KAREL KOVAŘOVIC

☼         9.12.1862    PRAHA                ۞        6.12.1920    PRAHA

„Bylo to na podzim roku 1893, kdy mezi přípravami k provedení Verdiho opery Falstaff ochuravěl kapelník Národního divadla Mořic Agner. První kapelník Adolf Čech měl plné ruce práce s chystanými na leden roku 1894 Wagnerovými Mistry pěvci norimberskými. Aby rozjetý aparát neustrnul ve svém nepromazaném chodu, tak si divadlo vypomohlo posilou externisty. K přípravným zkouškám na Falstaffa na Angerovo doporučení dostavil se do orchestru Karel Kovařovic. Do členstva orchestru jako by byl zavanul svěží jarní vánek, Kovařovic prohlášen mohl být za kapelnický talent prvé kategorie i hravé alegorie. Mimo divadlo zvěst taková přijata s pohnutými pochybnostmi. Kapelnictví u divadla plzeňského a brněnského nezdála se mnohým dostatečnou průpravou k vedení velkého operního souboru, a nadšení orchestru připisováno na účet sympatií k bývalému druhu od harfy,“ vypravuje hudební kritik a spisovatel Josef Boleška.

Karel Kovařovic se narodil v Praze zrovna 9. prosince 1862. „Hudební koncepce buněk v mozku“ podědil patrně po tátovi stejnou měrou jako jeho oba bráchové. První se stal virtuózem na harfu a druhý proslul jako skvělý houslista sólista. Když se narodil Karel, prohlásil šťastný otec v roli sudičky: „Tenhle kluk se bude učit na klarinet, abychom měli všechno doma a nemuseli lítat po světě shánět každý instrument!“ A náhoda tomu chtěla, že jedenáctiletému chlapci přidělili na pražské konzervatoři vedle harfy klarinet. Z konzervatoře odešel nejdříve do orchestru Prozatímního divadla a později do Národního. Sedával u harfy. V roce 1885 však vyměnil harfu za klavír a vydal se jako doprovod houslového virtuóza Františka Ondříčka po Čechách a Moravě. Ale za rok zatoužil znova po divadle. Nejdřív se stal kapelníkem Městského divadla v Plzni a pak kapelníkem divadla v Brně. V roce 1888 se opět vrátil do Prahy. Národní divadlo však mělo tři kapelníky, a tak se upjal ke skladatelské činnosti. Z vyprávění Josefa Bolešky vyplývá, že se v roce 1883 na něho konečně pousmála paní Štěstěna, ale poněvadž kapelník Anger se brzy zotavil, jeho naděje dostat se do Národního opět splaskla jako bublina. Teprve za další dva roky ho ředitel F. A. Šubert navrhl za kapelníka symfonického orchestru Národopisné výstavy. V té době byl už Kovařovic znám veřejnosti některými svými skladbami a baletem Hašiš, který uvedlo v programu Národní divadlo.

Symfonický orchestr řízený Kovařovicem se brzy stal atrakcí výstavy. Na programu se objevily především symfonické básně Smetanovy nymfy Má vlast. Od těchto koncertů se datuje jejich oblíbenost a známost. Výstavní orchestr, co měl dostatečný říz, hrál Smetanu celkem 117x, Vyšehrad 14x, Vltavu a Šárku každou 17x, Z českých luhů a hájů 12x, Tábor 4x a Blaník 5x. Po Smetanových skladbách následoval Fibichův V podvečer, Dvořákovy Slovanské tance. Kovařovic právě na Národopisné výstavě poprvé sklízel mocný obdiv emotivního obecenstva jako dirigent.

Koncem roku 1897 nabídl Kovařovic Národnímu divadlu svou operu Psohlavci. Ale v divadle – popravdě přiznáno – moc důvěry v operní novinku mladého skladatele nebylo. Mnozí pohlíželi na novou operu jako „na jasný propadák a umíráček“ a při klavírních zkouškách, k nimž správa divadla Kovařovice pozvala, to dávali ostentativně najevo: chytali se přitom za hlavu. Teprve když se začalo dílo definitivně rýsovat při jevištních zkouškách, začala se atmosféra měnit. V neděli 24. dubna 1898 byla skvělá premiéra. A k překvapení správy divadla se opera setkala s nečekaným ohlasem. Do divadelních prázdnin se hrála devětkrát devětsilově bylinně nevinně a po prázdninách se dočkala dalších repríz. To bylo samozřejmě velké dílo, velké vítězství. Zvlášť když následně Psohlavci dostali první cenu v soutěži na operní dílo, kde spolu s Kovařovicem si zasoutěžil i Fibich se svou Šárkou a J. B. Fœrster s Evou. K tomuto úspěchu se pojil i úspěch v osobním životě. V pěveckém kroužku dam, s nimiž Kovařovic trénoval a ladil ladies ženské sbory, se v době, kdy komponoval Psohlavce, seznámil s ♥ Annou Jirkovskou, kterou si ihned po premiéře své nové opery odvedl od oltáře s pýchou vážné hudby v nevážné chvíli postřehnuté. Prožívala s ním pak všechny hromadné radosti i hromadné stesky, že by to dilema mohlo snad přece jenom dopadnouti lépe než posledně! Po jeho smrti se věnovala výchově čtyř dětí. Tragicky zahynula tato super diva Anička pod koly autokaru na počátku roku 1932…

V létě roku 1900 přišla do Národního divadla nová správa se Schmoranzem, Kovařovicem a Kvapilem. Po těžkých bojích bylo divadlo zadáno na šest let Společnosti ND, která vystřídala staré divadelní Družstvo. Jako šéf opery se Kovařovic představil nově nastudovaným Smetanovým Daliborem. Rozesadil nově orchestr: všechny smyčcové nástroje na levé straně a plechy o něco níž na druhé straně. To zvýšilo zvuk celého tělesa. Zatímco dříve dirigent seděl na otáčecím křesle uprostřed orchestru, nyní stál přímo před pažením, které oddělovalo přízemek od orchestru. Měl tedy před sebou všechny hráče. Už začátek opery zaujal. Za kapelníka Čecha prý zněl úvod strnule smutně. Nyní se ozvalo „nikdy neslýchané pianissimo, jež v hledišti vyvolalo napětí a rozechvění, takže i laické posluchačstvo bylo tragickou vznešeností úvodu jakoby pozdraveno na emoční strunu“.

Brzy poté uvedl Kovařovic Prodanou nevěstu, Hubičku, Tannhäusera a Lohengrina. Aby zvýšil uměleckou úroveň repertoáru, odstranil hned na počátku definitivně operetu z Národního divadla a nahradil ji baletní pantomimou. Nestrpěl údajný šlendrián. Nehleděl přitom ani na kolegiální přátelství s některými členy vyhlášeného orchestru. Byl pevně rozhodnut mu vládnout a řídit operu rukou zkušenou i těžce zkoušenou, nikdy však zkroušenou. Proti jeho vůli se v opeře nesmělo nic dít.

Jaroslav Kvapil ve své knize „O čem vím“ napsal: „Nepřišel se do Národního divadla mazlit s mončičáky plyšových nuceností; zasedl tam ke svému dirigentskému pultu jako skutečný vládce, nedbaje zamilovaných pohledů zprava ani zleva a za několik měsíců dívalo se na něj zpod mračných obočí zamilovaných zraků stále míň a míň. Žádné kamarádství z minula a žádné domluvy na něj neplatily; dřel sólisty, dřel sbor i orchestr, aby se zas navyklo účelně pracovat, a že mu přitom tu a tam uklouzlo slovo drsnějšího zrna neřkuli ne samotná cizrna dříve, než v roce 1988 naservírovali NWA jako opovážlivci z úst „Gangsta Gangsta“ u ghettem otřískaných příhod, nebo urputnější opatření, než snad bylo třeba, není divu.“

Především staré Družstvo Národního divadla se nechtělo smířit s tím, že bylo vytlačeno Společností v čele s Kovařovicem. A tak se jeho členové neštítili ničeho, co by mohlo zvýšit vyhlídky na porážku Kovařovice, která by byla posléze korunována rezignací na místo šéfa opery. To by znamenalo i konec úspěchů Společnosti. Po pravdě konstatováno, Kovařovic sám svým kovářským chováním přiléval vodu na kovadlinu a prásk ho, olej do ohně, který hrozil nebezpečně tendenčně vyšlehnout. Dával svoje šéfovství především kritikou výkonů jednotlivých členů orchestru a sboru až hustě najevo. Když pak vezmeme v úvahu i nevalné mzdy členů orchestru a sboru, stačilo slovo a nespokojenost propukla býčí vervou jako dynamit třeskutá směs. Došlo k tomu 10. února 1901. Před zahájením večerního představení Tanhäusera uvítali členové orchestru Kovařovice pokřikem a prohlásili, že pod jeho řízením hrát už nebudou. Důvodem byl spor šéfa opery s houslistou Palečkem, který byl pro urážlivé móresy na hodinu propuštěn (dostal však gáži na dva měsíce dopředu). V poslední chvíli musel zaskočit za Kovařovice kapelník Mořic Anger.

Ke stávce orchestru se připojil brzy poté i mužský sbor a technický personál. A tak bylo Národní divadlo najednou bez schopné zpěvohry. Orchestr obvinil Kovařovice, že to, co v divadle prováděl, nebylo nic jiného než „bezohlednost a despotismus pod rouškou disciplíny“. A to je – pravilo se na konci provolání k české veřejnosti – „souhrn všeho, čeho se členové orchestru dožili na tomto svém ideálu“, a proto nemohou snášet dál útlak svého šéfa. Veřejnost se rozpůlila na dva tábory.

Kovařovic byl však ochoten zbojnicky pokračovat v boji. Bylo mu osmatřicet a nehodlal odejít bez zápasu z místa, po němž tolik roků toužil. Prohlásil, že by se podřídil nátlaku, kdyby si byl vědom, že nějak porušil či zanedbal své umělecké povinnosti. Ale podle jeho hlubokého přesvědčení tomu tak není. Rozhodl se, že založí nový orchestr. A zanedlouho měl pohromadě dost muzikantů, aby mohl uvažovat o novém zahájení operních představení. I několik členů stávkujícího orchestru se do divadla vrátilo, čímž Kovařovic definitivně vyhrál. 9. března 1901 uvedl Mozartovu Figarovu svatbu s novým orchestrem. Byl to skutečně „husarský kousek“. (Ovšem touto stávkou došlo k osamostatnění České filharmonie. Tohoto názvu se doposud užívalo tehdy, když divadelní orchestr pořádal koncert. Název Česká filharmonie se přenesl na členy stávkujícího orchestru, do jehož čela se postavil mladý dirigent L. V. Čelanský, měl to čelo v příjmení, byl tedy víc 007 způsobilý, než takový hravý člověk obvykle bývá).

I mužský sbor a technický personál uznal marnost dalšího boje. Hned po Figarově svatbě nastudoval Kovařovic Massenetova Werthera a Dvořákovu Rusalku, v níž se výkon nového orchestru zaskvěl v plné síle a kráse jara. Stávka, i když do ní zasahovala část veřejnosti nejapnými pamflety a letáky koketujícími leda tak s blbostí, nakonec postavení Kovařovice jenom dál upevnila. Za jeho éry se už nikdy orchestr stávkovat a protestovat neodvážil.

*

Než se stal Kovařovic šéfem opery – zkoušel své skladatelské umění ve všech hudebních proměnách a formách. Byl věrným vyznavačem Smetany a Dvořáka a žákem Zdeňka Fibicha (1878–1882). Nejdříve to byla písňová tvorba – Smrt na slova Lermontova, vyznamenaná cenou umělecké besedy (tehdy mu bylo jednadvacet let). Následovaly Svítání pro soprán, Báj, V objetí lásky pro bass. Během let se k nim přidružilo asi dvacet drobnějších písní, mužské sbory Jarní noc, Můj první máj, Radost–žalost, Večerní obraz a Slovácká píseň komponovaná pro Emu Destinnovou (1918).

Přilnul záhy i k hudbě melodramatické. Zhudebnil Erbenovu baladu Zlatý kolovrat, pak Čechova Domkáře živitele, Klášterského báseň Všichni svatí tancovali. Pokud jde o skladby komorní, zachoval se ze tří smyčcových kvartet jen jediný. Sem patří i Gavota pro smyčcový kvintet, Romance pro klarinet a klavír, Duettino pro klarinet a lesní roh, tři neobjemné jemné skladby pro smyčcový kvartet – Ukolébavka, Intermezzo a Valčík. Z klavírních skladeb zaznamenala úspěch fantazie Má vlast – směs národních písniček upravených pro klavír.

Z jeho dalších děl jmenujme orchestrální skladbu Východ slunce, symfonickou báseň Únos Persefony z roku 1882 a klavírní koncert, Dramatuckou ouverturu a Veseloherní předehru k Šamberkově frašce Ravuggiolo z roku 1889. Národní divadlo u něho objednalo i hudbu k Šubertově veselohře Láska Raffælova a hudební doprovod k Tylově Lesní panně. Anička si zrovna ráda fotí na kvalitní aparát turistická ukázková romantická lesní zákoutí a zátiší. Pak následovaly objednávky na hudbu ke hrám Sedm havranů a Ďáblovým pilulkám a v roce 1894 k Palečkovi.

Už v roce 1884 napsal první samostatný balet Hašiš a o pět let později Pohádku o nalezeném štěstí. Následovaly baletní vložky k Šamberkově hře Výlet pana Broučka z Měsíce na výstavu, která měla v roce 1894 celkem 48 repríz. Ve svých tanečních skladbách projevoval Kovařovic melodickou vynalézavost, i když byl tutově pod francouzským vlivem (Delibes).

Svou první operou Ženichové se mladý skladatel „přihasil“ do soutěže o cenu, jež byla vypsána za nejlepší komickou operu. I když ocenění získal Bendl, obecenstvo přijalo Kovařovicovu novinku podstatně vřele. V listě Dalibor kritik uvedl na pravou míru, že se jedná o „skvělý pokus a odkaz začátečníka, čemu se naučil, co umí a jaké naděje v něho lze klásti.“ Druhým operním tahem na branku byla aktovka Cesta oknem. Po něm se Kovařovic k operní nervní tvorbě několik let nevracel nejspíše proto, poněvadž mu chybělo nosné vhodné libreto. Až se konečně seznámil s Karlem Šípkem (vlastně Josefem Peškou). Byl to populární humorista (stejně jako za éry televizních estrád vyhlášený Karel Šíp) i autor divadelních kritik ve Světozoru. Napsal i několik vtipných aktovek. Prvním společným dílem obou byla Frasquitta přejmenovaná později na Noc Šimona a Judy, která se však trvale na jevišti neuchytila. Po dlouhém hledání autoři konečně sáhli po Jiráskových Psohlavcích. A s Psohlavci Kovařovic také zvítězil v soutěži vypsané na paměť třicetiletého trvání Družstva Národního divadla. Tato opera vešla pak do kmenového repertoáru. Široké vrstvy i kritiku uchvátila především svou českostí. Promlouval z ní objektivně duch Smetanův. Po úspěšné premiéře se oba autoři pustili do nové výzvy, do nové aktivity, tentokrát na motivy Babičky Boženy Němcové. Operu nazvali Na starém bělidle. Měla premiéru 22.11.1901. Přes jisté rozpaky byla opera opět přijata se sympatiemi. Ani dobré verše Šípkovy nemohly však zastřít nedostatek chudokrevného děje. Operu nezachránila ani melodická erotická lyrická a přeze všechno neuličnická hudba. Po několika reprízách zmizela v divadelním archivu. Po marném hledání nové české látky Kovařovic a Šípek sáhli po staré novele Octava Feuillta. Ovšem ze Slibů, jak autoři svou novou zpěvohru nazvali, zůstaly jen skutečné „sliby“. Zachoval se pouze nepatrný nenápadný prolog…

Kovařovic stál v čele opery Národního divadla dvacet let. Uvedl na jeviště celé dílo Smetanovo. Jako oddaný žák Fibichův nastudoval jeho Pád Arkuna, vracel se i k Nevěstě Messinské, k Šárce, ujal se trilogie Hippodamie. Nastudoval Dvořáka a Rusalce pomohl hned o premiéře k přímo velkolepému a triumfálnímu úspěchu. Nezapomínal ani na Fœrstera, Nováka a Janáčka. Dlouho uvažoval, než přijal Její pastorkyni. Teprve když Janáček souhlasil s úpravami, zařadil operu do repertoáru. A Janáček uznal jeho významnou pomoc a netajil se nijak svou vděčností. 25. května 1917 například Kovařovicovi písemně svěřil do duše jinotaj: „V předvečer výročí premiéry Její pastorkyně Vás vzpomínám. Prožil jsem tehdy nejšťastnější dny svého života, když Vaším zásahem zvenčí, řízením od taktu k taktu obrozovalo se dílo moje a u mne důvěra v sebe zase vzklíčila… Tak dal Jste mi tehdy zase radost života a toho s díky dnes vzpomínám…“

Kovařovic se ujímal všech nových českých autorů, Ostrčila, Josefa Suka, Oskara Nedbala, Jaroslava Křičky, Karla Moora, Františka Škvora a mnoha jiných. Přitom uváděl na jeviště Mozarta, Webera, Beethovena, ale i Glucka. Jeho Orfea a Euridiku pochválil frajer Zdeněk Nejedlý, když neupjatě napsal černé na bílém, že „ještě nikdy neslyšel nebeštějších zvuků, než jako dal Kovařovic antickému ráji… Tak to bylo úchvatné, že nakonec zdánlivě klidná nehybná scéna byla ze všech ta nejkrásnější.“

Samostatnou kapitolou Kovařovicovy vlády nad operou Národního divadla tvoří Richard Wagner. Kromě Bludného Holanďana, Tannhäusera, Lohengrina a Mistrů pěvců norimberských uvedl na českou scénu premiérově i Tristana a Isoldu, Zlato Rýna, Valkýru, Siegfrieda i Parcifala. Současníci tvrdili, že to byla důkladně a skvěle propracovaná představeníčka pro platící publikum, a že pod žádnou českou taktovkou se například Lohengrinu nedostalo dokonalejšího provedení.

Nastudoval Bizetovu Carmen, Čajkovského Oněgina Evžena. Ale i opery od Musorgského, Rimského–Korsakova, Lala, Lerouxe, Cornelia, Gœtze, Masseneta, Pucciniho. Není tedy divu, že opera Národního divadla v Praze se těšila za Kovařovice světoborné pověsti a velcí světoví skladatelé si pokládali za projevení úcty svěřit svoje dílo jeho rukám. Tady je možno vzpomenout Kovařovicova úspěchu se Straussovou Elektrou, s Charpentierovou Louisou.

*

Šéf opery měl samozřejmě – jak už bývá v Čechách zakomplexováno na denním nepořádku – mnoho zapřisáhlých nepřátel, kteří mu ztrpčovali existenci. Tady je patrně příčina toho, že přátelství uzavíral jenom velmi těžce a opatrně. „O pochvalu a uznání hrubě nestál,“ napsal Ladislav Novák v knize Dva čeští muzikanti, „ale za to četl s horlivostí přímo nakažlivou pokoutní plátky, které ho všemožně shazovaly jako skladatele, dirigenta, šéfa opery ba i jako člověka homo sapiens funky sapiens. Tyto noviny otravovaly mu nestoudností život a jejích útoky pálily ho jako protivná žáha v krku, jako by šlo o projevy nejvážnější. Chvěl se mnohdy zlostí při čtení těchto neomaleností, ale k polemice a k vyvracení nepravd a pomluv se nikdy nesnížil. Ačkoliv v rozhodných chvílích – jako v době stávky – projevoval překvapující vytrvalost a energii, proti nezřízeným útokům utrhačného tisku cítil se vždy bezbranným a – jak Šípek říkával – „jen se žral jako nenapravitelný ješita pošetilec, jemuž není pomoci“.

V té věci byl Kovařovic pravým opakem Oskara Nedbala, kterému nesešlo na tom, co a jak o něm píší noviny, ale který toužil jen, aby denně spatřil svoje jméno omočené v černi tiskařské. „Až o mně přestanou psát, bude se mnou šmytec!“ říkával, kdykoli si ho některý plátek vypůjčil a jen se smál hurónsky i těm nejnestoudnějším kecům nehorázných blbů. Později ovšem i jeho nestoudné žvásty udolaly…“

Kovařovic nesmírně miloval Prahu a vynikal nekompromisním vlastenectvím. Když měl chvilky volna, zamířil obvykle ke kulatému debatnímu stolku v kavárně Bristolce proti kostelu svatého Jindřicha, kam docházel kolem páté odpoledne. „Když přečetl spousty novin, rád pobesedoval se svými přáteli, mezi nimiž nikdy nescházel Šípek. Za Kovařovicem sem přicházeli i Ignát Hermann, Václav Štech, Jaroslav Kvapil, Karel Jonáš a mnozí jiní spisovatelé a hudebníci, takže často malý „kulatý“ stolek mizel v záplavě hostí, budících zájem celé kavárny. Co tu létalo vzduchem družných hovorů, vážných rozprav a břitkých vtipů dobré tuplované nálady, jimiž oplýval zejména nestor humoru Šípek.“ (Novák Vítězslav, viz trochu níže).

„Po celou dobu svého působení v opeře Národního divadla,“ napsal Josef Teichman, „byl provázen posudky na dílo, které s pílí a vytrvalostí vskutku obdivuhodnou v opeře vyplodil. Byly to posudky nadšené i odmítavé. Ale shrneme-li dnes výsledek těchto rozličných soudů, podíváme-li se, zač za všechno byl Kovařovic chválen či odsuzován díky nepochopení, ještě stále zbude mnoho slávy na jméně tohoto muže, který české veřejnosti za dvacet let práce v divadle předvedl všechna vynikající díla české i cizí operní produkce… Na Kovařovicovi mohl být kriticky posuzován toliko jeho šéfovský systém, nikdy však výkon. Jako dirigent byl Kovařovic uznáván všemi bez výjimky. Byl to vedoucí duch, jímž těleso české opery tehdy žilo plnokrevně a padalo na mysli jen slabošsky.“

V roce 1919 podnikl Kovařovic s orchestrem Národního divadla zájezd do Francie, Anglie a do Švýcarska. I tady jeho dirigentské umění slavilo uznání mæstro in magical form. Ale v té době už byl těžce zkroušen a zkoušen rakovinou. Ještě si jednou zadirigoval milovaného Dalibora (bylo to u příležitosti státního svátku 28. října 1920). Za pár týdnů poté –6. prosince– se rozloučil bez mikulášské nadílky s tímto nesladkým světem hoře z rozumu.

VÍTĚZSLAV NOVÁK

☼     5.12.1870     KAMENICE NAD LIPOU                ۞     18.7.1949    SKUTEČ

V devadesátých letech 19. století vstoupila na scénu nová hudební generace, aby převzala žezlo od dosud žijícího Antonína Dvořáka a Zdeňka Fibicha. Jejími čelnými představiteli se záhy stali J. B. Fœrster, Leoš Janáček, Josef Suk, Otakar Ostrčil a vzpomenutý Vítězslav Novák. Každý z nich záhy zamířil svou vlastní cestou.

Lidsky a umělecky měli k sobě nejsnáz bez komplikací Suk a Novák. Společně drtili studia u Antonína Dvořáka, společně vyrostli ovlivněni subjektivním romantismem, díly Richarda Georga Strausse a Clauda Debussyho. Dvacet let zářil Novák jako přední osobnost našeho hudebního života. Mistrovo suverénní postavení vyplývalo z jeho vynikající kompoziční činnosti, vzdělanosti. Pracoval v tématicky vyspělém resortu slohu, ovládal polyfonii do té míry, že ho současníci považovali za největšího pobachovského mistra vícehlasu.

„Můj život nestál do jednadvacítky opravdu za ohlédnutí. První vzpomínka pochází z věku tří let, kdy jsem chytnul neštovice. Otec–lékař nechtěl z jakéhosi záměru své děti nechat očkovat, a já, prvorozenec, to těžce odskákal… O jiných nemocech mi vypravovala maminka. Byl to psotník, šarlach, zánět mozkových blan. S ním to bylo nejzajímavější. Byl jsem údajně už považován za mrtvého a otec utěšoval maminku, že je koneckonců lepší v takovém případě umřít, než zůstat na živu slabomyslný.“ To jsou vlastní slova Novákova, který jako dítě nevyrůstal v příliš harmonickém prostředí. Matka (rozená Marie Pollenská), usoužená materiálním deficitem na každém kroku do neznáma, neoplývala rozhojněnou vlídností.

Budoucí umělec se narodil v jihočeské Kamenici, avšak dětství prožíval v blízkých Počátkách. O hudbu sice projevoval zájem již v obecné škole, ale jeho rozvoji nijak zvlášť neprospěl právě jeho lektor; Antonín Šilha byl starý, ochořelý, nebezpečný mrzout a Novák dal přednost klavíru u Marie Krejčové. Po letech ve studii Moje hudební zážitky ironicky připomíná, že na tomto nástroji falešně ani hrát nešlo, u houslí ano. Ani v Jindřichově Hradci se poměry nezlepšily. Dlouho u tamějšího ředitele kůru Zedníka neotálel. Štěstí se vyhýbalo i jeho osobnímu životu. Koncem prvního roku jeho gymnaziálních rozkoukávání se mu umírá táta MUDr. Jakub Novák. Vdova se třemi prcky žila na pokraji hladovky a smrti.

V dospělosti připomene umělec krušné chvíle v Jindřichově Hradci klavírním Inquietem opus 6. Teprve kapelník Vilém Pojman, u kterého se student učil hudbě od kvarty, rozpoznal jeho nadání. Díky Pojmanovi skládal Novák už v septimě a oktávě první výsledky múzické tvořivosti. Chyběly mu sice teoretické znalosti, zato překypoval fantazií. Vedle desítek náčrtků vznikly písně na Vrchlického a Lenaua klavírní Impromptu a Intermezzo. Vzápětí se pokusil o zhudebnění Máchova Máje (ve formě programní skladby).

Po Novákově maturitě se rodina přestěhovala do Prahy a bída se dál vlekla s nimi. Zpočátku bydleli v Ječné ulici, část kvartýru bez okolků pronajímali. Tehdy však již pohublý studentík vypomáhal klavírními hodinami. S jeho úspěchy stoupalo i matčino sebevědomí. „Minulostí jsou již zaplaťpánbůh časy, kdy matka uprošovala upomínajícího krejčího, aby jí ještě poshověl, a kdy jsme si o vánocích dávali darem škatulku sirek nebo olomoucké tvarůžky…“

Novák začal navštěvovat konzervatoř. Matka a poručník však naléhali: „Musíš se něčím živit, musíš ještě něco dál dostudovat!“ Chlapec měl na vybranou buď filozofii, nebo práva. Rozhodl se pro to druhé, a po roce přešel na filozofickou fakultu. Pokud ho zde něco zajímalo, pak jen přednášky estetiky profesora Hostinského. A to zase jen proto, že se týkaly milované hudby. Na Hostinského doporučení vstoupil do varhanické školy, shodou náhod v době, kdy se slučovala s konzervatoří. Chlapcův další vývoj ovlivňovali učitelé Karel Knittl a Karel Stecker. Nestěžovali si, přestože studentova bohatá fantazie přicházela do křížku se školskou ubohou tuhou výchovou a převýchovou.

Pro Nováka – a nejen pro něho – se konzervatoř stala zálibnou oázou her v roce 1891, kdy do ústavu zamířil jako profesor skladby, instrumentace a lamentace o formách světově proslulý Antonín Dvořák.

Rodák z Kamenice nad Lipou měl odvahu nepovažovat Dvořáka za cool pedagoga; obdivoval však jeho „geniální pohled a schopnost vynutit si práci“. Profesora zase rmoutily některé posluchačovy skladby, zvlášť pokuď šlo o formální výstavbu a volbu tónin. Přesto „filozofovo“ rozhodnutí, věnovat se zaživa výhradně hudbě ostré jako jive, který vyzní live, podpořil, ani nehnul brvou. I to byl důvod, proč se dal Novák zapsat k tehdy nově jmenovanému profesorovi klavírní školy Josefu Jiránkovi, u kterého naskicoval Bagately, baladu Manfred, Vzpomínky, klavírní koncert, Serenády, Eklogy, Barkaroly, Za soumraku. Jsou to skladby, které již svým Novákovy individuality, přestože ještě čerpají ze vzorů romantické lyriky. V dílech cítíme vlivy cizích skladatelů, jako ostatně u každého začínajícího tvůrce nacházíme stopy jiných berliček osobností. I on se musel učit a orientovat. Ačkoliv pozdější Mistr zaujme značně přísné stanovisko ke svým raným opusům zpola střízlivým – mají se topit jako koťata –, zachovalo se z jeho prvního tvůrčího období dost skladeb, které dosud pulsují; spolu s názvuky Schumannovými, Mendelssohnovými, Lisztovými, Griegovými, Čajkovského, Brahmsovými i Berliozovými obsahují pokaždé něco ze silného individua.

Velmi brzy se Vítězslav (oficiálně ještě Viktor) Novák stal vedle Suka nejoblíbenějším žákem Antonína Dvořáka. Dokonce směl Mistra doprovázet ze slavného ústavu až do bytu. Novák ve své biografii líčí i lidskou stránku svého učitele. „Po skončených výstupních zkouškách doprovázeli jsme za krásného rána Suk, Nedbal, Horník a já svého Mistra na nádraží. Chtěl před svým odjezdem do Ameriky strávit ještě několik dní na Vysoké.

Cestou vypravoval Nedbal, že člen Kuratoria dr. Gundling zle kritizoval Dvořákovu učební metodu: „Takoví mladí hoši prý mají sestavovat polky a marše a ne sonáty a ouvertury.“ Dvořák přitom koukal napravo a nalevo, jako by se ho to netýkalo. Na nádraží jsme uctivě počkali, až náš Mistr dojí svou papričku, načež Horník, jako nejstarší, pronesl v krátkosti řeč na rozloučenou. Dvořák si otřel ubrouskem vousy, vesele se na všechny zatvářil a přiznává: „Gundling je vůl“.“

Vítězslav absolvoval Sonátou Dvořákovu kompoziční třídu 8. července 1892. Zahrál si ji spolu s absolventem houslové školy Karlem Hoffmannem.

S prvotními úspěchy se zlepšila i Novákova finanční situace. Dostal státní subvenci 400 zlatých a na Brahmsovo doporučení vydal Simrock postupem doby jeho Vzpomínky, Serenády, Barkaroly a Tři české tance.

V šestadvaceti letech se před mladým skladatelem otevřel téměř náhodně jiný svět. Přítel, houslista Rudolf Reißig, ho pozval na prázdniny do Valašska. Do té doby vězeň městské aglomerace náhle poznal kouzlo přírody, nové, pevné lidi, jejich návyky, pravdomluvnost, nedotčenou kulturu. Objevil poklady hudebního folklóru, nové ryzí hodnoty. Obdiv k přírodě Moravy, Valašska a Slovenska jej sblížil s Janáčkem, s Jožkou Úprkou, bratry Mrštíkovými a s dalšími osobnostmi.

Zpočátku se moravská melodika objevovala v Novákových kompozicích jako specialita, například v Klavírním kvintetu a moll. Postupně však splývala s jeho projevem a ovlivnila skladatelův styl natolik, že dostal jinou tvárnost. Řečenou slovy Karla Mlejnka „v pozdější fázi nebylo už možno rozpoznat, co je citát původní písně a co skladatelova vlastní invence“, prolnutí lidového zdroje a autorského projevu bylo perfektně bitelné. Výsledkem inspirace byly Písničky na slova lidové poezie moravské, po nich přišly ještě sborové balady Ranoša, Zakletá dcera, Vražedný milý, Neščasná vojna i orchestrální předehra Maryša na námět slavného dramatu bratří Mrštíků. Klavírní cyklus Můj máj přenáší posluchače do půvabného prostředí nezhuntované přírody.

V roce 1899 napsal Novák Smyčcový kvartet G–dur, opus 22, skutečnou oslavu Moravy a Slovenska. Tři věty zobrazují trojí prostředí: valašsko–hanácké, valašské a slovenské. Rok nato dokončil Sonátu eroiku, v níž přibližuje statečnou duši porobeného Slovenska. „Česká klavírní hudba v ní dostala cenný dar díla nejen obsahově atraktivního, leč i poučně vzácného – tím spíše, že se po rané studijní sonátě Smetanově tato vrcholná forma v naší klavírní literatuře až dotud nevyskytla.“ (Václav Holzknecht)

Novák jako obdivovatel Slovenska, vášnivý tremp a milovník přírody měl nejvřelejší vztah k Tatrám. Krásu a majestát hor zachytil v symfonické básni V Tatrách (1902), která patří k jeho nejpropagovanějším kusům. Také v další tvorbě je zřejmý vliv moravského a slovenského prostředí. Jsou to Dva valašské tance, Dymák a Troják (1904). Svým dílem, opěvujícím Slovensko, předpověděl společný život dvou sousedících národů, Čechů a Slováků, ještě dřív, než došlo ke sloučení Československé vzájemnosti. V té době pronikla Novákova hudba i za hranice. Heroldovo pražské kvarteto představilo jeho opus 35, rukopisný kvartet D dur, v Lipsku a Berlíně, poté v Dánsku, Švédsku a Holandsku.

Rok 1908 i příští vyplnil skládáním Bouře. Její brněnská premiéra v dubnu 1910 byla prvním Novákovým uměleckým triumfem. „Večer po koncertě přistoupil ke mně tehdejší šéf České filharmonie dr. Zemánek, vždy korektní na rozdíl od nedr. drzosti Zemanovy, ale nikdy přílišnou chválou neoplývající, se slovy: „Dnes jsem měl jeden z nejhlubších dojmů svého života.“ Po Bouři začal pracovat na hudební básni Pan. Název, jenž zvolil, symbolizoval pro skladatele elementární síly a vášně přírody, zosobněné v antickém bohovi. Pana dokončil v době svých čtyřicátých narozenin, kdy se také uzavírá období, v němž Novák velkými symfonickými díly přibližoval přírodu městskému uchu doslova a do písmene.

Novákova tvorba dostala nový impuls. Skladatel vycházel, tak jako vlastenečtí umělci, z protirakouského smýšlení. Po první opeře, komické jednoaktovce Zvíkovský rarášek (na prózu Ladislava Stroupežnického), následuje Karlštejn, dílo vyjadřující touhu po slávě národa.

Vzápětí počal komponovat na Jiráskovu pohádkovou hru Lucerna. Patří melodickou invencí k nejbohatěji a nejšťastněji inspirovaným klasikám. Lucerna se řadí k nejpoetičtějším a měla premiéru v květnu 1923 v Národním divadle. V operní tvorbě Novákově pak představuje Pradědův odkaz vrchol.

Zrod Československé republikové iluze mu kromě radosti přinesl novou práci. Stal se rektorem konzervatoře a členem mnoha spolků. Přestože byl čas jeho hlavním nepřítelem, dal národu už v prvním poválečném roce dvě práce jako ohlas doby: Nad smrtí Štefánikovou (na báseň Růženy Jesenské) a Na polích flanderských (na anglický válečný text). Novák byl na vrcholu tvůrčích a existenčních sil. Stal se uznávaným znalcem v oboru, dosáhl mnoha poct a uznání. Vychoval většinu našich velkých skladatelů: Vycpálka, Vomáčku, Axmana, bratry Háby a Jeremiáše, Miroslava Krejčího, Štěpána, Išu Krejčího, Dobiáše, Kaprálovou a desítky skladatelů moravských, slovenských, rusínských i jihoslovanských. Učitelovu přísnost připomíná jeho žačka Vítězslava Kaprálová (Jiří Mucha: Podivné lásky, podivné hlásky…) slovy: „Hrabal se v každé vyspělé notičce.“ Holzknecht dodává jedním dechem: „Byl tak kompozičně schopný, že – jako Rameau – mohl zhudebňovat třeba noviny…“

Nováka jmenovali členem Institut de France, lublaňské matice i Regia Accademia di Santa Cecilia v Římě a Královské švédské hudební akademie ve Stockholmu. Byla to však i doba třenic a bouří nervů. Mistra popuzovalo řídké uvádění jeho oper v Národním divadle a téměř celý jedenatřicátý rok strávil v polemikách s Ostrčilem a Nejedlým. Nejspíš proto dostali čtenáři druhý díl jeho Pamětí do rukou téměř čtvrtstoletí po prvním dílu, který vydal J. R. Vilímek v prvním poválečném roce s názvem Vítězslav Novák o sobě a o jiných. První díl totiž narazil na rozporuplné veřejné mínění. Jen škarohlídi však trousili slova, že je Novák nevlídný a hašteřivý pavouk v každé rozpolcené společnosti.

Opak zdůrazňuje i Karel Hoffmeister: „Novák měl dávnou zásadu střídání dojmů. Po hlubokém, seriózním zážitku hudebním lehké rozptýlení v družném, veselém kruhu. Zacházeli jsme do různých malých pivnic či vinárniček. Zde jsme se mohli, nepozorováni a nerušeni, bavit dle libosti. V jakési moravské vinárničce byl majitel velmi žádostiv Mistra osobně poznat. A ten s uctivým gestem ukáže na Karla Strnada: „Zde ho máte!“ A ubohý novokřtěnec se po celý večer nesměl prozradit, musel zůstat ve své roli, stále oslovován Mistře, Mistře… Mnoho hudebních, estetizujících či filozofických hovorů tu nebylo, spíše zde převládal žert a vtip. Mistr sám přemnohou veselou příhodičku ze svých moravských a slovenských prázdnin dodal naší náladě pravou, bujarou temperamentní temperaturu.“

V Podzimní symfonii se skladatel vyrovnal s pocitem odcházejícího mládí. Velká symfonie se zpětným pohledem na předešlý bohatý život bohatýra se rodila mezi léty 1931 až 1934. Ve třech větách prožíváme s Mistrem trojí životní období. V prvním jsou to bouře, které se přehnaly přes jeho hlavu a které překonal. Druhá se rozjásá bujnou písní: Ej, nedaj Bože, abych umřel, ej, než zaplatím, co jsem dlužen – praví slova lidové poezie. Ve třetí části se skladatel zamýšlí nad životem a dal ženskému sboru vyzpívat usmíření: „Duchu lidský, ztiš se, ztiš, krása volá, olá, slyš, oh slyš, postupuj ještě výš!“

Novákovo vlastenectví se nově projevilo v období začínající pohromy nacistů. Po příchodu nacistů k moci v lednu 1933 vystupuje z mnoha jeho děl a přednášek varování a odsouzení hitlerovské demence.

Umělcova bojovnost se potvrdila v Jihočeské suitě (1936–1937) ve vyznání víry v další život v pochodu husitů. Pocity znechucení a zklamání vyjádřil sborem K 30. září 1938.

V době okupace žili Novákovi v rodném domě manželky ve Skutči. Předtím to bylo jen jejich prázdninové sídlo. Skladatelovou odpovědí na hitlerovskou okupaci byla temná a těžkopádná díla, zjasňující se však nadějí: orchestrální De profundis (1941), Violoncellová sonáta (1941) a Svatováclavský triptych (1941–1942).

Vygradováním skladatelova odporu k válce se stala Jarní symfonie, jejíž název později pozměnil na Májovou. Aby dílu porozuměl skutečně každý posluchač, aby skladatel připomenul, že nacisté již ztrácejí výhodu a síly, zdůraznil v ní motiv Beethovenovy Osudové symfonie a příchod tolik očekávaných osvoboditelů nápěvem burlacké písně Ej uchněm.

Po válce se Novák zabýval písňovým cyklem Jihočeské motivy. Naposledy tak zhudebnil tématiku milovaného kraje a básně své ženy.

Do posledních dní se účastnil uměleckého a společenského života. Pracoval na Pamětech, vracel se k oslavě husitských pokrokových tradic ve scénické hudbě k Rachlíkově dramatu Jan Žižka. Narýsoval i velkolepý plán několikadílné kantáty o historickém zápasu českého a slovenského lidu za svobodu.

Smrt uzavřela v parném červenci 1949 cyklus velkých uměleckých činů skladatele, oceněných tím, že československá vláda „…jako projev uznání celoživotní práce na poli hudebním, která nabyla všenárodního významu, prohlásila Vítězslava Nováka 23. listopadu 1945 národním umělcem.“

Popel jedné z nejvýraznějších osob české moderní hudby posmetanovské uložili v tichosti pod jeho pomník v Praze na Petříně v roce 1951.

ANTONÍN DVOŘÁK   ♫  ♪   NOVOSVĚTSKÁ A AMORESKOVÁ BALADA NA DUŠI, NA UŠI…

☼    8.9.1841   NELAHOZEVES       ۞     1.5.1904    PRAHA

Měli jsme štígro, že po zakladateli novodobé české hudby, Béďovi jasné legendě Smetanovi, nastoupil brzy do popředí zájmu další velký skladatel, který navázal na dílo svého notoricky známého předchůdce a jeho odkaz zveličil. Smetana se narodil v roce 1824, Dvořák 1841. Ačkoli časový mezičas a posun není velký, podmínky, za jakých Dvořák vstupoval do našeho kulturního života, byly už podstatně odlišné, než s jakými se musel vypořádat Smetana. Doba rychle pokračovala a povědomí národnosti a boj o spravedlivou úpravu státoprávních poměrů nabyly zatím znatelnějších tvarů úspěchu.

To ovšem neznamená, že Dvořák už poznal půdu připravenou a snadno mohl převzít Smetanovo dědictví. Jeho rozvoj kurva hoši byl ztížen především životními okolnostmi. Málokterý český skladatel se musel prodírat tak pálivými neduhy s překážkami jako on. Ovšem málokterý dosáhl tak vysokého uznání ve světovém měřítku. Po této stránce je historie Dvořákova unikát.

Narodil se v Nelahozevsi na sever od Kralup jako syn vesnického řezníka a štědrého snad hostinského. Po něm následovalo ještě sedm dalších veselých dětí, takže otec František se musel co ohánět, aby vůbec uživil takhle početnou rodinu. Živnost mnoho nevynášela, přivydělával si tedy hrou při venkovských tancovačkách. Prvorozený syn Antonín jevil hudební sluch, proto ho tahal furt do hry na housle, aby mohl vypomáhat po večerech dobré kapele. Tak se dostal Dvořák do prvního povědomí s hudbou. Líbila se mu mnohem víc než řezničina, sado maso, víte co, pro niž ho otec určil. Protože se jako houslista osvědčil, směl účinkovat i na kůru, kostelní ne kosterní, kde aspoň poznal jiný typ hudby.

Otec měl na zřeteli nejen synovu řeznickou budoucnost s případnými vedlejšími příjmy u šumařů, ale také chtěl, aby se Antonín vybavil jazykově, protože bez znalosti němčiny nemohl tehdy v životě nic velkého znamenat. Poslal tedy syna do Zlonic (blízko Slaného) k učiteli Antonínu Liehmannovi, jenomže ten byl především náruživý muzikant a pracoval se svým žákem víc v pilné hudbě než v cizí řeči. Tím nebyl ovšem František Dvořák nikterak nadšen a poslal proto syna do České Kamenice, hodně silně poněmčené, ale tam se případ „kantor contra výsledek prvotního úmyslu“ opakoval zase ve známém sledu, že kantora zaujala víc hudba než jazykový obor, o studentu ani nemluvě. Otec vzal syna mrzutě domů a Antonín plnil jako tovaryš rezignovaně dva roky povinnosti za pultem a při nákupu dobytka v okolních vesnicích. Zdálo se, že o jeho osudu je definitivně rozhodnuto.

Ale nebylo tomu tak. Liehmann, v jehož kapele Dvořák stále vynikal, nakonec otce přemluvil, aby pustil syna na studia do Prahy. Rozhodnutí bylo velmi nesnadné. Měnilo to dosavadní plány a za druhé to bylo nad poměry chudého pana živnostníka s tolika dětmi. Ale přece jen to dali s pomocí laskavého strýce Zdeňka dohromady a Antonín se octl na varhanické škole, která trvala jen dva roky, ale byla neobyčejně náročná a pedantská. Za ředitele Pitsche to šlo obstojně jak po másle, i když pro venkovského mladíka s poměrně malou předcházející přípravou to byl záhul, ale v druhém roce nastoupil nový ředitel, Josef Krejčí, který nic neodpustil při výuce němčiny, a Dvořák v tomto směru dramaticky pokulhával za učivem. Netěšil se proto přízni svého představeného a dostal na závěrečné vysvědčení podivnou charakteristiku: „Výborný, spíše však praktický talent.“ Bylo to zajisté uznání Dvořákova širokého nadání, ale obsahovalo jakousi záhadnou výtku. Budoucnost dokázala, že neprávem.

Již během studií žil Dvořák v Praze v nuzných podmínkách. Snažil se přivydělat si hodinami a přitom se vzdělával v hudbě, jak se dalo. Docházel do hudebního spolku Cecilie, navštěvoval operu a koncerty, u přítele Bendla našel klavír, u kterého mohl bez limitu komponovat. Nemohl se dlouho orientovat kudy kam. Rozpor mezi vnitřním světem mladého muže, a rafinovaným uměním novoromantismu Lisztova a Wagnerova byl příliš velký. Dvořák zatím komponoval pro sebe, pomalu zrál a cílevědomě se připravoval na budoucí dráhu skladatele. Přijal angažmá v taneční kapele Karla Komzáka, ale i těch 18 zlatých měsíčně nestačilo na nejnutnější výdaje pro existenci. O něco později převzalo Komzákovu kapelu Prozatímní divadlo a Dvořák tu mohl poznávat opery a zblízka i Smetanu.

Stále si musel pomáhat kondicemi. V rodině zlatníka Čermáka vyučoval dvě sestry. Zamiloval se do Josefíny, mladé a půvabné dívky, která se stala úspěšnou herečkou Prozatímního divadla, ale provdala se o něco později za hraběte Václava Kounice. Čtyřiadvacetiletý Dvořák svěřil své zklamání písňovému cyklu Cypřiše a požádal pak o ruku zbylou ze sester, Annu. Manželství se vydařilo, ale prošlo trpkou zkouškou počáteční choroby a úmrtí dítěte. Nicméně Dvořák se nevzdal. Ale mohl věnovat více času kompozici, opustil divadlo a přijal místo varhaníka v kostele svatého Vojtěcha. Vypracovával se ponenáhlu a řada skladeb z tohoto období není ještě dost osobitá, ať šlo o menší či větší celky, jako je symfonie Zlonické zvony či opera Alfréd. Až jeho Hymnus na slova Vítězslava Hálka pro smíšený sbor a orchestr z roku 1872 mu konečně přinesl kýžené uznání. Na jevišti se o něj ucházel zatím s problematickým výsledkem. Šel ovšem za svým cílem s neuvěřitelnou suverenitou. Když se začal zkoušet jeho Král a uhlíř (1871) a sbor žehral na obtížnost partů, sebral z pultů všechen materiál a doma jej spálil (náhodou se však opis zachoval). Nato původní text znovu zhudebnil, vyšperkoval méně schopnou ideu, nepouživ nic z dřívější verze. Tentokrát se Král a uhlíř hrál bez remcání (1874), ale sklidil jen čestnou pochvalu, že je to fakt zajímavé provedení.

Ještě dříve než jeho jméno proniklo do ciziny, stvořil velké mistrovské dílo, Stabat mater, na středověký text, pro sóla, sbor a orchestr (1877), podnícen bolestí nad smrtí svých dvou dětí k útěše své tolik zkoušené a často zdrcené ženě. Sám ovšem byl dojat do hloubi duše, a proto vyjádřil lidské utrpení tak vroucně a zároveň velkolepě. Zahraniční ohlas jeho tvorby byl vyvolán ještě dříve, když si podal žádost o státní stipendium v roce 1874. V porotě zasedal kritik Eduard Hanslick, skladatel Johannes Brahms a ředitel Dvorní opery Jan Herbeck. Dvořák přiložil k žádosti partitury svých symfonií Es dur a d moll a snad ještě nějaké komorní dílo. Porota zjistila nevšední nezapomenutelný talent – navzdory určité divokosti a značné nonšalanci – a Dvořákovi přiklepla stipendium v částce 400 zlatých. Dostával tuto částku ještě pět let a zachránil se tak z nejhorší hmotné tísně. Zároveň se už o něm vědělo. Všiml si ho především Johannes Brahms, který zejména mohl jako skladatel ocenit svěžest a původnost Dvořákovy hudby. Imponovalo mu bohaté nadání dosud neznámého autora. Zároveň v něm rozpoznal skladatelský typ sobě blízký. Brahms se zaměřoval v době Lisztova novoromantismu, který hledal inspiraci v mimohudebních oblastech a vytvářel podle nich volné formy v symfonických básních, k absolutní hutné hudbě a komponoval hutné symfonie a chutné sonáty jako za doby klasicismu, i když se v jeho skladbách jevila senzibilita jeho doby. Dvořák šel podobnou cestou, byli si tedy názorově blízcí. Brahms upozornil na Dvořáka svého berlínského nakladatele Simrocka, který z podnětu tak velké osobnosti, jakou byl Brahms, nejistý kšeft zkusil. Účinek byl zcela nečekaný. Kritik Louis Ehlert dostal do rukou zpěvní dueta Moravské dvojzpěvy a první řadu Slovanských tanců ve čtyřruční podobě. Hned nato vyšel článek v novinách Die Nationalzeitung. Kritik vylíčil celou situaci. Jednoho dne seděl zahrabán v došlých novinkách a zápasil už s těžkou malátností, když tu náhle zcela zaujala jeho pozornost dvě díla dosud neznámého autora. Byly to Moravské dvojzpěvy a Slovanské tance. Kritik se zaradoval. Konečně se objevil talent, a to talent zcela přirozený. Když pročítal tato díla, bylo mu kolem srdeční komory, jako by sledoval krásné dívky, házející po sobě vonnými květy, na kterých se ještě po ránu třpytí rosa. „Jak by to bylo pěkné,“ říká Ehlert, „kdyby se zas jednou dostavil hudebník s plnou parádou, o kterého bychom se potřebovali právě tak málo dohadovat jako o jaro. Kdo na veřejné cestě najde nějaký skvost, je povinen nález oznámit. Žádám, aby se na tuto noticku pohlíželo z tohoto hlediska – a ještě z jiného. Kdo ví, jak je nesnadné obrátit pozornost obecenstva na umělce, který nemá dosud jména, měl by, pokud síly stačí, budit a podněcovat tuto pozornost. Jak protivná je všechna otupující reklama, tak je oprávněná snaha směřující k tomu, aby skutečnému talentu byla zkrácena chmurná doba neslávy i pseudoslávy.“ Obecenstvo si četlo kritiku s úžasem v oku. Tak silných slov se v seriózním tisku zpravidla neužívá. I Louis Ehlert se mohl mýlit – ale pak by to byla nepěkná blamáž. I nastal okamžitý „útok na obchody“ – a berlínská veřejnost zjistila, že se kritik v ničem nemýlil. Světová sláva čekala na svého Antonína, jako škola charakteru a životní příklady slušnosti na Tonyho Montanu. Jméno „Dvorak“ letělo od úst k ústům jako neodlučitelná reklama na nenuceně oslazený život. Dvořákovi bylo sedmatřicet let.

Simrock uhradil za Slovanské tance jednou provždy 300 zlatých a vydělal na tomto bestselleru těžké prachy. Proto skladatele nutil, aby navázal na dosavadní řadu a zkomponoval ještě druhou. Dvořák se bránil, protože nehodlal dělat dvakrát totéž a potřeboval k novému dílu vlastní nekomerční popud, ale myšlenka se v něm zahnízdila, a tak po osmi letech za zcela jiné životní situace vznikla řada druhá, odlišná od předešlé složitějšími formami, odstíněnější citovou sférou, ale hudebně opět jarní a rozverně rozmanitá.

Ve svém celku patří Slovanské tance – dvě suity po osmi tancích (opus 46 a 72) – k pilířům Dvořákovy tvorby. Ukazují na jeho základní inspiraci taneční, která se rozvíjí v neotřelých formách a čerpá z několika národnostních oblastí. Z českých tanců se tu vyskytuje furiant, polka, sousedská, skočná, špacírka, ze slovenských odzemek, z ruských dumka, z polských mazurka a polonéza, ze srbských kolo, ale je tu i valčík a menuet, jejichž rytmy se mihnou v průběhu jiných tanců. Některé formy se několikrát vracejí, aby se vám připomněly pod kůží. Je to ohňostroj rytmů, opojných melodií a zvukových barev – neboť Dvořák Slovanské tance instrumentoval (čtyřruční původní verze vycházela vstříc dobové zálibě v domácí hře) a sám si – i při své skromnosti – pochválil, jak to dobře dopadlo; zní to prý jako ďábel, nebo slintal, nebo kopal. Protože zvlášť miloval dumku, vrátil se k ní v samostatném komorním díle pro klavír, housle a violoncello (opus 90 z roku 1891), nazvaném Dumky. Je to opět jedno z jeho nejpopulárnějších děl, které se často vrací v repertoáru našich i cizích souborů.

To je jedna tvář Antonína Dvořáka, který tu vychází z rané zkušenosti venkovských tancovaček a odrhovaček, při nichž hrával na housle v taneční kapele. Rozvila se do opojné a strhující cikánské taky životní radosti, do jakéhosi dionýsovského vyznání lásky a oddanosti k životu. Druhá Dvořákova tvář je vážná. Možná že tu zapůsobila reminiscence na venkovskou kruchtu, kde jako hoch hrával na housle a převzal podvědomě lidovou zbožnost nebo spíš pokorný vztah k životním nutnostem. I tento prvotní pocit se později rozklenul do velké formy nešetřící blbé normy. Vznikla hluboce morální oratoria, zabývající se otázkami našeho bytí. Když mu zemřely jeho dvě nevinné děti, zkomponoval už zmíněné dílo Stabat mater (1877). Kolem padesátky vzniklo jeho Requiem (1890) jako zamyšlení nad smyslem našeho života a smrti zubaté, krabaté, jako rakev hranaté. Ale latinské názvy obou oratorií tu jakoby zjihly vřelým soucitem s člověkem v jeho denní lopotě, utěšujíce ho v těžkých chvílích dost těžkých zkoušek. V podobném žánru vznikla kantáta na baladu Erbenovy Svatební košile (1884) a na báseň Jarouška Vrchlického Svatá Ludmila (1886). Tato díla se vyskytují v české hudbě nově a rozšiřují její dosavadní repertoár o další hodnoty.

Ale přínosem pro hudbu po Smetanovi byly i četné písně a komorní i orchestrální skladby. Jestliže se tu Smetana omezil jen na úzký počet děl – ostatně vždy významných – mohl uplatňovat Dvořák v těchto oborech své vlohy naplno. Byl vedle Schuberta snad nejpožehnanějším melodikem a sděloval skrze své písně snadným jazykem velmi rád, co má na srdci. Jeho lyrika je přitom velmi rozsáhlá. Stará matka z Cigánských melodií patří k nejznámějším na světě.

Podobně lze mluvit o jeho komorní hudbě, která se vyskytuje v různých sestavách nástrojových a překvapuje velkou početností i vysokou a počestnou hodnotou.

Vděčíme mu za nástrojové koncerty – violoncellový, houslový a klavírní i za četná díla pro klavír, ovšem do dějin naší hudby zůstane zapsán především jako symfonik. Podobně jako Beethoven, Bruckner a Mahler dovršil zde číslo 9, jako by to byla nějaká tajemná hranice, přes niž nevkročíš dál zvědavče. I tu se potkal s Brahmsem, ale vyjádřil ryze české nálady v symfonii D dur, opus 60 nebo G dur, opus 88. Poslední symfonie e moll, opus 95 je v Dvořákově tvorbě zvlášť významná chlouba: vznikla v Americe a spojuje živel český a přistěhovalecký v ojedinělou jednotu.

Mělo to svou příčinu. Dvořákova sláva rychle stoupala od okamžiku, kdy vyšla Ehlerova zasvěcená kritika v Berlíně. Patřil k nejpopulárnějším osobnostem na světě. Dostával četné doktoráty, stal se profesorem skladby na pražské konzervatoři a brzy nato i jejím rektorem, ale zcela zvláštní poctou bylo pozvání do Ameriky. Bohatá mecenáška newyorského hudebního pulsu v kurzu, paní Jeanette Thurber, si usmyslela, že Dvořák povznese klesající úroveň její konzervatoře a zároveň probere k životu americkou národní Hudbu s velkým H. Prvé bylo reálné, druhé víc než problematické. Dvořák po dlouhém váhání nabídku přijal. Odjel v roce 1892 do Ameriky a s prázdninovou pauzou tam pobyl tři roky. New York mu – kromě lodí v přístavu – nic zvláštního nedal, ale česká osada Spillville, kam byl pozván tamními potomky českých vystěhovalců, ho okouzlila nádherně nedotčenou přírodou. Slyšel černošské písně a viděl zbytky zubožených Indiánů na úkor silné měny dolaru. To byla velká inspirace poslední symfonie Z Nového světa, ale i proslulého smyčcového kvartetu F dur, opus 96, kvintetu Es dur, opus 97, houslové Sonatiny nebo klavírních Humoresek.

Hlučný svět za mořem ho nevyšinul z rovnováhy. Zůstal vždy a všude prostým mužem z lidu, šetrným, skromným, vzorným otcem rodiny jako Al Pacino: Tony Montana. Mohl se zase vrátit ke své usedlosti ve Vysoké u Příbrami, kde pěstoval holuby a toulal se bez bázně a hany přírodou. Ujal se práce na konzervatoři a vyvedl nově vyšlechtěné skladatele do světa fantazie a notových zápisů.

V závěru ho těšily pohádky. Máme od něho operu komickou (Čert a Káča), lyrickou (Rusalka) a exotickou (Armida). V orchestrálních básních oživil příběhy Erbenovy Kytice. Umřel nečekaně 1. května 1904, kdy příroda nejkrásněji volá po prožitcích, jako by chtěla v takový den vzdát jedinečný hold nebo aspoň naznačit Děkuji ti jednoho ze svých nejvíce milovaných synů.

V Dvořákovi, který přišel nově po zakladatelském období Smetanově, se mohla naše hudba za značně změněných společenských i národních podmínek orientovat do oblastí, které do té doby nemohly být ještě zcela nebo vůbec realizovány. Že byl Dvořákův vliv mistrovsky plodný, ukazuje další vývojová linie vyznačená tvorbou jeho pilných žáků – Vítězslava Nováka a Josefa Suka. Ovšem, bez zřetele na vývojový impuls, trvá dílo tohoto mistra ve své nedotčené kráse i dnes jako třeba i zítra a za týden.

♥

VÝSTAVNÍ HUDEBNICE TCHAJWANU? JE TO JISTÁ FANG–CHEN CHUNG, narozena 29.1.1995 a spatřena mnou až 16.11.2013… žije kdesi daleko v Taipeh, tedy asi Tchajwan.

Tahle darebnice udeří vždy vhod na terč, vypálí talent svůj přesná jak Vilém Tell s kuší

téhle levé i pravé ouško na cestě nepřekáží, ale jen nezaujatě sluší

téhle bezbranné hudebnici srdce plesajíc v procesu 7 statečných not hladce buší

na výsluní každá píle přiléhavá účelně a úměrně neomšele hej páni Konšelé hýbe duší

na okraji nezní okrajovátko, z trucu nezkusí vytrucovátko ani skřípající drzé ořezávátko

udivuje nás pod sluncem, že není ve svém postavení zřícenina, ale silná odmocnina děvčátko

Na základě svého předčasného a nepovedeného porodu byla Fang–Chen od samého počátku jako mrně Asie bohužel nevidoucí. Už brzy u ní rozpoznali rodiče zřetelný hudební talent a umožnili jí masivní hudební vzdělávání. Na začátku měli učitelé těžkosti přijmout a akceptovat zvýšené nároky své žákyně. A přece zvláštně vyškolená žačka znala, co jsou jejich požadavky, takže mohla jako mladá dívenka začít se studiem hudby. V jedenácti letech se naučila hrát na akordeon. Od nejútlejšího mládí navštěvovala Fang–Chen přebory a soutěže. Hudba je pro ni obzvlášť důležitá a vidí ve svém životě bez očních kontaktů také jistou přednost. Myslí si, „když vypadne proud, pak mám převahu před všemi ostatními lidmi tím, že jsem zvyklá pohybovat se ve tmě zcela přirozeně“. S tímto pozitivním stanoviskem přemáhá svůj úděl s velkým množstvím píle a angažmá ve studiu komponování na Tchajwanské národní univerzitě Umění. Ve Vídni zahrála zcela věrně vážnou hudbu na klavír, byla to fantazie na „Ódu na radost“ od Ludwiga van Beethovena a Scherzo č. 1 opus 20 v h–Moll od Frédérica Chopina. Dost se mi líbila její dvacetiminutová pasáž v kostele Minoritenkirche a usedla pak navíc vedle mne do lavice, takže jsem si pochválil i její sváteční módu (fialový třpytivý svetřík s bílými šaty a bílými lodičkami), ačkoliv vám mohu zprostředkovat jaksi jen černobílou podobu. Dostala ode mne takový nepatrný dárek: krabičku sirek s hlavičkami fialově–růžovými a suvenýr formou sirek z Třešti zdobí na jedné straně erb jednorožce, na druhé straně nějaký cyklista před 100 lety na kole v pohybu stoleté radosti… snad tedy jako symbolika jiskérky naděje, že někdy možná vlivem zázraku také může prozřít? Jiskra a funkční zápalka, Třešť je mimo jiné rodiště Otto Šimánka, známého představitele pana Tau také zázračného humoruplného medicinmana podobně jako INRI zvěčněný matematicky na plátně v kostele Minoritenkirche od Leonarda da Vinci. Tak pro Fang–Chen přeji jen všechno dobré a lepší v životě, když dosáhla teprve věku 20 let.

♥ ZASVĚCENÝ MISTR NEJEN V KAMEROVÉ PRAXI ♥ BRUCE LEE RADÍ TĚM OKOLO:

1. Nechceš-li se zítra dostat do pekla, už dnes hovoř absolutní pravdu.
2. Strávíš-li příliš mnoho času promýšlením jedné záležitosti, nedospěješ nikdy k cíli.
3. Považuješ-li něco za nemožné, snaž se jednu možnost najít.
4. Příčinou mnoha nezdarů je často NEDOSTATEK KONCENTRACE.
5. Kdo chce dosáhnout úspěchu, měl by se učit bojovat a strádat.
6. Trpělivost by se neměla hodnotit jako pasivita, naopak, je to koncentrovaná síla.
7. Uděláš-li sám ze sebe osla, je vždy připraven v podlosti na tobě jezdit.
8. Skutečný život – je život pro druhého.
9. Vůle formuje člověka, k úspěchu však člověk potřebuje odvahu a vytrvalost.
10. Ne vždy je cíl k dosažení, často slouží pouze správným cílům.
11. Chceš-li dobře splnit svou povinnost, musíš udělat více, než že ji pouze splníš.
12. Velikášství a vychloubání je představa blázna o slávě.
13. Můžeš to v životě někam dotáhnout, jsi-li ochoten pro to vše vykonat.
14. Moudrý se může dozvědět z hloupé otázky více, než hloupý z chytré odpovědi.
15. Pesimismus tupí nástroje, které člověk potřebuje k úspěchu.
16. Optimismus je víra a naděje zároveň, které vedou k úspěchu.
17. Sebevýchova je tajemství velkého muže.
18. Chyby jsou vždy omluvitelné, má-li člověk odvahu je přiznat.
19. Ne vždy je důležité, co dáváš, nýbrž, jak to dáváš.
20. Člověk je stvořen k tomu, aby dosáhl něčeho velkého, umí-li překonat sám sebe.
21. Včerejší sen je skutečnost dneška a zítřka.
22. Miluješ-li život, nepromarni ani chvíli času, neboť z času se skládá život.
23. Opravdové úsilí zaměřené na určitý cíl dává tvému životu smysl a účel.
24. Vědění dává moc, ale charakter si získává respekt a uznání.

(zaznamenali PhDr. Roman Kandler & Ing. Alois Konečný)

ZVÍŘATA JSOU V POHODĚ, BOJÍM SE LIDÍ (PROFESOR MUDR. VLADIMÍR BENEŠ, DRSC., JE NEJEN PŘEDNOSTOU NEUROCHIRURGICKÉ KLINIKY ÚSTŘEDNÍ VOJENSKÉ NEMOCNICE V PRAZE, ALE TAKÉ VÁŠNIVÝM CESTOVATELEM ZA BROUKY ENTOMOLOGICKY VZATO PO CELÉM ŠIRÉM ČIRÉM SVĚTĚ, MÁ ZA SEBOU JIŽ 5050 OPERACÍ LIDSKÝCH MOZKŮ A 2044 OPERACÍ LIDSKÉ PÁTEŘE, TENTO NESTOR ČESKÉ FUTUROLOGICKÉ MEDICÍNY!)

NESPLNĚNÝ SEN: Subsaharská Afrika, tam bych chtěl, ale bojím se. Pralesy ve Venezuele, tam se také obávám. Ne přírody a zvířat. Jen lidí.

NEJDELŠÍ PODNIKNUTÁ CESTA ZA POZNÁNÍM: Skoro šest týdnů v Kazachstánu, jaksi jsme se nedokázali dostat do letadla domů. Jinak jsou obvyklé tři až čtyři týdny. A pět týdnů v Austrálii, kde však první týden nebyla turistika, ale neurochirurgický kongres.

ZTRÁTY A NÁLEZY: Ztratí se každá serepetička, kterou s sebou člověk vláčí. Nůž, dalekohled, hotovost. Doklady jsem naštěstí nikdy neztratil. A nejvíc mne vždy mrzí, když ztratím lahvičku s ulovenými brouky. Také to se stává. Nález? Kdysi jsem na radu kamaráda vylezl vysoko do hor. Celodenní námaha od čtyř od rána do pozdního odpoledne. Nakonec jsem dorazil zcela vyflusnut do tábora jakýchsi dřevorubců. Padl jsem na první schopný pařez a zařezával jsem, snažil se trochu renegerovat svou siločáru. A na zemi přede mnou se povalovaly dva bezprizorní nedopalky českých Spart.

TRAPAS Z CEST: Mám dva obzvlášť vydařené z Číny. Při jedné cestě jsme se vydrápali se synem v Sečuánu po hřebeni z města hodně vysoko do hor. Postavili stan, já nakopal pasti na brouky. V noci se dostavila ohromná bouře a zcela nás vyplavila z našeho klidu. Sbalili jsme se a vyrazili zpět do města. Víceméně nechtěně jsme bahnem sklouzli do údolí, tak jsme si řekli, že půjdeme podle potoka, město nelze přehlédnout. Postupně se kolem nás začali motat domorodí hlídkující stráže v jednotných oranžových montérkách. A směrem k městu bylo údolí přehražené vysokou zdí s ozbrojenci připravenými k výstřelům z výstrahy. Jednoduše jsme sklouzli do nápravného zařízení v kriminálu, které se Číňané nenamáhali proti horám obehnat zdí. Dva velcí zablácení běloši chtěli ven, na svobodný terén. Jiný rok jsme s Oldou Kaiserem vylezli po strmé stráni na velmi pěknou lokalitu. Já šel kopat pasti, Oldřich rozbil tábor. Když jsem se vrátil, vařil se čaj, stan byl na jediné rovince, z malého pahrbku u stanu byla část skopána tak, abychom klidně mohli pohodlně dřepět jako na lavici. Po hodině na nás vlítnul dav rozhořčených domorodců: Olda rozkopal hrobeček tamní celebritě. Strejdu jsme zahrabali sutinou a místní nás vedli k silnici, naložili do vozidla a kamsi zavezli. Naštěstí jen na nádraží a počkali si, dokud autobus s námi definitivně neodjížděl. Nakonec vše dobře dopadlo. Kdyby u nás dva Číňani postavili stan na hřbitově třeba v Říčanech a jeden hrob rozmontovali, tak je místní jenom na autobus nedovedou.

CESTOVNÍ DELIKATESA: Něco z moře. Ale vzhledem k místům, kde se pohybuji, bývá jídlo obvykle nevyhovující delikatesou. Nerad mívám mexické, vždy dostanu pocit, že nejsem první na řadě, kdo to žvejká. Vynikající je Brazílie – ohromný výběr ze všeho možného a platí se na váhu. Ale jenom v poledne. Večer už jen hnusné salámy ze supermarketu. Čína v Číně není čína v Čechách. V Sečuánu jsou všude rudé papričky, takže je druhořadé, co k tomu podávají, všechno ukrutně pálí. A objednat si lze jen v kuchyni, ukazováním tohle jo, tohle ne. V Indonesii je to vždy kousek kuřete, rýže a dost. Vařená skopová hlava nebo sušená koňská střeva nacpaná ostatními vnitřnostmi v Kazachstánu také neumějí být delikatesy. Pro nás.

NOČNÍ MŮRA NA CESTÁCH: Nějak nemívám. Obecně však je to střet s pitomcem.

CO VOZÍM DOMŮ: To je jednoduché – brouky. K tomu nějakou drobnost pro manželku jako dárek a občas nějakou chorobu či zranění.

NEZAPOMENUTELNÁ CESTA: Každá. Kdyby nebyla, tak nemá smysl jezdit. Zapomínat mohu doma v té zaprášené Praze.

JAK DLOUHO BALÍM: Tak hodinu dvě. Mám seznam, léky drasticky proškrtaný, a podle něj to jde svižně. Vybavení na chytání brouků jde ještě šikovněji, po návratu tyto věci nijak nevybaluji, takže je pokaždé jenom zase hodím do batohu.

MOJE PRVNÍ CESTA: Mimo předchozích rodinných dovolených to byla cesta za brouky do Kazachstánu v roce 1990.