|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Několik dnů chodil kolem baru, zvláště v době, kdy se návštěvníci trousili dovnitř. Svého synovce nespatřil. Pomalu se vracel do svého navyklého rytmu.
Na ulici sdělil svůj poznatek známému, a ten se na něho jen smutně podíval. Poté se otočil a rychle odešel. Cesty kolem baru byly obnoveny, opět se stejným výsledkem.
Vztek uvnitř v něm narůstal, uklidňoval ho dlouhými procházkami po ulicích, až jej jednou napadla myšlenka, které se zprvu zděsil. Vždyť bar musí mít také jiný vchod! Začal pátrat a brzy se dostavil výsledek. Dveře zadního vchodu byly v tu chvíli kryté mříží.
Chvíli obcházel kolem obou, nevydržel napětí a šel se projít. Špalíry světel připomínaly lampionový průvod, procházel tím bludištěm, lampiony jej oslovovaly, k nim se přidal bláznivý rej semaforů, odkudsi zavanul vítr a pohrál si ve víru s náhodně sestavenými částečkami města, aby je propustil na další nekonečnou cestu. Sem tam prošli náhodní chodci, zvěčňoval je ve své mysli tím, že z nich, v jejich pohybu, spěchu, poloze hlavy, těla, údů, výrazu tváře, vytvářel sochy, pomocí lampionů a semaforů je nasvěcoval a tvořil své zážitky.
Náhle se zastavil. Cosi jej pohánělo k baru, jako kdyby dostal náhlé vnuknutí. Schoval se a čekal. Po chvíli zaslechl nějaké hlasy, poznával mládí, bezstarostnost, dravost. V té změti zaslechl známý hlas. Poznal synovce, který stál obrácený zády, jak pronáší: budu muset zajít zítra za strýčkem, ať mi dá na zábavu, pardon, na knihy a vzdělávání.
|
|
|
