Chodil každou sobotu dopoledne, jak to na vesnici bývá, k sousedům na kus řeči. Chtěl do posledního detailu vědět průběh událostí minulého týdne. Když mu sousedé, tedy paní Alena s manželem Jardou, líčili události, často je přerušoval a chtěl vědět další a další podrobnosti. Mnohdy jim došly argumenty, a tak nastoupila fantazie. Na ni Josef čekal, jako by nadán šestým smyslem, ta slova, ty věty jej naplňovaly, křičel úžasem, vyskakoval ze židličky, až se paní Alena občas polekala.
Jednou opět dorazil a po obligátní otázce, co je nového, mu manželé jednohlasně sdělili: Josefe, ty jsi se oženil!
Josef zčervenal až po kořínky vlasů, ale manželé již přinesli kávu, jejíž aróma podpořilo atmosféru, sedli si a začali líčit průběh jeho svatby. Josef seděl, chvílemi se usmíval, chvílemí se zdál být zaražený a smutný, jakoby na něco čekal...
A poté začala paní Alena: A, Pepo, když jste jeli tím modrým rolls roycem na letiště a přestupovali do soukromého letadla, prý jsi trochu zavrávoral,..., to není pravda, auto mělo zelenkavou barvu a do letadla jsme šli po červeném koberci, jak jsem mohl zavrávorat?,..., a kde jste koupili tak drahé snubní prsteny, stály přes milion,..., to neřeknu, to je tajemství, moje stará mi kladla na srdce, abych to nikomu neprozrazoval,..., a o svatební noci jsi vyzkoušel všechny polohy světa,..., to vám potvrdí moje stará, to je pravda,..., Pepo, vždyť ji tady nikdo neviděl, najednou jakoby se vynořila z hlubin našeho rybníka nebo spadla z nebe za vesnicí,..., to vám vysvětlím, vykřikl Pepa, chtěl jsem, aby sem přišla jako lilie, jako nepopsaný list mého deníku ze základní školy, který od zítřka obnovuji, ale musím vám pod podmínkou slibu věčné mlčenlivosti sdělit,že nebyla panna, něco si při tom brumlala, potom si zpívala a, protože jsem byl náročný, nakonec v tom nejlepším, v tom Kilimandžáru, usnula,..., a, Pepo, přivedeš ji k nám někdy na návštěvu?,..., teď ne, říkala, že jede do města něco vyřizovat, a neví, kdy se vrátí.
|