BÁSNÍK FIELD V CHOLUPICÍCH.
Jaro je tady. Nebe nad Cholupicemi je modré jako žluté prase, na jiskřících pivních flaškách lítají divoce andělé a dole v hospodě u rybníka lemovaného rozkvetlými kaštany sedí mistr Klíma s inženýrem Němcem. Zahradní restaurace je žívá, výletníci z nedaleké Prahy do sebe lijí jedno pivo za druhým, takže záchodový kanál proměnil se v zlatou Amazonku, na jejímž břehu sečtělá lína anakonda rozevřela novou básnickou sbírku a zasněně se začetla. Zanedlouho na ní přistál anopheles, zvědavý jako opice. Anakonda se ohnala koncem ocasu, aby dotěrného hmyzouna odehnala, ale když viděla, že ho jen tak neodežene, sundala si skřipec a zařvala na něho ať letí do řiti. Poletím hade. řekl komár, až mi řekneš, co to proboha čteš, vždyť jest absurdní absurditou vidět hada čísti. Možná bylo to menši perversitou, kdyby sis četla třeba Kanta a potom vyplivovala nějaké ty blbé rozumy, ale poezie v rukou hada čirou nemožností jest, z čehož plyne, že nejsi nic jiného než halucinace mého komářího mosku.

Anakonda se neurazila, neboť hmyz nemůže se dotknout hadí pýchy a poslala ho do Cholupic, ať se zeptá ing. Němce, proč čtou hadi básnické sbírky.

Tak ještě dvě plzně pánové? Zeptal se čišník našich hrdinů a k deseti čárkám na účtence připsal další dvě. Když Klíma zvedl půllitr, proťal jej sluneční paprsek a ve skle to zazářilo  jako když blýskne. Já vám povídám Němec, že něco tak dobrého jako toho Fielda jsem už dlouho nečetl, krátké básně, ale ten vtip, hotový Morgenstern.