MICHAEL JACKSON: 

Měl jste učitele nebo někoho, kdo vás vedl? Pokud ano, co jste se od něj naučil, co vám dal?

Mými učiteli byli Berry Gordy, Diana Ross, Thomas Edison, Walt Disney, James Brown, Jackie Wilson. Naučil jsem se od nich mnoho, například jsem pochopil, že můžu být snílek, naučil jsem se, co obnáší tvořivost, vytrvalost a odhodlanost, jak mohu udržet pevnou vůli, a hlavně že se nikdy nemám vzdávat, ať se děje co se děje. 

Jaká byl vaše první práce v oboru a jak jste k ní přišel?

Bylo to dávno, moc si toho nepamatuju, ale řekl bych, že to mohlo být tak v šesti letech. Otech by si to asi vybavil hned. Měli jsme vystoupení v klubu Mr. Lucky’s. 

Jak jste se prosadil a co s vámi ta velká událost udělala?

Ohromný zlom nastal, když si nás vzala pod křídla společnost Motown. Na konkurz jsme jeli do Detroitu, pak nás Berry Gordy pozval, abychom zahráli na soukromé oslavě v jednom malém městečku v Indianě. Shodou okolností tam byly všechny naše nejoblíbenější hvězdy: Diana Ross, Smokey Robinson, The Miracles, The Temptations, Stevie Wonder. Byl to obrovský dům s bazénem, hráli jsme hned vedle něj. Všude kolem byl mramor, prostě luxus. Lidi z nás byli celí vedle, hrozně se jim to líbilo. Dodnes si pamatuju, jak k nám pak Berry přišel a oznámil nám: „Prima, smlouva je vaše.“ 

Co vás den co den motivuje k další práci?

Chci pracovat každý den. Baví mě vytvářet nový svět. Mám pocit, jako bych měl před sebou bílé plátno a záleželo jen na mně, co na něm vznikne. Líbí se mi představa, že můžu tvořit, že dokážu budovat nové světy. A ty pak mohou trvat navěky. Lidi se do nich přijdou podívat na sto let a třeba v nich najdou něco, co se jim bude líbit. Fascinuje mě to. 

Jaké vlastnosti vám nejvíc dopomohly k úspěchu?

Víra, odhodlání, cvik. 

Kdybyste na samém začátku věděl to, co víte dnes, co byste tehdy dělal jinak?

Víc bych cvičil a zkoušel. 

Jaké největší ponaučení jste si odnesl?

Nevěřte každému. V moři hudby plave spousta žraloků a nahrávací společnosti nezřídka i kradou. A taky podvádějí. Člověk je pořád musí kontrolovat, jinak nikdy neví, na čem je. Možná by se vyplatilo povstání proti nahrávacím společnostem, protože nedělají nic jiného, než přemýšlí, jak by ze zpěváků a dalších lidí získali maximum. Nějak zapomínají na to, že zdrojem jejich příjmů jsou právě zpěváci, že jejich existenci zajišťují interpreti, nikoli obráceně. Bez talentů by takovéhle společnosti nebyly ničím, byl by to jen hardware bez použitelného software. A lidi chtějí opravdu hodně, s málem se nespokojí.

Podle mého názoru do nás Bůh zasévá semínka výjimečnosti a talentu, aby všem lidem v životě pomohl. Vždyť jaký by byl svět bez hudby a zábavy? Pro mě by znamenal něco úplně jiného, než co v tomto světě prožívám. Zábavu mám rád nade všechno na světě, hlavně filmy. Jsou nejúžasnější, a taky mají nejdražší produkci. Síla a kouzlo filmu i hudby se dotýkají nejhlubší podstaty duše. Připomíná mi to náboženství, to také člověka dokáže pohltit s celou jeho podstatou. Jdete do kina a odcházíte z něj jako úplně jiná bytost. Stáváte se součástí příběhu. Prožíváte ho, jste v něm ponořeni. Najednou zapomenete, že sedíte v kině. Tomu já říkám síla umění a mám je za to moc rád. 

Která alba vás oslovila?

Poslední dobou mám dojem, že na albech bývají dvě tři pěkné písničky a pak už jen plevy. Mám především rád nadané textaře, například Rogerse a Hammersteina, pak je mým oblíbencem i Holland-Dozier.Holland z Motownu. Byli to géniové. Obdivuji i Songs in the Key of Live a Talking Book od Stevieho Wondera. Považuji ho za velkého mistra. Když jsem začal poslouchat jeho hudbu, proletělo mi hlavou: „Zvládnu to, a nejen doma, ale i ve světě.“

Další velký okamžik pro mě nastal v sedmdesátých letech, když se objevili Bee Gees. Brečel jsem, kdykoli jsem je poslouchal, z jejich produkce jsem znal každičkou notu. Jakmile se na světě objevilo jejich album Saturday Night Fever, měl jsem jasno. Řekl jsem si: „Musím to zvládnout! Prostě musím.“ A tak jsem začal pracovat na albu Thriller. Strašně mě to bavilo. Nejdřív jsem psal písničky, jedna z prvních byla Billie Jean, pak nasledovaly Beat It a Startin´ Something“.

Moje další oblíbená alba jsou:

Nutcracker Suite (Louskáček), Čajkovský

What´s Going On, Marvin Gaye

Live at the Apollo, James Brown

The Sound of Music, John Coltrane

Cokoli od Sly and the Family Stone 

Měl jste jako dítě v pokojíčku plakáty na zdi? Kdo na nich byl?

Všude možně jsem měl plakáty Brooke Shields. Jenže sestry na ni žárlily, a tak mi je strhávaly. 

Která představení, akce nebo koncerty vás nejvíc zaujaly?

Mám rád skutečné mistry zábavy, lidi, kteří dokážou druhé přimrazit k zemi. Pro mě to jsou James Brown, Jackie Wilson, The Delphonics, The Temptations, Frank Sinatra, Sammy Davis. V mladá jsem hodně chodil na Jamese Browna, protože jsem při Amateur Hour v Apollu museli za ním na jeviště. Tehdy jsem zkoumal každičký jeho krok a pohyb...

Zážitky z představení Jamese Browna a Jackieho Wilsona v Apollu mě vždycky rozbrečely. Nikdy jsem nic podobného nepoznal. Byla to představení nabitá emocemi, připomínala mi vrcholné zážitky, vždycky jsem se vznášel kdesi mezi nebem a zemí. Lidi jim zobali z ruky, každému dokázali rozproudit krev v žilách. Všichni z nich šíleli štěstím. Měli nad námi velkou moc, ani jsme si to neuvědomovali. I oni sami při zpívaní leckdy brečeli. Ani nedokážu slovy vylíčit, co to pro mě znamenalo. Bylo to kouzlo... opravdové kouzlo. 

Které písničky vám přirostly k srdci?

Na světě je tolik úžasných písniček, stejně jako do něj vplul bezpočet nádherných filmů. Kdybych přesto měl některé jmenovat, nejspíš bych vybral melodie šedesátých let. Podle mě jsou totiž nejlepší právě ty nejjednodušší melodie. Peter, Paul and Mary, The Names and the Papas, The Supremes, cokoli z Motownu, všichni prostě byli skvělí. Napadají mě i The Drifters, ale ti jsou ještě starší, každopádně ale mám rád písničku „On Broadway“. Je nádherná. Taky mám rád „Alfie“. Kromě jiného mě velmi oslovil Burt Bacharach. Nesmím zapomenout ani na Beatles, například „Eleanor Rigby“ a „Yesterday“.

Mám rád i Debussyho „Claire de Lune“, „Arabesque“ a Preludium k Faunovu odpoledni. 

Zkuste uvést maximálně deset rad pro ty, kteří se chtějí prosadit v hudebním průmyslu.

Soustřeďte se na ty nejlepší, učte se od nich a zkuste být ještě lepší než oni.

K hudbě přistupujte vědecky, všechno zkoumejte do nejmenších detailů. Věřte si, věřte v sobě. I kdyby proti vám měl jít celý svět, kdyby si vás pořád někdo dobíral za to, oč se snažíte, kdyby vám pořád někdo říkal, že to nezvládnete, věřte si. Na druhé nehleďte. Spousta vynikajících a úspěšných lidí v tomhle oboru si prošla právě takovými začátky, nikdo jim nevěřil, druzí je zesměšňovali. A podívejte se, kam to dotáhli. Smáli se bratrům Wrightovým, smáli se Thomasi Edisonovi, Waltu Disneyovi i Henrymu Fordovi. O Fordovi se říkalo, že je primitiv. Neměl vysokoškolské vzdělání, protože odešel ze školy. Disney taky nechal školy. Ford se nakonec ocitl před soudem, aby obhájil svou inteligenci. I takhle daleko se dá zajít. Přesto právě tito muži pomáhali utvářet podobu naší kultury, naše zvyky, způsob života.

https://www.youtube.com/watch?v=8Z-HKjLXNnQ

http://www.discogs.com/WestBam-Westbam-In-Seoul/release/475134

§  Manufactured By – Seorabeol Records Co. (1988)

§  Copyright (c) – Low Spirit Recordings GmbH (1988)

§  Phonographic Copyright (p) – Low Spirit Recordings GmbH

JOSEPH VON FRAUNHOFER

☼       6.3.1787  STRAUBING              ۞      7.6.1826   MNICHOV

Kdo z nás se nenechá rušit jedním z nejkrásnějších přírodních úkazů na obloze – duhou při dešti i při slunění – která se rozklene jako hojivý pomníček i spojovatel obou konců nad krajinou v okamžiku, kdy sluneční svítíčka protrhnou dešťová chladivá mračna? Není divu, že barevné spektrum duhy zajímalo zvídavé pozorovatele již před dávnými zašlými staletími. Poznatek, že skleněným hranolem lze rozložit sluneční světlo na různobarevné paprsky, se připisuje Newtonovi, přestože tento jev už o čtvrt století před ním nakousl a kompletně prozkoumal pražský filozof Jan Marcus Marci z Lanškrouna. Po dvou staletích ke skleněnému hranolu zasedl prostý učeň německého mistra optiky, aby v lomu barev nalezl recept ke zdokonalení brýlí, okulárů a dalekohledů, třeba též básnicky vzletných výmyslů techniky: krasohledů sešroubovaných k sobě kaleidoskopicky. To se mu nezměrnou pílí zadařilo již brzy, avšak v duze objevil tento mladík něco mnohem cennějšího. Poznal, že spektrum je přerušováno temnými ostrými tahy čar, a to o několik let dříve než podobný vědecký objev učinili chemici. Díky těmto čarám, charakteristickým pro světlo vydávané různými látkami, se naučili chemici na tehdejší dobu s nesmírnou precizností vyhodnocovat závěry prvků a látek, z nichž jsou sloučeny a složeny horniny, kovy, tekutiny i plyny všude kolem nás – a dokonce i ve vzdálenější mutaci vesmíru. Přičinlivý mladík, jemuž se nedostalo ani akademického vzdělání, učinil objev, který pomohl chemii postavit na vědecký piedestal. Fyzikům dal do rukou jasné důkazy, z nichž vyšla mnohem později teorie sloučení a složení přátelsky orientovaných atomů. Podle mínění astronomů přiblížil jednomu člověku kompletní taj s metaforou a metafyzikou: vesmír od A–Z. Ten koumes se jmenoval po bavorském zvyku a zvuku Joseph Fraunhofer…

OSMNÁCT DUKÁTŮ ZA ZÁCHRANU Z TROSEK

Joseph byl nejmladším z jedenácti dětí chudého sklářského mistra v bavorském Straubingu. Vzhledem k chatrnému zdraví ho rodiče nechali vypsat ze školy podstatně dřív, než se stihl naučit pořádně psát a počítat. Jako všichni ostatní chlapci musel otci pomáhat při broušení brýlových čoček. Bavorsko žilo v revolučním kvasu. Osvícený kurfiřt ho chtěl přebudovat v silnou velmoc s prosperující ekonomikou jako protiváhu k rostoucímu vlivu pruského königa. Z každé obce jsou proto vybíráni učňové, aby zejména v Mnichově se vyučili u nejlepších mistrů novým oborům. Mezi vybranými je i Joseph. Proti své vůli se dostává do rukou mnichovského brusiče skla a výrobce zrcadel, Antonína Weichselbergera. Protože mezitím zemřeli oba jeho rodiče, stává se mistr zároveň poručníkem jedenáctiletého sirotka, komandem plus dozorem, vyberte si, co zní z toho lépe? Péče o jeho vývin v dospělého je však víc než hardcore score macešská. Z dílny ho co chvíli odvolává paní mistrová, aby pomáhal v kuchyni. Nemá ani okamžik volno pro kratochvíle. Mistr mu nepovolil docházet v sobotu a v neděli do učňovské školy. Joseph může číst v knihách moudra, které si u dobrého zdroje tajně vypůjčuje, jen když se mu výjimečně zadaří na hodinku vyběhnout a ulejt z toho blázince do nedalekého remízku a skrýt se celý mezi keři. Tyto tyranie nejhrubšího zrna však naštěstí končí katastrofou. Mistr Weichselberger chtěl ve své nenasytnosti až příliš zhurta rozšířit podnik přístavbou budovy, nedbal na mínění zkušeného stavitele, že dům má vratké základy a 21. července 1801 se celý dům zbortil jako domeček z bavorských karet. Pod troskami zůstala civět do prázdna paní mistrová a bohužel Joseph jakbysmet. Mezi zvědavci sledujícími záchranné manévry je sám vznešený kurfiřt Max IV. řečený Joseph. Po mnoha hodinách je vytažená již mrtvolka paní mistrová, a zázrakem dosud použitelný živý a nezničitelný Joseph. Tajný rada Joseph von Utzschneider brzy na to zve vyňatého čtrnáctiletého učně do své kanceláře na kobereček, předává mu slavnostní knížecí dar 18 dukátů, a když se dozví, jaké trápení má hoch se svým mistrem, rozhoduje se mu pomoci v nouzi. Prosadí ho do učňovské školy a daruje mu sérii naučných knih o fyzice, matematice a astronomii. Nedělá to pouze ze soucitu. Stejně jako kurfiřt, jehož je poradcem a možno říci finančním ministrem, i on sní o cestě Bavorska na vrcholky hitparád těch vznešených velmocí.

VE DVACETI LETECH OPTICKÝM EXTRA EXPERTEM, LEGENDOU ZAŽIVA TAK MLÁD!

Prvním činem Fraunhoferovým bylo, že se díky knížecímu daru vykoupil ze zbytku učení od Weichselbergera a za zbytek si koupil strojek na broušení čoček a rytecké arzenální zázemí pomůcek. V pronajatém krámku v Mnichově si zřídil soukromou dílničku. Víc času než opravám brýlí a dalekohledů však věnoval studiu optiky, ke kterému musel dohánět matematiku a fyziku. Dukáty se brzy utratily. Chtěl tisknout vizitky, ale asi byl špatným obchodnickým talentem. Nezbylo, než se znovu vrátit pod střechu mistra Weichselbergera – tentokrát ovšem jako samostatný tovaryš.

Joseph von Utzschneider se stává stále významnějším politikem, a pouští se i do podnikání. Roku 1806 buduje v bavorském Benediktbeuernu soukromý „Matematicko–mechanický Institut von Utzchneiderův“. Spojuje se s technicky talentovaným dělostřeleckým důstojníkem Georgem von Reichenbachem, který se vyučil u Jamese Watta v Británii konstrukci parních strojů, od nichž ho odvedlo jen zanícení pro stavbu astronomických a geodetických optických přístrojů. Právě v tomto ranku chtěli konkurovat průmyslově vyspělé ostrovní říši. A protože Bavorsko hodlá po napoleonském tažení geodeticky upřesnit hranice svého panství, začínají okamžitě s výrobou geodetických přístrojů. Do trojspolku přijímají ještě Josepha Liebherra, známého hodináře s obdivuhodným know–how v instalacích sextantů. Ústav je plně podporován kurfiřtem a v krátké době dosahuje zásadních výsledků. Brzo se odvažují zaslat vzorky dalekohledů a sextantů do Velké Británie. „Mechanika je uspokojující – optika mizerná!“ přichází zpáteční reakce. Kde najít optika, který zbaví naše čočky prokletých chyb? Přemýšlí von Utzschneider, a pak si vzpomíná na zasypaného „učně“, který tolik hluboce dychtil po optice. Krátce na to je dvacetiletý Fraunhofer pozván do sklárny a závodu v Benediktbeuernu a po zapracování zkušeným sklářským mistrem Guinandem ze Švýcarska mu Reichenbach svěřuje vedení výroby technické optiky. Píli a nadání vyhublého a často nemocného Josepha oceňují všichni společníci tím, že ho o tři roky později učiní svým podílníkem. Joseph dohnal vlastním studiem znalosti matematiky, fyziky a astronomie na univerzitní úrovni a pro budoucí vědce se stává příkladem člověka, který vědecky zkoumá neznámé jevy, objevuje nevídané nové možnosti, avšak již druhý den je realizuje v dílnách, které vede a „propilovává“ je do praxe.

ČOČKY KONTROLOVANÉ „DUHOU“

Říká se, že dalekohled a mikroskop umožnily vědcům vstup do kosmu i do světa nejmenších rozměrů. V obou případech jde o optické přístroje. Vývoj vědy byl, jak se dnes ukazuje, výrazně závislý na jejich dokonalosti, na jejich kvalitě. A s tou měla minulá století řadu problémů. Nadšení astronomů například ochladlo, když se ukázalo, že optické dalekohledy při výraznějším zvětšení dávají neostrý obraz, zkreslený zejména barevnou vadou. Toho si byl ostatně vědom i sám Newton, a proto se rozhodl čočkové dalekohledy nahradit refraktorem, to je dalekohledem, založeným na kovovém sférickém zrcadle. Fraunhofer chtěl odstranit především onu barevnou vadu čoček a z nich sestavených objektivů. Pochopil, že Newton se mýlil především v tom, když se domníval, že všechny optické materiály (skla) mají zcela stejný rozptyl (disperzi) světla. Prostudoval práce anglického advokáta Chester Moor–Halla, který jako amatér už před stovkou let odhalil pravý opak. Zjistil, že flintové sklo má větší disperzi světla než běžně užívané sklo korundové. Za spojnou čočkou umístil flintovou rozptylku a tím odstranil téměř beze zbytku barevnou vadu. Optika však byla drahá a nebyl o ni takový zájem. Fraunhofer vedl dvojí boj. Barevné vady čoček, z nichž nejznámější dodnes označujeme jako takzvané Newtonovy proužky, se rozhodl nejprve využít ke kontrole přesnosti tvaru vybroušení čoček. Potom se naopak spojil s Guinandem, pronikl do tajů kouzel sklářských mistrů, a pokusil se vyrábět sklo, které by vykazovalo minimální barevnou vadu.

Nepříjemné Newtonovy proužky zná každý, kdo promítal ve dvacátém století diapozitivy. V místech, kde se dotkneme prstem sklíček a naneseme špetku mastnoty, nebo kde film nepřilne zcela ke sklu, se v promítaném obraze objeví rušivé „duhy“. Fraunhofer prostudoval příčinu a od té chvíle začal vyrobené čočky „testovat“ právě s pomocí tohoto jevu. Čočky kladl na rovinnou skleněnou desku a prosvěcoval je tak, že „duha“ vytvořila obrys kulovitého povrchu čočky. Pokud byl tvar přesně kulovitý, byla duha symetrická. V místech kde byla zprohýbána, bylo nutné brousit tvar a znovu zkoušet prosvícením. Nakonec se podařilo Fraunhoferovi brousit čočky, které dodržovaly předepsanou zakřivenost křivule s přesností desítitisíciny milimetru!

V bývalém klášteře pracují dvě sklářské pece. Vládne tu Pierre Guinand. Tím, že míchá sklovinu šamotovou tyčí, se mu daří vyrábět sklářskou taveninu s minimálním množstvím bublin a „šlísu“. Bohužel anglické sklo je však nadále ještě kvalitnější pojem u znalců. Guinand se přizpůsobuje Fraunhoferovým přáním a oba ve vzácné kooperaci se pokoušejí změnou přísad v kmeni kvalitu skla stále zdokonalovat. Fraunhofer začal ke srovnání skel používat indexu lomu, který měří spektroskopicky. Zdrojem světla jeho spektrometru je šest plamenných lamp. Z nich hranolem vytřídil Fraunhofer jen jedinou barvu, v níž nalezl jasnou čáru, která mu slouží jako srovnávací (referenční) značka. Konečně si zákazníci začali německé čočky pochvalovat. Jestliže do té doby se jinde dařilo vyrábět čočky do průměru 13 centimetrů, přišel Fraunhofer, nyní už uznávaný vedoucí celého závodu, s objektivem ještě větší světelnosti.

FRAUNHOFEROVY ČÁRY

Výzkumem duhy, jež se objevuje za hranolem, kterým prochází sluneční jas, se zabýval Newton i další jeho následovníci. Světlo se rozkládá na směsici barev, které plynule přecházejí jedna v druhou. Young je vymezuje štěrbinou, kterou posouvá podél hranolu a roztřídil barevná světla podle vypočtených vlnových délek. W. H. Wolaston roku 1802 spatřil podrobnějším pozorováním ve slunečním spektru sedm záhadných tmavých linek a pokouší se jejich prostřednictvím vysvětlit podstatu slunečního světla. Fraunhoferův hranol, nahrazený později skleněnou mřížkou s nejjemnější rytinou rovnoběžných drážek, odhalil ve slunečním spektru roku 1814 mnohem víc tmavých čar. Od červeného k fialovému konci vějíře spektra napočítal snaživý Fraunhofer svými 2 duhovkami přes 570 čar!

Nejvýraznější z nich dostaly později jméno – Fraunhoferovy čáry. Mladý vědec je neváhal označit abecedními písmeny. A co víc: spektroskop zaměřuje i na Měsíc, Mars a Venuši. Čárové uspořádání spektra se nemění a z toho lze usoudit, že tato tělesa září pouze odraženým slunečním svitem. Celé noci vyhledává Fraunhofer dalekohledem stálice a měří polohu čar v jejich spektru. Aniž si to uvědomuje, vynalézá spektrální klasifikaci hvězd a vesmírných objektů a tím klade základ moderní učebnicové astrofyziky. Co na tom, že o třiatřicet let později Němci Kirchhoff a Bunsen dokazují, že tyto čáry vznikají pohlcením určitých barev žhavými plyny, tvořícími ovzduší Slunce, kterým musejí procházet na své dlouhé pouti vesmírným prostorem. Této skutečnosti však němečtí chemici využívají tak, že neznámé látky, které rozžhaví, vysílají charakteristická spektra s ostře ohraničenými oblastmi na černém pozadí. Stačí několik let výzkumu, aby bylo sehr klar pro Clark Kenta, že páry sodíku vykazují ve spektru dvě charakteristické žluté čáry, páry draslíku zase čáru červenou a fialovou, vodík se prozrazuje stejným seskupením čáry červené, zelenomodré a fialové. Zrodila se snad nejúspěšnější analytická metoda chemie. Malé množství zkoumané látky se procesem zahřátí přemění v páry, které svítí, světlo se vede úzkou chodbičkou na hranol, kde se rozloží a okulárem nebo na film se zachytí charakteristické čáry. K analýze postačí třeba jen milióntina gramu látky. Kolik prvků a sloučenin bylo analyzováno touto cestou, nelze ani dopočítat! Teprve Mendělejevovo uspořádání periodické tabulky prvků a poznatky o elektronových drahách atomů v první polovině dvacátého století celý objev dovršily tím, že právě charakteristické dráhy elektronů při jejich buzení například procesem ohřevu, se zviditelní spektrálními čarami a slouží jako vizitka prvků, z nichž je látka složena.

Fraunhofer naneštěstí tuto cestu „svého“ spektra sledoval. Stačily mu charakteristické čáry jeho skel a možnost vypočítat z nich hodnoty indexů lomu na šest platných číslic.

JAK FRAUNHOFER PŘIBLÍŽIL SVĚTU HVĚZDY

Navzdory svým továrním úspěchům a vědecké publikaci o lomu světla ve skle, se Fraunhofer nestal členem Akademie věd, aby snáze mohl vstoupit do dějin fyziky a laboratorní chemie. Zkostnatělé plénum ho vzhledem k absenci maturity a univerzitního diplomu jmenovalo pouze korespondujícím členem a nemohl se proto účelně účastnit jednání, která by mnoha jiným prospěla. Roku 1819 se Utzschneider dostává do hospodářských obtíží a musí svůj Institut zrušit. Ve správě Fraunhofera však ponechává vlastní klášterní sklárnu, která dodává do celého světa čočky a objektivy vynikajících vlastností. Od divadelních kukátek, přes námořní dalekohledy, to by bylo něco pro slečnu Aničku, teodolity, sextanty, spektrometry a mikroskopy sahá výroba až po unikátní hvězdářské dalekohledy. Fraunhofer se musel obejít i bez svých společníků a sám konstruuje potřebné mechanismy pro tyto výrobky. Vrcholným dílem je astronomický dalekohled s objektivem průměru 240 mm, dodaný roku 1824 estonské hvězdárně v Dorpatu. Byl vybaven pozičním vláknovým mikrometrickým křížem, ekvatoriální montáží a poháněn hodinovým strojkem, což umožňovalo soustavné sledování zvolené hvězdy. Slavný astronom Struve jeho pomocí zaměřil polohu několika tisíc hvězd a přes dva tácy dvojhvězd.

Mimořádné úspěchy mají stále přesnější Fraunhoferovy spektrometry. Roku 1822 nahradil skleněný hranol difrakční mřížkou a od té doby se barvy spektra a tím i „jeho“ čáry objevují vedle sebe vzdáleny úměrně vlnové délce a měření nebo analýzy jsou proto snazší a přesnější pro pochopení u vzdělané dívky nebo cívky robotické. Vlastnoručně sestrojeným rycím přístrojem dokázal Fraunhofer vyrýt až 302 rýh na délkový milimetr mřížky, takže vzdálenost dvou hřbetů činila rekordních 0,00715 mm! To vede uspokojeného bavorského panovníka k tomu, že Fraunhofera povyšuje (jako anglická královna krále smíška Charlie Chaplina) do šlechtického stavu a jmenuje ho honorovaným profesorem mnichovské univerzity.

V sobotu a v neděli Fraunhofer přednáší v Mnichově, přes týden často do noci vynalézá přesné mechanismy v dílnách optického závodu, který položil základ úspěšné německé optické výroby. Nenašel čas založit vlastní rodinku. Zázrak se nekonal. Odbývá se a stále víc je to znát na chátrajícím churavém zdravíčku. Prosté nachlazení, špatně léčené, nebo nijak – jen přecházené do úmoru kostí, se projevilo. Roku 1826 umírá devětatřicetiletý Joseph von Fraunhofer na tuberkulózu. Na pamětní desku mu astronomové nechali vyrýt laskavou průpovídku „Approximavit sidera“ – což znamená „Přiblížil hvězdy!“

FRAUNHOFEROVA SPOLEČNOST

Jestliže ho současníci nepovažovali za vědce, sláva Fraunhofera byla vzkříšena až po jeho smrti. Deset let poté, co byl pohřben, se začalo ve vědeckém světě psát o vynikajícím heliometru, který vyrobil pro hvězdárnu v Královci. Bessel a Struve s jeho pomocí poprvé zaměřili vlastní pohyb hvězd rozborem měření paralaxy stálic. U Bessela to byla dvojhvězda 61 v souhvězdí Labutě. O víc jak sto let později vysvětlují a zdůvodňují vznik „jeho“ čar kvantovou teorií nejznamenitější fyzikové dvacátého století.

Pro ocenění geniální vazby vědecké práce Fraunhofera s šikovným vynalézáním, která mimo jiné vynesla Německu prioritu ve vývoji a výrobě optických přístrojů, vznikl v období po druhé světové válce nápad založit na počest jeho přínosu vědecko–výzkumnou společnost, která by nesla jeho jméno. Od roku 1949 sdružuje Fraunhoferova společnost 4000 vědeckých a výzkumných pracovníků v 34 nejrůznějších institucích německých spolkových republik, zabývajících se zejména uplatňováním mikroelektroniky, informační techniky, špičkových technologií (Hi–Tech) a progresivních materiálů. Podporuje jejich práci, vypisuje tematické úkoly a usiluje o okamžité zavádění nových objevů do průmyslu. Nejnověji založila Fraunhoferova společnost ve Freiburgu samostatný výzkumný ústav pro výzkum a zavedení solární energie a připravuje založení podobné instituce, která bude do praxe přenášet ekologicky přijatelné to jest nezávadné, například bezodpadové technologie, po jejichž nástupu volá celá ohrožená Evropa.

LATERNA CHEMICA OD ÚNORA DO ÚNORA?

LATERNA MAGIKA V RUSKU?

DMITRIJ IVANOVIČ MENDĚLEJEV

☼   8.2.1834  TOBOLSK     ۞   2.2.1907   PETĚRBURG  JIŽ NESTÍHAL zapět HAPPY BIRTHDAY

„Není daleko doba, kdy znalost fyziky a chemie bude stejným výrazem a prostředkem mládí ku vzdělání, za jaký se před sto, dvěma sty lety považovala znalost antických klasiků.“

Dmitrij Ivanovič Mendělejev

*

Kdykoli vstoupil do univerzitní posluchárny, vítal ho dlouhotrvající hromový aplaus, jakmile však začal přednášet, nastalo ticho, že by bylo slyšet cinknout špendlík na zem. Přitom to nebyl žádný oslňující řečník, nezavalil posluchače kaskádami slov, naopak jeho přednášky působily spíše jak improvizovaná show. Zvláštním manýrem protahoval věty, často je prokládal zámlkami, když hledal nejvhodnější výraz, jeho vyřídilka měla sibiřský přízvuk, jemuž neodvykl – ale jak hnětl myšlenku za myšlenkou, strhával posluchače hloubkou a bohatstvím obsahu přednášené lekce.

„Začínáte se kochat mohutnou, mračně hrozivou postavou připomínající Michelangelova Mojžíše. Všechno je na ní krásné: čelo myslitele i soustředěně nadzdvižené obočí, lví hříva bujných vlasů splývající na ramena i plnovous vlnící se při pokyvování hlavy. A když k vám tento titán osvětlený v tmavé posluchárně načervenalým plamenem nějaké stronciové soli mluví o mostech vědění kladených přes propast neznáma what is goin on?, o spektrální analýze rozhryzávající či nabourávající světlo, jež k nám dolétá z dalekých světelných zdrojnic, které už možná vyhasly za ta staletí, co tento paprsek letí k Zemi – přebíhá vám po zádech nervózní zimnice s husinou, neboť si jasně logicky uvědomujete moc lidského rozumu.“

Tak vzpomínal akademik Tiščenko na svého přesvědčivého kantora Dmitrije Ivanoviče Mendělejeva. Bylo to prý pokaždé u nich nadělení oboustranně výhodné. Posluchači vděčně hltali každé Mendělejevovo slovo, ten zas v přeplněné posluchárně pociťoval hmatatelné štěstí, že se mu daří získat pro vědu nové ruské posily.

NAVZDORY ZLÉMU OSUDU

Jeho začátky byly víc než krušné. Narodil se osmého února v roce 1834 jako poslední, sedmnácté dítě v rodině ředitele gymnázia v Tobolsku. Tuto radostnou novinu však vzápětí zkalila surová rána osudu. Otec, jenž už po léta trpěl šedým zákalem, náhle totálně oslepl a se ztrátou vidin přišel i o jistotu zaměstnání.

Co teď, jak uživit tu kopu dětiček?

Starost o ně i o nešťastného muže dolehla nutně na bedra matky. Ta křehká, tolika porody vysílená žena, prokázala mimořádnou obětavost s nepolevující odvahou. Ač neměla ani technické ani obchodní zkušenosti, převzala řízení malé sklárny, kterou jí svěřil k opatrování bratr.

Možná, že už tam, mezi žhnoucími pecemi, poprvé okouzlila praktická chemie malého Mítěnku, když pozoroval proces, jak se v žáru ohně mění písek a přísady v čiré sklo.

Ještě ani nevyrostl z dětských botiček, když otec zemřel. Ani pak se matka nevzdala, udržela syna na gymnáziu a vypravila ho na studia do petrohradského pedagogického ústavu, kde se připravovali na své povolání povolaní gymnazijní profesoři jedna radost.

Absolvoval jej jako premiant, i když nad ním lékaři se slabou vůlí lámali hůl.

„Ten se nezvedne na nohy,“ prohlásil ústavní cholericky myslný lékař Krébl nad pacientovým stavem, když Dmitrij předstíral hluboký spánek. Všichni se domnívali, že prodělává poslední stadium tuberkulózy – čas od času tohle turbo dostávalo chrlení krve, ale ono přitom kulový…

V Simferopolu, kam se odebral vynuceně léčit, sice poznal neštěstí války, ale současně tu prožíval okamžik největšího dosaženého štěstí. Vynikající vojenský lékař Pirogov, jemuž přivezl z Petěrburku doporučující dopis, ho důkladně proklepal, zjistil, že jeho chrlení krve nemá nic společného s tuberkulózou, naopak, že v tomto turbo hubeném a pobledlém turbo mladíkovi se tají síly jako v kotlíku s těsně přiléhavou pokličkou. Koukněte se, co je však pod pokličkou.

„Vy nás všechny přežijete jako frajer Dmitrij velký bratr,“ dodal k radám, jak se má šetřit, aniž by se z něho stal tesklivý stín člověka v kvapíkovém komiksu.

Do Oděsy dorazil už zcela jiný turbo Mendělejev. Pln elánu začal spřádat plán tažení, zmobilizoval všechny dostupné petrohradské přátele a domákl se místa profesora přírodních věd na tamním vyhlášeném gymnáziu. Měl svou laboratoř, po ruce knihovnu a každý den mu naskytoval svých 24 hodin času k využití dle libosti. Hospodařil s nimi jako lakomej Spořínek – s nádechy rozmarýnu se neškudlí?

Jako maják stál před ním vábný cíl: odhalit tajemnosti chemické afinity, oné podivné schopnosti látek vzájemně se sexy slučovat a vytvářet nové sloučeniny z mikro látek dříve již známých.

Pustil se za svou metou po neprošlapané cestičce. Brzy zjistil, že se v chemické branži literatury týkající se této otázky nakupila spousta chyb, přetrvávajících nejasností a zavádějících omylů, že bude třeba všechno korigovat a šmahem ještě podruhé přezkoumat. Bez váhání zahájil svou titánskou práci, sám přeměřoval specifické objemy látek, zdokonaloval metody výzkumné techniky a výsledkem se stala disertační práce, kterou nazval jednoduše Specifické objemy. A stala se jedním z milníků v základech chemické vědy bez mylných výkladů, jež se tehdy teprve tak nějak formovala.

Už na jaře následujícího roku (1856), ji skvěle obhájil na petěrburské univerzitě a získal první vědeckou hodnost: stal se magistrem fyziky a chemie. Na podzim téhož roku podal druhou disertaci jako přihrávku ve sportu akademicky přesném. Nazval ji O stavbě křemičitých sloučenin; objasnil v ní chemické procesy při tavení skla a vysvětlil z vědeckého stanoviska zákony sklářské výroby.

Tím vyjádřil vzpomínku na prožité dětství a uzavřel etapu zrání. Ve dvaadvaceti letech se stal docentem s právem samostatně přednášet na petěrburské univerzitě.

NESMRTELNÉ DÍLO

Byl za ním studijní pobyt v Heidelbergu a cesty po západní Evropě, byl ještě pln dojmů ze sjezdu chemiků v Karlsruhe, u nás máme jen Karlovu studánku, tam na západě je Karlův klídek, ale už za deset dní po návratu domů vtáhl do své laboratoře psací stolek, na němž v jednom zápřahu napsal za dva měsíce svou Organickou chemii.

„Moc jsem se s ní babral, abych se něčeho podstatného a kloudného dobral, víc se snad ani už pracovat nedá,“ svěřil se, když ji dokončil, ale jedním dechem mluvil o chystané Technologii a Anorganické chemii.

Tím ze sebe vydá téměř vše, co se týče chemie. „Nebude potom na čase s ní skoncovat? Neměl bych si zařídit továrnu?“ Tyto otázky si zapsal do deníku na Nový rok roku 1862, ale už o několik řádků níž si na ně sám pohotově odpovídal:

„To není mé poslání. Jaká by to byla zlodějina v mém duševním hospodářství!“

Nezaprodá se ani omylem za misku čočky.

„Poradit – to jistě, ale mé ruce musí zůstat svobodné,“ říkal a nezapomněl dodat: „A čisté k tomu.“

Ochotně přijímal objednávky chemických analýz pro průmyslové podniky, doporučoval nové postupy výroby, zajímal se o efektivnější zpracování bohatých ložisek nafty, zajel dokonce do Ameriky, aby na vlastní oči spatřil, jak se tam zpracovává nafta, ale především vyučoval, bádal, hádal, polemizoval a psal.

Z jeho přednášek čišela a vzešla vynikající dvousvazková příručka Základy chemie, podle níž se tehdy učilo několik generací v Rusku i za hranicemi. Brzy byla briskně přeložena do francouzštiny a angličtiny.

Na tisících příkladech dokazoval Mendělejev, jak lze ovládat hmotu, jak se dají získat nové látky, kniha se stala encyklopedickou pomůckou přírodovědy i techniky. Nešlo mu v ní jen o souhrn a popisnost faktů, vřely v ní retorty, sklo se pokrývalo amalgamem, vzlétaly balóny plněné vodíkem, žhnuly vysoké pece a dýmaly toskánské fumaroly, z nichž se získávala kyselina boritá.

Šlo mu hlavně o to poskytnout žákům ucelený pohled na chemii, která do té doby nebyla sladěna ucelenou teorií.

„Budova vědy nepotřebuje pouze materiál ke zpracování,“ píše v Základech, „ale i plány know-how, harmonické sladění částí… Pochopit, poznat a obsáhnout harmonii vědecké stavby s jejími nedostavěnými partiemi znamená zakusit požitek, který skýtají nejvyšší krása a pravda, tedy genialita.“

Odtud už zbýval jen krůček k rozhodnutí pustit se do své největší a nejslavnější praxe. Měl v ní sehrát roli architekta i stavitele.

Nejprve bylo třeba dešifrovat abstraktní pojem prvku, poznat základní vlastnosti prvků, proč se různí, ale proč se i vzájemně podobají, a na tomto základě předvídat vlastnosti látek, jež z nich vznikají posléze.

Jak málo byla tato stezka prozkoumaná. Vždyť u prvků se bezpečně znaly jen dvě náležitosti: vědělo se o nich, že mohou dávat určité formy sloučenin a znala se, často nepřesně, jejich atomová hmotnost hmoty. Pokročit dál znamenalo podle Mendělejeva najít mezi nimi určitý řád, systém, obecné pravidlo, podle něhož se vzájemně shodují i různí, a zákon pořádku, podle něhož se slučují.

Usilovali o to i další borci. Tak francouzský chemik Chancourtois se pokoušel seřadit prvky na pomyslnou závitnici válce, Angličan Newlands je sestavoval jako tóny do jakýchsi oktáv – ovšem že to bylo beznadějné, neboť oba si nejprve vymysleli schémata, která mermomocí vnucovali přírodě. Nejdále dospěl německý badatel bez topinek s vejci k snídani L. Mayer, který publikoval svůj systém prvků v roce 1870. Podstatou jeho tabulky prvků byl vztah mezi jejich atomovými hmotnostmi a atomovými objemy, který poskytl do jisté míry podobné výsledky jako Mendělejev, ovšem už nevyslovil závažné obecné teoretické relativně úspěšné závěry.

Také Mendělejev začal řadit prvky podle stoupající atomové hmotnosti, ale hledal přitom průsečík a souvislost mezi touto charakteristikou a ostatními vlastnostmi prvků. On respektoval přírodu, snažil se odkrýt pouze její tajemnosti.

Po celé dlouhé dny a nepolevující noci skládal kartičky s názvy prvků, jejich atomovými hmotnostmi a vzorci sloučenin, ale stále mu ten „pasiáns“ ne a ne vyjít. Někde byl ukryt háček, on se přece nemůže zas o tolik mýlit, v přírodě musí existovat řád a harmonie…“

Až pojednou – vypráví se, že ho řešení záhady nakoplo ve snu – objevil klíč: prvky seřazené podle atomových hmotností do řad po osmi vytvářely ve svislých sloupcích „rodiny“ podobných prvků, zjevně příbuzných. Osmic je osmice a cosmic je přírodní věda. Pravda, ne teda úplně všechny „rodiny“ byly úplně zastoupeny, ale když chybějící členy doplnil prázdnými kartičkami s otazníkem, vyvstávaly mu obrysy soustavy s velkolepě epickou harmonickou zákonitostí. Ty bezejmenné kartičky budou jednou doplněny názvy nových prvků, dosud nevybádaných, důkladně neprobádaných. A tyto prvky budou mít atomovou hmotnost, která se bude pohybovat mezi vahami sousedících prvků, a budou mít vlastnosti, jež lze s přehledem odhadnout dopředu.

Až se mu zatajil dech.

Hnedka si ty čisté kartičky pojmenoval. Za hliníkem se objevil název ekaaluminium (Mendělejev nikdy neměl rád latinu ani řečtinu, ona předpona „eka“ znamená „jeden“, vcelku tedy aluminium plus jeden, nebo něco jak aluminium), musí to být také bílý a lehký kov, jehož hustota bude průměrem hustot sousedících prvků. Za křemíkem se objevila kartička s názvem ekasilicilum, za vápníkem ekabor a tak dále.

Ne každému vědci se podaří prožít uznání a vítězství svých hypotéz. Mendělejev to štěstí měl.

Už za čtyři roky, 27. srpna 1875, se vědecký svět dozvěděl, že mladý francouzský chemik Lecoque de Boisbaudran objevil nový prvek v zinkové rudě, který na počest své domoviny pojmenoval gallium. Měl všechny vlastnosti Mendělejevova ekaaluminia, jen jinou specifickou hmotnost než předpověděl Mendělejev. Podle Mendělejeva měl mít specifickou hmotnost 5,9; Lecoque de Boisbaudran uváděl 4,7. Nikdo z nich nehodlal ustoupit, vědecký svět měl co rozebírat. Nakonec se Lecoque omluvil za nepřesnost; přesnější měření dala za pravdu Mendělejevovi.

Ve Skandinávii našli ve vzácném nerostu gadolinitu prvek, který přesně odpovídal „ekaboru“ a do tabulky byl zanesen jako skandium.

Ekasilicium objevil Winkler ve stříbrném minerálu a bylo mu dáno jméno germanium.

Už tím byla potvrzena Mendělejevova soustava.

Do Mendělejevovy tabulky přesně zapadly hélium a argon, které objevil anglický chemik Ramsay, stejně jako rádium manželů Curieových i všechny ostatní nově nalézané prvky.

O nezvratitelnosti Mendělejevovy periodické soustavy prvků už nikdo nepochyboval, ale jak už to tak na světě chodívá, vyvolávala nové a nové palčivé otázky. Odhalovala sice vzájemnou příbuznost všech prvků na Zemi (ostatně podobnost čistě náhodná s hmotností a vlastnostmi všech lidských ras na Zemi… lidi lze přece také pokládat jen za prvky v soustavě státních uspořádání), ale na čem se tato příbuznost zakládala, jaká je podstata periodičnosti, zůstávalo záhadou. Aby byla rozluštěna, bylo nutno objevit stavbu atomu a vysvětlit rozdíly mezi atomy různých látek.

Ale to už je jiná kapitola.

*

Když se Mendělejev ohlížel za uplynulými léty, sám se divil, co všechno dělal ve svém vědeckém životě. Sotva skončil jednu práci, vrhal se už do druhé. Všude nalézal něco nového. Věnoval se kapalinám i plynům, lákaly ho vysoké teploty i podmínky absolutní nuly, mizivé elektrické proudy ve vakuu i obrovská napětí elektrických polí pod vysokým tlakem. Svůj zájem věnoval meteorologii, a vyvíjel obrovské úsilí, aby mohl provádět pokusy nejen v osamocené pracovně, ale i v „kosmické“ laboratoři. Snil o balónu s hermetickou gondolou, v němž by se dalo proniknout až do nejvyšších vrstev naší atmosféry.

Génius? Ne, toto slovo sám Mendělejev nikdy neměl v řebříčku své hitparády. Když je jednou kdosi z žáků vyslovil v rámci oslavy skvělého kantora, Mendělejev, jak na to vzpomínal akademik Tiščenko, zamával rukama a vysokým decibelem, vyjadřujícím krajní nespokojenost, zvolal: „Jakýpak génius? Poctivě jsem celý život pracoval, to je ten váš génius…“

SALAMANDŘI SÁLAJÍ

Salamandři jsou neškodní pro přírodu ve funkci Elementálové ohně. Podle všeho nemůžete škrtnout jedinou sirku, aniž by nebyl přítomen nějaký příhodný salamandr. Jsou to mimořádně mocní ochránci, švýcarská garda ohnivého náboženství, kteří podporují lidskou vášeň, motivaci a odvahu. Jejich proměnná energie dokáže sejmout do slova a do písmene negativitu a nastolit řád napomáhání hojení a léčení bez bezcenných chemikálií. Byli pozorováni ve formě hřejivosti, světelných koulí a nebo: ještěrek.

GEORGE STEPHENSON

☼        9.6.1781   WYLAM                ۞       12.8.1848    zalomil to o5 na moje narozeniny v CHESTERFIELDU z nepozornosti, chabé to obrany La Défense

„Locomotiva udělala pro sjednocení člověčenstva víc motivů a motivace než všechny možné kombinace filozofů, básníků, politiků a proroků od stvoření rozpolceného světa.“

Souhlasíte s ním? Tohle prohlásil jeden z velkých historiků 19. století Henry Thomas Buckle. Jistě nemusíme reagovat na tento citát, můžeme si myslet svoje, nemusíme přísahat na přínos faktu po železničních kolejích, ale vlaky propletly náš svět jako jeden mezinárodní propletenec a země se na kolejích tím pádem drží za ruce. Proto dnes na facebookové ohlednutí za nesmrtelníky přijede ve vysokém cylindru a v bílých rukavičkách bez šmouhy na své zakouřené lokomotivě Raketě (né nepojízdné maketě) George Stephenson, praotec parních vláčků. 

Musíme si na něj došlápnout až na nejsevernější cíp Anglie, vyrůstající ze samého uhlí. Je to hrabství Northumberland a tady se vlastně uhlí pro náš svět narodilo, právě tady je lidé nejdřív začali dolovat z hloubi pro loubí nejspodnějších terénů. Není to proto žádná světe div se náhoda, že zde také přišla na svět parní lokomotiva šlechtična, táhnoucí za sebou celé procesí alegorických naložených vozů.

Zde, v malé ospalé vísce Wylamu, vylam tam ten poklad horníčku, v domku, který po právu náležel jednomu horníku snad z dolu Mrdník, v domu, který byl sakum prásk tak dobře obrostlý břečťanem kolem dokola, že se podobal mohutnému stromu, tam spatřil poprvé světlost George Stephenson. Bylo to 9.  června 1781, právě v roce, kdy v Čechách začínaly slavné slibné chvíle, protože císař Josef II. zrušil teprve tehdy nevolnictví zjednávané pro šlechtu.

Otec malého George byl obyčejným topičem na dole a přikládal do parního čerpadla uhlí na lopatce. Že by měl synka učit číst a psát, to ho ani ve snu nenapadlo. A tak prvním Georgeovým zaměstnáním, do kterého vstoupil ještě bosý, byla služba u koňské železnice vedoucí nedaleko od jejich domku. Dostal bič a odháněl krávy, které se připletly v nevhodnou chvíli na koleje.

Teprve v den, kdy Stephenson slavil své devatenácté narozky, mohl prožít velkou událost – dokázal se podepsat. To už pracoval v dolech jako strojník u čerpadel a po večerech trénoval písmenka v abecedě. Pak se oženil se schopnou služebnou Fanny ze sousední vsi – a bylo po „ej bí sí“ (repertoár jako Michael Jackson, The Jacksons 5). Alespoň na čas. Brzy se místo toho stal otcem syna Roberta a teprve s ním procházel školní třídy, když ho večer klučina poučoval, jak správně zužitkovat, co ve škole pochytal. To už byl otec George v širokém okolí znám jako doktor z hor všech strojů – nedostatek se psaním se tehdy nepovažoval za tragickou újmu na projevu člověka.

NEBEZPEČNÝ STROJ, ŽE BY I MICHAEL JACKSON CHTĚL SPUSTIT VÝSTRAŽNĚ KLAKSON

Dvě události změnily Stephensův život. Na dolech, kde pracoval, zakoupili starý ohňový stroj a Stephenson jej dostal na starost. A pak jednoho krásného dne spatřil na kolejích koňky, kterou kdysi s bičem hlídal od strašně pitomých stařen stračen, ujíždět do dáli kouřící lokomotivu. Nutno zároveň poznamenat, že pan George nebyl první, už před ním postavilo několik dobrodružných povah první záhadné alegorie na kolech z oceli, které místo koní táhl oheň salamandrův. Richard Trevithick, velký romantik mezi vynálezci, to já jsem zase Trefithink a platím za značného vynálezce mezi dikcí, pokušením, romantikou a fikcí, udivil roku 1808 všechny Londýňany dosud nikdy nespatřenou pouťovou atrakcí. Za prkennou ohradou na Euston Square předvedl za šilink do kasičky, jak jeho parní „tramwaggon“ zběsile žene vpřed ženy na kolečku kolejnicí – dokud se pod ním ty chatrné koleje neprobořily; „tramwaggon“ pak putoval jako haraburdí do starého železa.

Těmto odvážným chlápkům se díval mladý Stephenson do rukou a jejich vykolejené a na hlavu převrácené převratné vynálezy zvané parostroje bez parodie v něm nabudily touhu po zkrocení zlého železa. Bylo to v době, kdy Gœthe smolil do zápisníčků svou dramatickou báseň o doktoru Faustovi, který upsal svou duši ďáblu s ohněm. Stejně tak upsal od té chvíle George svůj život kouřícím a syčícím strojům mechaniky veliké matematiky, o kterých tehdejší svět svatosvatě prohlašoval, že jsou výtvorem čertovy fantazie a přinesou víc škody než užitku.

A skutečně – první malér způsobil ohňový stroj ve Stephensonově domově. Jeho Daddy cool při opravě nějaké poruchy vlezl až do nitra válce. V té chvíli přišel druhý strojník a otevřel přívod páry. Vařící proud vletěl otci přímo do ciferníku. Výsledek: hrozivé popáleniny, které se časem zajizvily, a vypálený zrak, který už nikdy neuviděl světlo.

Ani to však syna neodradilo ustoupit stranou do kouta. V těchto letech mezi konstruktéry parních strojů stále ještě probíhala urputná konkurenční výzva. James Watt varoval před zvyšováním tlaku páry. Chtěl dohnat před soud každého, kdo se odvažuje tlak zvýšit. Prý tím ohrožuje životy svých bližních. Pro tyto hazardéry žádal šibenici s jistotou.

První anglické parní železnice se spíše než vlakovým soupravám podobaly parním výtahům. Kolem trati byly posety nízkotlaké parní kotle a po lanech si k sobě přitahovaly vozy naložené uhlím. Na lokomotivu s vysokotlakým strojem se nikdo neodvažoval posadit, byla to jízdenka do povětří. Ale Stephenson byl proslulý zápasník, vládl mohutnou silou a po celý život byl jeho nejmilejší zábavou souboj na pěsti a svaly. I na železnici ho přitahovalo jisté nebezpečí.

Jednomu soupeři však Stephenson nedovedl dost dobře čelit. Smrt mu brzy vzala mladičkou, milou ženu Fanny; zůstal na všechno jen s malým synkem Robertem a osleplým otcem. O oba se musel sám starat, musel vydělávat i po nocích, aby je uživil. Našel si vedlejšák, který koneckonců také posloužil dopravě: spravoval svým sousedům podrážky.

MYLORD NA KOLEJÍCH

V roce 1812 nastoupil jako hlavní strojmistr uhelných dolů v Killingworthu, což byla jeho životní šance, která se podruhé neopakuje. Na haldách rostlo uhlí po tunách a nejtěžším oříškem bylo, jak ty černé fůry naložit a dopravit do světa. Stephenson se nabídl, že to vyzkouší. Celý rok tu nerušeně stavěl svůj první „putující nástroj“. Své lokomotivě, která z toho boje vzešla, dal vznešené jméno Mylord, ale brzy ji přejmenoval po právě proslaveném pruském generálovi Blücherovi, který na pevnině rozmetal Napoleonovy dotěrné armády.

Stroj však příliš generálsky nevypadal, strojníci a mechanici totiž nechtěli mít se Stephensonem nic společného, a tak se Mylord Blücher rodil neotesaně pod údery kladiv místního venkovského kováře. Jeden z formanů, který ucítil nebezpečí konkurence, chtěl rychle soupeře smést z povrchu přízemí do pekelného suterénu, a proto vyzval Stephensona na závod: potah proti ohňovému zázraku, jen ať se teď ukáže, who is who? Tuhle bitku Blücher nezvládl. Lokomotiva zůstala dýchavičně daleko za koněm, rychlostí čtyř mil se zatím sotva rovnala pěšáku, ale bacha, uvezla již osm vagónů s třiceti tunami uhlí. Tak zlá porážka to tedy nebyla.

Tvůrce se ihned pustil do stavby dalších strojů. Stephenson znamenal pro železnice totéž, co později Edison pro salvu elektřiny na postupu. Pochopil, že nestačí postavit jednu lokomotivu a předvádět ji na pouti. Musel vyřešit množství menších i větších obtíží. Především nahradil praskající litinové kolejnice kovanými a sám se naučil celému novopečenému složitému umění: železničnímu stavitelství. Do té doby se kladly koleje na hrubý, neupravený terén, teprve Stephenson začal budovat železniční svršek a ukládat koleje na pražce. Poznal, že se musí ve čtyřicítce začít znova všechno učit. Poslal tedy syna Roberta studovat na univerzitu a ke studiu mu přidal další bonus úkol. Robert musel každou přednášku zaznamenat dvojmo a překládat ji do lidštější mutace angličtiny, do pochopitelného jazyka, jak je na vsi obvyklé; to proto, aby s ním mohl otec „za jízdy na černo“ prosvištět důkladně celou vejšku.

Teprve potom začal pravý zápas o moderní dopravu. Lokomotiva totiž měla nepřítele: vodu. Skoro všichni tehdejší vyhlášení znalci řešící dopravní zácpy nevěřili kolejím; věřili kanálům a stokám. Radili napříč zeměmi prokopat strouhy a koryta, napustit je vodou a vozit po hřbetě umělých kanálů náklady zboží na pramicích tažených koňmi. Na tuto myšlenku vsadilo své bohatství plno akcionářů a všichni pěli dokola: Stavme průplavy! Ale také Stephenson strhl na svou stranu některé akcionáře, kteří naopak provolávali a lákali nerozhodné: Stavme železnice! Válka mezi majiteli kanálů a nadšenci pro kolejnici vyvrcholila v roce 1821, kdy šlo o to, jak překlenout čtyřicetikilometrovou vzdálenost mezi sídly mnoha snaživců Stocktonem a Darlingtonem. Parlament již pro pořádek dvakrát zamítl ostře žádost, aby tu byla vystavěna železnice, teprve potřetí se smířil s kolejemi. I Stephenson dostal zprvu vypráskáno na frak. Dlouho pečlivě vyměřoval terén, trasoval velké oblouky, zpevnil celý svršek a položil na ně kované koleje, aby je těžké stroje nerozdrtily jak jedna nepozorná šlépěj šneka. V Newcastlu postavil velkou dílnu, byla to vlastně první líheň lokomotiv na světě.

Ale mohl si ušetřit námahu. Představenstvo společnosti nakonec bodře usoudilo, že pro novou trať postačí místo lokomotiv koňské potahy. Nakupte koně do zásoby! Zapřáhněte je do vagónů, a pojedeme!

Stephenson však nezoufal, neskláněl hlavu tak rychle. V dílnách měl výbornou lokomotivu Active a u představenstva si vyhádal aspoň jednu jedinou zkoušku. Lokomotiva vyjíždí na trať jako princezna a má přesvědčit o své skryté síle. 27. září 1825 za ni připřáhli šest vozů s uhlím, šest s moukou a také jeden s nápisem Experiment. No a jak jim to dopadlo?

Je to salónní vůz a vstoupilo do něho celé vážené představenstvo, do obyčejných otevřených náklaďáků pak čtyři sta padesát pasažérů. Podél trati vyjeveně přihlížejí tisíce lidí, jakou sílu zaručuje ohnivý valach, který může kdykoli vybuchnout. Stephenson to tedy vyhrál. Dojel ze Stocktonu do Darlingtonu a pak zase zpátky s Experimentem i s celou naloženou honorací za tři hodiny a sedm minut, což všem připadalo jako div divoucí. Vždyť dosáhl místy rychlosti až dvacet kilásků za hodinu!

Lokomotiva vyhrála na trati. Byla tu však ještě vysoká anglická politika, která není funny. Železnici čekal křížový výslech před parlamentem.

MOČÁLY A LORDI

Lodi z celého světa kotví u mola v Liverpoolu a čekají na vykládku zboží. V Manchesteru jsou textilní továrny, jejichž sklady se prohýbají látkami. Padesát kilometrů odtud šplouchá moře na maják, po němž možno zboží doručit na trhy celého světa. Ale jak se dostat k moři? Manchester s Liverpoolem spojují zatím dva kanály, jenže cesta po nich trvá déle než do Ameriky.

– Pane Stephensone, znáte krajinu mezi oběma městy?

– Znám, je protkaná říčkami, údolími, uprostřed jsou bezedné močály, které lidská noha ještě nepřekročila. Mají zvláštní jméno… Močál všech koček. Když se do bažiny vrhne třeba kotěhůlka (hůl), za chvíli zmizí v bahně. Nikdo se tam neodváží okounět.

– Ale vy se, Georgi, odvážíte. My, manchesterští obchodníci, potřebujeme přes říčky a bažiny převážet tovar. Vy nám odtud postavíte železnici. Jak to provedete?

– Nevím… Ještě nevím, jak to zmáknu. Vím jen to, že to uskutečním.

Tak řekl svou památnou větu první king železnic, dále po něm přibyli The KLF, Kings of Last train to Trancentral.

Překoná George těch padesát kilometrů zrádnými bažinami? Bažina se po něm sápe stále markantněji. Kdyby se mohl o jeden jediný bod pevněji zachytit a opřít! Ale už neutáhne své nohy… pane Bože, hej Georgi, vraťte se!

Už je po kolena ve špíně, po pás v té bezedné záludné bažině sraček. V poslední chvíli ho zachránili, připlazili se k němu po dlouhých prknech, už se pomalu potápěl do bezedna. To mu vnuklo myšlenku připevnit si prkénka přímo k botám a vydat se na nich jako podivný lyžař znova do bažin.

Dal tam navézt desítky tisíc vozů rašeliny, zeminy a hory kamení. Nakonec se na něj vrhly houfy vidláků a sedláků vyzbrojených cepy a kosami jako ta zubatá, prý že zkusí táhnout na něj jako do selské války bez selského rozumu. Poštvali je akcionáři průplavů, závistivci a hlavně zabedněná selanka. Prý jim Stephenson svými jiskrami podpálí domy, kouř jim zaručeně otráví dobytek. Krávy jako stařeny při hřmotu vlaků přestanou dojit.

Stephenson na oplátku vyzbrojil svou partu lidí, jako by je vedl do rozhodující bitvy. Čelo jeho pracovní skupiny se podobá pohybující se pevnosti.

Ptali se ho: – Jak chcete překonat všechny ty řeky mezi Manchesterem a Liverpoolem? Vypočetl zhruba, že bude muset postavit šedesát tři mosty.

– Jak se chcete provrtat kopci a skalami? Postavíme první železniční tunely.

– Nic nepostavíte, pane Stephensone! Britský parlament právě odhlasoval, že stavbu trati definitivně zamítá… Do boje proti lokomotivě se pustili lordi v britské sněmovně. Pana George čeká jeho nejtěžší hodina vůbec. Teprve teď se mu roztřásla kolena. V Londýně se na něho z lordských lavic sypou nejrůznější dotazy.

– Můžete nám, pane Stephensone, zaručit, že nám ty vaše vlaky nenaruší naše hony na lišky?

– Nezalkne se cestující ve vlaku při takové rychlosti? Nebo… nestane se něco ještě horšího?

– A co když se pasoucí kravička postaví na kolejích lokomotivě do cesty? Nebude to osudné setkání?

– Bude, huláká svou další památnou větu Stephenson. – Bude to osudné, páni lordi, pro tu kravičku.

Až do půlnoci probíhal obnovený boj parlamentu (demokracie) s lokomotivou. Konečně se někteří mladí poslanci zmátořili a začali se přiklánět na stranu vynálezce. Vede je pan Huskisson. Skvělou řečí (parlour talk), hned ostrými výpady, hned břitkými protiúdery tady u Britů, odrovnává jednoho soupeře za druhým. Při vyjednávání s lordy musí slíbit, že se trať odkloní od jejich honiteb, zajistí jim patřičné balíky vejdělku. Nakonec sněmovna znovu hlasuje, sčítají se ruce pro a pěsti proti. O jeden patrný jeden hlas zvítězila železnice.

Brzy mizí bezedný mokvající močálek, rostou mosty, tyčí se viadukty jako vize, prokopávají se tunely. Když je trať téměř celá hotova, znovu představenstvo zaváhá, zda by nestačilo vagóny tahat jen na laně několika parními stroji rozestavěnými tu a tam po trati. Ale to opět na koleje vyjíždí Stephenson se svou lokomotivou a skvělou jízdou prosazuje, aby byla vyhlášena soutěž nejlepších parních lokomotiv tehdejšího světa, která má rozhodnout o budoucnosti BKD, britských královských drah.

SOUBOJ LOKOMOTIV JE JAKO SEVERNÍ VÍTR KRUTŠÍ A PRUDŠÍ

Přichází do kalendáře říjen 1829. V Rainhillu, na rovném úseku mezi Manchesterem a Liverpoolem, lemují koleje tisíce diváků, u startu se prohýbá tribuna jako při slavných derby plnokrevníků. O velkou vavříny vyzdobenou cenu se uchází spousta lokomotiv, všechny září pestrými barvami. Rozhodčím se představuje number one, nebesky modrá Novelty (novinka) proslulého Ericssona. Number two, zelenožlutá Sans Pareil (Nevyrovnatelná) Timothyho Hackwortha. Stephenson je number three de la soul, jeho lokomotivka Raketa má krásně bílý komín a tělo trochu pocákané na černožluto, jako messengerové. A to už se vyjímá number four, záhadná Kyklopova noha. Nemá komín a nemá tah (že z ní nekouří). Nový výkřik techniky? Co se to děje? Jako by stroj řehtal a bude v cíli vyřehtán též? Jeden z rozhodčích chce nahlédnout do krytu, ale rychle uhne z obavy, že ho z nitra něco kopne. Kopyto. Tak, to je přece podpásovka. V útrobách stroje je ukryt živý hřebec. Vylučuje se! Jeden soupeř je už jasný podfukář.

Na trať vyjíždí Novinka. Brzy jí však dochází pára. Pak vyráží další super stroj. Ne, nevyráží, porouchal se, hned jak začal. Teď přichází Stephensonovo kolo. Jeho Raketa zůstává jedinou nadějí pro budoucnost železnic. Projíždí trať… jednou, dvakrát… desetkrát, zvyšuje ještě tempo, dvacetkrát. A nakonec si dává rychlostní sólo bez vagónů. To je hukot. Bojuje už jen sama se sebou, jede se o čas. Pokouší se o rychlostní rekord světa. Padesát šest kilometrů v hodině. Píše se rok 1829.

Všichni znalci uznávají, že slavný závod lokomotiv v Rainhillu zahájil věk parních železnic. Rok po Stephensonově triumfu stálo osm jeho parních vlaků přichystáno v Liverpoolu, aby poprvé vyjely se vzácným osazenstvem na trati přes dokončenou trať vedoucí přes samé močály. Všichni, kdo proti němu tak hloupě útočili, se teď drali do jeho vagónů. George osobně řídil svou Raketu. Stephenson vypadá až příliš majestátně a trochu legračně – strojvůdce vyparáděný do fraku, s vysokým cylindrem na hlavě v bílých neumazaných rukavičkách. Všechny nepřátele, holomky a přizdiSráče si veze za sebou na vozech jako válečnou kořist vhodnou vyhodit někde pro kanibalní rej. Veze ovšem i všechny své kamarády. Je to jízda jízd, kterou se svět s konečnou platností vydává rychleji kupředu po kolejích, pokud se snad někde nenechavci nerozkradli? Ne, to by si netroufali v roce 1829.

Pouze jediný přítel (záruka dobrých časů) tady chybí, právě ten NEJVĚRNĚJŠÍ DRUH jako nějaká krásná čeleď Aljašských husky a pozdrav kiss, ano pan Huskisson, který v parlamentu s přehledem odrážel výpady proti lokomotivě. Dohlíží ještě na poslední úpravy ve stanici Parkside. Za chvíli sem vlak dorazí a na rovném úseku trať prolétne v plné rychlosti, aby Raketa všem pochybovačům ukázala, co dokáže. Je všechno alright, pane Huskissone?

Neslyší, stroj uhání jako splašený náklad kupředu. Kdo to tam postává na kolejích? Uskoč přece! Kdo to je? Who?

Na pražcích zůstal nehybně krvácet Huskisson, nejvěrnější přítel, který lokomotivu chránil svým vemlouvavým hlasem před lordy… je mi z toho ouvej, že mu nepomohl už ani Dr. Who z The Timelords, opět a nejen jako super těleso od The KLF. Jarda (měl rád sněhobílé husky a dělával psí kousky), co skočil pod vlak 16.1.2013 stal se tedy mrzutě spáchaný lidský vrak v lednu stejný den jak Jan Palach, se už taky nikdy nevrátí… nepopulárně jen víc nepřejícná a víc popletená absurdita absurdit je tahle splašená moderní? moderna… 

Zesnulí milovaní

Možná se nám po těch, které jsme milovali, když jsme je znali, stýská, ale oni nás nepostrádají. Po celý čas jsou kolem nás – doslova na ně stačí pomyslet – a mají poměrně dobrý přehled o tom, co se chystá. Často vědí dříve než my, co nás čeká, takže není překvapující, že i oni mohou fungovat jako ochránci.

Každý z nás jednoho dne bude oplakávat smrt někoho blízkého, pokud se tak už ve vašem případě nestalo. Chtěla bych se s vámi podělit o okolnosti úmrtí mého dědy z matčiny strany v naději, že to přispěje k vaší útěše a hlubšímu porozumění. Nechť vám to připomene, že až nastane čas, „zesnulí“ jsou vlastně stále naživu a pozorují nás a ochraňují z dimenze existující paralelně vedle té naší.

Můj děda, Poppy, měl Alzheimera a brzy po smrti své ženy, Nanny, ulehl vysláblý a churavý v pečovatelském ústavu. Mí rodiče byli na druhém konci země, když se mu zdraví prudce horšilo. Ve chvíli, kdy do sanatoria dorazili, byl už v kómatu a několik dní ani nepromluvil.

Má matka vběhla do pokoje a čapla ho za ruku: „Poppy, mám tě ráda,“ řekla.

Její přítomnost ho probrala. „Taky tě mám rád,“ odpověděl.

Nejenže promluvil, dokonce ji i poznal. Od té chvíle se nehnula z jeho pokoje, střídavě spala a bděla.

O dva dny později Poppy začal těkat pohledem kolem sebe a směrem ke stropu. Opakovaně zdvihal ruce k tomu, co viděl.

Následující den byli má matka, její nejlepší přítel a ošetřující sestřička svědky neuvěřitelného setkání. Něco neviditelného uchopilo Poppyho a nadzvedlo ho to tak, aby se posadil. Nebyl by takového činu sám schopen. Ten pohyb byl příliš rychlý a svaly měl již atrofované.

Na Poppyho tváři se objevil výraz intenzivní lásky, má matka si byla jistá, kdo je tím návštěvníkem. Upřeně hleděl na osobu, kterou v životě miloval nejvíc: Nanny.

Druhý den ráno a odpoledne kolem okna Poppyho pokoje kroužilo 7 jestřábů. Možná to byl symbol sedmi úrovní onoho světa, což bylo místo, kam měl namířeno. Nastal jeho čas; přesto se stále držel života. Na konci dne má matka sáhla po telefonu. Instinkt jí radil, že Poppy prostě potřebuje slyšet svou druhou dceru, a tak zavolala ségře a přidržela otci sluchátko u hlavy.

„Je to v pořádku, můžeš jít, Poppy,“ řekla mu má teta.

„Sbohem,“ odpověděl. Kromě toho „taky tě mám rád“ to byla jediná slova, která pronesl za devět dní.

O dvě hodiny později už nebyl mezi živými. Bylo to na den přesně pět měsíců po smrti jeho ženy.

O dva dny později nás uprostřed noci s Danem probudili Connor a Geoffrey, kterým v té chvíli byly dva roky. Když jsme přiběhli do jejich pokojíku, plakali a upřeně hleděli do téhož kouta, na který se dívali při podobné události v noci, kdy nás opustila Nanny.

„Mami, babička, dědeček,“ řekl Connor s brekotem. „Mami, babička, dědeček!“

Energie v pokoji byla takřka hmatatelná. Mohla jsem téměř slyšet dědečkův hlas.

Nebojte se. Jsme maminčin dědeček a babička.

O dva týdny později jsme trávili víkend v domě mých rodičů. Zrak chlapců se několikrát zatoulal na prázdné místo po boku mé matky.

Dívali se tam oba, ale byl to Geoffrey, kdo promluvil. „Poppy,“ řekl a napřáhl ruku.

O něco později jsme já, má matka a Dan seděli u bazénu a povídali si. Kousek vedle nás si chlapci v dětských sedačkách hráli.

„Ne, ne, Poppy,“ řekl Geoffrey neoblomným hlasem. „Usměj se.“

Podíval se vedle sebe, ale stále si hrál s postavičkou Spidermana. „Nemrač se, Poppy,“ pokračoval. „Usměj se.“

„Řekl to, co si myslím, že řekl?“ zeptala jsem se Dana, který na Geoffreye užasle hleděl.

„Cože?“ zeptala se má matka.

„Myslím, že rozmlouval s Poppym,“ řekla jsem.

Geoffrey zvedl zrak zhruba do úrovně asi tří metrů nad zemí hned vedle bazénu. „Poppy,“ řekl, „proč se vznášíš?“

Matka povytáhla obočí. „Teď jsem to slyšela.“

Když jsme se vrátili domů, Geoffrey vběhl do domu a zastavil se u vánočního stromku. „Poppy,“ konstatoval jen tak, „proč se vznášíš?“

Matka povytáhla významně obočí. „Teď jsem to slyšela.“

Když jsme se vrátili domů, Geoffrey vběhl do domu a zastavil se u vánočního stromku. „Poppy,“ řekl s úsměvem.

O minutu později – zatímco Geoffrey už strom ignoroval – do obývacího pokoje přicupital i Connor. Zastavil se a zíral na stejné místo jako předtím jeho bratr.

„Poppy,“ řekl s úsměvem.

Očividně nás dědeček doprovázel na cestě domů.

O čtyři měsíce později zažila má matka vlastní sérii divů divoucích, které ji utvrdily v tom, že nejenže její rodiče byli spolu, ale dohlíželi i na ni. Na oslavu čtyřicátého druhého výročí svatby se ona a můj otec rozhodli odjet na devatenáctidenní dovolenou do Chorvatska a Slovinska.

Každé ráno po celý pobyt cítila nutkání podívat se z hotelového okna ven. Sedmnáct z devatenácti dnů se přímo před jejich okno nebo na balkon posadil ptáček zpěváček se z, a nahlížel dovnitř do pokoje. Pokaždé nabyla dojmu, že to je sameček.

To je Poppy, pomyslela si.

Po chvíli přilítnul druhý ptáček, podle všeho samička.

A to je Nanny, pomyslela si.

Jeden pták vždycky přiletěl první a druhý ho o pár minut později následoval. Byly to různé druhy ptáků – holubice, kuřata, vrabci, a podobné – ale vždy byli dva téhož druhu. Přiletěli brzy ráno a zůstali po celý den a neustále se dívali do hotelového pokoje nebo alespoň jeho směrem. Dokonce i když byli rodiče dlouho do noci na výletě, ptáci na ně čekali, dokud se nevrátili do hotelu. Teprve pak, když se naši už chystali do hajan, zase odletěli.

Ty dva dny, kdy ptáci nepřiletěli, se objevily kočky. Opět jedna z nich přišla první a krátce nato ji následovala druhá, jako She Rockers, nebo Kiss AMC. Obě dvě byly stejné rasy a v obou případech zůstaly celý den a pozorovaly rodiče.

Po návratu do Států mi matka zavolala, aby se se mnou o tento nevšední zážitek podělila. „Věděla jsem, že jsou mí rodiče se mnou po celou dobu dovolené,“ řekla. „Měla jsem pocit, jako by to byli mí strážní andílci.“

Věřila jsem jí každé slovo toho PŘÍBĚHU a obě jsme chápaly význam poslů, které dědeček vyslal vstříc. Po celý jejich život byli ptáci a kočky jejich oblíbená vzácná společnost.

A ještě menší dodatek, nedávno se mí rodiče vrátili z šestitýdenní plavby po Evropě a každý den se odehrál podobný fenomén. Jen si to spočítejte sami. To je čtyřicet dva dní v jednom kuse! Nejprve se objevil jeden ptáček se z. Pak se přidal i druhý vždy stejného druhu. V páru zůstali po dlouhou dobu poblíž mé matky a dívali se jí do očí, z očí do očí. Jediný rozdíl byl, že tentokrát šlo výhradně o ptáky – orly, holuby, racky, labutě, a jiné variace.