|
|
|
| |
Město se topí v slzách a ulicemi plují mocné ryby troufale okradly parníky měly pocit že si vystačí samy
Pršelo čtyřicet dní a ten déšť jako by rozpustil všechno na čem záleželo pořád prší a Pluto se potápí do takových výšin o kterých se mi ani nesnilo
Ach Pluto, je mi tak těžko a všechny ty ryby polykají hvězdy mám strach a čekám jako na záchranu na rybáře dešťové víly sáček od pomerančů na dýchání kdyby na mě náhodou přišli
Právě zbývá poslední šedesátina měsíce myslím že zítra v noci už bude nekonečná tma
Stojíme v uzavřené místnosti sami a přesto tudy proudí mraky lidí navlečení jsou v neoprenech a se šnorchly jako hokejky dlouhé desítky stop
A celé město je pod vodou
Vznášíš se mezi řasami a snovými křišťály Všechny ryby opustily svoje duše právě tady a tak proplouváš i mezi nimi Hraješ si sám všechny vlaky ti už odjely
Pluto jsi potopená loď ale já černý pasažér co se topí uvnitř ní
Pluto ty jsi pozapomenutý verš který se mi pořád vrací v halucinacích nočních Chmýří afrických slonů v nose šimrá Tak nějak pateticky se říká ‚Našla jsem domov v tvých očích‘ a já chci domů
Jsi Pravá Láska Utopená Trhlinou Osudu ale nechci být patetická tak asi spíš Poetika Lámající Unáhleně TO všechno co mám a co jsi mi vzal s sebou do těch divných končin náladových skal z želé Gute Nacht a tak už mlčím
|
|
|