Kateřina Kašáková napsala pojednání SLOVA, které zdobí plzeňskou pohlednici.

SLOVA

Slova jsou

další pokus.

O nic lepší nebo horší

než v Lascaux nebo Pech-Merle:

kopyta oživená

mechovým štětcem

pádící po stěně

jeskyně.

Třeba ten někdo,

kdyby tu dnes stál,

řekl by jen: „Překrásní koně!“

A nebo napsal báseň…

Velkému básníkovi Pavlu Zajíčkovi 6.4.2011 věnuje pozornost Reflex, kde se mimo jiné dočtete, že se chystá s DG 307 poprvé do Paříže a třeba bude mít příležitost, aby zašel jen tak pozevlovat a poznat Café de Victor Hugo? Zde mají na stěně vyvěšený krásný velký obraz velikána Vikiho, jak píše rýmy husím brkem a zážitek je umocněn i ve smyslu, že Pavel Zajíček je také výtvarník. A potkáte tam nejkrásnější pařížanky chtivé občerstvit se tady. 8.4.2015 po Velikonočním pondělku 6.4. jeho krásnoočko seskládalo chtivou neprchlivou báseň pro čtenáře Reflexu

„Přes sebe jdoucí stíny… Cáry…

přes sebe jdoucí čas… Je to život…

Cirkulující… Ty stíny přes sebe jdoucí…

Stromy… Rána… Noc… Tma…

Je to obraz… Světlo…

Toto je hmatatelný život!

Toto je čas! Toto jsou oči!

Oči, které nahlížejí… Proměny… Věčnost!“

Toto je život! Oči, které TO nahlížejí…

Já jsem měl štěstí poznat 6.4.2011 svojí šéfovou (maléry pana účetního) extra hezkou, její oči, krásnoočko. Bohužel jsem jí postříkal pohlednici v Provence 1.6.2011 s parfémem z prodejny u Giens a odeslal na její privát do Plzně, schválně došla jí ta pohlednička ještě více navoněna? Anno? 2015 se budete jen rozčilovat kvůli prkotinám? Nedělejte to tak zhurta, please.

Z toho dne je pro Vás Anno tento rozhovor Marka Gregora s jednou z důležitých postav českého undergroundu a se zakladatelem kapely DG 307, básníkem ticha, Pavlem Zajíčkem.

Hudebník, výtvarník a především jeden z našich nejvýraznějších básníků, PAVEL ZAJÍČEK, se 15. dubna dožívá šedesáti let, 15.4.2015 již 64 let jako důchodce poetického pukrle. Po Praze se zběžně potkáváme přibližně dvě desetiletí, přesně od té doby, kdy se tenkrát začal postupně navracet z newyorského exilu. Ale zpravidla to byly jen krátké pozdravy a zdvořilostní věty, a tak mě zajímalo, jak to dneska Pavel Z. má; jak mu, jak sám říká, „ten čas teče“.

Šedesátka na krku – budeš slavit?

Asi takhle: když mi bylo čtyřicet, přijela za mnou dcera Michala do New Yorku, a protože jsem byl stěhovák, tak pozvala všechny stěhováky z okolí a byla oslava. Když mi bylo padesát, taky uspořádala večírek, ale teď na to úplně seru! Jubilea mě moc nezajímaj, nebudu se věnovat té pomíjivé chvíli. Nejlépe mi je, když čtu, takže si budu číst. Co jsem si ovšem před nedávnem užíval, byl maturitní ples mé mladší dcery Gabriely. Potkal jsem tam spoustu holek, tedy mladých žen, kolem osmnácti, a byl šíleně hrdej na to, jaké mají ti lidé neomezené možnosti. I když vím, že v mnohém to samozřejmě mají těžší.

Uvědomil sis onu neexistenci možností, když jsi v osmdesátém roce odjížděl z Čech?

Na to vůbec nebyl čas. Člověk šel doslova do černé díry, do neznáma. Nevěděl jsem vůbec nic. Najednou jsem byl nafurt zbaven jakékoli vazby k tomuhle státu, najednou jsem byl stateless – osobou bez státní příslušnosti. Život je od toho, aby si člověk uvědomoval věci, ale když si je konečně uvědomí, je to zpravidla uvědomění opožděné. Asi i proto kašlu na oslavy. Co je to oslava? A čeho? Kde je ten bod? Ten zvláštní kruh začátku a konce. Čas je strašně zajímavej. Čas je v pohybu a všechno probíhá jako tekoucí voda a člověk je v tom čase namočen.

A když jsi se po roce devadesát začal do Prahy z New Yorku vracet z emigrace?

Všechno je občasný. Člověk bytostně potřebuje domov, místo, kam by se mohl vrátit. Určitě sám dobře víš, jak je důležitý mít jakýkoli klíč od jakéhokoli místa, kde za sebou můžeš zavřít. Jako v pohádkách. Jenže já se sem původně neměl kam vracet. Byly to deset let staré zážitky. Prolomí se to tak, že najednou po nějaké noci, po nějakém večírku, těch deset let není. Opiješ se a říkáš si: „Kde to jsem?“

Prožíval jsi tedy vůbec tu euforii, kterou jsme tady my Pražáci měli na konci osmdesátého devátého a začátkem devadesátých let?

Sice se to ke mně dostalo, jenže já kašlu na problém exulantství, kdy se řeší, že někam odjedeš nafurt, což je to věčný téma, o kterém se vedou debaty. Vlastně to není žádný problém, akorát v sobě musíš něco zabít! Prostě to uzavřít napořád. A osmdesátý devátý? Přesýpací hodiny se najednou nakřáply tímto zvláštním způsobem, zpětným pohledem viděno, vytvořily vlastně nový svět, ale já se do něj nehrnul. Mně bylo dobře v New Yorku. Jenže tady byli stárnoucí rodiče – můj plán byl přijet sem a zase odjet. Ale nejsem z bohatého rodu, a tak jsem najednou zjistil, že není na letenku, že není kam odletět. Přitom už tenkrát jsem jaksi podvědomě nesnášel ten novej kapitalismus. V průběhu let se to pak smylo, špína se stala viditelnější, krystalizovala na jedincích. A to je zase ta pohádka…

Koncem loňského roku ti vyšla básnická knížka Pohádka se špatným koncem…

Už z vězení jsem kdysi psal pohádky, ale tohle je moje první knižně vydaná pohádka a vlastně není ani se špatným koncem. Ten název je nakladatelův nápad.

V Pohádce mimo jiné píšeš o kolovrátcích ticha…

…že se někdy ticho cyklí, jako by se navlékalo na korále.

V jednom ze starších rozhovorů v časopisu Vokno říkáš, že nejkrásnější věci prožíváš, když nepoužíváš rozum.

Myslím, že rozum je šílená svině! Tedy rozum ve smyslu toho, jak nacpou děti do škol nebo do školek, kde je začne jakási podivná síla tvarovat, aby ze všech nevyrostli anarchističtí potomci. Jinak bych řekl, že rozum a vnímání krásy, a to jak výtvarné, tak i lidské a historické krásy, jsou vždy dány konkrétní situací. A protože každá krása a situace jsou jiné, nedají se opakovat.

Ženská krása?

Ženskou sílu a existenci obdivuju. Na poli čistě fyzickém, protože tvoří jakýsi protipól toho, co muž nezná, a nakonec i na poli duchovním – tedy když ženy nejsou příliš militantní a feministické. I proto mám slabost pro krásu a ženství je povětšině o kráse, pokud si tedy nezpůsobí nekrásu.

Zrovna jsem si pouštěl skvělou desku DG 307 Uměle ochuceno (Újezd, 1992) a připomněl si písničku Příběh I (New York – Paříž – Praha)…

Skutečná příhoda. Ještě když jsem byl v New Yorku, někdo mi volal, že se zabil Jarda Kukal (= fotograf, který v polovině sedmdesátých let se Zajíčkem také hrával v DG 307). Dneska ho už skoro nikdo nezná, proč by si taky měli lidi pamatovat nějaký jméno. V roce 1990 při jeho první cestě do Paříže mu narazil do auta nějakej Francouz, proto tedy ten triangl měst Praha – New York – Paříž. Mimochodem s Dégéčkama teď do Paříže jedeme a já si uvědomil, že jsem tam ještě nikdy nebyl. Odtud se pak s programem, jenž se jmenuje Podobenství, přesuneme na festival v Dijonu. Nehrajícím členem projektu Podobenství je i fotograf Bohdan Holomíček, který v průběhu vystoupení promítá vlastní fotografie, což je nakonec dobře, protože neumím francouzsky, takže to alespoň bude fungovat jako vizuální divadlo. Jednotlivé části Podobenství jsou věnovány různým obdobím mého života, různým lidem – Mejlovi Hlavsovi (= s nímž v roce 1973 DG 307 zakládal), Petru Kabešovi (= před šesti lety zesnulý básník, mj. také držitel Ceny Jaroslava Seiferta), další pak zmíněnému Jardovi Kukalovi. Je to takový prozaický. Kurva, já nevím vlastně, co to je v mým případě prozaický – básně v próze? To je přece naprosto nesmyslnej výraz.

A co Magor, potkáváte se někdy?

Nepotkáváme, proč? To se na sebe máme koukat jako dvě tvrdý Y? A vo čem pokecat? Ale nesmírně si ho vážím a mám ho rád. My spolu byli před třiceti lety zavřený, než nás z vazby rozvezli do menších kriminálů, a už tenkrát jsme si neměli co říct. Jasně že mě vždycky šíleně zajímá, jak se cejtí, jak píše. Jestli jsou to jeho vrcholy, nebo zda to nejsou jen ty nepohyblivý maniodepresívní příznaky tý depresivity, kdy člověk není schopen ničeho…

Kteří současní čeští spisovatelé tě oslovují, které rád čteš? Co třeba Jáchym Topol?

Jáchyma jsem prvně potkal, ještě když chodil na gymnázium v Radotíně, kde jsem bydlel. A pak až v New Yorku, v osmdesátým osmým. Oslovují mě spíš jeho počáteční věci – a nemyslím to urážlivě – takzvaně, když člověk skáče do té vody hned. Tedy jeho tvorba z doby, když se o něm ještě nemluvilo jako o spisovateli. Věci, které vydával v osmdesátých letech v Revolver Revue – Klamovka a tak.

Václav Havel jako spisovatel, dramatik…

…a Václav i jako postava těchle zmatenejch dějin. Baví mě na něm, že si moc nevymýšlí, aby ho něco bavilo, ale že ho jednoduše baví to, co dělá. I teď. Ten film jsem ještě neviděl, ale jsem si jist, že se na něj jednak půjdu podívat bez nějakých předsudků a druhak, že se mi bude líbit. Mám to takhle jednoduchý. I když jsem absurdní divadlo šedesátých let nezažil a vím vo tom hovno. Stejně jako Václava si vážím i jeho první ženy – společně byli skvělí.

Předpokládám, že píseň se slavným rýmem: „Běžím s hovnem proti plátnu, do toho plátna to hovno zatnu“ už s Dégéčkama nehrajete?

To předpokládáš dobře, protože to zahrát nejde. Už to bylo odehraný. Ale dodneška si myslím, že to je jedno z nejúžasnějších slovních vychýlení.

Jak to vlastně vznikalo, kde tě to napadlo?

Jako naprosto čistá věc: „Vystrč hlavu z polštáře, zbav se konečně tíhy, zbav se hroznýho vladaře, odpráskni kilo stíhy.“ (Cituje začátek ze skladby Anti, která ještě pokračuje známým refrénem: Žij, pij, pyj“). Stejně jako jsme mluvili o Jáchymovi, že rád čtu jeho starší věci, i tohle vzniklo ze zcela normálního pocitu mladýho člověka. I když jsi o patnáct let mladší, taky to v tobě muselo bujet. To je stejný, jako když říkám, že tehdy člověk nebyl politickej. V tomhle malým státě, ta definice, co je a co není politický, snad ani neměla smysl. Tehdejší systém jsem vlastně ani vědomě změnit nechtěl. Co ale vím, že mě nesmírně sral! Že jsem nesnášel tu opatrnost lidí, tý takzvaně šedý vrstvy, která si na tom dneska staví „barikády“. A někteří z nich jsou dokonce prezidentama!

V jedné písničce (Uměle ochuceno) zpíváš: „Pokud chceš mluvit o čistotě, měl by ses taky projít kanálama sraček.“

No jasně! Dokonce jsem potkal člověka, Marcela Sauera, který dělal ředitele Českého centra v New Yorku před tím, než tam přišel ten „mistr zoologická zahrada“, a ten říkal, že má připravený článek pro Hospodářské noviny, že Uměle ochuceno navrhuje jako novou českou hymnu. Po letech to teď vyjde na živé nahrávce z Roxy z roku 1994 u Guerilla Records – je to výborný, má to skvělej zvuk.

Někdy tou dobou, v raných devadesátých, jsi mi vyprávěl o sérii soch šachových figurín, které vznikaly v New Yorku?

Říkám tomu zabíjení času, že sbírám všechno možný, ale vlastně to jsou deníkový zápisy z nalezeného dřevěného odpadu, z něhož „sochám“. Ještě dvě mám na půdě složené, ale to je už hodně let. Moje paměti jsou vyprázdněné…

Je přece dobré si čas od času věci připomínat?

Určitě jo. Právě čtu úžasnou knížku – Deníky Maďara Sándora Máraiho. Narodil se na začátku minulýho století někde na Slovensku, prožil obě války a po roce 1948 skončil v emigraci, teď jsem v roce 1964. Celý život si psal poznámky, až skončil sebevraždou. Rozhodně je zajímavý porovnávat – ve smyslu připomínání, který nemusí být zrovna zacílený, aby se člověk nějak zveličil, aby se udělal zajímavým. Jen připomínka minulosti může být důležitá, neboť dopředu člověk vidět nemůže…

Dopředu ne, ale něco se mu honí hlavou?

Hlavou se mi honí? Co? Teď zrovna to velký nic, který si užívám… Proměna věcí, tedy neopakovatelnost toho, co člověk žije, je daná tím, že můj život je jinej než život někoho jiného, a tak dál. A to mě fascinuje. V každým životě je to jiný – je to originální dílo, jež se nedá nějak zkreslit. To se mi v tuto chvíli honí hlavou, která je jinak prázdná. Jak říkám: „Čas teče jako tekoucí řeka nebo potůček, jež se nedají zachytit.“

Jak se ti v čase měnili tví souputníci, přátelé?

Spousta kamarádů vymizela, někteří jsou po smrti, další zase odešli za jiným voláním své divočiny, takže o nich nevím nic. Někteří skončili v různých cizinách už před třiceti lety, jako Charlie Soukup, který je v Austrálii… Věčná proměna odehrávající se v čase.

I ty jsi nadlouho zmizel – do New Yorku?

Jako bys ty nikam neodjel? Vinohrady jsou taky skvělý …Ale teď jsem četl nádhernou knihu Just Kids – vzpomínky Patti Smithové na fotografa Roberta Mapplethorpa, jenž zemřel na AIDS koncem osmdesátých let. Nádherným jazykem napsaná kniha. Ta Patti o všech lidech, o kterých píše, píše dobře, a ne servilně – je to prostě její přirozenost…

S Patti Smithovou hrával Ivan Král, jenž mimochodem za pár dní přijede do Prahy a bude koncertovat v Roxy. Jak se znáte?

Strašně málo. Poprvé jsem ho sice potkal ještě ve Švédsku, přes desku, vlastně už ani nevím, jak se jmenovala. Až pak v New Yorku jsem ho lehce poznal.

Co pro tebe po těch letech znamená New York?

Nic. V těch městech musí člověk žít, být tam, mít tam zapuštěný svoje vnitřní kořeny. A mít tam známý. Poznal jsem tam dost narkomanů. Já to teda nikdy nedělal, ale spousta lidí, který jeli na heroinu, se pak stali mými přáteli, protože volali, když potřebovali peníze na novou dávku. Ta snadnost omamnejch látek je šílená a s jistejma lidma udělá hrozný vrtule. Když o tom teď přemýšlím, nemám žádný příklad, že je to město dobrý, protože si ho každý prožije jinak, a především NY se nepřetržitě proměňuje. Praha taky, jenže New York má jinej způsob proměny. Za mě bylo období AIDS, kdy tam doslova vymíraly celý čtvrtě mladejch lidí. Asi tak, tedy pokud jsi měl na mysli, co může udělat New York s lidma. Ale já nežil v menšinách ani v nějakém stesku, protože jsem si ho nemohl dovolit. Taky jsem ho vlastně ani moc neznal. Žil jsem tam asi patnáct let na pěti ulicích, jež se daly obejít za čtvrt hodiny. V podvědomí jsou kresby, paměť toho všeho, a viděno zpětně jsem tam potkal naprosto výjimečný lidi. Třeba Garyho Lucase (= bývalý člen kapely Captain Beefhart), se kterým jsme teď v Čechách odehráli několik koncertů.

Ještě jednou ke vzpomínkám v nás – myslíš, že je to opravdu tak, že časem všecko to špatný někam odsublimuje?

To je strašně zvláštní. Já se totiž právě snažím, když už na vzpomínku dojde, aby zůstávalo to dobrý. Protože to, co jsem nikdy neměl, je závist, že je někdo úspěšnej. Spíš šlo o přijetí toho, jak se to děje. Pak zůstává to dobré, co mi vody vymyly. A to špatný? Ani nevím, že k tomu kdy došlo.

PAVEL ZAJÍČEK (1951, Praha). Básník, textař, hudebník a výtvarník. V roce 1980 emigroval do Švédska, později se přestěhoval do Spojených států. V Praze žije trvale od roku 1995. V roce 1973 (společně s Mejlou Hlavsou) založil DG 307.

Do třetice všeho dobrého, v osobním oddělení nejmenované společnosti našli osmičkové hodinky, třeba jen Vy jste je omylem po cestě pohodila a já Vám našel Vaši zkušenou rafičku tik tak? V příloze je playboy tedy jen zajíček – Pavel Zajíček, jestli Vás zajímá jeho underground… píše kvalitu. Cat to je Anna v paragrafu jarně zdárně vyhrocena a zároveň hustej singl, Cat – Catwoman (Bomb In The Bass Endorphine Mix) + (Tales from the Darkside Mix) chtějte slyšet Catwoman, udělejte mi pomyšlení… J pěkný den, dopřál bych Vám film Jízda Života, z USA, v originále nazýván jako The Roadside Prophets, ovšem kdybyste o něj Aničko třeba jen náznakem zájmu stála? 1990 a hraje v něm na výbornou scénář Adam Horovitz, Ad–Rock, muzikant od The Beastie Boys, jazz & filozofický unikát.

VY JSTE best, Jirka

JAZZ IS PARIS

Byl jsem oblečen do černé na St. Gernain des Prés

pocity ve vzduchu, oni se dnes milují

je to pravda, ano, nevěřím

na lásku až za hrob

ale pak jsem slyšel hrát trumpetu

Ty jsi byla černoška na St. Gernain des Prés

pořád Tě slyším na míle daleko

já jsem měl černé oblečení, Ty jsi byla černoška

trumpeta nám odpověděla

že jazz je Paris a Paris je jazz

Já jsem měl černé oblečení, Ty jsi byla černoška

já jsem měl černé oblečení, Ty jsi byla černoška

jazz je Paris a Paris je jazz

Byl jsem oblečen do černé na St. Gernain des Prés

pocity ve vzduchu, oni se dnes milují

já jsem měl černé oblečení, Ty jsi byla černoška

seděl jsem Ti nahatý na klíně

jako dítě, cítím vstupovat sem lásku

Cestuji míle a míle do postele

míle jazzového skladatele Milese mi hrají hlavou

já jsem měl černé oblečení, Ty jsi byla černoška

chce se mi plakat, když na to myslím

jazz je Paris a Paris je jazz

Já jsem měl černé oblečení, Ty jsi byla černoška

já jsem měl černé oblečení, Ty jsi byla černoška

jazz je Paris a Paris je jazz

Dávám Ti polibky

na všechna tajná místa

míle a míle jazzového Milese

máš profil jako Egyptská královna (= Kleopatra)

jsi nejhezčí člověk, kterého jsem kdy spatřil

Já jsem měl černé oblečení, Ty jsi byla černoška

já jsem měl černé oblečení, Ty jsi byla černoška

jazz je Paris a Paris je jazz

ANTHEM (HYMNA)

V noci jako tato

v tomto velkoměstě

stejné lyže tyhle stromy tyhle kolemjdoucí

mají celkem klidný romantický nekouzelný život

Rád bych zase jel do Paříže na Seině

protože Paříž je kamarádka

moje opravdová kamarádka

rád bych zase jel do Paříže na Seině

a chtěl bych bydlet v Paříži

v Paříži být neustále

V noci jako tato

v tomto velkoměstě yeah

stejné lyže tyhle stromy tyhle kolemjdoucí

dny plynou já zůstávám!

A rád bych zase jel do Paříže na Seině

protože Paříž je kamarádka

moje opravdová kamarádka

rád bych zase jel do Paříže na Seině

protože Paříž je kamarádka

moje opravdová kamarádka

REVENGE OF THE FLOWERS (Odplata květin, kvítkových)

Sladká vůně vaší růže vyčichá

a svojí komponuji

nikdy nebudete mít údaj

to odsouzen byl polibek

Koukni, kytičky ve Tvých sladkých rukách

takhle vnímám city k Tobě

jen jestli bys mě mohla teď dotýkat se

Prostě duševní list vzdychá – touží

dokud mě nepolíbíš znovu k životu

brzy nadechnu květ růží

Tisíce polibků se loučí sbohem

a pak řeknou, že nikdy nezahyneš

osamělá fanfára zazněla

a pak zpívá pro Tebe

Čau! Čau! Čau! Čau!

Všechny Tvé květiny mi naplní pokoj

a zpívají mi svoji šťastnou písničku

jako květiny v přírodě jsou předurčeny zemřít

Tisíce dychtivých květin

milují Tě hodiny a hodiny

brzy mě tak něžně zadusí

Tisíce polibků se loučí sbohem

a pak řeknou, že nikdy nezahyneš

osamělá fanfára zazněla

a pak zpívá pro Tebe

Rty mám široce otevřené

roztažené dosud od sebe

vyhledávám poslední polibek

s rukama těsně dotýkajícíma se mého srdce

Čau! Čau! Čau! Čau!

Tisíce dychtivých květin

milují Tě hodiny a hodiny

brzy mě tak něžně zadusí

Čau! Čau! Čau! Čau!

Tisíce polibků se loučí sbohem

a pak řeknou, že nikdy nezahyneš

osamělá fanfára zazněla

a pak zpívá pro Tebe

PARIS PARIS

(duet Malcolm McLaren a herečka Catherine Deneuve)

Miluji Tě, Paris, Paris

láska a láska, Paris, Paris

pocity tak blízké mému srdci

Barman se šejkrem, s elegantním přístupem

tah Sacré-Coeur a dva prsty Doisneau

Piaf, několik vrabců a Jósephine Baker…

Dávka Prévert bez mývala

vypijeme poslední sklenku u lodi Lavoir

Simone Beauvoir a restaurant „U dvou opic“ v zimě…

poslední noc byla stvořena pro lásku

Zahrajte 3 tóny jazzu v Latinské čtvrti

jídelní lístek s pozadím barové rvačky

mřížka s dolním kolenem, co křižuje

Miláčku, vezmi mě za mé zmrzlé ruce a poslouchej, co říkám

zabraň mi padnout do písku a odvanout

touhle přecpanou pouští nazvanou Paris

Miluji Tě, Paris, Paris

láska a láska, Paris, Paris

pocity tak blízké mému srdci

Dotek Javanaise, na prohlídce

v Moulin Rouge a druhý Notre-Dame

štěrková plocha zdobící nákladní říční loď

Antverpy nebo kanál Arletty v Amsterdamu

Můj miláčku, uchop toho osamělého ctitele a poslouchej, co říkám

zabraň mi padnout do písku a odvanout

touhle přecpanou pouští nazvanou Paris

jistě osamělá žena, která by mohla povídat „Paname“

Miluji Tě, Paris, Paris

láska a láska, Paris, Paris

pocity tak blízké mému srdci

Zahrajte 3 tóny jazzu v Latinské čtvrti

jídelní lístek s pozadím barové rvačky

mřížka s dolním kolenem, co křižuje

Miluji Tě, Paris, Paris

láska a láska, Paris, Paris

pocity tak blízké mému srdci

Vyšperkovat na konci zaprášené metro

ale neberte jí příliš mnoho, Paris ztratí svou duši

LA MAIN PARISIENNE (ruka občana Paříže)

V této přecpané poušti, které se říká Paris

se dívám na Tebe

dívám se na sebe, na Tebe

a pokaždé, když myslím na Tebe

myslím si, že by to mohla být láska

ai ai ai ai

cesta v mých rukách

a Ty jsi pravá pro moji cestu

stejně jako zatoulané dítě

můj ráj je na ulici

vidíš mě nahatého

jsem pokořen

vidíš mě jako vladaře

to není trápení

ai ai ai

moje okno je okno pařížské

mám pařížskou ruku

Dívám se na Tebe

dívám se na sebe, na Tebe

Mám pařížskou ruku

cesta v mých rukách

a Ty jsi pravá pro moji cestu

pojď na to, paní

vezmu Tě za ruku

jestli máš nějakou volnou chvíli?

ano, líbíš se mi

už nic neříkej

Eiffelova věž

Paris je krásná

ai ai ai ai

moje okno je okno pařížské

mám pařížskou ruku

Dívám se na Tebe

dívám se na sebe, na Tebe

mám pařížskou ruku

ano, líbíš se mi

už nic neříkej

ai ai ai

moje okno je okno pařížské

mám pařížskou ruku

mohla by tohle být láska s Tebou?

Mám pařížskou ruku

mám pařížskou ruku

A pokaždé, když o Tobě přemítám

mám sen, mohla by tohle být láska s Tebou?

Mám pařížskou ruku

1,2,3 Muž, který sázel stromy (čte Marek Eben)

4 Marián Geišberg – Nôžky mám v betonu

5 Suzanne Vega – Tom´s Diner (12" instrumental)

6 Suzanne Vega – Tom´s Diner (12" DNA Remix)

7 Vienna Lusthouse – Ready For Radetzky (Powidl Mix)

8 Vienna Lusthouse – Ready For Radetzky (7" Mix)

9 Vienna Lusthouse – Ready For Radetzky (7" Instrumental)

10 Camouflage – Love Is A Shield (Extended US Mix)

11 Camouflage – Love Is A Shield (Orbit Dub)

12 Camouflage – Love Is A Shield (Ambient Mix)

HERBERT GEORGE WELLS

☼    21.9.1866    LONDON        ۞     13.8.1946    LONDON

„Život je překrásný sdílet, nádherný je k oku i k podstatě svět. Není to však lázeňská očistná krása, ale krása neošidné zápasnické arény, kolem níž se rozprostírá moře a obloha, hory a široké křiklavé bulváry. Život je smetiště i překrásný útvar jeviště. Obdivuhodné jsou útlé krajky listí na stromech, krásná jsou osmahlá lidská těla elit s afrodiziaky Afrodit. Je to bojiště, v němž nemají místa nezaujatí pozorovatelé, je v něm třeba něco chtít, dávat i přijímat rány – a potom odejít navždy.“

V těchto slovech čtyřicetiletého Herberta George Wellse je ztělesněna jeho nakupená znalost a poznání, jak dlouhou a obtížnou cestu musí člověk v životě zakusit. Čiší z nich temperament bojovníka a nevyčerpatelná láska k životu člověka, který „namaloval“ nemálo ponurých kompozic a vyslovil nemálo hořkých pravd vezdejších.

Nebyl spokojen se světem, v němž žil. Tento pocit jej nikdy neopustil. Sám o svých dílech konstatoval: „Každá má kniha je výzvou ke změnám. Má znepokojovat lidi, zachvívat půdou pod nohama sebeuspokojeních sralbotků, odhalovat špatnost a současně ukazovat praktické kroky k obrodě společnosti.“ Vždy se snažil nechybět v centru dění, protože mu nebylo nic na světě lhostejné.

Wells dovršil svůj životní zápas před našima očima – s velikými úspěchy i ztrátami. Abychom však mohli pravdivě ocenit jeho úspěchy, musíme si připomenout, že začínal před sto lety – ve světě, tak odlišném od toho dnešního. Po smrti byl nazýván velikým lordem Anglie, dnes je právem nazýván velikým spisovatelem.

BOUŘLIVÁCKÉ MLÁDÍ, AŤ SE NEŠKODNĚ VYDOVÁDÍ

Když si bral Joseph Wells za manželku Sarah Nils, bylo mu teprve 26 let, jí se blížila čtyřicítka. Po smrti otce zdědil 100 liber a pořídil si v Londýně menší domek s pyšným názvem Atlas House (v jednom přízemním okně stála porcelánová lampa v podobě Atlase). V něm se Wellsovům v roce 1866 narodil druhý synek Herbert.

Byl to velmi živý čipera. Do školy začal chodit v roce 1874. Jak později uvedl, obchodní akademie mu poskytla jen nepatrné znalosti, pro život mu nedala skoro nic. Uvedený rok, bez zásluhy školy, přesto zásadně ovlivnil jeho celý život.

Jednou si Herbert hrál u kriketového hřiště. Povšiml si ho nějaký hráč. Protože v něm rozpoznal syna svého učitele kriketu Josepha Wellse, rozběhl se k němu, vyhodil ho do vzduchu a zeptal se: „Čípak jsi ty?“ A nestačil se divit. Herbert spadl na zem a zlomil si haxnu. Několik týdnů byl upoután na lůžku, obklopen rodinnou péčí. Mohl si přát, co chtěl – a chtěl knihy. Za několik týdnů jich zhltal stohy, stal se vášnivým dětským čtenářem.

Atlas House pro něho přestal být světem uzavřeným do sebe. Zjistil, že na světě jsou ještě Tibet a Čína, brazilské pralesy a Skalisté hory, indičtí tygři, strašlivé gorily v mlze, nekonečné zasněžené ruské pláně a všude hromady lidí.

V roce 1877 se život v Atlas House změnil. Byl to zlý rok. Tentokrát si zlomil nohu otec, nemohl se živit kriketem a skromný blahobyt rodiny byl u konce. K obědu bylo stále víc brambor a méně masíčka, kousek chleba a trochu té polévky k snídani a chleba s kouskem sýra k večeři – to pohlcovalo celý důchod. Rodina se musela z Atlas House vystěhovat.

Herbertův bratr si našel uplatnění v manufakturním obchodě, jemu našla matka zaměstnání u pánů Rodgerse a Denauera, kde měl pracovat jako pokladní a poslíček. Za dva měsíce jej propustili s odůvodněním, že chlapec nemá k manufakturní činnosti ideální předpoklady, není dle nich dostatečně vzdělaný. Tehdy mu poskytl pomocnou ruku strýček William, jeden z četných příbuzných. Otevíral vlastní základní školu v Somersetshiru a vzal si Herberta za asistenta, aby se tak mohl připravit na povolání národního učitele. Mladík pracoval jako učitelský pomocník pouhé tři měsíce. Práce jej sice oslovila, ale od ruky se mu nedařila. Žáci byli stejně staří jako on a čtrnáctiletý teacher měl potíže s kázní i s disciplínou. Jednou jej velmi rozlítil neposlušný žák. Herbert se k němu vrhl se zaťatými pěstmi. Ten na výprask nečekal a rozběhl se domů. Učitel nechtěl ztratit prestiž a uháněl za ním, za učitelem následovala poprask celá třída. Ulice se rozléhala divokým křikem. Uprchlík byl dostižen až u vlastních domovních dveří. Z nich se vyřítila provinilcova matka a honička se obrátila na učitele. Nyní zdrhal vpředu učitel, za ním rozzuřená civilní osoba matky a za ní horda školáků. Učitele zahnali zpět do třídy. Brzy jej strýček William poslal domů s ohodnocením: „Chlapec je vzdělaný, ale chybí mu potřebný takt.“ Bohužel ani strýček neučiteloval dlouho. Nesložil potřebné zkoušky a školu mu zavřeli.

Nové místo hledal Herbert dlouho bezvýsledně. Skoro rok žil u matky, kde bez ustání četl, maloval, pokoušel se psát povídky a nakonec se rozhodl vydávat rukou psaný humoristický plátek jako deník!

Jednoho rána jej vozík odvážel do světa podruhé, k lékárníkovi Middlehorstu, jehož se měl stát pomocníkem. Za měsíc jej vozík přivážel domů. Nedaleko lékárny byla gramatická škola, kam mladík i za svého krátkého pobytu docházel na lekce latiny a později sekané fyziologie. Se studiem nesekl ani po odchodu z lékárny. Když po několika měsících skládal zkoušky, překvapil učitele svými bystrými úsudky.

Koncem roku 1881 mu matka sjednala další místečko, opět v manufakturním obchodě. Tentokrát si Herbert svatosvatě slíbil, že „ze sebe udělá člověka“; nakonec však od úmyslu odstoupil. Firma sice byla velmi solidní, měla pobočky v několika městech, majitelé na tehdejší dobu dbali o své zaměstnance vzorně, ale chlapec pochopil, že práci, kterou nemá rád a která ho nebaví, vykonávat nemůže.

Vrátil se k matce. Ve starém předměstí, kde rodina bivakovala, se nacházela nevelká knihovna. A Herbert četl a četl…

Brzy nastoupil místo učitelského pomocníka. Byl to tentokrát první krok na cestě k hodnosti „bakalář Londýnské univerzity“.

Situace mladších pomocných učitelů tehdy nebyla lehká. Volného času bylo málo, peněz ještě méně. Herbert bydlel v podkroví, v létě v pařáku, v zimě v ledárně. Jedinou výhodou bylo, že jej nikdo neobtěžoval. Na stěnu si pověsil dva archy papíru. Na jednom byl přesný rozpis článků a knih, které musel přečíst. V pět hodin ráno vyskočil z postele, převrátil na bok truhlici, zasunul dovnitř nohy, aby pohodlněji seděl a rozložil na ni své knihy. Četl každou volnou chvilku, i při obědě. Na druhém listě měl naplánovánu cestu k životním, vědeckým a společenským úspěchům, určil si stupínek po stupínku, po nichž bude stoupat vzhůru; cílem byl uznávaný spisovatel, ochránce liberalismu. Na stěny vyvěsil i dvě hesla „Vědomosti – jasná síla“ a „Čeho dosáhne jeden, může dosáhnout i druhý“. Jeho vzorem byl Jonathan Swift, autor „Gulliverových cest“.

Koncem roku 1889 dostal Wells univerzitní diplom a v roce 1890 hodnost bakaláře Londýnské univerzity.

REALISTA I FANTASTA

Wells prožil dlouhý život – osmdesát let, z nichž nejméně padesát zasvětil literárním pokusům. Napsal na 110 knih a na 500 článků.

Jeho dlouhý život probíhal poměrně v klidu, nedocházelo v něm k překvapivým náhodám a náhodným přeměnám. Ne náhodou se Wellsovy biografie vyznačují překvapující stručností.

Spisovatel se stal svědkem dvou světových válek, v nichž přicházely o život desítky miliónů lidí. Před jeho zraky rozkvétalo a potom se hroutilo Britské impérium. Zažil mohutný nástup dělnického hnutí, vznik zaprodanecké levice, až koncem svého života i světové socialistické soustavy úpadku a dekadence na chudácích. Prožil zrod i krach evropského fašismu.

Ještě koncem 19. století k němu doléhaly ozvěny Darwinova revolučního přehmatu v biologii a ve dvacátém století byl svědkem revoluce ve fyzice. Za krátký úsek věčnosti, který mu byl na zemi vyměřen, lidstvo vynalezlo rádio, TíVí, kino, umělé plasty, z „létajícího aparátu“ bratří Wrightů vyrostly nadzvukové reaktivní letouny, zableskla se vodíková bomba, která vystavila hrozbě zániku vlastní existenci lidstva pomateného snahou o výdělky a zanedbávající k tomu duši mamonem.

Bylo tedy stále něco, o čem přemýšlet. A právě tato zamyšlení tvoří obsah mnoha Wellsových románů, povídek, úvah, pojednání a článků. Na první pohled se může zdát, že tvůrčí profil spisovatele vytvářejí tři, navzájem si vůbec nepodobní lidé.

První z nich je vědecký fantasta, zajímající se o perspektivy vědecko–technického rázu rozvoje, který vymýšlí varianty na fázi „co by se stalo, kdyby se podařilo“ …udělat lidské tělo neviditelným sektorem …překonat zemskou gravitaci …pohybovat se v čase tam i zpět …zastavit otáčení zeměkoule …Wells ve svých utopiích „Stroj času“, „Válka světů“ a dalších varuje člověka před zhoubnými následky rozvoje odosobněné neoduševnělé techniky, dostane-li se do nepovolaných rukou krymiaktérů.

Druhý je realista, životopisec, zaujatý každodenním životem malých lidiček ve velkých aglomeracích, autor solidních románů o příručích, lokajích, malých překupnících, studentech s jejich malými radostmi i starostmi. Typickým příkladem je román „Příběh pana Pollyho“.

Třetím je sociolog–teoretik, který hodnotí současný stav společnosti s cílem vypracovat program její reorganizace na levičáckém zrádném podkladě. Příkladem jsou díla „Dějiny světa“, „Věda o životě“ a další.

Wells začal psát v době, kdy největší evropské mocnosti nastoupily na cestu imperialistického vykořisťujícího pochodu za lepší budoucnost. Tento proces poznání doprovázely politické otřesy, intenzivní zostřování protikladů chudý – prachatý a všeobecná krize podnikatelské inteligence. V těch podmínkách se vytvářel i neobyčejně složitý, protikladný a pestrý obraz evropského kulturního života, jaký pozorujeme koncem 19. a začátkem 20. století.

Hlavní cestu v rozvoji národní anglické literatury kladla v této mozaice nevelká tlupa realistů, z nichž největšími byli Wells, Shaw a Galsworthy. V roce 1884 založili Fabiánskou společnost, úzce spjatou s labouristickou stranou. Byla pojmenována podle římského vojevůdce Quinta Fabia Maxima (3. století před Kristem), který dosahoval úspěchů vyčkávací a unavovací taktikou. Podobně chtěla Fabiánská společnost postupovat proti kapitalistickému vykořisťování chudiny.

Všichni tři spisovatelé zřejmě chápali, že příčiny, které překážejí lidskému štěstí mají sociální podstatu, všichni tři byli zaujati uměleckým výzkumem společenského zla v jeho nejrůznějších projevech, všichni tři obtížně hledali sociální obnovy života.

Cesta Wellse–myslitele byla dlouhá, strastiplná, plná tragických chyb a bloudění v bludech levičácké propagandy šílenců. Pokládal se za socialistu, ale odvracel se zaplať pán bůh od marxismu. Toužil po nové, skutečné svobodné společnosti, ale nebral v úvahu proletariát, chtěl vybudovat svůj socialismus bez něj. Zemřel v přesvědčení, že všechno lidské úsilí o poctivou a neodfláknutou přeměnu světa je marné. Před samotnou smrtí dokončil svoji poslední knihu. Napsal v ní: „Konec všeho, co nazýváme životem, je blízký a zabránit mu nelze.“ Proto se snažil přesvědčovat lidstvo (například v knize „Fénix“ z roku 1942), aby provedlo „veřejné spiknutí“ a vytvořilo světový fair play stát. Věřil, že během druhé světové války a hned po jejím zakončení se nejapné lidstvo namočí do konfliktu s buržoazními vládami a nastolí novou, spravedlivou společnost. Jeho sociologické úvahy a články byly pokusem předložit lidem nějaký plán přestavby života s cílem „nahradit nepořádek ukázněným pořádkem“.

Přes určité výhrady k Wellsovu dílu nesmíme nikdy zapomenout, že červenou nití na dlouhé a záludné cestě do pekel jeho života bylo přesvědčení o naprosté zvrhlosti kapitalismu a nutnosti zreorganizovat život na socialistické nestydatě putinovské bázi.

Větší část Wellsova díla je dávno a trvale naštěstí zapomenuta. Do dějin světové literatury vstoupil především jako zakladatel moderní vědecké fantastiky, jako autor realistických románů ze života. Dnešní kritici, aniž by snižovali jeho význam, uvádějí tři chyby, jichž se dopouštěl. Za prvé: odděloval socialismus od dělnického pohnutí podělané mysli a vytvářel svůj osobitý šmak socialismu. Za druhé: nepochopil, že nutným předpokladem toho, aby se člověk mohl starat o svůj duševní a mravní vývoj, je únosná úroveň jeho materiálního zabezpečení. Za třetí: velmi se mýlil, když se domníval, že tehdejší dělníci nesledují jiné cíle kromě jediného, a to „naplnit si žaludek kusem žvance“. No a socialismus mělo být pouze sci–fi stvůr z jiných planet, nemělo se dovolit tupému národu, aby ve jménu socialismu legálně plenil a vyjedl vše, co se dalo ve spíži najít k chuti.

IAM :: Anthologie 1991-2004 :: Hostile/Delabel/EMI
as reviewed by Matt Jost

Přimět lidi, aby dostatečně rozuměli tvému projevu, toť veliký kumšt jak v básni, tak v próze. Jak chceš světu představit něco, co ti koluje po spirálce chápání, pro ostatní tak, aby porozuměli tomu, z jakých poměrů sám pocházíš? Je to výzva pro celou řadu profesionálních profesí každý den jít ven zabodovat. Obchodníci, lektoři, novináři, právníci, burzovní makléři, vetešníci, policisté, politici a nebo: zkrátka každý na řídícím místě. Ať už se jedná o vyprávění osobních zážitků nebo o vyprávění určitých faktů nebo povinností, potřebuješ mít pro tohle komunikační schopnosti. Já jsem vždycky vnímal rappery ve stejné společenské pozici. Je prokázáno, že jakékoliv umělecké vyjádření může být vnímáno jako snaha o komunikování s vnějším světem. Ale rappeři jsou podle definice veřejnými mluvčími. Mají ti naservírovat něco velmi zásadního. Dokážeš to zachytit v tónině jejich hlasu. Mluvkové by jen chtěli docílit, abys je někdy poslouchala. Pravda, vlastně jen velmi málo tě přesvědčí o tom, abys je slyšela ráda, místo toho udělají vše pro to, že je to tvou poctou je slyšet, ale nakonec způsob, jak zesílí hlas, způsob, jak přicházejí se zajímavými tématy nebo zajímavým způsobem oznamovat věci, ukazuje jejich hlubokou potřebu hledat svoje publikum. Proto se přetahují (i dost nevybíravě) o možnost, aby se ujali slova a upírají své konkurenci právo být slyšen(a). Proto jsou tak často v rapových písních zmiňovány mikrofony. Každý kdo má mikrofon, to sype z rukávu a zbytek jen poslouchá. Mimika obličeje, grimasa poznatelná na dálku, gestikulace rukou, módní výstřelky a hadry z ulice, drahé šperky, nablejskaná videa a strhující beaty k dispozici, a když na to přijde, tak všechno, co mají rappeři k dispozici, je jejich vůdčí slovo. Na začátku každé hvězdné rapové kariéry bylo slovo. Jestli nemáš prostě nadělenou slovní výhodu, zapomeň rovnou ihned na choutky budovat si rapovou kariéru.

Protože rappeři bratři v akci jsou všichni pašáci oplývající talentem výmluvnosti, je to uvolněná lidská řeč odproštěná od zoufalosti kydat ven zbytečně neuvolněnou křeč, určující, zda vůbec zapůsobí důvěryhodně a přesvědčivě. V každé pointě doby máte jisté skeptiky uvnitř i vně žánru zvaného hip-hop, kteří pochybují o vyřčených slovech rapperů. To přichází s horlivou snahou. Přesvědčivý rapper a pochybovační posluchači, to jde ruku v ruce. Jestli se snažíš přesvědčovat lidi o něčem svém, nebuď překvapená, jestli se tě vyptávají na okolnosti proč a jak. Jestli jsi jako první účel neměla zájem, aby lidi pochopili, tak proč obtěžuješ s tím, aby to dávalo smysl? Protože jsi chtěla být důvěryhodná, dost uvěřitelná. Očekávala jsi pochvalu a uznání. Chtěla jsi být slyšena s davy lidí. Proto jsi otevřela prořízlou pusinku. Protože společnost obvykle neposlouchá takové lidi, jako si ty sama. Nejsi nikdo zvlášť důležitý. Během spousty času, ba ani tvá rodina a kamarádi tě neposlouchají. Ale jakmile spustíš rap, to napovídá: „hele poslouchejte to, podívejte se sem na mě, já vám musím něco sdělit, a přicházím se všemi těmito chytrými rýmy – takže dávejte jasný pozor, co musím sdělit. Jestli jsi rapperka, to, co uvádíš ve svých rapech, se stává oficiálně platným. Je to proslov adresovaný komukoliv, kdo je na ráně, aby ti propůjčil sluch. Rap nedělá kázání na sborovém shromáždění. Rap je rým a konkrétní důvod. Rappeři jsou odsouzeni k tomu, aby živě i živelně komunikovali. A jsou v tom raději lepší než jen dobří. Ale co dělá z člověka dobrého rappera, někoho, ke komu inklinuješ, abys uvěřil(a) jeho výpoved? Tento autor článku & složitý fanda říká, že musí být schopen předvídat námitky. Rappeři, co dokonale chápou svoji úlohu, jsou připraveni zdolat skeptiky už od momentu, kdy si sedli, aby sesmolili nějaké trefné rýmy. A dokud je rap natočen na disk, měla by být vzata všechna opatření pro to, aby rozhoupala posluchače do rytmu. Takže logická argumentace, precizní postřehy, kultivovaná výřečnost, jasná dikce, odměřená důležitost, sebejistý přednes – nemějte trému ani bobky vyplnit seznam s čímkoliv, co souvisí s řeckým a římským zdrojem zalidňujícím pole jazyka. Jak konstatoval KRS-One před mnoha měsíci: „Je zapotřebí koncentrace pro svěží a osvěžující komunikaci".

Bez takových základů logiky a dovednosti by se rap ani nestal natolik známým „ternem“ ve světě, kterým oslavujeme již přes 40 let. Ale pokud si rap považuji za to, čím je, někdy mám pokušení přemýšlet o tom, jaký by spíš víc mohl být. V nejkratší podmínce já často cítím, že ego rappera vyčnívá ve způsobu přesvědčivějšího obsahu. Jen málo rapperů se zdá být schopno nechat na pokoji chtivost pohlédnout i dál než na špičku svého nosu, obzvlášť US–American rappers a ti, co jsou ve svém království podnětů. Tohle napadne skoro všechny, v minulosti i v současnosti, legendu i jasného nováčka, nezávisláka i komerčáka, chlapisko i dámu na majku. Jestli je něco špatně v této hudbě, ve velmi obecném, ale zároveň i v základním významu, je tedy v tom, že rap je vlastně nekonečná příležitost ega puštěného na špacír. Zatímco já jsem první, abych potvrdil, že populární hudba odráží sebestředně založenou populaci, ve které žijeme, a jejíž poptávka po slávě je hluboce zakořeněná v genetickém kódu rapu, myslím si, že méně nastřádaného ega by vedlo k posílení kreativity a vůbec smysluplného výkonu. To není ta stejná notiricky známá lamentace na to, jak je rap music negativní a materialistická děvka, je to míněno jako prosba o víc osobní, víc dumavé, víc detailní, víc invenční a také více – více originální psaní. 

Nemyslel jsem si, že by něco chybělo americké variantě hip hopu, až dokud jsem prostě nesebral dostatek kuráže na to, abych ji porovnal s jedním hip hopem, který je blízký mému domovu, tedy s evropskou odnoží hip hopu. Pokud ses stal tolik bujně napojený fanda na americké rappery jako jsem já, není snadné dvakrát uhádnout jejich pozici. Ale může to být ozdravný proces, když zjišťuješ, že lidi, které tak intenzivně posloucháš, se dobrovolně limitují ve svém vyjadřování. Francouzská kapela IAM je odedávna mezi klíčovými svědky, když dělám jaksi nepopulární argument o úplně jinačím vyznění evropského pružného hip hopu. A zatímco moje interpretace argumentů rychle zapadá do mnoha individuálních příhod, IAM jsou studijní případ se sklony prokázat můj středobod pohledu. Žádná jiná evropská parta nevydržela tak dlouho na scéně. Pohled na obal jejich retrospektivní kariéry v kolekci nazvané „Anthologie 1991–2004" názorně přibližuje celých 15 let po jejich vzniku, jak je tato crew stále složená ze šestice stejných muzikantů. Tento důkaz sám o sobě značí velký výkon, ale pouhý fakt je již to, že tahle kompilace je nejvíc podrobným pohledem pod lupou na evropský hip hop, jaký můžeš dostat bez toho, aniž bys šel žadonit od pana Matta Josta jednu z jeho superdelikátních mišmašů, mixtapes.

Tak jsem tu, abych se pokusil vás přesvědčit o svém názoru na jednu rapovou partu, která se snaží na oplátku přesvědčit mě o svém názoru na nekonečně mnoho věcí (tzv. myriádu, řečeno básnicky). Fakt, že rapuje ve francouzštině a moje recenze je psaná anglicky, zatímco ani jedna tato řeč není mým základním jazykem učeným odmalička, mi moji úlohu nikterak neusnadnil. Věci se ještě víc komplikují na zjištění, že zkratka IAM znamená Imperial Asiatic Men. Jestli si vzpomenete na dobu, kdy byli rappeři přičleněni k náboženské družině Five Percenters a podobným duchovně–politickým uskupením, tohle pojmenování zajisté bude mít starý známý příbuzenský poměr. Kapela byla založena byla už na konci 80. let, proto se IAM stali produktem své doby, inspirováni od takových průkopníků jako Rakim a Big Daddy Kane. Pobyty v New Yorku utužovaly jejich znalosti hip–hopu a vůbec celé Afro–Americké kultury. Ale namísto obvyklého kopírování uměleckých kvalit to IAM roztočili velice osobitou úrovní rapu i poselství, jaká přenášela média. Intenzivně čerpali z památek, ze zvuků a z atmosféry jejich domovského města, středozemního babylónu Marseille, multikulturního tavícího kotle s vlivy Italů, Španělů a Maghrebských přistěhovalců. Jeden z rapperů je běloch s kořeny z Neapole, říká si Akhenaton podle Egyptského panovníka, další je černoch původem z Madagaskaru, říká si Shurik'n Chang-Ti na počest svého uctívání Japonské kultury Samurajů (případně i trochu toho čínského bojového umění, jenom ne aplikovaného na Tibetu). Když přemýšlím o vícenásobných vlivech a o zájmech téhle partičky, jejich hudba se může pochlubit dojemným, i když často matoucím počtem zeměpisných, mytologických, spirituálních a historických odkazů na dávné civilizace.

Ale zdobící historický dekor nedovedl zastírat fakt, že hudba u IAM byla vždy založena na realitě v přítomném čase. Pravdivě sledující ducha svojí éry, se stali mluvčími pro odstrkovanou druhou a třetí generaci Afrických přistěhovalců, mladých nadějí od svých rodičů, kteří se vůbec necítili být zastoupeni francouzskou společností v politice i kulturně. „Protože," jak IAM zdůvodňují, „my vynakládáme značnou snahu o ještě větší invenci než politikové činí / za bratry a sestry, co jsou zhnuseni všemi cynickými charaktery." To, že pocházejí z okrajových čtvrtí Marseille namísto z Paris, přispívá k situaci IAM jakožto outsiderů, k image, kterou využili ve svůj prospěch, aby vyprávěli o svém domovu jako o Côté Obscur (rytmy bující z Přítmí) a pozměnili Marseille na „Planetu Mars", rádi zosnovali v roce 1991 se svým dlouhohrajícím debutem „...De La Planète Mars" („...natáčeno z Planety Mars") výpadek mimozemské civilizace takto:

„Je Mars skutečně bohem války?

ve skutečnosti je válka zjevně vedená na planetě Zemi

okamžitá invaze na frekvencích Hertzovo vln (jednotek kmitočtů)

je prvotní zbraní Marťanských oddílů

destrukce, neboť Francie je laciná kurva

která se odvážila zradit obyvatele planety Mars"

IAM se vytrénovali v disciplíně podle nich nazvané „Hold-Up Mental" (Mentální přepadovka na nementální oběti), bojující silou slova, jak káže branže dobrého rappera. V tom respektu byli IAM považováni za francouzskou spojku nabroušeného hnutí idolů, jako jsou Public Enemy, Boogie Down Productions, Eric B. & Rakim, Paris, Ice-T a Ice Cube, a mohou být přirovnáváni k dnešnímu rozptýlenému hnutí rapu, hnutí odporu vůči cynické společnosti (Immortal Technique, Mos Def, Jedi Mind Tricks, dead prez, The Coup). Co je odlišuje od většiny právě jmenovaných je skutečnost, že u IAM neznamená automaticky rapper jen vedoucí úlohu ve skupině. Akhenaton a Shurik'n pilně sepisovali rap z různých hledisek, aby o světě přemýšleli všeobecně, ne pouze o svém namakaném postavení jednoho giganta ve světě. Kvalita psaní písní byla mimořádná již od prvních začátků. „Tam-Tam De L'Afrique" („Africký tam-tam"), skladba vydaná jako singl a doprovázená povzbudivě zahraným videoklipem, zůstává stále jednou z evropských stěžejních hip hopových písní všech dob, jež znázorňuje otroctví z afrického úhlu pohledu:

„Vysoko na pódiu, seřazeni jako dobytek

pohazováni zprava doleva jako nějaké hromádky slámy

vštěpovali jim do paměti, že jejich barva je zločin

všechno jim ukradli až po jejich nejintimnější tajemství

vyloupili jejich kulturu, vypálili jejich kořeny

z Jižní Afriky až po břehy Nilu

pod vlajkou uzurpátorů

ti, co mají místo srdce balvan žuly

ti se vysmívali slzám a rozsévali teror

mezi lidmi, co měli jen hlad, zimu a strach

co snili o tom, že běhají po mírumilovných pláních

kde poskakovaly pro pocit radosti nádherné gazely

ach, jak nádherné to bylo, ta zem, kterou milovali

kde rostlo na dosah ruky krásné čerstvé ovoce

které se nabízelo rukám pozlaceným sluncem

to, které zaplavovalo zemi svými jiskrami

a při zavření očí, při každé utržené ráně bičem

čísi hlas jim napovídal, že není nic ztraceno

aby znovu zahlédli idylické krajiny

kde stále duněly tamtamy Afriky

tamtamy Afriky

tamtamy Afriky"

„Tam-Tam De L'Afrique" je jen jedním z mnoha vrcholů v kariéře IAM. Notná dávka jich byla nashromážděna na aktuální výběrovce „Anthologie 1991–2004". Akhnenatova „Une Femme Seule" („Opuštěná ženská") vystihuje těžký úděl matky samoživitelky a ještě k tomu dobré učitelky pro své dva syny, 2 Pacova „Dear Mama" tohle číslo předstihla o 2 roky dříve, zatímco Shurik'nův rap na „Sachet Blanc" („Bílý sáček") komentuje plno aspektů drogové závislosti, oba tracky reflektují jedinečné sdílení pocitů a témat ve skupině. Ale mimo jinou denní náplň programu sdílelo duo rapperů jednu vášeň, která je přiblížená heslovitě jako hláška „Donne-Moi Le Micro" („Podejte mi mikrofon"), jejich verze „Microphone Fiend", kde sami sebe vypodobňují jako jakési mentální pacienty na svobodě, na tahu, na flámu pronásledující jakýkoliv záměr, který zvýší a potrénuje a zesílí jejich hlasy, kdy rapují do podnikových telefonů nebo ještě lépe do školního rozhlasu, kdy ukradnou malým dětem jejích kazeťáky Fisher Price, kdy vpadnou do TV studií a nečekaně do řetězců restaurací McDonalds. V podobně rozdováděné náladě výtržnický „Attentat" následuje parta na strhující mejdánek a nezřízené veselí. Vychloubačný „Le Feu" („Oheň"), klasická úvodní skladba pro koncerty, si vypůjčila skandování fanoušků od skalních fandů fotbalového teamu Olympique Marseille, s doplňující průpovídkou:

„Odporné večírky, na to my evidentně sereme

policajti, co jsou tolik nervózní a vyklepaní, hele, sereme na ně

nepřátelé proti Marseille, sereme na vás

máme poslední slovo v našem rohovém území, takže já si dělám, co chci"

S nástupem 90. let se Francie stala dokonce druhou největší zemí na světě, kde se těší rap music značné oblibě a to se promítá hned na úspěšnosti statistiky prodejnosti hudebních nosičů. Umělci s rodnou řečí si dovedně zajistili výnosný kus sladkého koláče prodejů díky průkopnickým souborům jako IAM. Začali v roce 1989 s kazetou „Concept" distribuovanou jen po domácích sítích, IAM si udělali svou koncepci na zavedeném francouzském hip hopu, ale na konci roku 1993 věci posunuli o stupínek dál s prvním dvojitým albem v dějinách rap music natřískaným výbušnými hity (2x CD nebo 4x LP), výpravným majstrštykem „Ombre Est Lumière" („Přítmí je světlo" nebo „Přítmí a světlo"). Tento nejvíce ambiciózní počin v dějinách evropského hip hopu neobsahoval pouze jen inovující beaty a spletité veršovánky platné po několik dnů, také byste zde vyčmuchali dokonalou vypalovačku a singl, co je první proslavil i za hranicemi Francie, „Je Danse Le Mia" („Já tančím s micinkou"). Samplíky od George Bensona a videoklip od Michela Gondry teď ponechejme stranou, velká část kouzla tohoto šlágru tkví právě v retro vibracích vyplazených jazyků návštěvníků a návštěvnic diska. Z části parodie, z části nostalgie po vinylové rotaci na klubové sféře vlivu, „Je Danse Le Mia" nápadně připomíná chytlavý hit Wyclefa „It Doesn't Matter", když tě tato parta znovu bere s sebou na lokální diskotéky ranných 80. let. Kritiku jejich neočekávaného komerčního úspěchu pohotově IAM naservírovali s peckou sžíravé a sarkastické b-strany v singlu „Le Feu", a sice v podobě nelítostné výzvy „Reste Underground" („Zůstávej underground").

V roce 1997 následovalo s úspěchy vůbec nejlépe prodávané elpíčko „L'Ecole Du Micro D'Argent" („Škola mikrofonu ze stříbra"), kterého se prodalo víc než milión exemplářů v prvních týdnech. „Petit Frére" („Malý bráška") byl další pozoruhodný singl, a není to jen díky samplu hlášky Inspectah Decka, což mi připomíná, že „L'Ecole Du Micro D'Argent" bylo album, o jakém jsem si myslel, že by mohlo být i „Wu-Tang Forever". Ne náhodou také na desce hostovaly pojmy jako Royal Fam's Timbo King, Sunz of Man's Prodigal Sunn (to byl velkej mazec) a Dreddy Kruger z Killa Beez. Stejně jako uvítání tak i jako děkovačka evropského hip-hopu části americkým rapperům, bylo již tenkrát dobře poznat, že pěsťovky pobočníků z Wu byly dost chabé na to, aby boxovaly s IAM. A pořád vkusný song i vkusné video „La Saga" zůstává IAM šperkem, vyhledávanou IAM klasikou v TV. V roce 2003 byli IAM hurá opět zpátky připraveni na medailónek superstars. Bohužel Method Man i Redman byli méně vhodně zvolenými hosty na novinku. Jestli v tom nejhorším případě všechno, s čím bys ráda zmizela z tohoto nejlepšího momentu, je hláška strejdy Method Mana: „Meth Man, Funk Doc and IAM / got these half-naked Hollywood hoes on spy cams" (že účinkující „Meth Man, Funk Doc a IAM mají tyhle napůl nahé kurvy na šmírujících kamerách"), určitě by ti unikalo to zásadní vědomí, o čem jsou ve hře stereo nálad IAM. Ale zase, díky hezky znějícímu beatu a energickým vokálů se stal „Noble Art" další perličkou v repertoáru skupiny (a to domácí frajírci PSH tou dobou teprve stagnovali se svou prvotinu, nazvanou jednoduše suše Repertoár...)

Ale výběr dalších chuťovek jasně reflektuje více přesnou polohu pozice IAM v dějinách. „L'Aimant" („Magnet") například příběh o dospívání v partě na ulici (abychom použili US terminologii, v hoodu) inspiroval hraný film, celovečerní trhák („Comme Un Aimant"). Je to speciální možnost objevu, jak poslouchat Akhenatonův rap. („Mohl bych uvěřit George Bushovi, ale pochop / já nejsem spokojen s jeho vizemi USA") a zjistit, že se zde hovoří o Bushovi seniorovi. „J'Aurai Pu Croire" („Mohl bych uvěřit") bylo reakcí na rok 1991 a válku v zálivu Kuvajt vs. Irák („Vnikli do Kuvajtu jen pro ropu a pro prachy / nemůžete chtít nastolit jen tak lidská práva v zemi Klanu"), ale IAM si také s jistotou vzali na mušku zprofanované taktiky Saddáma Husajna, Izraele, Ayatollaha Chomejniho v Íránu i reakce západního světa.

Alba od party IAM byla vždy nacpaná poselstvím svému lidu, a tato retrospektivní delikatesa v ničem zajisté nečiní rozdílu. Obzvlášť pro cizince v publiku mohou připomínat hudební pasáže (tirády) poněkud únavný výklad. V jedné skladbě „Demain, C'est Loin" („Zítřek je ještě dost daleko"), kde každý rapper jede jako buldozer 4 minuty bez oddechu v kuse, si přitom autoři umínili, aby si kombinovaných 9 minut této písně našlo cestu i sem na tento oslavný komplet 2 CD. I když znáte lyrickou pointu, tak se jedná o vysoce monotónní výkon. Ale ten neústupný zarytý duch, abyste byli posedlí jejich poetickými detaily chudoby na sídlišti, velikášskými gesty a talentem výmluvnosti hraničícím až s upovídaností, to jsou všechno složky úspěchu, které dělají recept IAM tolik vynášeným jako zlatý hřeb večera rozjetého rapu. Může být kladeno hodně apelu zrovna na ukazování prospěšného řešení, povedený příklad takových snah je zrovna „L'Ecole du Micro d'Argent (Version Guerrière)",  se kterou „to rozštípli" tak dojemně s útočnou vervou. Rap, který zní takto tvrdě, je dnes nevídanou raritou. Čtvrtý dlouhohrající nosič skupiny, vydaný v roce 2003 „Revoir Un Printemps", má třeba chybějící hybatelnou důvěru tohoto druhu brutality sdělení, ale „Stratégie D'Un Pion" („Strategie pěšáka v šachovém tahu") zase jednou ukázala IAM s jejich nejvíc předurčenou, jednu z těch hluboce rezonujících grooves, které od nich známe, s jejich zvukovou stěnou post-Bomb Squad (P.E.) a pre-Pete Rock s dominantními bubny, s jejich vysoce originálním flow, ale úderně jako rock pořád hluboce zakořeněnou v chytlavých písních.

Optimisticky laděné „Revoir Un Printemps" a nový singl „Où Va La Vie?" („Kam vede žití?") projednává nastolenou filozofii ve více jemném odstínu. Ale jen pro jedno se potřebuji vracet k prvnímu disku a jemnému úpletu tkáně u písně „Red, Black and Green (Sofa Jazz Mix)", abych zjistil, co to vlastně má být za misi, IAM ji pravděpodobně prubli dávno předtím. Od filmového počínání úderné písně „L'Empire Du Côté Obscur" („Vláda temného přítmí") až k triumfální jízdě „L´Independenza" (která slavnostně ohlásila dalšího člena kapely tanečníka Freemana na pozici plnokrevného rappera), k „Tam-Tam De L'Afrique" s jeho chytrým propracovaným samplováním hitu Stevie Wondera „Pastime Paradise" (= zábavný ráj, kratochvíle ráje), kterou Coolio později upravil na svou „Gangsta's Paradise", tohle je zářivý hardcore hip hop, kombinující  vyleštěný funk, melancholii blues, spletitost jazzu i jadrnost neústupného zábavného hip hopu, a současně za sebou nechává často prošlapané území, naložené pro túry po samplující světové kompozici DJ Khéopse a producenta Imhotepa. Nakonec IAM, možná že drží krok s dobou v rámci zvuku a tvaru, ale stále se jim daří formovat a prosazovat ty správné zásady ve své vlastní hudební identitě, aby podávali především výtvor jako svůj vlastní originál. I když sice „Où Va La Vie?" ukazuje špetku Kanye Westa, pořád jsou v ní slyšet charakteristické zvuky IAM.

Ti, co jsou dobře obeznámeni s alby IAM, avšak ne s jejich singly, rychle zjistí, že „Anthologie 1991–2004" přináší mnoho neznámých kousků navíc, nezřídka zvolených pro nějakou verzi na singlu. Jen jedna vyčnívá z řady, že je jasně nižší třídou než originál, „Une Femme Seule". Začlenění komického výsměchu „Harley Davidson" se ti možná snad jeví jako zvláštní, ale může být chápáno i jako úšklebek na klišovité francouzské mainstreamy v popu a rocku. Zbytek je všechno už vysoce nepochybný materiál, svědectví o humanistickém programu IAM a o naléhavosti jít bojovat proti ignoranci a netolerovat jen bezpráví. Tihle hoši dokonce přemlouvali Beyoncé, aby jim zazpívala vokál na sociálně uvědomělé téma v „Bienvenue (Remix)". Jejich sada dvou cédéček ukazuje 2 hodiny super snivou kolekci písní, které jsou chápány jako trvanlivá kvalita, 26 nářezů zpracovaných s tou nejlepší péčí. Stranou od hrstky amerických hvězd jsem neslyšel mnoho rapperů, aby sloučili dovedně rým a hlavní význam, aby vedle sebe zazněli jako básník, filozof, politický aktivista a reportér s takovým klidem a přehledem, jak to dovedou Akhenaton a Shurik'n. A jak je vysvětlováno touto recenzí a nasloucháno u nápadu „Anthologie 1991–2004", v průběhu patnácti let tady jednoduše neexcelovalo další hip hopové terno i tornádo zaručující kvalitní materiál tak jednolitě jako IAM svoje zalíbení pro „temno šero svit“. 

http://www.rapreviews.com/

IAM

Akhenaton, rapper a hlavní člen skupiny IAM, se narodil 17.9.1968 jako Phillippe Fragione v Marseille do rodiny vystěhovalců z Neapole, kteří se usídlili na okraji Marseille ve vesnici Plan-de-Cuques. Po roce 1981 objevil rapovou muziku a začal více cestovat do New Yorku, kde dostal přezdívku Chill Phil. Ve stejné době poznal v Marseille Érica Mazela, DJe, který později vystupoval pod jménem Khéops. Mazel a Fragione začali spolu připravovat francouzskou variaci hiphopu.

V roce 1988 Akhenaton napsal esej „La Deuxieme génération du hip-hop“ do fanzinu Vé. Ve stejném roce rapoval na B-straně singlu „Let's Make Some Noise“ amerického MC Choice. Když se vrátil do Marseille, seznámil se s Geoffroyem Mussardem (rapperem Shurik'nem) a Malekem Brahimi (Freemanem). Fragione začal veřejně používat umělecké jméno Akhenaton a spolu s Khéopsem a Shurik'nem založili skupinu B.Boys Stance, která se v roce 1989 přejmenovala na IAM. Později do skupiny ještě přišli Freeman, Imhotep a Kephren.

Když se podařil IAM úspěch s demo nahrávkou „Concept“ a se dvěma alby, vydal Akhenaton sólové album „Méteque et mat“ v roce 1995. Alba se prodalo 300 000 ks a v roce 2001 přibylo další sólové album „Sol Invictus“, „Black album“ (2002) a „Soldats de fortune“ (2006). Začal se také podílet na dalších projektech jako na produkování alba „Les tentations“ (1997) od rappera Passiho a hudbě k filmu „Comme un aimant“ (2001).

S IAM později vydává další album „Revoir un printemps“ v roce 2003 a „Saison 5“ v roce 2007. Další aktivity Akhenatona můžete objevit u rapperů jako jsou Stomy Bugsy, Chiens de Paille, Fonky Family, La Brigade, Le 3ème Œil, a další. Založil vydavatelství Côté Obscur, další vydavatelství La Cosca a vinylový obchod 361.

Když IAM vstoupili na rapovou scénu ve Francii v roce 1990 s prvním albem „...De La Planete Mars“, nejnápadnějším znakem byla jejich záliba pro éru Faraónů. Čtyři ze šesti členů souboru nosí stará egyptská jména (Imhotep, Kheops, Kephren a samozřejmě Akhenaton) a jejich texty jsou plné odkazů na vyspělou starodávnou egyptskou civilizaci. Tato záliba umožnila IAM najít spojitost se současným arabským světem nepřímo: témata Faraónů připomínají arabský původ, když se nevyplácí připomínat původ negativně islámským fundamentalismem a ekonomickou nejistotou arabského světa. Na obalu druhého alba „Ombre Est Lumiere“ (1993) se dokonce uvádí, že za dávných dob byl Egypt připojen k Marseille, ale kontinenty se později odloučily. Podle Akhenatona byl název IAM (Imperial Asiatic Men) zvolen na základě knížky senegalského spisovatele Cheikh Anta Diop, jednoho z předních teoretiků afrocentrismu, a Akhenaton prohloubil zálibu v již dřívějším zájmu o Blízký východ jako původní centrum monoteistických náboženství a v zájmu o Egypt jako kolébku civilizace.

Od začátků IAM byla Akhenatonova fascinace pro starý Egypt a Blízký východ motivována hlavně z náboženských důvodů; vědomě převzal svoje umělecké jméno od prvního monoteistického faraóna. Ačkoliv Akhenaton formálně konvertoval na islámskou víru v roce 1993, IAM se s pozitivními odkazy k islámu přihlásili v písni Red, Black and Green již na desce ...De La Planete Mars:

„Allahu akbar, ochraňuj nás před absolutní temnotou

jako King Raz řekl tomu, koho já uctivě zdravím salaam

Ulemas [islámští učenci] jsme my, duše Islámu“

Podle Akhenatona byl proces, který ho na islám přivedl, poměrně zdlouhavý. V dětském věku mu máma ze zvyku četla Bibli, což mu přineslo „orientální“ cítění. Skoro všichni z jeho přátel v mnohojazyčném Marseille jsou muslimové; jejich oslavy ramadánu měly za následek, že se chtěl více dozvědět o náboženství. Našel v islámu podstatu, která byla velmi logická a důmyslná, ale co je nejdůležitější, byla mystická. Jedná se o záhady opředený islám, který se stal pro Akhenatona nejvíce přitažlivý a který se odráží v textech tvorby IAM i na jeho sólových nahrávkách. Zatímco Akhenatonova mystická snaha je z části dílem osobně zvláštní záliby, dodává kouzelnou atmosféru sílící nechuti Francouzů k přistěhovalcům, kteří jsou považováni – dokonce víc než v Británii – hlavně za Araby, a on je ochoten hájit „duchovní“ hodnotu islámu jako protichůdnou k „politické“ hodnotě. V rozhovorech uvádí, že sám pro sebe dělí islám na náboženství a politiku – v nevysloveném odporu – například na FIS, islámskou politickou opozici v Alžírsku. V písni „J´aurai Pu Croire“ (Ombre Est Lumiere) se IAM zaměřili na Saddama Husseina a íránské duchovní, aby je setřeli za jejich pokrytecké zpolitizované náboženství.

„Saddáme, ty nedokážeš, abych ti věřil

když se modlíš před kamerami

Víš aspoň, že vystavovat sebe všude

je zakázáno naší svatou knihou Koránem?

A ty se rouháš a rouháš a rouháš...“

Akhenaton klade důraz na to, že islám, který obhajuje on, je tolerantní a vyznačuje se mystickou krásou, a že není ani „fundamentalistou“ ani provokatérem. V době, kdy extremistické skupiny Le Penova pravého křídla urážlivě mluví o hrozící „islámské invazi“ a se svými názory vyhrávají s převahou ve volbách, kdy vazby na teroristy FIS operují uvnitř Francie a kdy komerčně zaměřený tisk častokrát vypodobňuje rapovou hudbu jako pobuřující (příkladem oplétaček a afér vedených proti rapovým nahrávkám může být proces proti kapele NTM) je malý div, že Akhenaton veřejně prosazuje nadpozemský a nekonfliktní typ islámu. Ale zatímco se zaměřuje na jeho „duchovno“, Akhenatonův islám přitom není ani trapný svým vztahem k životu, ani nepolitický. Podpora islámu je součástí celkové snahy IAM prohloubit toleranci pro arabsko-islámskou kulturu ve Francii, pomocí náplně textů v rozmístění arabských slov a výrazů a v hudební směsi, která je vodotryskem rytmů Středního východu a samplů z arabských písní. Pro Akhenatona navíc islám představuje opětné napojení na italské kořeny, „návrat domů“, který doplňuje s úsilím proti rasismu. Tady zase Akhenaton prokazuje svoji kreativitu v budování vize společné černošsko-islámské kultury, pozice, ve které je souznění s realitou mnoha-etnického města Marseille.

V rozhovorech, které poskytnul u příležitosti vydání sólového alba Meteque Et Mat v roce 1995 Akhenaton líčí své konvertování na islám a jeho souvislost s italskými tradicemi. Ačkoliv se o tom ví jen málo, říká, že Sicílie byla v 10. století islámským státem a Italové z jihu měli arabskou krev, i když už tohle zapomněli. Barbarští Lombarďané ze severu je přepadávali, prováděli kruté výslechy, inkvizici, masakry na muslimech a násilně je obraceli na křesťanství. Dále trvá na tom, že člověk pořád na jihu vidí chrámy, které byly dříve mešitami. Také prohlašuje, že některé muslimské sekty v Itálii praktikovaly taquiyu (zatajení) a z toho důvodu ještě dnes existuje na Sicílii několik tajných muslimských družin. Vlastními slovy říká, jak jeho sólová deska odráží jeho italské kořeny: „přišel jsem na to, že na jedné straně jako veškerá humanita byla naše kolébka africká, a na druhé straně byla přítomná arabská rasa a měla velký vliv na naší krev a naše zvyky... Meteque Et Mat je tohle: myšlenka, že moje kořeny Itala z jihu jsou v symbióze s dalšími dvěma“.

Obal Meteque Et Mat předkládá brilantní znázornění jeho snahy napojit na sebe tři různé kulturní vlivy (africký, italský, arabsko islámský). Fotograf zachytil v tmavohnědém odstínu Itala ve středních letech posazeného za šachovnicí, který drží figurku krále ve tvaru egyptského faraóna. Nápis Akhenaton je vypracován v islámském motivu a dvůr domu, který se rozprostírá za zády šachisty, působí z jedné strany italsky, z druhé arabsky. Název alba je navíc skvělou slovní hříčkou. Meteque et mat se rýmuje s echec et mat, výrazem „šach-mat“. Meteque znamená „černou hubu“ (Araba, černocha, Inda) a tak literárně zní v překladu „vyšachovaná černá huba“. Dále slovo mat pochází z arabského mât, což znamená „umřít“ a proti běžné francouzské praxi a po stopách

arabského původu se vyslovuje s „t“ (černá huba na vymření).

Akhenaton trvá na tom, že IAM je proti politice ve smyslu nechtít dělat nic se státem: „oni mi nebudou říkat, abych byl ústupný, podřizující se téhle kurevské zemi...“ rapují v „Non Soumis L´Etat“ (LP ...De La Planete Mars). Ale dále říká, že kapela je „politická“ jen tehdy, brání-li aktivně před rasistickou politikou Le Pena a jeho Národní Fronty. Na rozdíl od USA, kde je odchylování ras a etnik postaveno v polaritě bílá – černá, ve Francii je zásadní nesoulad mezi rodilými bělochy a přistěhovalými Araby. Jelikož rasismus ve Francii je veden proti-arabsky a proti-islámsky, vydařené přidávání hudby islámu a Středního východu do populární kultury (tak jako u dalších skupin Fun^Da^Mental a Transglobal Underground) je na písních IAM definitivně politické. IAM také kritizují rasismus globálně. Píseň „Tam Tam De L´Afrique“ například ostře odsuzuje zotročování Afričanů západním světem. V rozhovorech IAM rovněž podceňovali účel války západu proti Iráku, zdůrazňovali to tak, že konflikt vznikl z pochybných „hranic“ ustanovených kolonizátory a v písni „J´Aurai Pu Croire“ komentují postoj USA ve válce v Perském zálivu v roce 1991:

„Zakročili do Kuvajtu pro ropu a peníze

lidská práva nemají co urovnat v zemi Klanu“.

Skladba „Le Soldat“ (Ombre Est Lumiere) odhaluje horory války z pohledu vojáka, nepochybně se jedná o válku v Perském zálivu, kam Francie dosazovala své vojáky. V písni „J´Aurai Pu Croire“ IAM kritizují Izrael za potlačování obyvatel Palestiny, vedle jiných příkladů jsou zmíněny masakry na tábory uprchlíků Sabra a Šatila v Libanonu v roce 1982 a říkají:

„tak to máte naservírováno, střely proti kamení, děla proti šutrům

nájezdy z druhé strany hranice, já nemohu mlčet

dítě David se stalo Goliášem“

Třetí album IAM L´Ecole Du Micro D´Argent (1997) vystihuje více politické názory skupiny. Plné obrázků o každodenním životě ve městě představuje L´Ecole temnější úhel pohledu než předchozí deska Ombre Est Lumiere, která z části obsahovala i taneční a humorná čísla. Proměnu k ponurejšímu pojetí uspíšila vzrůstající obliba fašistické Národní Fronty Le Pena na Jihu, čehož příkladem se stala v roce 1995 spáchaná vražda na Abrahima Aliho, teenagera, který patřil k B-Vice, hip-hopové skupině blízké IAM, právě od aktivisty NF, a zvolení starostů NF v několika městských obvodech na Jihu. Byl to zvukový koumes Imhotep (vlastním jménem Pascal Perez), kdo měl největší podíl na tom, že po stránce použitých nástrojů vyzněla skupina zřetelně politicky. Imhotep se narodil v roce 1960 v Alžírsku do přistěhovalecké rodiny španělského původu, která měla blízko k Arabům, opovrhujících pravicovou teroristickou organizací OAS a podporujících levici, a do Francie přesídlili těsně po vyhlášení nezávislosti Alžírska. Podle Imhotepa vyjadřovala L´Ecole Du Micro D´Argent snahu znovu vyvolat ducha revolty ve Francii, namířeného proti NF a proti rasistickým emigračním zákonům a zároveň dát ponaučení mladým lidem (proto „škola“ L´Ecole). Zejména IAM pracují na tom, aby dodali odvahu mladým lidem, otočit se zády ve volebním boji ke kampani Národní Fronty. IAM se také podíleli na opačné demonstraci vůči uvítání Jean Marie Le Pena v Marseille a přispěli na rapový singl „11´30 Contre Les Lois Racistes“, který vznikl z iniciativy MAD-J (z rapové kapely Assasin) a ve spolupráci s proti-rasistickou organizací MIB (Mouvement De L´Immigration Et Des Banlieues). Singl si kladl za cíl pozvednout přesvědčení mladých lidí vzhledem k rasistickým emigračním zákonům, a vynesl zisk 500.000 franků pro MIB v říjnu 1997.

Nakonec si připomeňme spojení IAM s americkým hip-hopem a speciálně s rappery vyznávajícími islám. Ačkoliv Akhenatonova islámská orientace je mystická, ne „politická“, je zběhlý v nauce muslimských černochů. Byl v tomto ohledu částečně ovlivněný svojí matkou, o které prohlašuje, že měla raději „revolucionářské“ tendence, než aby byla jako někdo, kdo čte literární umění Angela Davis. Když Akhenaton dospíval, jezdil na prázdniny k příbuzným do USA, kde si četl práce předních představitelů černých Američanů jako byli Marcus Garvey, Malcolm X, Huey Newton a Elijah Muhammad. Když pronikal víc do učení Nation Of Islam, reagoval kriticky na to, co nazývá „pobožností Američanů upravených v domácích podmínkách“, kterou rozlišuje od mnohem „autentičtějšího“ islámu provozovaného ve Francii. Ostatní členové IAM stejně vnímají rozdíl mezi islámem amerických černochů a islámem francouzských Maghrebů (= Maročanů, Alžířanů a Tunisanů) a Afričanů. Podle Imhotepa by muslimovi v Marseille připadal výklad černého Američana ulítlý. Tanečník a později třetí rapper ve skupině, Alžířan Malek Sultan a.k.a. Freeman, se zabývá naukou Five Percent, odnoží Nation Of Islam, kde se členové stylizují do pozice Bohů, a všiml si, že americký oslavovaný rapper Rakim je jejich členem. Malek Sultan pozoruje na jejich víře, jak v ní dochází ke svatokrádeži. I když IAM vědí o rozdílech mezi „ortodoxnějším“ islámem z jejich prostředí a černošským islámem USA, zůstávají přesto velmi silně ovlivněni americkým „islámským“ stylem hudby. O třech islámských kapelách, které ve Francii přicházejí v úvahu, je IAM nejvíce typickou pro hip-hop a jejich hudební zpracování má nejblíže k americkému rapu, ačkoliv se Akhenaton ohrazuje, že jejich zvuk je pomalejší, s orientální hudbou atd. Když ho před lety jeden hudební časopis vyzval, aby vyjmenoval 10 nejoblíbenějších alb, Akhenatonův výběr byly pouze americké rapy. Něco z toho patřilo umělcům z řad muslimů, kteří se hlásí k Five Percent (Raekwon, Eric B & Rakim, Wu-Tang Clan, Nas a Mobb Deep), navíc kapela Sunz Of Man, která patří do „rodiny“ Wu-Tang Clan a zároveň k vyznavačům Five Percent, hostuje v nářezu „La Saga“, která se stala oblíbenou hitovkou s moderně pojatým klipem na desce L´Ecole Du Micro D´Argent. Toto album může být navíc považováno jakousi uměleckou poctou nebo minimálně obdobou nápadu první desky Wu-Tang Clanu: rapperů Five Percent, jejichž dílo je zeširoka obestoupeno samply z karate filmů a pojednává o ideologii orientálního bojového umění, a kteří přezdívají svůj rodný Staten Island Shaolinem. Obal k desce L´Ecole Du Micro D´Argent zdobí ozbrojení čínští bojovníci a rapy přinášejí početné odkazy na bojová umění, čínskou filozofii Taoismus (další rapper z IAM Shurik´N Chang-Ti má velikou oblibu v Taoismu) a dokonce zmiňují mnichy ze Shaolinu.

Veřejnost byla do značné míry zklamaná po vydání čtvrtého alba IAM „Revoir Un Printemps“ v roce 2003, které je přeplněno do značné míry featuringy. Jedná se o směsici hip-hopu, R&B a melodického zvuku a to vše umělecky v americkém stylu. Kam zmizela jejich vlastní identita? Americká zpěvačka Beyonce, která právě byla v kurzu s albem „Dangerously In Love“ propůjčila hlas francouzštině ve skladbě „Bienvenue“. Pro první singl „Noble Art“ svým fanouškům IAM nadělili společnou pecku s celebritami černého rapu Redmanem a Method Manem. Najdete zde také duet s francouzskou zpěvačkou Kayna Samet v písni „Nous“. Svojí reputaci IAM napravují na posledním albu „Saison 5“ z jara 2007.

https://www.youtube.com/watch?v=vMmU6IGBtUM

12 Inch „Coolin' In Cali / That's How We're Livin' / Groovin'“ 1988 – Geffen Records

https://www.youtube.com/watch?v=UMkowZBs-mA

https://www.youtube.com/watch?v=xb62a_rlSSk

Original Release Date: April 26, 1988. CLASSIC

https://www.youtube.com/watch?v=g7FRgCV1NOA

https://www.youtube.com/watch?v=Svy1IDeQBjs&list=PLk4dGNwj0SfsLVSR4SN0GJnQAIs7UoLMp

Mantronix – „Got You Have Your ♥ Love“ (Maxxi Mix – Maxximum)

Les meilleurs remix „made in maxx“ Remix signé Joachim Garraud et Fabrice Revault