ARE YOU READY TO FLY, DARLING BERENIKA?

https://www.youtube.com/watch?v=7njfnVNU1L4

Coldcut – Peace & LOVE! (1993)

https://www.youtube.com/watch?v=yvkGOChvoG8

Coldcut – Chocolate Box (1993)

https://www.youtube.com/watch?v=OxUi_U0BH3c

Coldcut – Angel Heart (1993)

https://www.youtube.com/watch?v=8eo9-7KSlsU

Coldcut – What We´re Living For? (1993)

https://www.youtube.com/watch?v=URUA-XNDeJ0

Coldcut – Sign (1993)

https://www.youtube.com/watch?v=RtDFoVDNLa8

megamix (the 1990 dance beats megamix)

https://www.youtube.com/watch?v=sa3T7ELCiyQ

nomad (devotion remix) 1990 mastermix

https://www.youtube.com/watch?v=JEW4LPYGdaU

https://www.youtube.com/watch?v=wIEauJIWdJk

ČERVÁNEK I KRONIKA, BERENIKA BORN TO BE WILD JE MŮJ PLEZÍR I DRAHOKAM ŽITÍ 

Mistryně celého revíru z plezíru vydá se k holčičímu kočičímu kvartýru, zazvoní a vejde rozverně k dílu

a kulturní elegance už nejen vkusně harmonickou Ódu do kódu klape s písní místní funky avantýru

tam kde sídlí nahořklý Gambrinus, nepotrvá chuligán; jen oslazený & prozrazený pan génius

Zeus Amádeus by si pískal na rtech pro Vás důvěrně hymnus, spontánní Clark Kent rébus

Vy chcete svůdně klid i konsensus, i když nenastupuje po trávě právě útočnická fáze Juventus

v září neodoláte jak vlídný pan Sírius, s pejsky na vycházce jste míza Múza „vyvenčeme čau čau vyvenčus“

jestli je Bonsai Japonská symbolika úrodnosti a kypré mladosti

jestli je elita pro mnohé elitou s pěstováním přírodních svěžestí

jestli exceluje Dáma jako pouštní kaktus, kterou krášlí voda, slunce, odlesk a vegetační úprava

naopak jest bohyně víry, že nemá plané kusy keramiky ani drobná glazurová únava

protéká jen pod mým mostem, postůjte vedle ní, i když se nejmenujete paní Úhlava,

paní Úslava, paní Radbúza, slečna Mže, ani pokaždé zabahněná Borská přehrada

protože Vaši zkušenost brousí zájem, moje emoce plní nenávratně přesná představa

Vaší dokonalé etapy v setkávání směrů labyrintů se záhadou vybarvených úspěchů

já nejsem čahour ani žahour, jen koláček ke kávě ten s porcí úsměvů hostujících útěchu

jste žihadlo, já švihadlo, a ovládáte naše obě poloviny jako jubilejní nedohrané divadlo

znám Vás inspirativně, ne nadarmo, jste dvě ku jedné vyprodáno, zisky i risky počitadlo

Miloslav Trefanec? Častá mocná trefa kováře u oltáře zdobení jak antika a amfora u legendární dámy  

Jirka Trefanec a trefa noc, pan té er, pinky panter nepronásleduje načasovanou kamufláž ležérní fámy

Berenička je udržovaná kočička, garáž pro Porsche a dostane přednost v jízdě jako sanitka

Berenika na poštovní známce budí víc grácie než Britská královna, i pečeť novot u razítka

jestli jsem lamač dívčích srdcí, nebudu pro Čardášovou princeznu tuctový pouťový kostitřas

nemusím pro pamětníky bobříka odvahy přesvědčit, co je přínos noci u okrajů metropole Hostivař

mě zajímá, kde leží noblesní Symfonie, a na čem každý večer opět se mnou šťastně usíná

je t´aime (moi non plus) line se echo po zámecké aleji, zavětřete jaro, jak si hladce počíná

prostě chtěl bych zůstat s Vámi, milá Královno Bereniko na šachovnici ve výhodném tažení

Vy udivujete párou s citoslovci v páření, já zbožňuji funk Monie Love k abstrakci i povyražení

jestli excelujete, budete trvalka perspektiva, i já mám páru stoletá neodložená neohrožená lokomotiva

vymoženost uchvacuje krasojízdou s jízdenkou i bez ní: nasedat do kupé poezie nepřibude Protiva

pod saharskými Tuniskými obláčky vysedává beduín, hledí si arabských stínů pod zákrutou serpentýn

Exupéry slítnul s vitalitou pod nápory meluzín, pestrou zemí uhání vykrmený panďulák panda Michelin

kdo je Vaše balada o Nekonečném příběhu, sen na draka Falco, nekonečně působivá místní Fialko?

šéfko velmi vnadných ikon módní kompozice jemnost metod jedním dechem: Miláčku sehraná píšťalko      

https://www.youtube.com/watch?v=X2QZEB4RhEE

horoskop pro Lva na 21. květen 2015:

nebaví vás partnera stále přesvědčovat o tom, že mluvíte pravdu, raději ho naučíte řeč těla, aby to vždy skutečně poznal… samozřejmě není to to samé, co na 25. května 2015 J

MÁ RÁDA HAVAJSKÉ KVÍTKO (I RYTÍŘSKÉ EXEMPLÁŘE MUŽNOSTI)

Óda na radost krásně propojena s ódou cest

chcete krále komiků jen poslouchat ne svést

jako Galileo Galilei měl hlavu plnou hvězd

mám hlavu plnou mozaik Vašich šarmů uprostřed vesniček a měst

ve hvězdách loví hvězdáři, úlovky esprit schrastit, pak opětovat kouzel giga

dáma jménem Berenika pochází z galerie smíšků; její model okukuje první liga

užitečná – výtečná – s plezírem gramáž strhující, nepostradatelná

chápe význam neporazitelná, ve dne v noci neodolatelná

fyziko riziko mystiko v tělesech 2 vzorce proporce chemie prémie

premiéra harmonie i filharmonie fešandy značky paradise spermie

Sedmikráska energetický zdroj, esotericky a multifunkčně v éteru nadána

Sedmikráska hravá až do rána, dospělé vyzrálé zvuky pro violoncello umí Saxána

protein Bereničky kočičky by labužnicky vynášel až do nebes nemalicherný bonviván Gagarin

endorfin kočičky Bereničky by jak motýlí adrenalin uchvacoval jedna báseň pokus Led Zeppelin

New York je spatřen na řasenkách Maybelline, Plzeň na likvidačních otřesech rachotin

zbaští jak já kategorie lahodných ostružin, před vůní kopru dá přednost vůním kopretin

Berenika symbolika výkvětu na programu Někdo to rád s trochou šarmu

rozesměje druhou karmu, rozechvěje obsahem (výřečná jak v žalmu)

u sochaře akademicky přesného předtucha nespoutaného díla

kluka, co má tvůrčí choutky, navádí její vděčná tvůrčí síla

já vím, že nejsem ideální dárek pro šikulku Bereniku nezničitelnou

tak posuneme bohémské manýry s bujnou frází nesdělitelnou

Emil Zátopek by vystartoval po téhle fešné harcovnici zvesela na fotkách z kredence

celá planeta má obecný zájem s Berenikou pokračovat a uchvacovat funky preference

vzkaz „forget me not“ na lesní pomněnce, pavouček lesní rytíř, palouček úkryt pro noblesní mravence

klobouček nebo baret na módní vlivy Paris vzpomínající spoluúčast dvou dekád a milence na Silvestra

Enya vedle génia, trampoty neposedných víl a tulák Jack London po hvězdách, vždy ho utěší nevěsta

Berenika má pověst jako ta nejcennější kronika, libozvučný repertoár chvil, řečí těla a duší lyra pro Ira

v divadle na Čardášové princezně odezní gotika, odlišně comics akustika, posila rajc extáze do Sira

Nový Zéland není novou končinou, jen starou písní k Hundertwasserovým vlnám barevnosti znamení

kde empatie pramení, Karel IV. po sedmi stech letech pro Karlštejn ožije a vynikne grácie na kameni

https://www.youtube.com/watch?v=uTtjd8ixpLI

Monie Love – „Full Term Love“
© 1992 Giant Records  

ROMANCE U JIRKY 

Nejsem přímý potomek pravd Jima Beama, ani jeho pravdomluvně pravdou neplýtvající piják

tak jestli disponujete Bereniko formou vrcholnou, nepostačí k formulacím lásek jen 3–D biják

Johnny Depp sklízel úspěch trochu lepší, Jirka coby „Johann Strauss“ na nástroj trochu horší

mám chuť uspokojit tu nejlepší partii v čardáši, ať se kvůli protějšku princezna nepohorší

chtěl bych Bereniku milovat přírodně galantně, chtěl bych Bereniku obletovat doma gala

a umět z jejích očí vyčíst pregnantně, koho by ta dáma báječná na konkursy ráda brala?

Taková láska přes internet vyobrazená v očích Toma Hankse

musí být asi umělecky přesná i the best, aby mi nehrozily přísné sankce

v Plzni se říká, komu čest, tomu čest

já nejsem best, ovšem Berenika: ta dokáže být mladá fest i best

můžem někdy spolu koulet šoulet nezastavitelné dvojky o sto šest?

nejsem bestie jen Bingo Boy na sladkokyselém láku, ušlechtilost levitace i bájné animace v letáku

æro dynamika nebo gravitace trháku při jarní ingredienci v sosáku, wasabi a louka Bereniky v čmeláku

Novosvětská symfonie k Antonínu Dvořáku, houslový klíč k uzamčené bázi symfonické věty ne však volání joudy, co jmenuje se Marcel

z parcel nebo Jožin z bažin u ošuntělého paneláku

…KILLING ME SOFTLY DISCO ZVUK DVOU SLADĚNÝCH TANČÍCÍCH SILUET KVĚTEN 2015!

Prosím neschovávejte se v úzkosti jako Židovka před úděly neromantického galaktického koncentráku

já si nezasluhuji, abyste mě měla neuroticky vykříženého na cimprcampr, x faktor na křížovém háku

budu ještě krásnější stát o Vás i bez Vás Audrey Hepburn jak ta vztyčená socha v New Yorku

se mnou neprožívejte ponorku, jen exkluzivní ostrost důvtipů naváděných vzhůru na tu historku

já oslovím dámu Bereniku s více gagy než by mohl popsat v Cosmos zákon levitací Jurij Gagarin

protože nesnesu nosit máslo na hlavě (ani malér znamenat, ani malý lůj a vymaštěný margarín)

dvaadvacátého května si dovolte opět osobně s duší v tělíčku exkurzi do útrob muzejní noci

expozice divočin v Plzni gratis (jsme vyhlášení nocturno mistři, ne pochmurno bloudící otroci)

s Berenikou jsme delegace více forem na půdě galerie horem kominíčku veď vpřed otvorem střešním

Merlin Ambrosius v říkánkách 13. věku Myrddin Emrys, obrys Lady of the Lake nezesměšním

když Annales Cambriæ inspirací Geoffrey of Monmouth; Wales je schůdný terén pochodem dnešním

https://www.youtube.com/watch?v=cypxuBcxUn8  

https://www.youtube.com/watch?v=PT-RhMdUQLg

I'm a mother that gave birth young, so what about it
Does it mean right away that I'm wrong
All in due time, well my time is right now
So don't ask me who, where, what when or how
I know I got me and a good partner beside me
One that will never try to desert of defy me
So who are you to tell me how to run my family
I can plan it by myself, I need nobody planning me
'Cause yeah I might be young, but my stability's correct
Everything about my little one I must protect
What she sees, what she hears, and everything surrounding
A decent state of mind is what my daughter will be found in

Born 2 B.R.E.E.D.
Young mother be thankful, be strong
The fact that you're young, it ain't wrong
A mother I will try to be
The fact is, I was born 2 B.R.E.E.D.

So tell me what do the kids learn at school
How to pack a pistol, how to play a class fool
Then they blame the parents when the kid plays hooky
Subject to getting shot is something that I wouldn't wanna be
Maybe it is safer to stay within your home
Protecting yourself from getting a bullet within your dome
It's something to think about, the word safe
I often wonder if there exists such a place
Whether on a bus, a train, or plain walkin'
You're subject to the devious ones that might be hawkin'
I'll teach my child to respect every day as a blessing
And follow the path of her future lesson by lesson

Born 2 B.R.E.E.D.
Young mother be thankful, be strong
The fact that you're young, it ain't wrong
A mother I will try to be
The fact is, I was born 2 B.R.E.E.D.

So ask me again if I need ghetto assistance
There's food on my table and my baby's not wearing piss pants
I could teach my child more at home that you could ever
Corrupt the youthful mind I produce, that will be never
This one will learn from me, the other babies too
'Cause what you teach is censorship, I wanna teach what's true
So bother me not with our by the book method
If I was already deaf I would be getting deafer
I know exactly what I'm doing, in it I believe
My life is in my offspring 'Cause I was born 2 B.R.E.E.D.

Born 2 B.R.E.E.D.
Young mother be thankful, be strong
The fact that you're young, it ain't wrong
A mother I will try to be
The fact is, I was born 2 B.R.E.E.D.

https://www.youtube.com/watch?v=fem-oblceh8

https://www.youtube.com/watch?v=hOH9dzS6vW8

https://www.youtube.com/watch?v=p6oKQmBhQkw

https://www.youtube.com/watch?v=YNXup1ktfBc

V EMILOVĚ STÍNU

DANA ZÁTOPKOVÁ

ATLETIKA – OŠTĚP

HELSINKY 1952

„Když jsem poprvé přivedla Emila k nám, můj otec, zkušený pán, řekl: – To je ten běžec? Všechno naznačuje, že bude velice slavný. Život s takovým člověkem nebývá nikdy jednoduchý. Každý ho plácá po rameni, on se z toho taky může všelijak charakterově pokazit, ženské za ním přibíhají a tak. Musíš mít obrovskou trpělivost a pochopení.

Otec měl tenkrát úplnou pravdu. Ale musím zas říct, že náš společný život byl opravdu plný, že i přes všelijaké kotrmelce stál za to. Rozhodně to nebylo a není pohodlné odpočívání na nějakém kanapi. Tím, že jsme byli dva, se sport stal zcela beze zbytku i mým osudem. Já jsem jako děvče vůbec neměla ctižádost ve sportu vyniknout, jen jsem prostě ráda mrskala tělem. Teprve když jsem viděla, jak Emil trénoval, jak tomu dovedl až s bláznivým zaujetím všechno obětovat, nakazilo mě to taky. Ono to bylo, jako když vedle vás teče dravým proudem řeka. To prostě nejde, abyste neskočili do toho proudu. Tak jsem se nakonec i já začala cílevědomě plašit za těmi nejvyššími výkony, myslet na olympijskou medaili. No a v Helsinkách 1952 to vyšlo. Během jediného odpoledne jsme oba přijímali zlatou olympijskou medaili. Nejdřív Emil za běh na pět tisíc metrů a pak já za hod oštěpem. Novináři se mohli tetelit blahem, protože to bylo poprvé v historii OH, kdy manželský pár, navíc v jediný den, dokonce těsně za sebou, vyhrál olympijský závod.“

Průhledná sklenka noci, ve které plave velký měsíc. Vlastně dva měsíce, ten druhý s milimetrovou přesností narýsovaný na nehybnou hladinu jezera. Jen sem tam sebou mrskne ryba a pár zatoulaných vlnek se marně pokouší pohnout loďkou přivázanou k lávce. Šplouchnutí, tenké zaskřípání. Jinak obrovské meditační ticho. Napadá ji, že kdyby tu chvíli nahrávala na pásku nejcitlivějšího japonského zázraku výkřik techniky, zachytil by pouze tep srdce. Vyrovnaný a klidný tep srdce člověka, který se dobral pocitu absolutního štěstí.

Na lůžku chaty ženské olympijské vesnice v Otaniemi bylo po takovém dni k zadušení. Marně tiskla hlavu do polštáře, stahovala žaluzie víček. Nakonec tiše, aby nevzbudila spolunocležnice, vklouzla do tepláků, nezapomněla vzít krabičku se zlatou medailí a seběhla dolů k jezeru. Sedí na lavičce u srubu opuštěné sauny, pije vzduch kořeněný vůní jehličí, všude kolem jezera se jako mlčenlivá kulisa kudrnatí lesy. Finská pohoda jako pralinky Finlandia. Zdá se jí, že je hostem u tichého mlsání z obrovské bonboniéry noci s hvězdami ve stříbrném staniolu. Jenom natáhnout ruku a hvězda je tvá…

Připadá jí propastně dávno, kdy seděla v podobné poloze a absolutní tmě (s dekou přes hlavu, aby soustředění bylo dokonalé) v šatně betonových katakomb olympijského stadiónu, zatímco tam někde nahoře na škvárové dráze kroužil Emil zalitý potem v souboji s Reiffem, Schadem, Mimounem a dalšími kolečka finálové pětky. Ještě že to takhle dopadlo! Při zjištění, že finále hodu oštěpem žen a běhu na 5 000 m mají odstartovat prakticky současně, ji mrazilo. Vždycky raději trénovala, než se předváděla při závodech. Když už musela závodit, vstupovala na plochu stadiónu s malou dušičkou, hlučící mraveniště tribun ji podvědomě elektrizovalo, musela se však co nejvíc ponořit do sebe, nic konkrétního v okolí nevnímat. Představa dokonalé koncentrace na každý hod, zatímco Emil… ne, z toho koukal výbuch. Naštěstí atletický pánbůh stál při ní, postrčil Czermakovo kladivo za hranici světového rekordu, takže se to přeměřovalo, převažovalo, zkrátka protáhlo. Finští pořadatelé – snad s přihlédnutím k tradiční lásce k dlouhým běhům a oštěpu – obě disciplíny časově rozložili.

Ticho po řevu, který pronikal i do betonových chodeb. Ještě chvíli odpočívá s dekou přes hlavu. Takže Emil už má tu šichtu za sebou. Neodbytná myšlenka na okamžik vytrhuje ze soustředění. Vstává a míří chodbou k ploše. Potkává sovětského trenéra Markova, nesměle se ptá, kdo pětku vyhrál. Markov jí rozjařeně vykřikuje do tváře: „Emil, on molodějec!“ Cítí, jak jí píchlo u srdce, v krku má sucho, ta zpráva nadnáší, počkat, teď už dost, teď už zase jen myslet na oštěpařské finále. Snaží se vyhýbat gratulacím finských pořadatelů, to vše by ji mohlo psychicky zle rozházet. Vždyť už je v chodbě řadí…

Emilovi, vracejícímu se ze stupňů vítězů, se však vyhnout nemůže, ani nechce. Chlapecký úsměv od ucha k uchu, příliv slov. „Tak a teď ty. Šlapej! Dobré to bylo. Tahle medaile je cennější než ta za desítku, viď. Poslyš, ale mně bylo strašně líto Schadeho, Němci ho bez milosti vypískali. Bojoval nádherně, co říkáš, kdybych mu tu zlatou medaili dal?“ Vidí se, jak rychle medaili vytrhává Emilovi z ruky a strká do svého sportovního vaku se slovy, že si ji vezme s sebou pro štěstí.

Krásný bláznivý chlapec! Vždycky by rozdal srdce. Taky všechny poháry. Mívali kvůli tomu spory. „Nech tenhle aspoň pár měsíců doma, ať se s ním pokocháme.“ Kdepak. Teprve později mu dává za pravdu. Nemohou mít v bytě muzeum. Poháry jsou chytače prachu. Kdyby jen poháry! Emil dostává i jiné trofeje. Třeba malý soustruh. Dodnes o něj v bytě zakopávají a ne a ne se ho zbavit. Prosím, kytara, kterou Emil vyhrál na závodech v Brně, to je jiná. Vždycky ráda zpívala a brnkala, vystačila jí k tomu asi dvacítka akordů. Nezapře děvče z jižní Moravy. A Emil se rád přidává. Jenže to chytne v jiné tónině. A pak, on by nejraději každou písničku povalašštil. Nebo ještě hůř – udělal z ní ostravský pochod.

Usmívá se. Kolik hodin tu vůbec sedí a medituje? Měsíc pořádně postoupil. Na obloze i na hladině jezera. Holohlavý měsíc, který tolik připomíná Emilovu hlavu, když ho v pětačtyřicátém poprvé viděla. To ještě hrávala házenou za Slováckou Slávii. Při tréninku do ní šťouchá kamarádka: „Ty, podívej se, tamhle ten, co se opírá o klandr, to je ten slavný běžec Zátopek.“ Vidí venkovského kluka, vojína záklaďáka s hlavou ošmikanou dohola, vlastně vnímá jen tu hlavu a velké uši. Ani ve snu ji nenapadne, že jednou si vymění snubní prstýnky. Život. Jeho peripetie a proměny. První setkání z očí do očí o dva roky později na stadiónu ve Zlíně. Emil, už tehdy uctívaný fanoušky, jí přišel blahopřát k vytvoření nového československého rekordu v hodu oštěpem. Vlastně to bylo stejné jako dnes. Až na to, že tenkrát rekord obnášel rovných 38 m, zatímco tady v Helsinkách je jeho cena 50,47 m a znamená zároveň rekord olympijský a zlatou olympijskou medaili. Emil čekal u autobusu v Otaniemi, velice se ukláněl, než si padli do náruče a zašeptali: „To jsme si to zavařili“ (zřejmě v předtuše pětatřiceti besed za měsíc). Tenkrát ve Zlíně jen chladně přijala stisk ruky, aby si ten oslavovaný běžec nemyslel, že kvůli němu padne na zadek.

Znovu se usmívá té vzpomínce. A v duchu se Emilovi omlouvá, protože dávno poznala, že slávu považuje za nepříjemné břímě. Jak se vlastně sblížili? Samozřejmě na atletické dráze. A možná právě zjištění naprosto shodného data narození (19.9.1922) přírodní úkaz totožných duší bylo tím rozhodujícím impulsem. Copak si v legraci neříkali: „Když jsme se na den stejně narodili, neměli bychom mít taky na den stejně veselku?“ A zase zcela přesně vidí k prasknutí přecpaný kostel v Uherském Hradišti, zvědavce, kteří postávají i na lavicích, slyší lamentaci pana faráře, že ten dav pustoší jeho svatostánek, smutně kouká na zlomené asparágusy svatební kytice, když se davem prodírají k oltáři. A potom! Volné vydýchnutí na chatě u rybníka na Medlově, kde Emil málem k smrti uštval hlídacího psa chatařova. Nespokojenost se sedmým místem na olympiádě v Londýně, kde už Emil rýžoval zlato, tvrdá příprava na Helsinky. Oštěpy doslova propíchaný trávník na Štvanici (místo pro tenhle typ sportu nazvané příhodně), kam jezdila za tmy i za polední přestávky – pracovala jako sekretářka v redakci Ruchu – údiv lidí v tramvaji, kteří oštěpy považovali za rybářské pruty, studování Järvinenových kinogramů, spory s Emilem na téma, že tomu dává pořád málo, i když už málem padala vyčerpáním, a konečně zlaté helsinské odpoledne…

Slunce se zadírá do očí. Kotel stadiónu nepřátelsky hučí a funí, ale tohle hlučení přece zná. Naposled mrkne po favoritkách Čudinové, Zybinové, po olympijské vítězce z Londýna Hermě Baumové, po mladičké Gorčakovové, které experti předpovídají velkou budoucnost. Sedmnáct finalistek, obličeje všech připomínají sluncem vybledlý papír. Tak už dost, opravdu dost, teď jsem tu přece jenom já, teď se budu prát sama se sebou. Nacvičený stereotyp. Sedá na lavičku, začíná usilovně dýchat. Tohle ji naučil Emil. Když se člověk zhluboka nadechuje, probouzí i nervy. Opakuje si jako školačka před zkouškou co dělat nohama, protože dobře ví, že v těch je její síla, že bez dynamického zrychlení rozběhu bude špatná i odhodová fáze. Ještě vyzkoušet protažení ruky, připomenout si, aby při odhodu předčasně neklesla: zhluboka se nadýchnout. Co? Už ji volají. Jde k rozběhové značce se skloněnou hlavou. Ještě předtím si podle tradice stačí olíznout ukazovák, aby lépe přilnul k vázání. Rozbíhá se a oštěp letí, nádherně daleko letí. Probodává trávník za půlkruhem označujícím padesátimetrovou hranici. Probodává i srdce soupeřek. Olympijský rekord, jasné vedení.

Od té chvíle je všechno snové a neskutečné. Tři hodiny je v tranzu, napjatá jak natažený špagát. Stokrát si říká: no tak, koncentruj se dál, neohlížej se po výsledkové tabuli po hodech vážnějších soupeřek. Říká si to a neposlouchá se. Obrovská šance se přibližuje s každou ukončenou sérií, tiskne ji stále víc, nedovoluje volně vydechnout. Kolikrát už prvním pokusem zaskočila soupeřky, ale tohle je úplně jiné, tohle je olympiáda!

Ten tísnící balvan odvaluje až okamžik, kdy se jí snaží umačkat – ale jak jemně – gratulanti. První naše ženská zlatá olympijská medaile v historii! Dál vše splývá v jediný rozmazaný obraz té barvičkami hýřící avantgardy. Co v něm dělá chřestot talířů a vidliček, uplakané modré oči v dívčích obličejích orámovaných světlými vlasy? Ale to už je přece v jejich koutku olympijské jídelny, ty oči pláčou štěstím a patří dívkám, které je obsluhují. Teď neobsluhují, shlukly se kolem jejich stolu, zpívají tklivou národní kantilénu, určenou jen pro slavnostní chvíle. A pak to teprv začíná: „Madam & Mister Zátopek, what do you want to eat? You can have what ever you wish.“

„Emile, vždyť já už z nich taky skoro natahuju. Jsou nádherné, dojemné, visí mi na ústech, nabízejí jakoukoli specialitu. Tak já povím, ať nám udělají rybu, tu jsme tady ještě neměli, co říkáš? Počkat, vždyť ony zklamaně protahují obličej. Proč?“ Trvá chvíli, než se vysvětlí, že ryba, to nejobyčejnější a nejlacinější jídlo v zemi tisíce jezer, může být pro Čecha mimořádně vítanou, lákavou specialitou. Zato za hodinu! Na stole se objevuje dlouhý tác se třičtvrtěmetrovou nejchutnější mořskou rybou siika v obloze, děvčata nad nimi stojí, šťastně sledují, jak to uštipují. Uždibují jako laskominu. „Klucííí, pojďte k nám, olympijské soutěže jsme zvládli, ale tohle nezvládnem,“ volá rozjařeně Emil. Naštěstí vrhači Dadák a Máca překypují nejen chutí k jídlu, ale i slušnou dávkou zvědavosti, a přidávají se i ostatní.

A zase zní tklivá balada. Jenže to už vůbec není v jídelně, to je tady, na břehu jezera, kde všechno zprůhledňuje svítáním, dostává ostré obrysy. Pohled na hodinky. Je to možné? Půl čtvrté ráno. A nahoře v olympijské vesnici kdosi hraje na flétnu. Vzdálená melodie se mísí s neodbytným koncertem rozčepýřených vrabců, těch vždy přesných zvěstovatelů světla. Fantastická disharmonie, fantastická podívaná. Jenom neochotně vstává, opilá vzduchem i vzpomínkami. Uvědomuje si (ten pocit se později mnohokrát vrací): to je dobře, že probděla právě tuhle noc, beze zbytku a úplně sama vychutnala pocit štěstí, kus atletického života. Rozbřesk ohlašuje nový den. Pro všechny nepopsaný list s údaji, který už bude náležet jiným událostem, jiným radostem a strastem.

„Emil byl tak slavný, že jsem vedle něj stále neznamenala téměř nic. Ne že bych z toho byla nějak nešťastná, ale člověka to přece jen tak trochu potichu mrzelo. Ona vlastně moje velká éra nastala až v osmapadesátém roce, kdy toho nechal, protože už měl – jak já říkám – nohy ušoupané až po kolena. Tenkrát se dal vyfotografovat, jak věší tretry na hřebík a strašně na mě dorážel: – Jak to, že toho taky nenecháš, vždyť jsme se přece dohodli, že skončíme společně. Tůdle. Já naopak cítila vrchol formy, pořádně jsem vlastně začínala až ve čtyřiadvaceti, takže jsem nebyla opotřebovaná. Výsledkem byl světový rekord v osmapadesátém, ve stejném roce jsem ještě vyhrála mistrovství Evropy ve Stockholmu. To byl vůbec můj nejúspěšnější rok, nebyla jsem k poražení. Funkcionáři do mě hučeli, ať ještě vydržím do olympiády v Římě 1960 a já nakonec kývla. V šestatřiceti ono kývnutí nebylo snadnou záležitostí. Když však už k tomu došlo, nežila jsem ničím jiným, než přípravou na OH. Já měla dokonce v kuchyni pod sklem celý plán na šedesátý rok, jaké závody a tak, a pořád jsem na to koukala. Měla jsem tam pochopitelně datum olympijských soutěží v oštěpu, rozhody v tolik a tolik hodin, finále v tolik a tolik hodin. Jednou při vaření večeře vidím, že je tam červenou tužkou Emilovou rukou připsáno: – Houby, žádné finále nebude! Jen pláč a skřípění zubů.

Finále však bylo, vybojovala jsem stříbro a to byla má tečka. Počkat, vlastně dvojtečka, protože právě po téhle olympiádě jsme jeli s Emilem na besedu do Zlína. Při stovkách dřívějších společných besed se všechno točilo kolem něj, já vlastně figurovala jen jako jeho manželka, která semtam něco ve sportu dokázala. A právě ve Zlíně, kde byli samí kamarádi, to schválně obrátili. Řečník oznámil: – Vítáme zasloužilou mistryni sportu Danu Zátopovou, světovou rekordmanku, vítězku… a pak velice pomalu vyjmenovával všechny mé úspěchy. Emil se mezitím vrtěl na židli, utahoval si kravatu a – o něm pořád nic. Teprve na závěr řečník dodal: – …a taky vítáme jejího manžela.

Takže to byla má (domluvená) pomsta za zástup let, kdy jsem žila a sportovala ve stínu jeho slávy. Byla to však krásná léta, vrchovatě plná sportovním životem. Řekla jsem přece, že on byl tím dravým proudem, který mě strhl. Jinak bych rozhodně nepatřila do galerie československých olympijských vítězů.

V září 1982 jsme společně v nekonečném kruhu přátel z domova i zahraničí oslavili sladkou šedesátku. Jak už jsem řekla, narodili jsme se ve stejný den, ale oslava trvala jako strhující peřej peřejka dní čtrnáct.“ 

LOKOMOTIVA MEZI ŠKOLÁKY

EMIL ZÁTOPEK

ATLETIKA – BĚH NA 5 km

LONDÝN 1948

BĚH NA 5 km, MARATÓN

HELSINKY 1952

„Chlapci a děvčata, kdo zná jméno Zátopek?“

Prořídlý les rukou.

„Holič od nás z paneláku, mají psa.“

„Fotbalista.“

„Běžec, co porážel celý svět.“

„Prosím, naše babi říká dědovi: ty utíkáš pořád z domu jako Zátopek. Přitom děda sotva chodí…“

„Tak dost, děti. Já mám teď milou povinnost vám Emila Zátopka představit, přijal pozvání k nám do školy na besedu a…“

Dupání střídá aplaus. Školní jídelna, nacpaná, jako když jsou k obědu kuřecí prsní řízky, se chvěje v základech. „Ticho, no tak klid,“ těžko lze zastavit vlnu příboje, kterou vzedmula příležitost hlasitě projevit nadšení, že se tahle beseda koná místo nudno-trudno--suchopárno-výkladově-blablabla- akurátního vyučování.

Zátopek vstává, uklání se jako principál, objímá přítomné veselýma dobráckýma očima. Učitelka bezradně odkládá papírek se základními sportovními daty o besedujícím hostovi v domě.

„Tož já jsem mezi vámi moc rád, chlapci a děvčata. Jak byste se mohli na mne pamatovat. Když jsem překonával světové rekordy na tratích od pěti do třiceti kilometrů, vozily se vaše maminky ještě v kočárku, takže…“

„Kolik?“ Odvážný hlas z pléna.

„Co kolik?“

„Kolik těch světových rekordů jste překonal?“ 

„Aha, celkem osmnáct.“

Obdivné i nedůvěřivé zahučení.

„Bylo to v padesátých letech. Vyhrál jsem pár titulů mistra Evropy, pár olympijských zlatých medailí, párkrát mě vyhlásili za nejlepšího sportovce světa,“ říká a div se nečervená ostychem a skromnou povahou. Nikdy nesnášel vychloubání a teď mu to připadá právě tak.

Honem dodává: „Jenže ono to nespadlo do klína samo. Naběhal jsem v zimě stovky a stovky kilometrů navlečený do trojích tepláků a těžkých bot, zatímco ostatní atleti čekali, až sleze sníh. Někteří kamarádi se ode mne odvraceli, prý jsem moc svědomitý, ale jinak to přece nejde. Třeba zahradník, kdyby chtěl vypěstovat krásnou zeleninu, tak neexistuje, aby na záhon chodil jenom ji škubat. Teprve když je svou činností hluboce zaujatý, když tomu hodně věnuje svou péčí, ta zahrádka mu to stonásobně vrátí. A ve sportu je to stejné. Máte-li vítězit nad soupeři, musíte nejdřív zvítězit nad svou pohodlností.“

„Kecá,“ naklání se známý uličník ke spolužákovi.

„Počkej, neruš,“ slyší šeptanou odpověď.

„U nás byl jeden atlet, nádherně urostlý, prostě běžecký elegán, když byly nějaké závody míň kvalitně obsazené, tak si je odklusal a po nich řekl, že běžel na dvojku, trojku prý tam ani nehodil. Já jsem žasl nad tou jeho suverenitou, já byl naopak úzkostlivý, abych nikdy nezaběhl špatný čas, abych si  n e z v y k a l   běhat pomalu. I na závodech v malém městečku jsem pádil jako najatý…“

Zátopek už „pádí“ i v řeči. Kdo ho zná, ví, jak poutavým dovede být vypravěčem.

„Ten elegantní atlet, co jsem vám o něm povídal, to daleko nedotáhl. Víte, ono všechno není jenom ve svalech a dobře stavěném těle, to by olympijští vítězové byli jen samí manekýni, a to přece není pravda. Třeba takový Novozélanďan Halberg, olympijský vítěz z Říma. To byl málem invalidní člověk, toho při ragby tak zvalchovali, že měl zborcený hrudník, a jednu ruku málo hybnou. Jenže ta jeho vůle po vítězství, schopnost přijímat dřinu, ta přetrumfla ty zdatné a urostlé. Já taky na dráze vypadal všelijak. Karikaturisté mě kreslili jako lokomotivu, jednou o mě napsali, že jsem běhající elektrárna…“

Výbuch smíchu. „Psst, ticho,“ děti se samy okřikují, chycené na udičku zvědavosti.

„To mi ještě lichotili. Vzpomínal jsem na Halberga, toho do Říma přivezl světově uznávaný trenér Lydiard. S ním ještě dva málo známé mládence a představte si: vybojovali tři olympijské medaile. Gratuluju Lydiardovi a on mi povídá, že to není problém, když prý mu dám mladého zdravého kluka, který je rychlý jako sprinter a taky vytrvalý, do tří let z něj udělá světového rekordmana, jen mu to nadávkuje podle té tratě. Schválně prohodím: a co kdyby to byl takový kluk, jako jsem já, tedy absolutně bez sprinterských předpokladů? Podrbal se ve vlasech a přiznal, že jsem ho doběhl, protože by přece mělo platit, že z krávy gazelu nakrásně neuděláš. Prý by takovému klukovi doporučil hrát šachy a pěkně by se zmýlil. Ve škole se učíte, že výjimka potvrzuje pravidlo. Já asi byl ve své době výjimkou, protože jsem si uložil nezvykle velké tréninkové dávky (i psa v běhu uřítil natolik, že druhý den raději zkoprnělý ze zážitků pro svoje packy zalezl do boudy). Třeba úsek čtyři sta metrů jsem s meziklusem běhával až šedesátkrát naplno, denně to dělávalo kolem čtyřiceti kilometrů. Říkali, že se uštvu, že budu přetrénovaný, ale já si naopak o ostatních myslel, že jsou nedotrénovaní. Tenkrát… co chceš? Tamhle se někdo hlásí…“

„Dělal jste taky gymnastiku?“

„Jestli myslíš kotrmelce při hledání správných tréninkových forem, tak ano. Praxe nepodložená teorií je vždycky krokem do tmy. Dnes už je ve sportu tréninkový proces vědecky zmapovaný, ale já musel neustále vymýšlet, bylo to neověřené. Lesní cesta s různými překážkami mi nahrazovala dnešní posilovny s přístroji na jednotlivé partie svalů. Střídal jsem šest teplákových souprav, polovina z nich byla pořád propocená. Doplňkovou gymnastiku podle dnešních představ jsem tedy nedělal. Říkal jsem si: pes taky nedělá gymnastiku a jak dovede běhat.“

„Pane Zátopek, kdy jste poprvé překonal světový rekord?“

Otázka chlapce z první řady, který od počátku sleduje vyprávějícího s mírně pootevřenou pusou, jako by chtěl slova od legendy polykat.

„V devětačtyřicátém v Ostravě, na desetikilometrové trati. Světový rekord držel Fin Heino. Legendární a dlouho neporážený běžec s krásně dlouhým krokem. Rok předtím jsme se střetli na prvních poválečných olympijských hrách v Londýně. Tehdy se běželo za ukrutného, naprosto neanglického vedra…“ Zátopek přimhuřuje oči, vrtí se na židli, v té chvíli už není ve školní jídelně, ale v hlubinách wembleyovského stadiónu se vrhá na pospas vteřinové ručičce, třicítce nejlepších vytrvalců světa a osmdesáti tisícům diváků…

Tlačenice loktů, trhavý dech soupeřů, pozor, opatrně, ať tě někdo nezraní hřebíkem tretry. Držet mantinel, držet určené tempo, teď, ano, teď prokmitla v rukou Karla Kněnického na tribuně bílá látka, takže je to dobré. Rozpočetli tenhle závod na čas 29:35, kolečko za jedenasedmdesát vteřin, signalizace bílými trenýrkami nebo červeným tričkem je jedinou kontrolou tempa. To místo, kde sedí Kněnický, si vtiskuje do paměti. Heino a několik dalších vyrazili jako splašení. Jen ať si utečou, teď to chce chladnou hlavu, nenechat se vyprovokovat, lékárnicky hospodařit se silami…

Šesté kolo, pole běžců se smršťuje a natahuje jako žvýkací guma Pedro, Sevak, Donald. U mantinelu už není tak těsno. Běží na konci druhé desítky závodníků, ale stále v dohodnutém tempu. Bílé trenýrky v rukou Kněnického ho o tom přesvědčují. Dobré je to…

Vůbec to není dobré! Další tři kola a z tribuny přichází varování. Vedoucí atletické výpravy si může umávat ruku s červeným trikem. I Zátopek víc rudne, zabírá tretrami energičtěji, míjí soupeře za soupeřem. Už je čtvrtý, třetí, druhý, už dýchá na záda Heinovi, předbíhá ho. Lehkonohý Fin si to nechce nechat líbit. Znovu útočí na první pozici. Na tribuně však stále kmitá červená, Zátopek začíná být v závodnickém tranzu, nasazuje svůj pověstný trhák a vzdaluje se vysílenému Finovi o třicet metrů. Levá, pravá, obličej zalitý potem nabírá grimasu obrovského úsilí, míjí první soupeře, kteří zůstali zpět o celé kolo…

Veliké sólo, i když teď už značně nepřehledné. Netuší, že tribuny nejdřív vyděsil a pak nadchl, že světový rekordman (po 6 400 m) se zmučeným obličejem a na kost ztvrdlými svaly vzdává. Stále vidí na tribuně červenou, ale možná jsou to jen červené kruhy před očima. Mučí se, ale právě tohle umí. A už míří k cílové pásce s obrovským náskokem v novém olympijském rekordu 29:59,6 min. Je to vše pohlcující příval štěstí. Cítí se vysílený, ale ne tak, aby nemohl za cílem sledovat těžkopádně dobíhající soupeře. Marně mezi nimi hledá Heina. „Uštval jste ho,“ vysvětlují rozhodčí.

„Takže světového rekordmana na deset kilometrů jsem tenkrát uštval,“ procitá ze vzpomínek. „Ale ne jeho světový rekord. A na ten ses ptal viď?“ Dívá se na blonďáčka s pootevřenou pusou v první řadě. Ten kluk má v očích nádhernou zvídavost, napadá ho.

„Tak ten jsem překonal až za rok v červnu ve Vítkovicích. O sedm vteřin časem 29:29,2. Jenže on se ten skvělý finský běžec nevzdal. Začátkem září přišla zpráva, že ubral z mého světového rekordu vteřinu. Víte, tohle je na atletice krásné, souboje i na dálku, protože všechno lze změřit a spočítat. Já se tehdy smířil, že se zas obuju do rekordu až na jaře v padesátém roce. Ne však mé okolí. Často jsem slyšel: Emile, to si necháme líbit? Marné byly moje námitky, že už je na krku podzim, že nemám na rekord natrénováno. Tak natrénuješ, říkali s takovou nadějí v hlase, že nezbývalo, než být zase k sobě nemilosrdný. Den pokusu byl stanoven na 22. října zase do Vítkovic. V tichosti, jenže stejně se to objevilo v novinách. Když jsem pak přijel a viděl, jak severák na dráze prohání spadané listí, dostal jsem i já vítr, že zklamu dvacet tisíc diváků, kteří tu mrzli. Na osmém kilometru na mne přišla krize, světelné stopky podle mezičasů ohlašovaly, že zůstávám sedm vteřin za světovým rekordem Heinovým. Diváci si mohli vykřičet plíce, abych přidal. Tak jsem na to šlápl a ono se to povedlo.“

A zase zvedá ruku blonďáček s dychtivýma očima z první řady: „Já taky běhám v atletickém kroužku. Trenér nám říkal, že jste na olympiádě v Helsinkách vyhrál závod na pět i deset kilometrů a pak ještě maratón. Mně to připadá neuvěřitelné, prostě jako nesmysl.“

„Sedláčku, nebuď drzý,“ zvyšuje hlas učitelka.

„Ale vždyť má ten chlapec pravdu. Takových se našlo, kteří pochybovali, že je to vůbec možné. A potom zase ze mne málem udělali nadčlověka. Ale ono to bylo možné. Tenkrát. Už jsem vám říkal, že jsem v tréninku naběhal mnohem víc než ostatní. Jenže pak se s náročnějším tréninkem roztrhl pytel. Začalo docházet na štrekařskou specializaci, časy šly dolů. Já i v těch Helsinkách – má série olympijských startů tam začínala desítkou – zaběhl tuhle trať skoro o tři čtvrtě minuty rychleji než na předcházející olympiádě. Že vyhraju, s tím se doma počítalo, jenže kdekdo se domníval, že bych měl při návratu ukázat celníkům na Ruzyni ještě další zlatou medaili – ze závodu na pět kilometrů. A já o tom snil taky. Vůbec to nebylo lehké…“

Zátopek se zajíkl, slova mrznou u úst. Už zase utekl ze školní jídelny, do plic se bolestně dere mráz. S kulichem staženým přes uši vyklusává v zajetí mimořádně kruté zimy nekonečné kilometry přípravy na olympijský rok 1952. Pak zas rekreanti v Krkonoších kroutí hlavou nad tím zarputilcem, který se na běžkách nepřestává prát i s vánicí. Stačit rychlobruslařům na zamrzlé Vltavě? Jen kdyby nepřekážely ty dlouhé nože. Smějí se mu. Pošklebují. Zkouší to znovu a znovu, je k neutahání. Trénovat se musí, zvlášť když má za chvíli na krku třicítku. Na světových drahách se v posledních dvou letech objevují noví, mladší, ambicióznější, rozdá si to s nimi, ale to chce ždímat ze svalů rychlost, oženit se s ní. Konečně pláčou rampouchy a slunce vysušuje strahovskou dráhu. Od dubna ji zalévá potem. Vymyslel nové doplňky pro posílení výbušnosti. Patří k nim vržiště a koule stejně jako laťky pro skok vysoký. Dře. A pak se poprvé (!) nechá překecat po tréninku k masáži. V místnosti je zima. Angína. Dokonce hnisavá. Polyká acylpyriny a se zoufalstvím sleduje, jak nenávratně mizí dny z kalendáře. Nakonec zdrhá z postele na strahovskou dráhu, protože věří, že jeho nejlepší medicínou je trénink. Angína je pryč, forma však jakbysmet. Cítí se malátný jako jarní motýl. Skeptická myšlenka: v Helsinkách se zesměšním, nemám tam co dělat. Honem ji zašlapává. Samozřejmě tretrami, nad nimiž se kmitají nohy. Odlet do olympijského města až se druhou částí výpravy. Na dráze v Otaniemi však končí jako první. Týden chybí, než je startér výstřelem vyžene na trať desítky, nejvyšší čas vylaďovat formu. Po sedm dní si ponořený sám do sebe s citem jemného mechanika pohrává s každým svalem, s nahromaděnou energií. A pak od čtvrtého kilometru ukazuje záda třiceti soupeřům, mnohé při velkém sólu předbíhá o několik kol.

„A potom jsem musel ještě víc utíkat před obdivovateli a lovci autogramů. Ve Finsku je jich moc a dlouhé běhy oceňují, obzvlášť když měli takové veličiny jako Nurmi a Heino. Víte, já s každým rád pohovořím, rád se podepíšu, jenže když je to tisíckrát od rána do večera, může to pěkně unavit. A já musel být svěží, olympijský závod na pět kilometrů, to byl pořádný strašák. Před čtyřmi lety v Londýně jsem na té trati pustil moc dopředu Belgičana Gastona Reiffa, pelášil jsem pak za ním jako zjednaný a už jsem ho nedoběhl. Čtyři desetiny vteřiny mi na něj chyběly. To je míň než jedno nadechnutí. A Reiff, kterého za to vítězství doma povýšili do rytířského stavu, tu byl opět a se skvělou kondičkou. Taky s výzvou – já nevím, možná mu ji vložili do úst jenom novináři – teď prý se teprve ukáže, kdo z nás dvou je lepší. Ale skutečným favoritem toho závodu byl tempařsky vyvážený a rychlý Němec Schade. Jedna z nových běžeckých hvězd. Mezi ně patřili i vynikající Angličané Chattaway a Pirrie, stále se lepšící Anufrijev ze Sovětského svazu. Taky s černým Francouzem původem z Alžíru Allainem Mimounem bylo nutné vážně počítat. Nádherný člověk a sportovec, při světové válce ho kulka málem připravila o nohu, a přece si v Londýně i Helsinkách za mnou na desítce doběhl pro stříbro. Kamarád, už před několika lety přes varování domácích odborníků přijal za své moje náročné tréninkové metody. Když řekl finským novinářům, že Schade je nebezpečný, vyhraju prý však opět já, protože proti mně se prostě nedá nic dělat, bral jsem to spíš jako kompliment. Den před závodem mi někdo přistrčil k nosu New York Herald Tribune, kde se ironicky psalo o pošetilém Čechovi, který se chce pokusit o druhou zlatou medaili. Měl jsem z toho všeho hlavu jako starosta, sotva jsem ji unesl, když jsem vyklusával a vdechoval kyslík mezi borovicemi. Na Helsinkách je totiž krásné, že les vzrůstá přímo do města, najdete ho všude a já toho s potěchou využíval. Jenže najednou tu byl les mávajících rukou, a vůbec ne tichých. To pak jste jako mraveneček na dně hlubokého talíře, všude kolem a nad vámi to hučí, mručí, tohle sportovec nesmí moc vnímat, nebo ho to porazí předem. Nakonec si oddechne, když už je odstartováno a může upalovat. K rozběhu nás nastoupilo pětačtyřicet, k finále patnáct. Ale já moc neupaloval. Rozpočetl jsem si tempo na čas 14:10, a když se to poskládalo u mantinelu, byl jsem předposlední. Koukám, jak se Schade na špici urputně tahá o vedení s Chattawayem, říkám si horké hlavy, takhle už teď plýtvat silami, ještě je čas…“

Už vůbec není čas! Kovový hlas zvonce přehlušuje siréna řevu. Poslední kolo, poslední výprodej energie. Desetitisíce na tribunách vstávají. Zátopek už je dávno ve hře, už vede. Řádí mezi soupeři jako tajfun. Nikomu nedopřává trhák, ani Reiffovi, kterého tím nutí k rezignaci. Zakusuje se tretrami do dráhy, nakrčená záda, pádlování rukama, pravice trochu výš než levice, je bezpečně první. Ale… co to? Nezadržitelně ho míjejí tři běžci. Mrkne po nich zoufale okem. Potem zalité a pomačkané masky místo obličejů, a přece v nich jiskří dravá i triumfující ctižádost: Schade, Chattaway, Mimoun. Získávají metr, dva, šest metrů náskoku, je to jako obrovská černá propast, nad níž únava přervala lano. Je vůbec ještě čas na chladnokrevnou myšlenku? Tribuny už Zátopka odepsaly, on však ještě stále ze svalů nevyždímal zbytek energie. Šetří si ho do poslední zatáčky. Teprve v té chvíli padají stavidla a praménky zpěněné krve poháněné vůlí dávají tvrdnoucím svalům novou mízu. Dere se za unikajícími. Po decimetrech. Každým záběrem nohy. Už je u nich, loket vedle lokte, už zase slyší jejich trhavý dech, jako by měli v hrudi místo plic struhadlo. Už je v čele, posledních deset metrů, s rukama pumpuje i hlava, stále si však hlídá prostor za pravým ramenem, ne, teď už ho nikdo neohrozí, cílová šachovnice…

„Vidíte, jak jsem se při tom vzpomínání zadýchal,“ říká a mladí posluchači naopak nedýchají. „Při pročítání nádherných telegramů z domova jsem se definitivně rozhodl: zkusím ještě maratón. Jedni mne v mém rozhodnutí podporovali, druzí tvrdili, že jsem snílek fantasta. Ono to bylo dost odvážné, konkurovat maratóncům s dlouholetým speciálním tréninkem, jít naplno tři těžké olympijské závody během osmi dnů. Určitě jsem byl mezi osmašedesáti maratónci na startu jediný, kdo tuhle trať běžel poprvé.“

„Ale vyhrál jste jí!?“

Nadšený hlas s podtónem otázky.

„Nu ano. Patnáct kilometrů vedl Angličan Peters, velký favorit, a já se Švédem Janssonem jsme se pustili za ním. Postrkoval nás vítr foukající do zad, jenže po obrátce jsme zas museli vítr prorážet. To už byl Peters za námi, a za občerstvovačkou na pětadvacátém kilometru koukám, že jsem někde ztratil i Švéda.“

„Občerstvil jste se?“ Zase ten zvídavý kluk z první řady.

„Človíčku, kdepak. Občerstvovací stanice jsou nebezpečné. I když ústa vyprahla, musíš odvrátit hlavu, protože už pohled na osvěžující nápoj nebo jenom na plátek citrónu změkčuje a oslabuje tělo, a to by pak třeba odmítalo další trápení. A maratón je obrovské trápení, překonáváš krize, vypotíš taky nějaké to kilo váhy. Rozhodně však podobnou odtučňovací kúru bez tréninku nedoporučuju. Měl jsem ještě čtrnáct dnů potom krví podlité prsty u nohou, ale v tom závodnickém tranzu člověk bolest nevnímá, příležitost už jsem nepustil. Do brány stadiónu jsem dobíhal s náskokem dvě a půl minuty, tehdy proti zvyklostem spustili olympijskou fanfáru, určenou pro slavnostní ceremoniál. To vím jen z vypravování, protože mozek mi třeštil, měl jsem skleněné oči, do cíle jsem však trefil a ještě stačil trochu zaspurtovat. Když ohlásili, že jsem do třetice v cíli v novém olympijském rekordu, diváci se mohli zbláznit. Tak dlouho tleskali, až jsem – aby je nebolely ruce – přidal ještě čestné kolo.“

V přecpané a zadýchané školní jídelně náhle rachotí židle, chlapci a děvčata vstávají a tleskají a rezonuje to stejně jako před desítkami let na vyprodaném stadiónu v Helsinkách.

„No tak, do tříd, no tak,“ hlas učitelky, smířené s tím, že v nastalém zmatku nebude moci veřejně poděkovat besedníkovi, že nedokáže otrhat stále rostoucí hrozen žadatelů o autogram.

„Pane Zátopek, já taky. A s panáčkem. Prosím vás. Mně dvakrát, to mám pro bráchu. Pane Zátopek, běháte ještě teď?“ Odpovídá, aniž by zvedl hlavu od nastrčených bloků.

„Teď po šedesátce? Proč ne, běhat se dá vždycky. Jen si na to radši s manželkou Danou zajedeme do Staré Boleslavi a jsem rád, když nás nikdo nevidí. Zasvěcený pozorovatel by si totiž řekl: vida, takový to býval rekordman a teď je to pěkná houska, sotva plete nohama…“

Školáci s brebentěním postupně opouštějí jídelnu.

„To je legrační člověk, ten Zátopek.“

„Vole, jenom legrační?“

*

Švýcarsko ve městě Lausanne nedaleko Ženevy postavilo našemu hrdinovi sváteční sochu, když jeho vlastní národ zůstává v deficitu se sochou na vzpomínky pro Emila Zátopka, ten se jako učitel i jako zarputilý sportovní duch osvědčil vždy rád na jedničku…

https://www.youtube.com/watch?v=Svy1IDeQBjs&list=PLk4dGNwj0SfsLVSR4SN0GJnQAIs7UoLMp

Mantronix – „Got You Have Your Love“ (Maxxi Mix – Maxximum)

Les meilleurs remix „made in maxx“ Remix signé Joachim Garraud et Fabrice Revault