DONATO DI NICCOLO DI BETTO BARDI – DONATELLO

☼   1386   FIRENZE            ۞    13.12.1466   FIRENZE

Nad Padovou se vznáší lehký opar. Ranní slunko rozprostřelo své choutky na vydatně rozkvetlou zeleň a jeho paprsky s pečlivostí všetečky proklouzly i pod podloubí klášterního dvora. Krátkými kroky se tam producíruje muž staršího vzezření, řekli bychom, snad ještě ten makáč v nejlepších letech. Včera obdržel pozvání od honorace. Velice zdvořilé a mnohoslibné pozvání. A teď tu má počkat. Donato di Niccolo di Betto Bardi, zvaný Donatello, je však chlapík trpělivý jaksepatří. Jeho praxe ho to naučila. Díky jí má odměřené pohyby. Váží každé gesto. A umí lišácky všemu naslouchat. Moc nemluvit. Nechlubit se štěstím a úspěchem. Mladík, nadšeně jásající nad objednanou zakázkou pro florentinský dóm a chlubivě pokřikující svůj úspěch do tváře každému, každému prckovi, kdo byl ochoten s ním náhle přiťuknout si sklenku vína, je dnes už docela někdo jiný. Trpělivý muž zhluboka nasávající a užívající si padovské jaro. Tenkrát toužil po úspěchu, penězích a místu mezi mocnými a bohatými firmami téhle učenlivé nebo nepoučitelné moc krásné planety. Nevěděl, jakými pochybami o smyslu vlastní práce, jakými kompromisy si tento dar bude donucen vykoupit. Ale nelituje, že existuje. Nikdy nelitoval, a když, tak o tom už dávno neví.

Po sešlapané dlažbě se k němu přibližuje mladý mnich. Vypadá to tedy, že na něj nezapomněli. Donatello si je dobře vědom své ceny. Pyšně zvedne kukuč a vstoupí do rozevřených vrat.

Tři prošedivělé hlavy se už víc než hodinu sklánějí nad svitky nákresů. Zákazníci a umělec našli společnou řeč. Poutníci, kteří v budoucnu navštíví baziliku sv. Antonia, budou opravdu dokonale odměněni za tu zdlouhavou námahu v pochodu. Donatello nabídl snad nejlepší ze svých výsledků výměnou za možnost účinkovat jako Bůh kaleidoskopu na výsledcích.

Na této zakázce tedy vydělají kapitál obě zúčastněné strany a obě to vědí dobře. A přece nad stolem poletují slova o drahotě, o vlažnosti a lhostejnosti věřících, o jejich neochotě spouštět mince do kostelních kasiček. O trestuhodné hamižnosti bohatých v tomto nádherném kraji… Kulatý řeholník bolestně povzdechne a pro větší efekt zalomí rukama. Po očku pozoruje dojem, jaký učinil na svého partnera… Mnoho mužů se dnes hodlá živit řemeslným uměním a mnozí z nich jsou kovaní mistři ve svém oboru. Velcí umělci velkých jemných múz… Z hrudi se mu vyloupne další bolestivý povzdech… Ale kdo si dneska může dovolit uhradit jejich nápady? I když to jsou nápady zásadní a velmi atraktivní.

Také Donatello pluje na stejných vlnách. Dnešní bezbožný svět potřebuje krásu nasávat a velebit. Bez krásy zdrsní do barbarských stojatých bažin a zešedne i tak jasný den, jako je ten dnešní. A kde jinde by lidé měli pohlédnout na krásu, když ne v nejbližším zdejším chrámu?

Dopoledne ubíhá, na stole se již dvakrát otočil džbánek s lahodným vínem, podoba chystaného výsledku dostala pevné kontury. Donatello v nejbližších letech zhotoví celý oltář s výjevy ze života svatého Tondy z Padovy. Je na něm, koho si zvolí k ruce, tak rozsáhlá zakázka zaměstná celou dílnu na několik sezón. Sedm velkých bronzových soch, reliéfy se zázraky světce a vedle toho ještě kamenný reliéf Kladení do hrobu, sám opravdu nezvládá.

Kdyby tak rokující vrchnost věděla, jak to s právě odklepnutým společným projektem ve finále dopadne! Naštěstí nic netuší. Zkáza, která čeká budoucí oltář, je ještě vzdálena několik dojemných desítek let snažení. V roce 1580 bude oltář rozebrán a teprve v roce 1895 z dochovaných úlomků a torz jako rozinek znovu obnoven. To se však ani jeden z nynějších představitelů nikdy nedozví.

Donatello je nadmíru spokojen. Nabízená odměna není příliš tučná, a upřímně řečeno, není ani záruka, že bude včas a v dohodnuté výši vyplacena autorům. Jenže kdo mu dneska nabídne lepší podmínky?

Odešel z Florencie s pocitem prohry v kartách a zlosti v kostech, a vlastně ze dne na den. První padovskou zakázku na Krucifix přijal s úlevou, že má důvod odjet. Neváhal ani chvilinku, i když si nedlouho před tím najal nový bejvák se zahrádkou. A dnes tedy padovští svou zakázku podstatně expandovali. Mlhavé sliby (chyby na kontě ukecávaného) jsou utvrzeny v pravidlech bez výjimky. Donatello může v Padově zůstat.

Je opravdu spokojený sám se sebou. Slunce, které osvětluje prostory před chrámem, jen zvyšuje jeho vnitřní citové rozpoložení. S přimhouřenýma očkama měří okolní ruch, odhaduje a porovnává vzdálenosti. Už dávno je rozhodnut, že tady bude stát jeho další zakázka. Jezdecká socha kondotiéra Gattamelaty.

Vdova a synek nedávno zesnulého vojevůdce Erasma da Narni, zvaného jednoduše Gattamelata, mu už při prvních jednáních o zhotovení jezdeckého pomníku nabízeli víc než výhodnou zálohu. Zatím si však neplácli. Nerad by totiž upadl do tenat povinnosti. Vždyť ještě nevěděl, jak dlouho se v Padově zdrží. Dnes už je ovšem všechno jasné, nabíledni. A proto si jde vyzvednout část odměny za zahájení práce.

Zálibně si změří jezdce na koni, který kolem něj profrčí. I jeho Gattamelata se bude projíždět na tomto náměstí, to be continued… Na věky věků se tu bude projíždět jako velké pivo.

VELCÍ MISTŘI VE VELKÉ ULICI VELIKÉHO MĚSTA

Syn česáče vlny Niccola di Betto Bardi a Mony Arsy spatřil světlo planety nejspíš už v roce 1386. Měl asi více sourozenců, určitě minimálně jednu ségru. Jeho život by se odvíjel ve stejných zákrutech, jako život desítek jiných kluků středověku, kteří byli toho roku ve Florencii pokřtěni před ním a po něm. Byl by možná česáčem vlny jako jeho táta, stal by se hrnčířem nebo třeba i vychcanějším knězem. Kdyby… Kdyby někdo včas nerozpoznal dominující výtvarný talent u chlapce. Talent, který se začal zpočátku rozvíjet pravděpodobně v některé z mnoha zlatnických dílen města.

Ve městě s řekou se totiž střádá víc a víc bohatství, hromadné investice. Začíná tu cinkat o sto šest zlatý plíšek. A kde tento žlutý kov zachrastí, tam budou brzy zpívat ódu na procenta i múzy. Alespoň na čas. Protože v bohatém a vyspělém městě mohou bohatnout i umělci, nebo si tu alespoň na určitý čas dobře vydělají. A umělců je ve Florencii celá řada.

„Jak už je vrtochem pravé přírodní síly, zrodí-li člověka obzvlášť speciálního v nějakém oboru, nejčastěji jej nezrodí samotného, nýbrž v téže době zrodí v jeho blízkosti ještě dalšího, aby spolu mohli soutěžit a aby si svým nadáním a soupeřením navzájem vypomohli. Taková skutečnost přináší nejen okamžitý užitek těm, kteří se na ní podílejí, ale také neobyčejně povzbuzuje všechny pozdější, aby s veškerým svým úsilím a pílí mohli dosahovat cti a slavné to pověsti, o které denně slyší v nepřeslechnutelných chválách na své předchůdce. Že je to pravda, dokazuje Florencie, jež zrodila v jedné a téže epoše Filippa, Donata, Lorenza, Paola Ucella a Masaccia… a tak nejenže skoncovala s hrubým a těžkopádným stylem, který se udržoval do té doby, nýbrž také jejich krásnými pracemi podnítila a zažehla ducha všech pozdějších mistrů…“

Giorgio Vasari, slavný životopisec renesančních sochařů a malířů, má jistě právo na svůj úhel pohledu, ve kterém přebývá notný kus pravdy.

Florencie přelomu století se stala centrem význačných umělců, kteří se nesmazatelně vepsali do její plodné kamenné tváře. Soutěžili tu spolu, konkurovali si, nevražili na sebe a také si nejednou vypomohli a svorně se přátelili. Pod florentským slunkem tehdy soupeřili v potu tváře o přízeň svých bohatých mecenášů mladí hoši, jejichž jména budou v dalších staletích vyslovovat potomci s posvátnou hrůzou a velkým obdivem. A i kdyby je zapomněli, zůstane tu po nich jejich snažení – dveře Lorenza Ghibertiho, kostely Philippa Brunelleschiho i Donatellovy sochy.

V roce 1401 vypsal jeden z nejbohatších florentských cechů dell´Arte dei Mercantini soutěž na druhé dveře florentského baptisteria. Přihlásili se všichni, kdo na to měli věk i chuť s vyměřeným časem něco lepšího než dosud podniknout. Umělecké klání; běh na dlouhou trať, avšak trvající jako prázdniny ve fantasy dva roky, kterého se zúčastnila vedle domácího Ghibertiho a Brunelleschiho i řada umělců přespolních, skončilo vítězstvím Ghibertiho. Bylo to o to větší vítězství, že je uznali všichni zúčastnění umělci.

I Brunelleschi uznal jeho grandióznost, ale nic jej nedokázalo přinutit, aby s ním na dveřích spolupracoval. A tehdy posílá Vasari v Brunelleschiho životopise budoucího architekta léčit si bolístky zklamání z neúspěchu do Říma, kde se snad měl věnovat studiu antických památek. Podle jiných pramenů však mohl mít i pádnější důvod pro odchod z Florencie – mor. Je pravda, že po jeho boku odešel z rodné metropole i nenápadný mladík, který slyší na zavolání Donato? Přítel a obdivovatel šikovných dlaní. Snad. Vyloučeno to rozhodně není.

Tváře, tváře a zas tváře. Defilé podob u osob, jaké se již dávno obrátily v prach. Pevné brady, rovné nosy, vlnka vlasů nad čelem. Kamenná líčka téhle dívky mu jsou familiérně povědomá. Jako by z oka vypadla krasavici, která se na ně včera culila přítulně v krčmě, kam zahučeli s klanem temperamentnější kurážnější mládeže. Společně žasli nad dokonalostí římských a řeckých portrétů, které tu začali shromažďovat první nadšenci v soukromých sbírkách křehkého zboží. Brunelleschi má ale raději stavby, pevné a bytelné umění dávných mistrů klenby, raduje se nad perfektností kameníků.

Skutečně se tato cesta uskutečnila nebo ji životopisci přisoudili oběma přátelům s ohledem na jejich následující tvorbu? Výlet za humna by jim rozhodně prospěl, nemohl mít však příliš dlouhého trvání. Alespoň co se Donatella týče. Na smlouvě, která byla sepsána s Ghibertim k vytvoření včetně samotné montáže dveří v roce 1403, jsou i jména dvou asistentů – Donato di Niccolo zvaný Donatello a Paolo di Dono, zvaný Ucello. Donatello měl tedy ve Florencii pracovní povinnosti a tedy i příležitost. Za nic by o ni nechtěl přijít. Přátelé se tedy na čas rozdělili.

Ve Florencii, zbohatlé a pyšné Florencii, je nyní o překot rušno. Staví se a vyspravuje, šlechtici vylepšují své vilky k obdivu a k obývání, obchodníci vykupují své poklesky morálky sem tam nějakými příspěvky ve prospěch kostelů a řádů.

Píše se rok 1406. Donatello je mladý, velmi mladý, a přece dostane první samostatnou zakázku, na které může poprvé znázornit, co v něm dozrálo. Pracuje na dvou samostatných mramorových soškách proroků, určených pro postranní bránu Dómu. Od toho dne začne jeho zdejší závazek k městu. Po dlouhá desetiletí se bude podílet na umělecké výzdobě dómu se zvonicí, výklenků na kostelu Orsanmichele – obilního špejcharu a burzy s kaplí, kam cechy na přání úředníků stavěly své patrony.

V dochovaných dokumentech a daňových přiznáních je Donatello označován jako zlatník, malíř, sochař v kameni nebo rytec, také zručně kreslil a modeloval. V roce 1412 je přijat do cechu sv. Lukáše jako zlatník. Jedno řemeslo ani v bohatém městě nemá šanci umělce uživit.

Práce pro Orsanmichele jsou stále lepší, mramorová socha Davida, objednaná pro dóm a vytvořená v letech 1410–1412, byla nakonec umístěna před palác Vecchio, sídlo signorie. Florentští dobře rozpoznali, jak moc se tato nová socha liší od všech ostatních, které v huti pro dóm zrealizovali. Vytváří další postavy světců, které však stále ještě podrobuje celkové koncepci výzdoby města, ovládaného gotikou. Svatého Jana Evangelistu s antickou tváří a bohatou ještě gotickou draperií roucha, svatého Marka, svatého Jiřího, svatého Ludvíka, odlitého v bronzu.

Od roku 1415 pracuje na další významné zakázce, pro výklenky Campanily – zvonice florentského dómu, si u něj objednali postavy proroků. Dlouho se mordoval s tímto úkolem, stále nebyl u konce, stále váhal. Nad každou tváří strávil měsíce úpěnlivého dohledu. Jan Křtitel, Abraham, Jeremiáš, Habakuk, kterému sám začal za dlouhých večerů, které spolu přečkali ve zdraví, přezdívat – Plešounek. Zakázka se protahovala jako tunel Blanka politickému harampádí Metrostavu, téměř dvacet let uplynulo, než byla na zvonici osazena poslední z postav.

Proroci jej zpočátku zaskočili, sám nevěděl, jak těžký úkol si na sebe vzal. Hledal jejich vnitřní svět, pokusil se jim včlenit do tváře symbolicky jejich sílu a přesvědčení, které je poslalo na nelehkou, ba přímo strastiplnou cestu dnem i nocí. „Prorok je podle něho člověk vyvolený bohem, aby pozvedl svůj hlas v přesně určeném okamžiku dějin Izraele. Zároveň však je to člověk, který se osobně podílí na dění, jež se dotýká jeho lidu a jehož se sám celou svou bytostí účastní. Patří všem dobám i své vlastní zároveň a právě proto je nutno individualizovat jeho fyzický vzhled a výraz, udělat jeho imaginární portrét…“ Tolik děl Giorgio Castelfranco v Pijoanových Dějinách umění.

Donatello definitivně opouští gotiku, rezignující asketické solitéry, jeho proroci jsou plnokrevní občané ve víru doby, kteří se na ní podílejí tak, jak nejlépe a podle svého nejlepšího svědomí také dovedou.

Tvořil dlouho a s přestávkami. A přece si mu jeho liknavost nikdo okázale netroufal vytýkat, natož opakovat, připomínat se. I když se všeobecně vědělo, že netráví svůj čas jen usilovnou prací, ale že má prsty i v mnoha kratochvílích uměleckého společenství, které svými kousky čas od času rozčeřilo hladinu stojatých vod a bažin přičinlivých Florenťanů. O jeho prudké výbušnosti a občasných hardcore jízlivostech se vyprávěly mnohé legendy a báje. Donatello spolu s Brunelleschim byli v pozadí dokonalého šprýmu, kterým vydali na posměch města vykrmeného truhláře–intarzistu Amamatiniho, když jej přesvědčili, že se transformoval v někoho jiného. Práci na Campanile občas přerušuje i z jiných příčin než je únava z náročného pracování v terénu na přímém slunci. Čas od času přijme drobnější zakázky v jiných lokalitách, spolu s Brunelleschim se účastní soutěže na stavbu kopule florentského dómu, společně se také podílejí na aktivitách při opevňování Luccy v roce 1430. O dva roky později navštíví (znovu) Řím. Může tu sledovat příjezd císaře Zikmunda. S nadšením pozoruje slavnosti, přelévání houfů zvědavců, přihlíží totiž shromáždění věřících poutníků i proutníků s virgulemi. Všechno jednou zužitkuje a znovu zobrazí, geniálně snadno. Ve svých reliéfech, křtitelnicích a kazatelnách. Dá postavám znovu skutečný glanc, tváře a těla života. Vrátí do umění znovu plnokrevného člověka.

LESK A SLÁVA

Šťastné hvězdy zdejších artistů stoupají a vadnou, podle vnitřní jitřní inspirace i podle zákulisních machinací. Brunelleschi překoná Ghibertiho v konstrukci, Donatello v soutěži na okno v tamburu (bubnu) kopule chrámu.

Jsou však i jiná měřítka a jinačí zatěžkávající zkoušky. Donatello již dlouho pečlivě a odolně studuje lidské tělo, akt, dospělý i dětský. Přijal zakázku na vyřezávaný krucifix v Santa Croce a výsledek předvedl příteli Brunelleschimu. „Sedlák“, zněl Donatellovi v uších ostře a pohrdlivě jeho verdikt. Popudlivý, vznětlivý pudl Donatello vyzval soudce boserona Brunelleschiho na souboj – umělecký battle s hozenou rukavicí, který Brunelleschi s rytířskou zvědavostí přijal. Traduje se pak, že i on vytvořil svého umučeného Krista a představil jej Donatellovi. Setkání bylo prý natolik ohromující, že překvapený a okouzlený umělec údajně zcela zapomněl na nákup, který držel v rukou a všechno rozbil. Udivený tímto majstrštykem.

Donatello byl asi opravdu citlivý na kritické výhrady, které se na něj oklikou hrnuly i po dokončení bronzových dveří staré sakristie kostela San Lorenzo ve Florencii. Vyrovnal se s nimi po svém. Přijal zakázku v Padově.

Pobyl tady s krátkými přestávkami několik let, i když pracoval velmi rychle. Podstatná část oltáře byla hotova již v letech 1447–1448. Imaginární portréty svatouška Daniela, svaté Justiny, epizody ze života svatého Antonína. Vytváří tu lidové scény, ve kterých se odrážejí i reminiscence na antické reliéfy, které měl možnost spatřit a dopodrobna nastudovat v Římě.

Padovští si jeho umění zatraceně dobře pochvalují, obdivují i jeho Gattamelatu na statném oři. Snažili se jej ve městě pozdržet už napořád, leč takhle neklidný jedinec umělec zatoužil po domově.

ŽEŇ SE DÁL, BUDEŠ MÍT JISTOU ŽEŇ

Opustil Padovu, když mu bylo pětašedesát. Vrátil se domů, ale nebude tu odpočívat. Těší se popularitě mocného Cosima z rodu Medicejů, tak velké popularitě, že u něj ještě jako u téměř pětasedmdesátiletého, objednávají kazatelny pro nově dokončený kostel San Lorenzo. Nikdy je již nestihne v úplnosti předat investorům do užívání.

Vždy si byl vědom své extra ordinérní ceny. Dovolil si proto občas i odporovat přihlouplým zákazníkům, přestože byl na jejich přízni existenčně závislý. Rozbil bronzovou bustu v životní velikosti, když se s ním zákazník, bohatý janovský kupec, kterého mu dohodil sám Cosimo, handrkoval sprostě o honorář jako nějaký tuctový hokynář.

Bude ještě pracovat v Sieně, ve Florencii, kterou vyzdobí svými nejkrásnějšími bronzy. Věnuje jí dalšího Davida a Juditu. Nikdo, kdo navštíví náměstí před Palazzo Vecchio, nemůže přehlédnout bronzovou ženskou postavu s mečem v ruce, stojící nad mrtvou tělesnou schránkou Holoferna. Je to Judita. Kolikrát již toto téma umělci zpracovali a kolikrát si na něm ještě vyzkouší své umění. Původně si Cosimo tuto sochu objednal pro kašnu na druhém nádvoří svého paláce. Viděl v ní ztělesnění pravdy vítězící nad lží vygumovaných lotrů a splašených ničemů. Netušil, jak se jeho vize podivně o pouhých čtyřicet let později naplní. Po vyhnání Medicejů z Florencie v roce 1495 ji občané města umístili na náměstí jako symbol spásy obce.

Cosimovi se odvděčil za jeho náklonnost dostatečnou měrou. Vyzdobil mu palác přepychem, opravuje antické památky nedozírné hodnoty, které si dává na jeho popud dovážet. Cítí, jak mu ubývají síly, ale nese své stáří statečně. Dál pracuje, přijímá dokonce i zakázky v jiných oblastech. Nebojí se zubaté ani nouze o krajíc. „Na výdělcích nikdy nelpěl, míval své prostředky v tašce zavěšené na provaze u stropu a kterýkoliv jeho pomocník nebo přítel z ní čerpal, kolik zrovna potřeboval, aniž mu Donato cokoli podotkl.“ Vasari měl přesné zprávy z první ruky.

Co mohl od života víc žádat? Vytvořil víc, než v co vlastně doufal. Teď již touží jen po zdraví. Pokradmu pozoruje sochy svatých svatoušků, které vyšly z jeho pracek. Ti kdyby se za něj mohli vejš přimluvit! Aby jej ruka nebrněla. Aby mohl každé ráno vstát křepce z lůžka jako kdysi dávno.

Sochy mlčky shlížely tam dolů, jen promluvit své poselství davům. Ale svému mistrovi pomoci nemohou. Rok od roku je nachýlenější a bolavější pán. Ale stále se ještě může chopit umění a čarování. A když ani to již nedokáže, když jej choroba naplno upoutá na lůžko, s přimhouřenýma očkama sleduje pomyslnou cestu svého Gattamelaty. Usedá s ním na koně a pádí, pádí rovnou do nebe. Kdo jim asi otevírá tepanou bránu? Bránu, která by potřebovala, jak si všiml, ještě něčím zvláštním přizdobit. Alespoň trošinku!

KAREL ČAPEK

reportér ryzího charakteru a vlčí všímavosti:

PARALIPOMENA

Když jsem si teď sám přečetl své italské listy, naplnil mne širokánský smutek a stud; vidím, že jsem neřekl skoro nic a nadto jsem zapomněl přiblížit většinu věcí zajímavých a znamenitých. Já, bídný hříšník šedivá ovce v davu, jsem se nezmínil dejme tomu o Leonardově Večeři v Miláně; ale hned vedle ní je ambit a za ním kapitulní síň či co to je, a tam nějaký frajer pomaloval kanovnická křesla biblickými krajinkami; jsou prý neumělé, a asi právě proto velmi hezké; jsou mezi nimi hotové japonérie docela bizarní a něžné. Co se Vinciho týče, jděte se podívat do Ambrosiany; je to duch znepokojivě dokonalý; ale u jeho školy, takhle u jistého Salaina, mně až vyděsilo já nevím co vlhce milostného a zvrhle nechutně sladkého ve výrazu. Jsou výrazy, na které jaktěživi nezapomenete; u Botticelliho je to vždy zaražený a tesklivý výraz rýmy, neboť jeho andělské bytosti žijí v rajském chladu; u Andrei del Sarto měkký a hluboký stín v podobočí, z něhož vyzírají oči palčivě a zastřeně žádostivé; u malířů umbrických unylá a kadeřavá měkkota, hotový nebeský salon de beauté, do něhož pak Raffael, ano: je to kníže malířské, božský šťastlivec, miláček Múz, všecko, co chcete; musíte vidět v Římě Farnesinu a Stanze, abyste žasli, jak mu to jde od ruky znamenitě. Ale je to právě kníže; nemůžete se mu jaksi přiblížit, líbí se vám, jak panuje ve své slávě, ale potýkat se jdete s Michelangelem, jenž není ani trochu božský, ale je nadlidský; je tak nadlidský, že je z toho až chmurný a strašný, a nikdy vám nepožehná. Požehná vám Giotto, svatý malíř, a Fra Angelico vám udělá na čelo křížek; tito dva jsou nejzbožnější autoři mezi magistry, když už nemluvím o těch starších expertech. Avšak stejně krásné jsou ctnosti tohoto světa: skvostná inteligence Mantegnova především, a Signorelli, Signorelli! Bože, učiň, abych byl přesný a silný bejk jako on. Avšak zavřu-li oči, vidím Masaccia a nikoho jiného; říkám vám, že jsem se dosud nesetkal s duchem rozvážnějším a počestnějším, než je tento veliký.

Ach, nemohu už mluvit o těch všech skromných i podivuhodných, jasných i temných mistrech, jimž jsem se podivoval; ale je ve Florencii Hugo van der Goes, spanilost Severu, a v Neapoli dva strašliví, plamenní Theotocopulové, a tato sláva cizích mocností nebudiž zamlžena v blaženém sadu italských Múz.

Třikrát buď velebeno jméno Donatellovo! Sličná hořkosti chlapecky útlých forem, přírodo prožehnutá bolestí jako bleskem vše osvětlujícím, vášnivosti duchovní a nepokojná! Zkrátka není sochaře, jenž by nás protkl obrazy niternějšími. Michelozzo, Maiano, Rossellino, Verrocchio, Mino da Fiesole a vy ostatní, kam se jen poděla jemná a věcná spanilost kvetoucí ve vašem věku? Parádníci vlašského baroku, co jste učinili z přísné, čisté kázně Brunelleschovy, Albertiho a Bramantovy? Nikdy mi nebude zcela jasno, proč se v Itálii umění zvrhlo v barok, virtuozitu, eklektismus a pustotu, v Carracciho, Quido Reniho, Berniniho, barokáře, štukatéry, frizéry a naturalisty, v ohavnosti církevní a světské a naposledy v kýč, neschopnost a nudu. Nevím vskutku, co všechno se o tom povídá; potloukal jsem se galériemi stejně neodborně jako ulicemi a našel jsem své krásné jadrné exponáty, jako by mne potkávalo dobrodružství na stopě. A když si nyní, dodatečně a s truchlivými už mezerami, srovnávám v hlavě, co se mi nejvíc zalíbilo a co ne, zdá se mi, že přece mne tam něco vedlo, něco, co spojuje starokřesťanství s Giottem, archaickou antiku s plastikou třeba románskou, Etrusky s křesťanskými barbary a ranou renesanci se zálibami mé hříšné duše. Je to… je to… něco zrovna lidového, domavypečeného a primitivně svěžího, dejte si to; a za druhé vážná intenzita ducha, jenž soustředěně hledá věcnou a zákonitou formu pro nové představy. Buď naivní, nebo zůstaň přísný, kámo; jako neřesti, hada a jedu jedovatého se střež rutiny, skvělosti a rozkošnického smilstva umění příliš dovedného. Buď prostý, nebo buď posedlý dokonalostí formy; je však třetí cesta, kteráž je snad ze všech nejprimárnější, a to je být osobností, jež každou částečkou díla podává o sobě svědectví pra-niterné a jedinečné. A to je vše. Alláh jest velikán. Veliké jest umění.

Italské umění v tom, co má nejlepšího, dává dvojí příklad: pořád začínat; a mnoho se učit praxí. Začínat od začátku, hledat, experimentovat, vynalézat a obnovovat, zkoušet a řešit, měřit možnosti a odvažovat se triumfovat; a naopak se zase učit náramně na jiných i na sobě, potlačit neřestnou osobitost ega a lajdáctví originality a nestoudný nárok být svéráz být sám sebou, to jsou umělecké ctnosti tohoto zázračného rozkvětu.

A tím už zavírám italskou pouť na zámek. Šel jsem tam, nestaraje se proč a za čím; proto jsem spokojen i s tím málem, co jsem si dovezl. Snad jsem si udělal ostudu mnohým svým tvrzením; často jsem nevěděl, jak to říci, a často jsem mnoho zapomněl. Psal jsem to až v noci, nedbaje únavy a blech, a nikdy jsem neopomenul podívat se oknem, kde je sever a hvězda Severka. Neboť u nás, lidičky zlatí, u nás je také krásně: roviny a kopce, lesy a pramenitá voda a všechno možné; a třeba tam někdy bude i nesmírná hojnost obrazů a soch a divů divoucích, neboť umění jest veliké jak jedna slečna Kateřina, amen.

PŘÍSTAV BENÁTKY

II.

Nechtěl bych psát mnoho o Benátkách; myslím, že je každý zná. Jsou skutečně až rušivě podobné všelikým „souvenirs de Venice“; když jsem poprvé stanul na náměstí svatého Marca, byl jsem úplně dezorientován a velmi dlouho jsem se nemohl zbavit tísnivého dojmu, že to není skutečné, že je to takový lunapark, kde se má pořádat benátská noc. Čekal jsem jenom, že začnou vrkat kytárky a gondoliér bude tokat aspoň jako pan Schütz. Naštěstí gondoliér má více rozumu než štěstí, jen jaksi tajemně mlčel a nakonec mne nekřesťansky obral po italsky, mávaje mi před očima jakýmsi tarifem. Nuže, tento muž byl nesporně pravý a nelíčený obchodníček na vlnách.

Zato Canal Grande vás asi zklame. Někteří bájí o skvělosti jeho paláců a jiní o melancholii jejich odumírání; já tu našel hlavně jakousi dosti špatnou gotiku, která benátským nobilům přinesla jen to proslulé „kamenné krajkoví“, jímž oblékali své fasády jako nějakou náprsenkou. Bohužel mi schází smysl pro tuto architektonickou pozamentérii a pro celé to kupecké vetešnictví starých Benátek. Sem se pořád něco vozilo: řecké sloupy, orientální skořice, perské koberce, byzantské vlivy, brokát, gotika, renesance; vše bylo dobré pro ty kupce, jen když to bylo hodně parádní. A jen se tedy porozhlédněte na benátskou renesanci, která zničehonic začíná hned korintským řádem, balustrádami, balkóny a mramorem a celým tím okázalým štukatérstvím. Nic se tu nevymyslelo, řekněme až na tu otevřenou lodžii uprostřed průčelí, což je sice pěkné, ale na dobrou architekturu trochu málo špásu. Jediný vlastní talent mají Benátky, a to je stát se barokem. Barokem s dívčím okem, ladným krokem, výčtem pro a proti pouhým okem. Jejich orientalismus, jejich dekorativní gotika, jejich těžká renesance, to všecko je předurčovalo, aby se staly nejbaroknějším městem naší planety; ale když přišel vlastní barok, Benátky už ležely bradou nahoru, nemýlím-li se v dějinách.

A teď už vím, proč mám tak spadeno na benátskou krásu (= Jirkovi by stačila ta krása Kateřiny zvonící). Benátky mají jen paláce a kostely; dům prostého člověka není prostě nic. Holý, těsný a temný, nečleněný ani římsou, ani portálkem, ani sloupkem, smrdutý jak zkažený zub z láku hospodského utopence čtvrté cenové skupiny, malebný jen svou králičí těsností, neukazuje ani tu nejmenší potřebu krásy; nepotěšíte se, putujíce, pěkným profilkem římsy či rámováním vchodu, jež by chtělo člověka po psím zvyku vítat; je to chudé, ale beze vší ctnosti. Nuže, těch sto nebo dvě stě paláců, to není kultura, to je jen nakynuté bohatství; to není život v kráse, to je okázalost na oko. A neříkejte mi, že je to pro náramný nedostatek místa; je to pro nějakou náramnou netečnost. Podnes pak je benátský vzduch líný a jaksi demoralizující, neboť podněcuje snivost a lelkování.

Ale ano, má to své kouzlo; potloukáte se po uličkách jako ve snu; kanály šplouchají serenády, u Svatého Marca hraje kapela, dvacaterý jazyk splývá v nekonečný šum (ne svistu); a vám je, jako byste měli v uších vatu nebo jako by vás obestíralo obluzující neskutečno. A jednou vystoupíte na Lidu; náhle vám zařinčí do uší zvonek malé tramvaje a velké Kateřiny k tomu, zacinká kolo, ozvou se cvakající kopyta, a kouzlo je zlomeno: bože, vždyť v celých Benátkách není jediný živý kůň! Skutečně, hlavní kouzlo Benátek spočívá na čichových a sluchových vjemech: těžký zápach laguny a jediný šum lidských nadšení z výletu.

PADOVA, FERRARA

Vyznačují-li se Benátky nejvydatněji kanály, gondolami a turistkami, je Padova charakterizována podloubími a velocipédy, Ferrara pak velocipédy, cihlovými paláci a románským slohem. Velocipédy nechám v klídku na obhlídku nyní stranou; doufám, že za to také ony mne nechají laskavě stranou zájmu. Co se týče Padovy, tož vězte, že vidět za jedno ráno nejkrásnější díla Giottova, Mantegnova a Donatellova jest veliká milost, dar boží nekrušnohorský a radost podobná snu znalce. Je to jen maličký, nepatrný kostelíček Catwoman holé svátosti, ta Santa Maria dell´Arena; ale Giotto jej zevnitř pomaloval od hlavy až k patě (já bych se také ujal graffiti ve prospěch Kateřiny od hlavy až po paty… sprayer je frajer bohu podobný), místečka nevynechávaje, a vyplnil jej svou nádherou, prostou logikou milování ideálu malíře a křesťana, neboť Giotto byl duch skrznaskrz rozumný, zbožný a jasný. A Mantegna, ocelový kreslíř, tvrdý, břitký, já nevím jak to vystihnouti lépe: strašný formalista, ale zastřený závojem bůhvíjaké divné, sličné a přísné tesknoty. A Donatello, vášnivý smutek sám, jakási nemluvná, zahryznutá hořkost ducha Radegastu příliš dokonalého na to, aby byl skutečným peklem. Všichni tři z nejmužštějších mezi umělci, Kateřino zkuste je objevit ve svém labyrintu dívčího zájmu. Svatý den, kdy lze poznati tyto tři machry s fortelem, zároveň i s nesmrtelně platnými dovednostmi.

Ukončiv tento svatý den sladkou tečkou a potom večeří (jenže ne už v Padově, nýbrž ve Ferraře), učinil jsem od předchozí věty zkušenost, kterou vám chci právě oznámit: vyvarujte se na svých cestách po Itálii takzvaného vína di paese. Je laciňoučké, napohled nevinné, a podává se vám v láhvích, jejichž kubický obsah na první pohled rozhodně podceníte. Když je pak sprovodíte ze světa – je totiž náramně dobré –, vstoupí do vás jakýsi zápal, bojovnost, zpěvnost, nadšení a podobné hurá pocity. Nuže, kdybych v této chvíli měl před sebou jistého **, který tam u vás, v Čechách, píše hrozné hlouposti o divadle, skolil bych jej; neboť v takové jsem ráži. Skolil bych ještě mnoho jiných, kteří píší nerozum o umění, například *** a jiné jinak vážené osobnosti *, a pak, potřísněn jejich krví a hlasitě zpívaje, velebě Giotta, Mantegnu a Donatella, šel bych si zdřímnout a ještě usínaje bych viděl kostelíček dell´Arena a oltář v Santu a kapli v Eremitani, zavrhl bych se vědomě sám, poklonil bych se neskonalé velikosti umění a usnul bych s poslední vděčnou vzpomínkou na víno di paese.

Než, nedostává se mi krve vzdálených, nemohu vyžít svůj svatý zápal, nedovedu vám vykreslit fresky, které jsem dnes vzýval. Za dnešní den jsem prošel všechny kostely Padovy a Ferrary; neptejte se, kolik jich bylo. A nyní tvrdím, že křesťanství zemřelo tady na jihu s románským slohem, na severu s gotikou; a že vysokou renesancí a hlavně barokem počíná se něco nového a celkem nesympatického, totiž katolicismus. Křesťanství k nám může promlouvat jen primitivní, nesmlouvavou, svatou řečí raných slohů; je vážné, čisté a poněkud prosté. Vedle něho je renesance pohanská a barok modlářský, fetišistický, zkrátka a dobře katolický; je tu cosi kulturně nápadně nižšího oproti rané náboženské čistotě, tomu náboji nejen ženství. Celá ta maniakální pompa, mramorové intarzie, brokáty, štukatura, zlato, věžovité oltáře, celá ta studená skvělost vám nábožensky neprozradí ani nejmenší zlomek toho, co tak nesmírně vážně a čistě sděluje Giottova kaple.

Bylo-li dnešní ráno snem v Eremitani nebo Giottově kapli, bylo odpoledne snem ve ferrarských uličkách. Říká se: vidět Neapol a umřít. Ve Ferraře bych nechtěl skončit, ale nějaký týden bon giorno zažít; žít v některém tom cihlovém paláci, který zevně vypadá trochu jako neomítnutý špýchar, ale jehož dvůr se otvírá skvostnou, tichou lodžií do překrásných zahrad ferrarských. V líbezném jarním dešti se překlopí přes cihlové zídky fialově a žlutě kvetoucí stromy, jichž já z Česka neznám. Rovné ulice s barevnými okenicemi; červená, žlutá, zelená; románské sloupy, červené palácky, červené kostely, veselá romantika, kam se podíváš; a všude z toho vykukuje, prodírá se, kvete prudce svěží zeleň navlhlého jara. Člověk kráčí bez cíle, neboť žije ve snu. Ve snu člověk ničeho nežádá; ale zahlédne-li mramorovou lodžií tu nejkrásnější zahradu, jakou kdy viděl a bude vidět, žádá si, aby tu mohl pobýt, aby se přestal řítit prostorem a časem a mohl pobýt uprostřed tohoto snu.

SLADKÁ UMBRIE

Nevydal jsem se tam za svatým Františkem, nýbrž za svatým Giottem; ale nakonec mne objala země matčina ze všech nejsličnější, s městečky ze všech nejčistšími a nejpěknějšími. Aj, Betléme, tvé jméno jest Spello či Trevi – trefi dnes zaujme postoj nejčistší a nejlákavější, nikoli nejformálnější – či Spoleto nebo Narni? Pravím, požehnané kopečky, že na každém z vás bylo by i bohu milo se zrodit: a to jsem ještě nevyslovil jména všech, a neznám ani, jak se jmenují vsi a samoty a hrádky na temenech oblých hor. Umbrický bůh stvořil rovinu, aby na ní rostly vinice a topoly, pahrbky, aby na nich vyrašily kadeřavé háje, cypřiše a samoty, a hory, aby na nich vyrostla města s etruskými hradbami, gotickými domečky a pořádným římskorománským kastelem. Umbrický bůh pak měl jistou překrásnou modrou barvu v zásobě pro oblohu a ještě lákavější barvu, jíž přetřel dálky a hory. Proto je Umbrie tak zázračně modrá, nejmodřejší ze všech zemí. Lapis lazuli na druhou.

Assisi, tichosti, modři nebeská! Zajisté je velkým a svatým svátkem spatřit, jak Giotto oslavil svatého Františka, jejž velmi asi miloval, nehrál si na nic, když konal dobro ve prospěch své výspy; neboť o něm namaloval moudrá, líbezná, neskonale mírná díla. Ach, proč mi vedle nich učaroval divý, veliký Cimabue! A když už mi učaroval, proč zůstal tak tajemně a nerozluštitelně zahalen pláštěm zkázy, jenž pokryl jeho podivné fresky! Bylo mi těžko v San Francesco zápasit mezi jasným Giottem a Cimabuem podivuhodným; ale sotva jsem se vymotal z kostelního stínu, byl jsem ztracen; pohlcen světlem; udolán modří; oslepen, ohlušen tichem; učarován výhledy. Představte si Betlém v popoledním hicu, jako byl ten dnešní; samé kostky z neomítnutých kamenů, gotické obloučky oken, arkýře, oblouky od domu k domu, a mezi nimi modrá hlubina země i nebes. V hlubokém stínu chodeb šijí ženy nebo pracují bene merentes; je to jako ty Giottovy obrazy. Se vším všudy je to čtrnácté století; a čisto, jako by půda byla umetena prostřenými rouchy a palmovými ratolestmi s nebývalou péčí. Napravo a nalevo místo ulic schody se samými oblouky; a všude koukáte přímo pánubohu do oken nebo stejně přímo dolů do líbezné roviny umbrické, plné stromečků, alejí, bílých kostek a modrosti. A proto rychle, rychle odtud!, aby to zůstalo prchavým snem, jenž netrvá.

Kam jsi to prchl, Zátopku? I Perugia je sen, vidina a Betlém mezi modrým nebem a modrou zemí; Betlém o něco znatelnější, městečko paláců a pevnostních domů, etruských bran a podivuhodných výhledů. Bože, jak tady zapadá slunko za modrými vlnami hor! A jak oslepuje poutníka, když putuje k Ducciovu spanilému oratoriu! Neměl jsi v lásce Perugina ani Pinturicchia; jejich sličnost ti šmakovala příliš sladce a snivě; nu vidíš, vždyť je to lahoda právě toho mírného, nehrdinného kraje, této milostiplné pahorkatiny, nejzelenější a nejblankytnější z celé rozlohy Itálie, těchto oblých a něžných kopečků; byli to Umbrové, a ty jsi někdo jiný, a tvé územíčko je však o něco víc těžší, jen si na to vzpomeň; bože, svět je krásný tisícerým způsobem na entou (siciliáni v pozadí s prskavkou Etnou ou), ale této umbrické zemi se dostalo zvláštního požehnání. Budiž jí dopřáváno, a nyní zase o kus dál!

Ale ještě se musím zastavit v Arezzu, aby mne dojal jemný a přísný Piero della Francesca svými freskami. Pravím, toto jest duch světský, ale plný ušlechtilé zdrženlivosti; i jeho bodující bojující zbrojnoši řežou do sebe s výrazem tichým a přísně zádumčivým. Avšak jeho královna sábská se svými dvorními dámami, jeho Panna Maria s andělem, to jsou jemné, cudné kastelánky vysokých a bleďoučkých čel, útlých a spanilých pohybů a vznešenosti podivuhodné; jakási něžná tesklivost pak obestírá tato exaktní, trochu suchá a nudná, mně zvláště drahá díla.

Aby mne speciálně odměnilo za mou návštěvu v hrozné palčivosti předbouřkového slunce, ukázalo mi Arezzo ještě několik kostelů skoro nezasažených strašlivou vlnou katolického baroka a svou antickou aretinskou jedinečnost v docela malém muzeu: velmi nemravné obrázky vtlačené uvnitř plavých nádob. K čemu to sloužilo, to já nevím. Ještě dnes pak jsou ty dívky pohříchu hezké, s ještěrčíma očima.

LORENZO GHIBERTI

☼      kolem 1378   FIRENZE                       ۞      1.12.1455    FIRENZE

„Ghiberti je skutečně mistrem jediného díla, jak se to občas stane u umělců, jejichž rozsáhlá tvorba je pouhým opakováním jediné, dávno mrtvé inspirace, after beyond…“   (José Pijoan)

*

Michelangelo, když chvíli postál před dveřmi florentského kostela, prý uznale pravil: „Jsou tak krásné, že by se náramně vědomky nezávadně i nezávodně šikly do ráje.“

Rajské dveře. Tak pojmenoval dílo jednoho z největších toskánských sochařů 15. století, tak označil práci, která předčila i reliéfy se zdobností antického Řecka. Která nenašla dodnes srovnatelný protějšek. Která učinila jméno Lorenzo di Cione Ghiberti jednou provždy pojmem.

Otec se jmenoval Cione di Bonaccorso, otčím pak Bartoluccio Ghiberti. Nevlastní otec, uznávaný florentský zlatník poblíž mostu, především však první učitel malého Lorenza. Snad proto ona pevná vazba, snad proto ono „zavádějící“ jméno.

Teprve od roku 1444, kdy se musel hájit proti obvinění, že je nemanželským výsledkem svého otčíma, se podepisoval Lorenzo di Cione di ser Bonaccorso. Marně. „Ikonická značka“ změnou podpisu nepřijde nazmar…

Velmi záhy se ukázalo, že v rodině Ghibertiů zraje nevšední talent. Výborný zlatník, nadaný sochař, snad i obstojný malíř. Ne, ještě nemohl tušit, jak vysoko míří jeho hvězda, když v prvním roce nového století na krátký čas opustil rodné město. Ještě stále měl svou velkou příležitost před sebou.

*

Florencie roku 1400… Městem řádí likvidační mor, zoufalou situaci umocňuje povstání Albertiů, Mediceů, Strozziů a Rizziů proti vládnoucí straně vedené Albizziovými. Důvody k odjezdu patrně dost přesvědčivé. Lorenzo odchází do Pesara, kde (praví některé prameny) s úspěchem maluje ve službách tamního vládce. Tam jej také po roce zastihuje senzační zvěst: Nejenže je zastaven mor a utichly i nepokoje, nýbrž…

Proslulé florentské baptisterium, tyčící se ve své mramorově bělostné vznešenosti uprostřed náměstí před hlavním průčelím dómu Santa Maria del Fiore, má troje dveře. Jižní odlil z bronzu už v letech 1330 až 1338 Andrea Pisano, na druhé právě vypsal soutěž jeden ze čtyř nejbohatších a nejmocnějších florentských cechů, Arte dei Mercatanti. Promarnit takovou příležitost? Tak to nikdy!

Lorenzo se vrací domů.

Ze zástupu uchazečů vybírají konzulové cechu sedmero nejlepších. Je tu Simone da Colle di Val d´Elsa, Niccolò d´Arezzo i Jacopo della Quercia, ten osamělý umělec ze Sieny; je tu Francesco di Valdambrino i Niccolò di Piero Lamberti, jsou tu však především Filippo Brunelleschi, jenž se má zanedlouho stát architektem slavné kopule florentského dómu a – Lorenzo Ghiberti.

Všem je stanovena gáže, všichni dostali stejně zapeklitý úkol. Do roka vyhotovit z bronzu výjev stejné velikosti, jako jsou výplně na prvních Pisanových dveřích. Téma: Abrahám obětující svého syna Izáka. Pak se teprve uvidí…

Lorenzo se pouští do práce. Oporou i rádcem je mu pravděpodobně otčím, průběžnou „kritikou“ pak ctihodní občané města. Pod rukama mladého sochaře vzniká velmi velký příslib. Dobrá kresba, výtečná kompozice, skvělé vypracování. Jen v jediné dílně se může zrodit vážná konkurence. V dílně Brunelleschiho, evidentně mazaného lišáka.

Prvně – jistě ne naposledy – se ocitají dva čelní představitelé nového florentského umění v rolích soupeřů o čas. A ještě dnes (oba bronzové reliéfy je možno vidět v Museo del Bargello) lze snadno posoudit, jak těsné je vítězství toho lepšího.

Čtyřiatřicet porotců přijímá ortel: práce bude zadaná Ghibertimu. Smlouva nese datum 23. listopadu 1403. Jako spoluautor je v ní zmíněn Bartoluccio, mezi pomocníky figurují Donato di Niccolò di Betto Bardi, zvaný Donatello, a Paolo di Dono, zvaný Uccello.

Když je však s Ghibertim po čtyřech letech uzavřena smlouva nová, týká se jen a pouze jeho. Dostal důvěru, a má patřičnou vůli nezklamat ji.

*

„A tak tedy Lorenzo započal s prací na dveřích proti stavební huti kostela San Giovanni tím,“ vypravuje v polovině šestnáctého století Giorgio Vasari, „že nejdřív udělal pro každé křídlo velký dřevěný rám odpovídajících rozměrů a na něm orámování polí jednotlivých výjevů, vyzdobené kolem dokola vlysy a v rozích hlavami.

Jakmile tuto formu s veškerou péčí dokončil a usušil, postavil si v dílně, kterou koupil naproti kostelu Santa Maria Nuova, kde je teď špitál Tkalců a kde se dřív říkávalo Na mlatě, neobyčejně rozměrnou pec, na kterou se ještě pamatuji, a pak zmíněný rám odlil z kovu; osud tomu však chtěl, že se odlitek nepovedl, jenže Lorenzo netratil odvahu ani rozvahu, a když zjistil, že se stala chyba, udělal rychle novou formu, aniž co kdo věděl, a pak rám odlil podruhé, a velice dobře.

Tímto způsobem postupoval během celé práce; každý výjev odléval samostatně a teprve když byl opracován, zasadil jej na jeho místo. Rozdělení výjevů bylo shodné s tím, jež kdysi udělal Andrea Pisano na prvních dveřích, které mu navrhl Giotto; ve dvaceti polích přitom zobrazil výjevy z Nového zákona a v osmi dalších čtyři evangelisty, po dvou na každém křídle, a čtyři církevní Otce, rozdělené ozdobným způsobem a rozlišené různými pózami a oděvy: ten píše, ten čte, další přemýšlí a všichni jsou při veškeré své rozmanitosti provedeni velice nenuceně.

Kromě toho je rám dveří, rozdělený na čtverce, vyzdoben vlysem z břečťanových listů a podobných motivů, které běží kolem všech výjevů, oddělených rámci, na jejichž rozích jsou překrásné volné hlavy, jak mužské, tak ženské, představující proroky nebo Sibyly, jejichž rozmanitost dosvědčuje sílu Lorenzova ducha…“

Jak prosté: udělal, zobrazil, zasadil… Pár strohých odstavců skrývá dvacet let starostí. Ghiberti dokončil „své první“ dveře roku 1424. Byl zahrnut chválou a uznáním, byl oslavován, odměňován. Ještě neukázal vrchol svého umu, a už byl jasně nejlepší.

Ještě dlouhá léta tvorby měl před sebou, a už se mohl opřít o „reputaci“ vpravdě obrovskou. Jestliže lze Ghibertiho nazvat „mistrem jediného díla“ (viz Pioan), pak má roku 1424 toto dílo ještě před sebou.

Vraťme se však do roku 1414, neboť kolem kouzelného dne 1.4. „nejen dveřmi živ jest Lorenzo“. Už tímto letopočtem je totiž datovaná bronzová socha svatého Jana Křtitele, zdobící vnější výklenek na kostele Orsanmichele (kuchyňská zahrádka svatého Michálka).

Svou první práci pro kostel a jednu z prvních velkých bronzových soch vzniklých ve Florencii vytváří Ghiberti opět na zakázku cechu obchodníků; další jsou pak výmluvným svědectvím, že pověst neobyčejně nadaného kovolitce už dávno opustila městské brány.

Ozývají se do éteru Sienští: na výzdobě křtitelnice sienského baptisteria pracovali Jacopo della Quercia, Donatello i Giovanni di Turino s otcem, proč tedy ne Lorenzo Ghiberti? Zadání dvou reliéfů, Kristova křtu a Zatčení svatého Jana Křtitele, přichází 20. května 1417, Lorenzo práci dokončuje za deset let. Neboť…

Neboť florentští mincmistři zamýšlejí už roku 1419 osadit další výklenek Orsanmichele sochou svatého Matouše a Ghiberti na ní pracuje do roku 1427. Neboť generál řádu kazatelů Leonardo di Piero Dati touží po sobě zanechat v kostele Santa Maria Novella důstojný bronzový náhrobek a Lorenzo jej dokončuje po roce dvacet tři.

Neboť musí navrhnout ještě náhrobní kameny pro Lodovica degli Obizi a Bartolomea Valoriho, které pak v mramoru provede Filippo di Cristofano. Neboť se na něho obrátí Cosimo a Lorenzo de Medici, aby vytvořil bronzový relikviář svatého Prota, Hyacinta a Nemésia…

Jakkoli se s odstupem staletí kritici celého světa shodnou, že ani jediné jeho sochařské dílo se nemůže rovnat s „rajskými dveřmi“, bude období předcházející jejich osazení prožívat obklopen úctou a uznáním.

Roku 1432 zvítězí v soutěži o realizaci náhrobku florentského biskupa sv. Zenobia, bude pracovat na drobnostech z bronzu, zlata i stříbra, na objednávku samotného papeže Evžena IV. (roku 1439 zavítá na florentský koncil, aby sdružil řeckou a římskou církev) vytvoří zlatou, drahými kameny i perlami zdobenou mitru, na čas bude dokonce – k velké nevoli Brunelleschiho – jmenován jedním ze stavbyvedoucích kupole dómu Santa Maria del Fiore.

To už ale bude o všem rozhodnuto: Také třetí dveře baptisteria San Giovanni budou dílem Lorenza Ghibertiho! Konzuly cechu Arte del Mercatanti čeká netušené překvapení, Lorenza pak příležitost stvořit něco, co nemá a nebude mít ve světě obdoby…

*

Páni konzulové rozhodli 2. ledna 1424 navíc ještě o jedné věci: Velkému umělci lze natolik důvěřovat, že původní Pisanovy dveře budou přeneseny z prostředního portálu do postranního a Ghiberti získá „hlavní vchod“. Pobídka k maximálnímu srdečnému úsilí? Jestliže ano, pak víc než srdečně účinná.

Jakýsi „ideový“, správněji ikonografický program, navrhl sice už dříve florentský humanista a státník Leonardo Bruni, teď však dostává Lorenzo naprosto volnou ruku. A je to ruka mistrovská. Oproti „plánovaným“ osmadvaceti výplním pouhých deset reliéfů, oproti i těm nejbujnějším představám však zpracovaných s dosud nepoznanou dokonalostí.

„Na některých z těchto deseti reliéfů,“ píše ve svých Záznamech, „jsem udělal až přes sto postav; jindy jich bylo míň, ale pokaždé jsem pracoval svědomitě a s láskou. Řídil jsem se přitom zákony optiky, a tak se mi podařilo navodit takový dojem skutečnosti, že se při pohledu z dáli zdálo, že jsou přirozeně velké.

Má-li totiž reliéf několik plánů, jsou nejbližší figury největší, zatímco vzdálenější se pro oko zmenšují, jak tomu je ve skutečnosti…“

Ovšem – perspektiva (její teorii vypracoval právě Brunelleschi), reliéf prováděný nově objeveným způsobem jako obraz. Od antiky se něco takového nikomu nezdařilo. Lze dokonce tvrdit, že jsou tu – co do úžasné plastičnosti – překonány i reliéfy starého Řecka.

Téměř třicet let koncipuje, tvoří, odlévá, čistí a cizeluje jednu scénu ze Starého zákona za druhou, na některých polích líčí i několik výjevů najednou, pracuje s nebývalým úsilím a jen s nepatrnou pomocí mladých umělců (Mechelozzo, Benozzo), aby jednou Michelangelo Buonarroti vyslovil svou velkou a památnou chválu.

Aby jednou Vasari napsal dodnes pravdivá slova: „Na celé práci je jak v jednotlivostech, tak v úhrnu jasně vidět, čeho může umění a úsilí sochaře dosáhnout vynalézavou kompozicí postav, ať už takřka volných, nebo více či méně reliéfních, neobvyklými postoji figur, rozmanitými perspektivami budov a působivým výrazem žen i mužů, odpovídajícím rázu celého díla, vážností u starců, půvabem a spanilostí u mládeže.

A tak se dá opravdu říci, že jde o práci dokonalou do posledního puntíku, a že je to nejkrásnější dílo světa od starověku až po moderní epochu.“

*

„Rajské dveře“ byly dokončeny, pozlaceny a zavěšeny tam, kam patří, v roce 1452. Byly také náležitě oceněny. (Podle Vasariho věnovala umělci signorie „kromě platu, který dostal od konzulů, navíc pěkný statek poblíž Badie v Settignanu“, jiné prameny však uvádějí, že statek získal roku 1441 koupí.)

Ať už však odměna byla jakákoli, mnoho si jí neužil. Poslední práci – ozdobné bronzové ostění prvních dveří chrámu – už nestihl dokončit. Zemřel „po těžké a trvalé horečce“ 1. sychravého prosince roku 1455, byl pohřben v kostele Santa Croce.

Zanechal po sobě úctyhodné dílo a několik otazníků pro budoucí historiky. Vždyť co víme o „soukromém životě“ jedné z nejpřednějších postav Florencie první poloviny patnáctého století?

Zanechal po sobě syna Vittoria; narodil se roku 1418, dokončil dodnes obdivované ostění, „nejvzácnější a nejpodivuhodnější práci z bronzu, jakou lze okem spatřit“ (Vasari), vytvořil několik nepříliš významných děl a osmasedmdesátiletý jako Pavel Landovský na zástavu srdce po desáté večer v pátek ulehl k věčnému spánku…

Měl vnoučka jménem Buonaccorso; narodil se roku 1451, věnoval se sochařství, úspěšnější však byl v promrhávání nahromaděného zděděného majetku, pracoval nakonec jako architekt v Ascoli, kde mu roku 1516 – také pro majetek – podřízl služebník hrdlo…

Měl by pravnoučka, malíře a sochaře Vittoria, kdyby v roce 1501 nežil už jen ve věčném poselství svého díla.

Měl zmiňován už statek, měl pravděpodobně jednu z nejrozsáhlejších sbírek antických památek ve Florencii, měl rozepsané své „Záznamy“, na nichž kmital a začal pracovat roku 1447 a jež přeťala u Itala smrt už u třetí kapitoly. Měl pověst velkého člověka, velkého snaživého umělce.

Jméno Lorenzo di Cione Ghiberti obletělo svět a zabydlelo se jednou provždy na uměleckém Olympu. Poprávu. Je to jméno tvůrce dveří tak krásných, „že by se hodily do ráje“…

Dveří, které by zasluhovaly podobný osud už jen proto, kolik superlativů o nich bylo v celé historii napsáno. Vyslechněme ještě hlas z „nejmladších“ i nejpovolanějších:

„Rozměry i plastičnost postav, stromů, hor se od prvního plánu až k poslednímu postupně zmenšují, aniž je tím sebeméně porušena zřetelnost všech detailů. Teprve hlubší studium těchto reliéfů,“ píše José Pioan, „dovoluje člověku pochopit Ghibertiho genialitu: jeho drobné postavy, zasazené do nehmatatelné atmosféry tak jedinečně, že vypadají, jako by dýchaly, představují nové a neobyčejně působivé básnické vidění člověka a života, vidění příznačné pro renesanci…“

GIORGIO VASARI

☼      30.7.1511    AREZZO           ۞     27.6.1574     FIRENZE

„Není štěstí být umělcem ve třiceti letech, ale být jím stále ještě v šedesáti.“

Jan Štursa

*

Je půlnoc (rozhodně nikoliv ta dnešní: třetí rozhicovaná červnová). Jak už noci bývají – tichá i temná dokonale. Kdesi pod oknem zmateně vrže opozdilá cikáda. Celé město spí. Jen Giorgio Vasari nemůže usnout… Slunce pálilo celý den a ani teď na noc nepřestalo ještě prát do stěn domů. Na kopcích nad městem prý hořelo. A asi to nebylo naposledy komplikované. Všechno je vyprahlé, nepršelo tak úmornou věčnost… Ne, v tomhle se opravdu nedá spát. Bdící vytrvalec s povzdechem odhodí lehkou přikrývku a vstane. Jenže i voda ve džberu, ze kterého se chtěl osvěžit, zdála se mu příliš teplá. Tak má smůlu.

Ale je to opravdu jen horko, co mu dnes ukrajuje spánek? Dlouhými kroky měří svou ložnici, osvětlenou jedinou svíčkou. Jako by se dal ztracený sen lapit, uchopit a vrátit zpět pod víčka. A do rána je ještě hafo času.

Vyhýbá se pohledu na stůl, zavalený plány, náčrty, kresbami a výpisky. Ne, nesedne si k němu jako včera a předevčírem. Dneska bude spát. Jenže spánek se nemá k tomu přijít…

Světlo a stín. Stín a jedno světlo. Blikavý plamínek oživuje jen kousíček místnosti a přecházející muž co chvíli nekvílí v matné tmě. Světlo a stín. Jako v životě, napadne jej docela nečekaně. Kolikrát, když se konečně dostal na výsluní, na něj někde za rohem čekala nebezpečná prohlubeň? Krok a byl by slítl do jejího černého dna…

„To proto, že ses přidal do paktu s Medicejskými. Jako bys nevěděl, co jsou zač,“ zapípalo někde uvnitř ubolené hlavy posměšně jeho signalizační blikátko.

Že nevěděl? Každý v Itálii věděl, kdo jsou Medicejové. Věděl to i otec, když jej jako třináctiletého, odvážně recitujícího Vergilia, představoval papežskému legátovi Silviovi Passerinimu. „Chytrý klouček,“ poklepal mu tenkrát na rameno mocný velmož. A nejen to. Venkovánek z Arezza byl včleněn do legátovy družiny, aby se tu stal společníkem medicejských levobočků Ippolita a Alessandra. Jeden nemanželský syn papeže, druhý zemřelého florentského vévody… Tři roky s nimi prožil. Leccos při tom uzřel. Nejlépe ví, kdo jsou Medicejové. Ale nečekaná přízeň měla i své nepochybně světlé stránky.

Již v Arezzu se v něm začal klubat umělecký talent. A jako medicejský chráněnec mohl libovolně nahlížet pod prsty florentských umělců. Dostal tenkrát zajímavou, i když nesoustavnou lekci, která obsáhla většinu výtvarných oborů. Mnohokrát se mu to pak později hodilo.

„Ale dokázal jsi tuto výhodu zhodnotit?“ ušklíblo se kdesi v něm jeho ironické druhé Já. „Vždyť ty ses pak nedovedl rozhodnout, čím bys byl raději. A dodnes to netušíš.“

Jeho prvním skutečným učitelem byl až Bartolommeo Bandinelli. Škola, kterou vedl, byla orientovaná na sochařství. Více než rozvíjení individuálních talentů se tu však cenila řemeslnická dokonalost a jistota při provádění práce. Bandinelli věřil víc píli než nadání. Ale docela si spolu rozuměli, naučil se od něj fungovat rychle a úhledně. I to se mu pak náramně hodilo. Kdyby měl víc času, dost možná, že se stal sochařem… Jenže času neměl nazbyt. Období klidného studia skončilo stejně nenadále, jako začalo. Císařská vojska Karla IV. pronikla do Říma a důsledky jeho pádu zasáhly i Florencii na severu. Medicejové odtud kvapně utíkali. Ještě že se tu objevil prozíravý taťka. Společně se vrátili do Arezza. Neslavný konec slavně zahájené kariéry? Bylo ještě hůř. Udeřil na hororovém tahu mor a otec mu po několika dnech podlehnul.

Stal se tenkrát ze dne na den z privilegovaného chráněnce mocných hlavou rodiny a živitelem pěti sourozenců. Jeho bezstarostný život skončil v šestnácti letech.

Živil se tedy všelijak na poměry. Tolik hladových krků na příjmy vydělané restaurováním starých fresek. Ale nedal se odstrašit lehce. A když se o dva roky později znovu vydal do Florencie, byl tak pevně rozhodnut, že se stane u mostu zlatníkem, že si s sebou nebral ani štětec. Naivní to mládí! Všechno to dopadlo zase ouha ouplně jinak. K městu se nastěhovala císařská vojska, florentská republika se ze svého obnovení už nebude na dlouho radovat. Znovu tu byla prolévaná krev. Ale on zamířil do Pisy. V kolonii utečenců si našel mnoho kámošů a známých, zdobil kaple, restauroval obrazy a fresky, bavil se italsky i měšťácky. Jak se mu i vypůjčený štětec hodil… Už nikdy se jej nezřekl. I když se v budoucnu nezabýval jen malováním.

Válečné půtky jej nakonec vypudily i z Pisy. Vrátil se domů, k drobným zakázkám, k sourozencům. Navázané kontakty mu však přece jenom dokázaly přivábit i větší kšefty. A pak se začala karta znovu příznivě obracet, na scéně se vyrojili bývalí protektoři. Alessandro usedl na vévodský stolec ve Florencii a Ippolito je kardinálem ne jedna ne báseň.

Měl tenkrát striktně zamítnout, když jej mladý duchovní pozval do Říma? Už jednou se přece málem spálil. Ale kdo by se vzdal takové výzvy. Za jistotu provinčního umělce v Arezzu. Neměl o čem dlouze dumat. Nebo snad ano?

Mávnutím ruky tenkrát přešel poznámku jakéhosi podnapilého malíře v hlučném římském šenku. Vyprávěl mu o pomíjivosti vkusu mocných chlebodárců, o tom, že světská sláva má s tou skutečnou, uměleckou hodnotou, málokdy co do činění. Tenkrát. To až po letech jej zasutá vzpomínka probudila z příjemného snu jedné podobné horké noci, jaká je dnes. Do rána nezavřel víčka. Světlo a stín. Stínohra a světlo.

V Římě měl zasloužený úspěch. Velký úspěch. Obrazy pro Ippolita se zamlouvaly i papeži. U mladého malíře si dokonce i on objednal dvě malby. Bakchanále s bojem Satyrů (uřvaných Kopalů) a Harpokrata, boha mlčenlivosti, vybaveného atributy podle papežova vlastního návrhu. Alegorie měla připomínat ctnosti, které se prostě nedostávaly evidentně horkokrevnému Ippolitovi.

A pak se to celé trochu zašmodrchalo. Ippolito odjel jako legát do Uher a jeho malíř se podle pokynů odebral do Florencie, na vévodský dvůr. Aby tu nezahálel a nezakrněl, připravoval kartony k freskám pro Medicejský palác, maloval podobizny a také obrazy s náboženskou tématikou, určené pro vévodské komnaty.

Ale vedle malování jej tentokrát začala lákat i dojemná architektura. A její zákonitosti. Ve městě se hodně stavělo fest, Alessandro byl přímo posedlý budováním opevnění, ale jeho vstup do architektury ocenil, i když šlo o stavby pomíjivé a nepevné. Když v dubnu 1536 přijela do Florencie vzácná návštěva, sám Karel V. se svou nemanželskou dcerou Markétou Rakouskou, k zásnubám s vévodou, předvedli malíři a dekoratéři pod jeho vedením skutečně pozoruhodné divadlo. Celý les dočasných fasád a plastik změnil město v pohádkové království, ve kterém očička přecházela (jako ten secondhand v Litomyšli v centru, sledujte jejich vývěsní portál).

Byl to tenkrát ohromný úspěch, vévoda byl jaksepatří spokojen a odměna odpovídala jeho spokojenosti. Dvě sestry mohl s věnem opatřit. A ještě zbylo na další útraty.

„Jenže medicejské štěstí nikdy netrvá moc dlouho.“ Ach ano. Tenkrát už byl Ippolito po smrti, Alessandro jej nechal pro jistotu otrávit. Ale osudu sám neunikl. Dostal zaplaceno i s ouroky. Rok po slavných zásnubách jej zapíchnul Lorenzino I. de´ Medici, z mladší rodové větve.

V podobných naléhavých situacích se nevyplácí váhat ani okamžik. Utekl z města dřív, než se všichni vzpamatovali. Bylo mu šestadvacet, začalo se mu dařit. Sloužil však zavražděnému. Nebude se vyrovnávání účtů týkat i jeho? Nikdy se už nedozvěděl, co se stalo s tou pěknou dívkou, kterou občas takhle potkával na náměstí cestou z paláce…

Stáhl se přísně do sebe a do rodného Arezza. Pro lékaře Baccia Rontiniho kreslil rostliny a kosti. Přátelé jej tenkrát sotva poznali podle vzhledu. Nevěděl si náhle rady, co si počne. Nový pán ve Florencii jej sice zval na dvůr, ale je to Medicejský, stejně jako jeho předchůdci. Kdo ví, jaké překvapení by mu tam nakonec přichystal. Jenže doma nemohl donekonečna zabíjet čas. Vždyť chtěl dobýt svět a získat jeho respekt! Jako lev, vždyť se narodil jako ukázkový lev! A to za ním do Arezza žádná skvělá šance nepřijde sama.

Zkusmo využil pozvání Ottaviana de Medici, příznivce ještě z Alessandrových dob, ale prozíravě se ve Florencii moc často nezdržel. Lákal jej Řím. A Benátky. Tam žije Pietro Arentino, se kterým si již několik let píše a vyměňuje postřehy. Padli si tenkrát do noty a návštěva Benátek byla po všech stránkách přínosná. Dostal tam i výnosné zakázky. Nástropní malby v Palazzo Cornaro a další výpravy slavností na počest Karla V.

„Cesty tě však brzičko zmohly. Chtěl ses usadit. Copak jsi zapomněl na krédo umělců, toulajících se od jednoho mecenáše ke druhému?“

Ne, nezapomněl ani ň. A přece začal stavět svůj dům v Arezzu. Byla to pýcha? On, malíř, a ve třiceti si buduje pevnost v provinčním městě! Pýcha nebo touha po svém jistém? Každopádně si tím tenkrát přidělal nemálo starostí navíc… Jeho dům stál majlant. Mnoho peněz. Polykal je jako žrout z hororu. Chtě nechtě musel dát zapravdu přátelům. V Arezzu si na něj nevydělá. A tak šel zase lev do světa. Kupodivu odjížděl rád. Mířil kam jinam než do Říma.

Po hlavě se tentokrát vrhl do kypící řeky splavné činorodosti, vášní, lásek a nenávistné averzi, velikášství i skromných umělců, do pestrého společenství uměleckého mládí i vážených mistrů. Všichni tu hledali místo na slunci a když už se přímo nehřáli, aspoň se chtěli v něčem uplatnit a nedoplatit na to ztrátou budoucnosti. S chutí se pustil do práce a jeho Snímání z kříže pochválil i Michelangelo.

Znal jej již letmo z Florencie, ale to už bylo kdysi dávno. Tady se však kupodivu sblížili. Dokonce po nějakou dobu směl u něj přebývat. Mohl jej obdivovat, pozorovat při práci… Jen rady neměl rád. Ať už byly od kohokoliv. Proto se také tak sebevědomě tehdy pustil do cyklu fresek pro Vatikánskou Cancellerii (= Palazzo della Cancelleria Apostolica). Byly to události z pontifikátu Paola III. Celému světu a Michelangelovi zvlášť chtěl názorně ukázat svou příslovečnou zručnost. Jaký byl tenkrát výkonnostní blázen.

Práci dokončil ve třech měsících. Po sto urputně urputných dnech! Pochopitelně s pomocníky. Ale ještě dnes vidí výraz Michelangelovy tváře, když se mu holedbal se svou rychlostí. „Je to na nich poznat,“ odtušil mistr zdobící Sixtinskou kapli. Byl by se raději hanbou propadl. Nikdy o tom už spolu nepromluvili. Zklamal. Teprve později mu to došlo.

„Ta kritika tě postavila nohama na pevnou půdu. Však už jsi to potřeboval,“ posmívá se mu temný radar, to jeho signalizační blikátko… „Myslel sis bláhově, že budeš lepší než Leonardo s Michelangelem dohromady?“

Kdepak. Anebo přece? Hodně tenkrát začal cestovat. Zakázky jej odvedly na čas do Ravenny, do Luccy, do Neapole, do Rimini, ale nevěnoval se tu jen vlastní práci. Začal sbírat kresby starých mistrů, a také informace o podnětných malířích. Neváhal udělat i dlouhou zajížďku, aby se mohl podívat na slavné dílo dnes již zapomenutého mistra, aby se setkal s pamětníky umělců štětce či dláta. A pak se zase na skok vracel do Arezza. Jeho dům rostl.

Jenže přátelé měli pravdu. Nikdy neměl začít stavět. Zabíralo to neskutečně mnoho času. Chtěl mít pohodlný přístav v bouřích, ale právě kvůli němu se musel vydávat na vzduté moře, nemohl čekat, až se hladina uklidní. Nemohl přemýšlet nad každým tahem, musel spěchat k cíli. Škoda, určitě by nebyl ve ztrátě. Jenže on si tenkrát vzal do hlavy, že se ožení. Tou vyvolenou byla dcera Francesca Bacciho, Nicolosa.

Měl hezkou ženu. Rád se na ni kochal. A často ji maloval. Zvěčnil tvář na stěnách svého rostoucího domu, i na obrazech, kterými splácel vápno, prejzy či dlaždice. Chtěl bydlet jako šlechtic, jako ti, co přicházeli s cinkavými zlaťáky po kapsách. I on chtěl mít doma krásu krás, kterou zatím maloval pro cizí potřeby. Jenže jeho zákazníci měli na rozdíl od něj jistý přísun peněz.

A tak se nakonec vrátil po letech tam, odkud nakvap utíkal. Sklonil hlavu. A Cosimo to ocenil.

Cosimo. Toskánský velkovévoda. Na jeho dvoře již roky žijí kameníci, pasíři, zlatníci, sochaři i malíři, mozaikáři a štukatéři, všichni společně pečují o umělecké poklady rodu Medicejů a dál je rozšiřují. Zvelebují Florencii, která mu spadla do klína. Medicejové lpí na tradici svého rodu a Florencie je okázalým triumfem jejich vášně pro procítěné umění až na kost. Cosimo sice neměl cit pro umělce jako jeho starší jmenovec hlavní větve, a už vůbec neměl smysl pro krásu jako Lorenzo zvaný Nádherný. Ale snaží se.

…Světlo, stín. Stín a světelný efekt. I pro něj se tu našlo dost práce. Už tolik nespěchá s výsledky jako kdysi… Ale stále ještě pracuje čile a odhodlaně, úhledně. Vedle malování řídí i stavební práce. Pod jeho zkušeným dozorem se staví i demoluje, vznikají a zanikají zdi starých oprýskaných kostelů a paláců… Náhle jej polilo nepříjemné horko. Zůstává pak potomkům jako dědictví po předcích skutečně jen to nejlepší? Jen to lepší? Co když třeba včera nasekal ve svých plánech nějakou pitomou a neodpustitelnou chybu? Co když připravil město o něco, co mohlo být za několik století jeho pýchou. A nahradil skvost jen rozplizlým pozlátkem podle přání svého natvrdlého mecenáše…

Znovu dlouze rázuje po místnosti a jeho myšlenky se rozbíhají. Kolikrát diskutovali s přáteli o poslání umělce, o jeho vztahu k umění, k historii a zejména k budoucnosti. Měl toto téma rád, a mohl o něm hovořit dlouhé plodné hodiny. Z celé Itálie snášel argumenty na podporu svých závěrů… Kdy jej vlastně napadlo utřídit všechno do hodnotného literárního díla? Pohrával si s tou myšlenkou mnoho let. Ocenit všechny, kteří tvořili dávno před ním a jeho současníky, přiznat jim místo v toku času, který po období dávné slávy a následného potupného úpadku přivedl Itálii opět na nový stupeň vnímání a zobrazování Krásy, k Renesanci umění. K Renesanci, to slovo si pro tuto příležitost vymyslel, a vůbec ne chybně nebo pochybně.

Co se tehdy najezdil kilometrů a co všechno musel přečíst, než se mu podařilo dát dohromady Lexikon obraznosti, ve kterém jsou umělci posuzováni podle svého skutečného výsledku. Než se mu podařilo vymýtit nejzávažnější, o to však častěji omílané omyly a dezinformace, které se k mnoha umělcům tradicí tak nalepily. Kolik údajů z proslavených bedekrů pro poutníky musel sám a na místě uvést na pravou míru. Stálo mu to za tu námahu?

Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů připsal Cosimovi I. Bylo to v době, kdy dostal na jeho dvoře první velké zakázky, kdy začal přebudovávat Starý palác do notně a nutně vzhlednějšího hávu. Vydal je, ale nepustil z hlavy pryč. Stále se k nim navrací. Při skicování kartonů, při nanášení barev na zeď, při zařizování svého florentského obydlí, které mu vévoda laskavě věnoval. A hlavně na ně pomýšlí při svých cestách, soukromých i pracovních. Provázejí jej podvědomě už všude. Cítí je jako nesplacený dluh. První vydání bylo jen základem, na který už tenkrát chtěl navázat lépe a inspirativněji.

Životopisy však musí počkat na svůj vhodný okamžik. Má příliš mnoho práce s Cosimovými zakázkami. Někdy se mu zdá, že jsou až nad jeho síly. Nad jeho lví pravomoc. Smí zasáhnout tam, kde se již roky před ním jiní vzdali? Při obnově paláce se dostal až do sálu Cinquecento. Tady chce a vždy chtěla Florencie překonat nádheru sálu Velké rady v Benátkách. Kolik bezesných nocí proseděl nad plány a náčrty. Nakonec nechal zhotovit dřevěný model a vydal se s ním za Michelangelem. Bál se svého rozhodnutí, chtěl si je nechat schválit velkým mistrem?

Sklonili se tehdy nad plány a Michelangelovy bulvy náhle omládly o padesát let, v tom nekecáme. Už půl století uplynulo od velkého zápasu s Leonardem, kdy měli vytvořit pro Florencii nástěnné fresky. Na výsledek se těšilo celé město. A marně čekalo, co se z toho nakonec vyvrbí. Návrhy velkých mistrů nikdy neožily v barvách na stěně. Jeden znehodnotila nevhodně zvolená technika a ten druhý – Michelangelo nedokončil ani kartony. Bohužel nebo bohudík? Díla by teď bránila provádění nových fresh plánů. Copak by Michelangelo souhlasil se zvednutím stropu místnosti o sedm metrů, kdyby tím byla ohrožena jeho bitva u Casciny?

Cosimovy stavby mají přetrvat věčnost. Kolika z nich však bude dopřáno to štěstí. A kolika obrazům. A kolika sochám? Každý umělec tvoří pro věčnost, ale jen málokomu se to podaří. I velká díla mohou zaniknout docela prozaicky, jen proto, že jsou v daném místě a čase najednou navíc… Musí se vrátit k Životopisům. Nesmí se už nechat pohltit dalšími megalomanskými zakázkami… Nesmí. I Životopisy jsou hodnotným dílem, možná že větším než vévodovy stavby. Jenže, copak to jde? Řeší teď zapeklitou záhadu. Cosimo si přeje vybudovat novou budovu pro své Magistrati, kanceláře správních úřadů. Hned vedle starého paláce si už také vybral pozemek. Úzký pruh na břehu Arna, kde stojí mincovna a kostel svatého Petra… Ještě nikdy nestavěl na tak zrádném nekvalitním podloží. A když konečně přišel na správný způsob, jak vtěsnat všechno do zvoleného prostoru, když navrhl úzké uliční náměstí ve tvaru hranatého Účka prosvětleného lodžiemi, přišel Cosimo s novým přáním. Chce vybudovat krytou spojnici mezi starým palácem, budovou Magistrati a novým palácem za řekou. Spojnici vedoucí mimo všechny komunikace nad střechami nízkých obytných bloků… Něco takového, pokud ví, nikde nemají. Však je také Cosimo na svůj nápad bizarně pyšný. I když asi nebude tak úplně výplodem jeho mozku. Nejspíš si jej vypůjčil od Leonarda a jeho projektu ideálního města… I Leonardo přemítal o jiných věcech než o madonách a portrétech, to dá přece rozum. Ty dneska umělce samotné neuživí…

Světlo a stín. Stín a jeho kamarád světlo. Snad neměl tenkrát na začátku tolik usilovat o malířskou slávu. Snad měl být něčím docela obyčejným a odlišným, než je teďka. Měl se snad chopit pera? I s ním si muž může vystavět pomník. Vida, teď jeho věčný a poťouchlý našeptávač mlčí, blikátko proč mlčíš? Teď ano…

Vitæ musí zdárně dopsat. Co nejrychleji je musí připravit k druhému vydání. Vždyť i jinde znovuzrozené umění stoupalo k stále vyšším a vyšším metám… Aby následně zase nepříjemně uvadalo?

Světlo a stín. Je možné věřit, že Michelangelova Mojžíše, Leonardovu Poslední večeři a podobné vrcholné skvosty dokáže ještě někdo něčím přetrumfnout? Ale na druhé straně, je možné, že by již nikdy nikdo nedokázal nic lepšího? Věřit v první znamená omluvit vlastní nedostatečnost, v druhé popřít vývoj umění. Již dlouho hledá uspokojivou odpověď. A stále své rozhodnutí odkládá. Odkládal. Ale už nebude váhat. Musí splnit svůj vytyčený závazek. I když se třeba bude mýlit.

…Po nějakém čase světlo v místnosti zabliká a zhasne. Svíčka je kaput, ale proužek kouře nikdo neudusí. Giorgio Vasari chrní v křesle u okna, za kterým vychází nový den jako malovaný. Snad se mu zdá, že znovu rozmlouvá s Michelangelem, se všemi, kteří se na něj vážně dívají ze stránek jeho dokončeného vydání Životopisů nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů… Sní si svůj blažený sen a považoval by za něj i skutečnost dvacátého prvého soupeřného století. Věřil by tomu, že do jeho Magistrati, později zkrácených na Ufizzie, budou vstupovat milovníci kumštu z celé přelidněné planety a jejich stěnách obdivovat díla mistrů tahů štětce? Mistrů, jejichž jména jako jeden z prvních OCENIL PRÁVĚ ON?

I když jsou v jeho Životopisech omyly, nepřesnosti a občas i vyložené bludy, byl to průkopnický tah na branku čtenářovy fantazie. A právě ten mu zajistil jistou nesmrtelnost, nepřemožitelnost. Účelnost.

JAN  VAN EYCK

☼   1390   MAASEIK, V BISKUPSTVÍ LIÈGE, SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ       ۞     9.7.1441   BRUGGIA

Dlouhou dobu se malovalo na desce nebo na plátně temperami. Tak tvořili Giotto i mnozí další mistři, třebaže tento způsob nebyl vesměs ideální. Při jeho použití se nedosahovalo trvanlivosti nástěnných maleb. Když se obrazy omývaly nebo jinak přišly do kontaktu s vodou, barvy se pochopitelně rozmazaly. Malíři v Itálii, v Německu, ve Francii i Španělsku uvažovali o nesčetných setkáních na veřejnosti i ve stínu svých ateliérů, jak nalézat východiska z této slepé uličky a zdokonalit podstatně technickou stránku malby.

„Podobné pokusy začaly dělat i vlámský malíř Giovanni da Bruggia (Jan van Eyck), jenž byl ve své zemi slavný řemeslnými zkušenostmi,“ píše Vasari. „Měl velikou zálibu v alchymii, připravoval fermeže mícháním různých olejů a zkoušel všechno možné, jak to dělají rozvážní a uvážliví lidé. Jednoho dne namaloval s velkou pílí obraz, který pokryl pakostem a dal podle tehdejšího zvyku vyschnout na slunce. Bylo však příliš parno, nebo snad bylo dřevo málo uzrálé, deska obrazu na několika místech popraskala. Při pohledu na škodu, kterou vyvolaly sluneční paprsky, rozhodl se Giovanni, že musí vykoumat takový způsob malby, při němž by se mu už nikdy nemohlo přihodit něco takového. Dával vinu jak pakostu tak tempeře, jíž byl obraz stvořen k úhlednosti svěží osvěžující. Hledal proto takové pojítko barev, aby se obrazy nemusely sušit na slunci, ale ve stínu. Když vyzkoušel mnoho jednotlivých i smíchaných látek, přišel na to, že lněný a ořechový olej vysýchají nejlíp ze všech pojítek, které si otestoval. Když pak tyto oleje vařil s jinými přísadami, získal fermež, odpovídající jeho představám a dlouholetým přáním a touze ostatních malířů. Dalšími pokusy zjistil, že tento druh oleje je silným pojítkem barvám jím rozetřeným, jež po uschnutí nejen zcela vzdorují účinkům vody, ale zároveň si uchovávají tak silnou barevnost, že zůstávají ohnivě lesklé i bez pakostového nánosu. Nejobdivuhodnější přitom bylo, že se ty barvy neskonale lépe spolu spojovaly než temperové barvy. Giovanni začal malovat těmito barvami a jeho plátna se rozšířila po celém tamějším regionu k velké radosti všech lidí. Den ze dne prohluboval své know–how; jeho výsledky se vydařily. Sláva jeho vynálezu se brzy rozkřikla po celých Flandrech, ale i po Itálii a všech ostatních zemích planety. Pověst vzbudila v umělcích velkou zvědavost, jakým způsobem Giovanni dosahuje v malbách té převratné dokonalosti za denního světla. Viděli jeho díla, neznali však tajemnost jeho malby…“

Vasari dál přibližuje, jak malíř Antonello da Messina si prohlédl Giovanniho obraz, který dostal král Alfonso I. v Neapoli. „Živost barev, krása a jednota malby na něj spolehlivě zapůsobily tak mocně, že zanechal všech obchodů a plánů a odebral se do Flander.“ Antonello se postupně stal důvěrným kámošem v nouzi Giovannimu. A ten se nakonec rozhodl, že naučí svého italského následovníka olejové malbě. Když Giovanni zemřel, vrátil se Antonello do vlasti a začal malovat přehršle obrazů způsobem, jemuž se naučil u Jana van Eycka a velice se tím po celé zemi proslavil…“

*

Nevíme, jak už to u různě hezky česky very important personálu – od antiky až po středověk – bývá, kdy se vlastně Jan van Eyck vyklubal mámě z devítiměsíčního zázemí od prvopočátků běžné spermie. Neznáme ani přibližně, v jakém věku padl za oběť svému životu. Není zjištěno, kde spatřil barvy světnice poprvé. Možná že v Maaseycku nebo v Maastrichtu, kde se přídomek van Eyck na sklonku čtrnáctého století vyskytoval v hojné účasti. Až do roku 1422, kdy začal působit v Haagu ve službách Jana Bavorského, hraběte holandského, není o jeho životě a práci vlastně nic známo. Po smrti svého zaměstnavatele v roce 1425 se Jan stává dvorním malířem s titulem „komořího“ burgundského vévody Filipa Dobrého. Usadil se v Lille, kde si odkroutil svou službu až do roku 1430. V témže roce se přestěhoval do Brugg, kde se stal váženým občanem. Koupil si tady v roce 1432 dům. V letech 1426 až 1428 a pak ještě v roce 1436 ho vévoda pověřoval nejrůznějšími utajenými poselstvími. Nejdál zasahoval do děje v roce 1428, kdy směl doprovázet vyslance vévody až do Portugalska. Maloval zde podobiznu infantky Isabelly, příští choti Filipa Dobrého. Vévoda oceňoval nejen jeho malířský „kumšt“, ale i nenápadnou ryzí inteligenci, takže ho pokládal za vhodného adepta pro všelijaká diplomatická setkání a rokování. Byl v tomto ohledu předchůdcem svého krajana Rubense, který sloužil o dvě stě let později svému pánu rovněž jako malíř a schopný diplomat. V Janově osobě se tedy snoubilo výjimečné umělecké nadání s nadprůměrnou inteligencí. Zemřel v roce 1441.

Třebaže z jeho osobního života toho tolik nevíme, zanechal výraznou stopu v úsilí o obrodu malířství, ve snaze prosadit nové realistické umělecké vidění.

*

Počátkem patnáctého století se lidského myšlení začala zmocňovat jistá panika. Vzrůstala zvídavost, která nutila zkoumat lidské vjemy i vnější realitu. Před očima se objevil svět plný detailních jednotlivostí. Rýsovala se nová a širší představa o vesmíru. V roce 1410 vznikla pojednání Pierra d´Ailly Tractatus de imagine mundi a Meteora. První podnítilo později Kryštofa Kolumba a druhé Ameriga Vespuciho. Tento nový postoj k životním realitám se nejdříve projevil v sochařství a malířství. Literatura přišla s jeho ztvárněním až mnohem později. Jako se smysl pro objem a dramatický pohyb projevil u Nicoly a Giovanniho Pisanů dříve než u Giotta a u Duccia, postavili před malíře své epochy nový, působivý a emotivní obraz člověka Claus Sluter, Jacopo della Querci a Donatello.

„Realismus hledal svou definitivní tvář. A nejúplnějšího výrazu se mu dostalo ve Flandrech, odkud se začal rozmáhat do jiných evropských zemí. Pro Vlámy jedinou metodou, jak podat na ploše obrazu skutečné zážitky v barvách vytuněné, bylo trpělivé, ostré pozorování. Vlámové si svět nekonstruovali, ale registrovali jej intuitivně jako kočka nebo pes jen pomocí smyslů. Zachycovali jeho viditelný a hmatatelný povrch, nikoli jeho vnitřní uspořádání. Objem tělesa vnímali prostřednictvím jeho povrchu, modelovaného světlem. Prostor byl pro ně neohraničeným prostředím, v němž se volně šířilo světlo plus stín. Na obrazech italských mistrů jsou vržené stíny krátké a tvoří jeden celek s tělesy, mezi nimiž jsou ve vzdušném prostoru jakoby prázdná místa. Vlámové vržené stíny rozptylovali. Jan van Eyck objevil onu pravdu, k níž se přiblížili už helenističtí malíři, ale od jejíhož hledání se později upustilo: že totiž stín je všude, i ve světle, a že rovněž světlo je všude, i ve stínu. Obrazy van Eyckovy jsou nekonečně víc než kouzelná zmenšující se zrcadla, v nichž se odrážejí zlomky okolního světa; van Eyckovy malby jsou nábožné hymny v impulsech“ (Charles Sterling).

Vlivu nizozemského malířství podlehli i italští umělci. Příčinou byla na jedné straně technická dokonalost olejomalby, které dosáhl Jan van Eyck. To hlavní však byl věcný charakter vlámského realismu, ve kterém se odráželo estetické cítění měšťanstva se všemi jeho rozpory, které jsou snad věčné. Tato společenská vrstva tehdy v celé Evropě především objednávala závěsné obrazy. Velcí italští bankéři – Arnolfiniové, Portinariové, Medicejští – byli stálými odběrateli vlámských zásadních malířů. Rovněž kněží a šlechta se podřizovali více či méně vkusu měšťanů. Sicilský král René z Anjou miloval jenom vlámské malíře. Filip Dobrý, hrdý na své poddané, na bratry van Eycky a na van der Weydena, se skoro nikdy neobracel na italské mistry. Nizozemské malířství milovali i Alfons V. Aragonský a Isabella Kastilská. Ale vraťme se zpět k Eyckovi, kterým začíná ta slavná a velká historie výtvarného veselí.

„Tady na severu nežili na ulicích a náměstích jako obyvatelé slunné Itálie a nic je nenutilo hrát ustavičně divadlo na podiv okolí,“ míní dr. Olga Spalová. „Podnebí je vedlo k domácímu životu mezi čtyřmi stěnami, kde přilnuli k věcem, které je obklopovaly, vážili si světla pronikajícího skrze průzračně vlhké mlhy a vzduch do setmělých ateliérů a místo ztraceného ideálu antické krásy, který nikdy nepoznali, hledali výraz lidského charakteru v prostých tvářích kvetoucích zdravím nebo zkrátka jasně zvrásnělým životem. Nad každým Eyckovým obrazem by mohl stát stejný nápis, který zdobí stěnu na první podobizně lidí, kteří nebyli králi ani vévody. Na jeho dvojportrétu kupce Arnolfiniho z Luccy a jeho snoubenky, vyzutých do punčoch, aby nepoťapali podlahu: „Já jsem tu byl.“ I když maloval ty nejsvětější výjevy, nepochybujeme ani zlomek osudové sekundy, že měl před sebou model z masa a kostí, že seděl před Madonou jako svatý Lukáš se svým plátnem nebo s dřevěnou deskou a snad se účastnil i průvodu božích mučedníků…“

Van Eyck se snažil ve svých malbách vyvolat iluzi hloubky, ale nebloumal přitom nad výtvarnou organizací obrazové plochy odvazové i takřka nehybné sochy. Hloubku vyjadřoval především odstupňováním světla v éteru. Soustřeďoval se na základní hybný efekt, na světlo, které váže různá prostředí a slévá v organickou harmonii pleť obličejů, barevné látky, kovy i sklo. Svým uměním byl nakonec bližší Italům než mystickému cítění obyvatel evropského severu. Náboženské malby obohacoval významným přínosem. Mezi jeho tvorbou nacházíme už i první žánrové obrazy – Koupající se ženy, Hon na lišku, Bankéři. Nemůže však popřít, že byl dvorským malířem. Jeho díla se vyznačují stále stálou vybraností, jsou poznamenána přepychem brokátů, šperků a mramorů.

„Janova láska ke kráse hmoty a umného tvaru povede k tomu, aby plýtval nádherou vzácných látek všeho druhu,“ uvádí Antonín Matějček ve studii věnované Janu van Eyckovi. „Ale jeho úcta k pravdě ho nutí, aby podával člověka v jeho individuální svéráznosti, sleduje jeho tělo portrétně věrně, třeba až do ošklivosti osobní fyziognomie. Ale tento realista, předstihující svou dobu objektivností formy, prosté téměř slohového zaujetí, je přece synem své doby jako umělec, kterému je vezdejší svět částí veškerenstva, jež prostupuje duch boží. Přepychem hmoty a reálného tvaru vypravené obrazy van Eycka jsou stále ještě uměleckou podobou nadzemského, rajského světa a tvorstva, byť promítnuté v tělesnu světa vezdejšího. V tom je Jan van Eyck výrazným vyznavačem mystického panteismu, jenž pronikal duší pozdějších gotiků. Základní dílo Jana van Eycka, oltář kostela svatého Bava v Gentu, je svým ikonografickým programem nejvýmluvnějším dokladem tohoto duchovním hodnotám zasvěceného realismu.“

*

Postůjte také někdy v rámci přenesených možností před tímto slavným masterpiecem v kostele svatého Bava. Oltář byl umělcem dokončen v roce 1432. Pracoval na něm asi deset let na náklady štědrého a bohatého gentského patriota Jodoka Vydta a jeho ženy Alžběty. Původně stál nad hrobkou Vydtovou. Je to vlastně komplet sada více pláten, jež zachycují množství výjevů a portrétů. Když je oltář uzavřen, je před námi výjev Zvěstování, který probíhá čtyřmi deskami křídel. Vidíme poloviční figury proroků, postavy Sibyl, eritrejské a kúmské. V dolní polovině umístil malíř postavy Vydta a jeho choti, figury svatého Jana Křtitele a Jana Evangelisty. Když se pak křídla oltáře rozevřou, spatříme nádheru nebeského světa v umělcově představě. Je tu Bůh Otec s Marií a Janem Křtitelem, které obklopují sbory zpívajících a hrajících andělů. Tuto horní část lemují postavy Adama a Evy. V dolní půlce je veliká lidová veselice uctívání Beránka v bohatě členěné jižní krajině s procesími proroků, patriarchů, apoštolů, papežů, mnichů, mučedníků. Každý má vepsán do tváře svůj vlastní charakter. Tady prý je namalována první skutečná krajina a v postavách Adama a Evy první skutečný akt.

Není zatím zodpovězeno, jak vlastně Jan van Eyck dospěl ke zralosti svých gradujících mistrovských let. Nejsou známa díla, která by předcházela jeho práci na oltáři. Zachovalo se pouze devět obrazů, které nesou umělcův podpis, data nebo údaje, jež dosvědčují jeho autorství. Ale tyto obrazy jsou mladšího původu. Madona, která je v Národní galerii v Melbournu, nese nejstarší Janův podpis s datací 1433 se známou malířovou průpovídkou: „Jak to umím!“

V dalších letech se Jan van Eyck velmi rychle oprošťuje od dekorativního gotického formalismu a spojuje organičtěji postavy s prostorem. Madona kancléře Rolina (dneska v pařížském Louvru na zaslouženém veřejném odpočinku) zahajuje novou řadu obrazů madon se světci a donátory, v nichž se stále výrazněji a bouřlivěji prosazuje Janův realismus. V palácové komnatě, kterou uzavírá arkáda se dvěma útlými sloupy je namalován kancléř Rolin s mužným vzezřením, proti němuž sedí Madona zahalená do vínového pláště a přidržuje dětského Ježíška, který jednou ručkou žehná kancléři a ve druhé drží říšské jablko. Mezi sloupy je výhled na rozkvetlý záhon růží a lilií, z hradeb pozorují dvě postavy krajinu, jež se rozkládá pod nimi. K zeleným kopcům a modrým horám se klikatí neposedná řeka, na jejíchž obou březích se rozložilo město spojené mostním obloukem. Je to krajina zcela konkrétní, zabydlená drobnými lidskými figurkami s nepatrným srdcem v ulicích i na mostě. Na obraze je pečlivě vykreslena mozaika kamenných dlaždic, aksamitový plášť kancléřův lemovaný norkovou kožešinou má zlatý ornamentální vzor, na zlaté obrubě Mariina pláště jsou drahokamy. Divák si může prohlédnout figurální mramorový vlys a mramorové hlavice sloupů i barevnou skleněnou mozaiku oken nad sloupy. Je možno obdivovat vzor polštáře, na němž Madona sedí i vyřezávanou truhlu pod ním. Písmenka rozevřené knihy před kancléřem i rozlehlost krajiny otevírající se vůkol pod hradbami.

Rokem 1439 datovaná a umělcem signovaná Madona u kašny antverpského muzea uzavírá tuto řadu. Je to drobný obrázek, v němž Jan van Eyck zpracoval tradiční motiv madony v růžovém keři s vyzrálým barevným slohem a monumentálním realismem.

*

Je pochopitelné, že Jan van Eyck nemohl přejít nevšímavě portrét, který se začal počátkem patnáctého století v malířství obdivuhodně hodně prosazovat. Přes sto let se nejrůznější malíři snažili převést podobiznu z oblasti symbolismu na reálnou nosnou půdu. Aby se portrét stal skutečně věrným obrazem toho kterého člověka. Zatímco například italská podobizna ještě setrvávala na profilovém podání hlavy, portrét Jodoka Vydta a jeho ženy na gentském oltáři jsou už věrnými individuálními portréty. V podobiznách donátorů, kancléře Rolina a kanovníka van der Peele, se výraznost portrétního pohledu stupňuje. V těchto dílech předcházela malbě přesná a do nejmenších detailů zvládnutá kresba. Můžeme se o tom přesvědčit na studii kardinála Albergatiho kreslené stříbrným hrotem, kterou opatrují v Drážďanech jako oko v hlavě. Kresba byla přenesena na desku a ztvárněna barvou tak přesně, že se nezměnil ani jeden jediný rys. Ani výraz obličeje se nezkreslil. Podepsaný portrét takzvaného Tymothea z roku 1432 (Národní galerie v Londýně) dokazuje, že Jan van Eyck se díval na svoje modely jako přísný realista a v ničem modelům nelichotil. Robustní rysy venkovana zušlechťuje jenom odraz vnitřního duševního života, který oživuje i stařeckou tvář Muže s turbanem (1433) a přísný obličej funny face rytíře Zlatého rouna Baudoina de Lennoy. Portrét Jana de Leeuw (1436), bruggského zlatníka, spolu s portrétem umělcovy ženy Markéty (1436) znamenají dosažení vrcholu objektivity v podání portrétované osobnosti.

Na úvod vás do děje vlákal úvod z Vasariho Životopisů, v němž se Jan van Eyck označuje za vynálezce olejomalby. Dnes je již patrné, že jím nebyl. Jeho malířská technika byla složitou kombinací tempery, olejových pojiv a fermežových nátěrů, jejichž tajemnost stále ještě vyvíjí značný náskok před přesnou analýzou. „Ale jeho pokusy omyly,“ jak zdůrazňuje Jan Matějček, „získaly nizozemskému malířství technická prvenství, jež zajistila obrazům nizozemských umělců nehynoucí životnost, jasnost a svítivost barvy.“

Umění Jana van Eycka nebylo jeho současníky přes velkou vážnost, které se těšil, plně doceněno a pochopeno. Jeho názorové novoty včetně brainstormingu a slohové vymoženosti byly příliš okázale revoluční. Nizozemské malířství se ubíralo v Janově době i v několika dalších desetiletích po cestě, kterou udávali mistr z Flémalle a Rogier van der Weyden. Byl to pozdně gotický spiritualismus. Teprve až za půl století po jeho skonu se nizozemské výtvarné umění začalo prodírat do půd realismu. Bylo to však už pod vlivem italským, což zapříčinilo, že se vytrácel jeho národní svéráz.

Antoine de Saint Exupery: Slova jako hvězdy

O PŘÁTELSTVÍ

„Přátelé nejsou na prodej…“

Přítelem je v první řadě ten, kdo nesoudí. Ten, kdo otevře své dveře tuláku, jeho berli, jeho holi odložené do kouta, a nežádá od tuláka tanec, aby ho pak mohl podle tance soudit. A když žebrák vypráví, jaké bylo tam venku na cestě jaro, pravý přítel to jaro pojme do sebe. A když vypráví o hrůzách hladovění ve vsi, odkud přišel, přítel s ním trpí hlad. Jak jsem ti říkal, přítel je ta část člověka, která je obrácena k tobě a otevře ti dveře, jež možná nikdy jindy neotvírá. A tvůj přítel je pravdivý a pravdivé je všechno, co říká, a miluje tě, i když tě v jiném domě třeba nenávidí.

A přítelem v chrámě, člověkem, jehož jsem potkal a našel z milosti boží, je pro mne každý, kdo ke mně obrací stejnou tvář, jakou mám já, tvář ozářenou stejným Bohem, neboť pak jsme jednotni, i kdyby byl jinak třeba kupcem a já kapitánem, nebo zahradníkem a já námořníkem. Nalezl jsem ho nad tím, co nás rozděluje, a jsem mu přítelem. A mohu vedle něho mlčet, což znamená, že se nemusím bát o své niterné zahrady a pohoří, strže a pouště, neboť on do nich nevkročí. To, příteli, co ode mne s láskou přijímáš, je cosi jako vyslanec říše mého nitra. A ty jsi k němu laskavý a vyzveš ho, aby se posadil, a popřeješ mu sluchu. A jsme šťastni. Nikdy jsi přece neviděl, když jsem já přijímal vyslance, že bych je nechal stát stranou nebo je odmítl přijmout jen proto, že v jejich říši, vzdálené tisíce dní cesty, se jedí jídla, která nemám rád, anebo proto, že tam jsou jiné mravy. Přátelství je v první řadě příměří a velký koloběh ducha, povzneseného nad nízké podrobnosti. Kdo sedí za mým stolem, tomu neumím nic vyčítat.

Neboť si pamatuj, že cestou pohostinnosti, zdvořilosti a přátelství se v člověku setkáváme s člověkem. Co bych pohledával v chrámě, jehož bůh by měl námitky proti postavě či tloušťce svých věřících, anebo v domě přítele, který by nechtěl přijmout mé berle a nutil by mě tančit, aby mne mohl soudit.

Na světě potkáš ještě soudců až dost. Máš-li být nově uhněten a utvrzen, přenech tu práci svým nepřátelům. Však oni se jí zhostí, tak jako bouře, jež hněte cedr. Tvůj přítel je k tomu, aby tě přijal. A když vstupuješ do chrámu, uvědom si, že tě Bůh nesoudí, nýbrž přijímá.

Citadela

O LÁSCE

„Láska je tiché naslouchání“

Ano, zajisté, láska je především tiché naslouchání. Milovat znamená nazírat. Nadejde chvíle, kdy se má hlídka zasnoubí s městem. Nadejde hodina, kdy ve své milé dospěješ k tomu, co nebude pouze ten či onen její pohyb, ten či onen detail tváře, to či ono její slovo, nýbrž Ona sama.

Přijde chvíle, kdy už pouhé její jméno bude jako modlitba, neboť k němu nebudeš mít co dodat. Přijde chvíle, kdy už nebudeš nic žádat. Ani rty, ani úsměv, ani něžnou paži, ani dech její přítomnosti. Bude ti stačit, že Ona je.

Přijde chvíle, kdy se nad tím či oním krokem, slovem, nad tím či oním rozhodnutím, odmítnutím nebo mlčením nebudeš muset na nic ptát, abys je pochopil. Neboť Ona je.

Některá žena však vyžaduje, aby ses ospravedlňoval. Otevře nad tvými činy proces. Zaměňuje lásku a vlastnictví. Proč bys jí odpovídal? Co můžeš v jejím naslouchání najít? Chtěl jsi být přijat především v tichu, a ne pro to či ono gesto, pro tu či onu vlastnost nebo slovo. Chtěl jsi být přijat v celé své bídě, takový, jaký jsi.

Citadela

Nepleť si lásku s vlastnickým šílením; z něho pochází to nejhorší trápení. Neboť z lásky, na rozdíl od obecného mínění, trápení nepochází. Trápení plyne jen z pudu vlastnictví, který je opakem lásky. Jestliže miluji Boha, budu se především snažit, abych ho přinesl druhým, třebas bych měl jít pěšky a tvrdě se plahočit. A nebudu si dělat z Boha otroka. Z toho, co dá on druhým, budu živ i já. A proto člověka, který doopravdy miluje, poznám podle toho, že nikdy nemůže být podveden. Nemůže být podveden říší člověk, který pro říši zemře. Ten či onen člověk může snad být nevděčný, ale jak by mohla být nevděčná říše? Říše je vybudována z toho, co jí dáš, a jaké by to bylo špinavé počtářství, žádat od ní projevy vděku! Ten, kdo svůj život věnoval chrámu a za chrám se směnil, ten doopravdy miloval. Jak by se však mohl cítit podveden chrámem? Skutečná láska začíná tam, kde oplátkou nic nečekáš. A je-li k tomu, aby se člověk naučil milovat lidi, tak důležitá modlitba, pak právě proto, že na ni není odpovídáno.

Citadela

O DUŠI

A já jsem vždycky dělil lidi na dvě části: Jsou lidé – zahrady a lidé – dvory. Tihle vláčejí s sebou svůj dvůr a vy se dusíte v jeho čtyřech zdech. A jsme nuceni si s nimi povídat, abychom překonali mlčení. Mlčení na dvorech je tíživé.

Ale v zahradách se procházíme. Můžeme mlčet a volně vdechovat vzduch. Je nám dobře. A šťastná překvapení vyvstávají prostě před námi. Nemusíme nic hledat. Hle, tu je motýl, tu chrobák, tu zase světluška. Nevíme nic o civilizaci světlušek. Můžeme o tom přemýšlet. Zdá se, že chrobák ví, kam jde. Velice pospíchá. Překvapuje to. I o tom můžeme přemýšlet. A tu je motýl. Když usedne na velký květ, říkáme si, že pro něho je to jako by se snesl na terasu houpající se visuté zahrady v Babylonu. Potom zmlkneme. Objevily se tři nebo čtyři hvězdy.

/…/

Myslel jsem také na něco jiného. Existují ještě lidé – silnice první třídy a lidé – stezky. Lidé – silnice mě nudí. Nudím se na štěrku vozovky mezi kilometrovníky. Vedou k velice přesnému cíli: k zisku a ctižádosti. Podél stezek jsou místo kilometrovníků lískové keře. Touláme se a chroupáme oříšky. Jsme tam prostě jen proto, abychom byli tam a ne někde jinde. Ale od kilometrovníků nemůžeme očekávat naprosto nic. /…/ Dopis paní Françoise de Rose