D.J. STEVIE B. „D.J. Power Trax Volume 2“

(1990, Vienna a velký randál pro ni nandal DJ daddy joke a roztančený sandál)

1. Intro by D.J. Stevie B. (1:09)
2. JEFF WAYNE / BEN LIEBRAND REMIX – The Eve Of The War (Deepspace Mix) (3:29)
3. CULTURE BEAT feat. JO VAN NELSEN – Der Erdbeermund (Extended Mix) (3:09)
4. BUM BUM BOYS – Space Salsa (Sweap Mix) (2:45)
5. TECHNOTRONIC feat. YA KID K. – Pump Up The Jam (Stevie B. Mega Mix) (3:31)
6. FRESH WITH MC BRO – Boogie House (See You Later Mix) (3:03)
7. BUM BUM BOYS – (This Is) Der Hammer (Rebel Mix) (3:25)
8. MYSTERIOUS ART – Carma (Omen II) (Extended Version) (3:08)
9. MARTIKA – I Feel The Earth Move (San Francisco Mix) (3:27)
10. Intro by D.J. Stevie B. (0:12)
11. GANDALF – Invisible Power (Stevie´s Ultra Mix) (3:38)
12. ALYSON WILLIAMS – I Need Your Lovin´ (Extended Mix) (3:18)
13. KAOMA – Dancando Lambada (3:05)
14. KAOMA – Lambada (2:42)
15. ELKIN & NELSON – Quizas, Quizas (Classic 12" Mix / Nuevo Beat Mix) (3:27)
16. LISA LISA & CULT JAM – Just Git It Together (Full Force Mix) (3:40)
17. LIZA MINELLI – Losing My Mind (Extended Mix) (3:27)
18. MALCOLM McLAREN – House Of The Blue Danube (Strauss Mixes Strauss) (4:04)

GEOFFREY  CHAUCER

☼      1.4.1340      LONDON              ۞      25.10.1400    LONDON

Stává se, že některé knihy zapadnou dokonce ještě dřív, než vyjdou, nepozvednou se ani nad nízký obzor chabé prostřednosti. Jiné upoutají zájem jedné či dvou čtenářských generací, jsou i takové perly, které prudce zazáří a stejně překotně pohasnou, od Baronů Prášilů. A potom jsou tu – trvají – literární díla z rodu stálic. Geoffrey Chaucer toho za život nenapsal nijak málo (a to nepočítáme jistě pěknou hromádku úředních lejster a účtů), ale pouze jedna jeho kniha se ujala v dokonalé kondici oněch šest století, jež nás odděluje od jejího vzniku. Téměř šest set let okouzlují Chaucerovy Cantenburské povídky – toto „veledílo dobrého rozmaru“ – nové a nové generace milovníků dobré četby. Básníkův osobní život se ve zralých letech ubíral po dráze sice mírně, avšak přece jen vytrvale sestupné, zato jeho literární kariéra měla všechny znaky stálého vzestupu.

Literární historie trpělivě posbírala i ta nejdrobnější svědectví, takže obrysy Chaucerova života jsou dnes jasnější než například u Shakespeara. Podařilo se nakupit několik stovek dokladů – jistě i zásluhou toho, že básníkovo jméno a příjmení (Chaucer znamená anglicky švec) patřilo ve 14. století mezi méně užívaná. To ovšem neznamená, že by v Chaucerově biografii nebyly bílé pomlky. Již samotný rok jeho narození je odvozen z pozdějších soudních zápisů. V heraldickém sporu rodin Scropů a Grosvenorů o právo nosit určitý erb svědčil také Geoffrey Chaucer; dne 15. října 1386 v refektáři Westminsterského opatství uvedl, že je mu „čtyřicet a víc“, a dodal, že již sedmadvacet let nosí rytířskou zbroj. Protože nárok na nošení rytířské zbroje vznikal ve věku přibližně dvaceti let, vede Chaucerova výpověď k odhadu, že se narodil asi v roce 1340, ve čtrnáctém roce vlády krále Edwarda III.

Básníkův otec John Chaucer, londýnský měšťan a obchodník s vínem, se kolem roku 1339 oženil s Agnes Coptonovou, která rovněž pocházela ze zámožných londýnských společenských kruhů. Jejich dům stál na Thames Street ve čtvrti Vintry (Vinné sklípky). Tam se pravděpodobně narodil i jejich syn Geoffrey. John Chaucer byl zřejmě inteligentní, vzdělaný a podnikavý člověk, o matce Agnes si můžeme udělat obrázek z Chaucerova pozdějšího díla; v jeho poezii jsou matky vždy něžné, milující, nepanovačné, a v žádném případě pak nactiutrhačné staré bely decibely víno zpěvu! Když v roce 1366 Chaucerův otec natáhl brka, Agnes se znovu provdala – a zde veškeré informace o ní končí.

Krátce poté, kdy Geoffrey začal ve věku asi sedmi let navštěvovat některou farní gramatikální školu, snad takzvanou chóristickou školu u svatého Paula, kam to měl z domova nejblíže, zasáhla celou Anglii epidemie hlízového moru. Současníci ji pojmenovali velká morová rána, černá ohavná smrt ohavných občánků. Tíživých čtrnáct měsíců strachu a úzkosti vydalo svou žeň: soudí se, že tehdy v Anglii zemřela asi jedna třetina obyvatelstva. Rodina Chaucerových přežila hrozná muka bez následků, mor však těžce rozvrátil život společnosti, hluboce se dotkl osudů všech, kteří zůstali naživu, a jistě utkvěl i v paměti malého hošánka. Ten zatím ovládal mateřštinu (v té době byla už takzvaně střední angličtina vyučovací látkou a decibely potravy do dvou nepoškozených uší), latinu, možná i kontinentální francouzštinu či alespoň její domáckou ostrovní podobu, osvojoval si pro obchod potřebnou aritmetiku. Jaké možnosti uplatnění se v druhé polovině 14. století nabízely chlapci z dobře situované family? Geoffreyho táta, prakticky uvažující protřelý obchodník, zřejmě zamítl církevní dráhu, neboť ta neslibovala žádné vyšší postavení, chlapec sám vzhledem ke svým dispozicím a zájmům asi netoužil po kariéře rytíře a neprahl ani po tom, aby pokračoval jako obchodník ve šlépějích otcových, takže přicházela v úvahu vlastně jen dráha dvorského úředníka, dvořana, a to tím spíše, že už od dob Roberta Chaucera byla rodina královskému dvoru stále na dohled. A tak se kolem roku 1354 stal mladík Geoffrey Chaucer pážetem hraběnky Alžběty z Ulsteru.

Hraběnčin dvůr nebyl nijak velký, čítal snad patnáct lidí. Spolu s družinou jejího manžela se odstěhoval (raději) od jednoho hradu ke druhému. Rituál dvornosti, který tehdy rozhodoval o způsobu života a určoval vztahy mezi dvořany, přivedl nadaného a sečtělého chlapce k prvotním literárním pokusům. Když se Chaucer později ve vzpomínkách vracíval do minulých let, poznamenal k dobru, že tenkrát složil „nejednu píseň psí k fence a nejeden lascívní lejch.“ (Lejch je druh středověké lyrické skladby, jako Lyra pro Ira, praktikující směle jako Enya vedle úsměvného génia…). A jeho současník, básník John Gower, o něm v roce 1390 mluvil jako o „básníku bohyně Venuše, jenž v květu mládí psal básně a utěšené písně, které znala celá země“.

Služba v postavení pážete znamenala svého druhu učební dobu. Osnovy dovedností, jež si dvorský učeň musel osvojit, nezahrnovaly však pouze etiketu, stolování, hudbu a zpěv bez falešných nápěvů grizzly ohavností majitelky hlasu neprodejného šuntu z výprodeje, tanec, skládání básní, lov a sokolnictví. Patřila sem i kolba – ta už měla jako bojová průprava velmi blízek k pravému povolání šlechticů – k válce. Nesmíme zapomenout, že Chaucer prožil celý svůj život v takzvané Stoleté válce (1337–1453), v období nekonečných bojů mezi anglickými a francouzskými králi. Záminkou k válce bylo rozhodnutí Edwarda III. neuznat nástup rodu Valois na francouzský trůn. Chaucerovi bylo šest let, když Angláni slavili vítězství v bitvě u Crécy (zkomoleně u Kresčaku), kde mezi pobitými francouzskými rytíři leželo i tělo jejich spojence, slepého krále českého, Jana Lucemburského. O deset let později Edward z Woodstocku, princ waleský a syn Edwarda III., nazývaný Černý princ, zvítězil v bitvě u Poitiers, zajal francouzského panovníka Jana II. Dobrého a úspěšně pustošil francouzské království.

Po kratinkém příměří začaly v roce 1359 rozsáhlé přípravy k Edwardovu rozhodnému úderu pěstí se zbraní do sviňácké drzounské primitivní držky. Tažení mělo za cíl dobýt Paris a zmocnit se francouzské koruny. Princ Lionel, manžel hraběnky z Ulsteru, přispěl družinou sedmdesáti vyzbrojených mužů, mezi nimiž se ocitl i Geoffrey Chaucer. Obrovská armáda se shromáždila v Doveru u křídových útesů a odtud se na podzim roku 1359 přepravila do Calais, kde na Edwarda III. čekaly další hordy žoldnéřů. Šiky pomalu táhly za špatného počasí pustou a opuštěnou zemí, neboť většina obyvatelstva se uchýlila do opevněných měst. Na počátku prosince se postup zastavil u pevných hradeb Remeše… Básníkova účast na tažení stála za zlámanou grešli. Na žádné hrdinské činy vlastně ani nezbyl čas, protože Geoffrey Chaucer brzy padl do zajetí. Snad se to stalo po 11. lednu 1360, kdy Edwardovy voje ukončily obléhání Remeše a pohnuly se směrem do Burgundska. V březnu téhož roku už byl nešťastný panoš na svobodě – král za něj zaplatil výkupné 16 liber, což nebyla částka zanedbatelná, ale ani tak nedostupná; odpovídala právě tak Chaucerovu postavení ve vojsku. Přibližně o deset let starší králův panoš stál na výkupném 50 liber, za dva chlapce – pážata či služebníky – se platilo dohromady jen 52 šilinků.

Neúspěšný adept rytířské kariéry zůstal po nějaký čas ve službách Alžběty z Ulsteru – tentokrát ve funkci pošťáka, jenž dopravoval Lionelovy dopisy z Calais do Anglie. Pro dalších téměř šest let Chaucerova života chybějí jakékoli doklady. Až z 16. století pochází nepřímé svědectví o Chaucerově přátelství s básníkem Johnem Gowerem a o jejich společném pobytu v právnické koleji Inner Temple. Kvality Chaucerovy tvorby, její erudice a jazyková úroveň ukazují na vyšší vzdělání, a protože po několik roků se Geoffreyovo jméno nevyskytuje ani v Lionelově družině, ani v družině královské, je docela pravděpodobné, že v letech 1360 až 1366 se básník věnoval soustavnému studiu práva a také klasické literatury.

Nesporné je, že v únoru 1366 cestoval po severu Španělska, po tehdejším navarrském království. Účel té cesty je zahalen tajemstvím. Snad směřoval k proslulým ostatkům svatého Jakuba z Compostelly, snad plnil nějaké diplomatické poslání z pověření akvitánského dvora Černého prince, kam se možná uchýlil, když jeho někdejší paní, hraběnka z Ulsteru, v roce 1363 zemřela, a ta hanbatá proradná mrcha pinda ze vsi si notabene dovede lebedit šaškovsky na hřadě, život jí evidentně fackami šetří. V Akvitánsku se mohl seznámit i se svou budoucí ženou Filipínou, dcerou sira Gilese Rœlta, heroldského krále v Guyenne. Manželství s Filipínou, jež básníka ještě víc přiblížilo ke královskému dvoru, trvalo víc než dvacet let (Filipína uhynula čtyřicetiletá někdy na podzim roku 1387) a narozeny z něj měly nejméně dvě děti. Starší syn Thomas pokračoval v rodinných tradicích dvorské služby, stal se nejvyšším číšníkem a sloužil čtyřem anglickým králům, o mladším Lewisovi víme jen z Chaucerova Pojednání o astrolábu. Dílo vzniklo někdy kolem 3.12.1391 a mělo desetiletého chlapce seznámit se základy aritmetiky a naučit ho používat astroláb, přístroj k určování zeměpisných souřadnic. Kromě otcovské péče o synovo vzdělání je na pojednání pozoruhodné i to, že není sepsáno latinsky, jak tehdy bylo zvykem, nýbrž anglicky.

V účtech královského dvora je zaznamenáno, že 20. června 1367 bylo Chaucerovi poprvé vyplaceno roční služné v částce 20 marek. Roční rentu bude jako příslušník dvora pobírat do konce života. Do okruhu osob stojících trůnu nejblíže pronikl v letech, kdy Anglie už byla na cestě k hospodářskému úpadku a k politické krizi. Zisky z mírové smlouvy podepsané v květnu 1360 v Brétigny se rozplynuly, v létě roku 1369 postihla Anglii další morová rána, Edward III. se až do své smrti v roce 1377 už nikdy nepřiblížil ke svým někdejším vladařským úspěchům. Královský dvůr záhy objevil Chaucerovo nadání pro úkoly subtilnější, než bylo válečnické řemeslo. Už v létě roku 1368 cestoval s neznámým posláním za Kanál, o rok později znovu pobýval ve Francii, v listopadu 1372 byl pověřen misí do Itálie, kde jednal s představiteli Janova o posílení obchodních styků a zřízení obchodního přístavu pro janovské lodi v Anglii. Během této cesty navštívil také Florencii. Prohloubil tak své znalosti italské literatury a seznámil se s vynikající architekturou a s malířstvím evropské metropole umění. Jistě si domů odvážel opisy děl Dantových, Petrarcových a Boccacciových. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se se svými současníky Petrarcou a Boccacciem setkal také osobně, avšak znalost jejich díla se později v Chaucerově tvorbě jeví víc než zřetelně.

Nové diplomatické úkoly nedaly na sebe dlouze čekat. Po návratu z Itálie jednal v Dartmouthu o propuštění zadržené lodi Janovanů, koncem roku 1376 se spolu se sirem Johnem Burleyem zúčastnil další dokonale tajné mise, po půl roce, v době regentství Jana z Ghentu, byl členem poselství, které žádalo o ruku francouzské princezny pro mladého Richarda II. (záměr se ovšem neuskutečnil a Richard II. se oženil s Annou Českou, dcerou Karla IV.), v létě roku 1378 byl opět v Itálii a vedl diplomatická jednání v Lombardii. Mezitím Chaucerova činnost u dvora postupně směřovala do sféry hospodářské. Dne 8. června 1374 byl jmenován kontrolorem cel a daní z vlny a drobných zvláštních cel. Tento úřad mu přinesl povinnost vést vlastnoručně potřebné účty, zároveň však znamenal nemalé vylepšení osobních příjmů. Chaucer dlouhou dobu přebýval v pronajatém bytě nad Aldgateskou branou ve východním okraji Londýna, a když v celním úřadě skončil, mohl si dovolit přestěhovat se na vlastní statek v Kentu.

Sedmdesátá léta 14. století byla plná zmatků, narůstalo sociální napětí, přibývalo společenských konfliktů, jež v roce 1381 vyústily v takzvané selské povstání. Krátce předtím, v polovině roku 1380, vrcholila u kancléřského soudu nejasná historie s jistou Cecily Champaignovou, která za přítomností svědků zprostila Geoffreye Chaucera viny za znásilnění (nebo snad únosu). Už se asi nikdy nedozvíme, zda se za těmi záhadnými latinskými soudními spisy skrýval skutečný trestný čin nebo jen pouhý právní trik a formální opatření, jež mělo předejít možnému vydírání či jiné majetkové ztrátě. Snad byl celý ten případ počátkem procesu, v němž životní zkušenosti stále víc tísnily duši již proslulého básníka. Toužil se vymanit z prostředí, jež bylo poznamenáno prudkými změnami anglické politiky, zbavit se závislého postavení spolehlivého úředníka, k němuž sice sám se střízlivým smyslem pro praktičnost směřoval, které však básníkovi nedopřávalo klid k tvorbě a vášnivému čtenáři neskýtalo potřebnou pohodu k četbě milovaných knih.

Už se viděl na svém statečku v Kentu. V únoru 1385 dosáhl svolení ustanovit si za sebe stálého zástupce v úřadu celního kontrolora, což byl první krok k uvolnění londýnských pout. V září 1386 se odstěhoval z bytu nad Aldgateskou branou. Nevíme, ve které části Kentu vlastnil pozemek, takže jen chybně odhadujeme, že víceméně žil v Greenwichi. Čestné úřady – byl jmenován smírčím soudcem a zvolen za hrabství Kent do parlamentu – jej příliš nezaměstnávaly, ale také nic nevynášely. Mohl v klidu rozjímat nad rozepsanými Canterburskými povídkami, časem však musel uvažovat rovněž o drobných dluzích. To snad byl důvod, že v červenci roku 1389 přijal (nebo si zařídil) jmenování dozorčím královských staveb. Měl na starosti stavební práce v královských palácích, údržbu venkovských zámečků, ale třeba také stavbu dřevěné tribuny pro diváky rytířských turnajů v Smithfieldu. K příjemným stránkám tohoto zaměstnání patřil poměrně slušný roční příjem, méně příjemnou se ukázala povinnost nosit u sebe větší sumy peněz, z nichž vyplácel mzdy dělníkům a hradil účty dodavatelů stavebního materiálu. Dne 3. září 1390 přepadli poblíž podniku veřejného stravování Vykotlanej dub pana dozorce Chaucera lupkové a drsně ho obrali o koně, zboží a 20 liber z královské pokladnice. Zní to skoro neuvěřitelně, že za tři dny se přepadení ještě dvakrát opakovalo – u Westminsteru přišel o 10 liber a u Hatchamu musel šlendriánům odevzdat 9 liber a 43 nebo 44 penny!

Dozorce staveb bylo poslední skutečné Chaucerovo zaměstnání, i když je známo, že někdy v polovině roku 1391 byl jmenován podlesním na panství North Petherton, avšak není jisté, zda tento úřad vůbec vykonával. Na konci svého života pravidelně přijížděl ke dvoru, aby si každého půl roku vyzvedl ve státní pokladně polovinu své renty, od prosince 1397 polepšené o káď vína ročně. V následujícím roce se znovu před soudem projednávaly Chaucerovy dluhy, pozůstatek působení v úřadu dozorce královských staveb, ale zásluhou vlivných přátel byl případ odložen. Zmatky kolem Richardova sesazení a zamordování a přijetí Jindřicha Lancasterského za krále jistě vzbudily v básníkovi pochybnosti o osudu jeho renty a vedly ho po 30. září 1399 k sepsání poslední „dvorské“ básně – Chaucerova nářku na vyprázdněný měšec. Jindřich IV. ocenil vtipnost této žádosti o podporu mimořádnou roční rentou čtyřiceti marek, přičemž původní dvacetilibrová byla znovu potvrzena. V prosinci 1399 básník opustil Kent a pronajal si domek ve westminsterské klášterní zahradě. Stále ještě pracoval na Canterburských povídkách, tušil však, že původní náročný rozvrh už nebude schopen dodržet. Poslední příběh – Povídka venkovského faráře – je zdlouhavý středověký traktát bez větší umělecké ceny. A v kajícném doslovu, v závěrečné Omluvě se zřekl svých světských děl i těch z Canterburských povídek, které „nabádají ke hříchu“. Byla to daň středověkému zvyku (vzpomeňme na Boccaccia a jeho Decameron)? Připojil snad závěrečné pokání některý z opisovačů, který se zalekl „hříšné“ smělosti? Nebo že by Chaucerovo pero vedla pozdní lítost? Připozdilo se, smrt se blížila, jak mohla… Pohřben byl ve Westminsterské katedrále, což bylo pro člověka jeho stavu vyznamenání vskutku výjimečné.

Chaucerovo dílko, které obsahovalo takřka všechny žánry středoanglické literatury, zobrazuje ve svém vývoji přechod od alegoričnosti k humanistickému realismu. Literární historie je zpravidla rozděluje do tří etap. V první, ukončené rokem 1372, převládá alegorická poezie s hlavním tématem lásky. Taková je i první větší Chaucerova skladba, dvorská báseň Kniha o vévodkyni. Druhá etapa končí v roce 1385 a je pro ni charakteristický básníkův postupný příklon k realistickému ztvárňování námětů, k novému nazírání života a sociální reality. Tu pravou metodu našel Chaucer ve veršovaném románu Troilus a Criseyda, jehož předlohou byla Boccacciova báseň Il Filostrato. Na rozdíl od Boccaccia jsou hlavní hrdinové Chaucerem vykresleni jako psychologicky věrohodné charaktery. Mostem mezi vrcholnými díly básníkovy zralosti – mezi Troilem a Canterburskými povídkami – je potom Prolog k Legendě o dobrých ženách (a kéž by tak nemusely být jen v menšinách přístupny roku 2014, na mrchy tu nikdo nikdy zvědav nebude).

Na svém velkém opusu začal Chaucer pracovat v roce 1385. Tehdy už definitivně postoupil od knižní inspirace k pozorování životní reality. Osud mu dopřál možnost, aby důvěrně poznal lidi všech stavů – od vládnoucích feudálů až po řemeslníky, námořníky a venkovské krčmáře, od dvorské zjemnělosti až po robustní vitalitu prostých lidiček. Podle původního záměru měly Canterburské povídky obsahovat celkem 120 příběhů. Třicet poutníků, kteří se shromáždí v Southwarku v pajzlu U kabátce, aby vykonali pouť za blahoslaveným Thomasem Becketem, pohřbeným v Canterbury, si slíbí, že cestou tam i zpět bude každý z nich vyprávět dva příběhy. Ta pestrá společnost je na hony vzdálená světu dvorské noblesy. Pravda, je tu i skromný rytíř (z barchetu kabát, pod pancířem, plný zrezivělých skvrn) a cudná abatyše (způsobný mrav byl její hlavní cíl), avšak vedle nich žebravý fráter (v krčmách obeznalý), vyzáblý student a kupec (celkem počestný), řemeslníci… A také nesmrtelná dobrá žena z Bathu, která pro slovo nepůjde daleko („po jádru věci vždycky sáhla jsem; pro měšec v pase i ten pod pasem“).

Geoffrey Chaucer nestihl sepsat všechny příběhy. Dochované torzo dovoluje sledovat, jak čerpal z klasických literárních děl i biblických příběhů, z francouzských kronik i italských pramenů, z námětů keltských i bretonských, jak parodoval současné rytířské romance a poučil se i na veršovaných obhroublých bajkách. Na konci svého básnického vývoje k nám prostřednictvím Canterburských povídek promlouvá nikoli dvorský literát, nýbrž realistický a pravdivý autor. Hovoří svěžím a pružným jazykem, který se i jeho zásluhou stal základním dialektem a předchůdcem moderní standardní angličtiny. To je zajisté důvod k tomu, aby i dnes byl Chaucer ctěn jako otec anglické neufňukané a přece procítěné poezie, první velký anglický básník.

Antoine de Saint Exupery: Slova jako hvězdy

O PŘÁTELSTVÍ

„Přátelé nejsou na prodej…“

Přítelem je v první řadě ten, kdo nesoudí. Ten, kdo otevře své dveře tuláku, jeho berli, jeho holi odložené do kouta, a nežádá od tuláka tanec, aby ho pak mohl podle tance soudit. A když žebrák vypráví, jaké bylo tam venku na cestě jaro, pravý přítel to jaro pojme do sebe. A když vypráví o hrůzách hladovění ve vsi, odkud přišel, přítel s ním trpí hlad. Jak jsem ti říkal, přítel je ta část člověka, která je obrácena k tobě a otevře ti dveře, jež možná nikdy jindy neotvírá. A tvůj přítel je pravdivý a pravdivé je všechno, co říká, a miluje tě, i když tě v jiném domě třeba nenávidí.

A přítelem v chrámě, člověkem, jehož jsem potkal a našel z milosti boží, je pro mne každý, kdo ke mně obrací stejnou tvář, jakou mám já, tvář ozářenou stejným Bohem, neboť pak jsme jednotni, i kdyby byl jinak třeba kupcem a já kapitánem, nebo zahradníkem a já námořníkem. Nalezl jsem ho nad tím, co nás rozděluje, a jsem mu přítelem. A mohu vedle něho mlčet, což znamená, že se nemusím bát o své niterné zahrady a pohoří, strže a pouště, neboť on do nich nevkročí. To, příteli, co ode mne s láskou přijímáš, je cosi jako vyslanec říše mého nitra. A ty jsi k němu laskavý a vyzveš ho, aby se posadil, a popřeješ mu sluchu. A jsme šťastni. Nikdy jsi přece neviděl, když jsem já přijímal vyslance, že bych je nechal stát stranou nebo je odmítl přijmout jen proto, že v jejich říši, vzdálené tisíce dní cesty, se jedí jídla, která nemám rád, anebo proto, že tam jsou jiné mravy. Přátelství je v první řadě příměří a velký koloběh ducha, povzneseného nad nízké podrobnosti. Kdo sedí za mým stolem, tomu neumím nic vyčítat.

Neboť si pamatuj, že cestou pohostinnosti, zdvořilosti a přátelství se v člověku setkáváme s člověkem. Co bych pohledával v chrámě, jehož bůh by měl námitky proti postavě či tloušťce svých věřících, anebo v domě přítele, který by nechtěl přijmout mé berle a nutil by mě tančit, aby mne mohl soudit.

Na světě potkáš ještě soudců až dost. Máš-li být nově uhněten a utvrzen, přenech tu práci svým nepřátelům. Však oni se jí zhostí, tak jako bouře, jež hněte cedr. Tvůj přítel je k tomu, aby tě přijal. A když vstupuješ do chrámu, uvědom si, že tě Bůh nesoudí, nýbrž přijímá.

Citadela

O LÁSCE

„Láska je tiché naslouchání“

Ano, zajisté, láska je především tiché naslouchání. Milovat znamená nazírat. Nadejde chvíle, kdy se má hlídka zasnoubí s městem. Nadejde hodina, kdy ve své milé dospěješ k tomu, co nebude pouze ten či onen její pohyb, ten či onen detail tváře, to či ono její slovo, nýbrž Ona sama.

Přijde chvíle, kdy už pouhé její jméno bude jako modlitba, neboť k němu nebudeš mít co dodat. Přijde chvíle, kdy už nebudeš nic žádat. Ani rty, ani úsměv, ani něžnou paži, ani dech její přítomnosti. Bude ti stačit, že Ona je.

Přijde chvíle, kdy se nad tím či oním krokem, slovem, nad tím či oním rozhodnutím, odmítnutím nebo mlčením nebudeš muset na nic ptát, abys je pochopil. Neboť Ona je.

Některá žena však vyžaduje, aby ses ospravedlňoval. Otevře nad tvými činy proces. Zaměňuje lásku a vlastnictví. Proč bys jí odpovídal? Co můžeš v jejím naslouchání najít? Chtěl jsi být přijat především v tichu, a ne pro to či ono gesto, pro tu či onu vlastnost nebo slovo. Chtěl jsi být přijat v celé své bídě, takový, jaký jsi.

Citadela

Nepleť si lásku s vlastnickým šílením; z něho pochází to nejhorší trápení. Neboť z lásky, na rozdíl od obecného mínění, trápení nepochází. Trápení plyne jen z pudu vlastnictví, který je opakem lásky. Jestliže miluji Boha, budu se především snažit, abych ho přinesl druhým, třebas bych měl jít pěšky a tvrdě se plahočit. A nebudu si dělat z Boha otroka. Z toho, co dá on druhým, budu živ i já. A proto člověka, který doopravdy miluje, poznám podle toho, že nikdy nemůže být podveden. Nemůže být podveden říší člověk, který pro říši zemře. Ten či onen člověk může snad být nevděčný, ale jak by mohla být nevděčná říše? Říše je vybudována z toho, co jí dáš, a jaké by to bylo špinavé počtářství, žádat od ní projevy vděku! Ten, kdo svůj život věnoval chrámu a za chrám se směnil, ten doopravdy miloval. Jak by se však mohl cítit podveden chrámem? Skutečná láska začíná tam, kde oplátkou nic nečekáš. A je-li k tomu, aby se člověk naučil milovat lidi, tak důležitá modlitba, pak právě proto, že na ni není odpovídáno.

Citadela

O DUŠI

A já jsem vždycky dělil lidi na dvě části: Jsou lidé – zahrady a lidé – dvory. Tihle vláčejí s sebou svůj dvůr a vy se dusíte v jeho čtyřech zdech. A jsme nuceni si s nimi povídat, abychom překonali mlčení. Mlčení na dvorech je tíživé.

Ale v zahradách se procházíme. Můžeme mlčet a volně vdechovat vzduch. Je nám dobře. A šťastná překvapení vyvstávají prostě před námi. Nemusíme nic hledat. Hle, tu je motýl, tu chrobák, tu zase světluška. Nevíme nic o civilizaci světlušek. Můžeme o tom přemýšlet. Zdá se, že chrobák ví, kam jde. Velice pospíchá. Překvapuje to. I o tom můžeme přemýšlet. A tu je motýl. Když usedne na velký květ, říkáme si, že pro něho je to jako by se snesl na terasu houpající se visuté zahrady v Babylonu. Potom zmlkneme. Objevily se tři nebo čtyři hvězdy.

/…/

Myslel jsem také na něco jiného. Existují ještě lidé – silnice první třídy a lidé – stezky. Lidé – silnice mě nudí. Nudím se na štěrku vozovky mezi kilometrovníky. Vedou k velice přesnému cíli: k zisku a ctižádosti. Podél stezek jsou místo kilometrovníků lískové keře. Touláme se a chroupáme oříšky. Jsme tam prostě jen proto, abychom byli tam a ne někde jinde. Ale od kilometrovníků nemůžeme očekávat naprosto nic. /…/ Dopis paní Françoise de Rose

pan PARACELSUS PHILLIPUS AUREOLUS THEOPHRASTUS

☼     o půlnoci 10. na 11.11.1493   EINSIEDELN         ۞      24.9.1541    SALZBURG

Ještě má v čerstvé paměti hodně okamžiků, kdy poprvé vstoupil do temné komory, kde na lůžku hekal jako nejvíc zkoušený lazar slavný knihtiskař Johannes Frobenius. Neustálé bolesti v noze se hluboce vepsaly do výrazu jeho ksichtu. Nejslavnější lékařské kapacity v Basileji se bez úspěchu snažily postavit jej na nohy a nakonec dospěly k závěru, že pro nebezpečí sněti je jediným východiskem amputace. Když dejme tomu Zeus si na den MDŽ vyčíhnul zrovna Afroditu a nadbíhá jí ve své super zamilovanosti, netrkne ho nikdy, že by se mohl vytáhnout u ní, složit jí krvavou obětinu, když ropucha s poruchou osobnosti si náhle čert ví proč zamiluje Ukrajinu a amputuje zde a korumpuje zde, co může, nechová se jako vzor dítěte z Bullerbynu, když Johannes Frobenius uchopil za pačesy příčinu, pak rozchodil to celé snáze a čiperně mohl, no vy víte, chvalořečit za vzor švýcarskou bylinu a za ucho si ozdobně připnul kopretinu.

Tu si kdosi z knihtiskařovy rodiny vzpomenul na člověka, o němž se široko daleko šířily takřka neuvěřitelné fámy. Říkal si Paracelsus a mnozí ho považovali za zázračného lékaře i dobrodruha. Ale nemálo bylo i takových, kteří v něm spatřovali nevědomce, šarlatána, tmáře a darmošlapa. Vždyť už samotné jméno Para–učitel a žádný paskvil–Celsus („odlišný od Celsa“) svědčilo o takřka rouhačském pohrdání starými autoritami. Nakonec o uznání pochopení za okupovačnou lačnou rutinu by nestál nikdo ani v provokatérsky produktivním okrsku vykřičených ulic Temple Bar v Dublinu! Pro sedmašedesátiletého Frobenia však znamenal poslední fiktivní fakt naděje, nechtěl-li doživořit jako obtížná obtížnost všem hříchům na posměch.

Paracelsus u pacienta velmi rychle jednoznačně rozeznal příznaky nedávno prodělané mrtvice a započal s uzdravováním, radikálně odlišnými postupy od těch, kterými Frobenia sužovali samozvané hlavy odborně pomazané, jeho basilejští kolegové. A v co nikdo z nich nedoufal, se stalo skutečností – Frobenius byl zase fit jako rybička. Paracelsus tak docílil úspěchu, o němž se domákla skoro celá Evropa. Sám významný humanista Erasmus Rotterdamský, který v domě slavného knihtiskaře řadu let střízlivě nasával jako duchaplný duch duhu vědomostí do sebe, píše s povděkem na adresu jeho zachránce: „Přivedl jste zpět k životu Frobenia, polovinu mého žití, vrátil jste ho z podsvětí.“ A Basilej, jedno z nejvýznačnějších center německého, ale i evropského kulturního programu, otevřela zázračnému lékaři svou pohostinnou náruč.

Magistrát mu nabídl místo městského lékaře a povolení přednášet na univerzitě. S nastávajícím jarem roku 1527 se Paracelsus stěhuje do Basileje.

Vážnost basilejské medicínské fakulty byla Frobeniových bezvadným zotavením se silně otřesena. Pro hlasatelku (troubu) tradičních názorů a nejvýznamnější tvrz katolicismu ve městě, v němž jinak vítězily reformační myšlenky stoupenců Zwingliho, byl Paracelsus v mnohém nepřijatelný zapeklitý kus. Ten se také nijak netajil tím, že se cítí povolán reformovat celou tehdejší lékařskou vědu.

Fakulta mu zakázala vstup do posluchárny. Přesto Paracelsus přednáší: o speciální patologii, o přípravě a předepisování léků, o diagnostice srdečného tepu a moči a o poraněních a chirurgických nemocech. S nadějí se obrací k mladým, v nichž vidí přirozené spojence proti autoritě starých profesionálních profesorů. Studenti zprvu s údivem hledí na muže za katedrou, který před ně staví tolik nového a snaží se opucovat prach nejtěžších omylů od lékařského řemesla. Ba co víc, z jeho úst nezní tradiční latina, tenhle sekáč má přichystán pro jejich uši snad až příliš hrubý německý dialekt. To už je nestravitelné sousto i pro některé tolerantnější představené fakulty.

Pak nadešel červen roku 1527. Na tržišti planou svatojánské ohně a odevšad zní zpěv, masivní zvuky bubnů, hvízdání píšťal. K jedné z hranic pomalu přistupuje přihrblá Paracelsova figura, třímající v ruce svazek Avicennových a Galenových spisů. Všichni kolem postupně utichají a hledí, jak se Paracelsus pomalu rozpřahuje a vrhá knihu na pospas plamenům.

Je to legenda? Jedna z pověstí, které obestírají v mnohém záhadný Paracelsův osud a provokují fantazii budoucích generací? Možná. Přesto toto gesto vstoupilo do dějin jako symbol boje aktuální současnosti proti vyčichlé minulosti. Věda se údajně nesmí ohlížet zpět. Nikdy nebyl údajně žádný Zlatý věk. To je obsahem poselství (posedlosti ke všemu?) tohoto mudrce, a v obdobném duchu je koncipován i jeho Basilejský program, který nedlouho po vstupu do města rozšířil ve formě letáku.

Od prvních dní se proti němu vzedmula nespokojená opozice. Její tiché reptání zprvu dostatečně přehlušila Paracelsova úspěšná lékařská praxe, ale právě rostoucí věhlas mu nejvíce ublížil. Na městské radě vznáší jeden neslýchaný požadavek za druhým: kontrolu tvorby cen a medikamentů, dohled nad podvratnými lékárníky a jejich zkouškami způsobilosti, nepřipustit spolčování lékařů s lékárníky, jež mělo jediný cíl – co nejvíce vymámit zlaté tele na úkor handicapu nemocných. MUDr. Jan Hnízdil (aktuálně bojující se svým onemocněním) také velmi dobře ví, o čem hovoří, a o čem se tedy snaží ustavičně varovat naši (nepoučitelnou?) veřejnost.

Za Paracelsovy nepřítomnosti však Frobenius nečekaně umírá. Začíná mnohaměsíční agónie, během níž pomalu ztrácí pověst zázračného lékaře a povzbuzení protivníci jsou na koni, protože získávají na svou stranu čím dál více veřejného mínění. Posledním basilejským dějstvím lékaře Paracelsa je spor o honorář s kanovníkem kostela svaté Klárky. Tentokrát se od něj odvrací i jeho poslední opora – „magický“ magistrát. Hrozí mu dokonce uvěznění, a proto se rozhoduje pro útěk do Alsaska. Z města, do něhož vjížděl s takovou porcí triumfu, prchá jako sprosťák a sporťák na útěku před domnělou spravedlností.

VZPOURA PROTI AUTORITÁM, PRÝ TAM BUDE JEŠTĚ VESELO

Zde leží Paracelsus Phillipus Aureolus Theophrastus von Hohenheim, slavný doktor věd lékařských, jenž malomocenství, pako pakostnici, vodnatelnost a jiné nevyléčitelné nemoci s podivuhodným uměním zvládl léčit – čteme na náhrobku v kostele svatého Sebastiána v Salzburgu. V 19. století sem za epidemie cholery proudily jako ke svatému poutnímu místu tisícovky důvěřivců, aby zde našly poslední spásu. Zde, na úpatí Alp, skončilo putování věčným neklidem zmítaného a štvaného Paracelsa.

Chceme-li tohoto muže pochopit, není možno se vyhnout nejranějšímu úseku jeho života. Světlo světa spatřil 10. listopadu 1493 v Einsiedeln v prostředním švýcarském kantonu Schwyz, ale krajinou jeho dětství se stalo údolí řeky Drávy kolem korutanského Villachu. Ačkoli Bombastové von Hohenheim náleželi ke starým švábským šlechtickým rodům, nebyli obdařeni hmotnými statky. Paracelsova otce zapsali dokonce do knihy studentů jako „chuďase“ a o mnoho lépe se později nevedlo ani jeho rodině, jejíž neradostné poměry umocnila smrt paní domu.

Všechna nepřízeň krutého osudu ještě víc utužila svalstvo a pouto rodiny, které se vytvořilo mezi starou školou otcem a novou generací synem. Otec zasvěcuje malého Theophrasta do tajů zákonitosti přírody, vodí jej k okolním teplým pramenům, rudným dolům, sledují spolu práci v pecích. A tak – vedle návštěv klášterní školy – vychází chlapcovo poznání hlavně ze smyslové zkoušky odvahy a reflexu na jedničku.

Snad až příliš často na svůj věk stál tváří v tvář utrpení, šlamastyce, když svého otce, městského lékaře, doprovázel při vizitách nemocných. Množství praktických poznatků a vedle nich bezpočet nezodpovězených otázek, s nimiž se setkával na každém kroku, jitřily jeho vnímavou bystřinu, mysl a devizu.

Vyrostla z něj silná, trochu drsoňská povaha, nepoddajná jako jeho alpská otčina. Snad i tohle byl jeden z důvodů, proč při univerzitních studiích nebyl ochoten asimilovat vše, co se mu předložilo pod frňák. I když se ve svých spisech zmiňuje o zkušenostech získaných na francouzských a německých univerzitách, doložen je jenom jeho pobyt ve Ferraře. Vedle řady tehdejších kapacit patřil k tamnímu profesorskému sboru i věhlasný lékař a botanik Giovanni Leoniceno. I on, spolu s ostatními, se při výuce neuchyloval od tradičního postupu: seděl za katedrou nad rozevřenou knížkou, předčítal a vysvětloval text. Texty, které před mnoha staletími zaznamenali takoví pomazaní mazáci Avicenna, Hippokrates či Galenos (vždyť jenom dílo tohoto Řeka bylo staré bratru 1300 let!). Neomylné autority, nekriticky přejímané doktríny… jako počestní komici i očistní kominíci Coldcut oslňovali zde přítomné autority hygienickou hymnou bez zásluh uklízeček „Doctorin´ the House“ a Plasticman is coming through.

Základním článkem víry byla nauka o čtyřech šťávách: krvi, hlenu, žluči a černé žluči, jejich nerovnováha plodí potom takové zmetky jako je Putin. Jinými slovy v těle člověka nadělá paseku a vyvolá jistou chorobu. Východiskem byly čtyři vlastnosti lidského organismu, a sice chlad, teplo, vlhkost a suchost. Uzavřený systém středověké medicíny sotva skýtal místo pro skutečnou badatelskou praxi. Paracelsus se zde střetává s lékařstvím, jehož směr určovala zkostnatělá teoretická učenost, bez rozvinuté diagnostiky, stojící v praxi takřka bezmocně před kdejakou chorobou.

Mladíkův praktický duch postupně poznává, že mnohé v dílech starověkých lékařů jsou bludy postavené na písečné pláži jako nedobytný hrad a volá: „Vězte tedy, že tyto knihy nejsou dokonalé, nýbrž jsou to pochybné spisy, které slouží spíše ke svedení na scestí než k nalezení správné cesty, což mě také přimělo, abych je opustil…“ Přesto je dalek pouhému zatracování. Oceňuje vše, co je u starých autorů trvalé, není jen ochoten setrvávat při očividných omylech pouze kvůli autoritě značky MUDr.

NA PŘEDĚLU VĚKŮ

Žádné dogma, ani inkvizice jářku nářku a scholastika nemohly do Aleluja brzdit vývoj lidské společnosti. Z jihu na sever se postupně množí mocný duchovní proud, etika a humanismus, který obrací jako jin a jang zájem na samotného člověka, ne zaostalé nečestné zvíře. Luther a Kalvín se bouří proti „univerzálnímu křesťanství“. Každá osobnost se musí vyrovnat s rozporem mezi nábožným, náboženským a raně renesančním proudem. Jako mnozí velcí té doby stojí Paracelsus ještě na obou stranách hranice mezi oběma věky a snaží se smířit nespokojené náboženství s vědou a výstižnou filozofií.

Pozdější kritici mu vytýkali mystifikaci, mysticismus a okultismus. Ne bezdůvodně. Ale tyto sklony vyvěraly v mnohém z toho, že každou věc, tedy i člověka, viděl v souvislosti s celkem. Člověk je micročlánkem mikrokosmem závislým na makrokosmu, a působení léku je tudíž spojeno s astrální silou působící zvnějšku na člověka. Účinek léku se projevuje jenom při určité konstelaci hvězd, čteme v jeho písmu svatém knižně vydaném jako Velká astronomie (Astronomia magna). Názor o nutnosti rozložit svět na jednotlivé partitury, aby mohl být znovu šik obsáhnut jako šik celek, pochází již z řecké filozofie, ale u Paracelsa padá tato myšlenka na novou úrodnou půdu.

Léčení i voodoo je v jeho pouličním uličnickém pojetí prvním cílem lékařství, ale až jeho závěrečným krokem. Aby bylo možno člověka léčit s ÚSPĚCHEM, je nutné znát jeho jádro pudla, podstatu, znát povahu všech léčebných prostředků a jejich působnost na lidský organismus. Lékař musí konat pokusy jako chemik, bádat jako filozof, botanik, mineralog a astronom. Dalším pilířem Paracelsovy medicíny je ctnost. Z očí lékaře, morálně bezúhonného, musí vyzařovat dobrota, klid a ochota pomoci, a to vše, spolu s vůlí nemocného se uzdravit, je stále působícím tišícím prostředkem nezbytným lékem. Dobrý voják Švejk i Voskovec s Werichem razili vždy heslo: nikdy nesmíme ztratit ani kus našeho klidu, rozvahy a glancu. Když si něco z toho zapamatujete, nemůžete se splést se svou intuicí.

Nejzákeřnějším nebezpečím pro lékaře je MAMON, snaha VYTŘÍSKAT svou činností NEZASLOUŽENÉ VÝHODY. Většina lékařů je takových, že místo aby byli lidstvu užiteční, jsou naopak nezdravě zákeřní, stěžuje si Paracelsus na nevyléčený bacil, který se hemží i naší dnešní společnosti.

Univerzitu opustil někdy v roce 1515 s doktorskou licencí v kapse. Neusadil se a nezaložil si výnosný podnik, ale vydává se na cesty.

REFORMÁTOR LÉKAŘSTVÍ S NEJLEPŠÍMI CITY NA KONTĚ

Celých devět let putoval Evropou. Touha po poznání přijít příčinám nešvarů na kloub a zneškodnit jejich všechny možné parazity, jej přivedla do Granady, Lisabonu, Dánska, Švédska a Pruska. Prochodil Anglii, Irsko, Uhry, Sedmihradsko a řadu dalších zemí. Chtěl ze svého oboru vstřebat vše, co bylo v silách jednoho člověka. Učil se od bradýřů, povalečů, mnichů i cikánů, studoval lidovou medicínu, bylinky a nerosty různých krajů, poznával různé formy výživy a jejich vliv na zdraví lidí. Vícekráte, například při polním tažení Kristiána II. Dánského proti Stockholmské koruně, byl aktivní jako ranhojič. Člověku je vlastní to, nač vstoupil vlastníma nohama, co uchopil vlastními prsty a spatřil vlastním zrakem, říká Paracelsus. Zkušenost lékaře, jak všeobecně lidská, tak odborně lékařská (že tinkturu vám předepíšou na počkání nečitelným škrabopisem jako kocouři), nikdy nemůže být dostatečně bohatá a rozmanitá škála stupnice hodnot ve zkušenosti výběru.

Potulným životem se dostával do křížku se svou dobou i s tehdejším nepřejícným lékařstvím. Mnohokrát se nemohl usadit tam, kde by to býval tak rád učinil. Nepřízeň i nenávist šmejdských kolegů, kteří se právem cítili s Paracelsem za zády v ohrožení, hnala jej tempem z místa na místo. Nelíbil se Židům, Nizozemským pochybovačům, vykázali jej z Polska i Litvy div ne naostřené břitvy. „Ale chvála Bohu, nemocným já se zamlouval,“ čteme v jednom z jeho spisů, jež při svém prvním souborném vydání zaplnily čtrnáctero svazků.

Šlo mu na 31 let, když přes důvěrně poznaný Villach zamířil do Salzburgu. V celém jižním Německu to klokotá nespokojeností se šlechtickým panováním. Franz von Sickingen povstává proti katolickým knížectvím a umírá při obraně svého hradu. V Durynsku sebejistý Thomas Münzer srocuje povstalecké sedláky ke zteči. Pro sympatie k nim je Paracelsus zatčen salzburským arcibiskupem, ale pro nedostatek důkazů bude zakrátko propuštěn. Ani v tomto městě nemůže v pohodě vykonávat lékařskou praxi, a tak se ubírá dále na západ.

Na čtyři dlouhé roky se usazuje v prostoru Bádenska–Württembergska. Asi cítil potřebu dát konečně písemnou podobu tomu vnitřnímu hlasu, co poznal na základě svého snažení. Dokončil zde Bylinář (Kräuterbuch), jímž se stejně jako zanedlouho v Basileji snažil bojovat proti nesvědomitosti a podvodným taktikám lékárníků i proti módní náplavě cizích bylin a pochybného koření. Cesty mnoha zeměmi jej utvrdily v přesvědčení o geografické souvztažnosti nemocí a medikamentů proti nim; kde jed, tam účinný protijed, kde nemoc, tam lék, kde lék, tam nemoc. Takže důkaz, že duševně nalomená společnost v Čechách by se mohla postupem doby léčit, až třeba vyléčit jako v troskách morálka těch všelijakých jen ne spolehlivých by se mohla napravovat účinným metaforismem, nebo fórky, jestli je smích zrovna nejsilnější zbraní? Metafyzika „všechno nebo nic“ je zde zapotřebí, nejen hovořit, ale konat „cukr nebo dietní bič“ na jejich meta–megabolu a u jejich metabolismu fyziku… dobrota jednou přece převáží svou důležitostí veškerou naškudlenou zlobu v bance buněčné, tak tomu jest, říkával nám strýček Nostradamus z Provence, který žil přibližně ve stejnou dobu jako Paracelsus Phillipus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, no a třeba se i potkali, protože oba byli podobného ražení s cítěním pro nápomoc lidem. Ten věnuje dva ze spisů i zdejším minerálním pramenům. U řady z nich rozpoznal zaručeně stejný původ, což potvrdila i moderní balneologie. Ve zřídlech vidí stejný léčebný prostředek jako v bylinách a k léčebné kůře předepisuje patřičnou dietu.

Stejně jako dříve popuzoval Paracelsus mnohé svým vystupováním a zevnějškem. Odmítal s nadšením chodit venku v červené tóze s lékařskou čepicí. Odíval se do prostého šatu, k pasu připínal meč, jenž byl po celá desetiletí jeho věrným průvodcem. V Norimberku vydal v roce 1529 spis o vzniku syfilidy, představte si to. Rozeznal venerický ráz této těžké a záludné pohlavní choroby a do jejího léčení rtutí zavádí přesné dávkování. Kritizoval tehdy rozšířenou formu léčení syfilidy guajakovým dřevem, čímž proti sobě pobouřil i mocné bankéře Fuggery, kterým dovoz této tropické dřeviny vynášel pohádkově lukrativní zisky. Norimberský senát se dal dokonce pohnout k tomu, aby zatrhl vydávání veškerých Paracelsových spisů. Přesto ještě do tiskárny protlačí své Velké ranhojičství (Grosse Wundarznei), které spolu s Třemi knihami o ranhojičství představuje na svou dobu převratné myšlenky v konceptu.

I tak se jím v očích učených lékařů deklasoval, neboť jejich drtivá většina chirurgické výkony z obavy před znečištěním krví neprováděla. Ty byly doménou jejich pologramotných asistentů, bradýřů a lazebníků. „Církev se hrozí krve“ – zaznělo na synodu již v roce 1163, a toto vyhlášení se stejnou měrou týkalo i lékařů. Inkvizice „akt víry – autodafé“ sice později dokázala, že církev svůj strach z krve nebere tak doslovně, ale to už je jiná písnička. Paracelsus však zavrhoval amputaci chirurgie od medicíny, za jejíž samostatnou část chirurgii považoval. Odmítal vypalování ran a jako první navrhl přikládat na ně šetrným způsobem čisté obvazivo.

Jeho lékařské názory vycházely z vlastních originálních úvah o základním vlivu chemických látek – rtuti, síry a soli – na funkci organismu. Tak například síra způsobuje v jeho pojetí horečku a mor, sůl zase sračku a vodnatelnost fuj tajbl, až to není hezké.

Alchymii, která do té doby stála mimo zájem, povýšil na jeden ze základních pilířů medicíny a s úspěchem používal některé lučební cestou přichystané léky. Především v Paracelsově osobě započal onen přerod, operace akce Z, v němž se alchymie postupně oddaluje od iracionálna a mění se v racionální chemii. V práci v laboratoři nevidí prostředek k výrobě zlata či tajemného arcana, nýbrž cestu k transformaci věcí tak, aby mohly sloužit člověku a ne naopak, zejména ve formě nenákladných léků. Popisuje vlastnosti antimonu, rtuti, železa, mědi a dalších prvků a zavádí je jako léky pro všechny terapie. Stává se tak zakladatelem iatrochemie, lékařské chemie, která přinesla medicíně mnoho vyléčených čiperů (dříve jen lazarů).

Horlivou propagaci léčivých sil přírody – termálních pramenů, bylin a nerostných látek – poněkud zastiňuje jím současně protěžovaná nauka o signaturách. Podle ní léčí přírodniny ty choroby, se kterými kosmicky souvisí na základě podoby, barvy či názvu. Na srdce proto předepisoval zlato, neboť srdcem světa je Slunce. Impotenci léčil některými druhy orchidejí pro podobnost jejich květů s varlaty.

Osud zavlekl Paracelsea nakrátko i do českých luhů a hájů. Roku 1537 jej sem povolal těžce nemocný maršálek Jan z Lipníku nad Bečvou. Dodnes můžeme na severním rohu zámku v Moravském Krumlově dohledat výklenek, kde si údajně zjednal laboratoř. I maršálkovi přinesly léčebné metody německého přírodovědce znatelnou úlevu.

Když se pak Paracelsus vracel přes Blavu a Vídeň do známého letoviska Villachu, zbývaly mu necelé tři roky života. Ačkoliv mu to zemští stavové korutanští přislíbili, nedočkal se už vydání dalších svých knih, mezi nimi i Sedmi obran (Septem defensiones), kde hájí sebe i své učení proti mnoha podobám nápadného mučení. Jeho spisy byly dlouho na indexu a trvalo dalších sedmdesát let, než si většina z nich prorazila cestu k širšímu publiku.

Lze obtížně vyjádřit na několika aspektech, v čem spočívá největší přínos Theophrasta von Hohenheim, zvaného Paracelsus. Mnozí doktůrci z Počátků se zapsali do dějin vynalezením důležitého léčebného prostředku, zlepšováku, patentu, i na rozum patentu, objevením původce některé nemoci či provedením nějaké operace sinus kosinus, zachraňující pacientovi kejhák. Sotva něčím takovým se může vykázat Paracelsus. On však učinil něco prospěšnějšího. Jeho život je životem reformátora, od něhož se lékařské a přírodní vědy začínají ubírat novým směrem. Svou houževnatostí a neústupností génia s bojem proti medicíně ustrnulé v poutech pomatené tradice stál tento král (ŘÍZEK MAKÁČ) u zrodu nového moderního lékařství.

EUSEBIO DA SILVA FERREIRA

☼   25.1.1942    LOURENCO MARQUES, MOSAMBIK       ۞    5.1.2014 ČERNÝ PANTER  RAKVÍN   

Dřevěná tribuna skromného fotbalového stadiónu neskýtala mnoho pohodlí, ale její střecha aspoň ochránila před palčivým žárem slunce. Diváci v hledišti propukali co chvíli v jásot, jejich fotbalisté vedli v mistrovském zápase o tři góly. Jen štíhlý „dobrák od kosti“ v elegantním světlém obleku a s úzkým knírkem pozoroval utkání klidně, o to pozorněji sledoval mladíčka v útoku místního Sportingu. FC Sporting Lourenco Marques se ten klub úřednicky jmenoval pro veřejnost. Útočník s čokoládovou rasou ho zaujal a bavil nejen pěkným třetím gólem, ale hlavně tím, jak lehce a s přehledem se pohyboval po prašném hřišti, jak ho balón poslouchal, jak u něho byl vždy dřív než jeho protihráči. Znovu se pěkně uvolnil, napřáhl a střela z jeho pravačky jen o fous minula soupeřovu branku.

„Jak se jmenuje  ten mladej, co teďka vypálil?“ zeptal se muž s knírkem svého souseda na tribuně.

„To je přece Eusebio,“ zněla odpověď, v níž se ozýval podiv nad tím, že někdo tady Eusebia doposavad nezná…

Ale bylo to pochopitelné. Ten štíhlý elegantní muž ve světlém obleku byl v Lourenco Marquesu cizincem. Přijel sem do Mosambiku jen na skok, na východní pobřeží Afriky, až z daleké Evropy. Přesněji řečeno z Lisboa, Portugal. Přijel za obchodem, ale protože byl náruživým fandou Benfici a vůbec fotbalu, vypravil se na fotbalové utkání i v Mosambiku. Ostatně v té době cestovalo do Lourenca Marques mnoho Portugalců, úředníků a poručnických obchodníků, Mosambik byl tehdy ještě pořád portugalskou kolonií.

Portugalsko nehrálo až do šedesátých let ve světovém ani evropském fotbale první housle. Stále zůstávalo skryto ve stínu svého souseda z Pyrenejí, Španělska. Až koncem padesátých let se začalo víc mluvit o Benfice Lisboa. „Orlové“, jak se říkalo fotbalistům Benfici, protože měli orla ve znaku, rozpínali křidélka k rozletu. Jejich branku hájil vysoký a mrštný Costa Pereira, ve středu obrany čelil jako skála soupeřovým útokům Germano, urostlý fotbalista s mohutným černým plnovousem, ale vůbec největší chloubou lisabonského mužstva byla útočná pětka Augusto, Santana, Aguas, Coluna, Simmœs. Tato jména evropským fanouškům do té doby ještě mnoho neříkala, ale brzy se měla rozletět nejen po našem kontinentu, ale i do Latinské Ameriky.

Benfica měla spadeno na mistrovský titul a tak nebylo divu, že se na její tréninky chodily koukat dva až tři tisíce diváků. Po jednom z nich přišel do šatny správce, předal trenérovi vizitku a oznámil mu, že by s ním rád něco projednala nějaká návštěva. Trenérem byl Bela Guttman, starší zkušeňák, který s fotbalem procestoval celý svět. Ovládal šest jazyků a trenérské řemeslo znal ze všech stran. Jméno na vizitce mu nic neříkalo, ale občas rád vyslechl názor některého fanouška. „Zaveďte ho do mé kanceláře, to jsem zvědav, co nám z něj vypadne,“ řekl správci.

„Pane Guttmane, vrátil jsem se před týdnem z Mosambiku,“ řekl návštěvník s knírkem, když se představil. „Viděl jsem tam v několika zápasech osmnáctiletého chlapce, který mi učaroval. Netvrdím, že je to hotový fotbalista pro Benficu, ale má ohromný talent…“

Bela Guttman se netvářil nikterak nadšeně. Do Evropy přicestovalo z Afriky už několik „také dost zázračných“ fotbalistů, kteří pak nemohli hrát ani za druholigové mužstvo. Ale na druhé straně: Santana a Coluna také pocházejí z Afriky. Co kdyby…

Trenér Guttman si na lístek napsal jméno Eusebio da Silva Ferreira, Sporting Lourenco Marques a poděkoval mu za návštěvu a za reference.

O měsíc později odletěl do Lourenca Marques jeden z místopředsedů Benfici doprovázený trenérem juniorského mužstva. V hlavní metropoli Mosambiku pozorovali Eusebia dvakrát při zápasech Sportingu. Přesvědčili se, že zprávy o mladém Černém Panterovi vážně nelžou. Zatímco trenér juniorského mužstva Benfici vysedával na tribuně i při tréninku Sportingu a měl příležitost posuzovat Eusebiovu mrštnost, obratnost a cit pro míč, místopředseda nenápadně zjišťoval, z jakých poměrů chlapec vzešel, zda vůbec bude možné přestup uskutečnit.

A pak začal jednat. Nejprve zašel za paní Ferreirovou, Eusebiovou maminkou, a řekl jí, že chlapec je velikánský talent, že by z něho mohl být zanedlouho slavný fotbalista, ale pochopitelně ne tady v Mosambiku, musel by do Evropy. Samozřejmě by z toho plynuly jisté výhody i pro ni, zdůraznil a vytáhl z kapsy šekovou hovořící knížku. Paní Ferreirová nechtěla o ničem podobném ani slyšet. Těžko vychovávala své čtyři syny, manžel jí zemřel, když bylo Eusebiovi pět let. A teď, když se jí stal oporou, by měl odejít do Evropy zkoušet své štěstí?

Místopředseda Benfici tedy zkusil jinou fintu. Po jednom tréninku počkal na Eusebia. Řekl mu, že Benfika Lisboa by o něj měla zájem a líčil mu jeho budoucnost v těch nejzářivějších barvách: „Hrál byste s vynikajícími spoluhráči, na obrovských stadiónech před zaplněnými tribunami. Jezdil byste po světě, bydlel v nejpřepychovějších hotelech, měl byste spousty peněz, za pár měsíců byste si mohl koupit auto…“

Copak dovedl osmnáctiletý kluk, který miluje fotbal, odolat takovým lákadlům?

Paní Ferreirová se o synka strachovala. Kdyby aspoň ta Evropa nebyla tolik z ruky. Eusebio ji vytrvale přemlouval. Bude hrát proti nejlepším fotbalistům na světě, bude slavný, budou o něm psát v novinách palcovými titulky, bude boháč, bude jí posílat peníze, hodně peněz.

Nadšení, které zářilo ze synových zraků, paní Ferreirovou nakonec dá se říct přesvědčilo k souhlasu. Váhavě svolila. Eusebio da Silva Ferreira odletěl na zkušenou do Portugalska.

Tím však nebyl přestup ještě zdaleka vyřízen. Sporting Lourenco Marques byl chudý klub a za sumu, kterou Benfica za Eusebia nabídla, by s přestupem rád souhlasil. Vázaly ho však určité závazky k jeho portugalskému jmenovci Sportingu Lisboa. Ten měl jakési předkupní právo na hráče Sportingu Lourenco Marques. A Sporting Lisboa byl největším rivalem Benfici v Portugalsku. Bylo nabíledni, že jednání o přestupu bude nějaký čas trvat.

Vedení Benfici tehdy udělalo důmyslný tah: uklidili Eusebia do ústraní, do malého letoviska na jižním pobřeží Portugalska, aby jednání o přestupu nevzbudilo moc velké emoce. Mladý fotbalista tím byl zklamaný. Nedařilo se mu u moře špatně. Bydlel v malém penziónu, jeho majitelka se o něho starala jako o vlastního, od trenéra dostal individuální tréninkový plán, ale fotbal si mohl zahrát jen s místními dorostenci na pláži.

Začalo se mu stýskat po matce, po sourozencích, po přátelích z Lourenca Marques. Hlavně však chtěl hrát fotbal před vyprodanými stadióny, jak mu slibovali. Místo toho musel jen čekat a trénovat sám.

Jednání trvalo sedm měsíců. Teprve když bylo vše podepsáno, přivezli konečně Eusebia do Lisboa. Novináři z dlouhé přestupové tahanice usoudili, že jde o mimořádného fotbalistu a Eusebiovy fotografie s patřičným doplňkovým textem se tiskly ve všech portugalských periodikách. Na první trénink nové posily Benfici se přišlo podívat deset tisíc diváků.

Právě to si trenér Guttman nepřál. Na první pohled poznal, že Eusebio má velký talent, ale viděl také, že mu ještě ledacos schází, aby byl velkým hráčem. Bál se taky, aby mu zájem fanoušků neublížil, aby se osmnáctiletému mladíkovi nezatočila hlava.

Při tréninku věnoval Béla Guttman svému mladému svěřenci velkou pozornost, ale jinak bylo Eusebiovo místo v rezervě a na náhradnické lavici. Ostatně nebylo snadné najít mu místo v sestavě. Benfica kralovala v portugalské kopané a také v Poháru mistrů evropských zemí šla od vítězství k vítězství. Ani ve finále nenašla přemožitele: v Bernu porazila Barcelonu Tři:Dva.

Který trenér by měnil družstvo, jež vybojovalo Pohár mistrů!

Ale brzy přišel den, kdy se Béla Guttman přece jen k tomu odhodlal.

V červnu 1961, měsíc po vítězném finálovém utkání v Bernu, startovala Benfica Lisboa na mezinárodním turnaji v Paris. A nebyl to turnaj ledajaký. První den porazili „orlové“ bruselský Anderlecht, druhý den se střetli se slavným brazilským Santosem. Sněhobílý dres tohoto mužstva oblékal nekorunovaný král fotbalu Pelé a z mužstva mistrů světa tu hrál i záložník Zito a brankář Gilmar! Santos byl v té době nejlepším mužstvem Jižní Ameriky a jeho fotbalisté chtěli na pařížském stadionu Parc des Princes dokázat, že nejlepší fotbal se hraje v Brazílii. A dařilo se jim to. Portugalští borci unaveni namáhavou sezónou nestíhali jejich nasazené tempo s normálním dechem v plicích a v poločase už prohrávali 0:3. Hned po přestávce mužstvo Pelého vstřelilo další dva góly a Benfice hrozil debakl.

V té chvíli poslal trenér Guttman na hřiště Eusebia. „Hraj klidně, jako na tréninku. Nemáš tím co ztratit,“ vkládal mu do vínku dobrou radu nad zlato. A tohle devatenáctileté želízko v ohni s hustými kudrnatými čupřinami a čokoládovou pletí vběhlo nedočkavě na trávník, jako mladý býček do arény. Dostal dlouhou přihrávku od Germana, pěkně si ji zpracoval a mezi dvěma Brazilci prostrčil míč Colunovi. Vyhrál hlavičkový souboj se Zitem a poslal kolmý pas dopředu Augustovi. Cítil, že hraje dobře, běhalo se mu lehce, míč ho poslechl, jak chtěl, zapomněl úplně, že má za soupeře Pelého a další slavné Brazilce, že ho sleduje se zatajeným dechem čtyřicet tisíc Pařížanů.

Brazilci ukolébaní pětigólovým náskokem a snad i unavení dosavadním tempem trochu odpočívali a trpěli. To byla příležitost pro Benficu a pro Eusebia. Augusto unikl po pravém křídle až k brankové lajně a poslal přihrávku zpět do pole. Eusebio nabíhal přímo proti balónu. Opřel se do něho plnou silou a byla to rána jako z kanónu. Takovou by ani bebíčko prolhané Kopal nemohl dát, neboť by se strachy skácel, lidově podělal před 40 000 očí.  Gilmar letěl vzduchem k tyči, ale v tom okamžiku už míč napínal síť. Za chvíli devatenáctiletý fotbalista s pružným krokem pardála prošel brazilskou ochranou a zasvištěl jak uragán proti Gilmarovi podruhé. Ani to nebylo ještě jeho závěrečné slovo. Několik minut před koncem vstřelil Santosu třetí pozdravnou branku.

Tři góly během dvaceti minut, ani nemrkneš. Pařížské noviny druhý den psaly o mladém kanonýrském rozdávači víc než o Pelém. Jméno Eusebio se rozlítlo do světa samo.

Tak začala skvělá kariéra Eusebia da Silvy Ferreiry, fotbalisty, kterého v šedesátých letech obdivoval celý svět. Od pařížského zápasu měl své místo v útoku Benfici jisté. Nechyběl ani v jediném střetnutí Benfici v dalším výnosném ročníku Pohárů mistrů. V prvním kole měl portugalský mistr volný los, ve druhém zdolal Austrii Wien, rozdrtil FC Nürnberg jako provařené špagety… v semifinále porazil londýnský Tottenham Hotspur. Pak přišlo s napětím očekávané finále: v Amsterdamu nastoupila Benfica proti Realu Madrid.

Vyprodaný stadión i milióny diváků u televizorů se staly svědky nádherného dramatického utkání, nečekaně bohatého na góly. Real vynesl své trumfy v nástupu. Puskasova levačka trefila dvakrát přesně k tyči. Benfica oplácela. Aguas překonal brankáře Realu poprvé, Cavem vyrovnal. Puskas do poločasu znovu získal španělskému mistru vedení. Tím však vystřílel všechnu munici madridského celku. Druhý poločas patřil už mladší Benfice. Coluna šlehoun svou šlehou z třiceti metrů vyrovnal skóre a pak dvakrát přišel ke slovu akční principál Eusebio. Bezpečně proměnil penaltu, poté prudkým halfvolejem zpečetil vítězství Benfici. Cenný stříbrný pohár se už podruhé my víme díky komu stěhoval do Lisboa.

Benfica Lisboa byla v té době skutečně nejlepším mužstvem Evropy a Eusebio největší hvězdou Benfici. V krátké době se stal miláčkem nejen Lisabonu, ale i celého Portugalska. Od evropských novinářů dostával přezdívky Černá perla, Evropský pan Pelé, Černý pardál a tak dále. Byl to opravdu neochvějný král v útoku. Měl v sobě rychlost a výbušnost černých sprinterů, techniku brazilských míčových žonglérů a navíc i výtečně střílel. Nepotřeboval k vystřelení dlouhý nápřah, stačil mu jen krátký překvapivý švih nohou – a tvrdá střela skončila v síti dřív, než polekaný brankář stihl vůbec zareagovat.

Ostatně o Eusebiově fotbalovém fórku v umění a umění s fígly se mohli dvakrát na vlastní oči přesvědčit i naši praotcové Čechové. Na jaře 1963 se ve čtvrtfinále Poháru mistrů utkala Benfica s pražskou Duklou. V Lisabonu Dukla prohrála 1:2, pražská odveta skončila remízou bez branek. Eusebio v těchto utkáních vyšel střelecky naprázdno, střežil ho tehdy skvěle Svatopluk Pluskal, ale přesto zcela zaplněnému strahovskému kolbišti na stadiónu dokázal, že je opravdu skvělým hráčem. A o dva roky později ho přivítala Bratislava. Tam se hrála kvalifikace na mistrovství světa 1966. Eusebio v reprezentačním dresu Portugalska dokazoval, že po evropských fotbalových trávnících běhá jen málo tak nebezpečných útočníků jako je on. Celý zápas znepokojoval celou naši obranu, dva naši zadáci mu museli věnovat obezřetnost s očima na stopkách, ale nakonec jim prchnul k bráně. Eusebio vstřelil jediný gól utkání a prakticky rozhodl o tom, že do Anglie jeli zaúřadovat solidně Portugalci.

Na konci roku 1965 ho evropští fotbaloví novináři zvolili nejlepším fotbalistou Evropy. Nejúspěšnější rok ho teprve čekal.

Na mistrovství světa v Anglii nemělo Portugalsko lehkou roli. Bylo vylosováno do nejsvízelnější party – k obhájci titulu Brazílii, tehdy výbornému drsnému Maďarsku a stále se lepšícímu Bulharsku. Útoc od Benfici v čele s Eusebiem dělal však i v reprezentačním dresu Portugalska divy jako fakír, nikoli jako střelec bez rány a bez bodu a bez účelu. Všem svým soupeřům ve skupině nasázel po třech brankách a do čtvrtfinále postoupil bez ztráty bodu. Eusebio zářil především v zápase s Brazílií. „Černý panter – pan té er – z Mosambiku zcela zastínil Pelého a dvěma góly poslal dvojnásobné mistry světa nově jako bábovky domů,“ napsaly jedny gentlemansky vytlemené anglické noviny.

Ten pravý střelecký koncert v podání čtyřiadvacetiletého Eusebia se konal v Liverpoolu ve čtvrtfinálovém utkání Portugalsko – světe boj se: Severní Korea. Zdánlivě snadná šachovnicová záležitost. Fotbalisté ze zlého přihlouplého teamu Severní Koreje se sice ve skupině postarali o prvořadou senzaci, když rozdrtili Itálii se všemi jejími hvězdami, ale nikdo nepředpokládal, že by svůj husarský kousek mohli opakovat ještě jednou ve čtvrtfinále. Leč i v Liverpoolu se schylovalo k senzaci.

Rychlí, pružní, obětaví nebo pod postrachem hrůzostrašné odvety naočkovaní korejští fotbalisté začali proti Portugalsku bez respektu a v pětadvacáté minutce vedli 3:0! Nad Portugalskem to bylo dost zádumčivě psychologicky zamračeno, ani trochu naděje se jim nedařilo vyhecovat. Jenže v těch chvílích vzal osud do svých rukou fénixově odhodlaný čarodějík Eusebio. Sólovým únikem prošel korejskou obranou a přesnou střelou do šibenice vzkřísil naděje Evropy a Portugalska. Do poločasu vstřelil ještě druhý gól a po přestávce dokázal naúčtovat další dva nepříteli. Před koncem pak Augusto z jeho přihrávky zpečetil vítězství portugalského mužstva pátou brankou.

Eusebio se stal hrdinou zápasu, ale obdiv sklízeli i fotbalisté strašně vychovávané Severní Koreje. Sunday Express o zápase tiskl černé na bílém: „Neznámí fotbalisté Dálného východu ukázali fotbalovému světu svoji výhodu. V okamžiku své vycházející slávy však zapomenuli na jedno: na černého démona s ohněm V SRDCI (no jo) a obrovskou silou v kopačkách. Na Eusebia.“

Jen v semifinále proti domácím Angličanům se portugalský útok nemohl dostatečně prosadit. Eusebio se však i v tomto utkání ukázal být prospěšným na listině střelců. Pár minut před koncem, když vedla Anglie symfonicky 2:0, snížil brankou z pokutového kopu. Jedním gólem Jašinovi v utkání o třetí místo pomohl svému celku k bronzovým medailím, což byl největší úspěch portugalského fotbalu na světových šampionátech. S devíti góly se Eusebio stal zároveň nejlepším střelcem mistrovství světa 1966.

Téměř deset let se Benfica držela a udržela na výsluní evropského fotbalu. Pětkrát hrála ve finále Pohárů mistrů, dvakrát ho vyhrála. Ještě v roce 1968 měla vysoce ceněný pohár na dosah ruky. Její finálové utkání s Manchesterem UNITED (v jednotě je kuráž a v kuráži je síla) skončilo v normálním hracím čase nerozhodnuto 1:1. V prodloužení však Manchesterští kujóni strhli vítězství na svou stranu.

A to byl vlastně poslední grandiózní úspěch tohoto slavného lisabonského mužstva. Jeden z nejslavnějších evropských teamů šedesátých let pozvolna senilněl. Coluna, Augusto a mnozí další se s fotbalovou kariérou rozloučili a Benfica za ně nemohla najít hned ani déle plnohodnotnou náhradu. Eusebio zůstal sám v mužstvu, ve kterém nenašel rovnocenné cool spoluhráče. V té době měly o něho zájem mnohé přední evropské cluby, Benfica však odmítala slušně svou hvězdu pustit jiným ku prospěchu. Pak přišel milánský Inter s takovou kulatou nabídkou, že se zdálo, že jí žádný club na světě racionálně neodolá. Vedení Benfici ji dlouze zvažovalo, několikrát zasedalo dlouho přes noc a nakonec se shodlo s předsedou, který řekl: „Víte co, Eusebio patří Benfice, jak bychom vysvětlili našim fanouškům, že ho prodáváme.“

Eusebia takové rozhodnutí rozezlilo. Chtěl duchaplně přestoupit do Itálie. Inter sliboval takové fantastické podmínky, jaké neměl v Lisboa ani v dobách největší slávy. Taky se nechtěl ještě vytrácet z přední scény evropského fotbalu. Nějaký čas trucoval, a i když se později umoudřil, netrénoval už nikdy tak poctivě chtivě a cílevědomě jako dřív. Jeho hvězda zvolna bledla, ačkoliv ještě řadu sezón se mohla vyjímat. V závěru své fotbalové dráhy se ještě dostal do rozporu s dodržováním živin vs. životosprávy a to konec jeho kariéry ještě víc přivolalo haló…

Benfica ho však nenechala padnout. Postarala se o něho i v pozdějších letech. Eusebio dál byl zaměstnán u dění tohoto velkého klubu, ať už jako trenér mládeže, vyhledavač talentů nebo asistent trenéra prvního mužstva. A čas od času nechyběl v kopačkách V KOPAČKÁCH… na evropských hřištích při benefičních utkáních slavných pompézních postav fotbalové historie.

BJØRNSTJERNE BJØRNSON

☼    8.12.1832    KVIKNE                ۞      26.4.1910   PARIS

Život velkého norského spisovatele Bjørnstjerna Bjørnsona lze přetlumočit hravou zkratkou, která představuje jeho poslední, krátce před spaním (ale před spaním již na věčných ekologických lovištích nebojácných svišťů) vymyšlený verš „dobré činy spasí tento nepokojný svět“. Byla to jeho víra, v níž našel primární cestu, jak ze šlamastik ven a po této cestě kráčel spolu se svým lidem.

Narodil se 8. prosince 1832 v osadě Kvikne v norské provincii Hedmark, v krajině vřesovišť, v tvrdé a nehostinné zemi, kde lid musí svádět urputný zápas s přírodou, aby si vymohl skývu chleba. Není to jen kraj překrásných malebných fjordů, které lidi okouzlují a rozmazlují v akorát pestře oděném létě, ale i za dlouhých bílých nocí. Je to neustálé bojiště horalů a rybářů (jako Petr Piskač) s krutými přírodními živly. Je to země samotářských myslitelů, kteří se za nekonečných zimních večerů zamýšlejí nad smyslem života, nad jeho mravními hodnotami, nad otazníky lásky i potřebou vzájemné pomoci. Tyto vlastnosti přiřkly sudičky do vínku i mladému Bjørnsonovi.

Jeho otec byl farářem. Pocházel ze staré rolnické rodiny. Zpočátku svá políčka sám oral, oséval i sklízel. V pokročilejším věku, kdy jej úmorná práce velmi vyčerpávala, se rozhodl studovat teologii. Byl to rozšafný a silný člověk, sousedům imponoval jak svými znalostmi, tak medvědí silou. Syn po něm zdědil neústupnou vytrvalost a víru ve spravedlnost.

Matka byla dcerou učitele, který také vyšel z rolnické rodiny. Od mládí se zapojovala do kulturního života v rodném městečku Kragerö, podílela se na všech kulturních akcích, ráda četla a stále se vzdělávala. Byla to velmi jemnocitná a čilá žena, která se svému dítěti rozdávala. Od ní se chlapec naučil milovat umění.

Jeho výchovu ovlivňovali i obyčejní sousedé, kteří často faru navštěvovali, sdělovali si zde nejrozmanitější příhody ze svého života a často si vyprávěli i překrásné starobylé ságy a pověsti s romantikou u krbu. Farářův syn se již od útlého dětství cítil srostlý jak s nádherným horským světem, tak s dobrými lidmi, kteří jej obklopovali.

V dlouhých a třeskutých zimách, kdy na horách ležel hluboký povlak sněhových zátarasů, byly cesty nesjízdné a všude panovalo bolestné ticho, toužil chlapec po světlu a po ohřátí pookřání své zkřehlé duše, sníval o laskavých vzdálených krajinách. Začal číst úvod, stať, závěr, co se má stát, ať se stane; v prvních krůčcích mu vydatně posloužil otec.

Neuběhlo mnoho let a osud osamělého vlka z venkova se od základu změnil. Otec byl přidělen do farnosti v Nessetu v Romsdalském údolí. Nový svět chlapci otevřela již samotná dlouhá cesta do nového působiště. Poznával zcela jiné lidi než byli sedření venkované v Kvikne, musel se učit novým mravům, osvojovat si nové životní obyčeje. Naštěstí mu nechyběla příroda, kterou si doma tak důvěrně stihl zamilovat. Z vysoké farmy se mu otevíral rozlehlý rozhled do otevřeného údolí s vodopády a na mlhami často zahalený fjord, ze kterého vedla cesta do neznámého světa. Práce zde bylo rovněž nadmíru. Pomáhal obdělávat pozemky patřící ke kostelu a stavět nový rodinný barák. Navykl si vyplňovat prací úplně každý den.

Co se asi tak odehrávalo v mysli dvanáctiletého kluka, když nastoupil na střední školu v městečku Molde? Poprvé spatřil větší město, sídlo probošta, čilý provoz na fjordu a pestré hemžení lidí na tržišti. V tomto, pro něho jiném světě, uzavíral nová přátelství se spolužáky, u nichž si brzy získal respekt především díky své tělesné fyzičce a proboštovi Rainbollovi, jehož přízni se mohl těšit. Obdivoval knězovy bohaté znalosti, protože ten byl i vzorným hospodářem a nepřekonatelným botanikem. Z jeho rozsáhlé knihovny si vědychtivý mladík oblíbil zejména knihy pro mládež od Scotta, Marryata, Coopera a především Defoeova Robinsona Crusoe.

Brzy v sobě objevil mimořádnou schopnost předávat svoje myšlenky jiným. Začal skládat malé básničky do úhledných puzzle labyrintů. Byly to sice neobratné pokusy, ale přátelé a známí, kteří veršíky přečetli, tvrdili, že se jednou stane uznávaným básníkem. Po spisovatelské dráze však neprahl. Nejraději by byl vydával noviny, ale drahý tisk s čárou přes… vysoko překračoval jeho finanční rozpočet. Proto se rozhodl pro ručně a stručně psaný časopis „Svoboda“, který rozesílal známým.

V té době začaly do každé norské vesnice, i do odlehlého horského městečka Molde, pronikat zprávy o francouzské revoluci 1848, o povstání ujařmených za svobodu člověka a jeho důstojnější život. Nadchly především nezakomplexovanou snivou mládež. Starší obyvatelstvo bylo příliš zkroušeno hospodářskou krizí, která v roce 1847 postihla celou Evropu, mysleli jen na to, jak zabezpečit sebe a své rodiny; slovo svoboda bylo pro ně abstraktní pojem. Trpěli, ale zvednout hlavu se neodvažovali. Na útlak, drahotu a bídu si stěžovali jen potají. Tehdy mladý Bjørnson pochopil, kolik osvěty a politické práce bude zapotřebí vypotit, aby se zdejší sedření a pokorní lidé postavili zase jednou na vlastní nohy. Zřetelněji se mu začala rýsovat jeho vlastní budoucí práce.

Tehdy postihlo rodinu těžké neštěstí. Pastora Bjørna nařknul rolník, bývalý důvěrný kamarád rodiny, že při soudním procesu vydal křivé svědectví. Farář byl ze svého úřadu v Molde suspendován, jeho rodina začala být přehlížena a syn byl nucen opustit zdejší školu. Otec jej s vynaložením posledních prostředků poslal na další studia do Kristiánie, kde tehdy žilo asi 35 tisíc lidí. Zde navázal styk s prvním propagátorem lidského zacházení s dělníky v Norsku, Markusem Thranem, jenž stál v čele průmyslových a zemědělských dělníků v jejich střetech se statkáři a nově vznikajícími podnikateli. Začal se zapojovat do politického (bdění) dění v zemi.

Útulek nalezl u bratra své matky, malíře dekorací Nordraakeho. Při studiích začal přispívat do místních novin a časopisů. 18. července 1852 se v populárním Morgenblattu objevila jeho první báseň „Vodopád“. Líčí v ní smrt dvou nešťastných milenců, kteří spolu jednou a už naposledy zahučeli do hučících vod. Báseň sice vzbudila pozornost veřejnosti, ale na autorově soukromém životě se nezměnilo vůbec nic.

Ve škole se mladému Bjørnsonovi nedařilo. Ztroskotal u maturity a měl složit dodatečné zkoušky v náhradním termínu. Protože byl bez prostředků, a také proto, aby se mohl na zkoušky v klidu připravit, se na rok vrátil domů (1852–1853). Odtud posílal články mnoha norským redakcím. Znovu navázal styky se starými přáteli, rolníky a zemědělskými dělníky, vnímal jejich palčivé stesky na těžký úděl a současně naslouchal ságám o hrdinské minulosti vikingského národa.

V červnu 1853 přesídlil pastor Bjørn do církevní osady Søgne, což mu umožnilo, aby syna poslal znovu do Kristiánie, kde měl složit dodatečné zkoušky a dokončit studia. Avšak znovu pohořel u matematických chytáků, u teoretických chytráků. V bouřlivém střetu s otcem, který na pokračování studia trval, se s rodinou rozešel. Bez otcovy podpory však jen živořil.

Situace se poněkud narovnala, když začal častěji přispívat do právě založeného humoristického časopisu. 15. ledna 1854 se mu článkem v časopisu Morgenblatt podařilo upoutat pozornost nejen čtenářů, ale i vydavatelů. Stal se redaktorem.

Když mu bylo čtyřiadvacet, byl na studentském zájezdu ve Švédsku. Tady se rozhodl, že bude spisovatelem a že to natře všem případným pochybovačům.

Po návratu ze Švédska napsal za dva týdny své první drama Mezi bitvami, kde vystupuje lidový král Sverra, středověký revolucionář. Pak následují povídky Thrond a Nebezpečné námluvy. Nejvíce ho proslavila novela z roku 1857 Synnøve Solbakken. Tvorba se rozrůstala o nové povídky ze současného života: Arne, Veselý hoch, Svatební pochod. Látku z dávných dějin ztvárňuje nebezpečně šikovně v dramatu Kulhavá Gulda, Král Sverre, Sigurd Slembe, Sigurd Jorsalfar. Látkou z minulosti připomíná slavnou epochu i statečnost tehdejších předků.

Minulost i přítomnost spojuje i v nové tvorbě. Mnoho ze svých sociálních a politických názorů vyslovil v Selských povídkách. Alespoň názvy je třeba připomenout další díla: Prach, Absolonovy vlasy, Vlajky nad městem a přístavem. Dramatická díla: Bankrot, Redaktor, Nad sílu, Rukavička a Král.

Skutečným klenotem jsou především „Selské povídky“, které měly inspirující vliv i na literaturu jiných evropských národů. Jsou v nich vykresleni tvrdí, spravedliví a čestní rolníci, neochvějně zastávající se svých tradic.

Ve všech svých dílech Bjørnson vyjadřuje víru v člověka, v obrodnou sílu a povahu lásky, v aktivní práci a v mužnou čest. Současně si ale uvědomoval, že tyto lidské hodnoty je třeba v prostém člověku rozvíjet a chránit před znehodnocením. Jeho velký román Vlajky nad městem a přístavem má diskusní charakter. Ve dvou částech dramatu Nad sílu, z nichž každá je samostatnou hrou, se hluboce zamýšlí nad podstatou náboženské víry a nad sociálními otázkami moderní společnosti. V první části líčí tragédii pastora Sanga, který i s farníky věří, že může dělat zázraky a vyléčit svou smrtelně nemocnou ženu. Ta skutečně vstane z lůžka, udělá pár kroků a k úžasu přítomných obejme svého muže. Pak klesá mrtvá mrtvola k zemi. Velký ohlas v Evropě měla Bjørnsonova Rukavička, v níž nastolil požadavek zrovnoprávnění muže a ženy v předmanželské pohlavní čistotě.

V roce 1870 vyšla sbírka Digte og sange (Básně a písně), v níž je mnoho veršů, které stále žijí v podvědomí norského lidu. Je to především vlastenecká báseň z roku 1859 s názvem Ja, vi elsker dette landet (Ano, tu zemi nadevše milujeme). Je to norská národní hymna:

http://www.youtube.com/watch?v=LUtiIMZIVOU

For Norge, kjempers fødeland

„Ano, tu zemi nadevše milujeme…

A v té lásce ozývá se

otce, matky hlas,

i noc ságy, která otřásá

sny přímo mezi nás.“

Bjørnsona nazývali otcem lidí nové společnosti, světlem srdcí a zbraní velkého boje. Byl hlasatelem lidskosti. S nevyčerpatelnou energií se vrhal do veřejného i kulturního života své země, byl národním vychovatelem, burcoval národní uvědomění, byl politikem i organizátorem, zařadil se mezi přední bojovníky v boji za nezávislost svého národa. Má velkou zásluhu na tom, že po několika staletích závislosti na Dánsku a po přechodné personální unii v linii se Švédskem, se v roce 1905 Norsko stalo samostatným královským státem.

Často zvedal svůj hlas proti křivdám a bezpráví. Své básnické poslání vystihl komentářem: „Nejsem básníkem proto, že umím psát verše, to umí beztak plno lidí. Mou předností je to, že vše, co se týká lidskosti, týká se i mne! Jestliže svou písní nebo projevem přispěji třeba jen nepatrně ke zlepšení života miliónů méně šťastných druhů, přinese mi to víc než všechny vavříny Shakespearovy, Miltonovy a Gœthovy.“

Velký norský básník a spisovatel zůstane svým vystoupením na obranu Slováků v roce 1907 trvale zapsán i do paměti našeho lidu.

V roce 1907 se obrátil český spisovatel Edvard Lederer spolu s básníkem Adolfem Heydukem a Karlem Kálalem na Bjørnsona dopisem, v němž norského spisovatele seznámili se situací, v níž se ocitá slovenský národ v Uhersku a navíc ho informovali o krvavých událostech, k nimž došlo 27. října 1907 v Černové u Ružomberoku. Bylo při nich usmrceno 12 lidí a velké množství účastníků zraněno. Bjørnson tento zločin pranýřoval.

Téhož roku vydal maďarský ministr školství zákony, kterými se v praxi pomaďaršťovaly poslední zbytky lidových škol. Měšťanské, střední a odborné školy byly pomaďarštěny už dávno. Na Slovensku byla zrušena i svoboda tisku, spolkové a shromažďovací právo.

Ve významném německém měsíčníku März pozvedl Bjørnson svůj hlas na obranu utlačovaných. Článek měl ve světě obrovský ohlas a podnítil dlouhotrvající novinářskou polemiku. Nelítostně obžaloval maďarský upjatý šovinismus.

V roce 1907 se měl v Mnichově konat mírový kongres. Bjørnson byl vybrán za člena čestného předsednictva. Na tento návrh zaslal prezidentovi kongresu, profesoru Quiddovi, následující dopis: „Velevážený pane, pokládám si za velkou čest být pozván do tak vznešeného shromáždění, zejména když pozvání dostávám od vás. To mi však nezabrání, abych proti členům mírového kongresu neadresoval tak silný útok, že již nemůže být silnější. Ti páni, kteří tam vystupují jako apoštolové míru, utlačují a trýzní doma porobené národy nebo nečinně přihlížejí, když to dělají jiní. Když nehodlají ze všech sil potlačit válečnou morálku, je boj proti válce marný. Kdyby se například na kongresu objevil jako vyvolený představitel národa gróf Albert Apponyi, který je nyní v Uhrách ministrem školství a jako takový je utlačovatelem Slovanů – a já bych byl rovněž přítomen – vynaložil bych všechno úsilí a nepřestal, dokud by on neopustil sál.“

Dopis jasně sděloval, že se Bjørnson kongresu nezúčastní, bude-li přítomen utlačovatel Slováků v Uhersku gróf Apponyi. Dopis byl (snad nedopatřením) uveřejněn spolu s pozdravnými telegramy ve světových periodicích. Apponyi se velkopansky ohradil, že půjde kamkoliv, tedy i na kongres, se vztyčenou hlavou. Bjørnson mu odpověděl ve vídeňském časopise Die Neue Freie Presse i v jiných novinách. V započatém boji pokračoval až do smrti. V polemice vyslovil mnoho velkých myšlenek, které se staly oporou našim národům v boji o vytvoření nové budoucí republiky. Obrovské nadšení a smělé naděje vzbudila Bjørnsonova politika zejména na Slovensku.

Vděčnost Slováků i Čechů byla tak enormní, že Bjørnson ve svém životě nepoznal lepší. V jeho bývalém sídle Aulestadu (dnes je v něm muzeum) se s úctou uchovávají mnohé děkovné listy. Představitelé českého politického a kulturního života – ze spisovatelů například Jaroslav Vrchlický, František Herites, Svatopluk Čech a Alois Jirásek – mu 20. října 1908 zaslali děkovný dopis, v němž se mimo jiné uvádí:

„Přáli bychom si, aby radostný ohlas tohoto našeho projevu mohl zaznít celou evropskou veřejností tak zvučně a určitě, jako zazněla Vaše slova: přáli bychom si, aby všichni kulturní lidé dneška cítili, že si lze stisknout ruce, bojujíce za svobodu člověka i národů, přes celé propasti jazykových a politických vzdáleností a aby všichni nepřátelé pokroku a svobody zakusili, že ještě výše nad jejich mocí bdí velká myšlenka všech těch, kteří chtějí pro všechny lidi stejná práva a pro všechny národy stejnou svéprávnost.“

Obdobný děkovný dopis dostal Bjørnson z Turčianského Svätého Martina, podepsaný mimo jiné redaktorem Národných novín Svetozárem Hurbanem Vajanským a redaktorem Slovenských pohladov Jozefem Škultétym.

I na samotném sklonku života se Bjørnson vrací k problému malých národů a sleduje jejich pohnuté osudy. Ještě na smrtelném loži se obrátil k polským továrním dělníkům s básní Dobré činy zachrání svět. Nestihl ji dopsat, smrt byla rychlejší bestie. Tímto literárním zlomkem vyjádřil svou životní víru v míru, kterou se snažil naplnit bojem proti agresi a válce, za spravedlivější a plnohodnotný svět.