Ve vzduchu poletovaly
Zbytky bílé košile
Po ulici se povalovaly
Jak nemocní holubi
Jako dítě jsem rád čítal encyklopedie, umaštěnými prstíky jsem svlékal přírodu do naha,
Fascinovala mě kulatost atomů a jejich oběh, příběhy stromů z jara a staré rozvrzané domy z podzimu.
Skrývaly to, co nebylo skryto, rozbitá okna nezrcadlila, dveře nevítaly, v kamnech nehučelo a přesto
nebo možná právě proto věci hovořili. A nebyla to člověčina, jen průvan obrazů, pavučiny, lidská dřina. Jako listování černobílou knihou, barvy jsou spíš tušeny a netrpělivě čekají na jakési dítě, aby vyskákaly …
Objevování…
Takhle to Papin jistě nemyslel
Stejně jako Nobel
Místo sněhu padá popel
Místo rozkvétá sytě červenými cákanci
Jako nezbednými růžemi
Není to ani sen
Není to ani pravda
Jeho máma se dušuje
Že on je takový hodný kluk
Jeden by se rozbrečel
Když jsem si odřel koleno, nemyslel jsem na sůl, myslel jsem na plavání v přehradě, nad zatopenými domy a mlýnem, nad starou cestou ve svahu, kolem starých telegrafních tyčí, na slovíčko s candáty u podvodních kamen, myslel jsem na lehkost, myslel jsem jako mrak, plul jsem nad žebřiňákem plným sena, nad husami co kejhaly v zelené trávě před mlýnem , než se odebraly na věčnost.
„Věčnost“?
„Jenom opak rozkoše“, řekla jsi.
Pod břízkami hází manželky mastná kuřata žlučníkářům, těm nechutná dieta a tak si slitováním přivodí další záchvat. Dívám se do oken, jak z černobílého filmu, zombie se potácí po chodbách a pečení holuby lítají přes oprýskaný plot. Vypadá to, že humor má vždy kořeny v bolesti.
V noci se na balkonech plicního oddělení vesele pokuřuje, řeřavé světlušky vajglů svítí jako oči ďábla, „Ráno zbude jedna snídaně, "když je úplněk, odcházejí vždy po třech“, řekla jsi.
Po Dušičkách u hřbitova křepčí kolem kontejneru se starými vyhozenými věnci a květinami tři pitomci a křičí „ hoří, hoří! „ Pozorný divák však postřehne, že místo hašení oheň ještě dmýchají a popichují klacky jak skomírající zvíře. Zakouřené slunce vypadá jak z obrazu, který teprve bude namalován. „Většina věnců je umělá“, řekla jsi.
Přes kouř se prokousává
Křik malého děcka
Každej v něco může věřit
Je to sakra v Ústavě
Tak zavři ten hrnec pořádně
Bude to parádní ohňostroj
Zalep to páskou obuj adidasky
Vem si Nokii a toč
Vír bílých cárů
V zámecké parku, tři blázni stojí na kamenných schodech a tváří se, že jsou to eskalátory.
Kdysi tím krajem chodila hraběnka Kalnoki,která měla deštníček na kraji s krajkou a rozdávala dětem bonbony. Ty si na ni pamatovaly ještě ve stáří. Tři blázni postoupili o stupínek, je neděle a nikam nespěchají. Čas se slil, nebo spíš rozpil, ve vzduchu je cítit drcený kmín ze zámeckých sípek. Jedni sípají do kopce, druzí pomalu z kopce, na náměstí sedí děcka a lízají točenou zmrzlinu, na rohu u hospody srsá farář taky točený. Šťastný jako dítě. Z černobílých pohlednic ho pak raději vystříhali.
Z koruny plané jabloně to vše pozoruje zubatá a drkotá bradou. Asi se směje.
„Kdo se směje nejvíc, ten se směje naposled“, řekla jsi.
Podal jsem ti Černobílou knihu a zadíval se pátravě do mraků… |