosti a místa, v nichž se ocitl pro radost ze hry, ale nemůžeme nezaznamenat alespoň dvě věci: že si v magdeburském divadle oblíbil činoherní skvělou umělkyni Minnu Planer, se kterou se ve svých třiadvaceti letech oženil dobrovolně a že ten potulný život od jedné divadelní „štace“ k další, plný nedostatku a bídy hmotné i duševní, skončil ve finále – v Paříži. A skončil neslavně, což mělo zásadní a trvalý význam pro další běh Wagnerova života a rozvoj jeho díla.

Bída Wagnerova živoření v Paříži ho vyléčila z představy, že se jako autor Rienziho stane slavným prostřednictvím Paříže a jejího světa velké opery. Přestálé hmotné utrpení nepřišlo k němu nadarmo. Revoluční idea boje chudých proti vykořisťovatelům na duchu se v něm ještě více utvrdila a četba Proudhona ho přivedla až k idejím utopického a nešťastného socialistického zřízení. Ale umělecky pochopil, že zdroj jistoty musí hledat především sám v sobě. Nemálo mu k tomuto lidskému i národnímu uměleckému sebeuvědomění přispěly pařížské úpravy Weberova Čarostřelce a Beethovenovy IX. Symfonie.

Génius se pozná tím, že nic z jeho životních zážitků nepřijde umělecky vniveč, na „hovno“ jen u mozkových hoblin a pilin a nebo třeba o poznání hodnotnějších electro závitů. Než se vydal na bláhovou pouť za uměleckým štěstím a úspěchem do Paříže, dostala se Wagnerovi do rukou Heineho novela Aus den Memoiren den Herrn Schnabelewopski, kde se – heinovsky ironickým pojednáním – připomíná i pověst o bludném Holanďanovi. Ta námořní výprava z Pruska do Londýna obchodní bárkou, nepřizpůsobenou pro transakce cestujících, byla sice dostupná pro každého zájemce s nejmenšími vydanými náklady, ale nesmírně dobrodružná: v nebezpečném úseku Kattegatu a Skagerraku se loď dostala do bouře, která ji zahnala až k norským fjordům. Zážitek z četby se Wagnerovi propojil s bezprostředním zážitkem životním: nádherná scenérie fjordů spolu s přestálým nebezpečím bouře a její hrůzostrašnou zvukovou kulisou a tvrdým životem těžce zkoušených námořníků a rybářů, ulehčujících si svoji situaci svéráznými písněmi a fórky, naplnily ho až po okraj celistvě hudbou, jež dřímala neodhalena na dně neodkryté duše. Když ho Paříž zklamala a čerstvý dojem z provedení Čarostřelce ho zorientoval na správnou, bytostně jemu jako romantikovi vlastní tvůrčí stezku hledání a nalézání správného klíče hudby, ta dřímající soustava not procitla a Wagner se pustil do svého Bludného Holanďana. Ve Wagnerových dílech je vždy mnoho osobních prožitků a výjimku netvoří ani Bludný Holanďan. Což Wagnerova léta, plná neklidu a vynuceného putování při hledání obživy a uměleckého zdárného uplatnění i s tou bludnou chimérou Paříže na konci (sil), nebyla jako stvořena pro to, aby ve skladateli zanechala pachuť pelyňku vedle hlubokého porozumění pro osud jeho operního Ahasvera, odsouzeného rovněž k věčnému putování z místa na místo?

Když Wagner na jaře roku 1842 spěchal z Paříže do Německa, bylo možno jeho duševní rozpoložení přirovnat k postavě antického boha Januse s jeho dvěma tvářemi. Z té jedné, obrácené do minulosti a účtující s právě uplynulým desetiletím, bylo možno vyčíst hluboké zklamání, jemuž hmotná a duchovní bída pařížského pobytu nasadila korunu na vlásek. V té druhé, obrácené do budoucnosti, však svítala naděje na lepší časy a jistota nově nastoupené cesty. Nebylo návratu k italské lehké divadelní múze (ó jak je lechtivá) ani k velké francouzské opeře. Zbývala jen cesta vpřed, od singspielu Bludného Holanďana k německé romantické opeře.

Zabezpečit si životní existenci Wagner nikdy pořádně ani nedovedl. I v tom se zračilo romantické vtělení jeho nátury, v té neuvěřitelné schopnosti mít hlavu v oblacích (až dosahujíc do sedmého nebe), i když ji není zrovna kam složit a čím nasytit žaludek. Ale tentokrát došel Wagner zabezpečení i bez cílevědomého snažení a takřka proti své vůli. 20. října 1842 se konala v drážďanské opeře premiéra Rienziho, památná svým obsazením (slavní protagonisté Ticháček jako Rienzi a lepá diva Schröder–Devriente jako vždy tak akorát svůdná Adriana) i strhujícím úspěchem po pěšině. Bylo mu nabídnuto uvolněné místo dirigenta drážďanské dvorní opery. Ale Wagner váhal, neboť se bál ztratit postavení svobodného umělce. Jeho obavy nebyly tak zcela neopodstatněné. Bludný Holanďan měl sice úspěch, ale drážďanské obecenstvo se od něho záhy vrátilo zpět k Rienzimu, který je oslňoval svou skvělostí a vnější okázalou nádherou.

Ale Wagner – což je opět rys géniů – od jednou nastoupené a pro něj osvědčené formule navzdory nepřízni oficiálního publika neustoupil. Ve své opeře Tannhäuser se dále utvrdil v poznání, že básnickou ideu musí nejprve sám umělecky prožít v sobě již jako ideu hudební, a nikoli ji dodatečně zhudebňovat podle mustru domněnek. To však vyžadovalo dokonalou revizi dramatického básnictví počínaje již výběrem látek. Právě historická látka, jako byl Rienzi, se vůbec nehodila, protože byla příliš zatížena balastem objektivních historických (nebo snad hysterických) daností a čistou rozumovostí sepětí jednotlivých historických faktů. K tomu účelu se Wagnerovi, jak poznal již při práci na Holanďanovi, hodily dobře lidové národní pověsti, podléhající jako folklórní materiál variačnímu zpracování. A neprotivící se tudíž svou uměleckou podstatou ani oné umělé variantě zpracování, které ji podrobil umělecký dramatik, básník a hudebník v jedné osobě, jakou byl šťastnou shodou náhod pan Wagner sám.

V další opeře Lohengrin pokročil skladatel v rozvoji svého stylu ještě dále. To, co se mu podařilo v monolozích Tannhäusera i jednotlivých wartburských pěvců, totiž překonat formový dualismus recitativu a árie tradiční opery neznatelnými přechody a vytvořením ariózních recitativů na jedné a deklamačně dramatických árií a arióz na druhé straně, to v Lohengrinovi dokázal již i v rámci dialogu. Neboť vytvořil zcela jednotné a ucelené hudebně dramatické scény, nerozdrobené na jednotlivá operní čísla. Přesto však nelze říci, že již v Lohengrinovi vytvořil své hudební drama, jak k němu od počátku spontánně směřoval. Lohengrin je stále ještě romantická opera, využívající základních jejích akvizic obsahových i formálních. Tak například není opomenut ani motiv romantického intrikána (dvojice Telramunda a Ortrudy) a romantickou operou zůstává Lohengrin i hojným využíváním sborů i ansámblů, které jsou ovšem zapojeny do děje funkčně jako sbory rytířů a královy družiny.

K premiéře Lohengrina však tehdy nedošlo. Na jaře 1848 zachvacovalo Evropu revoluční vření, k němuž se přimkl i Wagner, znechucený poměry dvorského světa, v němž musel pracovat a žít, aby uhájil svou existenci. Zapojil se do revolučního buržoazně demokratického hnutí veřejnými projevy i statěmi a zúčastnil se po boku nemajetné chudiny boje na barikádách. Po porážce revoluce byl prohlášen za politicky nebezpečné individuum a musel z Drážďan uprchnout. S pomocí Liszta se mu podařilo dostat se přes Výmar a Jenu do Švýcarska, kde setrval jako politický utečenec v Curychu do roku 1858. K veřejné umělecké činnosti měl jen málo příležitostí, protože ho však materiálně zabezpečil velkoobchodník Wesendonck, s nímž se úzce spřátelil, mohl se věnovat tvorbě.

Je nanejvýš charakteristické, že v prvních letech svého politického vyhnanství se Wagner proměňuje především v literáta, a literáta revolučního. Ve smyslu občanském i uměleckém, jak jinak ani nebylo možno při Wagnerově typu, jenž co prožíval i tvořil a co tvořil i nefalšovaně prožíval. Ale ta jednota občanského života a umělecké tvorby nebyla nikdy předtím ani pak u Wagnera tak silná, jako když se stal z hloubi duše revolucionářem také politicky. Umění a revoluce, Umělecké dílo budoucnosti, Opera a drama – následují v letech 1849–1851 v rychlém sledu za sebou – tyto klíčové spisy občanského a uměleckého vyznání Richarda Wagnera jako revolucionáře.

Ve svém Prstenu Nibelungově, trilogii Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů s předvečerem Zlato Rýna, stvořil Wagner moderní, skutečně již hudební drama, které se stalo jeho dílem nejfilozofičtějším a nejostřejším. Již dříve se inspiroval lidovými pověstmi a legendami, které podle své umělecké potřeby volně přebásňoval. Rovněž nyní mu posloužila za východisko stará pověst o Siegfriedovi z Písně o Nibelunzích a některé motivy rané skandinávské germánské sbírky Edda. Ale přesto je tu kvalitativní rozdíl. Wagner vždy přebásňoval své předlohy tak, že jim propůjčoval význam obecnějších symbolů. Avšak míra obecnosti, již dosáhl v Prstenu Nibelungově, je s tím nesouměřitelná. Umělec zde nepřebásňuje volně mýty, jež mu sloužily za východisko (tedy nikoli již za pouhou předlohu!), ale vytváří vlastní mýtus, v němž podává svou filozofii světových dějin. A činí tak způsobem jedinečně hudebním. Ne náhodou, a jistě plným právem, nazval velký německý spisovatel Thomas Mann začátek Zlata Rýna, a tím i celého toho dramatického cyklu, unikátní hudební kosmogonií.

Tristan a Isolda, dílo vytěžené ze staré pověsti ještě keltské, je Wagnerovým opusem nejtragičtějším, protože je psal svou krví, se srdcem zlomeným opětovanou, leč nenaplnitelnou láskou k ženě svého švýcarského mecenáše Mathildě Wesendonckové. Své tristanovsky neukojitelné touze dovedl propůjčit jedinečný výraz i ryze hudební. Jeho původně formální, dramaturgický princip tzv. věčné melodie, nabyl zde bezprostředně výrazového významu. Pole opanovaly disonance, které nejsou rozváděny, a když, pak zpravidla jen tak, že větší disonance jsou rozváděny do disonancí menších. To byla na Wagnerovu dobu přímo revoluce. Ne náhodou se stala hudba k Tristanovi svým zrušením tradiční rovnováhy ve prospěch disonance a pronikavou chromatizací hudební tkáně uznávaným historickým mezníkem pro zrod moderní hudby 20. století.

Je zajímavé, že své nejkladnější a nejrealističtější dílo, v němž zachytil i kus německé historie z doby nástupu měšťanstva v 16. století, Mistři pěvci norimberští, tvořil skladatel v době, kdy mu bylo nejhůř. Ztratil svou největší životní lásku, ženu, domov, vše. Znovu prchal jako bludný Holanďan z místa na místo, neboť věřitelé ho pronásledovali s neúnavnou morálkou a hrozilo mu uvěznění za nasekané dluhy. Ale v nouzi nejvyšší přišla pomoc jako deus ex machina starověkých tragédií: mladý bavorský král Ludvík II., od svých patnácti let nadšený wagnerofil, mu poskytl hmotné zabezpečení, že se o tom ani přepychumilovnému Wagnerovi nesnilo. Usadil se ve švýcarském Triebschenu, kde dokončil nejen Mistry pěvce, ale i 3. a 4. díl své tetralogie o Nibelunzích. To však měl již při sobě ženu, třetí z galerie jeho největších lásek, Lisztovu dceru Cosimu, provdanou původně za jeho kamaráda Hanse Bülowa. V této – na rozdíl od Mathildy, energické a schopné za sebou spálit všechny mosty, na rozdíl od Minny, neobyčejně inteligentní a chápající jeho umělecké poslání – o čtyřiadvacet let mladší ženě, nalezl konečně to, co celý život v ženě hledal, něhu, pokušení, potěšení se vzájemné podpory a další akvizice.

V bavorském městečku Bayreuth si nakonec postavil vilu, kterou nazval Wahnfried (což volně přeloženo znamená asi místo, v němž jeho horečné životní „touhy“ došly konečně pokoje a smíru). Je zde pochován, zemřel náhle v Benátském reji karnevalu (nevíme, zda s maskou na nose, 13.2.1883), kde trávil zimu se svou rodinou. V Bayreuthu také uskutečnil jedno ze svých romantických přání – vybudoval vlastní divadlo jako kulturní stánek, zamýšlený jako protiklad zkomercionalizovaných buržoazních operních scén (první slavnostní hry 1876), což je až neuvěřitelný triumf síly vůle člověka, jenž tolikrát unikl jen o fousek věřitelům a neměl častokrát jistou perspektivu ani vlastního zítřku.

*

Naše společnost, byť v sebehorším kulturním rozkladu, klade na přední místo jeho dílo nejfilozofičtější a nejnabroušenější svým apelem, Prsten Nibelungův, v němž se nejuceleněji uskutečnila i jeho idea souborného uměleckého díla a hudebního dramatu – nezadatelný přínos do historie evropské hudby a evropského romantického umění vůbec.

IAM: „PHARAON REVIENT" FARAÓN SE VRACÍ DO AKCE

Živoucí Atone, samotný Bože slunečního kotouče

tvůj úsvit je nádherným požitkem, ne okázalou zbytečností,

měl jsem první mateřskou zemi ze všech, Egypt, a budu na ni hledět

Východ pozná nový den

budete svědky scény, ve které se hraje drama naší civilizace

všechny charaktery jsou zde

a od jiskřičky, započetí času,

oproti písečným dunám a větru

a hlasu pouště Faraon cestoval napříč staletími

začal jsem vyprávět uprostřed ticha

dech smrti zubaté otřásá zemí

protože cyklus života musí dovršit všechno ve vesmíru

život mozku se vyvíjí rychlostí světla

vede až ke spletité a k úplné duši, jakou člověk ještě neviděl

zdvojnásobí svou účinnost pokaždé, když bylo zajištěno nové pouto

v přítomnosti mých osobních smyslů využívám jen podstatu vědy

dokonce i v tranzu si pěstuji vzpomínky

že moje oblast byla přepadena úmyslně

těla plavou v hypnotickém přílivu proudu

se špetkou orientální afro-asijské nadpozemské hudby

ve stejné tepně je věštba vzkříšena i o 3 725 let později

oduševnělá svěžest vede daleko od materiálních pohnutek

nadpozemská síla sestupuje z nebe jako jeho přípona, pokračování

sledujte ten děj, sledujte ten průběh, lidičky

protože odrážení vaší ješitné zbytečnosti povede zrcadlo a uškrtí vás to

vaši prapředci si toho byli vědomi, proto napsali odkaz,

co je dnes dobré, pokouším se to zlomit až na podstatu,

ale duch zůstává neporušen, nic to nemůže rozbít

Faraón se vrací do akce

Sporný Faraón se pojmenoval jako Akhenaton

žádá nové uctívání, básně s proroky

Sporný Faraón, básník Faraón

Akhenaton vynalézá nezničitelnou humanitní vědu

Aménophis IV. si pozmění osudné jméno a osudné místo

novému Bohu se říká Aton

je to jedinečný Bůh

lidi uslyší jeho hlas po tisíce let

fantazie tady ustává

humanita započíná existovat pod pravidlem želez a kamení

jak zůstat upřímný?

to je když ztrácí pravdu a holý život s lidskou tváří

je založen Otcem islámu, vírou Monotheismu

hej Satane, moje duše spí v plamenech, protože moje srdce je kus černého šutru

můj dech je orientální, můj smích je světoběžníkem

on a hlas Bilala, prvního meluzína z Afriky, zní z výšin minaretů

V mém případě jde i uslyšet mražení v zádech, bázeň při vyslovení jména, dunícího jako volání

v blízkosti krajin, kde vychází slunce na oblohu

zdobené žlutostí mědi, vůně čaje, ostrá chuť mě volá

miliony jedniček, centrum, které se nikdy nemění, motiv, který se vrací

a přichází zpět pořád stejný.

A přesvědčivost soustavy prošetřuje neustálou bezpečnost ve všech čtyřech rozích na obzoru

suprová a vrcholná, v pozoruhodně světové budově zdvojnásobuje nebo víc utužuje území všech zlodějíčků

vytvořil jsem fresku (malbu) a formu textů z arabesky

zaostřuji své úmysly na Východ, přímo k Mekce jako baktérie

do říše stromů a do zvířat, studuji pasáže slov od 104 000 proroků

a ve své knihovničce jsem se ponořil do antropologie

kde analýza světelného spektra přislíbila úspěch mým úvahám

aby osvětlila mou vizi, je infračervená nebo ultrafialová

moje eseje nebudou uznávány v televizi

(nebo: moje studie nebudou uzavřené v tunelu)

jsou vytvořeny ze 1 700 centimetrů objemu

vzpírají se všem fyzikálním zákonům, které byly zjištěny

světlo vstoupilo do temnot

živé barvy oživují zdejší verše jako Michelangelo

na stropě Sixtínské kaple, jediný rozdíl máte v tom, že já

nacvičuji mozaiku jedinečnosti na vnitřní straně reprodukce

tak se neděste, je to váš legální šmrnc

kdo tohle předváděl a není to tak dávno

takový Khalife Al Mahoun, který nedávno dobyl Byzantskou říši

nevyžaduji nic víc než staré knihy jako válečnou kořist

neboť mým dogmatem je vědět o tomto člověku, co nechal padnout

před destrukcí východní části naší historie

Třetí svět a jeho hmotnou bídu

Západ a jeho duchovní chudobu

vzájemné poznání, pro které existuje budoucnost

svatý, plný, nekonečný, faraóne vrať se tedy

Následovník Atona, zrozen z představ Faraóna básníka

více moci než praotec v Karnaku, je to jen Bůh Akhenatona, našeho Otce

otec křesťanů a muslimů, který vzkřísil z popele Théb svoje kaple a mešity

tak hluboké, tak opravdové, tak obrovské jako věda, děkuji Bohu bez ustání,

Bůh, který tomu velí, není účelem lidí, kteří jsou kultivovaní

sním o tom mít tuto knihou otevřenou před očima

ve třech různých jazycích:

latinsky, arabsky a hebrejsky

obsahuje konečné vědomosti a nekonečnou moudrost

zasvěcení egypťané a libanonští žáci Califa Al Hâkima

Amenophis IV je otcem i synem

věhlasný předek sekty z Batenis

můj Bůh nemá sochu, je to podstata, ne forma

bylo by domýšlivé dát mu podobu člověka

v našich genech jsou vepsány esence stvoření

počáteční krok Boha, iniciativa Boha je ten důvod

pak nastává opak (= opak je pravdou)

pak přichází duch, pak východisko, pak slovo

to předtím a to zatím

tohle je trůn monoteismu

existují dvě podstaty pro zlo, pět dohromady

abych byl přesný, kam vás dohání démon,

je Bůh vaše záštita

hranice, které se nemají překračovat, kde se leskne démon

neboť kdokoliv překročí hranice Boha je despotou

zdravím ty, co poslouchají islám, ale drží si čisté principy všech výkladů Bible

pohrdám těmi, kteří prohlašují, že Korán napsal člověk

a říkali muslimům mohamedáni

Nyní, pro neznalce, temní středověcí rytíři

věřící stále stejně silně, aniž by se informovali

že muslimové mají jiného Boha

křesťanský Arab ho také nazývá Alláhem, upřesňuje Vatikán

tito lidé se usmívají s uspokojením, kterému není rovno

z nedostatku jejich znalostí

„Ano, ale vidíte jak přísné je jejich písmo“

„ne ve sporu o náboženství …“ Sourat 2, verš 256

Korán respektuje také věřící jiného vyznání

dle židovské citace křesťané je zmiňují jako tvory hodné obdivu

v protikladu s rozvojem vědy

Západ se toho naučil spoustu během století

z Východu a je čas to říct

neboť náš strom je vězněm

historie začala hned vedle úsvitu

a na zem putoval východ slunce

uhodnete, co bude, pokud nebe zůstane krvavé?

...noc, faraón se vrací do akce

Nikdy nezajdete do dálky, protože jste již přijeli

jste tady, na počátku časů

sen – o kolik víc toho všeho může pojmout do konce času?

jaký sen?

sen o naší lidskosti, o dobré humanitě

lidstvo se vždycky vrátí sem, podívejte se na otázky, které ho děsí a pronásledují

tady, na všechny otázky musíte odpovědět Bohu

odpověď od všudypřítomného Boha, mumlavá

tady je můj odkaz, moje poselství ze dna lidských duší

protože všechno, co můžete zničit v pomíjivém čase, jsou lidská díla

ale duch, který dal dohromady tyto monumenty, je věčný a nezničitelný

* Temná stránka vám nadělila album OMBRE EST LUMIERE (Temnota je světlem)

účinkovali Shurik´n v roli JOE

Eric v roli Khéopse

Pascal v roli architekta pyramidy Imhotepa

Malek v roli sultána a uživatele harému

François M. v roli Kephrena

Phil v roli Akhenatona

SENTENZA: „POUSSÉ AU MILIEU DES CACTUS, MA RANCOEUR“

(= JE VYHOZEN DO TRNÍ KAKTUSU MŮJ NAHÁČ VZTEK)

Já jsem velmi trpělivý, naučil jsem se to v jeslích

když zde existují kupci, já dostanu zaplaceno, jedno, za co konkrétně

flamendrovsky či gulášovsky, počítám svou tržbu jako liják, přívaly průtrže mračen

dětství, sebralo mi kurzy

jeden z těch dní, když máma neměla ani vindru

můj rap se narodil s dechem, jiskra proti průšvihu zbabělcovu

a přísahal jsem si, že budu číslo jedna, ne ořezávátko

zajídá se mi celý pošramocený nespolehlivý svět podvodníčků

poslouchám ty, co jdou po mé cestě

do postele si ulehám společně se sny o nápravě

moje slina je jedovatá

mé slzy jsou tak hořké

žaludek mám prázdný

abych vydoloval z paměti zápisky ze svého lexikonu

připomínám si svou žalostnou existenci

deset kulek je moje mzda, tak mi pověz, jestli je tohle nějak víc legrační

jako když se namáháš jako cvičený pes v práci pro šéfa, který s tebou nestydatě manipuluje

nenarodil jsem se v dobré chvíli, mám špatné chvilky,

jak je mohu vytvářet v rozdílech

budoucnost v domě pro podřimující flinky

usínám od své únavy

hořké, temné zvuky

když jsem žil jako smolař ve stínu

moje sloveso je ponuré

malého chlapce odhodili do džungle obrů, strašidel, strašáků

nadechuju do sebe hrdě vzduch, jeansy, kecky, sáček vtipného úsloví

dávej si dobrý pozor, neduhy číhají na každém rohu

podívej se do minulosti,

porozumíš své budoucnosti, spoléhej se na ostatní

pak si vsaď na arašídy, na pakatel,

že teď už je dávno nesnesitelné vyrůstat na divokém západě

očekávej můj výraz grimasy zrádce v klipech

já taktéž špiním do slipů

rozuměj mi dobře.

Sentenza

je vyhozen do trní kaktusu, můj naháč vztek

Sentenza

já vždycky dokončím práci, za kterou mám zaplaceno

Sentenza

je vyhozen do trní kaktusu, můj naháč vztek

Sentenza

když někoho hledám, tak si ho vždy najdu

„Podívej se na to čuně, Sentenzo:

tenhle aspoň znal své místo

a přesto neměl nikdy zapomínat na své kámoše

nedělej si mrzutosti, protože já nezapomenu své spřízněné duše

zvlášť když přicházejí tak z dálky od domova

a mají toho tolik co vyprávět."

Je tolik důvodů žít život zběsile, v pruhu pro rychlé vozy

já vím, že to není omluva, ale existuje dost pokušení

zbraň v mém kufru, zvolím si mládí za legendární věk mládí

nejsem studijní typ podle knih, já jsem učenlivý týpek z ulice

ti, co byli stvořeni pro moje kamarády

v zemi nikoho, kam jen dojdeme, bratři?

jsou už v nedohlednu, a malincí

přespávají na poli, kde fučí drsně mistrál

a já tomu vzdoruju, nejde mi to pod vousy

jsem slušnej, mám bleskovou paměť, i když jsem drsnej kluk

ke slitování já chovám jen odpor

nemohu se na sebe dál koukat, za to, jak se chovám odpudivě,

to není chyba žádného jiného týpka

kámo, já se pohroužím do hloubky svého dialektu

bez finesy nebo taktu, Chill je nadán

od prvního textu, můj stavební kámen slov,

začnu intifadu

jsem jednoduchá postava a nikomu neuvěřím

nedívám se na svou tvář jako na hvězdu, jmenuji se nikdo

říkej mi PAELSANONE, jestli to máš třeba víc v oblibě takhle

pomsti se mi, jestli chceš

plivej na mé jméno, jestli chceš, ty mamlasi!

Nedorozumění začínají takto

z jednoduchého nedorozumění k nedostatku

lidi byli zmatení, protože mě už neviděli na ulicích

ale byl jsem na svém místě

pracoval jsem na rytmech, na rýmech, na melodiích,

hodně lásky věnuju svým přátelům

je to tak hloupé, z čeho je utvářen život

říkají, že nikdy netušili, že byl stvořen pro ně

tak jsem o nich přemýšlel, když jsem psal tyhle verše

v tu ránu vidím kamarády v ty dny, kteří to pochopili

ti, kteří nerozuměli výkladu – ti mě raději opustili

mají plnou hubu zaujatosti, řvou, že mě údajně změnily peníze

takovej ohromnej předsudek, taková divná předpojatost

já myslím, že se mi chtěli hodně mstít

věci se mění, a já nejdu k tomu, čím byly dřív

a tvoji vlastní bratři se k tobě budou chovat jako k cizí bytosti

takhle to už prostě bejvá

Sentenza

je vyhozen do trní kaktusu, můj naháč vztek

Sentenza

já vždycky dokončím práci, za kterou mám zaplaceno

Sentenza

je vyhozen do trní kaktusu, můj naháč vztek

Sentenza

když někoho hledám, tak si ho vždy najdu

Sentenzo, zde máš svejch 500 babek

ale špatné na tom je to, že já vždycky dokončím

job, kterej mám zaplacenej.