ŽIVOT
S VYRÁŽKOU (dozvuk)
1.
z domů
už zbyly jen krabice vonící po pracím prášku
zastihl
mě déšť
pozoroval
jsem cákance vody na okraji chodníků
rezavé
chlapy utíkající s obřími taškami do úkrytů
svačící
tlouštíky i povinné holky
kterým
bušící proudy vody stihly
obtisknout
látku na kůži
vzpomínal
jsem na spánek v budově planetária
na
listí padající k nohám v nedalekém parku
až
jsem měl dojem
že
mohu rozumět přenosu myšlenek
ve
skutečnosti jsem ale viděl jen nákupní tašky
a
z nich čouhající knedlíky
bílé
jako jemné tělo
2.
byl
pátek mezi stromy
ráno
mi patřilo ani jsem nemusel natahovat paže
myslel
jsem na dopis v pokoji
za
jehož okny vrzaly provazy vlhkého sněhu
déšť
tvořil hnízda
kalná světla
přihlížela životu nad stolem
četl
jsem lehce rozmazaný rukopis
Vyrážka
psala z dalekých zemí
3.
město
se rozpadá jako sáček a my žijeme uvnitř ořechu
posloucháme
zpěv vrabců na ranním parapetu
nažloutlé světlo
lehké a průzračné stéká
přes zahrady
poryvy vzduchu plují rozčeřenou ulicí
stojíme
proti sobě a napřahujeme ruce
kolem
se vznášejí bubliny
dospějí
ke smrti
nárazem
do oblečené hrudi
4.
komu
to posíláš asfalt
komu
světlo z mědi
vidím
tě na nebi
proudí
z tebe horký asfalt
zažíháš
jádro města
vidím
tě proudí z tebe odpolední stříbro
procházíš
se po starých pavlačích
chutnám
tě v noci na dvorcích
kde
plují plechové měsíční vany
na
konci července
na
konci srpna
vzal
jsem tě na ramena
oči
plné zaprášených pokojů
prosím
nevcházej uprostřed léta do slunečního těla
otvírám
tolik šuplíků polykám plíseň
říkám
tvůj příběh a nekrájím při tom chleba
odpoledne
déšť vysychá
prach
z kovových pilin usedá
ústa
jsou náchylná polykat
každou
slunečnici
5.
hrudník
zakrojený do tmy
suchý
namodralý sníh
tělo
voní po jedu a po vanilce
hledám
dlouho tvoje
nepřítomné
vlasy
v
tuhnoucí mokré tmě
chodím
kolem dveří
mezi
poklicemi hrnců
mezi
prkýnky na krájení masa
mezi
přísahou prázdné trouby
ve
které plech už roky rezaví
tělo
se rozpadá
když
stojí dlouho před zrcadlem
podáváme
si ruce přes příčky bytu
hledím
v šeru na tvé oči
které
jak sýkorka chrastí ve skříni
když
nepřichází smysl je tu hmyz otázek
dřív
než splaskne lem černé punčochy
vyvstane
kůže z kostí
a
rty řeznicky rudé rty
v
papíru šedavého rána
6.
pěstuji
si své zoufalství
ležím
zpocený
říkám
si překvapeně
vždyť
ty už nežiješ svůj život
Vyrážce
z bytu mizí příbory
7.
Vyrážka říká že už před lety
žila
v tomhle městě
plném
hadrů a prázdných místností
holé
stěny nádherně škrábaly
když
o ně přejížděla tělem
vedle
hlavy jí hořel oheň
lesy
byly plné ohně
naučila
se mluvit
s
bytostmi černého ohně
s
bytostmi bílého ohně
budila
se na zádech a velmi tesknila
žila
kdysi s mužem
viděla
zledovatělé smrky
praskající
beton
tlející
knihy
chtěli
jí vnutit jiný život
ale
Vyrážka milovala
někdo
byl v ní
8.
přeludný
podzim kašle příběhy
padá
do cizích výtahů
páchnoucích
slinou
páteční
kalná odpoledne
růžový
kouř plovoucí mince oční příměsi
ale
kde to jsem
proč
jenom zapínám tiskárny ve tmě?
Vyrážka
- jméno načrtnuté
na
otevřené stránce internetu
mluví
ke mně
vstanu
od stolu zamknu
jedu
zas domů pryč
mastná
Axis Mundi
mastná
tyč protíná mi páteř
z úst
lezou světelné bubliny
do
nich zabořím dlaň
rozhrnu
závěsy
ale
jen na okamžik
aby
se oči otevřely
9.
dělníci
skládají z lešení novou nemocnici
hřích
zahýbá za posprejovaným průčelím
procházím
se a v parku vidím špičky stromů
navštívené
večerním chvěním
vzduch
od stojatých jezer
má
aluminiově bledou barvu
dosedá
pomalu na tvář
účastním
se procedury dýchání města
ve
stokrát zpřerážené kostře stok a potrubí
10.
stále
jen čekám odkud se vynoří neštěstí
a
přitom ho nosím v sobě
učím
se zaznamenat každé hnutí
drobného
štěrku ve vyschlém krku
ale
nejsem úspěšný
slunce
prosvěcuje játra velká hnědá játra
ranní
stroj rozezní hluky po městě
kolikrát
mě bude bolet břicho?
proč
patřím žaludeční stěně?
melounový
vítr teče po schodech
a
nutí mne chvatně polykat
prašné
vyslankyně vzduchu
11.
dost
bylo vlamování do otevřených dveří
svět
ještě chvíli zůstane
Vyrážka:
ne však ty
týdny se prodlužovaly
jako rukávy
dny nekonečné jako
mléko
povídám
si s Vyrážkou
a
ona není zloba
chceš
zabít? ptala se mě v noci
přivinul
jsem ji k srdci k tělu
neměl
jsem nic jiného u sebe
den
sotva skončil šli jsme spát
uzavřel
jsem pakt se vzteklou peřinou
týdny se prodlužovaly
jako rukávy
dny nekonečné jako
mléko
12.
každý
den za okny v druhém patře bytu
leskla
se stříbrná sluneční nit
dělníci
vyznávají lásku zaprášeným stěnám
z
cukru a másla tudy se dere dech a křik
13.
přítomnost
Vyrážky uprostřed noci
Malý
medvěd mi k tomu shora svítil
cítil
jsem vůni chvojí ohanbí i vůni nepoznaného dýmu
všechno
se teprve mělo zrodit
tolik
jsem se bál a Malý medvěd mi k tomu svítil
a
naplňoval mlékem mou elektrickou duši
vesmírná
srst skrývá podzim
nastuzené
tramvaje hrkají a kašlou
listy
ukryty do lahví
a
medvěd ví kdy má hrát hada
nepotřebuje
trvalé bydliště lidské lásky
vlny
nad anténami
zajímá
ho kulička trusu vložená do řiti
vyprávěl
jsem mu jak moc jsem nešťastný
ale
on mne pokryl jílem na znamení
že
už nemám mluvit myslet na oči Vyrážky
kolem
uší chvěly se ořechy
vesmír
se zvolna vkládal do vlasů
rotace
Země zrychlila jen o okamžik
mezi
vyplýtvanými slovy
14.
neděle
byla jak vzdušný balón
chodby
falešného zámku hrůzy
špinavé
a plné rozsypaného prachu a železa
v oknech
pokladny ruka spícího týnejdžra
prodávala
vstupenky
Vyrážka:
všechno skončí nejdřív ty
žádné
procházky po ulicích
růžové
výpary nad městem
odchody
s rukama v kapsách
světélkující
rumy ve výlohách
pouť
za zamazanými plexiskly
akvária
s línými krokodýly
vitríny
vystlané peřinami
sem
tam ohořelá hlava
vypasených
artistů na motorkách
svět
skončil v oprýskaném dni
plastové
labutě stoupaly do zlaté výšky
do
tajné poutě zakousla se rez
liány
stromů prorostly do želez
zborcené
horské dráhy
15.
v
našem městě už nikdo nikomu nezavolá
nebudu
ti moci vyprávět svůj dnešní sen
vedli
mne chodbou bez lucerny až za dřevenou mříž
kde
jsem bublala jako automatická pračka
a
u výtahu zmuchlala své kalhotky
svlékla jsem se dřív než ty a vystavila
do tmy vychrtlé
tělo
víš ale za šoustání ti nemohu platit
kroutil jsi hlavou (ten odpudivý výraz!)
- vždyť já přece
nechci s tebou
spát
lehli
jsme si do trávy a naslouchali hučení země
v
těle se probudil šťovík
průhledná
kostra léta
klenula
se nad námi
16.
dlouho
jsem si prohlížel probouranou zeď domu v ulici
byla
přiklopena sněhem
k někomu
z nás mluvil déšť a jinému přinášel pach
bramborových
slupek a zmoklých kaluží
v tomto
století halucinace myší
náměsíčné
bufetové šlechtičny
samí
šťastní lidé uprostřed vlastní půlnoci
večer vrzly branky
dřevěné ploty strašlivě smutné
že nemohou dosáhnout na listí
dveře metra se otevřou
a vypustí smrt
krásnou
hubenou zlodějku s uhrančivou oční linkou
17.
četl
jsem četl dopis
město
bylo prázdné
kolony
se zrezivělými pásy drhly v lesích
měsíc
visel vysoko v mrazivém období
Vyrážka:
nepotřebovali jsme jména
ani
dotekové mobily
mohli
jsme slyšet šum větru
a
naprosté ticho které přitahovalo zvěř
dozvěděl
jsem se o ní všechno
pochopil
celou bytost i to co mělo zůstat skryto
začínala
válka
Vyrážka
bydlela v dřevěné budově na konci města
kolem
tajné průchody
z keřů
ostružin malin a borůvek
|