…zbojník, Juro Jánošik, jinými slovy Jiří Janoušek:

SMYSL VĚTY TÁZACÍ:

Dítě položí denně dejme tomu až tři kila otázek.

Rojení otazníků není samoúčelné. Zvídavostí si otevíráme svět. Od okamžiku, kdy jsme zjistili třeba, že každý pozorovací předmět má svou ustálenou akustickou značku, ptali jsme se nad dalšími objevovanými předměty „co to je, vesmíre, velký vezíre?“ Zabydlovali jsme své okolí konkrétními přehršlemi výraziva. Pak jsme se začali podivovat rozličným vztahům pojmenovaných předmětů a lidí. Až jsme dospěli k nutné otázce „proč?“.

Rodiče jsou leckdy nad touto otázkou bezradní. Konečně, zkuste odpovědět na dotaz, proč je voda mokrá.

Proč bacil přepere tygra indického?

Na pouti k dospělosti vyřkneme na tisíce otázek a otázeček.

Později zaznamenává statistika (suchá nuda) otazníků viditelný pokles, je to jako s erekcí, takovou otázkovou.

Proč?

Někdo se začne za své otázky stydět a červenat. Obává se totiž, aby nevypadal nevhod naivně. U každé otázky váhá, zda je na místě nebo není trefná. A nakonec ji raději ani vůbec nepoloží zbožňované osůbce na tělo, či na férovku. Jiný se vlastních otázek zalekne, v úzkosti, že odpověď by značně mohla být až zneklidňující třetího stupně. Jsou taky lidé, kteří se přestanou ptát proto, jelikož se domnívají, že už mají všechno vyluštěné a přečtené, že je nemůže jen tak něco zase zhurta překvapit.

Zbojník Jirka Janoušek ej kej ej Juro Jánošik zůstal trvale malým dítětem.

Uchoval si trvalou hladinu zvědavosti v krvi, která reportéra MLADÉHO SVĚTA činí reportérem MLADŠÍHO VYDÁNÍ SVĚTA. Hladinu takové zvědavosti, která je vlastní vědcům, filozofům, umělcům, detektivním špiónům, novinářům, kosmonautům a v neposlední řadě i potápěčům v Rudém moři s dobrou vazbou a zkušeností na nejednu Egyptskou cestovní agenturu, tedy i nefilmovým krasobruslařům a zfilmovaným kaskadérům.

Reportér Janoušek svojí čtivé mládeži prostě a jasně umožňuje nazřít do cizích životů. A my tu nacházíme dílky životů vlastních. Výhonky našeho usilování, snů, radostí, potíží a váhání bez bázně a hany. Autor prolamuje umělou bariéru mezi každým z nás a hvězdami, s nimiž zabředne co chvíli do hovoru. Hráz pošetilou, která má na svědomí spoustu nedorozumění a jaksi blbou náladu za pěkného úřadujícího počasí tam venku.

Jirka Janoušek však není jen jakýmsi mechanickým tlumočníkem mezi námi a hvězdami. Klade otázky podstatnější – otázky po smyslu sympatického konání.

Reportér se tu nepřihřívá na lesku hvězd. Nedostává se ani do opačné křeče, kdy novinář (který zamlada neuspěl v soutěži „Hledáme nové slibné talenty“) léčí svůj vlastní mindrák tím, že chce v rozhovoru dostat známého zpěváka na kolena.

Janoušek mluví s hvězdami jako rovný s rovnými, a proto v nich nachází obyčejné lidi. Význam tohoto prospektorství je nemalý. Vždyť tisk, rozhlas, televize nás stále častěji seznamují s nadprůměrněji odvedenými výkony v nejrůznějších oblastech lidské činnosti. Zvláště mladý čtenář, posluchač a bystrozraký divák si bezděky klade otázku, co je to za bytosti, že dospěly k takovým výsledkům tak neopotřebováni? Jsou vůbec z masa a kostí, nebo z filmů dalšího George, Lucase: Star Wars takové hvězdy?

Jaká byla jejich cesta k úspěchu? Dalo by se v jejich životní dráze najít nějaké obecnější poučení, vhodné pro toho, kdo teprve začíná? Aby nedošlo k omylu, ta cesta začínající nemusí ani v nejmenším směřovat k trofeji Zlatého slavíka. Právě tak to může být cesta mladého lékaře, který pátrá po vlastnostech a postojích nezbytných k tomu, aby svoji zamýšlenou cestu vůbec zvládl.

Může takovou cestu vůbec člověk s deseti prsty ujít sám? Co když ztratí směr a místo na jih zamíří na sever? S kým se vydat na cestu? A otázka nejpalčivější: vím opravdu, proč chci dojít?

Ujasnění těchto pohledů v krasohledu obyčejných dní budoucích je pro naši životní dráhu secsakra stejně důležité, jako to bylo pro kteroukoliv z hvězd. Podobně jako schopnost unést neúspěch. Jako schopnost unést úspěch a zůstat pěkně při zemi.

Zjistíme-li, že hvězdy jsou pozemského charakteru, jejich hodnota se nemění; naše odpovědnost vůči našim vlastním výsledkům však narůstá. Jsme-li i my z masa a rozšafných kostí, máme přece taky možnost dosáhnout ve svém oboru něčeho velkolepě nadprůměrného, je to tak, George Lucasi v Hollywoodu?

Nikdo nám ovšem nemůže poskytnout úplný itinerář na podobnou cestu. Už proto, že Mona Lisa namalovaná podruhé by nebyla Monou Lisou, nýbrž jen opakovaným vtipem.

Poselství Janouškových rozhovorů spočívá právě v celkové kvalitě hlášení, sdělení, magického sblížení myšlenky a krásně půvabné čtenářky. Celistvost dialogu pak v některých případech umožňuje dokonce i zpovídanému individuu, aby v zrcadle dialogu dohlédl vlastních obrysových linek. Aby formuloval svůj postoj k některým dotazům, které by si sám nikdy nepoložil, ale které jsou přesto (nebo právě proto) důležité. Řečeno příměrem z úvahy takového Vladimíra Neffa:

„Můj přítel se mne ptá, co to je ta Einsteinova teorie relativity. Když je výklad u konce, přítelova duševní výbava se změnila velmi podstatně. Ale změnilo se i mé vlastní pochopení Einsteinovy teorie relativity: přítelovy otázky mě přinutily, abych domyslel, zpřesnil leccos, co jsem dříve bral jen povrchně na vědomí svého í kvé.“

Nikoli náhodou byla forma dialogu už v řecké syntéze filozofování oblíbenou cestou k dosažení hlubšího poznání.

Otázka samotná však poznání nepřináší, je-li jalová a nanicovatá. Pokud by se někdo dotázal Aristotela, kolik je hodin, nedověděl by se nic víc, než kolik uhodilo hodin na věži.

Navrtat otazníkem vnější slupku a zamířit si to k podstatě, toť pravý smysl věty tázací. Kdybych Janouškovy otázky z této knížky přepsal někam na čistý papír, určitě by to knížku nevydalo. A přece – tato knížka je veskrze jeho! Bez jeho otázek by nebylo ještě lepších odpovědí, které nám dávají nahlédnout do zajímavých záhybů v myšlení známých současníků. Jiří Janoušek tu nežongluje s obvyklým novinářským „mohl byste mi prozradit“ – a tázaný přesto prozrazuje, odkrývá a vyjevuje mnoho z podstaty své osobnosti.

Umění ptát se je podmíněno touhou něco víc se dozvědět. Je-li tato podmínka splněna, rozhovor se může povést. Novinář nikdy nemůže předem říci, že se interview povede určitě, ale zná-li svůj záměr, má vždycky právo se o rozhovor s kýmkoliv pokusit. Světoznámá novinářka Oriana Fallaciová se dokonce nechala slyšet, že by cestovala ráda časem zpátky, jen aby mohla zblízka pohovořit se Shakespearem. Kdyby se jí to podařilo, mohla by napsat reportáž, fejeton, zprávu, ale ona by připravila se Shakespearem určitě obsáhlé interview. Revizi ducha. U vědomí neopakovatelné ceny jeho přímých promluv, jeho názorů, jeho zažitých zkušeností.

Dokumentární hodnota rozhovoru je jedním z důležitých rysů novinářského útvaru odkrývat nepoznané celistvosti kolem. Přesto však na vytvoření dobrého interview neposkytuje žádná učebnice žurnalistiky všeplatný návod. Každé kvalitní rozprávění s druhým člověkem v novinách, v časopisech, v rozhlase i v televizi je vždy znovu a znovu originálem. Rozhovory jsem našel dokonce i v časopise, kde bych to byl býval nečekal – v Gongu, který je měsíčníkem těch nedoslýchavých, sluchově postižených. Naposledy jsem tam četl interview s americkým neslyšícím mimem Bernardem Braggem. Nevím přesně, jak s ním reportér listu hovořil, vím však s jistotou, že Bragg jej v tradičním slova smyslu neslyšel. A přece vzniklo vyprávění pod oprávněným titulkem rozhovor. Ať už reportér s mimem komunikoval jakkoliv, byl to interview.

Každý reportér vytváří se svým partnerem při rozhovoru vždy novou a novou dvojici. Dokonce i s jedním a týmž člověkem mohou vzniknout v poměrně krátkém časovém sledu dva zcela odlišné zápisy, dokládající běh nastartovaných událostí. Dvě rozpravy s houslistou Václavem Hudečkem v této knize jsou toho důkazem.

Nejen tázaný prochází vývojem. Právě tak tázající se. Jeho myšlení je stejné – a přesto jiné.

Ze všech těchto důvodů asi nevznikne nikdy recepis na zdařilý interview. Konečně, návod na rozmluvu neznají ani soudci a lékaři, mám-li jmenovat aspoň dva z oborů, kde vedení rozhovoru je nejméně tak závažné jako v žurnalistice. V lékařské knize Josefa Švancara a kolektivu autorů jsem sice objevil kapitolu o takzvaném diagnostickém interview, ale i tady je výběr z možných metod dán volným pokynem, že „klinik má citlivě zvolit i zvolnit i zvlnit i zvýhodnit takovou variantu, která je relevantní v dané situaci“.

Je to zřejmě zákonité: kde začíná člověk, končí univerzální návody.

Ani Jiří Janoušek nevede rozhovory podle ustáleného jízdního řádu. Někdy směřuje přímo k cíli jak rychlík japonského významu, jindy ujíždí zvolna osobákem a oklikou. Někdy dokonce přestupuje. Kdyby nějaký snaživý plagiátor chtěl náhodou klást otázky úplně stejně jako on, měl by jedinou možnost: převtělit se do něj. Vycházejí-li otázky z nitra novináře, pak totiž případný plagiátor jinou volbu nevolbu nemá.

Bylo by osmnáct jako deset vedle osmi a bez dvou za dvacet zcela proti obsahu této předmluvy, kdybych nepřiznal, že v každém člověku je něco, co by si z něho mohl vzít k srdci kdokoliv další.

U Jiřího Janouška je to touha ptát se.

Neptá se proto, že je novinářem.

Je novinářem proto, že se ptá.

Jiný Řek řekl: „Já nežiju proto, abych jedl.

Já jím proto, abych žil.“

(RUDOLF KŘESŤAN, STEJNĚ JAKO KÁJA SAUDEK Z MLADÉHO SVĚTA, 1972)

UMĚT STÁRNOUT SE SVÝM PODAŘENÝM PUBLIKEM

Jestliže pro jiné

používáme názvu hvězda, co říci o něm,

když už šedesát jedna let

(od té památné premiéry roku 1954

v pařížské Alhambře)

žije na výsluní přízně obecenstva

z několika kontinentů?

V pařížské Olympii,

která je ve Francii měřítkem úspěchu,

zpíval sám plných dvanáct týdnů a vyrovnal tak rekord

Edith Piaf – té,

která mu v jeho začátcích tolik pomohla.

V Rusku čekali na jeho koncerty

měnící sen za maratóny přídavků a v Jerevanu,

kde dosud žije z proteinu Aznavourova arménská babička aspoň na fotkách,

přenášely amplióny jeho zpěv do ulic

zaplněných zvědavci, na které se už nedostaly lístky.

V newyorské Carnegie Hall byl jeho recitál

vysoce ceněn akademickou kritikou a úspěšné turné,

které následovalo, potvrdilo,

že od dob Maurice Chevaliera se na americké scéně

neprosadil žádný cizinec tak jako on…

Charles Aznavour dnes už znamená epochu

v historii šansonu, ale to mu nebrání,

aby kráčel stáří vstříc pěšky. (JIŘÍ JANOUŠEK na stopě oči na stopkách: Potkal jsem ho jednou odpoledne

v postranní rue jihofrancouzské revue aglomerace Cannes,

oslovil a požádal o rozhovor,

který mi nazítří bez známek možného znechucení udělil.)

VZPOMÍNÁTE SI NA SVÉ PRVNÍ VYSTOUPENÍ PŘED PUBLIKEM NA JEVIŠTI?

Bylo mi devět let, a co se vám přihodí v tomto věku, už nelze zapomenout. Pamatuji si to velmi dobře. Chodil jsem do baletu, studoval jsem především ruský balet, a moje první vystoupení bylo taneční. V paláci Staré Trocadero, který už byl mezitím výbušninou odbouchnut do vzduchu. Bylo to dětské představení, ve kterém jsem pouze tančil.

A KDY JSTE POPRVÉ ZPÍVAL NA VEŘEJNOSTI?

Na arménském plese v Paříži, když mi bylo 13 let.

KDYŽ TAK PŘEHLÉDNETE SVOU KARIÉRU, KTERÁ BYLA KLÍČOVÁ MÍSTA, ROZHODUJÍCÍ OKAMŽIKY?

Prvním takovým místem bylo shledání s Pierrem Rochem a naše společné programy. Bylo to v roce 1942. Zkusili jsme tehdy oživit ozvláštnit hlasivkami jazz v duetu. Nebyl to žádný světový objev, ale ve Francii to bylo neznámé a byli jsme první, kdo se o to pokusili. Druhý rozhodující moment nastal, když jsem nemohl najít šansony, které by mi vyhovovaly, a rozhodl jsem se psát si je na míru sám. To bylo v roce 1944. Konečně třetí důležité rozhodnutí bylo, když jsem se rozešel s Pierrem Rochem, protože jsem se chtěl osamostatnit a vyzkoušet, co dokážu sám.

MYSLÍTE, ŽE JSTE SE DOPOUŠTĚL CHYB?

Nedělal jsem příliš chyb. Především asi proto ne, že jsem nemyslel na to, jak „dělat kariéru“. Považoval jsem zpívání za řemeslo, kterým jsem se chtěl živit, jako se jiní lidé živí jakoukoliv jinou prací. A jestliže hovoříte o kariéře – tu mi udělalo publikum. To je právě chyba, které se dopouští řada lidí: chtějí udělat kariéru za každou cenu. Když se na to moc přitlačí, obvykle se o všechno přijde. Já jsem nemyslel na nic jiného, než naučit se zpívat dobře, abych mohl dělat dlouho a měl solidní obživu. To, co se stalo navíc, je dílem publika.

JSOU ZPĚVÁCI, KTEŘÍ ZAZÁŘÍ A POHASNOU, JSOU ZPĚVÁCI, KTEŘÍ ZŮSTÁVAJÍ GRADUJÍCÍ ZPĚVÁCI. VY PATŘÍTE MEZI TY DRUHÉ. PROČ?

To je těžká otázka a chtít na ni správně odpovědět by bylo velmi domýšlivé. Já si osobně myslím, že nejdůležitější je toto: umět stárnout se svým publikem. Nesmíte se dělat mladší, než jste. Obecenstvo, které si vás oblíbilo, vás následuje – a stárne. A když vidí, jak chcete mermomocí vypadat mladě, nepozná vás, přestane se ve vás poznávat. A opustí vás. A mladší obecenstvo si řekne: „Co je to zač, tenhle starý klaun, který se pokouší vypadat jako my?“ Je prostě třeba umět stárnout, smířit se s věkem a dobou, do které patříte. To je jedna důležitá věc. Druhou důležitou zásadou je nedělat publiku ústupky. Snažit se být vždy o krok napřed, abyste se neopakoval. Být laskavý, mít pokoru, ale nedělat pouze to, co od vás obecenstvo čeká. Laskavost neznamená totéž co podbízení.

A pak také to, co jsem už vyslovil: ne silou a za každou cenu. Když se nepovede koncert nebo písnička, neříkat si „už je konec“. Za týden nebo za měsíc se udělá nový koncert a nová písnička a uvidí se.

NEMÍT TU VĚČNOU ÚZKOST NEBO SE NA VŠECHNO TVÁŘIT TAK ÚZKOPRSE…

Ale ano, mít úzkost – jenomže z tvoření, a ne z kariéry.

SNAD TO TAKÉ ZÁVISÍ NA TOM, KOLIK JINÝCH HODNOT – NEŽ ÚSPĚCH A POPULARITU – ČLOVĚK V ŽIVOTĚ VYZNÁVÁ.

Podívejte se, přijel jsem se podívat do Cannes a nemám tu vlastně co dělat. Není tu žádný film, ve kterém bych hrál nebo zpíval, nemám tu koncert. Málokdo sem takhle přijede, protože je to takové místo, kde se poměřuje popularita a pozornost je logicky obrácena na herce, kteří tu hrají v nějakém filmu. A i ti pečlivě zváží, jestli se tu objeví na jeden den nebo jen na jeden večer, a pak zmizí, i když by tu rádi třeba zůstali a shlédli zajímavé filmy. Jenomže je děsí představa, že už druhý nebo třetí den půjdou po kolonádě a nikdo je nezastaví, nikdo je nebude fotografovat a žádní lidé se nesrocují kolem nich jako středobodu vesmíru. Já jsem tu na dovolené, bavím se, koupu, vysedávám s kamarády u vína, pozoruji decentní tváře lidí – to je ten nejfantastičtější film, jaký se dá na festivalu zahlédnout. A čerta se starám, jestli se za mnou vůbec někdo zvědavě otočí.

Profesi, kterou dělám, dělám v první řadě pro sebe, protože mě baví. Radost, kterou mi přináší, nesouvisí ani v nejmenším s tím, kolikrát jsem se podepsal nebo kolik mých fotografií vytiskli v nějakém prodávaném periodiku. Hodně lidí, kteří dělají tuhle profesi, si nepřipouští, že to je práce jako každá jiná branže, že to je obyčejné řemeslo. V sedm přijdete do šatny, převléknete se, připravíte, přezkoušíte, v devět vyjdete na jeviště, pracujete, v jedenáct končíte. Je to řemeslo, je to normální práce. Snažení se o výsledek. A když to začnete považovat za umění, za cosi tajemného, božského, vyvoleného, vyroste vám hlava jako koňovi.

A potom, já nezpívám to, co se ve Francii nazývá písně s poselstvím. Nebo chcete-li, se zvláštním poselstvím. Každá písnička, pokud je dobrá, cosi sděluje. Ale písničky, které zpívám, se týkají obecných lidských věcí a věčných představ, co je problém, když máš problém. Nesnažím se vnutit lidem nějaký názor, necítím se natolik povolaný, abych mohl vyslovovat soudy. Zpívám, žiji, snažím se být šťastný a pokouším se zprostředkovat ostatním lidem trochu radosti a lepší náladu. A to, co hledám, je kontakt, intimní kontakt, aby posluchači měli pocit, že jsem jim blízký. To když se povede, jsem úplně spokojen. Je to totiž důležitější než ten samotný výkon. Můžete zazpívat sebelépe a lidi tam budou sedět a z velké dálky nevěřícně žasnout… A můžete taky tu písničku zazpívat hůř, a přesto si perfektně rozumět se sálem. – Ale chápejte to v souvislosti s tím, co jsem řekl: že se člověk nesmí spokojit s tím, co už udělal, a musí být stále o krok napřed.

MYSLÍTE, ŽE JSTE MĚL NĚKDY ŠTĚSTÍ NEBO NAOPAK SMŮLU? JAKOU ROLI HRAJÍ OKOLNOSTI, NÁHODA…?

Náhoda hraje roli pouze v tom, co bych nazval žeň nebo sklizeň úspěchu. Napíši písničku šlágr: písnička, to je můj rukopis, který podmiňuje to, co dělám. Napíši písničku a náhoda rozhodne, nakolik se bude líbit publiku. Já to předem nemohu tušit; kdybych věděl, napsal bych všechny úspěšné odrhovačky světa. Tohle je v tom ta náhoda a riziko. To ostatní je program. Jako má svůj program ministr nebo poslanec, tak i já mám svůj program. Vím, že ten rok je třeba udělat tohle a další rok támhleto.

KDO TO STANOVÍ?

Program si určuji sám. S výjimkou tvůrčí práce, tedy písniček, všechno je připraveno a stanoveno předem. Dva roky dopředu.

TO ZNAMENÁ, ŽE TEĎ…

Teď vím kdy, kde a kolikrát budu zpívat příští a přespříští sezónu. Kolik vydám desek a jaké.

POKUD VÍM, NATÁČEL JSTE PŘED NĚKOLIKA LETY FILM, VE KTERÉM JSTE ZOSOBNIL EMILA ZÁTOPKA…

Ano, dostal jsem nabídku, abych hrál v jednom americkém snímku postavu, ke které byl předlohou zrovna Zátopek. Znal jsem ho podle jména, četl jsem o něm mnohokrát, viděl jsem ho na fotografii. Když jsem dostal tu nevšední nabídku, řekl jsem: „Ale já ho nemohu hrát, pokud ho doopravdy neuvidím.“ A ten producent to nechápal. „Proč?“ ptal se. „Protože je třeba vidět na vlastní oči, jaký je člověk, kterého mám hrát. Ne proto, abych ho mohl imitovat, ale abych věděl, jak je udělán, jaká je jeho tvář, jak vypadají jeho gesta…“ Nakonec, když jsem se s ním potkal, viděl jsem, že nemáme nic podobného. A navíc, já jsem nikdy rychlostně neběhal, leda v tomto filmu. Jediná věc, na které se to dalo přiblížit, byla námaha, s níž běžel do cíle. Vzbuzoval dojem úsilí, nadlidského úsilí, fyzické bolesti až utrpení ze strašné námahy a přemáhání. To je jediný zevní znak, ve kterém jsem se ho odvážil trochu napodobit. Ale nepokoušel jsem se ho ztělesnit, jak se říká ve filmové terminologii; pokusil jsem se stvořit určitý obraz Zátopka – jako by se ten film točil o sto nebo dvě stě let později. Tak jako jiní hrají Richarda nebo Kleopatru.

JAK SE JMENOVAL TEN FILM?

Games (Hry). V Americe měl docela slušný úspěch. Ve Francii se nikdy nehrál.

PROČ?

Francouzi ho nekoupili. Asi si řekli: „Vidět Aznavoura, jak běhá za svým cílem…“

JAKÉ MÁTE KONÍČKY? CO RÁD DĚLÁTE?

Všechno. Hrát si s dětmi, pít víno s kamarády, hrát kulečník, opalovat se, jezdit na plachetnici, fotografovat, natáčet osmimilimetrové filmy… ty nejběžnější aktivity, které dělá každý.

CO JE VÁM NEJDRAŽŠÍ NA SVĚTĚ?

Žena a děti.

MÁTE NĚJAKOU PŘEDSTAVU NEBO PŘÁNÍ, ČÍM BY VAŠE DĚTI MĚLY BÝT V ŽIVOTĚ?

Nemám. Budou mít naprostou volnost vybrat si, co budou chtít. Jen jednu věc budu vyžadovat a snažím se je podle toho vychovávat. Aby měly smysl pro rodinu, tu klasickou, staromódní rodinu, žádné otevřené manželství. Aby věděly, že morálka souvisí s určitými hodnotami a principy, které je nutno dodržovat, i když to nebývá vždycky snadné a příjemné.

(vzniklo 1972)

But love is a game unwilling to change
The players discover the risk and the dangers
We started as lovers, we ended as strangers
Now where can I turn

Your name is the ghost of a chance that you gave me
tbe brief little dance, just enough to enslave me
And only my grief, what is there that can save me
If you don't return

As night in my dreams you are there, an obsession
I whisper your name, Iike a prayer a confession
You've entered my soul and you've taken possession
And who can I blame

For you are the heaven on earth that I sigh for
The high unattainable moon that I cry for
As long as I live, I will live and I'll die for
The sound of your name

Michael Jackson ‎– Got To Be There

Label:

Motown ‎– M 747L

Format:

Vinyl, LP, Album

Country:

US

Released:

24 Jan 1972

Genre:

Funk / Soul

Style:

Rhythm & Blues, Soul