|
VELKÝ ZÁKON
„VŠEM, KDO MAJÍ MLADÉ SRDCE“
Slyš velký zákon, ten ať krok Tvůj řídí:
Buď bratrem květů, stromů, zvířat, lidí, a netkni se jich nešetrnou dlaní, jež z neznalosti někdy krutě raní.
Buď synem Slunce, cti jen myslí čistou a v jeho světle ber se stezkou jistou, neb Měsíc klam je, právem noci spánek, a den chce čin, slyš, volá jitřní vánek.
Měj bystré oko, neviděn vše zhlédni, tiše kráčej, zvěř jak o poledni.
Je hluk Tvým zrádcem, hlupák jenom hlučí, buď strážcem ticha, který za klid ručí.
Svůj tábor ukryj, oheň střež jak poklad, však odcházíš-li, zahlaď každý doklad, že byl tu člověk.
Koho stopa zradí, ten ztrátou práva nedbalost svou hradí.
Měj v úctě vodu, čím je bez ní země, jen moudrý pramen hudbou zvoní i voní jemně.
Vše uč se chápat, celičký Svět vůkol, je chránit život posvátný Tvůj úkol.
Buď bratrem květů, stromů, zvířat, lidí a miluj Ty, kdož Zákonem se řídí.
LAO ŠE (JT: 老舍; FT: 老捨; PY: Lao She, Lǎo Shě)
☼ 2.2.1899 PEKING ۞ 24.8.1966 SEBEVRAŽEDNÝ nerozum UTOPENÍM po vzoru starověkého básníka Qu Yuana 屈原
Těsně v podvečer 20. století se v rodu příslušníka palácové gardy císařské dynastie Čching vyskytlo trochu zánovní akvizice pro zánovní miminko. Protože jen několik dní zbývalo do oslav Svátků jara – čínského lunárního Nového roku – vyfasoval jako svoji tělesnou výbavu pojmenování Čching–čchun neboli JaroSlav.
Třebaže narozen v souhře šťastných znamení osudu, své rodince příliš štěstí hned od počátku neposkytoval. Již napřesrok mu zahynul otec v bouřlivých událostech spojených s potlačováním takzvaného boxerského povstání a rodina zůstala bez hlavního živitele napospas milodarům. Když Mandžuové byli vládnoucím národem, z něhož pocházel císařský rod, zdaleka ne všichni byli zámožní a vlivní. Drobní příslušníci mandžuského vojska, jakým byl i Lao Šeův tatík, se z žoldu sotva udrželi nad vodou. Po tragickém konci živitele se matka s dětmi ocitla na pokraji nouze a velké úsilí stálo již to, že malý Čching–čchun mohl vůbec docházet do školy, zopakujte si to v čínském nářečí.
A právě finanční nedostatek byl příčinou, co ho roku 1913 přivedlo na pekingský učitelský ústav – byla to totiž jedna z mála škol, kde se nejen neplatilo školné, ale kde studenti dostávali gratis i jídlo, ošacení a učebnice.
Ale to už se mezitím dostala Čína do jiné historické epochy: revoluční rozmach v podzimních dnech roku 1911 otřásl mandžuskou dynastií, 1. ledna 1912 byla vyhlášena Čínská republika a poslední císař, le dernier empereur, nezletilý Pchu I., se ústy svých regentů 12. února vzdal trůnu. Republikánské zřízení bylo slaboučké a vratké. Země formálně jednotná byla rozcupována mezi soupeřící válečnické kliky, jež ve snaze urvat sousedu ještě větší krajíc, zaprodávaly národní zájmy různým koloniálním mocnostem. Nejeden generál toužil obnovit císařství a stát se zakladatelem nové dynastie.
Mnoho nového se dělo a snad nejdůležitější mezi tím vším byl mohutný příval nových myšlenek. Styky s okolními zeměmi byly stále intenzivnější a přinášely do Číny vedle vědeckotechnických poznatků také rozmanitá společenskopolitická a etická učení, umělecké směry i životodárnější životní styl. To všechno nepoznané a nové naráželo samozřejmě na staletími už zkostnatělou bariéru společenských vztahů, životních hodnot a názorů, zformovaných staletým feudálním systémem otrok a jeho Pán a konfuciánskými idejemi. Z nelehkých střetů starého domácího nepohodlí a nového cizího se rodilo moderní čínské myšlení.
A právě takhle, těžkopádně a rozporně, se formoval i životní názor studenta a později mladého učitele, který tehdy ještě zdaleka neměl potuchy o své další spisovatelské dráze. Konfuciánství, především jeho zaměření na etické otázky, hluboce ovlivnilo Jardu jaguára Lao Še. Mravní vývoj jedince, morálka v mezilidských vztazích, třebaže vždy na pozadí širších společenských souvislostí, to ho jako autora vždy ve velkém objemu zajímalo. Sympatie choval i k různým levicovým učením a křečovitým vymýváním mozečků, opět především k těm na bázi vážných a hrůzných etických problémů na povrchu. Více ho vždy lákal jednotlivec kostlivec i obalený řízek svalovec a jeho poznání než poznání společnosti a jejích vztahů komplexně. Právě to zřejmě vysvětluje, proč ten nešťastný i nejapný vtip lidských buněk (ošklivě nakažených lidských buněk) marxismus dlouho zůstával mimo okruh jeho zájmů a naopak jeho zájem o anarchisty, u kterých ho dostával celého onen opojný moment individuální rebelské vzpoury a především vzpruhy. Aby však nedošlo k omylu – Lao Šemu bylo bytostně cizí ozbrojené násilí a teror odsuzoval ve všech podobách.
I když se o literaturu zajímal – jak o čínskou klasiku tak o západní – jako čtenář i jako lektor mladých čtenářů, literárního kvasu koncem let první světové války a především obrozeneckého hnutí za novou kulturu, takzvaného májového hnutí, které se zrodilo v květnu 1919, se neúčastnil. Věnoval se s veškerým svým nasazením činnosti středoškolského učitele a současně se intenzivně učil angličtině – pravděpodobně už tehdy s úmyslem otevřít si znalostí světového jazyka volné pole působnosti a cestu do celého světa. Podařilo se mu to v roce 1924, kdy byl přijat jako lektor čínštiny a literatury na Orientalistické škole při londýnské univerzitě.
Teprve tam, u Temže v odstupu od všudypřítomné čínské reality domova, v cizím aranžmá živné půdy, vzniká jeho první román „Filozofie starého Čanga“. Zrodil se víc z vnitřní autorovy potřeby než s cílem získat nutně obdivovatele nebo následovníky. Teprve na popud novelisty Sü Ti–šana, který tehdy také působil v Londýně, se rozhodl Jarda Lao Še – právě tento pseudonym si Šu Čching–čchun zvolil – nabídnout rukopis největšímu čínskému literárnímu časopisu těch let, Měsíčníku rodokapsů, románů a povídek. Redakci text nadchnul bez obtíží a tak v srpnu 1926 vyšlo první pokračování.
Hned na úvod v prvním strhujícím díle, třebaže jeho úroveň nedosahuje peřeje kvalit Lao Šeovy vrcholné formy, se autor představil vším zásadním, co po další léta přikrášloval ve své tvorbě: zájmem o mravní postup do daleka společnosti i jedince na příkladech života středních a nižších vrstev v čínských ghettech. I když se Lao Še nijak programově nepřihlásil ke hnutí za novou literaturu, ve skutečnosti byl jejím velkým mušketýrem, bohatýrem a průkopníkem. Narušil totiž jako jeden z prvních troufalých „tabu“ klasické čínské literární tvorby, že totiž stinné stránky života nemají být stěžejním námětem literárního celku a už vůbec je nelze zobrazovat s pochopením a porozuměním. A hned od počátku nechybí Lao Šeovým dílům humanistický šmak okořeněný humorem. Právě komická zkratka až karikatura záporných lidských odstrašujících příkladů a hnilobných mezilidských vztahů dodává potřebné nadlehčení a úlevu i tématům, která by jinak byla veskrze neradostná a skličující.
Londýnský pobyt se protáhl na pět let a přinesl několik dalších literárních pokusů. Inspirován osudy čínské komunity v britském království napsal Leo Še například novelu „Dva z rodiny Ma“. Vypráví o otci a synovi Ma, kteří se dostanou do Londýna a podaří se jim otevřít prosperující kšeft s čínským uměleckým sortimentem (porcelán, vázy) a kuriozitami, ale nedokáží se sžít se zcela odlišným podhoubím.
Před návratem do vlasti chce Lao Še lépe poznat ještě další evropské skvosty a v létě 1929 procestuje Francii, Belgii, Nizozemí, Německo, Švýcarsko a Itálii. Chtěl se původně nějaký čas zdržet v Paris, v proslulém středisku uměleckého a kulturního dění, ale finanční prameny vysychaly. Vrátil se tedy přes Singapur počátkem roku 1930 do Číny.
Přijal nabídku vyučovat na Ťinanské univerzitě v provincii Šan–tung ve východní Číně a lze říci, že se „usadil“. Oženil se totiž s lektorkou a malířkou Chu Ťie–čching a založil rodinu. Uprostřed osobních priorit však nezanedbával ani literární dar oslovit své čtenáře, tvorbu, která se mu postupně stala dominantní potřebou.
V románě „Zápisky z Kočičího města“ z roku 1932 se vyrovnával s dojmem, kterým na něho zapůsobily poměry ve vlasti po návratu z několikaletého odloučení v Evropě. Revoluční rozmach let 1925 až 1927 byl doslova potápěn soutěskami krve. Po Sunjatsenově zesnutí se vedení jeho strany – Kuomintangu (mustangu), reprezentované především Čankajškem, odklonilo citelně doprava. Dupalo na revoluční (ještě demokratické??) Sunjatsenovy ideály a za vydatného přispění cizích mocností, majících své vyhraněné užitkové ekonomické zájmy v Číně, potlačovalo všechna levicová hnutí. „Zápisky z Kočičího města“ nastavily tehdejší situaci v zemi ostře satirické zrcadlo. Kosmická loď ztroskotá a jeden ze členů posádky se dostane na planetu Mars do Kočičí země a Kočičího města. Formou zápisků pak zachycuje své dojmy a zážitky z tamního dění. V osobě vypravěče Lao Še vyjádřil svůj názor na tehdejší stav čínské společnosti. Ukazuje na zbabělé a podlé zmrdy „kočičí říše“, kteří se vzdali všech poctivých a čestných ideálů a aby měli trochu svého mizerného pohodlí a klidu před bouří, posluhují mocnějším cizincům trautenbergům a rozprodávají ve velkém měřítku zájmy vlasti. Lao Še se v „Zápiscích z Kočičího města“ velmi kriticky vypořádal s nešvary v tehdejší politické i ekonomické sféře, školství i kultuře. Téměř nezastřeně odkrýval bující pokrytectví, s nímž vedení Kuomintangu hovořilo o vznešených radostných revolučních cílech a odvolávalo se na Sunjatsena, ale ve skutečnosti zasahovalo proti všemu, co projevilo jen trošku svébytného revolučního ducha.
Jeho názor na revoluci a její perspektivy v moderní čínské civilizaci dvacátého století se ukázal být neobyčejně výstižným. Napsal totiž, že zatímco lidé si obvykle z revoluce „vybírají nové myšlenky, nové plány, my děláme revoluci kvůli rozruchu, protože víme kulové, nic nepodnikáme, zapomínáme na lidskost, zapomínáme totiž, že revoluce vyžaduje od člověka nejvyšší duchovní předpoklady kvality. Jenom jeden na druhého útočíme a neštítíme se přitom použít ty nejpodlejší způsoby“. Tento postřeh platil ve vztahu k zoufalcům a zrádcům (k pseudorevoluční rétorice vůdců a žvanilů Čínské republiky na přelomu dvacátých a třicátých let, ale ještě mnohem přesněji vystihl nebezpečí, jež o čtyři desítky let později přinesla „velká proletářská kulturní zhouba místo revoluce“, kdy revoluční hesla byla zdevalvována k prosazení nelidské a zpátečnické diktatury frašky proletariátu, dekadence u většiny myslících talentů.
Podobné problémy, třebaže ve vážném tónu, řešil Lao Še i v románu „Rozvod“, dokončeném v roce 1933. Na pozadí soukromých problémů se autor zamýšlel nad tím, zda ve stávajících poměrech může Číně pomoci přejímání moderních cizích metod a vymožeností. Došel v podstatě k závěru, že jak moderní věda a plastická technika, tak moderní formy organizace ekonomického a politicky nekorektního života společnosti, naroubované na stávající systém, žádný skutečný pokrok a růst nepřinášejí. Naopak prohlubují propastné rozdíly a rozpory a polarizaci společnosti, ušlechtilost versus hnusota, chudoba versus košatost, chytrost versus blbost, stačí znát sochy lidských ctností a nešvarů od Matyáše Bernarda Brauna v areálu zrenovovaného Kuksu nebo lesní betlém.
Ve třicátých letech se jeho spisovatelský záběr rozšířil. Kromě novel se Lao Še začal věnovat i povídkové tvorbě a v řadě esejů a článků formuloval své názory na literární tvorbu a vůbec na poslání a povahu současné literatury.
Na podzim roku 1936 začal v literárním časopise Kosmický vítr vycházet na pokračování povětroňův román, který Lao Šemu přinesl nejvyšší uznání a věhlas: „Rikša“. Autor v něm zúročil důvěrnou znalost starého Pekingu, Pekingu obyčejných chudých lidí a jejich zápasu o „kousek místa pod sluncem“. Hlavní postava, rikša Siang–c´, je člověkem bez domova a bez zázemí, nijak vynikajících vlastností a omezených schopností, kterému však nechybí drajv: tedy životní cíl. Cíl objektivně nepatrný, který pro něj samotného je však velikým – pořídit si vlastní rikšu, nemuset už pracovat pro podnikatelského vyčůránka a být vlastním pánem. Pro vlastní pohodlí či osobní štěstí nemá Siang–c´ mnoho toho pochopení a vlastně po ničem takovém snad ani netouží, protože to nepoznal a snad ani neví, že i to může život učinit atraktivnějším. Ztělesněním jeho životního snu je vlastní rikša. Pro tento sen dře do padnutí, pro tento cíl je ochotný jít i přes brutalitu roztrhaných těl: leccos tolerovat bez mrknutí oka, co nesnese přísná mravní měřítka: chovat se zbaběle, vypočítavě a sobecky.
Lao Še zobrazil život neobyčejně věrně: vyhnul se štítivému „zhnusení“ některých pseudointelektuálů nad životem údajné „lůzy ghetta“, ale neupadl do laciného humanismu, který ze soucitu nad bezútěšným životem nejchudších vrstev připisoval postavám z lidu takové kvality a kladné vlastnosti, kterými většina z nich UPŘÍMNĚ NIKDY neoplývala, ani je získat nemohla. Zobrazil žití těch chudáků tak drasticky, jaké ve skutečnosti na ulici bylo. Neobyčejně sugestivně, na řetězu snažení a nových a nových nezdarů hlavního protagonisty i vedlejších postav znázornil, že za daného stavu společnosti je každé snažení jednotlivce odsouzeno k fiasku: „Chtěl jsi v životě něco dosáhnout?“ rozhovořil se starý rikša, když ho vyslechl. „A kdo by nechtěl? Ale kdo něčeho dosáhl? I já jsem byl kdysi silný a svalnatý krasavec, byl jsem i dost šikovný a až do nynějška jsem se snažil. A dostal jsem se až sem! Zdravé tělo? Ani lidé jako ze železa tomuto osudu neujdou. Šikovnost? K čemu je dobrá? Že dobré lidi nemine odměna a zlé trest, to je jen scestná pověra. Když jsem já byl mladý, měl jsem veliké a horoucí srdce dobroty a pomáhal jsem každému, kdo to zrovna potřeboval. Bylo to k něčemu? Ne! Zachraňoval jsem ostatní: snažil jsem se jim vytrhnout trn z paty, odřezávat oběšence, skákat za tonoucími do řeky. Odvděčil se mi někdo? Kdepak! Povídám ti; nevím, kdy zahynu ubohou smrtí. Ale jedno já vím docela jistě – pro chudáka, co se lopotí a je sám, je něčeho v životě dosáhnout ještě úmornější než humornější opojení pohádkami dostat se do nebe.“
Lao Še ve svém „Rikšovi“ neuvažoval o východiscích z nouze, i když i on podvědomě cítil, že teprve spojením stovek a tisícovek takových dalmatinských kamarádů a osudů se může něco pohnout. Smyslem tohoto románu je zobrazit tu hroznou deformaci vlastností a tužeb ve společnosti kreténů, která je nepřekročitelně kastována na chudé a bohaté.
Začátek protijaponské ofenzívy přivedl Lao Še Jardu, který se k věcem veřejným dosud vyjadřoval jen svým psacím prostředkem, k aktivní účasti vybroušených odvet na ještě oprsklejší petardu. Protože provincie Šan–tung, kde do té doby působil, byla již v roce 1937, krátce po zahájení japonské agrese, okupována, odešel Lao Še do Wu–chanu v centrální Číně. V březnu 1938 stál u zrodu Všečínské asociace úderníků literatury a umění a stal se její vůdčí osobností. Cílem asociace bylo sdružit a podpořit všechny vlastenecky smýšlející kulturní úderníky a kulometníky, a dát jejich tvorbu do služby boje za záchranu a obnovu podmaňované země. Náročnou organizátorskou práci spojoval v následujících letech Lao Še s konkrétním tvůrčím příspěvkem onomu vlasteneckému snažení – začal jako velký jaguár Jarda psát divadelní aktovky. Se zřetelem k agitačním cílům bylo totiž divadlo vhodnějším nástrojem k šíření vlasteneckého povědomí. Zasahovalo daleko širší publikum než próza nebo poezie, jež se pro vysokou negramotnost dostávaly jen k omezenému výběru čtenářů.
Svou literární dobrotou a nemalými organizačními předpoklady si získal Lao Še během války širokánskou popularitu doma a vysokou prestiž i za hranicemi roztahané Číny. Roku 1946 byl pozván na studijní a přednáškový pobyt do Spojených států. Své působení v zahraničí přerušil prakticky okamžitě, jakmile se k němu doneslo echo o zrodu rudé a krvavé nelítostné Číny. Již za dva týdny po vyhlášení Čínské lidové polívkové písmenkové republiky se vydal na cestu domů.
V Čínské lidové republice se mu dostalo vysokých poct. Stal se poslancem parlamentu, místopředsedou Svazu čínských spisovatelů, jako jediný Číňan získal titul „lidový umělec“. Přes řadu povinností se však stále věnoval hlavně literatuře. Z tohoto období vynikají zejména dvě divadelní aktovky. První „Stoka dračích vousů“ vypráví o změnách v životě obyvatel jedné z nejotřesnějších pekingských předměstí za nové Číny. „Čajovna“ zobrazuje ve třech dějstvích tři rozhodující roky moderních čínských dějin: rok 1898, kdy stodenní reformy přinesly počáteční rozhodující pokus o skoncování se starou císařskou Čínou, rok 1917, kdy se ukázalo, že vyhlášení Čínské republiky ještě zdaleka nepřineslo splnění očekávání po polepšené společnosti, rok 1945 jako rok vítězství nad fašismem a Japonskem a nových nadějí pro lepší varianty Číny za pár desítek let. Obě hry měly nesmírný úspěch u širokého počtu diváků.
Jak vysoko čněl Lao Še mezi představiteli čínské literatury dvacátého století, tak hluboko byl sražen vlnou „kulturní dementní revoluce“. Pronásledování tvůrčí inteligence v té době na něj dopadlo o to svízelněji, o co lidsky i umělecky převyšoval ostatní tvůrce a aktéry. Řádění a ničivý chaos, vydávající se za „obsažnou revoluci“, Lao Še jednoznačně odmítal akceptovat. Přihlásit se k takové „běsnící kulturní revoluci“ pro něj bylo nemyslitelné. Proto byl označen za nejzkaženějšího štvance a jeho díla byla, jak je pro notorické komunisty typické, zamlžena na indexu. Dokonce byl týrán na shromáždění „rudých gard“, protože se nepoddal a neprovedl povinně sebekritiku svých údajných prohřešků.
Třebaže šedesátiletý jaguár, fyzicky toto vyčerpávající násilí ustál. Ničení bohatých ideálů, o které usiloval celý život, ho však psychicky dost deptalo. Dlouho bylo známo jen to, že zahynul roku 1966. Teprve před několika lety vylezly na povrch přesnější podrobnosti: spáchal sebevražedný skok do vody 24. srpna 1966, bezprostředně po onom rudogardistickém mučivém shromáždění.
Ani úplná rehabilitace, ani všechna nová oceněná, jichž se mu po skončení „kulturní všímavé revoluce“ dostalo a ještě dosud dostává, nemohou vymazat to, co se s ním přihodilo. Zničilo ho pošlapání toho lidského v nás, čemu jaguársky upřímně věřil, za co bojoval udatným životem ve formě a formou v životě, o čem se nerozpakoval snít ve své tvořivosti.
Robert Servis: The quitter (ustrašenec)
Když jsi ztracen v divočině
vystrašený jako děcko
smrt ti hledí do očí
a rány pálí jako ďas
nastal podle Hojla čas
odjistit revolver
a sbalit všecko.
Zákon však muži velí jen se bít
a nezná slovo odejít
Hladovíš, a kolem jenom strastě
je snadné vypařit se, když snídáš peklo
tak dělej jakoby nic a zatkni zuby
všechno vzdát, to nic není
držet hlavu vzhůru víc se cení
a i když vyjdeš z každé bitvy zbitý a zdeptaný
musíš do toho jít zas
protože zemřít, to jde snáz
než dál nést žití strast
https://www.mixcloud.com/GuigoChocolate/steinski-nothing-to-fear-a-rough-mix/
Steinski – Nothing To Fear – „A Rough Mix“
https://www.youtube.com/watch?v=6D2m45p_y78
„Diggin' On Blue“ (mixed by Lord Finesse)
Country: Japan
Released: 27 Oct 1999
Genre: Jazz
Style: Soul-Jazz, Smooth Jazz, Jazz-Funk, Modal
01 Donald Byrd – Night Whistler
02 Donald Byrd – Wind Parade
03 Ronnie Laws – Tidal Wave
04 Ronnie Foster – Mystic Brew
05 Brother Jack McDuff – Oblighetto
06 Bobbi Humphrey – Chicago Damn
07 Gene Harris – Prelude
08 Gene Harris – Peace Of Mind
09 Grant Green – We've Only Just Begun
10 Jimmy McGriff – Back On The Track
11 Bobbi Humphrey – San Francisco Lights
12 Blue Mitchell – Monkin Around
13 Bobbi Humphrey – My Little Girl
14 Earl Klugh – Living Inside Your Love
15 Bobbi Humphrey – Mundo De Maravillas
16 Bobby Hutcherson – Montara
17 Bobby Hutcherson – Procession
18 Bobbi Humphrey – Just A Love Child
19 Grant Green – Maybe Tomorrow
20 The Three Sounds – Soul Symphony
21 Bobby Hutcherson – Now
22 Bobby Hutcherson – At The Source
23 Marlena Shaw – Feel Like Makin' Love
24 Lou Donaldson – You're Welcome, Stop On By
25 The Gene Harris & Three Sounds – Sittin' Duck
26 The Three Sounds – Repeat After Me
27 The Gene Harris & Three Sounds – Sugar Hill
28 Joe Williams – Get Out Of My Life Woman
29 Reuben Wilson – Hot Rod
30 Reuben Wilson – We're In Love
31 Donald Byrd – Think Twice
32 Donald Byrd – Dominoes
33 Lonnie Smith – Spinning Wheel
34 Lou Donaldson – Everything I Play Is Funk
35 Lou Donaldson – Pot Belly
36 Lou Donaldson – Tennessee Waltz
37 Lou Donaldson – It's Your Thing
38 Lou Donaldson – Ode To Billie Joe
39 Donald Byrd – Change
40 Lou Donaldson – Who's Makin Love
41 Lee Morgan – Absolutions
42 The Three Sounds – Soul Symphony
43 Grant Green – Down Here On The Ground
44 Greg Osby – Raise
|
