„Αν τις σκιές ζηλεύεις που είναι δέκα οριές,
στάσου μακριά από μένα και πήγαινε όπου θες.
Αν τις ανάσες κλέβεις κι αλλού βάζεις φωτιές,
μείνε με τα κλεμμένα και πέθανε όπως θες.

Ράβε, κόβε, ξήλωνε, δουλειά να μη σου λείπει•
φάε, πιες και πλήρωνε του ρολογιού σου οι χτύποι
δε σώνονται, χρεώνονται, μη σκας και μην αγχώνεσαι.
Να βρεις την άκρη στη ζωή, η μέση σου θα πόνεσε.
Χώρεσε -- τι δε χώρεσε -- φόρεσε, έξω το 'ριξε,
φόβος ήτανε, πέρασε, τα καλοβόλεψε
κουτσά στραβά κι ανάποδα, αγχωτικά κι αδιάκοπα
έδεσες κόμπο άσκοπα, ασήμαντα κι ανάθεμα.
Μάθημα πρώτο, το αφόρητο χνότο
ράβεις με χοντρη κλωστή και χιαστί τσιρότο.
Τρέφεις μ' αίμα και κόπο τσιμπούρι στον κόρφο,
στ' απόνερα πνίγεις το κρυφόνειρο το νόθο.
Και νιώθω τη ντροπή σου, το τρακ στη φωνή σου.
Με το ένα, με το δύο, με το τρία δική σου
η σκηνή και το έργο, αρχή, μέση και τέλος,
στο άψε σβήσε ζήσε, γέρνα και τέλος.

Αν τις σκιές ζηλεύεις που είναι δέκα οριές,
στάσου μακριά από μένα και πήγαινε όπου θες.
Αν τις ανάσες κλέβεις κι αλλού βάζεις φωτιές,
μείνε με τα κλεμμένα και πέθανε όπως θες.

Συγχώρα και τη γνώμη μου, άκου καλά και σώνει μου,
θα κάψει η φλόγα τα φτερά της ομορφιάς παγόνι μου,
αν τη σκια ζηλεύεις που έχει οχτώ ζωές
και φτάνει στο κεφάλι μου ίσαμε δέκα οριές.
Αχνίζει η στάχτη, το πικρό μου το στόμα,
τόσα χρόνια σου πήρε, δε μ' έχεις μάθει ακόμα.
Απ' το 'να στ' άλλο λημέρι με το σταυρό σου στο χέρι,
αθώο περιστέρι• ποιος στ' αλήθεια να ξέρει;
Τρέμεις μη παραπέσει λάθος πράξη και λέξη
και δε σπέρνεις ποτέ σου μήπως τάχα δε βρέξει.
Ζηλεύεις το φως που ποτέ δε ρωτάει,
αυθαίρετα σ' αγγίζει και τον ίσκιο σου μετράει.
Θέλεις πάση θυσία κάτι μεγάλο να γίνεις.
Κλέβεις ανάσες και σε βάζο τις κλείνεις.
Συμπεθεριάζεις με τη μοίρα, τρως και κουφέτα,
το μυαλό σου το ρηχό βυθομετράω με φουρκέτα.
Τα όνειρά σου υφαίνει μια αράχνη πρωτάρα,
τα κλεμένα σου βάζεις σα μυρμήγκι στη μπάντα.
Όλο λόγια - λόγια λες, κι όλο τίποτα δε λες.
Στάσου μακριά από μένα, πήγαινε όπου θες, όπως θες.

Αν τις σκιές ζηλεύεις που είναι δέκα οριές,
στάσου μακριά από μένα και πήγαινε όπου θες.
Αν τις ανάσες κλέβεις κι αλλού βάζεις φωτιές,
μείνε με τα κλεμμένα και πέθανε όπως θες.“

https://www.youtube.com/watch?v=TsM5cyIiyN8

Great mix by Dakeyne, thanks for the post.

https://www.youtube.com/watch?v=uf4jQiiSfZc

https://www.youtube.com/watch?v=db4q4po9UL4

https://www.youtube.com/watch?v=IrtUDLZ9Zkc

Tak zase vzpomínám, na lásku minulou,
chvíli ji proklínám, náladu pod nulou.
Byla jak lavina, krásná a nevděčná,
zdá se teď laciná a já sem zbytečná.

To snad byl jiný svět, já měla jinou tvář,
to musel vymýšlet, bláznivý pohádkář.
Takhle se neloučí, já doufám raději,
že tím to nekončí.

Že někde hlouběji, navzdory myšlenkám,
pod jejich příboji, i já tam někde mám,
mys dobrých nadějí, mys dobrých nadějí,
mys dobrých nadějí.

Všechno se změnilo, tak dobrá co má být,
že něco skončilo, něco se musí dít?
Že slunce zapadá, na to si kdekdo zvyk,
když láska uvadá, tak by hned spustil křik.

Ty si byl větroplach, pro chvíle sváteční,
já měla zvláštní strach, v paprscích slunečních.
Teď už jsme skuteční, a ne jen vysnění,
milenci nevděční.

Ty dny mi scházejí, a já ti nescházím,
jak prsten s kamejí, já v sobě nacházím,
mys dobrých nadějí, mys dobrých nadějí,
mys dobrých nadějí.

Je to jen hledání, svět nových možností,
a nových setkání, a nových něžností,
a nových zklamání, které mě čekají ze zamilování.

Sny dovyprávějí, mé lásce budoucí,
pro ni a právě ji, já v sobě najít chci,
mys dobrých nadějí, mys dobrých nadějí,
mys dobrých nadějí.

Od: THYLANE
Komu: sunnyrise
Datum: 31. 3. 2015 13:10:53
Předmět: ať žije sudé číslo 2 s námi dvěma

Jirko...dej tomu čas....vím že jsi Jedinečný...a výjimečný... Krásný den Ti přeji Anička

MŮJ NOS JE KAPITÁL

Na kraji Nice uhne silnička prudce doprava

před kamenný viadukt a stoupá vzhůru do kopce,

odkud se rozevře malebné panoráma moře

a happy end bílých haciend lemujících palácové pobřeží.

Mezi nákladnými vilami pojištěnými jako nejnádhernější nákladní trucky silnic

této luxusní oázy světa

leží obyčejné ordinérní filmové studio. V jeho kantýně

sedí Jean Paul Belmondo a obědvá dary moře.

Ukazuje na volnou židličku a přátelsky se šklebí, frajer této oblasti.

Je nenucený, sebejistý, a když se kření,

je to opravdu od ucha k uchu.

To je tedy on, neodolatelný dobrodruh

s přeraženým nosem a silnými rty neméně silných hlášek, které v duchu

líbalo a líbá tolik pomyslných žen.

Naše setkání proběhlo přesně tak, jak předvídal

jeden francouzský kolega: „K Jeanu Paulovi

je těžké se dostat.

Ale když už někoho přijme na pokec, je ohromný společník, bavič, jistič kategorie one man show.“

Že nelhal v tom prvním, jsem už věděl.

Trvalo to týden, než po nesčetných telefonátech,

schůzkách s lidmi, kteří ho znají,

a jejich laskavých přímluvách jsem dostal signál,

kdy se mohu osobně objevit. Bylo to ostatně nedlouho poté,

co Zlatý citrón – cena, kterou udělují francouzští

novináři nejméně ochotnému herci či herečce

– byla přisouzena Jeanu Paulovi Belmondovi.

Dopil neinstantní kávu a navrhl, ať si jdeme sednout ven, na trávu.

Když ho později zavolali do ateliéru,

řekl zcela samozřejmě: „Pojďte taky,

tam můžeme pokračovat.“

https://www.youtube.com/watch?v=dF5hOjV4WlI

Gavin Friday – theme from The Boxer (1997): You Broke my Heart

SLYŠEL JSEM, ŽE JSTE VELKÝM PŘÍZNIVCEM BOXU. PROČ PRÁVĚ TENTO SPORT?

Protože to byl sport mého mládí. Chtěl jsem být boxerem, začalo to – pamatuji si to přesně – v den, kdy celá Francie poslouchala přímý přenos ze Spojených států, kde francouzský boxer Marcel Cerdan porazil Tonyho Zaleho a stal se světovým šampiónem.

KOLIK VÁM BYLO ROKŮ?

To mohlo být tak v osmačtyřicátém, to znamená patnáct.

KDYBYSTE SI MOHL VYBRAT, BYL BYSTE RADĚJI SVĚTOVĚ PROSLULÝM BOXEREM NEŽ HERCEM?

Ne – vlastně ano; kdybych mohl být tím nejlepším. Jako byl třeba Robinson. Ale jinak ne. Hercem můžete být, aniž byste byl nejlepší, stačí, když jste dobrý. Ale jako boxer musíte být nejlepší, jediný, sám. Když jím nejste, strašně to bolí.

VIDĚL JSTE ZÁPAS FRAZIER–CLAY?

V televizi. Natáčel jsem v té době v Řecku, chtěl jsem letět do Ameriky, ale producent odmítl přerušit natáčení. Letěli jsme s Omarem Sharifem alespoň do Říma a dívali se na televizi.

A VÁŠ NOS, O KTERÉM SE ŘÍKÁ, ŽE MÁ STEJNOU CENU JAKO NOHY MARLEN DIETRICHOVÉ, TEN VÁM PŘERAZILI PŘI BOXU?

Ne, to už je legenda. Nos mi přerazili při rvačce ve škole, v Pascalově lyceu. Byli jsme tehdy dva proti třem a takhle to dopadlo. (Směje se.) To je pravda, můj nos je kapitál. Nebýt toho neznámého rváče ze sousední třídy a jeho rány pěstí, byl bych asi dodnes statistou.

ŘÍKAL JSTE, ŽE JSTE CHTĚL BÝT BOXEREM. ČÍM VŠÍM JSTE SI V MLÁDÍ PŘÁL BÝT?

Ze všeho nejdříve klaunem. Maminka milovala cirkus a často mě tam vodila. Kdežto otec, který je sochař a vyučuje na akademii, mě vodil do galerií. Budoucnost dala za pravdu mamince.

NEZDĚDIL JSTE PO OTCI ŽÁDNÉ VÝTVARNÉ VLOHY?

Ne. Ostatně to nebyl ani nejlepší způsob, jak vzbudit zájem o výtvarné umění – vláčet mě po galeriích, kde jsem hleděl spíš na parkety než na obrazy a litoval, že nemám kolečkové brusle… Taky jsem chtěl být fotbalovým brankářem, tehdy jsem viděl asi desetkrát film s Vignalem Létající blázen a pod tím dojmem jsem se stal kapitánem školní jedenáctky.

A HERCEM?

Hercem jsem si přál být vlastně odjakživa. Byla to taková „dospělejší“ verze mé lásky ke klaunům. Vždycky mě něco popadlo a zase opustilo, ale tohle v skrytu přežívalo a trvalo.

A KDY SE TO PROJEVILO?

Když mi bylo šestnáct, byl jsem vážně nemocen a lékař doporučil rodičům, aby mě poslali na venkov do hor. Byl jsem tam pod dohledem příbuzenstva, a ti mi dávali velkou volnost: celé dny jsem se toulal po kopcích, pásl krávy, vyřezával lodičky. Bylo mi tam tak dobře, že jsem se rozhodl stát se ovčákem; napsal jsem dokonce rodičům dopis, aby mi půjčili peníze, že si chci pronajmout farmu. Bylo to poprvé, kdy jsem se ocitl sám a chtě nechtě jsem začal myslet na budoucnost. Přání být ovčákem mi maminka brzy rozmluvila, a když jsem se definitivně vrátil do Paříže, položil mi otec jednoho dne otázku, co chci v životě dělat. Odpověděl jsem mu, že chci být hercem.

JAK NA TO RODIČE REAGOVALI?

Nechtěli mi v ničem bránit, sami nevěděli, co se mnou, protože můj prospěch ve škole, to taky nebyl žádný zázrak. Ale otec měl jisté pochybnosti a trval na tom, abych podstoupil psychologický test, který tehdy začal být velice v módě. Dodneška mi tenhle způsob hodnocení člověka připadá nesmyslný a otázky typu „nakreslete dům, o jakém se vám zdá“ k smíchu ridiculous boring. Šel jsem tam se zuřivým odhodláním, že jim ukážu. A taky ještě týž večer volal doktor otci a zděšeně mu sdělil: „Váš syn je blázen.“ A když mu vylíčil povahu mých duševních chorob, otec se začal smát, protože pochopil, že to byla první moje úspěšná role.

POTOM JSTE STUDOVAL NA KONZERVATOŘI?

Ne, tak rychle to nešlo. Naučil jsem se nazpaměť asi čtyřicet La Fontainových bajek a zapsal se do dramatického kursu Raymonda Girarda. Po šesti měsících jsem složil přijímačky na konzervatoř.

ŘÍKÁ SE, ŽE PAŘÍŽSKÁ KONZERVATOŘ ODNAUČÍ HRÁT I TY NEJVĚTŠÍ TALENTY…

Říká, ale pravda to není. V lecčems je ta škola směšně konzervativní, ale v lecčems je nenahraditelná. A pro nás – se mnou studovali Annie Girardotová, Jean Rochefort, Bedos – to byly krásné časy. To byla éra Saint Germainu des Prés, kde se tehdy scházela veškerá pařížská bohéma, to byla doba flámů, lásek, hloupostí…

A PO KONZERVATOŘI?

Po konzervatoři nastalo to, co má být v každém slušném životopise: takzvaná těžká léta. Měl jsem diplom, ale neměl jsem jisté angažmá. Hrál jsem příležitostně v divadlech, měl jsem čas od času smlouvu na jednu hru, pokoušeli jsme se také založit putovní divadlo, ale příliš často bylo víc lidí na jevišti než v hledišti. Nevydělával jsem skoro žádné peníze a byl jsem ženatý, měl jsem dceru a druhé dítě jsme čekali. Jenomže později, když jsem začal mít úspěch a začalo se o mně psát, bylo tohle údobí popisováno velmi dramaticky: že jsem žil o chlebu a vodě a málem spal pod mostem. Nebránil jsem se tomu, jednak je mi vcelku jedno, co se o mně píše, pokud to nepřesáhne určitou únosnost, a jednak mě všichni ujišťovali, že to dobře působí. Ale pravda to nebyla; když máte bohaté rodiče, jako mám já, nemůžete nikdy doopravdy strádat. Ta léta nebyla těžká sociálně, jako spíš morálně. Nikdo mě nechtěl, deprimovalo mě to, ztrácel jsem sebedůvěru a nebýt mé ženy Elodie, byl bych rezignoval. Ona mi ohromně pomohla a vždycky říkala: „Žena si musí muže taky vážit. A jestli se vzdáš, doplatí na to i naše manželství.“

MYSLÍTE, ŽE MĚLA PRAVDU?

Určitě. Žena Vás může přestat milovat, může z vás být otrávená, může vás opustit, nenávidět, zapomenout, ale nesmí vámi pohrdat.

VRAŤME SE K VAŠEMU ŽIVOTOPISU. ZATÍM JSTE HOVOŘIL JEN O DIVADLE. ALE VŠUDE JSTE ZNÁM PŘEDEVŠÍM JAKO FILMOVÝ HEREC. KTERÝ BYL VÁŠ PRVNÍ FILM?

První se jmenoval Kamarádi na neděli, to bylo v roce 1957, hrál jsem menší role ještě v několika filmech, ale všechny prošly bez povšimnutí. Všechno se změnilo o dva roky později Goddardovým filmem U konce s dechem. Najednou, zničehonic, bylo to jak švihnutí zázračným proutkem. Ten film se objevil v kinech a během týdne nebo dvou byly moje fotografie snad ve všech novinách, palcové titulky, nabídky ze všech stran. Bylo to tak nečekané, že jsem tomu nevěřil, byl jsem přesvědčen, že to nemůže mít dlouhé trvání, a bral jsem všechno, co mi nabídli. Během čtyř let jsem natočil přes třicet filmů, mezi nimi byla řada podprůměrných nebo dokonce velmi špatných. Mohl jsem víc přemýšlet a lépe si vybírat, ale na druhé straně mi to umožnilo poznat řadu věcí, seznámit se s mnoha lidmi od fochu. To je věčný problém, co vzít a co odmítnout. Samozřejmě si můžete říct, že budete točit jen výjimečné filmy coby výživnou duševní potravu do kinosálů, ale to nikdy dopředu nevíte. A než čekat, je lepší hrát, herec musí „být přítomen“.

PODLE ČEHO VY SI VYBERETE VAŠE FILMY?

Mně asi nejvíc záleží na příběhu.

VĚTŠINA FILMŮ, VE KTERÝCH VAŠE JMÉNO HRAJE, JE DOBRODRUŽNÝCH…

Protože nejlepší příběhy bývají nejčastěji v dobrodružných filmech.

NENUDÍ VÁS TO NĚKDY HRÁT STÁLE S REVOLVEREM V RUCE?

Natočil jsem a natáčím i jiné filmy, to je spíš optický klam, protože dobrodružné filmy mají u diváků největší ohlas. A mě baví je dělat, mám rád vzruch, riziko, koně, auta, rychlou jízdu, pády…

VY SE NENECHÁVÁTE ZASTUPOVAT V TĚCHTO SCÉNÁCH DVOJNÍKEM?

Kdepak, nikdy. Naopak, kdyby mi to dovolili, dělal bych dvojníka ostatním.

NEMÁTE STRACH NEBO NENAPADLO VÁS, ŽE KDYBY SE VÁM NĚCO PŘIHODILO, ZARMOUTIL BYSTE LIDI, KTERÉ MÁTE RÁD?

Když takhle začnete uvažovat, dospějete k tomu, že stát se vám může něco všude a že jediná možnost je nevylézt z postele. Tím je ale pravděpodobně zarmoutíte taky.

ŘÍKAL JSTE, ŽE GODDARŮV FILM „U KONCE S DECHEM“ PŮSOBIL JAKO ŠVIHNUTÍ ZÁZRAČNÝM PROUTKEM. NARÁZ JSTE BYL JEDNÍM Z NEJPOPULÁRNĚJŠÍCH OSOB HERECKÉHO PRŮMYSLU FRANCIE. JAK SI TO VYSVĚTLUJETE?

Myslím, že ten film, a především postava Michela, vyjádřily něco, co viselo ve vzduchu. Mladí lidé si hledali hrdinu, podobně jako v Americe, kde se stejně rychle objevil Marlon Brando. Tam to mělo podobu trochu rozervanou až neurotickou, ve Francii lehkomyslnou a sobecky bezohlednou, ale v jádru šlo o jednu a tutéž revoltu proti pokrytectví, blbosti a zbabělosti, obhajovaným měšťáckou morálkou.

JAK JSTE SE SEZNÁMIL S GODDAREM?

V jedné kavárně na bulváru Saint Germain. Goddard byl silně porostlý chlupy a měl velmi nesympatický look, tenhle neznámý vykuk. Nosil černé brýle, což – jakkoli vím, že někteří lidé mají nemocné oči – z hloubi duše odmítám. Navíc mluvil potichu, se švýcarským přízvukem, a ještě pomalu, tak želvicky pomalu, že kdyby hrál v divadle Cida, trvalo by to půl dne. Ale vyzařovalo z něho jakési urputné odhodlání a šířil kolem sebe napětí, které mě lákalo to zkusit. Natočil jsem s ním jeden krátký film a věděl jsem, že má v hlavě celovečerní film, ale nevěřil jsem, že by se někdy mohl realizovat. Dodnes nechápu, jak je možné, že ten film existuje.

PROČ?

Protože nebyly peníze, nebyl scénář, nebyli herci, Goddarda nikdo pořádně neznal, mě taky ne. Byla jedině atmosféra nakloněná mladým, začínajícím režisérům; na Champs Elysées tehdy sklízely velký úspěch Chabrolovy filmy Bratranci a Krásný Serge; François Truffaut dostal v Cannes dokonce cenu za film Čtyři sta ran. Goddard si nakonec vyhlédl jednoho zadluženého producenta, který se v nouzi rozhodl, že to riskne: buď – anebo.

JAK TO, ŽE NEBYL SCÉNÁŘ? PSAL JEJ PŘECE TRUFFAUT.

To, čemu se říkalo scénář, bylo pět řádků, které Truffaut objevil na útržku novin, jimiž si chtěl podložit šuplík. Stálo tam: V Marseille ukradl mladý bandita automobil, aby se mohl dostat do Paříže. Na cestě zabil při namátkové silniční kontrole policistu. V Paříži se seznámil s mladou Američankou, zamiloval se do ní a snažil se ji přesvědčit, aby s ním uprchla. Po několika dnech váhání ho dívka udala na policii. – To byl celý scénář a Goddard film víceméně improvizoval; ráno přicházel do ateliéru s několika stránkami poznámek, které udělal v noci, a to bylo všechno. Víc ani nepotřeboval, měl v hlavě psychologii hlavních postav a dbal, aby se dodržela hlavní linie příběhu. Všechno ostatní bylo, jak říkal, „otázka spontánnosti“. Přál si, aby ten film působil „jako jazzová muzika z New Orleansu“.

PROČ SI MYSLÍTE, ŽE TA DÍVKA VE FILMU MICHELA UDALA, PŘESTOŽE HO MILOVALA?

Myslím, že u některých žen je potřeba bezpečí tak silná, že zničí vše, co je ohrožuje, a to i za cenu bolesti a utrpení. Mně to připadá spíš jako výjimečný případ. Goddard jej považoval za zcela běžný. Ovšem on je trochu misogyn…

VY MÁTE O ŽENÁCH LEPŠÍ MÍNĚNÍ?

I kdybych neměl, tak bych to veřejně neoznamoval.

K ČEMU VEDETE SVÉ DĚTI?

Aby měly rády život, aby byly rády na světě.

JAKOU DŮLEŽITOST PŘIČÍTÁTE PENĚZŮM?

Pro mne mají peníze smysl potud, pokud je mám pro koho utrácet. Když pomáhají ke spokojenosti lidí, které mám rád.

MÁTE HODNĚ PŘÁTEL?

Mnoho ne, několik přátel z dob, kdy jsem studoval na konzervatoři.

KTERÉHO FRANCOUZSKÉHO HERCE MÁTE NEJRADĚJI NEBO KTERÉHO SI NEJVÍCE VÁŽÍTE?

Jeana Gabina. On je velice zvláštní, nemluví, věčně sedí někde v koutě a čte si časopisy o koních. Když jsem s ním poprvé točil, trvalo to asi týden, než na mne promluvil. Pozdravili jsme se, sedli si do svých židliček a mlčeli svorně… On patří k té třídě předválečných herců, které už nikdo nedokázal nahradit. Jednou mi řekl: „Dojdeš tak daleko jako já.“ A to považuju za největší poctu, jaké se mi kdy dostalo.

(1972 vedle Jiřího Janouška)

JEAN GABIN

☼     17.5.1904    PARIS        ۞      15.11.1976    PARIS

Jean Alexis Gabin Moncorgé, Býk s velkým majestátem známější pod přízviskem Jean Gabin, spatřil světla „nejumělečtějšího“ města v květnu 1904. Rodiče – příliš zaměstnaní šansoniéři – ho svěřili do péče nejstarší urostlé dcery. Žila v obci Mériel, dnešním předměstí Paříže. Putoval za ní i se šesticí brášků. Často se však toulal po okolních lesích sám; měl rád volnost, rovnost, bratrství tak akorát, zvířata si chválil častokrát a nemiloval školní docházku, poněvadž při nich zažíval minimum oázy a kratochvíle, jen samé vědění.

Gabin bude opěvovat venkov ještě několik měsíců před smrtí (v rozhovoru s Louisem Valentinem): „Sedlačit, to je daleko serióznější povolání než pracovat ve filmu, kde má člověk co činit s blázny. Herec, to není normální profese… ale fikce i deprese. Slibujeme divákovi modré z nebe. Ovšem, sloužím filmu, jak se nejlépe dá. Nepracuji však pro slávu. Peníze nepřepočítávám na franky, ale na krávy. Komisař Maigret je pro mne obrazně tolik a tolik krav, Ministerský předseda představuje celé pole krmiva, Prosťáček se bouří zase dobrou elektrickou dojičku, Baron od zdymadla znamená hned příležitost, novou jámu na hnůj…“

Rodiče budoucího prvního herce Francie donekonečna přesvědčovali, že musí nastoupit k divadlu. Byl to jeden z paradoxů Gabinova života. Jeho otec odešel na jeviště proti vůli rodičů a Jean zase frflal a odmítal tátovi splnit přání, aby se stal hercem, a raději pláchnul z lycea Janson–d–Sailly a začal se sám živit.

A proč vlastně? Jednou odpoví: „Z prostého důvodu: nechtěl jsem se učit rolím jako otec. Jsem od přírody lenoch. A kromě toho, když jsem viděl, jak se táta namáhá – zpíval a hrál v operetách a revuích – měl jsem chuť do všech řemesel, jenom ne do herectví.“

Užil si jich dost. Po útěku z lycea začal pracovat na nádraží de la Chapelle jako betonář. Od vlaků přešel do Beaumontu, kde poznal slévárny, a pak zamířil do automobilky v Drancy. Později mu poznání dělníků, jejich prostředí a práce usnadní role, v nichž bude vystupovat.

„BOXERSKÉ ZÁPASY“

Záhy však zasáhla přísná otcova paže, která jej navedla do divadla Folies–Bergère. Tatínkův kamarád a správce tohoto stánku Thálie Pierre Fréjol zaměstnával Jeana jako statistu a kulisáka. Tehdy bylo Gabinovi osmnáct let a psal se rok 1922.

Sám na první zážitky vzpomíná: „Poslechl jsem otce a poprvé jsem pak vystoupil v jedné revui, v níž byl hvězdou Bach. Bylo to už před půl stoletím. Podpíral jsem vzadu kulisy, nebo chcete-li, statoval. Kromě toho jsem alternoval prvního amanta, který hrál maršála de Saxe.“

Gabin, v jehož hlase, jímž lámal srdce generací ctitelek filmu s býčí odvahou, zazníval předměstský argot, dál Jeanu–Claudovi Mazeranovi povyprávěl: „Ten „milenec“ se jednou rozstonal a já se octl v brnění a paruce asi pět metrů nad scénou. Dole byly úžasné holky, ale já měl na svém praktikáblu plné kalhoty… a najednou jsem na ně dopadl, takže mě pokládaly za úplné trdlo. Jenom si představte ten pohled! Tenkrát jsem si myslel, že mám jednou provždy po kariéře.“

Z činnosti ve Folies–Bergère vytrhla mladého muže vojenská disciplína. Narukoval k námořní pěchotě do Lorientu – a po propuštění v roce 1925 se mu vedlo stejně obtížně jako předtím.

Vystupoval jako zpěvák, napodoboval Maurice Chevaliera, a pak odjel do turné po štacích v Jižní Americe – „na zájezd nejnemožnější, jaký jsem kdy okusil.“

Po návratu (1928) byl opět bez práce a hlásil se ke zkoušce na další cestu do Jižní Ameriky. Tehdy si Gabina všimla slavná Mistinguettová a angažovala ho jako tanečníka do varieté v Moulin Rouge. Téměř rok hlaholil výkřik senzace o „módních ženských krátkých punčochách“ ve hře Paříž trsá. Teprve v červnu 1929, když hrál v operetě Flossie, a příští rok – za výkon v detektivní hře Arsène Lupin – se objevily dobré kritiky. Díky tomu a samozřejmě svému talentu debutoval za několik měsíců ve filmu ve scénce Lvi. I na toto období si zavzpomíná v rozhovoru s Alainem Rémondem v časopísku Télérama: „S komikem Dandym, který mi dosahoval po ramena, jsme natáčeli pro krátký zvukový film. A v příštích letech, 1931–1935, jsem hrál v osmnácti filmech!“

Oddete Pannetierová nadšeně psala: „Ještě před několika měsíci Gabina nikdo neznal. Teď se z něho stává velká filmová událost. Je přirozený, dýchá z něho dobrota a shovívavost.“

Svět už viděl Gabina ve třech dalších skvělých filmech. Byly to Duvivierovy Pépé–le–Moko, La belle équipe (Dobrá parta) a Les bas–fonds (Na dně) od Jeana Renoira.

V Seině uplynulo málo vody a přišly současně Nábřeží mlh a Člověk velká bestie. A především jim vděčí za podstatnou část své popularity, kterou však nikdy nebral vážně: „Ach, kdybych si býval o sobě moc myslel, byl bych už dávno na hromadě. Brát v tomhle řemesle sám sebe vážně, je nejjistější prostředek, jak zkrachovat… Každý nový film je jako boxerský zápas. Dáváte pokaždé v sázku své jméno…

Gabin svou nervozitou také vysvětloval, proč, když po válce debutoval na jevišti a hrál v Žízni od Henryho Bernsteina, se už nikdy nechtěl na divadelní prkna vrátit: „Divadlo nebudu hrát za nic na světě. Zaprvé je mi protivné učit se nějakému textu. A pak, po celou dobu, co trvá kus, přestávám existovat. Ani pomyšlení, že bych vzal před představením něco do úst. Je to úplně jasné, když jsem hrál Žízeň, rozstonal jsem se z toho pekla. Kdybyste mě viděli večer při generálce! Byl jsem úplně zpanikařený. Jazyk jsem měl těžký a docela bílý. Toho večera mě zachránilo jen jedno: myslel jsem na otce, který nikdy nemohl uskutečnit svůj sen, hrát Bernsteina. Vyšel jsem tedy na prkna kvůli němu. Neviděl jsem nic. Hrál jsem pro jediného, nepřítomného diváka: pro svého vzácného, znamenitého otce.“

ŠPATNÍ A DOBŘÍ

Žízeň však bylo vítězství filmového umělce s nevšedním talentem nad pomluvami, že už divadlo nedokáže hrát. Gabin také vděčil Henrymu Bernsteinovi za nejkrásnější poklonu – jak se sám jednou pochlubil: „Po posledním představení mi Bernstein řekl: „Měl jsem ve svém divadle velké herce. Vy jste první, kdo hrál poslední představení se stejnou profesionální poctivostí jako premiéru.“

Gabin, jeden z nejsvědomitějších a nejodpovědnějších filmových umělců, který za svou téměř půlstoletí trvající kariéru nepřišel ani jednou pozdě na natáčení, věřil pouze v dobrou práci: „Ve vášeň nevěřím. Herci, kteří hrají vášnivě, jsou vesměs špatní. Jsou to amatéři, kteří hrají s vášní, protože žijí, aby hráli. Skuteční profesionálové, ti hrají, aby žili, aby si vydělali na živobytí.“

Šel svou cestou, ač zpočátku trnitou, řídil se svým talentem, pílí a rozumem. Prohlašoval, že pokud někomu za něco ve filmu vděčil, pak pouze dvěma lidem: Duvivierovi za techniku, Renoirovi za hereckou práci. „Po nich mě už žádný režisér neusměrňoval. Když mi někdo o někom vykládá, že „znamenitě vede herce“, jen se tomu směju, protože pořád čekám na nějakého režiséra, který by mi ukázal, co mám dělat.“

Vraťme se však k období, které herec sám označoval za šťastné (1936–1939), kdy už byly jeho partnerkami Michèle Morganová, Mireille Balinová, Gaby Morlayová, Dita Parlová.

Ve Visages et Contes du Cinéma z té doby čteme slova: „Je na dračku, protože všichni filmoví producenti ho chtějí mít na plakátech. Film s Gabinem je dopředu vyprodán, zisk je čistý, ředitelé kin vědí, jakou má tento člověk nad obecenstvem moc, nikdy se nepodbízí divákovi a nikdy nezvýrazňuje svou osobu na úkor děje nebo svého partnera…“

GABIN VOJÁK

Přišla nová šílenější válka, ponížení Francie a umělcova cesta do Spojených států. Patřil mezi Francouze, kteří opustili kvaltem rodinu bez jediného slova rozloučení, prošli sněhem a vánicí a mrazem s drkotající čelistí v Pyrenejích nebo překonali La Manche na pramicích ukradených rybářům, mezi uprchlíky z koncentračních táborů a zajateckých hororů, mezi muže opouštějící zrádnou vichistickou Francii.

„Setkala jsem se s ním,“ píše v Pamětech Marlene Dietrichová, „když z obsazené vlasti přišel do Hollywoodu. Byl bezmocný jako ryba na suchu a visel na mně jako osiřelé dítě. A já jsem nad ním ve dne v noci mateřsky bděla. Starala jsem se o smlouvy i o chod domácnosti. Hollywood byl pro něho nepřitažlivé dobrodružství. Přišel, protože ho k tomu donutily okolnosti… Měl zde jedinou možnost, jak se uživit – být filmovým hercem…“

V Hollywoodu ještě doznívala dvacátá léta, kdy se jako hvězda první velikosti skvěl na plátnech dřívější statista Rodolpho Valentino, sicilský rolník s exotickým zjevem, jemuž scénáristé, režiséři a kostyméři dodali romantický háv. Estetická hodnota této romantičnosti byla téhož druhu jako romantičnost jarmarečního kýče. Byl to však hrdina „amerického snu“. Jenže Gabin nechtěl, aby ctihodná divačka v setmělém sále jen o něm snila. Tím spíš, že byla válka a on sám už dlouho před ní dokazoval svůj nesmiřitelný antifašismus.

Marlene Dietrichová se stala svědkyní jeho rozkolu s Hollywoodem. „Plakali jsme spolu, když jsme onu historickou noc poslouchali de Gaullův projev. V tu chvíli nám oběma bylo jasné, co musíme udělat – co on, a co já. Chtěl jít bojovat… Zavezla jsem ho do tmavého přístaviště v blízkosti New Yorku, kde se měl hlásit na tankové lodi. Loď cestou do Maroka potopili a od té doby jsem o něm dlouho nic neslyšela.“

Gabin přežil ponorkový útok a nakonec se stal příslušníkem 2. francouzské (zahraniční) tankové divize. Do Paříže se vrátil s touto šestnáctitisícovou jednotkou obnovené francouzské armády, aby vzápětí po osvobození jeho milovaného města pokračoval v boji a došel až k Hitlerovu doupěti.

V červnu 1945 ho propustili z armády – s Vojenskou medailí a francouzským Válečným křížem. V rozkaze se pravilo „… V hodnosti kapitána se podílel na odrážení prudkých útoků nepřátelských letounů u mysu Tenès. Jako dobrovolník Svobodných námořních sil Francie převzal funkci velitele tanku a stal se nejstarším velitelem jednotky. Zúčastnil se bojů LeClercovy 2. tankové divize od Rouenu až po Berchtesgaden a prokázal odvahu a vojenskou statečnost.“

Gabin se svou vrozenou skromností hovořil o válce jen jednou. „…Když se okolo mě potápěly lodě, to už nebyl film. Plnil jsem úkoly, jak jsem uměl nejlíp. Kdybych byl ženatý a měl děti, možná bych si počínal jinak. Ale tehdy jsem byl svobodný a byl bych se cítil jako proklatý prokletý budižkničemu, kdybych nekonal tak, jako jsem konal.“

Po osvobození napsala jeho přítelkyně Marlene Dietrichová, že celý svět zná jeho velký herecký talent, avšak jeho citlivost není světoznámá. Je hrubý navenek a drsné slapské manýry jen předstírá. Je nesmírně laskavý a ohleduplný.

Tehdy mu bylo jedenačtyřicet a musel začínat zas od nuly.

BUDÍK SMRTI

Dlouho sháněl práci a ještě déle dobrého režiséra. Přesto na jeho kontu znovu začínaly přibývat tak skvělé filmy, že už v říjnu 1950 bude klasik filmové teorie André Bazin psát o hrdinovi a mistrovi tragédií současné kinematografie.

Přestože jsme v tehdejším Československu neviděli všechny jeho filmy, i z těch, co známe, víme, že skutečně většina, přinejmenším od Člověka bestie, končí špatně. Obvykle násilnou smrtí hrdiny. Bazin: „Při každém novém filmu natahovala kinematografie „pekelný stroj“ Gabinova osudu podobně jako dělník ve filmu „Den začíná“ natahuje svůj budík v onen večer, stejně jako každý den předtím, a jeho ironické a kruté vyzvánění pak zazní za úsvitu v hodině jeho smrti… Platí to především o předválečném Gabinovi. Později se změnil, zestárnul, jeho světlé vlasy zešedivěly, rysy obličeje ochably. Ale řekli jsme, že ve filmu nenabývá osud tvář, nýbrž že tvář odhaluje svůj osud. Gabinova tvář nemohla zůstat stále tatáž, avšak Gabin se již nemohl vyprostit z tak pevně nastolené mytologie.“

V četných snímcích se opravdu zdá, že se dobrovolně zřekl lásky, štěstí a leckdy i přátelství. Také nechuť k rozhovorům s novináři a snaha chránit soukromí daly vzniknout nepodložené pověsti, že Gabin, když nehraje, se mění na podivína, který uznává jen sám sebe, svou rodinu, svou farmu, koně, a hraje jen proto, aby vydělal slušné peníze.

Legendy však obklopují každou filmovou hvězdu. Tu Gabinovu však vyvracejí všichni lidé, kteří se s ním sblížili; jedním dechem hovoří o kamarádství a profesionální poctivosti.

OSTÝCHAVÝ BÁZLIVEC

Pověst nejlepšího člověka a spolehlivého herce, jenž se „hrozí jediné věci, totiž amatérismu“, potvrzuje i Michel Audiard, který od roku 1955 s Gabinem tvořil to, čemu s humorem říkali „zavedená domácnost“.

„Gabin? Je to nejdokonalejší stroj na vymýšlení dialogů. Toho nemusíte vést. Stačí, když ho postavíte na místo. A že je jako mrzout? Jistě, něco na tom bude, přesně tak jako s každým. Jsou prostě dny, kdy člověk není ve své kůži. V takovém případě mám velice jednoduchou metodu: mračím se. A je nevyhnutelné, že za mnou přijde Jean, který je velký trémista a nesnáší lhostejnost, a zeptá se: Co je s tebou? Od té chvíle je všechno v pořádku. A jeho odpovědnost? Když tvrdí, že neumí svůj text, je to chyták. Chodí do ateliéru tři hodiny před natáčením, znovu si pročítá scénář a přitom kouří. A nejen to. Dokonale zná role svých partnerů. Jeanovo tajemství lze odhalit. Mohli bychom ho nazvat ostýchavým bázlivcem, vzdor jeho skvělé kariéře.“

Avšak i jeho skvělou kariéru doprovázeli závistivci a klevety, a to až do konce umělcova života. Tak například kdekdo věděl, jak moc měl rád koně.

Sám kdysi vysvětloval proč. „Je to stará rodinná tradice. Můj dědeček byl dlaždič a bydlel u dostihového závodiště Auteuil. Generálním štábem mého otce býval výčep U Viktora v ulici Compiègne, kam chodili pít všichni žokejové, kteří se vraceli z Chantilly. Bylo to v letech 1919–1920. Otec mě vodil s sebou, protože maminka zahynula, když jsem byl ještě velmi mladý. Patřím tedy do rodiny dostihových fandů… Tvrdí se však, že mám nejdražší závodní koně. To je vyložená hovadina! Co mám rád, je chov závodních koní, a nejsem miliardář!

Kdybych zítra svůj „hřebčinec“ prodal, nedostal bych za něj ani dva centimy. Stále se mluví o miliardáři a Gabinově majetku. A co jmění Peugeota a ostatních podnikatelů? Nezískal jsem peníze jako nějaký synáček bohatého papínka, vydělal jsem si je proto, že jsem padesát let bavil publikum, obyčejné lidi stejně jako snobáky, co utrácejí obrovské sumy peněz… Takový průmyslník si je jist, že rok co rok shrábne stejný příjem. Ale co my? Postavení herce se může změnit ze dne na den. Ať mi tedy o naší politice nikdo nemluví. Bouřím se proti každé nespravedlnosti.“

Jedenáct let po smrti podsaditého, jakoby těžkopádného muže s modrýma očima a krátkýma rukama, avšak stále obdivovaného a milovaného, se jeho drahá choť Dominique poprvé rozhodla promluvit o svém manželovi. Bylo to na jaře 1987, kdy mu francouzská filmová akademie udělila in memoriam nejvyšší vyznamenání – Césara: „Pro mě existovali dva Gabinové – herec a manžel. Však také důsledně odděloval svou práci od soukromí.

O filmování se doma zmiňoval jen minimálně. Obvykle když se mu něco nedařilo nebo když se s někým pohádal. Chtěl se totiž svěřit, neboť se neuměl otevřeně přiznat ke své chybě. Ale když už nějakou jako každý z nás natropil, snažil se zachovat se tak, aby všichni poznali, že o své chybě ví.

A když natáčel? Byl znatelně unavenější a nervóznější než jindy. „Policajtské“ filmy točil poměrně lehce, složitější postavy, například v Ministerském předsedovi, to bylo komplikovanější. Ale ať studoval jakoukoli roli, nikdy jsem neviděla, že by si ji příliš opakoval. Scénář pročítal velmi pomalu a také dbal na správný kostým. Například pro Maigreta si kupoval šaty v obchodním domě. Pro Luční ulici v bazaru, pro Mocné tohoto světa mu ušil oblek nejslavnější módní salón.

A vztah k dětem? Školní prospěch našich dcer ho příliš nezajímal. Často připomínal, že sám nemá žádné vysvědčení o ukončení školy, a přesto patří k nejlepším hercům.

Za hlavní věc považoval, aby neonemocněly nebo se nesžily se špatnou společností. Také proto, ač už byly velké, jim zakazoval trávit večery mimo domov. Dcery se mu občas mstily příkrou kritikou jeho filmů… výsměchem na účet Maigreta. O smrti nikdy nehovořil, bál se nemocí a stařecké bezmocnosti.

Zemřel tak, jak si to vždy přál – náhle a nečekaně, aniž by si to snad stihl uvědomit.“

Dryády

Někteří lidé věří, že duchové stromů – které staří Řekové nazývali dryády – jsou vlastně dévové. Někteří tyto dvě bytosti rozlišují. Bez ohledu na pojmenování nebo na přesnou klasifikaci byli duchové stromů různými kulturami střeženi a uctíváni po celá TISÍCILETÍ. Byli nepopiratelně inspirací druidům zvláště při psaní ogamského svitku ve starobylém Irsku. Co se týče mě, říkám si, že do elementární říše mě zasvětili právě duchové stromů.

Když jsem byla ještě malé dítě, byly mými nejoblíbenějšími stromy ty pokryté lišejníky. Když jsem u nich stála velmi blízko a nehýbala se, zdálo se mi, jako by mi šeptaly prastarou moudrost a předávaly mi dávno pohřbenou sílu. Ještě zajímavějším se můj vztah ke stromům stal, když jsem už jako dospělá studovala na folkhögskole ve Švédském království. Krátce po mých dvacátých pátých narozeninách mi spolužačka a dobrá kamarádka odhalila dlouho utajované tajemství.

„Doma v Rusku jsem jednou vážně stonala,“ řekla mi. „Dlouhou dobu jsem neměla sílu ani naději, že se z toho vyléčím. Byla jsem v koncích, dokud jsem nepotkala ženu, která byla schopným médiem a schopnou léčitelkou. Pověděla mi o duchách přírody, zvláště o těch kteří bydlí ve stromech. Naučila mě, jak je požádat o pomoc a jak z nich získat trochu energie.“

Očividně mluvila zcela upřímně. Vůbec nepochybovala, že to byla právě jejich energie (německy strom je proud, tedy proudící něco), která jí pomohla z nejhoršího ven. V podstatě jí stromy nakoply a zachránily život. V té době jsem to nevěděla, ale princip výměny přírodní energie – zvláště čerpání energie ze stromů – se měl v mém životě znovu objevit méně než za měsíc čekání. Intuice mi v té době napověděla, abych odcestovala do anglického města Glastonbury.

Město mi od samého počátku učarovalo a krátký čas, který jsem tam strávila, jsem se snažila maximálně zužitkovat. Prozkoumala jsem ruiny opatství, zdolala jsem kopec Glastonbury Tor a okusila léčivou vodu Chalice Well.

Má návštěva se rozjela na plné obrátky…

JUDITH MARSHALLOVÁ „ROZMLUVY S ANDĚLY“…

1. DRYÁDY

Někteří lidé věří, že duchové stromů – které staří Řekové nazývali dryády – jsou vlastně dévové. Někteří tyto dvě bytosti rozlišují. Bez ohledu na pojmenování nebo na přesnou klasifikaci byli duchové stromů různými kulturami střeženi a uctíváni po celá TISÍCILETÍ. Byli nepopiratelně inspirací druidům zvláště při psaní ogamského svitku ve starobylém Irsku. Co se týče mě, říkám si, že do elementární říše mě zasvětili právě duchové stromů.

Když jsem byla ještě malé dítě, byly mými nejoblíbenějšími stromy ty pokryté lišejníky. Když jsem u nich stála velmi blízko a nehýbala se, zdálo se mi, jako by mi šeptaly prastarou moudrost a předávaly mi dávno pohřbenou sílu. Ještě zajímavějším se můj vztah ke stromům stal, když jsem už jako dospělá studovala na folkhögskole ve Švédském království. Krátce po mých dvacátých pátých narozeninách mi spolužačka a dobrá kamarádka odhalila dlouho utajované tajemství.

„Doma v Rusku jsem jednou vážně stonala,“ řekla mi. „Dlouhou dobu jsem neměla sílu ani naději, že se z toho vyléčím. Byla jsem v koncích, dokud jsem nepotkala ženu, která byla schopným médiem a schopnou léčitelkou. Pověděla mi o duchách přírody, zvláště o těch kteří bydlí ve stromech. Naučila mě, jak je požádat o pomoc a jak z nich získat trochu energie.“

Očividně mluvila zcela upřímně. Vůbec nepochybovala, že to byla právě jejich energie (německy strom je proud, tedy proudící něco), která jí pomohla z nejhoršího ven. V podstatě jí stromy nakoply a zachránily život. V té době jsem to nevěděla, ale princip výměny přírodní energie – zvláště čerpání energie ze stromů – se měl v mém životě znovu objevit méně než za měsíc čekání. Intuice mi v té době napověděla, abych odcestovala do anglického města Glastonbury.

Město mi od samého počátku učarovalo a krátký čas, který jsem tam strávila, jsem se snažila maximálně zužitkovat. Prozkoumala jsem ruiny opatství, zdolala jsem kopec Glastonbury Tor a okusila léčivou vodu Chalice Well.

Má návštěva se rozjela na plné obrátky, když jsem v nedalekém pubu potkala skupinku místní sebranky. Bavili jsme se o několika tématech od Artušských legend až po kruhy v obilí. Řekli mi o dvou velkých dubech jménem Gog a Magog, které jsou údajně pozůstatky druidského háje na vrcholku Glastonbury Tor. Domorodci vnímali stromy jako jedince mužského a ženského pohlaví a jeden z nich byl podle všech marod.

Padlo několik možných domněnek, čas ubíhal, až nakonec hrstka lidí navrhla, abychom se o půlnoci odebrali žoviálně podívat na starobylé stromy s baterkou. Měli naléhavé nutkání přenést na nemocný strom léčivou energii díky magickým podnětům a vyzvali mě, abych je doprovázela.

Má nejlepší kámoška ve Švédsku mluvila o čerpání energie ze stromů; teď tu byli tací jedinci, kteří jim ji právě plánovali dávat. V zápalu dobrodružství jsem souhlasila, že budu s nimi u toho.

Ve svitu měsíčku nad krajinou jsme se vydali po poli a mezi ploty na určené stanoviště. Pár mohutných dubů rozpínal pokroucené větve vysoko do temnoty. Vrásčité vzezření vyžadovalo ÚCTU a vyvolávalo představy o starobylé mystické minulosti ku prospěchu našich pra pra předků.

Jak jsme se blížili, zaplavil mě ohromující dojem déjà vu. Buď jsem na tom místě už někdy stála, nebo bych si to přála, nebo jsem již předtím k dubům rituálním zbožným přístupem aktivovala svou mysl již někde jinde. Jak jsem se vám zmiňovala, byly to v dětství mé oblíbené stromy, ale to, co jsem pocítila nyní, bylo výjimečné a něco parádního mi to připomínalo. Přesný čas a okolnosti mi zůstaly zahalené, ale věděla jsem, že to muselo být někdy hodně dávno.

Teď ale naše skupinka obklopila nemocný strom a chytla se za ruce. Jedna z žen předříkávala modlitbu; žádné kecy předstírávající úlitbu, pak jsme začali strom v kruhu obcházet a ona pronesla magické zaříkávadlo. Když utichla, pohnuli jsme se kupředu a položili ruce na drsnou vysušenou kůru.

Zavřela jsem oči a cítila, že strom je moudrý strážce. Během několika vteřin se ve mně vzedmula intenzivní láska a zdálo se, že jsem se stala přenosným tranzistorákem stanice láska na kanále pro lidské ucho. Neznámá a taky neviditelná mocná síla udeřila, protože mi projela vrškem hlavy jako nic a rozlévala se dál do srdíčka jako hřejivé mravenčení v disko trysku. Navedla jsem ji skrze své paže do rukou a předala hlavně pro účel stromu. Několik minut jsem udržovala tok energie a soustředila jsem se, dokud jsem – prostřednictvím nedefinovatelného znamení – nepocítila, že je přenos dokončen. Pak jsem otevřela oči a podívala jsem se po ostatních, jež činili to samé v bledě modrém tmavém půlnočním uskupení. Jako jeden troufalec jsme od stromu odstoupili.

Když jsme se vydali k odchodu, v rukou jsem stále cítila sympatické šimrání a tak jsem jimi zatřásla a třela jimi o svá půlnoční stehna. Najednou jsem si něco uvědomila. Zdálo se, že žena, která předtím mluvila, a jeden z ostatních účastníků byli s léčivým obřadem obeznámeni, ale zbyteček naší crew prostě následoval svůj instinkt. Aniž bychom obdrželi nějaké instrukce a nařízení: to musíš takhle, jsme bez váhání věděli sami od sebe, co udělat.

Byla nám snad předána nějaká zaručeně prastará moudrost? Vzpomněli jsme si na nějaký rituál z minulého handrkovaného života nekovářských učňů a učnic? Nebo nás navedly k činu dévické síly víly z lázeňského prostředí? Nevím toho o moc víc než vy sami, ale jedno je fakt jisté: nikdy nezapomenu na tu harmonii magické noci a nikdy nezapochybuji, že existují duchové stromů jako nájemníci bytových duchových jednotek ve městě zvaném Dýchni na mě oblaka mocné atmosféry.

2. LEPRIKÓNI

Úcta ke VŠEM druhům MAGICKÝCH víl a skřítků je v Irsku velmi rozšířená jako právoplatná popularita odkazu Michaela Jacksona po světě, ale žádná z nich není se Smaragdovým ostrovem tak spjatá jako Leprikón (irsky je to mister Luchorpán, čili „trpaslík“). Místní názvy jako Poulaluppercadaun (jezírko čistotných leprikónů bez lepry) poblíž Lismoru v County Waterford (vodní fordík inhalovač čehosi bez dýmek) předvádí, jak pevně je tato bytost v irské kultuře zakořeněna. Existuje dokonce i webovka na doméně www.irelandseye.com, na které je zachycen živý přenos z webcamery umístěné na Tipperary field.

Má se obecně za to, že Leprikóni jsou hlídači starobylého pokladu, jehož část za sebou údajně zanechali Vikingové. Někteří také věří, že vyvolávají v lidech myšlenky na blahobyt, což ve finále přitahuje značné bohatství. V knize Víly: léčení s vílami a dalšími okouzlujícími bytostmi plnými kouzel a všech zaručených formulek Doreen Virtueová tvrdí, že napomáhají lidem, které obdivují, ale provedou rošťárny najust těm, kteří se jim nelíbí vulgární ani s přivřením oka, kteří jsou vulgárně na odpis, a nebo jak se říká: mají to u nich spočítané. Věří, že mají zálibu v hudebnících a ekolozích a někdy fungují jako osobní osobití duchovní přátelé průvodci. „Protože nejsou zase tak úplní prckové a mají blízko k zemitosti,“ vysvětluje, „patří Leprikóni mezi Elementály, jež lze snadno pozorovat běžnými smysly, zvláště pokud jich máte u sebe aspoň 6 a pokud se také někdy čas od času vypravíte na irský venkov, počasí je zde nepředvídatelné, tedy k potu potutelné.“

Můj praděd z otcovy strany, pan Michael – který z Irska emigroval v roce 1914 – se s Leprikónem setkal jednou v noci, když nemohl usnout, ale nejdříve se stalo, že se vracel v noci domů a pak z toho nemohl usnout. Ulice byla opuštěná, a tak ho náhlé zjevení zakrslého mužíka opravdu překvapilo ze zálohy. Šinul si to k němu po kamenné zídce. Něco na tomto neznámém přízraku ho znejistělo, tak Michael honem odtáhl svůj zrak k zemi. O chvíli později jako by ho něco přimělo podívat se vzhůru, a když tak učinil, neznámý obyvatel už byl ten tam. Pak Michaela zaujal mihotavý pohyb na druhé straně ulice. What´s this, mate?

Na kamenné zídce naproti němu postával tentýž „houžvička“ a upřeně na něj mířil svůj pohled. Překonal tu vzdálenost jedna radost, mrknutím oka. Michael byl nejistější než kdykoliv jindy a znovu odtáhnul zrak. O pár vteřin později vzhlédnul, ale uvědomil si, že tento společník nadobro zmizel.

Praděd neměl pochyb, že spatřil pravého Leprikóna. Podle legendy Leprikón nemůže zdrhnout, když se na něj díváte, ale jakmile odvrátíte vaše očko, zmizí a už nemáte šanci. Michaelův zážitek jednoznačně odpovídal této pověře a vzpomínku na tuto událost si uchoval jako sejf po celý výnosný život.

À propos, někdy třeba bývá rodiště zapsané v matrice totožné s místem, kde člověk dozrával do své skutečné duchovní podoby a skutečně neviditelného skafandru utkaného ze 7 typů spirálovitých tělesných čaker:

1. ČERVENÁ – kořenová čakra, nachází se na nejspodnějším cípu páteře; souvisí s přežitím a jistotou

2. ORANŽOVÁ – sakrální čakra, nachází se pod pupíkem; souvisí se sexuální hravostí, pravostí i extázovitou kreativností

3. ŽLUTÁ – solární čakra, hnedka nad pupíkem; značí emoce a osobní sílu s vitalitou

4. ZELENÁ – srdeční čakra, na hrudi; značí lásku, harmonii a soucit

5. MODRÁ – krční čakra, v krku; spojená se sebevyjádřením a komunikací

6. INDIGOVÁ NEBO FIALOVÁ – čelní čakra, přímo nad obočím; souvisí s intuicí a jasnozřivostí

7. BÍLÁ – temenní severní čakra, na temeni severu hlavy; vede k vyššímu vědomí a je to duchovní spojnice s Bohem a vším hezkým

LIDOVÉ NOVINY sobota 31. srpna 2013:

Zemřel básník drsného kraje

Dublin prožívá hluboký a nelíčený smutek. Odešel mu na věčnost totiž sám slovutný Seamus Heaney, Ir, jehož básně a krátké pojednání rád četl Bill Clinton i irský prezident Michael D. Higgins, nečekaně to vzdal na vysoký věk v dublinské nemocnici Blackrock. S osobností laureáta Nobelovy ceny odchází i kus irské zemitosti, kulturních výhonků, které dosáhnou až do dob temných ság a mýtů, dle Marie Frajtové, i dle mojí skromné maličkosti.

*

Dílo nejslavnějšího irského představitele básní ze současné domácnosti je nedílně spjato s nehostinným irským venkovem a jeho pestrou historií. Vrcholem jeho čtyřiasedmdesátiletého tvůrčího života bylo získání Nobelovy ceny za literaturu v roce 1995. Čeští a slovenští OBJEVITELÉ mohou jeho básně znát z výboru z jeho celoživotního díla Přezimování pod širým nebem, který přeložil a zarámoval do rýmu Zdeněk Hron. Možnost setkat se s irskou legendou osobně měli před jedenácti lety. Do Prahy si to tehdy štrádoval na pozvání Univerzity Karlovy, vedl seminář pro studenty a přednášel své origoš verše.

Mimochodem – Heaney byl v 70. a 80. letech důvěrným pojmem, jedním z nejvýznamnějších propagátorů poezie ze střední a zaostalé východní Evropy v zahraničí. Překládal z polštiny jako když oprsklý s bičem prská a vždy v míře s Guinnessáckou porcí mrská a blízký vztah měl i k československé kultuře, zejména k básním Vladimíra Holana, dílu Franze Kafky a totemácké hrabky úžasné tlapky Žažy (tlapička s tlamičkou, a jak úžasně zdvořilá a perlivá nejen jedna její fráze, je tak spořádaná osoba, nad Tatrou sa blíska, hromy divo bijú).

Za svůj život zbojníka s funny face a dobrotivým vyzněním vydal dvanáct básnických sbírek, získal řadu literárních ocenění v těžké váze – kromě Nobelovy ceny také cenu T. S. Eliota anebo Whitbreadovu – tu v roce 1999 za čtivé a současné převyprávění staroanglického eposu Beowulf, nazíraného nezaujatě sousedovým pohledem.

Americký básník Robert Lowell o Heaneym bez rozpaků prohlásil, že je „nejvýznamnějším irským básníkem od dob Williama Butlera Yeatse (dalšího držitele Nobelovy ceny a irského občanství, který má sochu v samotném středu historického Dublinu). Loni získal Heaney vyznamenání za celoživotní dílo. Od mrtvice, která ho postihla v roce 2006, ale veřejně neexceloval.

VENKOVSKÉ KOŘENY

Heaney přišel na svět 13. dubna 1939 na farmě Mossbawn v hrabství Derry v Severním Irsku a k tomu měli sychravé klima, než se podařilo utišit křik novorozeněte. Byl nejstarším z devíti dětí. Oba rodiče pocházeli z chudičkých poměrů, otec zemědělec, matka dobrá pradlena, a nebo občas přadlena. V dospívání ho zasáhla tragická smrt jeho čtyřletého brášky Christophera. Ve dvanácti letech získal stipendium na římskokatolické škole sv. Columba, vysokoškolská studia ukončil včas a řádně na Queen´s University v Belfastu. Promoval roku 1961 s červeným diplomem a zajímal se o beat generation pár let poté. Od roku 1966 na univerzitě působil jako profesor angličtiny, ve stejné době začal sám psát a stýkal se s básníky soustředěnými kolem univerzity, například Derekem Mahonem a Michaelem Longleyem.

Zásadní pro něj bylo setkání a pozdější přátelství s ředitelem školy, spisovatelem Michaelem McLavertym, který Heaneyho seznámil s dílem básníka Patricka Kavanagha a uvedl ho mezi dublinské literáty. Debutoval v roce 1964, ale upozornil na sebe až o dva roky později následující sbírkou střepin Death of a Naturalist (Smrt přírodovědce). V srpnu 1965 se oženil s Mary Delvinovou, taktéž učitelkou a spisovatelkou (v roce 1994 vydala sbírku tradičních irských mýtů a legend a to se čte jedním dechem). Narodili se jim dva synové – Michael a Christopher a perou se spolu o prvenství, kdo dokáže lepší literaturu lépe podat v přednesu, ani jeden z nich nepanikařil, ani jeden z nich nezklamal očekávání.

Z LETIŠTĚ K PREZIDENTCE NA IRSKOU KÁVU

Počátkem 70. let se už jako úspěšný podnikavec s písmenky v myšlenkách a naopak přestěhoval do Dublinu. Odtud často vyjížděl přednášet na zahraniční univerzity, působil mimo jiné na Kalifornské univerzitě v Berkeley, na Harvardu či na Oxfordu.

Vždycky mu záleželo na tom, aby byl vnímán jako irský, nikoli britský básník. Když se v roce 1981 zakládala irská umělecká společnost Aosdana, patřil mezi její první členy. Heaneyho autorská čtení byla mimořádně populární, jeho příznivcům, kteří nadšeně skupovali lupeny na veřejná vystoupení, se dokonce přezdívalo Heaneyboppers a nebylo se čemu divit, proč tolik obdivují živou poezii!

Když v roce 1995 obdržel uznání ve formě Nobelovy ceny za literaturu, byl zrovna na opalovačce s manželkou v Řecku a zprávu se jim nedařilo jaksi včas doručit. Novináři i jeho synové přivítali básníka až o dva dny později na letišti v Dublinu se zbytky z opalovacího krému. Tam už čekala vládní limuzína a jelo se hnedka na slavnostní přípitek s tehdejší prezidentkou Mary Robinsonovou. Jeho jméno se tak připojilo k velkým irským tvůrcům, jako byli W. B. Yeats (znám ho jako sochu fešnou), G. B. Shaw (bratr Jirka a znamením taktéž Lev) nebo Samuel Beckett (za každého období je to bestseller).

V roce 2004 bylo v Belfastu slavnostně otevřeno Centrum Seamuse Heaneyho pro poezii. Jeho poslední sbírka Human Chain (Lidský řetěz) vyšla před třemi lety a má nejvíce autobiografických vychytávek najednou.

Když v roce 2002 hostoval v Praze, v interview, které milostivě poskytl MF Dnes, odpověděl na dotaz, k čemu je člověku dobrá poezie: „Nemyslím si, že záleží na tom, kolik básní dotyčný zvědavec vlastně přelouská. Pokud ho hluboce zasáhnou dvě nebo tři básničky a on se jich skutečně zmocní, vystačí mu bohatě na celý život. Takové básničky pak slouží jako zábradlí v hlavě a mohou fungovat po značnou délku duševního života vyrovnaného jedince. Pokud se člověk nepohybuje ve světě literatury profesionálně, často ho ovlivní pouze jedna nebo dvě básně, což je docela dost. Kdyby opravdu každého jedince zasáhla jedna skvělá báseň, vznikla by úžasná kultura pro povšimnutí.“

IGNÁC BORN

☼   26.12.1742   CAPNIC     ۞             24.7.1791   WIEN

V roce 1791 se Wolfgang Amadeus Mozart naposledy setkal s potulným kejklířem z kočovné šmíry Emanuelem Schikanedrem. Bylo to zvláštní setkání. Schikaneder byl na dně a potřeboval hrozně peněz. Prázdnou kapsu mu mohl zaplnit jenom výrazný úspěch. I Mozart byl ve finanční tísni. Okázalá nepřízeň císaře Leopolda II. od něho odvrátila zájem vznešenější společnosti a tak se dal do spolupráce s komediantem pochybné pověsti. Přesídlil do těsné blízkosti divadla, v němž Schikaneder působil. Oba bez ustání makali na fazóně. Mezi prací bohémsky odpočívali ve společnosti, kde se točila piva proudem a ženy volných mravů to jistily. Vídní se šířila zlověstná fáma, že Mozart je zhýralec. Avšak 30. září 1791 měla premiéru opera Kouzelná flétna, úchvatně krásná pohádka o lásce, která vítězí, hořká utopie osvíceného humanismu, který to za pomoci dobroty a ochoty natřel zlému tmavému slepáčku, totiž slepému střevu chcíplého mozečku, co by se za víc než obyčejně nehet vešlo.

Závěrem Kouzelné flétny dobro vítězí. Velekněz Sarastro zpívá: „Hle, vchází den v jasu, a kácí se tma, a zháší teď záře lest šalby a zla.“ Sbor přizvukuje: „Sláva vám, kdo to víte, sláva vám, kdo to zříte! Vy zmohli jste klam…“ Velekněz Sarastro byl ztělesněním josefinského humanismu, ztělesněním dobrot. Živým předobrazem Sarastrovým byl zřejmě Ignác Born, dříve velmistr vídeňské zednářské lóže „K pravé svornosti“, k níž náleželi Mozart otec i syn. Pro symboliku osvícenského zednářství psal Born historické studie o staroegyptských a staroindických mysteriích, které se nepochybně otiskly na tvářnosti Kouzelné flétny. Born předčasně zemřel 24. července 1791, v začátcích Mozartovy a Schikanederovy práce na Kouzelné flétně. Zemřel a za dva měsíce jakoby znovuožil v Sarastrovi.

Mozartův životopisec František Němeček nazval Kouzelnou flétnu „naší národní operou“. Mozart a Praha se mají rádi. A Sarastrem–Bornem jakoby se Mozart znovu obracel také k Praze. Neboť Born s kratšími cestovními přestávkami žil a pracoval v Praze a v Čechách v letech 1762 až 1766, celkem asi patnáct let. A sám výslovně napsal, že Čechy pokládá za svou vlast. Byl vedoucí osobností osvícenské přírodovědy a českého osvícenství.

Bornovým rodištěm bylo hornické středisko Capnic vysoko v Sedmihradských Alpách. Narodil se tu 26. prosince 1742 o vánocích, kdy jeho rodiče zřejmě krátkodobě pobývali mimo své bydliště, jímž byla dnešní rumunská Alba Iulia, dříve protiturecká bašta Karlsburg v Sedmihradsku. Jeho otec Ludwig Born byl dělostřeleckým hejtmanem, matka dcerou pevnostního velitele. Velmi často se uvádí, že Born byl sedmihradským Sasíkem. Ludwig Born pocházel skutečně ze Saska a jenom jako voják se dostal do Sedmihradska. Sedmihradským Sasíkem tedy nebyl ani jeho syn.

Dělostřelci obvykle mívali slušné technické a přírodovědecké znalosti. Měl je i Ludwig Born, který je dokázal uplatnit i v báňském podnikání. Objevil naleziště zlata v benátském Nagyagu, v dnešním rumunském Săcărîmbu. Našel tu v neobývané krajině jakousi „železnou slídu“. Zkouškou ohněm z ní vytavil zlatožlutý kov. Podle svého naleziště dostala tato „železná slída“ – telurid zlata – mineralogický název nagyagit. Ludwig Born začal dolovat a nabyl tak slušného jmění.

Ignác Born brzy osiřel. Studoval na latinském jezuitském gymnáziu ve Vídni a stal se tu u jezuitů novicem. Dráha jezuitského řeholního klerika ho ničím nelákala. Noviciát před složením řeholního slibu opustil a nejpozději v roce 1762 odešel do Prahy. Nejprve navštěvoval právnickou fakultu. V letech 1763 až 1766 studoval u profesora Jana Tadeáše Peithnera montanistiku, což souviselo s tím, že po otci zdědil doly v Banátu a v Sedmihradsku. V Praze se oženil s dcerou zbohatlého byznysmena Pavla Montága a bydlel v jeho paláci na Malostranském náměstí, v paláci dříve Smiřických, pak U Montágů. Říkalo se zlomyslně, že sňatkem přišel k majetku jako slepý k houslím. Měl však sám víc než dost.

V lednu roku 1766 byla tuhá zima. Byl třeskutý mráz. Soudobý kronikář napsal, že ze střech padali jako kusy ledu zmrzlí vrabčáci. Na cestu z Prahy do Vídně vyrazili dva maníci, náš Born a rektor pražské piaristické koleje Gelasius Dobner (o něm ihned zase příště…). Titul rektor zní dnes velmi vznešeně. Roku 1766 tomu bylo jinak. Rektor Dobner působil na škole, v níž se žáci učili číst, psát a počítat. Byl tedy jenom ředitelem nižší základní školy, pomocné zvláštní. Bylo mu už osmačtyřicet let. První práci vydal teprve před pěti lety, avšak byl už vedoucím českým historikem. Bornovi, který snad byl Dobnerovým příbuzným, bylo teprve třiadvacet. Zimní cesta do Vídně kočárem byla zdlouhavá. V jednom dni mohli oba muži urazit tak padesát kilometrů. Ale byla příjemná. Cestující debatovali o tom, co je právě zajímalo. Dobner nepochybně také hovořil o českých dějinách, o sporech, které vzplanuly nad prvním svazkem jeho kritických komentářů Kroniky české Václava Hájka z Libočan…

Po velikonocích roku 1769 odjel Born do Banské Štiavnice. Byl na Slovensku už dříve, protože z roku 1768 pochází jeho náčrt mineralogie horních Uher. V roce 1769 však přijel na delší dobu a jeho výzkum přinesl pozoruhodné výsledky. Poznal, že ložiska rud na středním Slovensku souvisí s horninou, kterou nazval „saxum metalliferrum“, s „kovonosnou horninou“, tedy s neovulkanity později rozlišenými jako andezity, ryolity a dacity. Poznal dále, že granitoidní horniny, hlavně žuly, vytvářejí „jádro“ slovenských Karpat, krystalické břidlice jsou pak jejich „pláštěm“, a tímto poznatkem vlastně začínají počátky geologického výzkumu západních Karpat. Svůj pobyt na Slovensku však musel přerušit už v létě 1770, kdy cestoval přes uherskou kotlinu do Banátu a pak Sedmihradskem zpět do Štiavnice. Cesta skončila málem tragicky. V dolech severu Sedmihradska chtěl pozorovat takzvanou show „sázení ohně“, tradiční způsob rozpojování mimořádně odolných hornin. Havíři v rudném dole založili oheň, rozpálenou horninu pak polili vodou, aby rozpraskala a práce mohla dál pokračovat. Born sestoupil do dolu, kde se oheň sázel na místě s výskytem arzénových stříbrných rud. Nadýchal se arzénových výparů, upadl do bezvědomí a v poslední chvíli se záchrannou akcí dostal na povrch. Jeho zdraví bylo podlomeno. Vrátil se k rodině a statkům do Čech.

Born se stal vedoucí osobností vědeckého života v osvícenské Praze. Německy vydával v letech 1771 až 1772 recenzní týdeník „Pražské učené zprávy“, který měl vynikající niveau. Kolem týdeníku soustředil tvůrčí inteligenci, především své nejbližší přátele, jimiž byli pedagog František Josef Kinský, historik František Martin Pelcl a numismatik Mikuláš Adaukt Voigt. Nakladatelem Bornova týdeníku byl Wolfgang Gerle, v jehož knihkupectví v tehdejší Jezuitské, dnes Karlově ulici na pražském Starém Městě byl v roce 1772 otevřen „Učený klub“. Byla to čítárna vědeckých periodik a knih, kam docházeli i učenci z jezuitského Klementina, také jezuitský matematik a fyzik Josef Stepling, který se šlechtickým salónům vyhýbal ještě důkladněji než Born.

Osvícenské „Pražské učené zprávy“ přestaly pod náporem reakčních odpůrců z katolických církevních kruhů vycházet. Zrno, které rozsévaly, však dobře vzklíčilo. Vědomost je klíč. Napomohly tomu dvě okolnosti. V roce 1773 byl zrušen jezuitský řád, a jeho učenci se mohli bez obav spojit s Bornovou osvícenskou družinou. Born byl za to, že v Praze vydával montánní spisy přátel ze Štiavnice, a že vědeckým přátelům posílal do zahraničí nerosty a modely báňských strojů, nestydatě šikanován svým nadřízeným hrabětem Pachtou a donucen v roce 1772 rezignovat na hodnost přísedícího Úřadu nejvyššího hormistra a mincmistra Českého království. Znechucen omezil společenský styk v podstatě jenom na okruh svých vědeckých přátel. A připravoval se k trvalejšímu pobytu ve Starém Sedlišti u Tachova, kam dal na jaře roku 1773 přestěhovat z Prahy svou proslulou mineralogickou sbírku. Svůj zámek dal stavebně vylepšit, pečoval o zámecký park, vybudoval tu chemickou laboratoř, zabýval se chemickými pokusy – a vzápětí vznikaly na Tachovsku faustovské pověsti o jeho spolku s ďáblem, které se tu vyprávěly ještě ve 20. století.

Born hostil ve Starém Sedlišti u Tachova učence z celé Evropy. Jeho práce učinila ze starosedlištského zámku jednu z nejvzácnějších památek dějin české vědy. Ve Starém Sedlišti strádal především nedostatkem kontaktů s vlasteneckým kruhem svých pražských přátel. Proto se s nimi dohodl na pravidelných vědeckých sympóziích a povýšil tak „Učený klub“ na soukromou „Učenou společnost“. Neznáme přesně, kdy se tak stalo. V dopise hraběti Kinskému z 20. června 1773 vyslovil přání, aby takováto společnost vznikla. Psal 20. srpna 1774 do Berlína, děkoval za to, že se mohl stát členem berlínské „Společnosti přátel výzkumu přírody“ a při této příležitosti uvedl, že dal v Čechách dohromady „Učenou společnost“. Sdružení českých vědců, jehož byl duchovním otcem, vzniklo tedy mezi 20. červnem 1773 a 20. srpnem 1774.

Bornova „Učená společnost“ se měla čile k světu. Prvním jejím možno říci kolektivním dílem se staly čtyřsvazkové zprvu německé a latinské a po odchodu Borna a Voigta do Vídně jen německé „Podobizny učenců a umělců Čech a Moravy“, které v letech 1773 až 1782 s českým vlasteneckým patosem psali zprvu Pelcl, Voigt a Born a pak jenom Pelcl. A konečně v roce 1775 začala německy vycházet „Pojednání soukromé společnosti v Čechách k povznesení matematiky, přírodopisu a vlasteneckého dějepisu“, která redigoval Born. A nejenom že redigoval. Také do nich stejně jako do jiných publikací nezištně vkládal své úspory.

Born byl především mineralog a geolog. Vydal v Praze v letech 1772 až 1775 latinsky popis své proslulé sbírky nerostů s názvem „Litophylatium Bornianum neboli Seznam fosilií, které shromáždil a do tříd a rodů rozčlenil Ignác z Bornu“. Spolu s Františkem Josefem Kinským založil roku 1773 „Pražské muzeum přírody“, pro které marně hledal místnosti v budovách pražského Hradu. Musel se proto spokojit s jeho umístěním v Klementinu. Roku 1774 vyšla v Lipsku německy brožurka „Mineralogie Čech“, kterou jako autor podepsal Ferber. Máme však dobré důvody se domnívat, že jejím autorem je Born, a že Ferber ji podepsal z toho důvodu, aby kryl svého kamaráda před šikanou ze strany úřadů za to, že publikuje údaje o českém hornictví, které byly pokládány za přísně tajné. Ferber vydal roku 1774 v Lipsku a ve Frankfurtu nad Mohanem také Bornovy „Dopisy o mineralogických předmětech z cesty Banátem, Sedmihradskem a Uhrami“, které byly vzápětí stejně jako italské dopisy Ferberovy přeloženy do francouzštiny a do angličtiny a včlenily se mezi tehdejší nejčtenější přírodovědné spisy. Mimořádně významným dílem Bornovým je pojednání z roku 1773 „O vyhaslé sopce u města Chebu“, napsané formou dopisu hraběti Kinskému, objeviteli Komorní hůrky u Františkových Lázní a Železné hůrky u hranic s Německem a blíže k Chodové Plané, dvou notorických vyhaslých sopek na Chebsku. Born se tu představil jako vulkanista, jako geolog, který docenil význam sopečné činnosti v geologických dějinách zemského povrchu. Stál progresivně proti těm, kteří inspirováni historkami Starého zákona připisovali potopě a potopám hlavní význam při ztvárňování povrchu Země.

Ve Vídni byl Born po roce 1776 stejně jako předtím v Čechách vedoucí osvícenskou kapacitou. Založil zde lóži „K pravé svornosti“. V této lóži vznikl slavný proti-mnišský pamflet „Monachologie“, jehož pochopitelně anonymním autorem byl exjezuita Mikuláš Poda. Vídeňský kardinál Migazzi rozšiřoval omylné domněnky, že autorem je jasný Born, a poskytnul tak Bornovi skvělou příležitost k neobyčejně útočné kritice protiosvícenské politiky katolických pštrosích oltářníků. Vídeňské zednářství Born v roce 1786 opustil na protest proti zásahům císařpána Josefa II. do zednářských organizací.

Roku 1776 odjel do Vídně jako dvorní rada a v této hodnosti se také zabýval pořádáním sbírek dvorského kabinetu přírodnin. Uspořádal nerostnou sbírku dcery osvíceneckého politika Raaba a v roce 1790 vydal francouzsky čtyřsvazkový „Racionální a metodický katalog sbírky fosilií Eleonory Raabové“. V něm novátorsky uplatnil principy vědecké krystalografie francouzského učence Roméa de l´Isle a základy nové chemie francouzského přírodovědce Antoine–Laurenta Lavoisiera. Byl jedním z prvních učenců mimo Francii, který si osvojil oxidační chemii a uplatnil ji v chemické práci.

Dílem Bornovým byla také amalgamační technologie výroby stříbra. Amalgamy, známé už ve starověku, jsou nevalenční směsí kovů a rtuti. Pomineme-li zlato a platinu, pak ostatní drahé i obecné kovy se v přírodě vyskytují převážně jenom v nerostných sloučeninách. Stříbrné rudy nelze amalgamovat. Proto bylo nezbytné chemicky je převést na nestabilní amalgamovatelné chloridy stříbra. Toho Born dosáhl pražením rozpojených stříbrných rud s kuchyňskou solí. Svou amalgamační technologii zavedl nejprve ve spolupráci se slovenským chemikem Antonem Ruprechtem ve Sklených Teplicích. Uplatnila se pak nejenom na Slovensku, ale také v Rusku, v Norsku a v tehdejší španělské Americe. Byla zavedena v Sasku, v Halsbrücke u Freibergu, a v Čechách v Jáchymově a v Ratěbořských Horách u Tábora. V duryňském Ilmenau ji chtěl zavést básník a politik vévodství Sachsen–Weimar Johann Wolfgang Gœthe.

Amalgamační technologie přivábila roku 1786 na Slovensko řadu předních evropských i amerických přírodovědců a techniků. Uskutečnil se tu jakýsi mezinárodní kongres, který rozhodl o založení „Společnosti pro báňské vědy“, první specializované mezinárodní vědecké společnosti vůbec.

Půjdeme-li dnes pražskou Národní třídou, povšimneme si naproti Nové scény Národního divadla budovy, kterou v letech 1858 až 1861 v místech někdejší vápenky a cihelny zbudoval architekt Ignác Ullmann. Tato budova je dnes sídlem prezidia Československé akademie věd. Podíváme-li se do nedaleké minulosti, zjistíme, že důležitou součástí ČSAV se v roce 1953 stala Královská česká společnost nauk, hlavní organizace české vědy od roku 1791, která si uchovala svůj „královský“ název i v letech Československé republiky po roce 1918 a 1945. Předchůdcem Královské české společnosti nauk byla „Česká společnost nauk“, která vznikla v roce 1784 z Bornovy soukromé „Učené společnosti“. Přímé dějiny Československé akademie věd tedy začínají v práci Ignáce Borna.

DE LA SOUL TALKIN BOUT HEY LOVE

(The radio is so clear in here.)

(Hey)

POS & ANNIE ROBERTS:

Hey Love

Talkin' bout Hey Love

Wanna be your push and shove

Pop, popcorn up above

Move me like Soul when I say

Go to a club around the way

And see my Hey DJ

And make him play Hey Love

Discover all the football teams

Mack and eat jelly beans

Run in the cold with no jeans

Get yourself sick till we're seen

Catch the flu and make tea

How Dan Stuckie life will be

It's all about you and me

'Cause you're my Hey Love

(Hey)

Move me like Soul when I say

Go to a club around the way

And see my Hey DJ

And make him play Hey Love

(Hey)

TESHA STILLS: Look Pos, we gotta talk.

POS: Talk about what?

TESHA: Don't play stupid with me, you know what we gotta talk about.

POS: What?

TESHA: About you becoming fully dedicated.

POS: So we're about to go through these line-runs again, huh?

TESHA: You're damn right. I wanna know whatever you do for me has anything to do with love.

POS: Look, I come all the way from L.I. to the Bronx to see you, isn't that showing you love?

TESHA: You see that's just it Pos, I don't wanna be just your Bronx love, I wanna be your Hey Love.

POS: You wanna be my what?

TESHA: I said I wanna be your Hey Love. I mean it's just not the mood being one of the many girls on your list, and you wouldn't be dissing me like this if I was your Hey Love.

POS: Look, I do everything I can to treat you like a rose.

TESHA: Yeah but you even give better treatment to that girl named Selina from uptown like a Daisy. You even gave her some of your special donuts for free.

POS: So this is what this is all about, huh? Donuts.

TESHA: No, Pos, can't you hear the music, it's all about Hey Love

POS: I don't understand why you're dissing me, it's not like I'm Paul, I don't have two kids in every state.

TESHA: But you probably got two girls in every state. If you're not going to go about it the way I want you to, then just leave, 'cause I can't be so bothered.

POS: Yeah. (mumbled) And wit your wrinkled pussy...

(I can't be your lover)

(Where's that voice coming from? From... from nowhere?)

ANTOINE DE SAINT–EXUPÉRY

☼    29.6.1900   LYON                        ۞     31.7.1944   U SAINT–RAPHAEL

Saint–Exupéry se narodil v Lyonu. Aristokratický původ (otec pocházel ze staré limousinské šlechty, matka, rodem de Foscolombe, z Provence) mu nikdy nepřinesl žádné mimořádné výdobytky – jako dospělý se například mnohokrát potýkal s finančními krizemi.

Přestože přišel o otce již ve věku čtyř let, prožil jako prostřední z pěti sourozenců šťastné a okouzlené dětství. Bylo to jistě v první řadě zásluhou Antoinovy matky. Svým významem základní a silné citové pouto provázelo Saint–Exupéryho po celý život. A bylo to pouto vyvážené a oboustranné: láskyplná účast, s níž matka sledovala každý chlapcův krok, a nehynoucí oddanost syna. Citová výchova, kterou mu v mladém i mužném věku poskytovalo nepřetržité duchovní společenství s blízkou i vzdálenou matkou, dosvědčuje, kolik životadárné mízy může být v rodinných vztazích, v přirozeném lidském uskupení.

Od pěti let Antoine navštěvoval přípravku církevní školy v Mont–Saint–Barthélemy, od roku 1909, kdy se rodina přestěhovala do Le Mans, byl externím žákem tamější jezuitské koleje Svatého kříže. Školní zprávy hovoří o tom, že jeho píle nebyla nijak mimořádná, ale celkové výsledky lze označit za slušné v každém případě. Po maturitě na marianitské koleji ve Fribourgu (krátce předtím zemřel bratr François, s nímž Antoina pojily společně prožité roky v několika studijních ústavech) přišla na řadu Paříž. „Pršáček“ – tak ho kamarádi překřtili kvůli jeho frňáčku, a bude ho ta přezdívka maličko zlobit po celý život – v hlavním městě navštěvoval technickou přípravku na lyceu Ludvíka Velikého a chystal se ke zkouškám na námořní akademii.

Přišlo však první zklamání. V červnu 1919 při přijímacích zkouškách sice uspěl z matematiky na výbornou, avšak prašpatný výsledek francouzské slohové práce a ústní zkoušky z dějepisu a zeměpisu znamenal propad o ročník dolů. Oceán byl teď neskutečně daleko. Antoine se ještě pokusil řešit vše vstupem na Akademii výtvarných umění, kde začal studovat architekturu, ale spokojenost mu to neposkytlo. Rok a půl se bídně protlouká, je nešťastný a neklidný…

KŘÍDLA, KŘÍDLA!

První křest vzduchem prodělal Saint–Exupéry ve dvanácti letech se slavným pilotem Védrinesem. Silný zážitek se znovu ozval v dubnu 1921, kdy narukoval k 2. leteckému pluku ve Strasbourgu. Byl však přidělen do leteckých dílen. Usednout za „knikl“ vojenského stroje, to předpokládalo nejprve úspěšně složit civilní leteckou zkoušku. Antoine si zaplatil soukromé lekce na farmanu, chyběla mu však trpělivost. Když měl s instruktorem nalétáno něco málo přes hodinku, chtěl si vyzkoušet svou dovednost a vychutnat požitek sólového letu. Zmocnil se sopwithe Alsaské společnosti a vzlétl s ním. Jen zázrakem se mu podařilo přistát, když v kabince stroje vypukl požár. „Vy se v letadle nikdy nezabijete, jinak by se to už stalo,“ prorokoval mu tehdy velitel pluku.

Nakonec po převelení leteckou zkoušku složil, dočkal se i povýšení na vojenského letce a přidělení ke stíhacímu útvaru do Bourgetu, kde zažil svou první leteckou havárii. Vyvázl s frakturou lebky. V březnu 1923 byl demobilizován.

Všechno ho táhlo zpátky k letectvu, ale rodina snoubenky byla proti. Postarali se mu o zaměstnání v kanceláři cihelen, později pracoval jako obchodní agent – v Montuçonu ne právě úspěšně prodával kamióny. V té době začal intenzivně psát, první práci, novelu Letec, uveřejnil v dubnu 1926.

Rok nato, již jako zaměstnanec společnosti Latécoère, zajišťoval přepravu letecké pošty na lince Toulouse – Casablanca. Přestože pokračování trasy z Casablanky do Dakaru bylo ohroženo, neboť Španělé zakázali přelety nad Rio Oro, byl jmenován velitelem letiště na Cap Juby. Půldruhého roku bydlel na okraji pouště, vyjednával se Španěly, zachraňoval letce, kteří padli do rukou vzbouřených Maurů, a po nocích psal. Do Francie se vrátil v březnu 1929 – s rukopisem knihy Kurýr na jih. Nakladatel Gaston Gallimard nejen dílo přijal k vydání, ale současně nabídl Saint–Exupérymu smlouvu na sedm románů.

DÁL VE STEJNÉM KURSU

Když na počátku roku 1930 vyšel Kurýr na jih a když v dubnu byl jeho autor jmenován rytířem Čestné legie za zásluhy o civilní letectví, pobýval letec a spisovatel Antoine de Saint–Exupéry již téměř půl roku v Jižní Americe. Jako ředitel Aeroposty Argentiny organizoval letecké spojení v Patagonii, podnikal průzkumné lety a zakládal podpůrné body trasy. Při návratu do Francie v zavazadlech vezl nový rukopis, román Noční let, v srdci pak naději na opětné setkání s Consuelou Suncirovou, s níž se před časem v Argentině seznámil. Za dva měsíce, v březnu jedenatřicátého, se konala v Agay veselka.

Rok 1933 přinesl sloučení všech leteckých společností pod jednu peruť firmy Air–France. Pro Saint–Exupéryho se však místo u nové společnosti nenašlo, důvodem byly osobní antipatie nikoli k němu samotnému, nýbrž k jeho příteli Dauratovi, podle něhož byla vytvořena postava Rivièra v Nočním letu. Antoine tedy létal pro konstrukční společnost Latécoère. Při zkušebním letu s hydroplánem Laté poblíž Perpignanu chyboval a zapochyboval (snad s jedinou chybou během své kariéry pilota), stroj převrátil a potopil se s ním do moře. V poslední chvíli se mu podařilo z něj vyváznout a vyplavat na hladinu.

V následujícím roce jej Air–France přece jen přijala, ne však na místo pilota., nýbrž jen do oddělení propagace. Taková práce v něm nevzbuzovala žádné velké nadšení – navíc si za kampaně v Asii zopakoval nehodu s hydroplánem. Pro poruchu motoru sedal nouzově v deltě Mekongu – a výsledkem bylo těžké zranění nohy. Léčení a delší pracovní zaneprázdnění zavinilo, že teprve na poslední chvíli se začal zajímat o cenu 150 000 franků, která byla vypsána pro toho, kdo do 1. ledna 1936 překoná platný rekord na trase Paříž – Saigon. Na přípravu dálkového letu zbývalo pouhých čtrnáct dní. 29. prosince ráno startoval Saint–Exupéry s mechanikem na palubě z Bourgetu. Až do mezipřistání v Benghází probíhalo vše hladce, ale po dalších čtyřech hodinách letu havarovali uprostřed libyjské pouště. Noc, písek a hvězdy. A za dne žhnoucí slunce. Smůla takových rozměrů nasere. Po téměř třech dnech zachránila žízní umírající posádku karavana.

Šestatřicátý rok tedy začal pro Saint–Exupéryho nešťastně i šťastně. Své nepříjemné pokračování měl v událostech španělské občanské války, jíž se spisovatel hrdinsky zúčastnil jako zpravodaj pařížských listů. Do Španělska se vrátil ještě jednou i v roce následujícím, kdy kromě jiného opět létal na neprozkoumaných trasách v Africe a začal psát nedokončenou poému Citadela, své filozofické poselství dalším generacím.

Zájem o dálkové lety jej po celou tu dobu neopustil. Při nejbližší příležitosti navrhl ministerstvu letectví, že se pokusí o let na trase New York – Ohňová země. Po schválení odplul v lednu 1938 parníkem Ile–de–France do Spojených států a 15. února po poledni startoval z New Yorku směrem na Mexico City, Vera Cruz a Guatemalu. Tam se jeho palivem přetížený simoun při letu zřítil. Následky byly pro Saint–Exupéryho zlé: sedminásobná fraktura lebky, zlomená klíční kost, otevřená zlomenina ruky. Několik dní zůstal v bezvědomí, hrozila amputace paže, musel podstoupit opakované operace, než se to vůbec zahojilo.

Během rekonvalescence v New Yorku začal psát svou nejlepší knihu, román Země lidí. V léčení i psaní pak pokračoval doma ve Francii, do Spojených států se však v krátké době vrátil ještě třikrát – k jednání se svými nakladateli. Druhou z těchto cest absolvoval letadlem Lieuvenant–de–Vaisseau–Paris s přítelem Guillaumetem, třetí ukončil v srpnu 1939, pár dnů před vypuknutím světové vojny.

VÁLEČNÝ PILOT

Mobilizační rozkaz poslal záložního kapitána Saint–Exupéryho do Toulouse, kde měl vyučovat letecké navigaci. To se mu samozřejmě nelíbilo, chtěl k bojovému útvaru. Obrátil se na své známé a po mnoha intervencích dosáhl alespoň toho, že byl převelen k průzkumnému leteckému útvaru 2/33 v Orconte. Od listopadu 1939 tedy usedal za řízení strojů Potez, v lednu následujícího roku dostala letka třísedadlové letouny Bloch 174.

Po německé ofenzívě v květnu 1940 pohřešoval útvar dálkového průzkumu 2/33 sedmnáct z třiadvaceti posádek. Kapitán Saint–Exupéry a jeho pozorovatel poručík Dutertre dostali úkol přeletět ve výšce sedmi set metrů prostor soustředění nepřátelských tanků v oblasti Arrasu. „Je to hodně zlé,“ řekl jim velitel Alias, „předem odepsaný let.“ Přesto poslechli, „tak jako se zachovávají obřady, i když pozbyly smyslu.“ Za výzvědný let nad Arras byl Saint–Exupéry jmenován v armádním rozkazu, epizoda se stane základem románu Válečný pilot.

Vojenská situace Francie se stále zhoršovala, 9. června absolvoval Saint–Exupéry poslední průzkumný let. Bylo rozhodnuto přemístit letku 2/33 do Alžíru. Tam jej 5. srpna demobilizovali. Vrátil se lodí do Marseille a usadil se v Agay, pokračoval v práci na Citadele.

Roky 1941 a 1942 strávil ve Spojených státech. Dokončil a vydal Válečného pilota, pracoval na fantazii Malý princ a podnikal stále usilovnější kroky, aby se mohl vrátit ke svému leteckému útvaru. Konečně 15. února 1943 dostal povolení odplout do severní Afriky. Útvar 2/33 přešel pod americké velení a byl vybaven stroji Lightning P–38. Saint–Exupéry prodělal výcvikovou stáž v Laghouatu a v červnu poprvé startoval k cvičnému letu s P–38. Již jako major absolvoval 21. července obnovenou premiéru – průzkumný let nad Francií. O deset dní později měl lehčí karambol při návratu z druhého letu. Američtí nadřízení se toho chopili jako záminky a přeložili jej do zálohy.

Pokračoval tedy v práci na Citadele, věnoval se výzkumům v oblasti hydrostatiky, potýkal se se svým zdravotním stavem, ale nevzdával to. Znovu hledal možnosti, jak se vrátit do služby. Trvalo to plných deset měsíců. Nakonec si u generála I. C. Eakera, vrchního velitele vzdušných sil ve Středozemí, vyprosil povolení k návratu pod podmínkou, že vykoná nanejvejš pět letů. 4. června 1944 se přidal k letce 2/33 v Algheru na Sardinii.

„KONEČNĚ JEDEN, KTERÝ MLUVÍ O VELIKOSTI ČLOVĚKA!“

Exupéryho první knihy – Kurýr na jih a Noční let – vzbudily ve Francii velkou odezvu, Noční let dokonce obdržel významnou literární cenu Fémina, která knize otevřela cestu do světa – nejprve prostřednictvím anglického překladu. Oba romány se ukázaly jako významná díla linie humanismu v literatuře dvacátého století. Ze symbiózy člověka a letadla vyplýval pro autora pocit odpovědnosti vůči povolání a úkolům, vůči lidem. Jak letectví doznávalo změn a pokroku, vzrůstalo právě s rozsáhlejší technizací i nebezpečí odcizení ve vztazích lidí. A tomuto nebezpečí chtěl Saint–Exupéry vždy a všude čelit úspěšně.

Když André Maurois za války v nuceném exilu přečetl román Země lidí, poznamenal: „Přemnozí spisovatelé k nám už dvacet let promlouvali o slabostech člověka. A hle, tady je jeden, který k nám konečně hovoří o jeho velikosti.“

Země lidí byla v dubnu 1939 vyznamenána Velkou cenou Francouzské akademie za román. Nejvýznamnější Exupéryho dílo odráží jednu zákonitost: čím víc se autor při svých letech od lidí fyzicky vzdaloval, tím soustředěněji se zabýval lidským údělem a smyslem lidského života. Z nadhledu poznal prázdnotu a nehybnost, v níž se „jen tu a tam, jako chomáček mechu na kameni, odvážně uchytil život“. Ve své tvorbě usiloval o zaplnění a uvedení do pohybu – ochránit život a navázat vztahy, lidská pouta.

Po Válečném pilotovi, knize, v níž zazněla „ta nejvýznamnější slova, jakými demokracie dokázala odpovědět na Mein Kampf“, vydal ještě Malého prince, filozofickou pohádku pro dospělé mouly i dospělé v pořádku. Má mnoho společného s Citadelou, nedokončenou poémou o starém vladaři, který zasvěcuje svého syna do tajemství života. Obě díla jsou vedena touhou odkrýt smysl věcí, světa a života.

Saint–Exupéry, temperamentní člověk, jehož tělesná mohutnost kontrastovala s věčným dětským úsměvem na jeho tváři, okouzloval intelektem, spontánností, citem a šarmem. Psal většinou po nocích, kdy zapomínal na útrapy polámaného, po četných haváriích spravovaného těla, v posledních letech diktafon zaznamenával monotónní hlas přednášející vzrušivé poselství. Po celý život psal vlastně stále tutéž knihu, v níž vysvětloval, že pouhý rozum bez přispění srdce je bezcenný šunt a lidský život má smysl jen tehdy, přispívá-li svou činností k řádu věcí, k zachování hodnot předků, k vytváření nových a k jejich předávání následovníkům. Srdce je vůbec klíčové slovo Exupéryho díla. Celou jeho tvorbou prostupuje pocit určité úzkosti. Úzkosti, již jen zčásti zeslabuje autorovo krédo, že člověk je tím větší, čím víc je sám sebou.

Nepotřebujeme ke světu loutky nastražené od čertů, rozumějte: kam čert nemůže, nastražil by nejraději jen cvičenou loutku, obraz sebe samotného.

EPILOG

Letka 2/33 se 17. července 1944 přesunula do Borga na Korsice. Saint–Exupéry dál létá, místo povolených pěti letů jich má na svém kontě již sedm statečných. Velitel útvaru konzultuje s americkým generálním štábem nápad, že 1. srpna seznámí Antoina s chystaným vyloděním ve Francii a tak mu zabrání v dalších letech. Ale 31. července mu ještě osmý a poslední let nad Francií dovolí. V 8.30 Saint–Exupéry odstartoval, jeho lightning měl benzínu na šest hodin letu. Ve 14.30 se nevrátil. Nikdo ho již více nespatřil.

CO JE TŘEBA SDĚLIT LIDEM?

Je mi dnes hluboce smutno – ze všeho. Smutno z mé generace, které chybí jakákoli lidská postava. Která poznala jako formu duchovního a naplněného života jen bary, matematiku a automobily a ocitá se dnes v naprosto bezbarvém, čistě stádním dění. Nikdo to většinou ani nepostřehne. Vezměte třeba otázku vojenství před sto lety. Uvažte, kolik se v něm vynaložilo námahy, aby byl uspokojen duchovní, poetický, nebo třeba jen lidský život člověka. Dnes, kdy jsme vysušenější topinky než cihly, se těm pošetilostem usmíváme. Stejnokroje, prapory, zpěvy, hudba, dosažená vítězství (dnes vítězství neexistuje, nic nemá poetickou hutnost takového Slavkova. Existují pouze jevy pomalého či rychlého trávení), všechna lyrika zní směšně a lidé brojí proti tomu být probuzeni k jakémukoli duchovnímu životu. Počestně vykonávají cosi jako práci u pásu. Jak to nazývá americká mládež: „Čestně na sebe bereme tu nevděčnou dřinu,“ a propaganda po celém světě se beznadějně namáhá. Její chorobou není nedostatek talentů, ale nemožnost opřít se o velké obrozující mýty, aniž by vypadala pompézně. Od řecké tragédie lidstvo to ve svém úpadku dotáhlo až k divadýlku p. Louise Verneuila (dál už zajít nelze). Století reklamy, systému Bedaux, totalitních režimů a armády bez polnic, praporů a mše za padlé. Nenávidím svou dobu ze všech svých sil. Člověk v ní umírá žízní.

Ach, generále, existuje jediný problém, jediný na celém světě. Vrátit lidem duchovní význam, duchovní neklid. Spustit na ně déšť čehosi, co by se podobalo gregoriánskému zpívání. Kdybych byl věřící, pak jediné, co bych snesl, až přejde tahle doba „nutné a nevděčné dřiny“, by byl zcela jistě klášter v Solesmes. Chápejte, z ledniček, z politiky, bilancí a křížovek už nelze žít! Už ne! Nelze už žít bez poezie, bez barvy a lásky. Stačí si poslechnout vesnický zpěv z patnáctého století, a míra nynějšího úpadku je zřejmá. Zbývá už jen hlas robota propagandy (odpusťte). Dvě miliardy lidí slyší už jen robota, rozumějí už jen robotu, mění se ve výkonné roboty, naprogramované kýmsi dalším big bossem. A co dnes, kdy je tu hosty 7 miliard lidské plémě?

Existuje jediný problém, jeden jediný: opět si uvědomit, že člověka může uspokojit jen duchovní život, život, který je vyšší než život rozumu. Duchovní jako barvy duhy. Duhově duchovní. Dát tupcům pocit lordů – být dvorním holičem – mít roztlemenou mordu – a kušnit o ničem – zpíval Karel Kryl. Dát hlupcům pocit borců a borcům spílat do hlupců, ach Bože, zákony zdejších pořádků vyvolávají další nové Pochyby. Malířka Jana Vrtělová z toho usoudila, že Bůh není doma, že má dovolenou. Přesahuje to otázku náboženské víry, ta je jen jednou z jeho forem (i když duchovní život možná k tomu druhému nutně vede). A duchovní život začíná tam, kde je bytost „jedinec“ chápána v rovině přesahující stavební hmotu, z níž je složena. Už sama láska k domu – ta láska ve Spojených státech tak zcela neznámá – znamená duchovní život. Chtělo by se pokračovat: pěstujte duhu a s ní duchovní život bez obav před despoty.

A vesnická slavnost a kult mrtvých (zmiňuji se právě o něm, protože od mého příchodu sem se zabili dva nebo tři paragánští frajeři, ale bylo to ututláno: přestali sloužit). Je to příznačné pro dobu, ne pro Ameriku: člověk už nemá smysl. Vyfasoval tak velmi lacinou cenu.

Je naprosto nutné hovořit k lidem.

Ach, jaký je to dnes podivný večer, jaká podivná atmosféra! Vidím ze svého pokoje, jak se v těch budovách bez tváře rozsvěcují okna. Slyším, jak se z rozhlasových přijímačů řinou odrhovačky a banality do toho nečinného neschopného davu, který sem přišel z krajin za mořem a neví ani, co znamená stesk.

Někdo by v té zbabělé rezignované odevzdanosti mohl zahlédnout ducha oběti nebo mravní velikost. To by byl pořádný omyl. Pouta lásky, která dodnes vážou člověka jak k bytostem, tak k věcem, jsou tak uvolněná, tak chabá, že člověk necítí už ani nepřítomnost tak silně jako dřív. Je to to strašné slovo z židovského vtipu: „Tak ty tam jdeš? To budeš daleko!“ – „Daleko odkud?“ Ono „odkud“, které opustili, bylo už jen velkou snůškou rutinních zvyklostí. V dnešní době rozvodů se člověk lehko rozvádí i s věcmi. Ledničky jsou nahraditelné. I dům, je-li pouhou směsicí. I žena. I náboženství. I strana. Nelze být dokonce ani nevěrný: čemu by byl člověk nevěrný? Daleko odkud a nevěrný čemu? Poušť vyprahlosti člověka.

Jací jsou ti lidé v houfu poslušní a pokojní! Myslím vedle nich na vysloužilé bretaňské námořníky, když se vylodili s cizineckou legií v Magalhaesově průlivu a byli puštěni do města, na ty složité uzly divokých choutek a nesnesitelného stesku, jaké se odjakživa zadrhávaly v mužích držených příliš zkrátka. K jejich ukrocení bylo vždycky třeba přísných četníků, přísných zásad nebo přísných zákonů. Ale žádný z nich by se byl nezachoval drze k nějaké husopasce. Dnešního člověka stačí udržet v klidu belota nebo bridž, podle prostředí. Jsme až kupodivu dobře vykleštění, drženi v šachu. A tak jsme konečně svobodní. Usekali nám paže a nohy a pak nás nechali svobodně chodit. Já ale nenávidím tuhle dobu světového totalismu, ubohoučkému zřízení, v němž se člověk stává umírněný, zdvořilý a klidný jako kus dobytčete. V tomhle máme vidět mravní pokrok! Nacismus nenávidím právě proto, že směřuje k totalismu samou svojí podstatou. Nechají defilovat dělňase z Ruhrské pánve kolem jednoho Van Gogha, jednoho Cézanna a jednoho barvotisku. Dělňáskové samozřejmě hlasují aktivně pro barvotisk. Hleďte, pravda lidu! Ty, kdo hlasují pro Cézanna, pro Van Gogha, všechny velké nekonformity zavřou pěkně pevně do koncentračních klecí a pokorný dobytek je krmen barvotisky. Ale kam v téhle epoše všeobecné funkcionalizace spějí Spojené státy, a kam spějeme i my? Člověk programovaný robot, člověk mravenec, člověk pohybující se jako kyvadlo mezi prací u pásu na vysoké normy, systémem Bedaux a belotou. Člověk zbavený vší tvůrčí síly, který už ani neumí v lůně své dědiny vytvořit tanec nebo píseň. Člověk krmený konfekční, obvykle tupou kulturou jako vůl senem. Tohle je dnešní člověk.

A není tomu ani tři sta let, kdy bylo možné napsat Kněžnu de Clèves nebo se zavřít pro jednu nešťastnou lásku na celý život do kláštera. Tak žhavá chemie byla láska. Dnes lidé páchají sebevraždy, jasně, no ovšem. Ale jejich utrpení je řádově totéž jako bolení zubů. Nemohou je snést. S láskou to nemá pranic společného.

Jistě, nejdřív první etapa. Nesnesu pomyšlení, že by měl nějaký Moloch pohltit generace francouzských dětí. Je ohrožována sama podstata. Ale až bude zachráněna, vyvstane onen základní problém, který je problémem naší doby. Otázka po smyslu člověka, a odpověď se žádná nenabízí a já mám dojem, že jsme na pochodu k těm nejčernějším časům světa.

Je mi úplně ukradeno, budu-li ve válce zabit. Co bude zbývat z toho, co jsem měl rád? Mám na mysli nejen bytosti, ale také zvyklosti, nenahraditelné melodie, určité duchovní světlo. Oběd na provensálském statku pěkně pod olivovníky, ale také Händela. Na věci, jež přetrvají, z vysoka kašlu. Důležité je určité jejich seskupení. Civilizace je neviditelný statek, nevztahuje se totiž k věcem, ale k neviditelným poutům, které jednu věc s druhou svazují. Tím a tím způsobem a ne jinak. Budeme mít dokonalé, sériově prodávané hudební nástroje, ale kde se najde hudebník? Je mi naprosto lhostejné, budu-li ve válce zabit. Nebo podlehnu-li záchvatu zuřivosti z těch létajících torpéd, které už nemají s létáním nic společného, mezi jejichž knoflíky a ciferníky se z pilota stává jakýsi vrchní účetní (zařadit správně let, letecká machinace je také určitý řád pout). Ale vrátím-li se z té „nutné a nevděčné dřiny“ živ a zdráv, bude přede mnou ležet jediný problém: co lze, co je třeba říci lidem?

(Dát životu smysl)

Jestli mě sestřelí, nebudu ničeho litovat

Účastním se boje tak důkladně, jak jen možno. Jsem určitě nejstarší ze všech válečných pilotů na světě. Na jednosedadlové stíhačce, kterou pilotuji, je věkový limit třicítka. A mně nedávno, právě když jsem měl nad Annecy ve výšce deseti tisíc metrů poruchu motoru, bylo už čtyřiačtyřicet! Plazil jsem se rychlostí želvy nad Alpami, vydaný na milost všem německým stíhačkám, myslel jsem na ty supervlastence, co zakazují v severní Africe mé knihy, a tiše se pro sebe smál. Je to legrační.

* Od svého návratu k letce jsem zažil všechno. Ten návrat je zázrak. Zažil jsem poruchu motoru, mdloby z přerušeného přívodu kyslíku, útok stíhaček, dokonce i požár za letu. Platím poctivě. Myslím, že nejsem příliš skoupý, a cítím se jako spolehlivý tesař. To je mé jediné zadostiučinění. A také když se celé hodiny, sám se svým letadlem, procházím nad Francií a fotografuji. Tohle je zase zvláštní.

* Jestli mě sestřelí, nebudu litovat naprosto ničeho. Budoucí mraveniště mě děsí a nenávidím tu jejich strojovost programovaných robotů. Já byl stvořen k tomu, abych se smál a byl zahradníkem.

(Poslední Saint-Exupéryho dopis. Došel adresátovi Pierru Dallozovi 8. srpna 1944.)

Odezvy na…   FREUDA

„Psychoanalýzu je třeba zrevidovat a zachovat z ní jen solidní přínos:

a)     Přínos: psychoanalýza prokázala význam symbolismu, univerzálnost symbolu (symboly, které se překrývají); v proudění symbolů vyjadřujících přírodu postavila přírodu na její pravé místo.

b)     Tento mechanismus symbolu však založila na absurdní myšlence: na myšlence potlačení, nebo ještě absurdněji na myšlence cenzury (což obojí není absurdno samo o sobě, ale jako mocná hybná síla symbolismu).

Považuji tuhle eskamotáž a maškarádu za antropomorfismus; tím spíš, že tu je ještě onen skvělý a cool pojem podvědomí, který připomíná cosi jako sklepení, kde se nahromaďují zásoby a odkud unikají přestrojené přízraky, aby předvedly svůj taneček na scéně vědomí. Ta dvě patra znázorňují dva analogické pojmy, které ničemu neodpovídají.“

(Zápisníky)

Odezvy na…   ANDRÉHO GIDEA

„Gide soudí, aniž prožil. Systém pojmů však má cenu jenom tím, k jakému člověku položí základ a jaký je onen vnitřní člověk, jehož neznáme. Ve jménu jakési euforie, jakéhosi neurčitého pohanství, ve jménu nocí v bodu X.“

„Gide říká: ,Kněz je špatný.´; takové tvrzení nemá smysl. Muselo by se říci: ,Typ středověkého člověka je špatný…´ (A já ho s jeho týdnem a s jeho venkovskými cestami zbožňoval); nebo také: ,Tenhle typ člověka se stal kontradikčním.´“

Odezvy na…   ANDRÉHO MALRAUXE

„Vím totiž, co Malraux hledá: patos. Zapomíná na všechny plané postoje svého mládí a bere v potaz jen pocit velikášství, ovzduší, které jediné mu připadá dýchatelné. Boj proti nepoctivosti. Boj proti měšťáckému sobectví. Boj proti šabloně. Ušlechtilé rozhořčení nad bídou. To všecko, co do něho nahustilo v jediném celku prvotní křesťanství, co se ale těžce definuje, když už to nemá svůj klenbový svorník v Bohu. Církev nebo bibličtí proroci mohli do sebe onu kontradikci patrně pojmout snáz, než je toho schopno anarchistické hnutí, punks, neboť to ve svých cílech, na nichž si zakládá společnost, zároveň připravuje i následky kontradikční povahy.“

(Zápisníky)

Odezvy na…  OTCE SERTILLANGESE

„Sofisma Sertillanges: otec Sertillanges v Pramenech víry v Boha rozděluje lidi na věřící a nevěřící. Okamžitě tím vyvstane obraz armády nevěřících, stojící proti falanze věřících, a Lamarck nebo Poincaré, generálové téže armády, jsou zdiskreditováni sprostými protináboženskými výpady přitakávačů a hloupou biologickou tezí maniaků. Problém je zkreslen už jen pouhým formulováním oněch dvou kategorií, kategorií snadno podněcujících rozbroje, ale neúčinných, má-li svět dostat nějaký řád. Svět funguje na základě lásky a pozitivní energie, otevřené mysli. Existují skutečně jen lidé, kteří věří, a lidé, kteří zaboha na Boha nevěří, ale hranice nevede mezi oběma skupinkami, nýbrž lidé z obou těch skupin se řadí po obou jejích stranách.

Jak nás chcete, otče Sertillangesi, zlákat, když nás urážíte? Jak nás chcete přesvědčit, když nás šmahem peskujete jako malé děti? Z výše své pýchy označujete jako pýchu to, na čem je založena naše důstojnost. Jako pýchu a touhu prznit. Což nevíte, že podmínky našeho poznání se od středověku důkladně značně změnily?

Nevíte, že považujeme za zbabělce každého, kdo by při jakémkoli vědeckém postupu chtěl zachránit sobě drahou teorii tím, že by ji odmítl vystavit přísné kritice faktů a dějin? Umíme být poctiví i za cenu vlastního klidu. Přijali jsme za svou zásadu vždycky rozlišovat legendu od autentické skutečnosti, dokument od hypotézy, dluhy od hypotéky. Spolu s námi jste zavrhl protivníky Pausterovy. A je v řádu věcí – a zasahuje to nejen příjemnosti našeho života, ale samotný jeho smysl, může to ovlivnit nejen všechny naše činy, ale skoro i všechna naše nejniternější pohnutky –, že se na nás oboříte zrovna ve chvíli, kdy rozpačitě váháme na prahu vašeho vypulírovaného kostela, toužíce sloužit a být užiteční dál pravdě, a přitom zůstat okouzleni bajkami.

Co si máme s vašimi důkazy počít? Ustanoveni křesťanstvím – a to si také uvědomujeme –, jsme ustanoveni pro křesťanství. Víme, že ve svých potřebách, ve své zdánlivě spontánní mravnosti skrze sebe samy i skrze vesmír vždycky znovu dospějeme k Bohu. A když analyzujeme své myšlení vrtkavé, víme, že pokud máme dar vidět, dospějeme i k samotným pojmům, které to myšlení řídí. A nazýváme je pravdou. Ano, ale pravdou, která je v našem nitru doma, a ne mimo nás. Bůh je pravdivý, ale možná vytvořený – narýsovaný námi.

Měl jste nás uklidnit v našem znepokojení, otče Sertillangesi. Není to plod našich neřestí, nýbrž naší ušlechtilosti. Mravní pouta nám nevadí ani trochu, voláme po nich z celého srdce, dobře víme, že vyplatí se investovat kvalitu a né plevel, že mají-li být uhněteny silné bytosti, zákony musí být patřičně tvrdé. Kdyby se vynalezl nějaký Bůh, tím líp, mohli bychom se mu aspoň podřídit. Ani ne tak kvůli slibovaným odměnám – neboť tou první, tou jedinou odměnou, která pro nás něco znamená, je možnost růst –, ale proto, abychom mohli s láskou dávat produkty potěšení, abychom mohli oslavit kadidlem svých nutných obětí idol, o který jsme takto ochuzováni. Byli jsme odstaveni od Boha příliš brzo, ve věku, kdy člověk ještě potřebuje hledat ochranu, a musíme teď bojovat za život jako malí osamělí človíčkové. Jaký je to boj, znamenat malého osamělého človíčka v davu nepřejícných bytostí?

Když přikládáte takový význam Zjevení, bylo třeba nám vyložit, proč nepřikládáte vůbec žádný význam svědectvím, která jediná nám je zprostředkovaně tlumočila. Proč je třeba věřit ve vzkříšení na základě dokumentů, jejichž autoři jsou neznámí a ani jeden z nich nežil už dávno a tedy nezažil Krista osobně. Když vaší církvi tak velice záleží na bezvýznamném příběhu Jákobově, proč jí tak málo záleží na vzniku evangelií, na volbě, která předcházela jejich výběru, na pohnutkách, které vedly k zamítnutí toho nebo onoho. Vždyť právě autenticita je klenbovým svorníkem vaší církve, jako pro nás má význam jen autentický chrám, žádný švindl nebude v něm tolerován.

Bylo třeba nám říci, proč se „důkaz kruhem“, věc, kterou všude jinde považujeme za nedůstojnou člověka respektujícího myšlenku a která, pokud ji odhalíte u svých protivníků, pohoršuje i vás, proč se tato věcička najednou ve vaší církvi stává vlastností složenou z pokory a poslušnosti. ,Výběr evangelií je spolehlivý, protože církevní sněmy, které o něm rozhodly, byly neomylné.´ Byly neomylné, protože hovořily ve jménu Boha evangelií. Ale ten Bůh je dokázán jenom do té míry, nakolik byl výběr spolehlivý?

A co si počnete s kontradikcemi (navštívení, vzkříšení, atd.), s kontradikcemi, o kterých lze přinejmenším tvrdit, že poskvrňují dokument božského řádu lidskými slabostmi? A s falešnými citacemi, které mají Krista dodatečně vtěsnat do podoby předvídané proroky?

A co si počnete s ústupy z pozic a postupnými změnami tónu v církvi? Vím, jak odpovíte. Vezmete protichůdná tvrzení a budete hledat společné měřítko. To pak nazvete dogmatem a řeknete: ,Není obdivuhodné, jak se v řádu tohoto vesmíru tato tvrzení shodnou?´ Já se však připomínám, že jsem o možnosti tohoto postupu věděl předem, vídám totiž denně, jak v něm excelují různí blouznivci, když rozumářsky ukládají světu pravidla, aby dokázali vlastní rozvláčnost, a mám právo zůstat zmatený.“

(Zápisníky)

ODLESKY

Cokoli Saint–Exupéry vypráví, mluví o tom se znalostí věci. Časté osobní střety s nebezpečím dodávají jeho knize nenapodobitelnou, jadrnou příchuť autenticity. Válečných nebo dobrodružných příběhů se u nás vyskytla celá řada, ale třeba v nich autor někdy i projevil obratnost, určitý talent, skuteční dobrodruzi nebo bojovní kaskadéři se nad nimi pousmějí. Příběh Saint–Exupéryho je nejen obdivuhodně hodnotný literárně, ale zároveň i jako dokument, a právě dík tomuto nečekanému spojení obou vlastností má Noční let onen výjimečný význam.

ANDRÉ GIDE

(Z předmluvy k Nočnímu letu, vydalo nakladatelství Gallimard, 1929)

Řada kritiků se v mé předmluvě k Nočnímu letu zarazila nad slovy: „Obzvlášť si u něho (Saint–Exupéryho) cením, že vrhl světlo na onu paradoxní a podle mne psychologicky značně významnou pravdu, že štěstí člověka nespočívá ve svobodě, ale v přijetí šlechetné povinnosti chránit rod a spravedlnost.“ Okamžitě začali vykřikovat, že na té pravdě není nic paradoxního, že je to naopak pravda dávno uznaná, přijatá (alespoň jimi), a paradoxní prý naopak je to, že mi tak dlouho trvalo, než jsem si to uvědomil. Oni si ovšem neuvědomují, že je paradoxní najít tuto pravdu na samém konci individualismu vybraných individuí.

ANDRÉ GIDE

(Deník 1889 – 1939, výňatek z textu z 8. února 1932)

To největší, co Saint–Exupéry dokázal, podle mého názoru je, že mávnutím křídla se přenesl přes banality, v nichž se lidský duch dává strhnout vlastní povrchností. Důležité není pohrdání smrtí, ale to, co se zrodí, to je důležité.

ANDRÉ ROUSSEAUX

(Le Figaro Littéraire, 25. duben 1939)

Saint–Exupéryho morálka je v podstatě morálka Nietzscheova, Carlylova, Emersonova. Je třeba příslušet ke třídě „nadlidí“ nebo „hrdinů“ nebo srozumitelně – lidí, kteří „reprezentují“. Přes všechno zdání není v takové morálce nic aristokratického. Jedním či druhým se může stát každý jedinec, jestliže po tom zatouží.

EDMOND JALOUX

(Les Nouvelles Littéraires, 3. duben 1939)

Země lidí obsahovala veškerou jeho tragickou zkušenost létání a navíc jakýsi lidský, nadlidsky lehký vzlet, jakousi vážnou a zároveň hravou vznešenost, úctu k životu i pohrdání jím (pohrdání životem vlastním a úctu k životům těch druhých), jakýsi nedefinovatelný poetický opar, onen opar, který každému Saint–Exupéryho řádku propůjčuje povahu čarovného zaříkání.

Je to nesporně krásný název, slušivý. A jestliže se dnes stává názvem revue, jakou krásnější a slušivější poctu by si byl Antoine de Saint–Exupéry mohl přát?...

ANDRÉ GIDE

(Země lidí, 1. číslo z 29. září 1945)

Obdivuhodné u něho bylo to, že si v něm fyzik a metafyzik zdaleka nevadili, že si své postupy navzájem nepletli, ale jeden o druhého se opírali.

JEAN AMROUCHE

(Carrefour, 20. leden 1945)

Psát pro Saint–Exupéryho neznamenalo „věřit v múzu a zasvětit jí ticho a samotu“, jak tvrdil Pierre Louys, ale využít prostě volných chvil k tomu, aby sdělil pozemšťanům, co se děje a hýbe v těle člověka, který má to významové ustrojení a to štěstí, že se může procházet ve výšce pěti tisíc metrů nad všemi mýty, aperitivy, kancelářemi, stroji na myšlení (učesané a neškodné) a na peníze v očekávání, že se jednoho dne shledá s děsivou litografií, s nesmírnou černozlatou věčností pouště a vrátí se nám odtud všecek rozzářený, s kapičkou úsměvu v oku. Lampiónek nadšení ve tmě pověr nebo komerčních lží.

LÉON-PAUL FARGUE

(Le Figaro, 7. červenec 1945)

Saint–Exupéryho nejvyšší kvalitou zůstane, myslím, jeho neobyčejná lidskost.

ARMAND HOOG

(Carrefour, 3. únor 1945)

Nádherný živý, ne člověk inkoustového pera, ale člověk života.

MAX–PAUL FOUCHET

(Lettres Françaises, 13. leden 1945)

Jeho „myšlenky“, lze-li u něho to slovo užít, k němu tak přilínaly, tvořily s ním tak těsně jedno tělo, že je nelze odloučit, aniž ho znetvoříme. Vizme na Válečném pilotovi, jak je neobratný i on sám, když se o to pokouší.

EMMANUEL MOUNIER

(Temps Présent, 9. únor 1945)

Struktura Saint–Exupéryho myšlení nevyvěrá z vitalismu, z kultu dynamické aktivity, ale z kultu toho, co přesahuje a prodlužuje životy.

Saint–Exupéry vyšel z odvážného odhodlání transformovat neúspěchy, popřít vrozenou sterilitu vesmíru, nepřetržitě se živil u pramenů snu ještě hlubšího a tajemnějšího, než byla jeho pozemská schopnost okouzlovat, a celý jeho život, zasvěcený poznání a tvorbě, směřoval k utvrzení člověka.

R. M. ALBÉRÈS

(Saint–Exupéry, I., vydání z roku 1946)

Jsem si vědom, že odchodem Saint–Exupéryho ztratilo francouzské letectví nejen schopného velkého pilota, ale také badatele nadaného zázračnou tvůrčí představivostí.

A. R. MÉTRAL

(„Vynálezce“, Confluences, číslo 12 – 14, 1947)

Zbavil hrdinství špíny starých slov, historické patiny, akademické lži, nesourodé iluze. Ale všechno, co o něm můžeme vyprávět dětem, je zkreslené izolujícím anekdotismem, zmrazujícím světlem umělého příběhu, postrádajícího vlastně uměleckost svěřenou do péče Antoineovi od Boha. V Saint–Exupérym bylo všechno dokonale spojené: matematika, biologie, poezie širých plání, palubní desky nebo bizarní putyky, láska k Pascalovi, karetní triky. Saint–Exupéry, který si hraje s dovádivým dítětem, je pro mne týž člověk, který v nějakém dakarském nočním podniku čte Platona.

LÉON WERTH

(„Dokonalost smrti“, Confluences, 1947)

Saint–Exupéry byl nejen velký spisovatel a velký vědec. Byl také, a možná především, velký filozof.

Theodor von Kármán, slavný americký badatel v aerodynamice, napsal jednou řediteli amerického výzkumného střediska NASA dopis přibližně tohoto znění:

„Právě mě navštívil francouzský pilot a spisovatel Antoine de Saint–Exupéry a vyložil mi své myšlenky týkající se aerodynamiky. Jsou to myšlenky neobyčejně nové a schopné vnést do naší vědy některé značně převratné změny. Máme čas pro změnu, anebo nastává čas pro změny? Protože obzvlášť jedna z nich mi připadala natolik zajímavá, že vás prosím, abyste byl tak laskav a neprodleně zahájil na to téma výzkumné práce.“

Následoval výklad jedné Antoinovy originální myšlenky, jak využít ve vztahu k vertikálním pulsacím větru pomocných ploch zvaných Flettnerovy klapky.

…Vytvořil svou vlastní filozofii, která aplikuje v metafyzické rovince biologickou teorii mutací: filozofii emergence.

GENERÁL L. M. CHASSIN

(„Cesta Univerzálního“, Confluences, 1947)

V Laghouatu v roce 1943 nechtěl přiznat svou zoufalou beznaděj, ale trpěl neštěstím Francie duševně i fyzicky. Spaloval se pro ni horečkou, protože jí nemohl okamžitě přispěchat na pomoc; Francie mu ztělesňovala všechno, čím se ze země stává vlast, a tyrani všechny nepřátele lidstva. Ale vlast má vždycky vlastence k dispozici – nejen na papíře. To byl jeho případ.

JULES ROY

(„Návrat do boje“, Confluences, 1947)

Antoine de Saint–Exupéry, válečný pilot a kamarád z letky, tak jsem ho znal.

* Byl jsem operačním důstojníkem a Saint–Ex za mnou často přicházel se žádostí, abych mu poskytoval přednost v pořadí letů. „Pro vás pro všechny nic neznamená o jeden let víc anebo míň,“ říkal. „Já mám zpoždění, pro mě to je otázka mého života, chápejte. Potřebuju to, potřebuju to fyzicky i morálně…“

Já však každé dávání přednosti jako protekci odmítal, jako by byl Saint-Ex pilot „jako každý jiný v útvaru“. Ve skutečnosti jsme všichni cítili, že ztratit ho jako člověka by bylo nekonečně vážnější než ztratit ho jako pilota, a báli jsme se o jeho osud.

* Saint–Ex byl pozoruhodně jednoduchý typ: nechtěl, aby jeho sláva stála jako překážka mezi ním a ostatními piloty, chtěl být doopravdy klukem jedním z nás a vkládal do toho celé své srdce.

JEAN LELEU

(„Pilot u letky 2/33“, Confluences, 1947)

Pouhá jeho přítomnost byla jako magnet, na lednici, na pračce, který přitahoval lidi nejrůznějšího zaměření. V kavárně, v salóně, v kantýně u posádky, všude se kolem něho aury vždycky utvořil chumel zvědavců. Když Saint–Exupéry vyprávěl své příhody, mechanici, vědci, farmáři zpozorněli jako děti, které s pootevřenými ústy poslouchají krásnou pohádku. Odhalovali ve slovech toho člověka společnou vlast a všechny ty jednoduché pravdy, které jim tlumočil, jak to zrovna které vyprávění přineslo, brali za své vlastní nebo aspoň blízké jejich naturelu.

Vedle Saint–Exupéryho se lidé cítili potěšeni a poměrně uklidněni. Těžili z jeho jistot, a aniž si to nějak uvědomovali, ukrádali mu trochu z jeho víry. Jako onen mechanik, který se s ním ztratil v poušti a šel bez vyptávání za ním.

„Proč jste šel za Saint–Exupérym?“ ptali jsme se Prévota. „Ach, kvůli tomuhle,“ odvětil a ťukl se do čenichu. „Saint–Exupéry vždycky znal svou cestu.“ Měl na mysli „čich, jaký dostává bystrý živočich“, ale vlastně tím jen vyjádřil, jakou důvěru měl v toho člověka stejně na zemi jako ve vzduchu.

HÉLÈNE FROMENTOVÁ

(„Kouzelník“, Confluences, 1947)

Toužil poznat, kam až vedou lidské možnosti, a dovést tyto možnosti, byť sebe-divněji zasunuté, k uplatnění. Jejich hranice znal lépe než kdo jiný. V jejich blízkosti se pohyboval, to jest v sousedství strachu, ale na protipólu beznaděje.

PIERRE DE LANUX

(„Saint–Exupéry v Americe“, Confluences, 1947)

Saint–Exupéry je především bytost velice prostá, je to prostě člověk jako vy a já, neboť patří k nové generaci letců, zapřáhnuté, tak jako my tehdy na frontě, do obrovského úkolu, jímž je vytvoření Letecké poštovní.

BLAISE CENDRARS

(„Příběhy“, Confluences, 1947)

Saint–Exupéryho myšlení dostávalo v posledních dobách jeho života stále víc náboženský charakter skvělosti. Jasně se to jeví ve vyznání víry, jímž končí Válečný pilot. Tím neříkám, že byl Antoine ortodoxní věřící, ale že měl hluboký smysl pro duchovní život.

PIERRE DALLOZ

(„Z posledních setkání“, Confluences, 1947)

Saint–Exupéry během svého krátkého romantického života, na němž se podílelo něco z křižáka a něco z blouznivce, prošel životem Paříže v letu jako meteorit, ale znal ho celý, od snobského vření vysokých kruhů až po temně červené voskované plátno tichounkých putyk, kam si v době, kdy žil ve čtvrti Paula Bourgeta, posílal někdy svého z Egypta importovaného lokaje pro balíčky vogézského sejra, aby pohostil přátele. Už jako docela mladý to byl po všech stránkách šlechtic, aspoň pokud tím myslíme hrdou postavu, nezávislost, jasnozřivost, odvahu a talent. Měl jsem ho velice rád a nikdy ho nepřestanu oplakávat.

LÉON-PAUL FARGUE

(„Celý člověk“, Confluences, 1947)

Nad jeho kolébkou se skláněla aviatika a kus přemýšlivé poezie. Možná to byl jediný spisovatel naší doby, kterého se dotkla peruť slávy. Všichni ostatní byli jen známí nebo proslulí. To se dá uměle vytvořit nebo změřit. Ale sláva nikoli. Slovo sláva pro něj vstalo z mrtvých zkamenělin. Rozhodl tak kmen a bohové a štěstěna. Ne pokleslé štěstí ve hře, ale štěstí jako dar bohů, štěstí antické, které je možná samo rovněž jakási ctnost. Jeho život se skládal ze samých vítězství. Jiný by v jediném z oněch vítězství spočinul. On však odpočinek nepoznal. Každá z jeho výher měla v sobě skrytu příchuť popela. Měl možnost být ještě za živa svědkem své vlastní legendy, ani v ní však jeho hrdost a klid nenalezly útulek a klid.

LÉON WERTH

(Život Saint–Exupéryho, nakladatelství Édition du Seuil, 1948)

Ať tak či onak, jak pochybovat o dokonalé humánnosti myšlení, které se plně podjímá hodnot civilizace, třídí je podle povahy a s takovým úsilím se snaží vybudovat harmonické lidské vědomí, jež by přesahovalo podněty čiré přírody a bylo chráněno před nejhorším společenským útlakem. Je to myšlení neobvykle vyrovnané a respektující všechny požadavky: myšlení aristokratické, ne však pohrdavé ani pyšné, filantropické, ale bez iluzí a sentimentu, individualistické, ale usilující o řád, lyrické a mystické stejně jako realistické a pozitivní; a především ušlechtilé a směřující vzhůru.

PIERRE-HENRI SIMON

(Člověk ve sporu, nakladatelství La Bavonnière, 1950)

Když se v onom podivném tichu, jež se ve mně rozhostilo od jeho zmizení, zahledím na Saint–Exupéryho, když se, konečně vzdálen všemu hovoru i onomu nesmírnému šumu nočního moře, který k němu stoupá, tázavě obrátím k jeho němé tváři, abych se pokusil zahlédnout, jaké poselství ke mně vysílá, jaké poselství mám slyšet, zdá se mi, že v něm zachycuji dvojí téma. To první je z roviny tvorby: přesně tak, jak nám Melville a Conrad dali moře, Saint–Exupéry nám otevřel oblohu. Druhé z roviny mravní: Saint–Exupéry je hrdina naší doby pomatenců a zpychlých ničemů. Existují samozřejmě další hrdinové; někteří toho dokázali i víc. Rozhodně však nikdo z nich nepřijal riziko smrti s vědomím tak jasným a zároveň tak pevně důvěřujícím v člověka.

A nikdo z nich také nemohl tolik ztratit v rovině pomíjivých statků, neboť Saint–Exupéry nehrál pouze vabank o život, ale o život proměněný tvrdě vydobytou slávou.

JULES ROY

(Utrpení Saint–Exupéryho, nakladatelství Gallimard, 1951)

Saint–Exupéryho úzkost byla nástrojem povznesení. Neběží o úzkost chorobnou, jakou se máme snažit beze všech ohledů vymýtit, ale o výraz samotné podstaty toho nejvyššího lidství, a Saint–Exupéry se jí dožadoval, vzal ji na sebe, když napsal: „Neboť usiluji o jas, který vyzařuje ze vstřebaných rozporů, a ne o klid straníka, skombinován napůl z lásky a napůl z nenávisti.“

Jsou úzkosti spjaté s neurózami kořenícími v dětství, na které jsem trpěl já sám, spjaté s přetrváváním dětského pocitu viny, který se rozvinul a vina rozplynula pod různými společenskými tlaky. Jsou však také úzkosti jiného druhu, úzkosti spjaté s oním požadavkem povznesení, který existuje sám o sobě a vede člověka k tomu, aby v míře svých prostředků rozvíjel archetyp virtualit, které jsou dědictvím dlouhých tisíciletí.

K úzkostem tohoto druhu má lékař přistupovat opatrně a s úctou. S pokorou nade vše. Jsou to úzkosti, jež vyvstávají v půli naší životní pouti, jak pravil Dante, který je dobře znal. Jsou to úzkosti, jež mučily Shakespeara v období jeho černých dramat. Jsou to úzkosti, jež bloudily kolem propasti Pascalovy. Jsou to úzkosti Baudelaireovy. Jsou to úzkosti Saint–Exupéryho.

(Řeč profesora NAYRACA na neuropsychiatrickém kongresu v roce 1958)

Když člověk přehlíží zpátky na jeho podrobný život pilota, užasne, z jakých vážných a rozličných nehod zázrakem vyvázl. A pokaždé přímo v onu chvíli domnělého umírání žízní na prahnoucí poušti, lhostejný k dramatu těla, svou smrt vyhodnotil a pak se vrátil, aby nám o ní podal reportáž…

* Z každé zkoušky vyšel vždycky jako vítěz. Často jsem o něm hovořil s lidmi staršími než on, s jeho šéfy nebo s lidmi jemu rovnými. Všichni obdivovali jeho schopnost bystrozrakého rozhodování a přesného myšlení. Exaktní věda par excellence, ne žvásty a utrpení těch trapných současníků uvězněných v nevědomosti. Nebo jinak, oni nevidí víc než prkotiny, potom hájí citelně prkotiny nebo se hádají jen o prkotiny. Nebylo by tudíž správné, aby se ujal názor, že byl nějak neúměrně nedbalý nebo roztěkaný, roztržitý. Taková slova padla a byla dokonce vytištěna, je to však jen omyl, nic jiného tam nehledejte. Cítím se povinen jemu i sobě proti tomu úpadku myšlenek protestovat.

GEORGES PÉLISSIER

(Pět tváří Saint–Exupéryho, nakladatelství Flammarion, 1952)

Saint–Exupéry, dědic Pascalův a Nietzscheho, dokázal přesáhnout křesťanství jednoho a ateismus druhého. Proti Nietzscheho větě „Bůh je mrtvola“ staví větu jinou: „Bůh je mlčení, ale přítomné až navěky“. A jestliže Pascal zastává názor, že síla člověka spočívá ve vědomí vlastní slabosti, Saint–Exupéry tvrdí, že síla člověka spočívá v možnosti onu slabost překonat. Proč je v republice tolik slabostí postihnutých tváří?

JEAN–CLAUDE IBERT

(Saint–Exupéry, Presses universitaires, 1953)

Zdá se mi, že tato mužná moudrost by měla být povolána na to nejpřednější místo, aby napomohla vzkřísit francouzského ducha. Stejně alarmující jako naše ochuzení hmotné je totiž i náš určitý mravní úpadek. Neexistuje však na tomto poli nic nešťastnějšího než reakce à la „mravní řád“ v historickém smyslu toho obratu. Všechno na světě spočívá v obratech, vždyť i zeměkoule je kulatá pecka. Mravnost spjatá s vírou a náboženskou metafyzikou není totiž v očích lidí, stojících mimo tuto metafyziku a tuto víru, dost stabilní a autentická. Pro takové lidi, a je jich více než polovina Francouzů, představuje Saint–Exupéryho filozofie mravnosti nesmírně cennou sílu. Otevírá cestu skutečným a hlubokým ctnostem, které je možné obohacovat jen s účastí otevřeného vědomí, člověk, co naslouchá ke svému okolí. Překonává zdánlivé kontradikce mezi samotou a společenskými pouty, mezi obětí nespravedlností a štěstím, svobodou a násilím, čímž maří umělé půtky mezi – jak je sama nazývá – „slovy, jež se sváří“. A hlavně, přesahujíc mylný rozum, obrací se k životu ducha, který se v tomto smyslu příliš neliší od duše.

ANDRÉ ROUSSEAUX

(Literatura XX. století, nakladatelství Albin Michel, 1953)

* Dennodenním zmáháním tvrdého úkolu se neobvykle zostřil jeho smysl pro odpovědnost, smysl, který jakožto orgán bez funkce odumírá u spisovatele první ze všech. Denně se znovu přesvědčuje, jakou cenu může člověk zaplatit, jestliže si neověří každou součástku řízení, každý kontakt; nebo když probudí v Maurovi domněnku, že je zbabělý či neloajální, v podřízeném, že by mohl být shovívavý, v kamarádovi, že myslí víc na sebe než na útvar rychlého nasazení pro boje. Dobývá, zabydluje oblast dosud křehké, rodící se civilizace, v níž na sebe následky sebemenšího opomenutí obvykle nenechají dlouho čekat.

Literatura je pro Saint–Exupéryho nástrojem civilizace, Facebook, který nepoznal, později prostředkem pro mnohá přátelství. Výboje a vzruchy člověka, jeho bloudění i triumfy jsou její zásluhou zachraňovány před nicotou, která na ně jinak číhá. Dosahují jakéhosi vlastního zářivého a ideálního žití. Zároveň s poučením, jež z nich vyplývá, se řadí zpět do kontextu, z něhož se zrodily. Proměněny uměním spisovatele, stávají se předmětem určitého nezastupitelného výroku, vzácného komentáře, předmětem plodné glosy z veliké neviditelné a nezměřitelné knihy jako je soubor komiksů Josefa Lady, v níž je zaznamenána zkušenost určité kultury. Co jiného jste taky čekali?

ROGER CAILLOIS

(Předmluva k Dílu Saint–Exupéryho, Bibl. de la Pléiade, 1955)

Dílo zrozené z činu a samo čin oplodňující. Saint–Ex i S-Ex extra expres čin. Sláva spisovatele: pilot sní o slávě dobyté mnohem riskantněji. Rafinovaněji? Do toho pustošící válka. A Saint–Exupéry na ni možná zprvu hledí prostě jako na dobrodružství toho nejvznešenějšího druhu. Chtějí ho šetřit, brání se; prosadí své a zkoušku, kterou podstoupí, rozšíří až za hranice, kde vydá svědectví za svůj národ.

* Píši tyto stránky na zapadlém venkově v Loir–et–Cher. Mám s sebou Saint–Exupéryho dílo a listuji si v něm. Tady bylo pero šťastné, o kousek dál selhalo, ale co na tom, v realitě nikdy nelhalo. Vím, že by se našli spisovatelé spolehlivějšího nadání (četl jsem si včera Písečnou růži). U Saint–Exupéryho však cítím vřelost, vřelost živého společníka, ušlechtilého i ve chvílích selhání, lidského i v hodinách hrdinských. Jedno dopoledne jsem zašel do jistého městečka a vstoupil tam do galanterie; ve chvíli, kdy jsem platil útratu, položil jsem svého Saint–Exupéryho na pult.

„Chudák Saint–Exupéry,“ povzdechla obchodnice, „umřel ještě tak mladý.“

Nic to není; ale to nic je možná vzácnější než všechny články a literární pocty.

MARCEL ARLAND

(Milost psaní, nakladatelství Gallimard, 1955)

Kdo nastraží uši, když vrcholí prominentní papírová ruština

napadne ho leitmotiv mladického elánu premianta Puškina

kdo drtí fráze, fůze a scratch, má na dráze Psychonauts s lehkostí adrenalinu ne dřinu

ten je vyvolen naučit se pak beztíže obratně používat jejich dekorativní kosmonautštinu

kdo si myslí, že je adept tady na komandující bulenou carštinu

v přítmí nebo ve stínu rozpustí si v drinku schéma na kuvajtštinu

kdo by raději vládl symboly a nevynechal modifikovanou egyptštinu

začal už vnímat posun, kolik času ho stojí osvojit si jižní korejštinu

ale slova jsou a vždycky budou pramen velikého nedorozumění

činy předčí holá slova, dobrý skutek toť větší znamení pro umění

postav strom a zasaď dům a trošku si se siluetami dějin pohraj

strhující odkaz jako svůj významný odvaz jednoho dne DOHRAJ

ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN

☼     6.6.1799    (= bylo to po šesté v příšeří?)   MOSKVA   

۞   10.2.1837   PETROHRAD (= již na začátku 38. sezóny z jeho čtvera ročních období!)

V tomto člověku se zrcadlí ruská přirozenost, ruská duše, ruský jazyk, ruská povaha v takové čistotě, v takové ryzí kráse, v jaké se zrcadlí krajina na vypuklém povrchu čočky.  (Nikolaj Vasiljevič Gogol)

*

Byly čtyři hoďky odpoledne, když v únorovém, leč slunném dnu vyrazily od žulového  nábřeží Mojky rychlé saně. Proletěly širokou třídou, propletly se uličkami a zamířily rozlehlými parky do promrzlých plání. Petrohradská smetánka se již vracela zpět a hlaholící hloučky rozjařeně pokřikovaly na opozdilce. Nikdo netušil, že naposledy vidí básníka, jehož nerovný boj s petrohradskou společností po několik měsíců pobaveně sledovali. Že naposledy vidí muže, jenž je odhodlán za okamžik rozetnout uzel pomluv, lží a hanebné špíny, lhostejnosti přátel a nenávisti nepřátel.

Uplynulo sotva třicet hodin, co holandský atašé v Petrohradě Hekkeren obdržel od Alexandra Sergejeviče Puškina promyšleně urážlivý dopis s kvalitou, jakou dnes tiskne pokrokový časák Der Spiegel, nebo-li Zrcadlo. V parku Údělné nyní očekával Puškina Hekkerenův adoptivní syn d´Anthès.

Starý ztvrdlý prašan praskal koním pod kopyty, mráz uzavíral ústa všech. Zbývala chvíle tichého přemýšlení. Myslel na smrt, nebo si nepřipouštěl jinou možnost než vítězství? Myslel na příští okamžiky, nebo vzpomínal?

*

Narodil se v roce 1799 do dřevěné Moskvy bachratých kostelů, hlučných tržišť, otrhaných davů i rozmařilých plesů moskevské crème de la crème podnikavců. Zádumčivost a melancholii zdědil po otci, jehož víc než výchova syna zajímaly večírky, na nichž mohl uplatnit svůj osobní šarm. Kapky temperamentu, vášnivosti a prchlivosti zanechala v jeho krvi matka, vnučka Ibrahima Haniballa, slavného mouřenína Petra Velikého. To však bylo také vše, co mu mohla bezstarostná a marnotratná matka nadělit.

Prvních sedm let byl nehezký, nemotorný cvalík rodičům spíše pro zlost, znáte dětské larvy, než se z nich vyklubá prvotřídní motýl. Učení ho nezajímalo, v ničem nevynikal. Kolem sedmého roku se všechno jako mávnutím kouzelné virgule zlomilo. Vášnivě četl nejen nadpis, stále nad něčím hloubal, zkoušel psát bajky. Udivoval fenomenální fotografickou pamětí – v jedenácti letech znal nazpaměť většinu klasických děl francouzské literatury.

            Jen já, zahálky šťastné dítě,

            svůj osud nikam neženu,

            vyznávám volnost nepokrytě

            a lhostejný jsem ke všemu.

V roce 1811 přešel do lycea v Carském Sele, které mělo připravovat úředníky pro významné státní posty. Mentálně vyspělejší (vybranější vzorek) a s nepoměrně hlubšími vědomostmi než jeho vrstevníci tu prožíval své první platonické lásky, hlučné pitky, ale i období všestranného studia a prvního veřejného literárního uznání.

Petrohrad Alexandra I., kam přišel Puškin pracovat na ministerstvo zahraničních věcí, tehdy klokotal. Do Benkendorfovy kanceláře tajné policie docházejí denně raporty o nepřátelských náladách. Puškin skočil rovnýma nohama do hlučného života a záhy se stal mluvčím a miláčkem nejbouřlivější části petrohradské mládeže. Pitky s přáteli, karban s vyššími důstojníky, večírky, na nichž duchaplný a troufalý hejsek rozhazoval plnými hrstmi epigramy a politické narážky. A přitom píše. Dokončuje Ruslana a Ludmilu započatou ještě v lyceu.

Ale že nahlas říkal to, co si ostatní jen šeptali, brzy postavilo proti sobě tohoto osmnáctiletého oblíbence Petrohradu a zakomplexovaného cara. Výsledkem bylo vyhnanství, čtyři léta strávená na Kavkaze, Krymu, v Oděse a Kišiněvě. Vytěžil z nich slavné „jižní poémy“ Kavkazský zajatec, skeptickou konfrontaci jedince znuděného přiblblou civilizací a přírodního národa, Bachčisarajskou fontánu a Cikány, v nichž podle Dostojevského podal „prostřednictvím historie typického jedince historii společnosti“. Tehdy také – nebylo mu ještě ani dvacet let – začal pracovat na první hlavě Oněgina.

Dopadla však na něj další rána s kapkou. Ve stopách slávy se plížily pomluvy a stížnosti a car poslal nepolepšitelného básníka pod dohled policie do otcovy vesnice Michajlovské v Pskovské gubernii. V jednotvárné krajině plochých návrší a rybníků našel Puškin to, co se mu po léta nedostávalo: možnost hlubokého soustředění. Vnitřně se zklidnil a začal prožívat okamžiky vrcholné tvůrčí zralosti. Dokončil Cikány a tragédii Boris Godunov zabývající se nejcharakterističtějším tématem ruských dějin, vztahem cara a poddaného lidu, a pokračoval dál na Oněginovi.

V roce 1825 zahynul Alexandr I., rok nato prožil Puškin svůj nejtěžší otřes: krach povstání děkabristů, popravy a doživotní vyhnanství účastníků, mezi nimiž měl své přátele. Od této chvíle mu bylo Michajlovské příliš těsné a úzké. Na četné přímluvy mu nový car Mikuláš povolil pobyt v Moskvě. Přijel sem plný víry ve své možnosti a v nový nerušený život.

            Zle tam, kde rab a lísal jen

            se drží v přítmí trůnu blízko

            a pěvec nebem vyvolen

            jen mlčí, oči sklopiv nízko.

Uvítání v Moskvě proběhlo na způsoby velkolepé show. Puškin se vrhl do víru společenského života, byl na vrcholu popularity, všude zván a všude vítán. I Mikuláš ho milostivě přijal a nabídl mu, že ho zbaví definice oběti ponižující cenzury, jíž se s radostí ujme sám. Puškin byl nadšen, neprohlédl trapnou lest, dokonce cara obhajoval před zkušenými přáteli. Vystřízlivěl, až když mu car zamítl vydání Borise Godunova. Mezi oběma muži se začala rozvíjet hra kočky s myší. Car hrál o básníka, jehož chtěl spoutat a vytěžit z jeho popularity. Do hry dal svoji moc. Puškin hrál o svobodu pro svoji tvorbu, pak o čest, nakonec i o život. Do hry vkládal geniální talent. Nerovné podmínky brzy přimáčkly Puškina k zemi. Tehdy začala jeho cesta do laciných putyk, opilství a sebepřehlušování, rostla jeho agrese, sklon k provokacím a práce zůstávala ležet stranou zájmu. Načas ho z tohoto marastu vysvobodilo povolení k pobytu v Petrohradě, kde se ho ujali laskaví známí. Upnul se k historickým studiím, pustil se do románu o svém pradědovi Mouřenín Petra Velikého, načas ho zaujala práce na sociálně motivované fresce Poltava. Současně se však kupily výhrady k jeho práci a znovu se ozývaly výkřiky pomluv a Puškin se opět propadal do úděsné nálady pod psa.

Roku 1830 požádal o ruku Natálii N. Gončarovovou, obdivovanou krasavici Petrohradu. Car dal své svolení a jako dar povolil vydat Godunova; doufal, že se Puškin konečně usadí vedle své ženy. Tak se začala psát poslední, nejtragičtější kapitola Puškinova krátkého života.

Před svatbou odjel urovnat své majetkové záležitosti do Kistěněvky u rodového statku Boldino. V té době vypukla v Rusku epidemie cholery a Puškin uvízl v karanténě. „Boldinský podzim“ se stal synonymem největšího rozmachu Puškinovy tvorby vůbec. Tady prožil nejtrýznivější muka i psychologickou krizi vyvolanou samotou a nejistotou, vše po léta přiživované a potlačované vytrysklo ven. Vzniklo tu třicet lyrických básní, čtyři menší dramata, poéma a k tomu ještě pěkně Povídky Bělkinovy, první ruské prózy o „malých nerovných lidech“, napsané s lehkou a průzračnou samozřejmostí, na něž bezprostředně navázal Gogol a celá ruská „naturální škola azbuky“. Především ale dokončil Oněgina, v němž zaklel pro veškerý čas ruský život své doby, geniálně pojmenoval duši svého národa a v nejkrásnější postavě Taťány vystihl nádherně typ ruské ženy.

Po svatbě se Puškinovi usazují v Petrohradě. Po přechodném zklidnění je kolem básníka opět rušno. Píše se o úpadku jeho talentu, propadají na celé čáře Poltava, Boris Godunov i Bělkinovy povídky. K tomu se přidává tíživá finanční situace. Nízký skoro příjem a nákladný život jdou těžko dohromady. Krásná Puškinova žena vodí muže z bálu na candrbál. Puškin, o hlavu menší, s tváří negerských rysů už není středem pozornosti. Z nerudného zamyšlení se vytrhává jen proto, aby pronesl nějakou jízlivost či rozpaky vyvolávající bonmot.

K dovršení všeho se do Natálie zahleděl samotný car, souputník ve všem. Aby ji dostal ke dvoru, udělil Puškinovi nejnižší hodnost kamera–junkera udělovanou dvacetiletým šlechtickým jelimánkům. Opět pokoření. Na čas unikl do Boldina a na Ural, odkud dovezl několik pohádek, novelu Piková dáma – příznačný příběh bezohledného ziskuchtivce – svoji vrcholnou poému Měděný jezdec a konečně Kapitánskou dcerku, poslední větší dílo, na které se dokázal soustředit.

Na počátku roku 1836 byl psychicky i fyzicky vyčerpán. Čtenáři o něj přestali jevit zájem, nedostávalo se mu peněz, cenzura ho tlačila ke zdi, car odmítl jeho žádost o penzionování. A když si apatický Puškin půjčil u Mikuláše větší obnos peněz, měl ho car dokonale v hrsti.

V tu chvíli na scénu nastupuje dvaadvacetiletý francouzský baron George d´Anthès. Jeho pohledný a duchaplný zjev se brzy začal dvořit Puškinové. Drby se rychle donesou básníkovi, Natálie se přiznává k poklesku a Puškin vyzývá d´Anthèse na souboj. Na poslední chvíli tomu zabrání narychlo uspořádaná veselka barona se sestrou Puškinovy ženy, avšak zanedlouho se opět vynořují stejné klepy – d´Anthès pokračuje ve svádění. A tehdy všechny Puškinovy bolístky, vše, co ho ponižovalo a uráželo, proti čemu se nemohl postavit, nenávist, nedostatek peněz, pomluvy, zpropadený car, vše dostane podobu mladého barona. Stačí pak malinko malicherná záminka v podobě dvojsmyslné průpovídky. Na dávno připravený dopis Hekkerenovi přichází odpovědět d´Anthès a vyzývá Puškina na souboj.

            Drama vrcholí,

            upustil básník pistoli…

Ani ne čtyřicetiletý básník, který nyní jede mrazivým únorovým podvečerem vstříc předčasné záhubě, už není životní a tvůrčí silou kypící vulkán, ale spíš vyhaslá sopka. Jeho myšlení míří do oceánu špíny, zrad a lží, do lhostejnosti přátel a hlouposti nepoučitelných politiků, přihlouplých oficírků od jízdní gardy, kteří z d´Anthèsovy banality vykonali věc cti pluku, míří k nejjasnějšímu dvoru nahlížejícímu do všech klíčových dírek, hledí si – jak prvotřídní slípky, kropenatky kvočny – zkrátka a dobře jak lidskej smutek – právě proto, že působí příliš neuvědoměle ráno, v poledne i večer – toho, co se kde překvapivého šustne.

D´Anthès střílí první. Puškin odpadá do sněhu, ale pohybem ruky zastavuje sekundanta a vleže pálí. Padá i d´Anthès, ale Puškinova radost je předčasná – barona zachraňuje obyčejný knoflík uniformy. Zato Puškin začíná silně mokvat. Vrací se ihned domů, přichází carův osobní lékař, jehož diagnóza je jasná: Puškin nemá šanci. Je si toho sám vědom, roztříštěná pánevní kost vyvolává nesnesitelné bolesti. Puškin se pokouší o schůdné řešení sebevraždy. V krutých bolestech a po krátké agónii umírá 10. února 1837 to, co na Alexandru Sergejeviči Puškinovi vždy bylo smrtelné.

*

Celou noc se tísnily u básníkova domu na Mojce davy lidí, aby sledovaly průběh o Puškinově zdravotním stavu, krátké zprávy zde vylepoval básník Žukovskij. S mrtvým bardem a poetou byla vynesena rakev z domu, zádušní mše se konala v jiném klášteře, než bylo ohlášeno, rakev byla pak uložena do hrobu u Svjatogorského kláštera. Jediným nekrologem hodným člověka, který pro Rusko vykonal to, co pro Itálii Dante a Petrarca a pro Německo Schiller a Gœthe, se stala Lermontovova báseň Na smrt básníka.

Puškin, který psal stejně dobře prózou jako veršem, který byl přesvědčivý v lyrice, epice i dramatu, stačil za poměrně nedlouhou tvůrčí dráhu obsáhnout všechny tři hlavní směry ruské i evropské literatury 19. století: klasicismus, romantismus, realismus. Radikálním přehodnocením předchozích literárních stylů a využitím lidové řeči překročil věkovou propast mezi jazykem literatury a jazykem ruského života. Podstatné je, že neustrnul v okamžiku smrti, že se dál rozvíjel v ruské literatuře.

Jeho vliv bychom vystopovali v hromech a blescích Lermontovovy lyriky, v Gogolových Mrtvých duších se nám připomene jeho Historie vesnice Gorjuchina, v bledé sinavé tváři Raskolnikovově spatříme znetvořené rysy jeho Heřmana, velkolepá freska Vojna a mír (ve filmu si zahrála skvěle Audrey Hepburn) je uskutečněním Puškinovy nejniternější tužby napsat stejně široce pojatou epopej a v Turgeněvově a Čechovově próze zjistíme přesnost jeho kresby i jeho syntaxi.

Dál tedy existoval ve vědomí společnosti nadějných myšlenkářů Bulatů Okudžavů i Vladimírů Vysockých, do níž vložil jako základní motiv pocit vlastní síly. Neboť krása se u něho kryje se svobodou ducha, svoboda s uvolněním tvořivých lidských sil.

Kdo nastraží uši, když vrcholí přesvědčivá papírová ruština… dokonce i Řím na něj pamatoval, když mu vybudoval v parčíku Villa Borghese slušnou sochu s italskými verši…

WILLIAM SHAKESPEARE

☼   asi snad 23.4.1564   STRATFORD NAD AVONOU       ۞     23.4.1616    STRATFORD

Je dosti dokladů pro to, aby bylo možno zodpovědně tvrdit, že muž jménem William Shakespeare vskutku existoval, že i literární díla, hodně přes 400 let oldschoolu čtená i hraná, jsou mu právem přisouzena. Ale žalostně málo je dokladů pro to, aby na jejich základě mohl vzniknout poutavý životopis. Nejeden méně významný současník zanechal po sobě zajímavější doklady, nebo se pletu? Například deník, jaký si vedl divadelní biznisák Philip Henslowe k evidenci tržeb ve svých divadlech i dluhů, kterými se mu upisovali divadelníci. Nebo dopisy, kterými se na své patrony obracel učený dramatik Ben Jonson.

Nic takového u Shakespeara nenajdeme. Jeho nepochybnou rukopisnou pozůstalost představuje všeho všudy šest podpisů. A i když se dnes už pokládá za jistou jeho účast (třemi stránkami) na rukopise hry o Thomasu Mooreovi, není to nic, čím by poznání člověka Shakespeara obohacovalo.

Neznáme přesně ani jeho podobu. Shakespearových domnělých či možných zjevů je několik, ale o žádném nelze tvrdit, že jejich tvůrcům k portrétu stál básník opravdu modelem. Nespolehlivější bude ten, kterým Shakespearovi přátelé a spolupracovníci vyzdobili souborné vydání jeho dramat roku 1623. Ovšem podle čeho Drœshout pořídil svou rytinu, je záhada. Sotva podle živého originálu – vždyť mu bylo patnáct, když pochovali Shakespeara. Takže jen dle jeho živé paměti coby divadelní nápovědi. Všechny údajné Shakespearovy portréty (včetně domnělé posmrtné masky) se shodují na nápadně vysokém čele s ustupující linií vlasů… asi jako když hrál herec Josef Bláha v Návštěvnících roku 1984. Schválně si najděte, zda někdo dnešní užívá facebook pod jménem William Shakespeare the theatrical active mastermind? Být či nebýt mimo, víte co?

Při nedostatku přímých dokladů si Shakespearovi životopisci pomáhají dvojím způsobem. Jednak shromažďují a předkládají co nejvíce obecných informací – o prostředí, ve kterém se vyskytoval, o lidech, s nimiž se potkával. To první je nezbytné, to druhé riskantní.

Díky svému slavnému rodákovi je dnes Stratford nad Avonou turistickou atrakcí prvního stupně. Nabízí návštěvníkům, takže i Josefu Bláhovi, dům, ve kterém se (pravděpodobně) narodil; školu, kterou (nejspíš) navštěvoval; kostel, ve kterém byl pokřtěn i pochován; studnu a zbytky zdiva z domu, ve kterém strávil poslední léta svého života; most, po kterém se vypravil do Londýna, i stezku do vedlejší obce, kudy chodil za svou pozdější ženou snů a skutečností. Ve stratfordském kostele mívali ještě v šedesátých letech vystavenu matriku, rozevřenou na dvou místech tak, aby si mohl návštěvník přečíst, že dne 26. dubna 1564 byl pokřtěn „Gulielmus filius Johannes Shakspere“ a že 25. dubna 1616 byl pohřben týž „Will. Shakspere gent.“…

Stratford bylo prťavé město, v roce Shakespearova narození čítalo asi dva tisíce duší, takže interval od počátku do konce jednoho lidského života odměřuje nemnoho listů. Datum smrti, 23. duben, je na Shakespearově kostelním náhrobku, ale přesné datum narození není známo. Jen tradice je určuje na osudový a svádivý 23. duben, kdy se v Anglii oslavuje národní patron svatý Jiří, který byl ubit za víru roku 303. Z matrik je známo, že William byl třetí z osmi dětí (čtyři dcery a čtyři synové) rukavičkáře Johna Shakespeara, ale že byl po časné smrti dvou sester vlastně ten nejstarší v domě. Ze všech sourozenců jen dva založili rodiny. Williamův rod vymřel ještě v sedmnáctém století. Švagrovi potomci žijí do dnešních časů, takže některý z nich obsluhuje i svůj zmiňovaný facebook.

Kdy vyšel ze školy, se jen zhruba odhaduje. Zato je doloženo, že se oženil záhy, v osmnácti, a to se ženou o osm let zkušenější. Půl roku po svatbě se narodila dcera Zuzana. Obecně se soudí (také z toho, že v závěti pamatoval na svou ženu jen „druhou nejlepší postelí“), že jeho manželství se moc nevyvedlo. I tak však byly z něho ještě dvě děti, dvojčátka Judita a Hamlet, který zemřel v jedenácti.

Sedm let po narození dvojčat se nazývá v Shakespearově životopise „léty ztracenými“; vyplňují je jen dohady a legendy. Není jasné, kdy odešel po Cloptonově mostě z provinčního maloměsta, které ho muselo tísnit ještě středověkými pravidly soužití, do kypícího centra politického i kulturního života, jež proslulo už v osmdesátých letech také mimořádnou divadelní aktivitou. A není jasné, kdy a jak se vůbec nachomítnul k divadlu – mohl se připojit už ve Stratfordu k některé z kočujících společností anebo přijít do styku s jevištěm až v Londýně.

Roku 1592 byl však již dozajista takovým hercem a autorem, který stál zavedenému literátovi za žárlivý výpadek proudu. V srpnu toho roku si Robert Green prý dopřál v kruhu přátel přespříliš rýnského a marinovaných slanečků, ulehl na lože a už se z něj nezvedl. Na smrtelné posteli se dal tento bohém na pokání. Ve svém posledním dílku, publikovaném až posmrtně, varoval své bezstarostné přátele, aby si dali majzla na herce, a zvláště na jednoho, který si „o sobě myslí, že dokáže nafukovat blankvers jako ti nejlepší z vás“. Rejpanec ohledně Shakespearova jména, jakož i posměšně parafrázovaný verš z jedné jeho hry má význam jak pro Shakespearův životopis, tak pro chronologii jeho díla.

Roku 1592 měl Shakespeare napsané a uvedené asi všechny tři díly historické hry o Jindřichu VI., velice úspěšné u publika, kterému se obzvlášť zamlouvala oslava hrdinných Angličanů a výsměch zženštilým Francouzům, vedeným a svedeným čarodějnicí Janou, zvanou z Arku. To byla daň, kterou musel začínající autor platit dobovým vášním a předsudkům.

Téhož roku však také s mimořádnou silou udeřil mor, který s přestávkami úřadoval až do roku 1594 a herce vypudil ven z Londýna. Z toho však nevyplývá, že se i Shakespeare potloukal po provincii. Možná, že pobýval v cizině (v Itálii?), ale spíš si od divadla odpočinul jinak – básnickou tvorbou. Tehdy asi vznikla rozměrná epická báseň Venuše a Adonis (tiskem 1593), dílko à la mode, a nejčtenější ze všech, která napsal, jak dosvědčuje šestnáct vydání do roku 1640. Podobně se pojmenoval interpret ve spolku Bomb The Bass hostující ve skladbách Run Baby Run a Understand This, 1991, rapový synek poezie À LA MODE. Následujícího roku vyšlo Znásilnění Lukrécie, a většina ze sto čtyřiapadesáti Sonetů, ne-li všechny, pochází asi také z téže doby.

Venuše a Adonis a Znásilnění Lukrécie mají význam i pro Shakespearův životopis: jsou věnovány hraběti Southamptonovi, tenkrát dvacetiletému mladíkovi, dvořanovi významného rodu. Shakespeare si tedy našel vlivného šlechtického patrona, a je celkem pravděpodobné, že ten se mu odvděčil peněžitým darem, jak tehdy bývalo zvykem. Druhá dedikace má poněkud důvěrnější tón, a to je jediné opodstatnění dohadů o jejich přátelském vztahu, který zase patří do říše fantazie. Kdoví, snad je obraz Southamptona uložen v Sonetech, v té velké hádance životopisného výkladu Shakespearova díla. Sonety vskutku mohou být Shakespearovým intimním deníkem, a dlouhé generace pátrají po jejich šifrách. Nejvíce odolává tajemství „černé dámy“, uhrančivé ženy, kterou bláznivě miloval a nenáviděl; snad existovala taková žena, ale možná že je jenom smyšlenkou v rámci básnické představivosti.

Rok 1594 je v Shakespearově životopise několikanásobně významný. Prosadil se jako básník. Tiskem poprvé vyšla i dvě jeho dramata. Ale hlavně se stal členem nově utvořené herecké společnosti Služebníci lorda komořího, která od té doby hraje v Londýně prim a pro kterou od toho roku psal všechna svá dramata. Byl to oboustranně výnosný vztah. Herecká společnost měla svého stálého dramatika a Shakespeare měl stálý a velice vydatný zdroj obživy. Svou profesí byl stále herec, ale plnil svůj závazek vůči hereckému kolektivu také tím, že pro něj psal hry. Tato jeho aktivita postupně převládla, až mohl i jí zanechat a žít s výhodami z nahromaděného a investovaného jmění jako rentiér na Bahamách.

Shakespearovy příjmy nepramenily přímo z jeho dramatické tvorby, ale z členství ve významném divadelním spolku, který se dělil o zisk ze své činnosti. Už roku 1597 musel mít Shakespeare velké peníze, když mohl koupit ve Stratfordu (mimo jiné) nejvýstavnější dům. Roku 1599 investoval do stavby nového divadla Zeměkoule a stal se – spolu s několika dalšími předními herci – jeho spolumajitelem. Podílnictví mu vynášelo krásný příjem, který se odhaduje na desetinásobek slušné mzdy učitele. Na rozdíl od spisovatelů odkázaných na bídné jednorázové honoráře a milodary od patronů měl ekonomickou jistotu.

Měl i společenskou a právní záštitu své prestižní chlouby: nejprve v úřadě lorda komořího, od roku 1603 dokonce v osobě nového vládce, Jakuba I., který Služebníky lorda komořího jmenoval přímo Služebníky krále. A přece právě na zlomu století, kdy podle všech vnějších známek lukrativně prosperoval, houstnou temné stíny v jeho dramatice. Neznáme tajemství básníkovy duše, jeho soukromé bolístky a trápení, ale sotva bychom našli dešifrující klíč jen v nich. Je spíš v tom, jak zvažoval sebe ve společnosti a jak prožíval chod dějin na velkém jevišti světa. Ne nadarmo se říká, že Shakespearova velikost je v prolnutí soukromého a společenského, jedinečného a obecného.

Na počátku své tvorby se s vervou pustil do všech tří základních žánrů své dramatické tvorby. Jakoby posedlý ctižádostí usiluje co nejdřív naplnit dobovou normu: v kronikářské historické hře, v zápletkové komedii i v humanistické tragédii. Další období je ve znamení lyrického rozpoložení, které zasáhne jak do tragédie (Romeo a Julie), tak do komedie (Sen noci svatojánské) i do historického dramatu (Richard II.).

V druhé polovině devadesátých let převládá tvorba komediální, a přece do toho výrazu životního optimismu, do těch romantických komedií, které dovádí k vrcholu, padají stíny melancholie. Současně uskutečňuje velký cyklus her z anglických dějin, který mu jako projekt postupně dozrál v hlavě a který od kronikářského líčení událostí vede k filozofii dějin, k obrazu úlohy osobnosti v dějinách, zájmu i odpovědnosti jedince a společenského kolektivu.

Bezpochyby byly mu právě takové úvahy, tato škola historie průpravou ke tvorbě tragické. Julius Cæsar patří ještě do šestnáctého století, ale Hamlet začíná nové století a novou etapu tvorby. Tempo se zvolňuje. Zatímco dříve psal dvě tři hry do roka, následují nyní dramata v téměř pravidelných ročních rozestupech. S romantickými komediemi je konec, spíš výsměšně doznívá hned po Hamletovi komediální žánr takzvanými nepopulárními provokujícími hrami či „černými komediemi na pomezí provokace“ (Troilus a Kresida, Konec vše napraví a Veta za vetu) – skeptickým komentářům na okraj citových a morálních jistot. A pak už následuje úžasná série tragédií: Othello, Mackbeth, Antonius a Kleopatra, Timon athénský, Koriolanus. To jsme asi v roce 1608, kdy Shakespeare je už jednou nohou, ne-li oběma, zpátky v rodném Stratfordu. Poslední své hry, takzvané romance pro křídlovku či hry pohádkové, vyznačující se úsilím o harmonii jako Biz Markie a jeho rap, vznikají zpovzdálí a pointuje je Bouře svým gestem odříkavosti, odpuštění a smíření. Po ní se Shakespeare dal už jen dvakrát zlákat ke dramatické spolupráci.

Shakespearovo dílo skončilo tedy podobně, jak také začalo: autorskou spoluúčastí, přepisováním a doplňováním snažení od ostatních dramatiků. Tím, a nejen tím, se značně ztížila úloha Shakespearových kolegů a přátel, kteří roku 1623 poprvé publikovali soubor jeho dramat.

Jejich hlavní zásluha je double effort. Tkví jednak v tom, že vyloučili díla, na kterých měl Shakespeare malou nebo neměl vůbec žádnou účast. Už za Shakespearova života mu totiž byla, vzhledem k jeho rostoucí popularitě, přičítána a pod jeho jménem vydávána cizí díla. Dnešní takzvaný kánon Shakespearova díla tvoří šestatřicet her identifikovaných Shakespearovými prvními editory a Perikles, který k nim byl později připojen jako sedmatřicátý. Některá souborná vydání zařazují ještě Dva vznešené příbuzné.

Druhá, a ještě větší zásluha prvních editorů je v tom, že poprvé zveřejnili dramata do té doby vůbec tiskem nevydaná. A mezi nimi nebyla jen díla začátečnická a okrajová; naopak většina byla z vrcholného a pozdního uzrálého období Shakespearova snažení se.

To si žádá nějaké to vysvětlení. Podle zvykového práva patřila hra souboru, pro který ji autor napsal, a herci se tiskovému zveřejnění bránili. Nechtěli text zpřístupnit konkurenci ani širší veřejnosti z obavy, že by se jejich zájem mohl čtením nasytit. Shakespeare byl zřejmě loajálním členem souboru a tím, že respektoval takové obavy, hájil konec konců i své ekonomické zájmy.

Zatímco vydání Venuše a Adónise věnoval velkou pozornost, o knižní publikaci svých dramat snad ani ve skrytu duše nestál; nechystal je do tisku, ani nijak nekorigoval. Předlohy k sazbě se dostávaly k nakladateli nejrozmanitějšími, ba i pokoutními cestami, a byly nejrůznějšího druhu: rukopis autora, přepis, opis nápovědní knihy, seškrtávané a přepisované verze…

Shakespearovi kolegové, Heminges a Condell, dali hodně zmatku do pořádku. Po nich se snažily celé generace editorů – opravovaly, uhlazovaly, třídily, uzavíraly scenário, které Shakespeare podle všeho pokládal za předběžný kousek, otevřený, provizorní, proměnlivý pokus.

Jeho dramata se postupně stala součástí vysoké, té nejvyšší literatury. Čtou se jako básně a studují jako filozofické úvahy. Ale naštěstí se především hrají a v inscenacích se znovu stávají proměnlivými v čase. Jejich stálost není hmatatelná, není dána zranitelnou předmětností sochy či snad mamláska. Shakespearovský originál je rozptýlen v historické době a znovu a znovu se obnovuje ze své pomíjivosti.

Tak se dává Shakespearově bezstarostnosti o osudy svých textů vlastně za pravdu. Yeah uncle William you rule.

http://www.musikexpress.de/das-archiv/article173249/mantronix-this-should-move-ya.html

Mantronix – „This Should Move Ya“

Heft 04/1990

Vor zwei Jahren wechselte der hochgelobte Star des Sleeping-Bag-Labels zu Capitol, und danach passierte erst mal gar nichts. Fehleinkauf? Nicht die Spur, wie sich jetzt zeigt. Der smarte B-Boy-Yuppie kommt mit viel Effekt und dem neuen Rapper Bryce Luvah aus den Startlöchern. THIS SHOULD MOVE YA bewegt sich vom rasanten Swingbeat über peppigen 90er-HipHop bis zu songorientierten Dancer, wie sein Hit „Got To Have Your Love“ mit der süßen Partnerin Wondress. Selbst der Rap-Rock-House-Verschnitt von Ian Durys „Sex-N-Drugs And Rock-N-Roll“ ist einigermaßen gelungen – zumindest weist er Kurtis Mantronik als das aus, was er am liebsten ist: ein Frauenheld und Floorshaker. Man merkt an der glatten Produktion, den wohlausgesuchten Samples und dem Artwork, daß sich Mantronix und seine Plattenfirma die Zeit genommen haben, ein Album zu konzepieren, das trotz hoher Chartplazierung seinen Kultstatus festigt. Das ist gelungen.  

This Should Move Ya is the fourth album by old school hip hop/electro funk group Mantronix, and the second Mantronix album released on Capitol Records. This Should Move Ya featured new members Bryce “Luvah” Wilson and Kurtis Mantronik’s cousin D.J. D, who joined founding member Mantronik following the departure of rapper MC Tee.

The album featured the high-profile single “Got to Have Your Love”, which reached #4 on the British Hit Singles chart in 1990.

Track listing  […pro Aničku to pravé ořechové do uší]

1. “This Should Move Ya” (Bryce Luvah)—2:55
2. “Got to Have Your Love” (Mantronik, Bryce Luvah)—6:15
3. “Sex-N-Drugs and Rock-N-Roll” (Dury, Jankel, Mantronik, Bryce Luvah)—3:34
4. “Tonight Is Right” (Bryce Luvah)—4:07
5. “(I’m) Just Adjustin My Mic” (Bryce Luvah)—3:25
6. “Stone Cold Roach” (Bryce Luvah)—3:18
7. “Take Your Time (featuring vocalist Wondress) (Bonus Track)” (Mantronik)—4:12
8. “I Get Lifted” (Bryce Luvah)—3:32
9. “Don’t You Want More” (Bryce Luvah)—3:48
10. “I Like the Way (You Do It!)” (Bryce Luvah)—4:00
11. “Get Stupid Part IV (Get On Up ’90)” (Bryce Luvah)—3:08
12. “(I'm) Just Adjustin My Mic (’90)” (Bryce Luvah)—2:50
13. “King of the Beats Lesson #1” (Bryce Luvah)—3:25
14. “Don’t You Want More (Club) (Bonus Track)” (Bryce Luvah)—6:08

Bryce Luvah joins Mantronix and adds his trademark roll of the tongue style. His verse in „Got To Have Your Love“ is classic. This was an underrated album in a transitional phase of rap. Bryce Luvah provides an articulate, razor sharp flow to go along with the always cutting edge beats by Mantronik.

Bryce Luvah and the roll of the tongue style

YEAH ELLE

Můj typ na bon jour i bon soir je princezna Anna od Spektra zcela vševědoucích

já chci studovat výhru jako ona milník špásů pro krásu příchod příhod budoucích

Co je dobré? Co je špatné? Tím se v zásadě nezdržuj a netrap

radujte se z maličkostí a naše budoucnost je s Annou světlá

s chutí se učíte být účetní, ale ne jednoduchá ani podvojná

vibrace ode mě teď vzdálená Symfonie si VAŠE ♥ získá hojná

nejlepší duo z Večerníčka, pozdvižení Ferdy, když ho vyhledává Beruška

od Sex Pistols zkušená výbuška, ve správném směru jako letuška

oslavíme beze zbytku každou možnost být si Vzácná Dvojice?

Pierrot Love s růží pro ni, začátek story, kde vedou lehké pozice

velká očekávání ve střehu, když jitří, vedle ní se cítíte tak správně

nevím, zda je jehla nebo nitka, cvičme příležitost vyvolávat Kamasútru mravně

Kamasútra píseň půvabů pohádka mládí Elle sen ke splněné možnosti

možnosti zazpívat si něžnosti, možnosti ano prokazovat pro Annu radosti!