Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
To chceš jít z tý mateřský rovnou do důchodu? z kolekce Bílý kruh bezpečí
Autor: toyenka (Občasný) - publikováno 26.5.2015 (02:00:00)
další v kolekci>

Snažila jsem se uklidnit zběsilým mícháním horké kávy v kameninovém hrníčku, stojícím  přede mnou na psacím stole a soustředila se jen na pravidelné dýchání. Nádech a výdech, nádech a výdech. Tak to je správně.


          Dělaly se mi mžitky před očima a překonávala jsem pocit na omdlení, ještě chvíli a zase bude dobře, ještě chvíli to vydrž - nádech, výdech..


          Cinkot lžičky se proměnil zase v to úporné zvonění v uších a v hlas kolegy, který mě před chvílí potkal na chodbě: „Paní inženýrko, váš manžel, to je ale uznalý a obětavý člověk, vy máte ale  záviděníhodného manžela,“ usmíval se kolega Pospíšil, vysoký robusní chlap ze stavby. Nikdy si s ničím nedělal hlavu. Řekl, co si myslel a autem jezdil, jako kdyby ho ukradl. Velice svérázný člověk, jakých je málo.


          „Proč myslíte, Petře?“ zajímala jsem se nechápavě.


          „Protože vás nechá chodit do práce od tak malýho dítěte, to já bych svojí ženě nedovolil. Jednou je máma a máma má bejt doma s dítětem!“ skončil rázně, aniž se přestal usmívat. "A on vám umožňuje dělat kariéru, to se jen tak nevidí, to hned každej neudělá."


          Hučelo mi v hlavě, ale nedala jsem nic na sobě znát. S naučeným klidem a úsměvem číslo sedm jsem jen kývla: „no ano, když myslíte, je to fajn chlap,“ a odcházela směrem ke kuchyňce si uvařit svou ranní kávu. Pospíšil zamával fakturami, zašklebil se, jak uměl jen on a byl pryč.


          Míchám nyní monotónně lžičkou chladnoucí tekutinu v hrníčku a před očima mi jdou nedávné obrazy. Jsou stále moc živé, nemohu se jich zbavit. Na práci nemám pomyšlení.


          Bylo mi tenkrát 37 let. Měli jsme dvě dospělé, studující děti, oba jsme pracovali. Manžel podnikal, já mu pomáhala, jak to šlo, ale hlavně jsem pracovala v soukromé stavební firmě. Tedy honička to byla, ale zvládali jsme a nežili si špatně. A do toho jsem najednou držela v ruce pozitivní těhotenský test a nevěřila svým očím, ano, jsem těhotná! V hlavě jsem měla zmatek. Roky jsem si přála další dítě, pak jsem na to přestala myslet, nyní mě to zaskočilo.


          Manžel se poslední roky léčil s depresemi - měla jsem strach, jak miminko? Jestli bude zdravé, když on poslední roky polykal jeden prášek proti depresím za druhým? Nejsem hazardér. Řekla jsem si, že podstoupím všechna nutná vyšetření, aby miminko bylo v pořádku. Chtěla jsem přivést na svět zdravé dítě. Rozhodla jsem se a nikdo se mnou nehne, já jsem především máma - udělám všechno, ale to dítě se narodí. Večer si musíme promluvit. Vždycky jsem dítě chtěla, rodina je pro mě vším, jen mě nenapadlo, že právě teď..


          "Dítě? Zbláznila ses? No to nepřipadá vůbec v úvahu, v žádném případě," metal očima blesky večer manžel. "Nejsem zdravej, jsem už starej, to si jako myslíš, že začnu nosit tenisky, ohrnu si límec a budu vozit kočárek? Navíc podnikám, nemám nikdy jistotu, jestli přinesu domů peníze. Zapomeň! Potřebujeme tvou výplatu."


          Dívala jsem se na něj, jak brunátní a jak mu pulzuje naběhlá žíla na čele. Nespěchala jsem s odpovědí, musím počkat, až trochu vychladne. Třeštil na mě oči a supěl. Nešlo dál otálet: "Je to naše dítě a já ho už teď miluju, nikdy nenechám ublížit našemu dítěti, pamatuj si to. A jestli máš problém - měl jsi na to myslet dřív, vždyť jsi to dopustil vědomě,  je to vlastně tvá vůle, že jsem teď těhotná," vyhrkla jsem.


          "Myslel jsem si, že jsi už stará, že už nemůžeš mít děti, taky máš nějaký zdravotní problém - jak to, že jsi těhotná? Podle toho, jak všude píšou, že je těžký, aby dneska ženská otěhotněla - přeci nemůžeš bejt hned napoprvý těhotná? Jsi stará, to chceš jako pak z mateřský jít rovnou do důchodu? Jak si to vůbec představuješ mít dítě? Kdo tě bude živit?" Chrlil to na mě jedním dechem a já polykala slzy. Vždyť to je jeho dítě, jsme spolu 20 let, jak se může ke mně a k němu takhle chovat? Celý život pracuji, se dvěma dětmi jsem dohromady nebyla doma ani dva roky, protože jsme potřebovali peníze.. Peníze.. stále jen ty peníze! Stále se mi pletou do života, stále mi ho mění a kazí...


          "Hele, chci to dítě, je to jediný hezký, co mě v životě čeká. Nikdy bych se z toho nevzpamatovala, kdyby se mu něco mělo stát. Je to přeci naše dítě..." soukala jsem v slzách ze sebe. "Máme dost našetřeno, můžeme si to dovolit, budeme mít z čeho žít," vzpomněla jsem si.


          "Neutratím za tebe a dítě peníze, co mám našetřený na stavbu chalupy, to ani náhodou, na to taky zapomeň!" Teď už mne zachvátila souvislá bolestná křeč a nemohla jsem dál, svět pro mě přestal existovat. Vždyť to byly i mé úspory, byly i z mého platu!


          Chvíli tam stál a díval se na mě přivřenýma očima. Bála jsem se, nevěděla jsem, co udělá. Poodstoupil a hystericky na mě začal křičet, pokračoval: "A co starší děti, na ně nemyslíš? Budou ještě studovat a ty máš po-vin-nost finančně přispívat na jejich výchovu, ne se válet doma s miminem, uvědomuješ si to vůbec v tý svý zabedněnosti a tuposti?! Uděláš ze všech nešťastný chudáky!"


          No ano, moje starší děti. To, co má v mém životě pro mě doopravdy cenu. To, proč  život  ještě zvládám, i když toho na mě bylo v poslední době příliš. Musejí studovat, jsou šikovní. Kdybych se měla plazit po břiše, musejí studovat. A manžel má také právo si postavit tu svou chalupu, jenže já to dítě nedám, to bych nikdy nemohla udělat, jsem máma, máma, pro kterou jsou nejdůležitější její děti. Bože, co teď?


        "Nedám to dítě, pamatuj si to," syčela jsem. Stál proti mě a metal nenávistné pohledy. Tak tohle je láska, napadlo mě. Je to láska? Jedna z jejích podob? Nebo co to je? Byla jsem zmatená, děti se mají přece rodit z lásky, z čeho se ale narodí mé dítě? "Děti budou studovat, zorganizuji si to a půjdu do práce, hned jak to půjde," pronesla jsem osudnou větu.


         "Kdy to půjde?" Nenechal nic náhodě. Hledala jsem v hlavě první možný termín - a zase jsem pronesla další osudnou větu: "Po šestinedělí, určitě to půjde po šestinedělí.."


          Prožila jsem si děsivé těhotenství, první polovinu jsem zažívala nejrůznější hysterické scény manžela v domnění, že mě přesvědčí a půjdu na potrat. Když mu došlo, že je to marné, přestal si mě všímat. Nikdy v životě jsem si nepřipadala víc sama. Ale jak uvnitř mě rostlo děťátko, víc a víc jsem se na něj soustředila a povídala si s ním.


          Narodila se holčička, otec byl přes svou nevoli u porodu. Chtěla jsem, aby k dítěti našel vztah, aby ho měl rád. Doufala jsem, že až maličkou uvidí, že změní své názory. Ještě v týdnu, kdy si nás dovezl z porodnice domů se mě zeptal, kdy si půjdu domluvit nástup do práce - "aby tam to místo ještě bylo, než se rozhoupeš.."


          Nastoupila jsem na plný úvazek přesně po šestinedělí. U holčičky byla paní na hlídání, Ukrajinka. Zvládla jsem všechno, kojit do 18 měsíců mé malé, návštěvy u lékaře i rehabilitaci a pravidelné cvičení Vojtovy metody. Pak jesle, další paní na hlídání, školku. Starší děti skutečně úspěšně vystudovaly své univerzity.  Manžel si postavil z našich úspor chalupu a dva roky si zvykal na holčičku, po dvou letech ji snad začal mít i rád. Kdoví, co u toho člověka je "mít rád", ale tvrdí to.


          Vlastně jsem byla úspěšná, podařilo se mi, co jsem chtěla. Jen jsem si při tom všem sáhla na totální dno svých sil i své duše a najednou jsem zjistila, že toho člověka s nálepkou "manžel" již nemohu mít nikdy ráda. A nechápala jsem proč, vždyť i ten Pospíšil mi právě řekl, jak mám úžasného manžela.


          Seděla jsem, stále monotónně míchala vychladlou kávu a ničemu nerozuměla. Co jsem vlastně udělala špatně?  Jsem pro lidi "ta kariéristka" a on je "ten chudák bezvadnej chlap".. a již to tak zůstane napořád.


(z cyklu Bílý kruh bezpečí - napsáno pro idnes)





Poznámky k tomuto příspěvku
P.V.Ctihodný (Občasný) - 29.5.2015 > Napsáno čtivě. Osobní výpověď ? Někdy takové dítě manželství zachrání, ale tady to vypadá naopak.
Body: 5
<reagovat 
toyenka (Občasný) - 29.5.2015 > Jedná se o cyklus povídek napsaných pro Bílý kruh bezpečí (vznikají postupně). Záměrem je psát o vztazích mezi lidmi tak, aby se v nich třeba i někdo našel a na příkladu někoho druhého začal lépe rozumět sám sobě a svému vztahu (tedy ten, koho se týká nějaký vztahový problém).
Díky za přečtení i hodnocení.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
(1) 2 3 4 5 6
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter