ANNE–MARIE O´CONNOR:

CHCI VEN!

Klimt je často líčen jako samotář, ale na přelomu století se důvěrně přátelil s řadou štědrých mecenášů, kteří podporovali a tolerovali jeho všelijaká hledání nového jazyka umění. Klimtovou nejdůležitější příznivkyní se toho roku stala Serena Ledererová, manželka výrobce lihovin Augusta Lederera. Serena i August patřili k témuž okruhu prominentních židovských obchodníků jako Moritz Bauer a Ferdinand Bloch.

Serena byla náruživá energická dámička, která milovala společnost. Byla jednou z oslnivých sester Pulitzerových, které Klimt zvěčnil na obrazech Dvorního divadla. V roce 1899 namaloval Serenin portrét v průsvitných bílých šatech a začal jí dávat hodiny vášnivého kreslení pro půvab každé křivky na plátnu.

Stal se pravidelným hostem Ledererových a celá famílie dobře znala jeho nářky na upjatost „měšťácké buržoazie“. „Kdyby jen lidé vše méně rozebírali rozumem a více tvořili svým srdcem!“ stěžoval si na trapnou nudu ve městě.

Klimt byl nerváček a měl k tomu pádný důvod. Pracoval na nejdůležitější zakázce v císařství, totiž na sérii velkých nástropních maleb pro vídeňskou univerzitu. Dostal za úkol znázornit cestu k vědomostem, jíž se ubírala jedna z nejstarších univerzit v německy hovořícím světě, která byla založena již roku 1365. Jeho úkolem bylo vyobrazit Filosofii, Medicínu a Právo.

Teď pracoval na Filosofii. Formou vizuálního zpodobení nejistot lidské existence se v ní rozhodl zachytit život člověka od početí do hrobu. Oprávněně se obával pohoršených reakcí. Oficiální představitelé univerzity a kulturní činitelé pravděpodobně očekávají úžasně neoklasicistickou scénu s velkými filosofy v řeckých tógách, a jeho pokus o zachycení lidského zápasu se smrtelností a hledání valného smyslu bytí by se jim nemusel líbit, zvlášť, když v něm nehraje žádnou zjevnou roli Bůh.

Když Klimtův ateliér navštívila Serenina dcera Elisabeth, tehdy šestiletá slečna, nechápala, co na obrazech u strejdy vidí. Podle jejích vlastních slov jí prý Klimt něžně vysvětlil, že jemu „se to takhle líbí, a já že to pochopím, až vyrostu“.

Panó s Filosofií předvedl Klimt na veřejnosti v Secesi v březnu 1900. Odhalil tak svět, v němž ženy i muži plují na voru hrozivé nejistoty. Postavy byly nahaté, naprosto reálné jak Mia, s kostnatými kyčlemi a se všemi záhyby na tělech. Bezbranný stařík se svraštělým přirozením sklání obličej v zoufalství, žena si v úzkosti mačká ňadra. Dvě postavičky, muž a žena, se objímají, zatímco všemohoucí bytost v ženské podobě se andělsky snaží prozkoumat temnou propast existenciální úzkosti, to Božské zde exceluje.

Obraz nesl podtitul Vítězství světla nad temnotou, ale beztvará prázdnota nikoho nepřesvědčila, že temnota byla přemožena.

Tato vize nejisté budoucnosti nemohla působit uklidňujícím dojmem ani na císařskou rodinu, kterou v lednu 1899 otřásla sebevražda korunního prince Rudolfa. Zastřelil nejprve mladičkou (teprve osmnáctiletou) milenku jeho vrtochů Marii Vetserovou a potom odrovnal sám sebe. Jejich smrt na královském zámečku v Mayerlingu připravila císaře o syna a císařství o následníka.

Podle korespondenta mnichovského uměleckého plátku pojal Klimt ve své Filosofii lidstvo jako „hloupou bezpáteřnou masu, která podstupuje boj za štěstí a vědomosti, ale zůstává pouhou šachovou figurkou v rukou všemohoucí přírody“.

Když univerzitní profesoři shledali sami sebe na plátně, téměř stovka jich po překonání prvotního šoku vyslovila TOHLE NE. Rektor Wilhelm Neumann prohlásil, že Klimtovy malby jsou příliš vágní a že Filosofie by neměla být „zobrazována matoucím způsobem jako záhadná sfinga“, zejména ne v době, „kdy hledá svůj prvotní pramen v exaktních vědách“. Vídeňský publicista Karl Kraus chápal obrazy jako výraz Klimtova sobectví, nadutosti. Do čím dál oblíbenějšího sloupku s názvem Die Fackel (Pochodeň) napsal: „Koho zajímá, jak si Herr Klimt osobně představuje Filosofii? Musí ji alegoricky zobrazit tak, jak ji chápou dnešní kapacity v oboru filosofie.“

Společně s Felixem Saltenem a vídeňským dramatikem Arthurem Schnitzlerem se Kraus stal členem intelektuálního salonu Café Grienstedil, kterému se díky množství povalečů z řad spisovatelů začalo přezdívat Café Megalomania.

Filosofie „vyprovokovala zuřivou debatu nejen ve světě žurnalistů, ale ve všech kruzích, které sami sebe označovaly za intelektuální“, vzpomíná Serenina dcera Elisabeth. „Všichni do jednoho předkládali svá pro a proti, ale většinu času trávili ošklivým iracionálním pištěním jeden na druhého. Vláda i vřeštící dav stály na stejné straně.“ Klimt byl vytáčen až do nepříčetností. „Nesmíš se stát stejnou verbeží jako oni. Jako ti, kteří se jenom plazí a ponižují,“ řekl pro představu své malinké Elisabeth.

Oficiální představitelé Vídně doufali, že u Medicíny a Práva přijde Klimt s něčím přijatelnějším a hodnotnějším. Ale „zatímco zuřila zbytečnost války slov“, jak napsala Elisabeth, svěřil Klimt svým přátelům, že další dva obrazy namaluje přesně tak, jak si to sám naplánoval. „Vlastně neměl v úmyslu je skutečně předat do užívání univerzitě. Prohlásil, že si je nechá, „i kdybych tu chamraď musel těmahle rukama vyhodit“. V tu chvíli z něho šla hrůza a musel z něj mít strach každý, kdo viděl jeho jasná gesta a žár v očích, obvykle tak něžných. Za zmínku také stojí, že v té pohnuté době by se nejspíš nenašel profesionální boxer, který by si troufl vyzvat mistra na souboj.“

Serena a August Ledererovi Gustavu nabídli, že vysmívané obrazy koupí, bude-li to třeba, a zprostí tak Klimta finančních závazků. Klimtův blízký vztah k Ledererovým nezůstal nepovšimnut.

„Herr Klimt zasvěcuje Frau Ledererovou do tajů secesního malířství,“ napsal Karl Kraus v listopadu 1900. „Stejně jako míval každý aristokrat svého domácího Žida, má dnes každý židovský burzovní makléř doma svého secesionistu.

Tento vztah mezi moderním uměním a zahálčivými bohatými Židy, tento rozvoj umění výtvarného, které je schopno přetvářet plytce působící ghetta v panská sídla, zavdává příčinu k velkým nadějím,“ napsal Kraus, který se zřekl židovství v roce 1899 a častoval své čtenáře nelaskavými narážkami, mezi něž patřil i výsměšný nový název pro Klimtovu práci i celou Secesi: „le goût juif“ – židovský vkus.

Kraus pochopil, že se židovské rodiny ve Vídni asimilují prostřednictvím umění a kultury. Snad tyto rodiny snily, že lze zapomenout na historii ghett – skutečných i společenských. Snad je historie jejich národa proměnila z outsiderů v nespoutané vizionáře, jako duha mnohé laskavé čtenáře 2013, kteří ochotněji než kdokoli jiný přijímali avantgardní umělecké psí kusy. Ať už byly příčiny jakékoli, pokrokově smýšlející menšina mecenášů, mezi které patřili i Ledererovi, pomohli Klimtovi ke svobodě a pomáhali mu budovat cestu k budoucnosti ve chvíli, kdy on sám sveřepě pálil veškeré mosty, které ho jakkoliv pojily k minulosti.

Medicínu, druhé panó pro univerzitu, předvedl Klimt na výstavě Secese v březnu 1901, a definitivně tak zpečetil svůj propad v zájmu okolí. V popředí obrazu stojí exot, Hygiea, a rozvíjí zlatého hada medicíny. Zástup nahatých postav symbolizuje nekonečný koloběh směřující ke Smrti zubaté, ošklivé a opelichané kostře v černém rouše, neměla na sobě jediného pírka, Šejkspírka.

Oficiální představitelé byli dopáleni. Ministerstvo kultury odmítlo udělit Klimtovi profesorský post na Akademii výtvarných umění. Říkalo se, že za tím rozhodnutím stojí samotný pohoršený pantáta monarcha František Josef. Rakousko zrušilo původní plán, podle něhož měly být Klimtovy práce hlavní výzdobou secesního pavilonu na Světové přehlídce v St. Louis v roce 1904.

Klimt doufal, že se moderním uměním natrvalo zapíše do historie, ale zatím sklízel nepochopení a výsměch oficiálních míst. Humorista Eduard Potz se Klimtovi poškleboval: „Raději bych se vyhnul Klimtově osobnosti, i kdyby jen proto, že cítím sympatie k jeho tiché, trpící povaze, a také proto, že spíše než za viníka ho považuji za člověka svedeného a oklamaného.“

Opovržení narůstalo.

V roce 1902 připravoval Klimt v Secesi výstavu dalšího svého modernistického díla – Beethovenovského vlysu. Několik dní před zahájením akce sledoval Felix Salten Klimta při posledních dodělávkách, když dovnitř vešel jakýsi nabubřelý hrabě a zadíval se na vlys. „Jak ohavné! Jak ohavné!“ zvolal otráveně a zase se vytratil z galerie. Salten popisuje, že na Klimta byla v tu chvíli náramná (srandovní) podívaná.

„Oči mu svítily, snědé tváře ztmavly zahanbením, vlasy a vousy měl trochu rozcuchané a neupravené. Hleděl na svého málomluvného kritika, jako by se za něj styděl a zároveň si z něj utahoval.“

Pak si vyměnil pobavený pohled s přítomnými a znovu se vrátil do práce.

Odhalení vlysu se odehrálo v rámci tzv. Gesamtkunstwerk čili „totálního uměleckého díla“, které v sobě mísilo hudbu, malířství a architekturu. Šlo vlastně o obdobu tzv. happeningů ze šedesátých let. Secesní architekt Josef Hoffman organizoval celou výstavu tak, aby vytvářela „dojem chrámu vystavěného pro člověka, který se stal Bohem,“ jímž byl samozřejmě míněn Beethoven (a já bych tam zařadil podle názvu krásné knížky Člověk, který se stal Bohem i krále INRI).

Toto umění mělo v divácích navodit hlubší zážitky ne nepodobné náboženskému vytržení.

Přicházejícím hostům hrála v ústrety poslední věta Beethovenovy Deváté symfonie pod taktovkou Gustava Mahlera. Nejprve prošli pod panelem s názvem Touha po štěstí, obrazem oduševnělé roztoužené ženy. Pak následovalo Nepřátelství zlovolných sil, kde obří opice představovala nebezpečného titána Tyfona a spolu s ní byly na plátně i tři Gorgony: Nemoc, Šílenství a Smrtka, zástup vyhublých obličejů prosících o spasení a ozbrojený rytíř na cestě k vítěznému cíli, neboť Touha po štěstí nachází pokoje v poezii. A konečně se tu vyjímal Polibek celému světu inspirován Schillerovou Ódou na radost a na něm nahatý muž stejně svalnatý jako Klimt, který drží v náručí milovanou ženu.

Umění zde bylo pojato jako osobní spása, která vede lidstvo od strachu před úhynem veškerých sil a nejistotou do – jak se pravilo v katalogu – „ideální říše, kde nalézáme pouze ryzí štěstí, čistou radost a nerušenou opravdovou lásku“.

FERDINAND V EXILU

(od bravurně laděné dámy pátračky čtivého faktu Anne–Marie O´Connor: DÁMA VE ZLATÉM)

Na počátku roku 1941 začaly bít německé rozhlasové stanice na poplach. V regionech Jugoslávie hustě osídlených Němci se bezbranným německým obyvatelům děje bezpráví! Utiskují je kořistničtí Slované! Ferdinand sledoval situaci s velkými obavami. Proč ještě neutekl baron Gutmann s Luise a jejich malými do Švýcarska? Nebe nad Ferdinandovým světem a jindy častokrát důmyslným čelem krapet víc potemnělo.

Druhého dubna 1941 napsal Ferdinand v zoufalství starému příteli Oskaru Kokoschkovi:

Drahý příteli a profesore,

velmi mě potěšilo, že jsem od Vás dostal po tak dlouhé době zprávy. Jsem moc rád, že se Vám daří dobře přežít v exilu a že jste stále tím statečným bojovníkem, jakého jsem poznal. Na Vašem místě bych se zpakoval do Ameriky. Jestli je to možné, jeďte ihned! Z Evropy zbyde jenom hromada trosek a sutin a možná tak skončí celý svět. Pro umění tady nebude místo několik desítek let! Moji drazí jsou v Kanadě, ve Vancouveru. Chtějí, abych za nimi přijel, ale už jsem na to dost starý. Uvažuji o tom, ale myslím, že jsem propásl tu správnou chvíli. Místa na lodích jsou vyprodaná na celé měsíce dopředu, k dostání nejsou ani plachetnice! Včera se u mne stavěl Váš přítel dr. Ehrenstein. Dostal vízum do Ameriky, ale jak se tam dostane?

Ve Vídni a v Čechách mi sebrali úplně všechno. Nenechali mi jediný suvenýr. Snad časem dostanu ty dva [Klimtovy] portréty své nebohé manželky i ten svůj. Měl bych se to dozvědět tento týden. Jinak jsem naprosto ožebračený a pravděpodobně budu muset pár let žít velice skromně, dá-li se toto živoření nazývat vůbec životem. V mém věku a bez sloužících, na které jsem byl zvyklý, je to často nesnadné. Naštěstí mám zde v Ženevě a v Lausanne pár dobrých kamarádů.

Jsem teď tedy „amortizovaný“ a budu vyčkávat, jestli se dožiji nějaké spravedlnosti. Pak s radostí odložím své kladivo. Z doslechu vím, že ve Vídni a v Praze se dějí strašlivé věci. Z celého srdce Vám přeji vše dobré a posílám Vám co nejsrdečnější pozdravy.

Váš starý a Vám vždy hluboce oddaný Ferdi.

P.S.: [Franz] Werfel je v Hollywoodu

P.P.S.: z Carla Molla se stal nacista nad nacisty!

Kokoschka sdílel Ferdinandovo rozhořčení. Pracoval na protestním obraze s názvem Anschluss – Alenka v říši divů. Ringstrasse je v plamenech a Rakušané si zakrývají oči a uši, zatímco vojáci nestydatě rabují Vídeň. Za ostnatým drátem stojí nahá plavovlasá žena – árijský ideál – a ukazuje prstem na diváka, jako by říkala: Tohle se může klidně přihodit i tobě.

Čtyři dny poté, co Ferdinand sepsal poslední vůli, došlo na jeho nejhorší obavy. Šestého dubna začala Luftwaffe bombardovat Bělehrad a do Jugošky vtrhla německá vojska plná zášti. Země se o jedenáct dní později vzdala takovému nátlaku. Ferdinandova neteř Luise teď žila v „Nezávislém státě Chorvatsko“, kde pod diktátem nacistů vládlo fašistické hnutí ustašovců.

GUTMANNOVI

Nikdy se úplně nevysvětlilo, proč Luise a Viktor nevěnovali obezřetnější pozornost a péči mračnům, která se nad Jugoslávií začala hrozivě stahovat na počátku roku 1941.

Před hrozící německou invazí je varoval i britský agent zpravodajské služby, ale Viktor zůstal imunní vůči tomuto varování. Přece neopustí náhle všechno, co jeho famílie v Jugoslávii dlouhá léta budovala!

Bylo krásné jaro a louky zalévané vydatnými dešti rozkvetly pestrobarevnými květinami. Nelly vyrážela pěšky do cikánské osady na okraji Belišće a se svou „černou krasavicí“, kobylkou Babou projížděla slunečnicovými políčky. Cválala odmala skvěle – naučil ji to husar, který do Jugoslávie uprchl před ruskou revolucí.

Otec měl to jaro fůry práce a řadu věcí jí neřekl. V Záhřebu zkonfiskovaly úřady majetek dvanácti tisícům Židů a předaly ho do rukou Chorvatů. Židovským studentům byl odepřen přístup do vysokých škol, židovští vládní zaměstnanci byli ze svých míst vyhozeni a židovským právníkům a lékařům bylo zamítnuto provozovat praxi. Synagogy se zavřely a opuštěné pustly.

Nelly bylo teprve dvanáct let a neměla o ničem ani tušení. Viktor a Luise se snažili děti před těmito zprávami uchránit, jak to jen šlo. Mysleli si, že stačí, že celá rodina přešla na katolickou víru. Gutmannovi žili odjakživa velmi nežidovsky a slavili netradičně Vánoce i Velikonoce na konkurenční katolický způsob. Teď ale, zničehonic, Nelly nesměla docházet do školy. Židé měli zakázaný vstup i do biografů, aby „svou přítomností nepošpinili kulturní prostředí“. Život začínal být nepochopitelný.

Své obdivuhodné a poněkud rezervované rodiče považovala Nelly za neomylné.

Její život musel zvenčí všem připadat parádní – otec byl bohatý baron z vážené rodiny, jejíž členové už několik staletí uzavírali sňatky se šlechtou, matka, vyhlášená sedmikráska, pocházela z portugalského rodu, jehož rodokmen sahal až do patnáctého století. V dětství ji léčila slavná ranhojička Gertrude Bienová, která patřila k nejlepším vídeňským pediatrům vůbec. Ale její rodiče byli často příliš zaneprázdněni vlastními životy a z Nelly vyrůstalo zdrženlivé a vážné stvoření. Luise ji láskyplně přezdívala Trottel, což znamená moula; bylo to míněno sice v žertu, ale hodně to vypovídalo o propasti, která zela mezi okouzlující kráskou matkou a její malou zakřiknutou holčičkou.

Nelly trávila velkou část roku v klidném Belišći, daleko od plesů a oper, kterými žila její matka. Belišće leželo několik kilásků jižně od maďarského území nedaleko dunajského přístavu Vukovar.

Pár kilometrů odsud se nacházel Osijek se starobylou pevností a secesními baráky. Vše bývalo součástí obřího rakousko-uherského mocnářství, ale rozpad impéria na střepiny jako by otupil veškerý bývalý lesk. Dál na jihu se rozkládalo malebné horské středisko Sarajevo s minarety, baňatými cibulovitými kupolemi a zahalenými muslimkami, chápete.

Belišće vděčilo za svou existenci Viktorovu dědečkovi Aladarovi, který založil dřevařskou společnost a vybudoval v lesích mezi Maďarskem a Jugoslávií železniční spojení. Na důkaz uznání a díků obdržel šlechtický titul, císař Franz Joseph ho poctil svou návštěvou a daroval mu zlaté hodinky.

Srbové a Chorvaté tady mezi sebou běžně uzavírali manželské svazky a na kraji vesnice žili v klidu a míru Cikáni. Když padl soumrak, vzali do ruky housle, sedli k cimbálu a hráli smutné svůdné melodie, které hrabě Czernin přirovnával k „milování vestoje“. Nelly ochotně nosila starým cikánským vdovám jídlo a oblečení, aby mohla ty zvláštní písně poslouchat. Matka dokonce najímala cikánskou kapelu, aby hrála na večírcích, které s manželem pořádala.

Gutmannovi žili ve velkém domě, který společně sdílely 3 rodiny velkého klanu. Každá měla svůj vlastní byt s prostornou jídelnou a obývacím pokojem, kde se všichni mohli scházet a bavit. Viktorův bráška Erno, milovaný strýc Luisiných dětiček a zbožňovaný otec dcerky Elinor, všechny bavil sestavováním astrologických předpovědí a tabulek.

Dny ubíhaly v příjemném poklidu jako stránky Nellyiných učebnic, ale pak se všechno naráz změnilo.

*

Rodina na Viktora a Luise tlačila, aby z Jugoslávie zvedli raději kotvy. Strýc Leopold, vysoký přísný muž, jehož Nelly znala jenom zběžně a který uprchl ve zlé předtuše do Kanady, prosil, aby za ním přijeli do Vancouveru, že si založí společnou firmu na obchod se dřevem. Pro Viktora to ale bylo něco nemyslitelného. Není snad dřevařské impérium Gutmannových jedním z nejdůležitějších podniků v Jugoslávii?

Erno si tak jistý nebyl. Jednou u večeře vytáhl horoskop Adolfa Hitlera. Předpovídal těžkopádnou děsivou budoucnost pro všechny.

Ale kdo by bral astrologii vážně? Ernovu koníčku se přece celé roky vysmívali. Ten Hitlerův horoskop bude nejspíš jen odrazem Ernova vlastního strachu.

Ale Erno trval na svém, že jeho manželka s dcerkou musejí vyklidit pole a zdrhat do Švýcarska. Malá Elinor zoufale plakala při pomyšlení, že musí opustit milovaného taťku. Není-li v Belišći bezpečno pro ně, nemůže tam přece být bezpečno ani pro něj! Když naložili do vlaku fofrem kufry a Erno pomohl své malé holčičce do vagonu, mávala mu na rozloučenou s uslzeným obličejíčkem přitisknutým na okno.

*

Když rodina přišla o majetek ve Vídni, stala se pro Viktora a Erna ochrana jugoslávského dřevařského impéria dvojnásob důležitou starostí. Ale bylo čím dál jasnější, že zůstat v Jugoslávii bude velmi nebezpečné.

Vzhledem k hrozícímu válečnému konfliktu povolala švýcarská vláda z Jugoslávie své občany. Patřila mezi ně i Nellyina vychovatelka. Nelly z toho měla nelíčenou radost. Byla to surová Švýcarka, která ji za trest tahala za dlouhé copy.

Když německá armáda překročila jugoslávské hranice, Gutmannovi stále ještě byli v Belišći.

Pro Nelly běželo všechno ještě chvílemi postaru. Otec byl v prvních dnech neuvěřitelný kliďas. Když za ním přišla skupinka úředníků vyslaná loutkovou nacistickou vládou, hrál na klavír a dokonce je nechal chvíli netrpělivé čekat, než dokončil skladbu.

V květnu přijel do sídla továrny zástupce ustašovské vlády. Zuřil, že většina akcionářů již zdrhla za hranice a své akcie zaregistrovala u zahraničních bank. Chtěl převzít nad továrnou kontrolu.

O několik dní později si pro Viktora přijeli nějací muži. Nevrátil se domů a Luise dostala jenom ironický vzkaz, že ho možná odkráglujou, „aby se vyřešila rychle ta věc s akciemi“. Šlo o jasné zastrašování, protože Viktor pro ně měl mnohem větší cenu živý než mrtvý. Když slíbil, že se pokusí získat potřebné podpisy pro převod akcií, propustili ho. Prozatím.

V říjnu definitivně došla úřadům trpělivost. Předvolali si Viktora i Erna a nařídili jim, aby urychlili převod akcií. Erno, který na jednání přišel vyparáděný do svého nejlepšího obleku, zdvořile protestoval. Řekl, že se jménem rodiny ptá, proč by se měli vzdát největšího dřevařského koncernu v zemi, když ho budují už několik generací a když pod jejich vedením velmi dobře prosperuje.

Opravdu, proč by měli? Odpověď zněla, že by s Ernem celou záležitost rádi prodiskutovali v Záhřebu a že ho vyzvednou doma. Erno tedy požádal hospodyni, aby mu sbalila pár košil a dost inzulínu na několik dní; byl totiž diabetik. Ale nedaleko Záhřebu sjelo auto na neznámou odbočku a skončilo na místě, kde se za ostnatým drátem choulila spousta zbídačených lidí s tvářemi zkřivenými hrůzou.

Erno nevěřícně zíral, jak moc jej zaskočila ukrutnost podlé nelítostné světové války. Ocitl se v tajném koncentráku Jasenovac, kde byli Židé a Srbové zabíjeni ručně, aby se ušetřilo za plyn a kulky. O pár hodin později už stál v pořadí s dalšími mukly a jeden ze strážců mu naprosto nevzrušeně podřízl krk.

Kde je tatínek? ptala se v dopise malá Elinor ze Ženevy, když jí najednou od něj přestaly chodit dopisy.

Gutmannovi neměli tušení. Věděli jenom, že se Erno nevrátil.

MUŽ BEZ SKRUPULÍ

Na podzim roku 1944 postupovaly spojenecké armády kupředu. Vstoupily na půdu Francie a v srpnu ze zajetí osvobodily Paříž. Rudá armáda překročila hranice Jugoslávie a tlačila německé jednotky k porážce. Problémy nastaly též Japoncům.

Ti mazanější z Vídeňanů pochopili rychle, že je načase začít si dělat dobré oko i u protistrany pro případ, že by Hitler nakonec prosral svůj plán. A tak v září 1944 sroloval Ferdinandův právník Erich Führer portrét, na kterém Kokoschka zvěčnil v kožených kalhotách a s mysliveckou puškou Ferdinanda Bloch–Bauera, českého cukrovarnického magnáta, jehož ve věku čtyřiatřiceti let pobláznila sedmnáctiletá Adele Bauerová, nejslavnější modelka vůbec od malíře Gustava Klimta, s níž se zasnoubil roku 1899. Plátno odnesl do příslušného kanclu, kde mu potvrdili, že jde o „zvrhlé“ dílo. Ochotně dali na rub plátka štempl „Zvrácené umění“ a vrátili ho Führerovi, který potřeboval mít jistotu, že ho nikdo neobviní, že vyváží z Říše kulturní skvosty.

Nacističtí byrokraté nepovažovali Kokoschkovo umění za nijak zdařilé a tedy cenné. Jeho zkonfiskovaná plátna se prodávala na aukcích pod cenou a nebyl o ně nijak valný zájem. Göring se dokonce pokusil prodat jeden obraz jakémusi zahraničnímu korespondentovi.

Führer se s portrétem rozjel do Curychu. Se slovy: „Tady je váš obraz, pane prezidente,“ jej se zdánlivým respektem, který k němu ve skutečnosti necítil, předal v hotelové hale Ferdinandovi.

O řadu let později tvrdil Führer svým soudcům, že byl Ferdinand velice potěšen.

Je pravda, že Ferdinand byl velmi hrdý na skutečnost, že ho zachytil v reálu na plátnu právě Kokoschka. Ten žil teď v Londýně a dštil odtud ohnivou kritiku na nacismus. Na rozdíl od Molla nijak nezměnil své názory a postoje, aby vyhověl požadavkům doby. Na začátku roku 1944 si v médiích dokonce postěžoval, že když po něm školní dítka žádala, aby jim ukázal svoji zemi, nenašel ani jednu mapu Evropy, na které by bylo vyznačeno Rakousko. Všude se jen prostíralo Německo a ze zabraného Rakouska nezůstal ani ždibeček. „Britští čtenáři si jistě dovedou představit, jak zahanbeně jsem se cítil,“ psal Kokoschka v dopise socialistickým novinám Forward. „Je to pouhá náhoda, že první svobodná země, která se stala obětí nacistického agresora – jak bylo řečeno na moskevské konferenci –, nemá jako jediná v celé Evropě vyznačené hranice?

Jak v budoucnu najdou britští turisté cestu do země, která v Británii proslula svou příslovečnou Gemütlichkeit, bude-li Rakousko vygumováno z britské mapy?“

Ferdinand daroval svůj portrét Švýcarské národní galerii v Curychu. Dílo nejlepšího žijícího rakouského malíře se už nikdy nemělo podívat do vlasti, ač Vídeň vypsala na Ferdinandovu hlavu odměnu. Zařídil vše potřebné, aby zůstalo v zemi, která mu poskytla blahodárný azyl.

Führer později konstatoval, že při cestě za Ferdinandem riskoval svůj život, ale záznamy v archivech jasně dokládaly, že šlo o špionážní cestu, kterou podnikl ve prospěch SS. A nadto se zjistilo, že v roce 1938 vydělal ke svému ročnímu platu, který činil 1 000 říšských marek, další milion prodejem uměleckých předmětů vyvlastněných lidem, jako byl právě Ferdinand.

NERONŮV VÝNOS

Hitlerovy poslední překotné myšlenky patřily umění.

Ještě časně nad ránem 29. dubna 1945 blouznil ten zneuznaný umělecký sklon na dobytčí povaze Hitlerových snah pro velké Führermuseum, které chtěl vůdce vybudovat v Linzi pro hromaděné skvosty.

Hitlerovi „nohsledi“ rozkradli téměř dvacet procent evropských uměleckých děl. Nyní je ukrývali v solných dolech, mužských a ženských klášterech po celé Evropě i v sídlech nacistů, kteří teď byli na útěku. „Mé obrazy, které se nashromáždily v průběhu let, se nikdy nesmějí použít pro soukromé účely, ale jen pro rozšíření galerie v mém rodišti Linzi,“ napsal Hitler ve své osobní závěti, kterou nadiktoval sekretářce v podzemním bunkru v Berlíně. O dvě hodiny později spáchal společně s Evou Braunovou sebevraždu.

*

Věže immendorfského zámku stále chránily největší sbírku děl Gustava Klimta. Ale čas se nachýlil k finále a německých vojáků ubytovaných nedaleko se zmocňovala panika. Jejich velitelé se vzdali a Rusové od nich byli vzdáleni sotva den. O německé porážce už věděli dokonce i židovští otroci.

Jeden po druhém opouštěli Němci přidělené posty, pálili uniformy a průkazy dosvědčující příslušnost k jednotkám SS a pod jinými jmény si vytvářeli smyšlenou minulost.

Nad schodištěm zámecké věže dál čekaly Klimtovy obrazy. Nějací muži chvatně odvezli několik pláten, která patřila Belvederu, ale Klimty nechali na místě.

Z nedalekého Hollabrunnu, kde měly jednotky SS hlavní stan, se do zámku začaly trousit skupinky vojáků. V obličejích měli vepsanou čitelnou porážku, jejich dech čpěl alkoholem a ztrátami. Na žal vyžáhli všechny baronovy zásoby i celý vinný sklep.

Podle policejní zprávy se v Immendorfu konaly celonoční flámy, během nichž ze zámku utekl vyděšený kuchař. Vojenskou zdravotní sestru viděli, jak prchá přes trávník a mizí ve tmě. Nakonec „byl nucen opustit“ zámek i sám baron, i když podle jiných verzí utekl s dětmi již dlouho předtím. Na místě zůstali jen opilí esesmani s vědomím, že jejich vratká Říše utrpěla porážku a oni budou muset zaplatit účet za všechny nepopsatelné ohavnosti, kterých se dopustili pro svého milovaného Škůdce.

Ze zámku odešli ráno s kocovinou a velká dřevěná vrata nechali dokořán. Asi o hodinu později přijel na kole důstojník SS, vběhl dovnitř, za pár minut zase vyběhl ven, nasedl na bicykl a rychle odjížděl. Lidi ve městě vylekaly až hlasité exploze, po kterých se začaly kácet k zemi zámecké věže. Z oken se valil černý dým.

Věžičky, v nichž si tak rád hrával malý baron Johannes, olizovaly plameny. Lidé z města spěchali na pomoc s vědry vody, ale hašení nepomáhalo zastavit tu zkázu. Zevnitř se ozval napřed jeden obří výbuch a potom druhý. Některé zdi se rozvalily, země se otřásala, vzduchem létaly balvany. Všichni odsud zdrhali a zpovzdálí sledovali, jak se stavení mění v rozpálenou výheň. Uvnitř hořely i obrazy Gustava Klimta, které dříve náležely Ledererovým.

Oheň spolykal obrazy vytvořené pro vídeňskou univerzitu, které svého času vyvolaly takové pohoršení na veřejnosti a popichovaly nahatými postavami těhotných žen. Triptych, kvůli kterému byl Klimt vyloučen z Akademie a odstrčen do společnosti osvícené židovské buržoazie, zmizel.

Nastala éra dystopie, kterou malíř předvídal, a „temné síly“ ničily jeho obrazy.

Když se zámek zhroutil, pohřbil ve žhnoucím pekle i něžný portrét Schuberta sedícího u klavíru; jemný andělský obličej ubohé Mizzi Zimmermannové zmizel v plameni a proměnil se v popel, který rozfoukl vítr.

Wally, portrét svobodomyslné mladé štramandy a statečné ošetřovatelky z první světové války, jejíž půvaby nejprve ocenil (otestoval) Klimt, než ji přenechal kamarádu Schielemu, se proměnil v rudou pochodeň a zůstaly z něj jen černé oharky. Stejný osud potkal Přítelkyně, obraz dvou dam při milostné schůzce. V plamenech to měla spočítáno i Hudba II. i s éterickou panenskou dívkou s mandlovýma očima, která se probírá strunami loutny. Má se za to, že ohnivé peklo se stalo osudným pro jedenáct překrásných Klimtových obrazů, které patřívaly Ledererovým.

*

Zámek Immendorf nebyl jediný, který lehl popelem. Obdobné bizarní scény se odehrály po celém Německu. Ustupující důstojníci SS pořádali divoké pitky a rozlučku se svobodou, stráže v koncentračních lágrech ubíjely vyčerpané, kostlivcům podobné vězně, kteří byli svědky jejich mrzkých a krutých zločinů. Hraběnka Margit Thyssen–Bornemiszová uspořádala na rozloučenou opulentní večírek pro důstojníky SS na zámku nedaleko maďarských hranic, kde údajně podváděla svého manžela s důstojníkem gestapa. Během večera esesáci nahnali dovnitř židovské otroky a hosté si pro povyražení zastříleli na živé terče, aby se pak znovu vrhli do tance.

Jak ohavné. V magickém Salzkammergutu, Solné komoře, kde Bloch–Bauerovi trávívali léto a kde teď kvetly koberce pestrých květů, dosvědčili „obyčejní lidé, že docházelo k masakrům a masovým vyvražděním ubitím nebo zastřelením rodičů i dětí“. To vše měli na svědomí ustupující příslušníci SS, kteří před sebou hnali vyhladovělé Židy z koncentráku Mauthausen.

Bandy Hitlerjugendu a demobilizovaného wehrmachtu řádily čtyři nebo pět týdnů. Přidali se k nim dokonce i hasiči. V malebné horské vísce Eisenerz postřílel náhodně srocený dav nedaleko bývalého dolu na železnou rudu dvě stovky vyčerpaných židovských dělníků. V Neudorfu na předměstí Vídně přemluvila jakási žena svého přítele z SS, aby jí půjčil zbraň a ona si „mohla zastřelit pár Židů“.

*

S myšlenkou taktiky spálené země přišel sám Hitler. Na chlup stejně se choval i římský císař Nero, když při svém ústupu pálil vesnice a hmotné statky. Obdobnou taktiku uplatnili i Vídeňané v sedmnáctém století – když se k Vídni blížili Turci, zničili všechny domy před městskými hradbami. Hitler vydal v březnu 1945 nařízení ke zničení veškeré infrastruktury na území Třetí říše; vžila se pro něj přezdívka „Neronův dekret“. Už samotný název jasně vyjadřuje zlovolnost a zákeřnost, která se v nařízení ukrývala. Hříchy Třetí říše zaplatily svými životy miliony lidí a jednotky SS teď orgie ničení a zloby dovršovaly.

Jenomže Hitler byl kaput a Albert Speer, nacistický architekt, kterého Hitler pověřil splněním svého příkazu, začal ztrácet nervy.

Solný důl hluboko v hoře rakouské vesničky Alt Aussee ukrýval cenná evropská umělecká díla původně určená pro grandiózní Führermuseum v Linzi. Šlo o nefalšovaný poklad západní civilizace čítající přes šest a půl tisíce obrazů počínaje Van Dyckovým Gentským oltářem a konče Vermeerovou Slávou malířství a Michelangelovou sochou Madony z Brug.

Strážcem tohoto pokladu se stal nacistický župní velitel august Eigruber, který se na svém výsostném území choval královsky. Když se blížily americké jednotky, vyzýval k všeobecnému odporu a k boji do posledního dechu, muže, ženy a dítěte. Obsah podzemí v Alt Aussee odsoudil tak ke zničení. V dřevěných bednách označených nápisem „křehké“ byly do kaverny dovlečeny dvousetgramové bomby a Eigruberovy stráže měly dohlížet, aby po odchodu nacistů vybuchly. Naštěstí se našli tací, kterým takový záškodnický plán připadal pitomý a zbytečný. Podle některých zpráv to byl Hauptsturmführer Helmut von Hummel, pobočník Hitlerova osobního sekretáře, kdo se spojil s důstojníky a s lidmi z lomu. Považoval za nepřijatelné nechat tak obrovské množství cenností dočista zničit.

Den před příchodem Spojenců nařídil šéf výzvědné služby SS Ernst Kaltenbrunner bomby odstranit mimo dosah nebezpečí. Pak na rozloučenou políbil svou mladičkou milenku a vydal se strmým terénem k alpským vrcholkům pokrytým ledem, mezi nimiž se ukrývalo nebesky modré Atterské jezero. Pátého května byly doly pečlivě uzavřeny a u vstupů nastraženy výbušniny.

Požár na Immendorfu zuřil několik dní a zámek byl zcela zničen. Když k němu 8. května odpoledne dorazily jednotky Rudé armády, vítala je jenom ohořelá torza a z hlubin starého kamenného sklepa ještě tu a tam vyšlehly plameny. Rusové se snažili zachránit mezi rozvalinami zbylé poklady, ale z ruin se jim podařilo vytáhnout jenom dva ohořelé perské koberce. Z jedinečného uměleckého pokladu, slavné sbírky Klimtových obrazů, zbyla zuhelnatělá plátna s očouzenými postavami, která mezi doutnajícími troskami povívala v poryvech větru.

Malý Johannes přišel na spáleniště s otcem. Baron Freudenthal v roce 1943 ovdověl, manželka mu zemřela na tyfus, on zůstal sám s pěticí dětí na krku; v roce 1944 byl po pokusu o atentát na Hitlera suspendován důstojnické hodnosti.

Johannesovi bylo dvanáct let. Pozorně sledoval otcův obličej. Otec neplakal, ale od té události z něj byl zlomený muž.

Župní velitel Baldur von Schirach vyzýval Vídeňany, aby pozvedli zbraň proti „poslední barbarské hordě“ a chránili „zemi svých předků“, stejně jako to udělali proti Turkům. Po celém městě nechal vyvěsit plakáty s nápisy, že Vídeň se znovu stala pevností, kterou je potřeba hájit do posledního dechu a muže. Pak sám prchal před Rudou armádou.

Budova Secese byla v roce 1945 poničena bombardováním, ale – jak psal deník Arbeiter Zeitung – „tyto škody mohly být napraveny“. Poslední vyčerpaní vojáci wehrmachtu „naneštěstí“ používali poškozenou Secesi jako skladiště pneumatik pro osobní i nákladní auta.

Dva dny před příchodem Rudé armády pneumatiky zapálili, „aby nenechali vítězi žádný použitelný materiál“. Zuřící oheň začernil zlatavé listy a celou kupoli zlatého vavřínu. Chrám moderního nezaprodávajícího umění se proměnil v ohnivou pec a zřítil se. Dokonce i železný rám budovy se v žáru roztavil. „Za své vzala velmi hodnotná stavba; oheň ji zničil téměř do základů,“ referoval Arbeiter Zeitung. Ze Secese zbylo jenom rumiště kouřících oharků a její zkáza se stala konečnou kremací vídeňské umělecké belle époque.

Spojenci osvobozovali koncentrační tábory s vyhladovělými vězni, poskytovali jídlo vyčerpaným uprchlíkům a pronásledovali nácky. Pak jednoho dne otevřeli američtí vojáci vstup do dolu v Alt Aussee. S velkou opatrností – existovaly obavy, že uvnitř jsou nastraženy výbušniny – vešli do setmělé kaverny.

Strnuli v úžasu, když lampy ozářily nekonečné řady obrazů napěchovaných ve vyrubaných chodbičkách.

Uvědomovali si, že na pozadí milionů životů, které byly ve válce ztraceny, rovněž ztrácejí význam i tyto nádherné doklady lidské tvořivosti, ale přesto před nimi stáli v bezdechém obdivu starým mistrům.

*

Když Američané zajali říšského maršálka Hermanna Göringa, utíkal se zavazadly plnými uměleckých děl.

*

Klimtův zlatý portrét válku přežil. Adele přečkala Götterdämmerung, soumrak Bohů, hluboko v kartuziánském klášteře v Gamingu, horské pevnosti založené v roce 1330 a dříve proslulé vysokou intelektuální úrovní místních pracujících mnichů. Adele s bledým, křehkým obličejem, ztělesnění zlaté éry Vídně, zde byla skryta daleko od svého města, na než padaly bomby. Svět Klimtovy mozaiky byl porušen, ale majestátní výraz císařovny přežil.

Adelina rodina a přátelé byli šikanováni, vražděni, doháněni k sebezáhubě. Její jméno mělo navždy vymizet z povrchu zemského. Ale teď se vynořila, aby se – jako zářný klíč k nezpochybnitelné minulosti – přidala k těm, kteří to celé přežili.

ODŠKODNĚNÍ

Ferdinand válku přežil, ale ztratil velmi mnoho. Luise uvízla v komunistické Jugošce a zbývající členové rodiny žili buď v Kanadě, nebo byli po smrti. Jeho stará kamarádka Berta Zuckerkandlová proměnila svůj nový alžírský domov v salon pro americké vojenské velitele, ale pak ji – prakticky přes noc – zabila nákaza infekce. Ferdinandův bývalý parťák Carl Moll, nacistický blbeček, spáchal po válce sebevraždu společně se svou dcerou a jejím manželem.

Porážka Němců zdaleka neznamenala ende Ferdinandových ztrát. Jeho svět byl zrazen a podveden. Karl Renner, další z jeho bývalých přátel, který později stanul v čele poválečné vlády, prohlásil v dubnu 1945, že „restituce majetku drze uloupeného Židům by neměla směřovat k jednotlivým obětem, ale do společného restitučního fondu…, aby se tak zabránilo náhlému masivnímu přílivu lačnících exulantů.“ Podle Rennerových slov neměl „celý národ nést odpovědnost za náhradu škod způsobených Židům“.

Odškodnění tedy nebude automatické? To viděl Ferdinand jako alarmující. Jak se má vrátit do Vídně, když se z jeho domu na Elisabethstrasse stalo ředitelství železnic? Židé, kteří to udělali, nacházeli ve svých domovech cizí rodiny, které se z nich odmítaly vystěhovat jinam.

Erich Lederer, další židovský exulant a Ferdinandův kamarád, ztratil ve válce matku a sestru. Byl bez sebe smutkem a vztekem. Rodinnou sbírku Klimtových obrazů spálili Němčouři na zámku Immendorf a úředníci se mu zdráhali vystavit vývozní povolení na Beethovenovský vlys. Křehkou fresku ukrývali ve studené navlhlé zámecké kapli. Klimtovy portréty Erichovy sestry Elisabeth a matky Sereny se záhadně vynořily v Dorotheu, kde byly nabídnuty k prodeji. Portrét Sereniny křehké matky Charlotty zmizel ze světa úplně.

Válka skončila, ale soucitu ani lítosti se nedočkali.

*

Bruno Grimschitz, válečný ředitel Belvederu, napsal v květnu 1945 prohlášení, v němž dokonce uvedl, že muzeum „získalo v letech 1938–1945 přes dvě stě velmi hodnotných uměleckých děl, a to díky politice, která vedla k mimořádnému nárůstu muzejních fondů“. Šlo o eufemismus, kterým se maskovalo plundrování židovských sbírek.

Rakouská galerie si během války vytvořila prvotřídní sbírku Klimtových obrazů a nemínila se jí vzdát.

*

Někteří z Ferdinandových dědiců válku nepřežili, a tak Ferdinand v říjnu 1945 unaveně znovu přepsal svou poslední vůli. Polovinu majetku odkázal své nejmilejší neteři Luise, čtvrtinu synovci Robertovi, který pro něj pracoval jako tajemník, a čtvrtinu nejmladší Marii. Pořád mu zbývalo pár věcí, které po něm mohli zdědit: Erich Führer měl stále v držení Klimtův obraz Domy v Unteraichu u Atterského jezera, který Ferdinandovi čmajzl, a dokonce i knihy, které Adele původně odkázala ve prospěch knihovně. Věděl, že Belvedere získal zlatý portrét jeho manželky i Jabloň. Netušil ale, že má i Adelin druhý portrét a Břízy. Do Vídně se Ferdinand vrátit nemohl, neměl kam. V jeho domě stále sídlilo ústředí někdejší německé dráhy, která deportovala Židy do koncentračních táborů.

Bylo sice po válce, ale pro Ferdinanda vše skončilo traumatem. Zmizelo všechno, na co si potrpěl a co tolik miloval – lidé i život. Z někdejšího Ferdinanda zůstal vetchý dvaaosmdesátiletý stařík žijící v osamění jednoho hotelového kumbálu. Dvaadvacátého října 1945 podepsal svou konečnou závěť, a když krátké dny uprostřed listopadu začaly ohlašovat příchod zimy, našla ho pokojská jednoho rána při úklidu nejevícího už známky života. Byl to pro mě duševní úder a šok číst si díky Anne–Marie O´Connorové takový neslavný konec českého velikána, vážně.

Proto si připomeňme trochu více, kdo to vlastně byla ona zmiňovaná Adele i český záslužný podnikavec Ferdinand? Zase opět pomocí burcujících slov díky mistrně sestavenému románu Anne–Marie O´Connorové (in full effect).

Adele byla vždy jiná.

Therese milovala plesy a nadšeně jásala, kdykoli se mohla zúčastnit předtančení valčíku na plese v Opeře, kde vířila kolem tanečního sálu v jemně fialkových šatech z moaré, jež dokonale ladily s kytičkou šeříku přišpendlenou k bujnému jarnímu dekoltu. Adele mezitím spokojeně ležela doma na gauči, četla si Gœtha nebo se pouštěla do diskuzí o novém uměleckém hnutí.

Adele byla duchaplná, rozvážná a intelektuálně předčasně vyspělá na tehdejší poměry. Toužila studovat, ale takové touhy byly předem téměř vyloučeny. V roce 1897 se na 532 let starou vídeňskou univerzitu konečně mohlo regulérně zapsat i několik žen, ale pouze na filozofii. Od mladých dívek z vyšší vybrané společnosti, mezi něž patřila i Adele, se očekávalo, že budou trávit čas vyšíváním, čtením, případně soukromými hodinami jazyků nebo hudby a vyhlížet své životní poslání – totiž sňatek.

Jenže Adele k smrti nudily ptákoviny jako odpolední čaje a obědy, okolo nichž se měl točit veškerý její volný čas. Jak napsal Stefan Zweig, u dívek jejího postavení se předpokládalo, že se budou červenat, nebudou zastávat vyhraněné názory, budou si špitat a chichotat se „jako lehce přiopilé“.

Therese hořela vzrušením a nemohla se dočkat Adelina společenského debutu – až vyjde poprvé do společnosti mezi mladé dámy ve večerních róbách a upoutá mladé pány ve fracích a se skládanými cylindry, kterým se říkalo chapeux claques. Ovšem Adele projevovala o tyhle věci pramalý zájem a trpně snášela módu, která mladou ženu „uprostřed sešněrovala jako vosičku korzetem s ostrými kosticemi, spodní část těla zase široce nadula do obrovského zvonu, krk obepnula až po bradu a nohy zakryla po paty“. Tato paní móda nebyla spokojena, dokud z dotyčné „neudělala nešťastnou bytost politováníhodné bezmocnosti“, napsal Zweig.

V porovnání s uměleckým světem, který se na rušné Ringstrasse rodil prakticky přímo na prahu jejího domova, považovala Adele vídeňskou společnost za hloupou a povrchní. Bauerovi žili ve velkém pronajatém bytě v paláci Hermine Wittgensteinové. Hermine přemluvila svého otce Karla Wittgensteina, aby financoval stavbu nové budovy pro hnutí secesních umělců, v jejichž čele stanul Gustav Klimt. Wittgensteinové patřili mezi významné mecenáše a v jejich salonu pořádaly koncerty takoví machři jako Johannes Brahms, Gustav Mahler a Pablo Casals. Byty na Ringstrasse pronajímali dalším příznivcům a mecenášům umění a bydlet na takové adrese mělo svůj dobrý zvuk.

Mnohé z rodin, které se do vyšší společnosti vypracovaly, pocházely z provinciálních bavorských měst. Tak to bylo i v Adelině případě. Ale Adele už patřila ke generaci, která považovala těsný kontakt s uměním za své přirozené právo a nacházela v umění způsob, jak porozumět zběsile nastavenému světu kolem. „Nemusíte být uměleckým expertem, ale musíte vědět, co je pravé a ryzí. Co je vlastně styl. Musíte se ho naučit vidět,“ říkávala.

„Musíte si vypěstovat cit pro kvalitní věci. Naučíte-li se chápat velká umělecká díla, jak výtvarná, tak literární, dokážete posléze posoudit i to, zda jsou lidé hodnotní, či nikoliv.“ V přehnaně uhlazeném světě privilegovaných Vídeňanů se život ve světě umění považoval za něco vznešeného, téměř za náboženské poslání. A Adele byla zanícenou modernistkou. Rodiče však měli o budoucnosti své nejmladší dcery mnohem konvečnější představy.

Adelin otec byl ambiciózní muž a moderní podnikatel, který kráčel ve šlépějích Rothschildů. V době, kdy Adele dosáhla plnoletosti, byla banka Moritze Bauera sedmou největší v císařství a Bauer zastával funkci prezidenta železniční větve Orientbahn. Šlo o vídeňskou část velkého projektu, který zasponzorovaly německé banky, o železnici, která měla spojit Berlín s Bagdádem a na Východě kopírovat starodávné trasy karavan. Projekt podrobně sledoval korunní princ Rudolf a jednalo se o něm se samotným tureckým velkovezírem. Moritzovi ale dělaly starost nespolehlivé poměry na Balkáně, který svou etnickou různorodostí připomínal sud plný střeliva, a hrozilo, že neustálé třenice realizaci drahého projektu totálně znemožní. Ale roku 1888 postoupila trať až do Bělehradu, Sofie a Istanbulu a jezdily po ní luxusní vagóny Orient Expressu. Moritz získal pověst moudrého muže a osvíceného stoupence technických novinek. „Dnes jsem se tě pokoušel zastihnout telefonicky, ale nebyl jsi v kanclu. S ohledem na tvou obecnou averzi k telefonu jsem se rozhodl svůj pokus nadále neopakovat,“ vyplísnil jednou vlídně svého poněkud nefunkčního kolegu z Deutsche Bank, která železnici finančně založila. Židovským příznivcům moderních výdobytků techniky se dostalo odměny, kterou zaznamenala i Americká židovská ročenka – císař ocenil zásluhy Moritze Bauera Řádem Franze Josepha.

*

Starší dceru Therese Moritz úspěšně vkormidloval do sňatku s Gustavem Blochem, který pracoval jako právník pro Orientbahn. S pěti syny se mu tak dobře nezadařilo. Raphael odjel do zámoří, aby se stal bankéřem v New Yorku na Wall Street. Karl zemřel na zápal plic stejně jako Heavy D. Leopold zešílel, což byl elegantní způsob, jak se vyhnout konstatování, že u něj propuklo pokročilé stádium syfilidy. David ve třiadvaceti letech přišel o život v Itálii a Eugena, úspěšného byznysmena, připravila o život tuberkulóza.

Pro svou Adele si Moritz nedokázal představit lepšího nápadníka nežli Gustavova bráchu Ferdinanda Blocha. Ferdinand se stal kapitánem rozvíjejícího se průmyslu na zpracování cukrové řepy a dokázal snížit závislost Vídně na importu cukrů z Karibiku. Ve Vídni, kde platil cukr za jednu z nezbytných jedlých surovin, to znamenalo revoluční krok.

Představy Bauerových o Adelině budoucím životu se plně shodovaly s představami doby, kdy – jak píše Zweig – „prostředkem k docílení dívčí neposkvrněnosti bylo, že dívka nesmí být spuštěna z dozoru očí a nikdy nesmí být ponechána náhodě jen sama“ a „ženská bytost nemá mít tělesnou touhu, dokud ji muž kouzelnicky neprobudí“. K probuzení takové touhy smělo samozřejmě dojít jedině v posvátném manželském svazku. V tomto klášterním světě se věřilo, že „člověk dokáže podle chůze z dálky rozeznat mladou dívku od ženy, která již měla něco vážného s muži“. Dále Zweig píše: „Zejména ve Vídni byla atmosféra plná nebezpečné erotické nákazy, a mladou dívku bylo třeba držet zkrátka v naprosto sterilním prostředí… až do dne, kdy odejde od oltáře po boku svého manžela.“ Bohatá dívka se považovala za klenot, který je nutno zamykat, dokud pro něj rodina nenajde pravé umístění, kam si zaslouží být zasazen.

Tento postoj se ale pochopitelně měnil k lepšímu. Adele to viděla na císařské rodině i ve svém blízkém okolí. Alma Schindlerová, její kámoška z dětství, se chtěla stát skladatelkou a její rodina brala tyto ambice zcela seriózně. Alma byla dcerou rakouského krajináře Jakoba Emila Schindlera a nevlastní dcerou malíře Carla Molla, přítele dodnes populárního malíře Gustava Klimta. Rodina Almě tolerovala excesy a vzrušující polibky, které si vlhké vyměňovala se svým lektorem hudby, svobodným pánem Alexandrem von Zemlinským, jehož sestra Matthilde se provdala za nadějného mladinkého skladatele Arnolda Schönberga. A později se Alma směla v domácím salonu inkognito oddávat žhavým souložím na kavalci v náručí geniálního kavalíra dirigenta Gustava Mahlera, až se z toho častokrát chemicky fyzicky komicky červenala. Témata schémata všímavá vnímavá v popředí v pozadí přilnavá rozpínavá aktovka i taktovka, konstatujeme, že uvolněné chemické radikály zcela odpovídaly všudypřítomné středoevropské normě a beztak byla jejich dvojice fyzicky čipernější, než je dnešní mládež, protože tenkrát se u nich louky zelenaly, stromy dostávaly jejich košatost a vzduch byl ušetřen od exhalací… Takže rozbor molekulárních struktur v jejich případě obstál bez připomínek na výbornou od profesora světového významu, profíka Einsteina.

Přísně střežená Adele mohla takovou svobodu vybojovat jedině prostřednictvím sňatku.

*

Dohazované sňatky byly ve vyšší vídeňské společnosti běžným jevem. Muži hledali lásku nebo rozkoš u milenek někde bokem a jejich mimomanželské poměry vrhaly hanbu na osamělé manželky v domácnosti. Ale i zde bylo poznat určitý posun, a to především díky císařovně Alžbětě, nešťastné oběti nejznámějšího dohodnutého sňatku celé monarchie. Každý ve Vídni znal Alžbětinu historii. To, jak společně s bratry v dětství šťastně brázdila na koni lesní tišiny, vyrostla ve vynikající žokejku a milovnici dobrého umění, literatury a cikánské operetky čardášově šlehané na housle. Jak její ctižádostivá máti představila Alžbětinu starší sestru v rakouském lázeňském městečku Bad Ischl císaři Františku Josefovi, ale ten nemohl spustit oči od šestnáctileté kočky Alžběty. Jak mladinkou dívku provdali za císařepána s dlouhými kníry a jak později pobláznila Vídeň s drobounkými diamantovými hvězdičkami, kterými si ozdobila dlouhé tmavé vlasy. Radost na ní pohledět.

Byla považovaná za jednu z nejkrásnějších a zároveň i nejnešťastnějších žen Evropy. Zavřená v ponurém císařském paláci Hofburgu se svou tchyní, která ji dokonce omezovala přístup k vlastním dětem, trávila hodiny v tělocvičně na dřevěném náčiní vyrobeném na míru. K poťouchlému vídeňskému dvoru si vypěstovala hlubokou averzi. Psala teskné verše, SOS, snila o svobodném, nespoutaném životě a žádala jediné: „Až přijde čas mé smrti, položte mě na mořský břeh.“ A zapíchnul ji poměrně mladou v Ženevě u břehů jezera debilní spratek / mstivý vrahoun / postrach všech dobrotivých matek.

Z paláce nakonec utekla, cestovala po Evropě a nechávala vídeňskou aristokracii spekulovat a klevetit o svých milostných avantýrách. A místo aby vzbuzovala pohrdání a pohoršení, probouzela tato nešťastná císařova manželka všeobecné obdivování. Obyčejní Vídeňané ji považovali za lidovou princeznu a dali jí láskyplnou přezdívku Sissi.

V září 1898 dovršila Adele sedmnáctý rok. Bylo to v téže době, kdy císařovna Alžběta vykonala návštěvu sídla Mathilde Rothschildové u Ženevského jezera, a ve chvíli, kdy se chystala nastoupit na parník, ji pětadvacetiletý italský atentátník zprudka bodl do prsou. „Jak mohl zabít ženu, která nikdy nikomu neublížila?“ opakoval znovu a znovu znervóznělý císař. „Copak neví, jak moc jsem tu ženu miloval?“ obracel se zoufale ke své dceři.

Alžbětin život ani podivná smrt se však nestaly varováním pro záletnické ženy. Ty naopak chápaly Alžbětu jako symbol osamělé ženy uvězněné v manželství bez lásky.

Její příběh se však mohl stát varovným signálem pro Adele, která – když Ferdinand v říjnu toho roku navštívil Moritze a Jeannette u příležitosti oslavy jubilea jejich svatby –, ještě neslíbila, že se stane jeho poslušnou ženou.

Oslava vyžadovala další báseň. „Ruku v ruce jste přistoupili k oltáři vprostřed jara svých životů,“ přednášela Adele s komickou obřadností žoviální výstup, „a nyní jako ve sladkém snu dlíte mezi milovanými dětmi vprostřed blaženosti.“ Ferdinand byl zaujat až téměř hluboce zamilován do takového dívčího hlasu a projevu a podobě a šmrncu a naléhavosti k lásce. Co na tom, že podstatou tepla bauerovské domácnosti je tahle prachbídná poezie? On sám vedl spořádaný, ale nudný život. Bauerovi žili okamžikem a Ferdinand toužil ve skrytu duše oženit se s Adele a žít společně s nimi, život plný okamžiku, život plný vzruchu, protože každá budoucnost je teď.

OSVOBOZENÍ

Titovi partyzáni tutově vstoupili do Záhřebu 9. května 1945. Nellyin otec znovu a znovu fotografoval jednotky pochodující ulicemi za nadšeného provolávání slávy a hurá. Konečně volní! Mariin bratr Leopold naléhavě žadonil, aby přijeli do Kanady, ale Viktor se chtěl zapojit do obnovy země. Jeho rodina tady po generace stavěla železnice a položila základy průmyslu. Gutmannovi sem patří a budou pomáhat budovat novou Jugoslávii. Leopold si o Luise a Viktorovi myslel, že jim snad už definitivně hráblo.

Nová komunistická vláda si Viktorových slov a schopností cenila a slíbila mu funkci inženýra. Nelly a Franz začali znovu chodit do školy. Gutmannovi si oddechli úlevou.

Přežili to.

*

Ferdinand nestihl dát Luise poslední sbohem. Než zemřel, byla by ho ujistila, že jsou v bezpečí.

Nelly bylo šestnáct let a konečně si mohla dosyta užít procházek na čerstvém vzduchu, při nichž se nemusela ničeho obávat. Když toho listopadového dne otevírala po návratu ze školy dveře od bytu, cítila se téměř euforicky.

Otce doma nenašla, zato se od jednoho známého dozvěděla novinu, že ho zatkli. Zpanikařila. Matka byla na dovolené ve Splitu a ona dobře věděla, že otcův případ nebude chtít vzít žádný právník.

Poválečné procesy teprve začínaly. Kdekdo z nové komunistické pokřivené společnosti měl zálusk se vyhoupnout k moci a v následujících několika měsících byly za kolaboraci odsouzeny ke smrti stovky Jugoslávců, vinných i nevinných. Vše probíhalo velmi rychle – bývalí partyzáni dokazovali své revoluční zanícení a advokáti se oprávněně strachovali, že ujmou-li se Viktorovy obhajoby, mohli by snadno skončit jak on. Přesto přese všecko se některým zarytým nacistům, například Ante Pavelicemu, povedlo utéct před spravedlností.

Našli jediného člověka, který si troufl se ujmout Viktorova případu – srbského právníka, který měl určitou imunitu, protože patřil k národnosti, již Hitler odsoudil k vyhlazení. Soudní líčení probíhalo 20. listopadu, přičemž advokát dostal na přípravu jeden den a na rozhovor s Viktorem jednu hodinu.

*

V úvodním proslovu hřímal prokurátor jako pitomec, že bohatí muži jako baron Gutmann jsou ode dnů Velké francouzské revoluce „parazity vykořisťujícími pracující třídu své společnosti“. Obvinil Viktora, že napomáhal Němcům při přebírání průmyslu Chorvatska tím, že v roce 1941 převedl do německých rukou velké množství akcií rodinné firmy. Viktor opáčil, že převod provedli v zahraničí příbuzní bez jeho vědomí a souhlasu. Prokurátor dál tvrdil, že Viktor je zodpovědný za smrt několika stovek partyzánů, kteří s Němci bojovali u Belišće v roce 1943.

Viktor argumentoval, že jako Žid uvězněný v Záhřebu společně s politickými vězni neměl žádnou možnost organizovat fašistický útok na partyzány v Belišće.

„Gutmann je jedním z nejtěžších válečných zločinců a kolaborantů,“ trval na svém prokurátor. „Zaslouží si nejvyšší trest.“

Viktor Gutmann přežil nacistické věznění, aby ho teď samozvaní čtveráci neznalci historie odsoudili během okamžiku k tomu nejhoršímu, čeho se od nich člověk může dočkat.

Viktorův srbský advokát přišel s posledním zoufalým nápadem: Když je teď Jugoslávie republikou pracujícího lidu, ať dojede Nelly do Belišće a posbírá podpisy Gutmannových bývalých zaměstnanců, kteří dosvědčí Viktorovu nevinu. Hlasu dělnické třídy by přece měli soudci naslouchat právoplatně. Plachá pohublá dívenka se tedy vydala na cestu.

Městečko poničené válkou bylo mnohem tišší, než si ho pamatovala.

Nejprve se rozhodla jít za úředníky z otcovy továrny. Zaklepala na první dveře. Otec holčičky, se kterou si jako malá hrála, na ni zíral jako na ducha. Vykoktala ze sebe, oč jde. Ten muž věděl, v jaké situaci se Viktor ocitl, ale zabouchl jí dveře před nosem. V dalším domě otevřela na špehýrku manželka, a když Nelly poznala, zabouchla zbaběle také. Žádná z úřednických rodin ji nevpustila dál do domu.

V zoufalství se vydala pěšky k továrně, kde právě končila směna. Jeden z dělňasů, velký statný starší muž Nelly poznal. Srdečně ji objal a bez cavyků ji pozval k sobě domů. Postavil před ní talíř s čerstvými jitrnicemi a běžel vzkázat sousedům, že baronova dcera je naživu.

Zatímco dovnitř přicházeli další muži, Nellyin hostitel uchystal petici, ve které se pravilo, že baron Gutmann má plnou podporu dělníků z Belišće. Zažíval při tom radostné povyražení: Z Titovy Jugoslávie se stal stát dělníků a on má právo říci svůj chrabrý názor! Ostatní si tak jistí vyloženě nebyli a nechtěli se s podpisem unáhlit. Nakonec vzal jako první do ruky pero Nellyin hostitel a podepsal se s nadšením člověka, který cítí, že jeho názor má konečně nějakou váhu. Pak přistupovali jeden za druhým ke kuchyňskému stolu další muži.

Potom vzal dělník Nelly za ruku a vedl ji rozježděnou cestou do dalších domácností. Byla zrovna doba zabíjaček. Každá rodina pozvala baronovu dceru dovnitř, a než si muži opláchli ruce a podepsali se, nabídli ji k zakousnutí jitrnice. Nelly cítila, že nemůže dar odmítnout, a tak jedla jednu kalorii za druhou, až jí z toho bylo špatně.

Na nádraží čekali na Nelly zástupci proklaté komunistické mládeže, kteří se domákli o příjezdu dcery „židovského kolaboranta“. Bývalý Viktorův sluha Jozo počkal na Nelly za křovím kousek od nádraží a pomohl jí aspoň naskočit do pomalu projíždějících vagónů. Odjížděla tedy s peticí v kapse a s poslední jakous takous nadějí k záchraně člověka.

V Záhřebu pelášila rovnou k soudu, ale tam jí řekli, že otec bude za úsvitu hned další den zastřelen. Bylo pozdě odpoledne. Rychle přivedla malého Franze, který sotva chápal, co se s nimi děje. Dovolili, aby se Franz s otcem krátce rozloučil, a pak ho Joseph Gattin, katolický učitel a dobrý Viktorův a Luisin přítel, vzal za ruku a odvedl domů.

Nelly směla trávit s otcem poslední noc. Leželi spolu na dece a povídali si, zatímco ostatní vězni hráli při svíčkách dámu a kouřili nikotin. Viktor byl klidný a s Nelly jednal jako s dospělou holkou.

Mluvil o tom, jak půjde jejich život dál i bez něho. Během měsíců, které strávil ve vězení, si svou smrt přehrál v duchu tolikrát, že se přestal bát okamžiku úplně posledního.

Kousek od nich byl univerzitní děkan, který měl druhý den také předstoupit před popravčí četu. On i jeho rodina hlasitě vzlykali. „Pojďme kousek dál,“ pronesl Viktor, „leze mi to na nervy.“ Posunuli si deku do jiného kouta. Viktor pokračoval stejně nezaujatým tónem jako před chvílí. „Během posledních let bylo zastřeleno tolik lidí. Co znamená jeden navíc v počtu obětí?“

Jeden navíc? Představa, že ztratí otce, byla pro Nelly nesnesitelná a naprosto nestravitelná. Zaplavilo ji celé moře pocitů a na chvíli zavřela oči. Otcův hlas odezníval, až z něj zůstal jen vzdálený šepot.

Když znovu otevřela oči, třásl jí otec ramenem a šeptal její jméno. Téměř svítalo. Nelly se hrozně styděla. Prospala celou otcovu poslední noc. Viktor ji strávil četbou Gœthova Fausta. Pak vešli dovnitř strážní bestie a řekli Nelly, že má odejít.

Otec vstal, postupně si potřásl rukou se všemi strážnými a rozloučil se s nimi se srdečnou formálností. „Nashledanou, mnohokrát vám děkuji.“ – jako by právě odcházel ze společenské večeře, na kterou od nich dostal pozvání.

Nelly vtiskl do ruky Fausta a naposledy ji objal.

Strážní dovedli Nelly k vězeňským vratům. Vykročila do chladného rána. Obloha měnila barvu z temně indigové do bledé modři a ptáci začínali zpívat. Šla pustými ulicemi a připadala si jako v horroru. Z domů začínali vycházet první dělníci. V zimních kabátech kolem ní spěchali muži v montérkách a ženy se šátky na hlavách. V zemi rozervané válkou měl každý nějakou osobní traumatickou tragédii, o níž přemítal. Nelly se jim dívala do tváře, ale nedočkala se žádného chápavého opětovaného pohledu. Měla chuť je zastavit s křikem: „Copak vy nevíte, že můj otec stojí právě teď před popravčí četou?“

*

Viktora toho rána zastřelili a strážní si rozebrali jeho oblečení a boty. Luise vrátili jenom jednu z Viktorových knih – antologii „světové moudrosti“ od Gœtha. Snad dnešní mládež může být zaručená studnice moudrosti? Ach těžko tomu nasvědčuje její současný stav.

Předali jí i dopis, který Viktor úhledně napsal. Byl datován 30. ledna 1946, tedy dva týdny před popravou.

Viktor už tehdy pochopil, že jeho dny jsou sečteny.

Nejdražší Luise,

nejvyšší soud mé odvolání zamítl.

Nechci být v tuto chvíli ani sentimentální, ani patetický, to mezi sebou nemáme zapotřebí.

Jsem naprosto klidný. V průběhu těchto náročných měsíců jsem si tak zvykl na myšlenku smrti, že svůj osud přijímám s naprostým klidem. Bůh to tak chtěl, proto je to tak patrně snad dobré a správné.

Mám na srdci několik věcí. Za nejdůležitější považuji dvě. Ta první je, že Ty a děti byste měly udělat všechno, abyste co nejdříve a co nejlépe citově překonaly tyto hrozné časy.

Pro Tebe to bude těžší. Děti mají před sebou celý život, Ty jenom zhruba polovinu.

Měla by ses co nejvíce snažit hledět kupředu, nikoli nazpátek.

Zprvu to půjde těžko. A tím se dostávám k té druhé důležité záležitosti.

Přeji si, aby v budoucnu po Tvém boku zůstal a pomáhal Ti chlap, který se během této náročné doby ukázal být skvělým a ušlechtilým přítelem a čestným člověkem, chlap, který je Ti hluboce oddán. To vše samozřejmě za předpokladu, že to bude v souladu s přáním Vás obou.

Viktor si tedy povšiml, že se jeho dobrý přítel Joseph Gattin v posledních měsících do Luise zakoukal.

Toho muže Ti seslal Bůh na Zem. Jsem si jistý, že ocení jedinečný poklad, který v Tobě dostane k opatrování. Prosím Tě, udělej vše, abys dosáhla duševní rovnováhy a klidu a pohody a mohla myslet sama na sebe a na své blaho… Pokud jde o děti, o jejich budoucnost si nedělám žádné starosti. Vím, jak jsou skvělé. Byly tou největší radostí a chloubou mého života.

Nechci Ti psát o těch prokletých akciích. Hnusí se mi připomínat je v tomto dopise třeba jen jedním slovem…

Mám ještě tohle přání: Nelituj mě, prosím. Prožil a viděl jsem mnoho krásného a stejný osud, jaký čeká mne, potkal v uplynulých letech miliony dalších lidí.

Lituji jediné věci – že jsem Ti neuměl dokázat svou proudící lásku a nikdy Ti nedokázal vyslovit, jak moc jsem Tě vždycky miloval.

Nastotisíckrát líbám Tebe i děti.

Tvůj Viktor

P.S.: Přeji si, aby nezapadl ani můj případ, ani průběh celého procesu. Chci, aby se co nejvíce lidí dozvědělo o událostech pravdu, o nepravostech, ke kterým zde došlo, a aby bylo věnováno co největší úsilí ke zveřejnění všech dostupných důkazů.

***

Luise požádala o Viktorovy ostatky, ale správce věznice jí je odmítal vydat. Nevrátili jí ani Viktorovy hodinky. Když z vězení odcházela, všimla si, že strážný, který právě procházel přes vězeňský dvůr, má na sobě Viktorův drahý dlouhý černý plášť z vlny.

Došla do budovy ministerstva vnitra a čekala na špinavé lavičce, až na ni přijde ve frontě řada. Mohli by jí aspoň říct, kde je manželův hrob? Úředník se na ni podíval přes stůl a varoval ji, že jestli nepřestane opruzovat lidi kolem sebe, skončí stejně jako její muž.

*

Z Luise a dětí se staly vyvrhelové v nové společnosti snaživých dacanů a intrikánů. Nelly se uzavřela do sebe. Nebude žádný pohřeb, žádné rozloučení, žádná zádušní mše, nic. Jenom by to vzbuzovalo další nevoli, možná by se dočkali i něčeho horšího. Nelly už dobře znala podezíravé pohledy a šeptané nemístné poznámky. Svůj žal si nechávala sama pro sebe. V ústranní si prohlížela fotografii otce a strýce Erna, elegantní mladé barony v habsburské uniformě se zlatými prýmky a řadou medailí.

Po krásné Luise s dětskou tváří nezbylo ani památky. Luise si zoufala. V Jugoslávii nečeká žádná perspektiva ani ji, ani děti.

Pokusila se uprchnout, ale zadržel ji pohraničník s divokým svitem v očích. Zdálo se, že ten prevít je schopen čehokoli. „Máš nějaké peníze?“ dorážel. „Nebo šperky?“ Neměla téměř nic. „Můžeš něco obstarat?“ Zíral nepříčetným pohledem a mířil na ni puškou. Rozplakala se: „Zabili mi manžela. Jsem to jediné, co mým utrápeným dětem zbylo.“

„Mou manželku a děti uškvařili zaživa,“ odsekl jí na to a pohled měl ještě o něco nepříčetnější než před chvílí. „Jako prasata!“ Luise se s hrůzou dívala do šílených očí. Nechal ji jít na svobodu.

UPRCHLÍK

V roce 1948 byla vyhlášena nezávislost státu Izrael a Titova vláda oznámila, že Židé, kteří jsou oprávněni získat vízum, mohou odejít. Následovala prudká vlna příklonu k židovství. Lidé stáli dlouhé fronty, aby se setkali se záhřebským rabínem a konvertovali k judaismu. Během války jim mnohdy zachránila kejhák nežidovská babička nebo nelegitimní nežidovský otec, ale teď naopak stavěli na odiv své zapírané židovské předky a řada katolíků se nechávala obřezat, holt, nazdar hodiny.

Nastalá situace komunistickou vládu rozlítila do ruda ve tváři a na praporu, jenže Tito, který se stal dědicem vroucího kotle plného po okraj etnické nenávisti, se držel doktríny, která se oficiálně stavěla proti jakémukoli náznaku nacionalismu nebo rasismu, a tak do Izraele odcházeli konvertité spolu se skutečnými echt Židy, kteří přežili holocaust.

Luise a dětem pomohl opatřit víza vzdálený bratránek.

*

Nelly si svůj nový domov zamilovala při prvním pohledu na starověké kamenné stavby Jeruzaléma tyčící se v pouštním slunci. Nebyla ani sionistkou, ani partyzánkou, byla jen obyčejným sirotkem s velkým srdcem na dlani, který v nepřátelském světě po mnoha prožitých útrapách našel konečně útočiště. Everybody needs food, clothes and shelter. Byla obklopena lidmi, kteří si prošli peklem, a teď s upřímnou radostí vyznávali život, radost, velké ideály a lásku. Intelektuálové zde s úsměvem a v potu tváře obdělávali svá úrodná políčka. Nelly v Jeruzalémě navštěvovala zdravotnickou školu, pracovala na směny ve špitále a pomáhala Židům přesídleným z Jemenu. Někteří muži měli po boku i šestero manželek a pětatřicet dětí a v letadle chtěli rozdělávat oheň, aby si uvařili aspoň něco na zub. K Nellyimu velkému pobavení se jí jakýsi muž zeptal, co by ho to stálo, kdyby si z ní mohl učinit svou nejmladší manželku. Po letech strachu a averze vůči její existenci se Nelly konečně dočkala vřelého přijetí. Každému bylo srdečně fuk, že je jako Židovka zvyklá netradičně slavit Vánoce i Velikonoce. V Izraeli se marxisté a sionisté potkávali s uprchlíky, kteří konečně chtěli dojít klidu a pokoje od všech zbloudilých pokusných ideologií a náboženství. Stejně jako Nelly byli vděční, že jsou naživu a že kolem sebe mají přátelské obličeje, které se na ně mile usmívají.

Poprvé za celá léta měla Nelly pocit, že se stává konečně upotřebitelná.

Ale její klid netrval dlouho. Rodina naléhala, aby přijela do Kanady, a Nelly nakonec uposlechla dobře míněnou radu. V roce 1950 se válkou usoužená malá rodina – Nelly, Franz, Luise a její nový manžel Joseph Gattin, který přestoupil na židovskou víru – sešla ve Vancouveru. Luisini bratři si pod jmény změněnými na Bentley založili dřevařskou živnost. Nelly toužila studovat medicínu a přihlásila se na několik amerických univerzit. Neuvědomila si, že dívky jsou na tento typ studia přijímány jen výjimečně nebo vůbec. Přijala ji pouze univerzita v Seattlu. Když se k ní kolegové chovali spíše jako k dívce, kterou by rádi pozvali na schůzku, odkazovala je do patřičných mezí se stejnou zdvořilou odmítavostí, s jakou to kdysi dělávala její vídeňská dětská lékařka dr. Bienová, která dívkám jako Nelly otevřela dveře k lékařské profesi.

*

Rakouských uprchlíků bylo ve Vancouveru velmi mnoho. Jeden z nich požádal Luise o pomoc pro jistého mladíka s tajemným rodokmenem, který myl nádobí v hotelu.

Johannesovi bylo jedenadvacet let. Byl to vysoký klidný mladý muž s černými kadeřemi a modrýma očima. Luise chvíli trvalo, než z jeho přerývaného vyprávění pochopila, co prožil. Johannes von Auersperg pocházel z rodu knížat, jehož kořeny sahají do jedenáctého století. Mezi jeho předky figurovala řada státníků, básníků a vojevůdců. Dokonce i v Tolstého Vojně a míru mluvil nepřítel o auersperském knížeti jako o „nejdražším protivníkovi, ozdobě rakouské armády a hrdinovi tureckých válek“.

Dětství prožil v českých Sudetech, jenom pár kilometrů od Liberce, kde Klimt vyzdobil svými malbami místní divadlo. Sudety se staly baštou nacismu a Johannes odtud musel po válce odejít pěšky spolu s ostatními českými Němci, které vyhnala Rudá armáda.

Luise pozorně vyslechla příběh tohoto chudého aristokrata myjícího nádobí, a pak mu zajistila místo u dřevařské firmy svých bratří. Z Johannese se stal šofér náklaďáku na převoz pilin. A protože jí ho bylo děsně líto, pozvala ho domů na oběd.

S Nelly se setkal tváří v tvář, když domů dorazila plná dojmů ze Seattlu, a se starosvětskou dvorností jí líbal ruce. Připadal jí tak neuvěřitelně hezký a on okamžitě propadl jejímu plachému charismatu.

Než se Nelly provdala za Johannese, svěřila se knězovi, že po otcově smrti ztratila víru v Boha. Ta hrůza a ponížení, které prožila za války a po ní, přece nemůže být součástí Božího plánu! „Nevěřím v Boha. Co si počnu?“ Kněz jí odpověděl, že „Bůh zcela jistě existuje. A ty budeš dobrou manželkou.“ Tak se z Nelly, pronásledované Židovky a znovuvzkříšené katoličky, stala kněžna jedné z nejstarších evropských dynastií s modrou krví!

*

Maria s Fritzem se odstěhovali za klanem Altmannových do Los Angeles, kde se jim narodili tři chlapci a děvčátko. Maria zkoušela prodávat Bernhardovo pletené zboží obchodům a zjistila, že ji to baví, že to tak ujde. Nakonec si otevřela vlastní krámek s oděvy na Burton Way v Beverly Hills. Když se k ní přišla ucházet o práci neznámá žena, která se mezi řečí zmínila, že její manžel vyslýchal v norimberském procesu Göringa, Maria ji okamžitě přijala do služby a nabídla jí práci prodavačky. Fritz pracoval jako obchodní zástupce Bernhardovy firmy na západním pobřeží. Operní melodie zpíval už jenom se svým starým kámošem, skladatelem Erichem Zeislem. Erichova manželka Gertrude se stala Mariinou nejlepší přítelkyní. Společně s Bertholdem Brechtem, Thomasem Mannem, Almou Mahlerovou a Arnoldem Schönbergem patřili k největší losangeleské komunitě rakouských válečných běženců. Přátelil se s nimi i Michael Curtiz a Billy Wilder, jehož rodiče zahynuli v Osvětimi.

Bernhard se po válce do Vídně vrátil, ale ze své původní sbírky obrazů, která čítala okolo stovky pláten, jich dokázal získat zpět jen několik málo, přestože jich celá řada visela zcela evidentně veřejně ve státních muzeích. Bernhard přispěl po válce význačnou částkou na rekonstrukci Švýcarské brány, renesanční klenuté červenočerné stavby zdobené pozlacenými býky a erby. Dostala jméno po švýcarských žoldnéřích, kteří chránili Vídeň v roce 1552. Vyžádal si, aby na ní byla umístěna plaketa se jménem jeho zemřelého otce Karla, který před lety bydlel spolu s ostatními Haličany ve čtvrti Leopoldstadtu.

Ve Vídni zůstal jenom jediný člen rodiny Bloch–Bauerových: Adele, která shlížela ze zlatého obrazu na návštěvníky Belvederu, muzea s pestrou a strakatou historií, střechou poškozenou bombardováním a tajnou skrýší v podzemí. Adele se stala ikonou sofistikované kosmopolitní Vídně přelomu 20. století, rozpadlého císařství, kdysi oslňujícího, rozlehlého a slavného; zároveň ale usvědčovala z obojakosti a lží, které se skrývaly za nacistickými teoriemi o rasové nadřazenosti.

Po válce získal její obraz nový rozměr – ztělesňoval poválečnou neochotu zjednat spravedlivou nápravu za horlivou spolupráci Rakouska s Adolfem Hitlerem.

DĚTI TANTALOVY

Časem dorostla nová generace Rakušanů, kteří se netopili v sebelítosti, nezapírali a hlavně nepodváděli své bližní. Kladli provokující otázky, ale místo odpovědí se jim dostávalo většinou jenom polekaných nebo zlobných pohledů.

Rakouský psychiatr Rudiger Opelt dal této generaci označení „děti Tantalovy“ na památku Tantala, Diova syna, který ve zpupné hrdosti servíroval olympským bohům na hostině tělo svého syna Pelopa. Opelt se narodil ve vesnici Oberndorf, horní bez dolní, která po celém světě proslula jako místo, kde vznikla vánoční koleda „Tichá noc“. K jeho sousedům patřil například vnuk Arthura Seysse–Inquarta, bývalého nacistického komisaře pro Nizozemí, který byl popraven (ale po právu) v Norimberku. Opelt byl přesvědčen, že popírání a zatajování skutečností z doby nacismu poškozuje celou rakouskou společnost.

V tomto názoru se opíral o vlastní zkušenosti. Jako student se v sedmdesátých letech na univerzitě setkal s profesorem neurologie Heinrichem Grossem, o němž se tvrdilo, že byl zodpovědný za euthanasie prcků a novorozenců, na kterých se ve vídeňské nemocnici Steinhof prováděly pokusy. Deportováno nebo usmrceno bylo okolo osmi set dětí označených nacisty za „nevhodné exempláře“, ať už proto, že trpěly nočním pomočováním, byly mentálně retardované, nebo se narodily s rozštěpem patra. Při vědomí se na nich prováděly operace mozku a byly sledovány jejich reakce, když je nechávali umrznout k smrti. Pokusy o Grossovo stíhání byly v padesátých letech pozastaveny; Gross nadále používal dětské mozky naložené ve formaldehydu, mluvil o nich jako o „světovém unikátu“ a dokonce je použil pro výzkum, za který dostal v roce 1975 Rakouský kříž cti za vědu a umění. V dalším roce se pokusil provést ověřující vyšetření na jednom z přeživších pacientů, který ovšem upozornil na Grossovy aktivity média. Najevo vyšlo zdrcující množství nechvalně zdrcujících skutečností. Nejvíc ze všeho Opelta překvapilo, kolik lidí o Grossových aktivitách zahanbeně mlčelo, či mlžilo. Někteří proto, že na jeho zločinech participovali, jiní měli nahnáno, že kdyby se otevřela kauza, čekaly by je potíže a museli by odpovídat na otázky, proč se Grossovi nesnažili v pokusech nějak zabránit.

*

Mezi dědice tohoto věrolomného odkazu patřil i mladý vídeňský aristokrat a romantik Hubertus Czernin.

Byl vyšší hubené postavy, měl velké hnědé oči, elegantní štíhlé ruce umělce a suchý vídeňský humor. A vyklubal se z něj třídní zrádce, tak trochu považován většinově za vlastizrádce.

Hrabě Hubertus Alexander Felix Franz Maria Czernin z Chudenic pocházel ze starého českého šlechtického rodu s tisíciletou tradicí, která jeho rodem protékala jako vody Dunaje. Jeho předkové po sobě zanechali v dějinách řadu rozmanitých stop. Ve starém Černínském paláci v Praze sídlilo české ministerstvo zahraničních věcí. Hubertův prastrýc Ottokar se v době první světové války stal rakouským ministrem zahraničí. Strýc Jaromír prodal Hitlerovi Vermeerův obraz Malířství a připojil k němu dopis, v němž vyjádřil naději, že dílo „Vůdce potěší“. Dnes se ovšem rodina dušuje a uvádí, že strýc jednal pod nátlakem.

Hubertus bydlel v posledním patře paláce svého dědečka na Mozartgasse, pár minut chůze od Belvederu a budovy Secese. I tento palác zažil mnohé. Až do své sebevraždy v něm žil bratr Ludwiga Wittgensteina Konrád a v roce 1919 se do něj nastěhoval Richard Strauss, když se začal podílet na řízení Vídeňské státní opery. Johann Strauss, Schubert a Brahms bydleli kousek opodál.

Těžká dřevěná vstupní vrata se otevírala na dlážděné Mozartovo náměstí, jemuž vévodí fontána s měděnkově zelenou sochou prince Tamina, který hraje na kouzelnou flétnu a objímá přitom svou milovanou Paminu. Kouzelnou flétnu uvedl Mozart v době, kdy upadl u císařského dvora v nemilost. Poprvé se hrála v předměstském divadle nedaleko paláce Czerninů. Krátce po premiéře Mozart zemřel a byl pochován ve společném chudinském hrobě s mnoha nebožtíky. Pro „Bohem milovaného“ Amadea to byl samozřejmě potupný konec.

Hubertus byl až po uši zamilovaný do své slavné mladé manželky, drobné blondýnky baronky Valerie von Baratta–Dragon. U šálku silné vídeňské kávičky jí každé ráno psal dojatý liebesbrief, položil ho na prádelník, seběhl po točitých palácových schodech a jel na bicyklu do redakce týdeníku Profil, který se zabýval kontroverzními náměty, které se dobře čtou a prodávají.

V dobách Hubertova mládí se nepředpokládalo, že by šlechtic pracoval na plný úvazek jako investigativní novinář. Novinář vyzvídač. Lidé jeho druhu se spíše stávali oslnivými světáky, sběrateli umění, případně diplomaty. Čekalo se od nich, že ustrojeni do kožených kalhot budou trávit spoustu času v pohádkově přepychových městečkách na březích jezer, například v Alt Aussee, kde měla Hubertova matka horskou boudu.

Hubertus zpíval v dětství ve Vídeňském bambini di Viennesse a studoval v pověstném Theresianu. Na první pohled se nijak nelišil od ostatních mladých mužů z dobrých rodin, kteří se dodnes chlubili šlechtickými tituly zrušenými po rozpadu císařství v roce 1918.

Na rozdíl od jeho vrstevníků v něm ale dřímala nenasytná zvědavost. Na začátku sedmdesátých let viděl v televizi dokument, který poukazoval na předpoklad, že Rakousko sehrálo v holocaustu mnohem významnější roli, než se oficiálně prohlašuje, že ji hrálo celkem ochotně a že velká část uměleckých děl zabavených po celé Evropě byla ukryta v jeskyních u Alt Aussee, kde každé léto pobýval.

Zjistil, že Theresianum patřilo mezi elitní vojenské akademie Třetí říše a že se tam školili na operace i vojáci–děti, kteří rukovali v posledních dnech války. Dozvěděl se, že někde po budově jsou uložené fotografie vysokých nacistických pohlavárů, například Arthura Seysse–Inquarta, jak přednášejí prázdné fráze prázdných lebek kadetům. Dokonce i někteří z jeho učitelů se údajně hlásili samovolně k nacismu. Se svou tichou sveřepou všetečností se zaměřil na jednoho ze starých autokratů a celá věc skončila nevyhnutelným – Hubertovým vyloučením z akademie.

Jeho tichá zvědavost si našla mnohem vděčnější publikum mezi hltači novinových sloupků. V roce 1985 ho proslavil kousavý komentář k oficiální uvítací recepci uspořádané na počest propuštění bývalého majora SS Waltera Redera. Reder se vracel domů z italského lapáku, v němž si odpykal čtyřicet let za účast na zabití tisíce osmi set třiceti vesničanů, a Itálii omráčilo, že si s ním rakouský ministr obrany potřásl rukou.

V roce 1986 se k Czerninovi dostaly informace, že svou válečnou minulost se pokouší zamést pod kobereček i Kurt Waldheim, kandidát na post rakouského prezidenta. Šéfredaktor Profilu jej pověřil, aby se případu věnoval zevrubně. Hubertus se tedy začal probírat záznamy v zaprášených archivech a našel odpovědi na otázky, které se zatím pokládaly jenom šeptem, pokradmu a nikdy nebyly vysloveny otevřeně, dokonce ani v jeho vlastní rodině ne.

Zažloutlé složky ukrývaly historii rakouské spoluviny a spoluúčasti na holocaustu.

Waldheim vydal v roce 1985 svou autobiografii. Tvrdil v ní, že byl odveden do německé armády v roce 1941, v prosinci téhož roku byl na východní frontě raněn a zbytek války strávil studiem práv. Sám sebe líčil jako zaníceného odpůrce národního socialismu, který v době dospívání roznášel protináckovské letáky.

Ve skutečnosti vstoupil do Sturmabteilung, útočných jednotek SA, pouhý týden po Křišťálové noci, během níž zničily hnědé košile řadu synagog a zmařily mnoho lidských životů. Válečná léta strávil jako překladatel na Balkáně, kde sloužil pod generálem Alexanderem Löhrem. Do Löhrovy kompetence spadal i dozor nad deportacemi do jasenovackého tábora smrti, kde zahynul i Erno Gutmann. Waldheimova jednotka doprovázela nacistické oddíly i v Chorvatsku, kde mu Ante Pavelić, vrcholný činitel chorvatské nacistické loutkové vlády, udělil vyznamenání.

Tajná komise pro posuzování válečných zločinů v roce 1948 doporučila, aby byl Waldheim stíhán pro „vraždy a zabíjení rukojmích“.

*

Waldheim zprvu nevěřil, že by o něm Hubertus zveřejnil nějaké choulostivé informace; znal se koneckonců osobně s některými členy jeho rodiny.

Odhalení dopadlo s razancí bomby, a jak Hubertus podotkl, Waldheim popřel „dokonce i pravost svých vlastních fotografií“. Pod nátlakem okolností nakonec svou účast ve válce doznal, ale prohlásil, že o vraždách civilistů neměl ani ponětí. Později připustil, že o vraždách sice věděl, nikdy se jich však nezúčastnil a byl proti tomu zvěrstvu bezmocný. Když nakonec řekl, že „konal jenom svou povinnost“, otevřel tím stavidla pro řadu dalších otázek ohledně nejasné role Rakouska ve druhé světové válce. Jestliže se Rakousko stalo „první obětí nacistů“, jak může být služba v okupační hitlerovské armádě považována za občanskou povinnost? Nemělo by se mluvit o kolaboraci namísto toho? Nebo o zradě?

Bez ohledu na všechna tato fakta byl Waldheim o několik měsíců později zvolen do úřadu prezidenta, ale Spojené státy ho zařadily na seznam osob podezřelých z páchání válečných zločinů a zakázaly mu vstup na své území.

Probíhající soudní jednání ve Waldheimově věci velmi pozorně sledoval Ron Lauder, tehdejší velvyslanec USA v Rakousku. Lauder byl dědicem kosmetické společnosti Revlon a sběratelem rakouských obrazů. Zlatý Adelin portrét viděl poprvé jako čtrnáctiletý a učaroval mu natolik, že na něj nikdy nezapomněl.

Když se Lauder nezúčastnil prezidentovy inaugurace, Rakousko ho nařklo, že se staví proti Waldheimovi, a po pouhých osmnácti měsících v úřadě musel svůj post vyklidit.

Hubertus se začal zajímat i o další pochybnosti z doby nacismu. Koncem roku 1997 zahájil newyorský prokurátor Robert Morganthau řízení, které směřovalo k získání Portrétu Wally od Egona Schieleho. Obraz mělo v té době zapůjčeno newyorské Muzeum moderního umění od vídeňského Leopoldova muzea. Žaloba tvrdila, že plátno bylo uloupeno Lei Bondiové v roce 1939.

Rudolf Leopold, který ho získal od Belvederu v roce 1954, prohlásil, že o jeho původu neměl tušení. Takzvaná „koupě v dobré víře“ se v Evropě akceptovala, ale ve Spojených státech byla situace odlišná a kupci museli prokazovat, že do detailu prověřili osud díla v době války, jinak jim hrozilo, že ho soud prohlásí za ukradené a postaví se na stranu právoplatných majitelů.

Rakousko vehementně popíralo, že by jeho státní muzeum vědomě vystavilo odcizený obraz. Ministryně kultury Elisabeth Gehrerová dokonce pozvala experty, aby se přesvědčili na vlastní oči.

V zasněžené zimě roku 1998 trávil Hubertus dlouhé hodiny v Café Braunerhof a probíral se opisy archiválií, které si směl zprvu pořizovat jenom ručně. Tato vyhlášená kavárna literátů leží jen pár kroků od fiktivního bytu Harryho Limea, obchodníka s kradeným zbožím z hollywoodského dramatu Třetí muž, které zachycuje složitou atmosféru poválečné Vídně.

V únoru 1998 Hubertus zveřejnil svůj první šokující článek, v němž tvrdil, že tajné rakouské archivy ukrývají důkazy o tom, že Rakousko vědomě odcizilo rozsáhlé umělecké sbírky Rothschildům, Ledererům a dalším židovským rodinám. Zdálo se, že malířský skvost – zlatý portrét Adele Bloch-Bauerové – nedostala galerie vůbec darem, ale byl ukraden Adelinu manželovi, přednímu průmyslníkovi, jehož jméno Hubertus nikdy předtím ani neslyšel. Obraz byl doručen do Belvederu s dopisem, který končil pozdravem po nacistické stylistice…

Po válce Rakousko důkazy zamlčelo a odcizené umělecké předměty odmítlo zpátky vrátit. Hubertus se o tomto postoji vyjadřoval jako o „dvojnásobném zločinu“.

Jeho odhalení měla zničující dopady. Archivář vídeňského Kunsthistorického muzea Herbert Haupt potvrdil, že rakouská muzea se za války „předháněla, kdo získá větší množství uloupených uměleckých děl“.

Ředitel Belvederu Gerbert Frodl měl po ruce pohotovou odpověď: „Adele Bloch-Bauerová vyslovila ve své závěti přání, aby Rakouská galerie dostala po smrti jejího manžela obrazy malované Gustavem Klimtem, které měla ve svém vlastnictví.“ O tvrzení, že se v rakouských muzeích nachází i „další uloupená kořist“, Frodl prohlásil, že jde o „zkreslenou informaci“.

Investigativní novináři nejenže další kořist našli, ale dokonce také zjistili, že představitelé muzeí přesně věděli, kde hledat usvědčující materiály.

„Všichni věděli, kde ta Pandořina skříňka leží, ale nikdo ji nechtěl otevřít. Řada lidí znala i skandální minulost, která se v ní ukrývá.“ Tak popsal situaci novinář Thomas Trenkler, který s Hubertem spolupracoval a odhalil nepěkná fakta týkající se krádeže Rothschildovy sbírky.

Parlamentu byl předložen nový zákon o restituci uměleckých děl, podle něhož budou původním majitelům nebo jejich potomkům navrácena díla, která byla získána pod nátlakem nebo výměnou za udělení vývozního povolení, a také díla, která si stát podržel, přestože měla být vrácena právoplatným majitelům.

Pandořina skříňka se otevřela dokořán, počkejte si, co bylo dále.

DĚDICOVÉ HISTORIE

Maria a Fritz Altmannovi žili se svými čtyřmi dětmi ve skromném azylu v Los Angeles.

Po válce se zdálo, že střední Evropu stíhá jeden malér za druhým. Maria se znala s Janem Masarykem, synem někdejšího československého prezidenta. Jan se stal v poválečném Československu ministrem zahraničí, ale krátce po komunistickém převratu v roce 1948 byl nalezen mrtev v pyžamu pod oknem svého bytu v Černínském paláci, kde sídlilo ministerstvo. Převládal názor, že ho někdo vyhodil z okna.

Maria začala v Americe nový život. Byla sice vychována pro život v přepychu, ale zjistila, že ji velmi těší pracovat. Fritz se nikdy úplně nevzdal vidiny o zpívání v opeře a nepřestal mít slabost pro ženy. Profesně se nakonec musel spokojit s postem zástupce firmy svého bratra na Západním pobřeží a zpěv si nechával jenom pro společenské příležitosti. Společně s Marií vedli spokojený a klidný život až do roku 1994, kdy Fritz ulehl k věčnému spánku po záchvatu mrtvice. Maria chtěla, aby při pohřbu zazněla nahrávka, na níž Fritz zpívá Otčenáš, ale rabín to u židovské bohoslužby nepovažoval za korektní akt víry a rozloučení se.

Marii bylo v té době téměř osmdesát let a zdálo se, že ji už nečekají žádné velké životní události. Připomínkou nádherné romantické Vídně Bloch–Bauerových pro ni byla jenom zarámovaná reprodukce Adelina portrétu, která visela na nejdůstojnějším místě v obýváku.

V únoru 1998 jí z Vídně cinknul starý rodinný přítel. Řekl jí, že se v novinách objevil článek, podle kterého Rakušané odcizili sbírku Klimtových obrazů z majetku Bloch–Bauerových. Samozřejmě, pomyslela si Maria, a ukradli i všechno ostatní. Jak je možné, že to mají pořád?

O pár týdnů později zavolali Marii k Luise, tehdy více než devadesátileté, která ležela po pádu v nemocniční cimře. „Brzy již zemřu a budu mít klid,“ oznámila Luise rodině jako starý veterán, který ví, že prošel poslední bitvou. Maria jí vyprávěla o vídeňském žurnalistovi, podle něhož byla Ferdinandova umělecká sbírka odcizena stejně jako sbírky Rothschildů a Ledererů. Měly by se pokusit takhle na stará kolena přeci jen získat obrazy zpátky? Luise tomu pozorně naslouchala. „To by chtělo nějakého SKVĚLÉHO právníka,“ odpověděla zamyšleně.

O měsíc později ale zemřela, dejte si na její počest aspoň pivko Ferdinand 13 stupňů zvané „Sedm kulí“, nebo jen bílou desítku, která Vás také osvěží v tomto vysilujícím parnu. Ferdinand, značka z Benešova, 1897.

*

Když v září 1998 Randolu Schönbergovi zadrnčel telefon, seděl ve své losangeleské kanceláři a hledal něco na internetu. Volala mu Maria Altmannová, nejlepší přítelkyně jeho zemřelé babičky Zeislové. Sháněla se po jeho matce Barbaře Zeisl–Schönberg.

Jednatřicetiletý Randol se v tu chvíli zabýval sporem ohledně cenných papírů, v němž zastupoval newyorskou právnickou kancelář Fried Frank Harris Shriver & Jacobson. Měl lukrativní a jisté zaměstnání.

„Matka je ve Vídni,“ odpověděl roztržitým tónem.

„Chtěla bych s ní mluvit o novém rakouském zákoně, který se týká uměleckých děl uloupených nacisty,“ sdělila mu Maria svou melodickou „vídeňštinou“, se kterou Randol vyrůstal. „Asi víš, že můj strýc vlastnil sbírku Klimtových obrazů.“

V tu chvíli už si Randol vyhledal na internetu nový rakouský restituční zákon.

Randol měl pevné vazby k Vídni, Marii a hudbě. Adelin zlatý portrét spatřil poprvé jako malý uličník v 11 letech při své první návštěvě Vídně. „Podívej,“ prozradila mu tehdy matka, „tohle je Adele Bloch–Bauerová, teta babiččiny kamarádky Marie.“

Babička Gertrude byla manželkou Ericha Zeisla, slibného hudebníka, který hrál ve vídeňské jazzové kapele společně s Fritzem Altmannem. Erichovi bylo třiatřicet, když po anšlusu utekl z Vídně. Nejprve do lázeňského města Baden, kde – jak odhadoval správně – se nacismus neprojevoval s takovou agresivitou, aby obtěžoval i turisty, a později se s manželkou přesunul do Paříže. Když se k ní přiblížila německá vojska, vzal do ruky newyorský telefonní seznam, vytočil podle něj jméno Zeisl a na uvedené lince se dovolal instalatérovi, který přikývl, že jemu i jeho ženě (ač je do té doby neznal) pomůže dostat se do Ameriky. Zeislův otec a nevlastní matka zůstali v Rakousku, byli deportováni a zahynuli v hrozném utrpení.

Arnold Schönberg, Randolův dědeček z otcovy strany, byl brilantní experimentální rakouský komponista. Po nástupu Hitlera k moci utekl z Německa a ve Třetí říši bylo jeho jméno na seznamu „zvrácených umělců“. Randol věděl, že se narodil jenom díky tomu, že jeho prarodiče ještě včas prchli z Evropy, a cítil silné pouto k příbuzným ve Vídni i k prostředí, s nímž byl vzdáleně spřízněn.

Dědečkové si v exilu nikdy nezvykli. Dědeček Zeisl říkával, že na světě ze všeho nejvíc nenávidí dvě věci: Hitlera a losangeleské slunce, ze kterého mu naskakuje kopřivka. Dědeček Schönberg učil hudbu a inspiroval například avantgardního skladatele Johna Cage. V roce 1945 mu byla zamítnuta žádost o grant Guggenheimovy nadace. Zemřel v roce 1951.

Randol se slavnému dědečkovi Schönbergovi v mnohém podobal. Nikdy ho sice nepotkal, ale zdědil po něm tvrdohlavost a netrpělivost. Jako syn váženého soudce chodil do prestižních škol a v Los Angeles navštěvoval harvardskou přípravku. Až potud se jeho mládí v ničem nepodobalo obtížné profesní cestě dědečka–skladatele, který se narodil jako syn ševce. Ale popoháněla ho tatáž neutuchající zvědavost. Na Princetonu napsal práci na téma teorie množin a zároveň psal druhou zaměřenou na evropskou kulturní historii. Hrál skvěle šachy, byl dobrým muzikantem a stal se šéfredaktorem studentského právnického plátku The Law Street Journal, který byl vydáván při právnické fakultě Jihokalifornské univerzity.

Na svůj věk vypadal pozoruhodně fresh, působil dojmem novopečeného absolventa univerzity a jeho profesní protivníci ho často ke své vlastní hořkosti podceňovali. Problémy řešil s velkým nasazením a neúnavností. V roce 1995 svou alma mater (vejšku) zažaloval. Požadoval přestěhování Schönbergova institutu, který se měl zaměřovat na hudebníkův odkaz, ale místo toho začal být využíván k akcím s názvy jako „Úvod do koncertní hudby“. Než se univerzita vzpamatovala, byl archiv přesunut do paláce Fanto ve Vídni. Jeden klient označil Randola za svého „oblíbeného osvědčeného Pitbulla“.

Randol patřil k vášnivým zastáncům odškodnění holocaustu. Dědeček Schönberg uprchl z Berlína v kritickém roce 1933 a – jak Randol rád připomínal svému okolí – v říjnu 1938 varoval před blížící se apokalypsou. „Je na světě místo pro téměř sedm miliard lidí?“ psal Arnold v dopise z Los Angeles. „Jsou odsouzeni k zániku? Budou vyhlazeni? Zemřou hladem? Budou zmasakrováni?“ Téměř nikdo ho zaujatě neposlouchal.

Podobně jako pro rakouské Tantalovy děti se i pro Randola stala historie důležitým dědictvím. Zatímco Rakušané vnímali svou pošramocenou minulost v různých odstínech šedé, Randol ji, obdobně jako většina Američanů, viděl černobíle. Byl přesvědčený, že je stále třeba vybojovat řadu bitev pro spravedlnost a naopak, a vášnivě se zabýval všemi restitučními zákony. To, že se Rakousko do značné míry vyhnulo restitucím zcizeného židovského majetku, považoval za nechutné a urážející. Věděl, že za Mariiným příběhem se skrývá velká causa, což by v soudní síni znamenalo velké plus. On v takové příběhy věřil. Nabídl jí, že se jejího případu ujme, a Maria mu zaplatí pouze v případě, že vyhraje.

Randolův šéf pokládal případ Klimtových obrazů ze sbírky Bloch–Bauerových za zajímavý, ale měl řadu otázek. I kdyby Randol dokázal přesvědčit americký soud, aby Mariin nárok uznal, kdo donutí Rakousko, aby takový rozsudek akceptovalo? Američtí šerifové drsní maskoti? Ale Randol se už rozhodl. Když to nepůjde jinak, pustí se do případu sám. A tak vznikla velmi nepravděpodobná dvojka, která zahájila spor s Rakouskem – neúnavný mladý advokát a stárnoucí vídeňská kráska.

KNIHOVNA KRÁDEŽÍ

Hubertus Czernin měl v té době své vlastní nakladatelství Czernin Verlag, které sídlilo nad Braunerhof Café. Zatímco mezi Císařským palácem a Španělskou jízdárnou klapala na dlažebních kostkách kopyta koní, Hubertus sedával v kavárně s brýlemi na nose, okolo sebe auru bohéma a pracoval na knize Knihovna krádeží (Bibliothek des Raubes), v níž vylíčil historii nacistických uměleckých loupeží ve Vídni.

Seděl pod portrétem svého literárního vzoru, vídeňského dramatika Thomase Bernharda, který navštěvoval Braunerhof Café společně s Paulem Wittgensteinem, synovcem známého filozofa. Podobně jako Hubertus se i Bernhard věnoval nelichotivým opruzům historie Rakouska a svou kariéru dramatika zasvětil nechuti své otčiny vyrovnat se s minulostí spořádaným způsobem. Ve své satirické hře Před penzí nahlédl do uvažování bývalého nacisty, který se nikdy nevzdal nacistické ideologie, přestože se z něj po válce stal předseda soudu. Bernhardův soudce a čuně v soukromí spí se svou sestrou, v den Hitlerových narozenin si obléká uniformu SS a tvrdí, že „Němci budou nenávidět Židy i za tisíc let. I za milion.“

V Německém obědě si moderní německá manželka po návratu z obchodu stěžuje, že „je jedno, jaký balík nudlí si člověk zvolí, ven se vyplazí jenom nacisti. Nacisti v polévce,“ opakuje jako kolovrátek. „Místo nudlí samí náckové.“

V zahraničí se Bernhard dočkal velkých ovací, doma zuřivého odporu, jak ve vosím hnízdě. Když ho v roce 1988 požádali, aby napsal hru k padesátému výročí anexe Rakouska, zprvu odmítal s tím, že Rakousko by spíše mělo na budovy ukradené Židům vyvěsit nápisy „Judenfrei“ – odžidováno.

Nakonec ale souhlasil. Hra dostala pracovní název Heldenplatz (Náměstí hrdinů) podle místa, kde Vídeňané s provoláváním sláva vítali Hitlera. Když scénář pronikl na veřejnost, žádal bývalý kancléř Bruno Kreisky zrušení premiéry. Prezident Kurt Waldheim, který byl v té době vyšetřován ohledně svých potenciálních válečných zločinů, prohlásil, že je hra urážkou majestátu Rakouska. Premiéra se konala 4. listopadu 1988. Zatímco před divadlem stály hloučky protestujících oponentů, odehrávalo se na jevišti drama židovského manželského páru, který se vrátil do poválečné Vídně. Pan Schuster, matematik, jenž vystudoval na Oxfordu, přesvědčil svou ženu k návratu do Rakouska. Z paní Schusterové je ale chatrný uzlíček nervů, a když připravuje oběd v bytě, z něhož lze dohlédnout až na náměstí hrdinů, neustále jí v uších zní jako petarda za pochodu skandování davu s fašistickou demagogií a vražednou kakofonií. Nakonec se zhroutí a definitivně zemře. Její manžel ze zoufalství skočí z okna.

Dvorním divadlem zmítaly vášně – ozývaly se nadšené ovace, pískot i výkřiky „Sieg Heil!“ Bernhard předváděl na jevišti rozštěpenou rakouskou společnost v celé její ohavnosti.

Rakouský tisk jej označil za negativistu, jenž „kálí do vlastní boty“, za člověka, který se nestydí přehrabovat ve špinavé, smradlavé minulosti. Bernhardovo křehké zdraví dodělávalo. Zemřel o tři měsíce později, jeho smrt byla asistovanou sebevraždou, a nechal po sobě závěť, která striktně zakazuje vydávání jeho děl v Rakousku. Jeho úsilí však nebylo marné. Podobně jako Freud nebo Klimt i on nadzvedl veřejně závoj, pod nímž se hrbila zmučená rakouská psychika, a inspiroval další troufalce k činu. Zároveň se stal i příkladem toho, kolik musí dobrý člověk za svou odvahu zaplatit.

Stejně jako Bernhard, dostával nenávistné vzkazy v dopisech i Hubertus. „Už s tebou víckrát nepromluvím a neoslovím tě,“ hřímal v dopise jeden z Hubertových strýců. Jeho synovec pro něj tímto přestal být šlechticem. Takové drobnosti přišly však Hubertovi zábavné. Mnohem hůř už snášel, když ho lidé občas zahlédli na ulici a raději přecházeli na opačnou stranu, nebo když se ptali jeho manželky Valerie: „Jak tohle může způsobit svým lidem z vlastní země?“

Hubertus, šťastně ženatý muž se třemi malými dcerkami, v sobě neměl Bernhardův sžíravý vztek. Měl s ním však společné křehké zdraví. Trpěl systémovou mastocystózou, vzácným, nebezpečným, zhoubným a nepředvídatelným onemocněním.

Svému poslání se věnoval se zápalem člověka, který si je dobře vědom o své smrtelnosti. Archivy pro něj byly pokladnicemi plnými přízraků z minulosti. Ukázalo se například, že majitelem obřího kola v Prateru, symbolu Vídně, byl Žid, který zahynul v Osvětimi. A že poslední žijící dítě zakladatele sionismu Theodora Herzla zemřelo v Terezíně. O zoufalých posledních minutách násilnicky ukončovaného světa promlouvaly dokonce i staré daňové záznamy.

Rozkradené obrazy samozřejmě nebyly tou největší tragédií, kterou měla druhá světová válka na svědomí, ale pro Huberta se umění stalo zjevným a viditelným symbolem neschopnosti a neochoty Rakouska odškodnit své povražděné a perzekuované židovské občany. Ztracené životy jim už nikdy nevrátíte, ale obrazy se vrátit dají. S nedostatkem lítosti u svých spoluobčanů nedokázal Hubertus nijak pohnout. Ale mohl bojovat proti historické amnézii, která přiživovala neochotu k pokání.

HLEDÁNÍ PŮVODU

Při hledání dokumentů, které se týkaly případu Bloch–Bauerových, se Hubertus obrátil i na ředitele Belvederu Gerbera Frodla.

Frodl měl původ stejně komplikovaný jako kterýkoli rakouský obraz. Narodil se v roce 1940 jako syn Waltera Frodla, kurátora Hitlerova vysněného Führermusea v Linzi. V roce 1965 se Frodl senior stal prezidentem Federálního památkového úřadu a opakovaně čelil obviněním, že záměrně brání navrácení uměleckých děl původním majitelům. Svou minulost ale dokázal zakamuflovat tak dobře, že s ním spolupracovali i četní renomovaní historikové umění a nabídli mu spoluautorství na řadě knih. Zemřel v roce 1994.

„Jak se stavíte ke zprávám, že se váš otec vyhýbavě podílel na krádežích uměleckých děl?“ zeptala se v rozhovoru Gerbera Frodla vídeňská novinářka Barbara Petschová. „Nevěřím, že by se otec dopustil čehokoli nečestného. Rozhodně ne ničeho, co by souviselo s krádežemi obrazů,“ odpověděl Frodl.

Zvláštní bylo, že Frodl v katalogu Belvederu z roku 1995 uváděl, že Adelin zlatý obraz získalo muzeum v roce 1936 a její první portrét dokonce v roce 1928, tedy dlouho před anšlusem. Tři krajiny Bloch–Bauerových byly podle katalogu získány jako jednotlivé „dary“ formou závěti. Šlo o podivné nesrovnalosti, zvlášť když měl Frodl přístup k veškeré dokumentaci. Frodl reportérce napovídal, že pokud byl určitý obraz v minulosti označen za „dar“, nikdo se nepídil po dalších podrobnostech. „Věděli jsme řadu věcí, ale nešlo vlastně o tak docela vědomé skutečnosti.“

Trval na tom, že obrazy jsou darem Bloch–Bauerových, protože to tak vyplývá z Adeliny poslední vůle. A muzeum je tedy drží v majetku v souladu s Adeliným přáním.

*

Randol se snažil zahájit z Los Angeles jednání s vídeňskými úřady, ale příliš se mu to nedařilo. Někdo mu poradil, ať se obrátí na Huberta Czernina.

Jenomže Hubertus byl těžce nemocen. Brilantní rakouský investigativní novinář by v té době ani nedokázal vyjít kamenné schody Federálního památkového úřadu a požádat o vstup do archivu. Pracoval už jenom s obtížemi a s velkými bolestmi.

Uhýbaví úředníci už Hubertovi nepřipadali zábavní, to ho více výstřednictví v Prátru baví. Začal být stejně nedočkavý jako Randol. „Asi mi rozumíte, že mám občas chuť zažalovat celou republiku! Hrají si na schovku s vámi i s regulérními dědici,“ napsal Czernin Randolovi v rozhořčeném emailu z 29. prosince 1998. „Včera jsem Frodla požádal, aby mi nafaxoval Adelinu poslední vůli. Odmítl. A víte proč? Protože kdyby to udělal, začala by prý kolovat po celém světě. Tak teď nechám na odplatu po celém světě kolovat já JEHO!“

Hubertus měl ve vídeňských archivech řadu kontaktů, které mu pomohly Adelinu závěť získat. Randol věděl, že tento dokument je pro další vývoj případu klíčový. Byl přesvědčen, že nejde o poslední vůli jako takovou, ale o nezávaznou žádost, a že Ferdinand za obrazy zaplatil, čímž se v rakouské patriarchální společnosti stal jejich právoplatným majitelem. A po druhé světové válce by si nikdo netroufl tvrdit, že je Ferdinand daroval Rakousku. V lednu 1999 dorazil do Randolovy kanceláře fax od Czernina: Adelina závěť. Czernin objevil ještě další usvědčující důkaz – dopis, který Erich Führer poslal spolu s Adéliným portrétem do Belvederu. Končil pozdravem fujtajbl heil Hitler!

V témže měsíci se ve Vídni konalo zasedání poradního grémia pro umělecké restituce, které doporučilo, aby Rakousko vrátilo dvě stě jedenačtyřicet obrazů ze sbírky Rothschildů, o kterých doposud mlžilo, že byly zemi údajně „darovány“.

Ledy se začínaly hýbat…

*

Když Maria v březnu toho roku sledovala z letadla masivní vrcholky Alp s lesklými ledovci, cítila, jak v ní roste odhodlání i dobrá nálada. Pozvali ji, aby promluvila na konferenci věnované restitucím. Život této osmdesátnice nabíral pozoruhodný směr a rozměr. Měla znovu významné poslání a cíl – vyrovnat si účty s ohavnou historií.

Když ji taxi dovezlo na náměstí Karla Lügera, zaplavila ji vlna nostalgie. Tady se jako mladá procházela a přemýšlela, proč má Fritz poměr s vdanou vnadnou paničkou. Ve Stubenbastei se zastavila u vchodu do domu, který byl před mnoha lety jejím domovem, klidným přístavem, v němž se mohla vyšplhat otci na klín a vdechovat vůni jeho koženého křesla. U vstupních dveří stále držel stráž kamenný římský legionář s křídly na helmě a s hady na prsou. Měla chuť vyzkoušet i nyní zvonek. Ale proč by to dělala? Nezůstalo zde nic známého a jména na zvoncích patří úplně jiným lidem.

Rakušané ji bezostyšně a bez sebemenší známky studu ukradli domov a rodinný život. Dokonce i Paula Wessely, Mariina oblíbená herečka, která ji rozplakala v Liebelei, zůstala v Rakousku, aby bavila nacisty a dělala jim program více než veselý. A její dozorce Felix Landau prakticky unikl trestu. Po válce se mu podařilo prchnout z amerického zajetí. Řadu let žil v Bavorsku a živil se tam jako bytový designér. Nakonec byl sice v Německu odsouzen k smrti, ale po deseti letech mu ji prominuli. Posledních deset let života prožil ve Vídni jako starý mládenec. Zemřel v roce 1983.

Maria si zavolala taxi. Ringstrasse se stáčela a běžela kousek od domu Ferdinanda a Adele, kde stále sídlilo ředitelství drah, dnes již rakouských. Nechala se dovézt do Belvederu, vystoupala po velkém schodišti, prošla chodbou a v rozlehlém sále zůstala stát tváří v tvář Klimtově Zlaté Adele.

Vzpomínala na Adeliny projevy vášně a chytrosti, kterým pozorně s porozuměním naslouchali i prvotřídní slavní mužové její epochy. Jako malé ji Adelino řečnění nahánělo hrůzu. Teď se, zmoudřelá zkušenostmi a lety na krku, dívala do Adeliny tváře a nacházela v ní zranitelnost a nespokojenost, dychtivost i nenaplněné touhy. Dnes jí teta připadala hluboce, hluboce dojímavá. Maria požádala jednoho z návštěvníků, aby ji před obrazem vyblejskl na památku. Když fotoaparát udělal cvak cvak a zazářil blesk, přispěchal ji mladý hlídač upozornit, že fotografování exponátů je v galerii zakázáno. „Je to moje tetička!“ utrhla se na něj Maria rozzlobeně. „Tenhle obraz totiž patří mé rodině!“

Mladík si Marii prohlédl s podezíravým zájmem. Muzeum nikdy nepřiznalo žádné informace o tajemné krásce ze zlatého obrazu. „Kdo je to?“ zeptal se Marie.

*

Když se Maria setkala s Hubertem Czerninem, byl velmi bledý a nemocí zkroušený, ale přitom neuvěřitelně znalý, zábavný a okouzlující.

Hubertus domluvil Marii schůzku s ministryní kultury Elisabeth Gehrerovou. Maria Gehrerovou ujistila, že by ve svém případě uvítala dohodu.

Setkala se také s Frodlem. Navrhl jí, že jí Rakousko vrátí tři Ferdinandovy krajiny, pokud se vzdá nároku na dva Adeliny portréty. Později však Frodl popřel, že by něco takového vůbec vypustil z úst.

*

Randol získal v dubnu zadarmo letenku do Evropy, když přijal pozvání na německou show s názvem Pocházím ze slavného rodu, jakousi evropskou variantu na téma intelektuálního pořadu What´s My Line, v níž se soutěžící snaží uhodnout jméno slavného příbuzného pozvaného hosta. Vykolejený časovým posunem se posadil vedle prapravnuka operního pěvce Enrica Carusa a vnuka německého spisovatele Heinricha Manna, který přišel oděn do studia jako rocková hvězda a prohlásil sebevědomě do kamery, že chce u Brazílie najít „ostrov lásky“.

Randol přetrpěl show se svou školní němčinou a pak se vydal letadlem do Vídně. Vezl si s sebou pětaosmdesátistránkový elaborát, který chtěl předložit rakouskému grémiu. Zdůvodňoval v něm, proč by měly být Klimtovy obrazy vráceny Bloch–Bauerovým. Grémium dospělo k závěru, že by mělo být vráceno jenom šestnáct Klimtových kreseb Adele a dvacet kusů z Ferdinandovy sbírky porcelánu. Rozhodnutí nebylo zdaleka jednomyslné a jeden ze členů grémia dokonce na protest rezignoval.

Belvedere „není zákonným majitelem těchto obrazů“, napsala Maria grémiu. Jsme si „zcela vědomi, že Zlatá Adele je důležitou součástí národního bohatství. Jestliže grémium uzná náš právní nárok, budeme se společně snažit najít schůdnou cestu, jak by mohla Adele zůstat ve Vídni.“

Nikdy neobdržela odpověď ani na tento dopis, ani na další, které adresovala různým rakouským institucím. „Ve staré Vídni bylo zvykem líbat ruku a odpovídat na dopisy,“ stěžovala si s trpkostí v hlase.

*

Randol zuřil. „Doporučení grémia se opírají o lži,“ napsal Hubertovi v rozhořčeném emailu. „Celý svět ví, že Klimtovy obrazy uloupili nacisté, a na tom faktu nezmění nic ani žádná právnická argumentace, ani pokusy skrývat pravdu.“

Randol se do Rakouska obul i v novinách a do Los Angeles Times napsal: „Tvrdit, že tohle by si Ferdinand a Adele přáli, je jako popírat holocaust.“ Jeho názory se dostaly až do novinových titulků v Rakousku.

Czernin sledoval Randolovu nespoutanou zuřivost se zjevným potěšením. Vídeň připomínala obchod s čínským porcelánem a Randol do něj teď neomaleně vtrhl, aby vytrhl zrno od převažujících plevelů.

*

Našli se ale lidé, kteří s Randolovým konfrontačním přístupem nesouhlasili.

Z Trottel, „pitomečka“ aka kostnaté dívky, která se v Jugoslávii pokusila zachránit život svému otci, se stala kněžna Nelly Auerspergová, dnes známá osobnost ve výzkumu rakoviny na Univerzitě ve Vancouveru. Profesní život zasvětila vyhledávání markerů, které by včas mohly odhalit rakovinu vaječníků a zachránit život řadě žen. Když ji Maria v říjnu 1998 požádala, aby se připojila ke vznesenému nároku na Klimtovy obrazy, souhlasila, že se o právní stránku případu postará Randol. Teď ale měla smíšené pocity.

Nelly cítila k intelektuálně založené pratetě silné pouto a zdědila i její vášeň ke studiu. Uvědomovala si, jak moc Adele milovala Rakousko, a proto hluboce věřila, že by tam měly Klimtovy obrazy už zůstat. Většina dnešních Rakušanů se přece v průběhu těch potupných let ani nenarodila, tak proč by je teď měli o obraz připravit?

Nelly toužila po klidu. Nikdy se úplně nevyrovnala s otcovou smrtí a pokoušela se očistit jeho jméno z nařčení, že v Jugoslávii kolaboroval s nacisty. Přivdala se do konzervativního šlechtického rodu a žila klidný, spokojený život. A vůbec si nebyla jistá, jestli obrazy skutečně patří její rodině. Bála se, že se Randol řítí do komplikovaného a možná dokonce nemorálního veřejného zúčtování s Rakouskem. „Jsem z toho zděšená,“ psala Randolovi v dlouhém rozzlobeném dopise 15. listopadu 1998. „Je zjevné, že na to, jak by se mělo postupovat v případu majetku Bloch–Bauerových, máme naprosto neslučitelné názory. Za těchto okolností bude lépe, když v této věci už napříště nebudete zastupovat mé zájmy.“