O DĚLOSTŘELCÍCH ,DĚLOVÝCH KOULÍCH A
BATYSKAFECH
Procházel jsem se ve svém duchu po hradbách
ducha postaveného podle plánů italského stavitele Alfieriho. Když jsem
k té masivní ukázce fortifikačního umu 17 st. přilétal, podivil jsem se
jeho hvězdicovitému tvaru a říkal jsem si přistávaje s rukama držícími na
moji hlavou krajkovaný kapesníček zmírňující nevalně můj rychlý pád,proč se mi
zdá ta pevnost tak opuštěná a proč se jen tak vznáší v bělobě
připomínající prázdnotu čerstvě připraveného malířského plátna.
Nejhoršímu zabránilo jedna dobrosrdečná labuť
, kterou jsem díky jejímu bílému peří přehlédnul a která mne zachytila a snesla
na okraj tichých hradeb. Moje přirozená zvídavost přinutila mne hned po tom
něžném přistání, abych si v malém zrcátku nejdříve prohlédl svoji tvář, která
ve mně vyvolala mírný údiv, neboť mi připadala naprosto cizí a taktéž můj oděv
barokního kavalíra ne mne zapůsobil poněkud nepřirozeně, ale uklidnil jsem se ,
neboť ani můj vstup do děje nebyl právě nejpřirozenější, ale to byl pouhý
začátek řetězce podivností, které mne zde měly ještě potkat.
Řekl jsem si, že udělám nejlépe,když se tady
trochu porozhlédnu a také jsem se kochal nadějí, že bych zde mohl potkat
nějakou živou duši, neboť s přítulnou labutí jsem si přeci jenom nemohl
porozprávět podle svého vkusu. Brzy jsem měl pochopit, že zde na bojišti ducha
mohu potkat především dělové koule a že na rozumnou rozpravu mohu rychle
zapomenout.
Ta první dělová koule přisvištěla náhle a
způsobila v bělobě rozprostírající se vůkol černou trhlinu.Samozřejmě, že
mne nenapadlo nic chytřejšího než do ní strčit hlavu. Pak jsem byl o hlavu
kratší , ale podařilo se mi svoji hlavu opět nasadit na svůj krk ozdobený
zakrvácenou bruselskou krajkou a poté jsem si řekl, že volné asociace mohou být
nebezpečné a taktéž dosti zmatené, a rozhodl jsem se, že se tady na bojišti
ducha pokusím přidržovat hlavně rozumu.
A náhle byla ze mne dělová koule letící
povětřím bělobou z níž se začaly vynořovat růžové hradby idealismu a
taktéž jakýsi rychle letící a rychle se zvětšující dělová koule protivníka, s
níž jsem se naštěstí prudce srazil.Byla to rána jako z děla a to mne
probralo z mrákotného snění do střízlivého a věcného vědomí pozorovatele
duchovních hlubin ducha nořícího se ve svém kulovitém batyskafu stále hlouběji
a hlouběji .V duchu jsem se pokřižovala
a projevil obavu,abych se zde neutopil.Můj kulovitý ponorník však klesal stále
níž a níž.
Zmužil jsem se řka sobě samotnému, že svému
duchu stejně nemohu uniknout ,neb toť musí uznat sebezarytější materialista, že si tu svojí matérii ohmatává nakonec pouze
v duchu, a že bude lépe, když se budu v klidu věnovat dušezpytným
pozorováním rejů odehrávajícím se za tím tlustým sklem odolným proti sebevětším
duševním pnutím rozumu i nerozumu. Bohužel měl jsem se později přesvědčit , že
jsem v tomto ohledu oddával uklidňujícímu sebeklamu, jemuž se oddávají
taktéž přívrženci různých zaokrouhlených myšlenkových systémů, jež jim dodávají
pocit klidu a jistoty. Nelze se takovým touhám divit, neboť člověku se těžce
dýchá uprostřed metafyzických nejistot.
Takže jsem se pohodlně usadil v tom
pozlaceném rokokovém křesle s prohnutými býlími nožkami a přehodil jsem si
pravou nohu přes levou a pozoroval jsem nepravidelný pohyb kožené špičky mé jezdecké
boty. Zapálil jsem si dlouhou dýmku a nalil si do sklenice z rubínového
skla kapku hustého a silného španělského vína.Za kulatým oknem mé ponorky
vyzdobené zevnitř ve stylu dámského budoáru se prozatím nedělo nic
zvláštního.Popíjel jsem tedy to víno, které mi trochu stoupalo do hlavy a začal
se oddávat tichému snění, z něhož mne vyrušil poměrně silný náraz.Naštěstí jsem
měl v ruce prázdnou sklenici,takže jsem si nepotřísnil svůj na míru ušitý
kabátec ze zeleného atlasu.“Co se to tam venku u všech čertů děje“,pravil jsem
polohlasně pokládaje skleničku na rozkošný taburetek. Za oknem proplouvaly bílé
koule různých velikostí a zcela netečně do sebe vrážely.Říkal jsem si,co by to
asi mohlo být a zničehonic mne osvítila spásná myšlenka. Možná právě proplouvám
alegorickým obrazem Monadologie a ty koule budou pouze moji představou těch
monád.Takže jsem se opět uklidnil a poté usnul.
Mé probuzení nebylo právě nejšťastnější, neboť byl jsem vláčen hrubými hromotluky ke
kovadlině, za níž stál kat v červené kápi a pochopil jsem záhy, že jsem se
patrně ocitl v jakési podzemní mučírně ducha.Vedle kovadliny právě
natahovali jacísi skřeti postaršího muže idealistického výrazu tváře,na jehož
zakrvácených prsou rajtoval se břitvou pidimuž krysího pohledu, který nešťastníka
přesvědčoval o pravdivosti materialistického názoru předčítáním z jednoho
dílu Velké sovětské encyklopedie.Předčítal rusky a patrně mu předčítal heslo
matěrija. Můj krásný atlasový kabátec byl zle potrhán a z krajek na
rukávech zůstaly žalostné špinavé trosky.Hodili mi hlavu na kovadlinu a já tak
mohl zjistit,že v této duševní veledílně, se bere přesvědčování protivníků
převelice vážně,ale nejsem krvelačník libující si v zvrácených popisech
,takže vás ušetřím dalších podrobností. Seshora snesla se ke mně výhružně
pronesená otázka.“Hmota nebo duch ty kašpare?“ Pochopil jsem, že zde nejde o argumenty, nýbrž o holý život a
proto jsem rychle vyhrkl duch,ačkoliv jsem měl na jazyku hmota,takže jsem byl
rychle zbaven dalších pochyb pádným úderem těžkého kovářského kladiva, které
udělalo z moji nebohé hlavy krvavou kaši, z níž se těžce otřesen vyplazil
můj roztřesený duch,takže jsem se mohl rychle přenést ve svém duchu do říše
ducha,kde mne záhy cosi chytilo pod krkem,pochopitelně pouze pod duchovním
krkem,a vyhrklo to na mne záludnou otázku.“De-fi-nuj-Du-cha.hned,ty zmalovaný náfuko?“
Ohradil jsem se tentokráte výrazněji než před
chvíli na té kovadlině.“Takové jednání si vyprošuji a dejte mi všichni
s tou hmotou a duchem svatý pokoj.“Sevření po mým krkem nepovolilo,ba řekl bych, že zesílilo až jsem se
zakuckal.“Co jsi to řekl ty tatrmane?“
Začaly se mi dělat mžitky před očima a začal
jsem ztrácet vědomí, patrně následkem toho, že jsem si ve svém duchu nedokázal
představit střetnutí duchů jinak než obrazně a popsal jsem ho zkrátka
v běžných příměrech užívaje slov ze světa tělesnosti.To je ta potíž ducha,
že popisuje ducha právě tímto způsobem, pokusil jsem se tomu neznámému říci,
když jeho sevření povolilo, že pořádná definice ducha uniká našim
možnostem.“Ale dobrá, máme dosti času,vážený pane,takže se můžeme pustit do
fenomenologického popisu ducha a snad po cestě dojdeme i nějaké přijatelné,jak
jinak,fenomenologické definici. “Sevření povolilo a z černoty se vynořila
ruka s cigaretou.Další ruka mi připálila zlatým zapalovačem značky Ronson
a další,s nalakovanými dlouhými nehty, dodala vkusně broušený
popelníček.Vzápětí se vynořila lahvinka vína a dvě šikovné ruce s vývrtkou
a poté již pouze jedna ruka rozlila to třpytné červené víno do dvou
sklenic.Jednu z nich uchopila další ruka,tentokráte průsvitná,a tu druhou
jsem uchopil já svoji průsvitnou zelenými třpytkami se třpytící rukou bez
dlouhých nalakovaných nehtů. Alespoň to je v pořádku, pravil jsem si tiše
v duchu ,a dutý ,chraptivý hlas odkudsi pravil,že tady ale není vůbec nic
v pořádku,pokud si v záležitostech toho ducha již jednou provždy
nezjednáme pořádek.
Jeho řeč byla přerušena několika dělovými
koulemi proletěvšími ovšem našimi těly bez známek nějakého odporu. “Toho si
nevšímejte“, pravila patrně oběť mého fenomenologického experimentu, “to je
tady na denním pořádku tyhleto bezzubé pokusy těch materialistických tajtrlíků.“
|