SOLÓN

☼      asi 640  před Kristem                        ۞      asi 560  před Kristem

„Ó Solóne, vy Řekové rekové jste stále děti a není starobylého Řecka. Mladí jste svými dušemi i návnadami k moudrosti, neboť nemáte v nich žádné staré báje a myšlenky získané dávným podáním, ani žádné vědomosti časem omšelé a nepoužitelné.“ Tak začíná vyprávění egyptského kněze o zkáze Atlantidy. Nesmrtelný i nehumorný příběh, který byl pak v jednom z předních aténských rodů předáván z generace na generaci, až ho po dvou stoletích zapsal Platón ve slavném dialogu Timaios.

Kdo však byl skutečně ten Solón, který pověst o Atlantidě Řekům zprostředkoval? Historie nezná mnoho případů, kdy se filozof chopil správy státu správně a příkladně, státu nacházejícího se mimo další v rozkladu i rozkradu a odvrátil od vlasti vlastizrádce s hrozbou občanské války. Jedním z nich byl mimo jiné Solón.

Ať si již Platón vyprávění o Solónově setkání s moudrým knězem ve městě Sais vycucal z prstu (jak tvrdil Aristotelés), nebo je skutečně zaslechl z úst svého bratránka Kritia, jsou v něm obsáhnuty překvapivé, v té době totálně ještě neznámé informace o dějinách Řeků, které potvrdila až moderní archeologie. Když tehdy Solón vyprávěl knězi starobylé řecké báje, ten je označil za dětské pohádky s uspávající vlastností a opáčil Solónovi, že „u vás, sotva jest veřejný život opatřen písmem a všemi obecně prospěšnými zlepšováky, pokaždé znovu na vás přichází v pravidelných intervalech jako mor prudký nebeský příval a zanechá z vás jen živáčky neznalé písma a umění, takže se zase od píky pachtíte a jaksi omlazujete a ani zbla nevíte ani o naší, ani o své vlastní minulosti“. V těchto slovech slyšíme upřímně míněnou nejasnou vzpomínku na dosud zcela nevysvětlitelné přírodní katastrofy a nájezdy neznámých kverulantů, jež v druhém tisíciletí před Kristem nejprve smetly vyspělou krétskou civilizaci a posléze i první evropskou kulturu znalou písma, kterou vydumali Mykénští Řekové.

Zhruba od roku 1150 do roku 800 před Kristem pak následovala takzvaně „temná staletí“, během kterých zbylí příslušníci řeckých kmenů, které se mezitím nově rozmísťovaly se strategickými plány na ostrovech a březích Egejského moře, znovu s obtížemi kladli základy civilizace, kdy reminiscence na slavnou minulost nacházely vzdálený odlesk v bájích a homérských eposech.

Teprve v osmém století Řekové překonali důsledky zániku mykénské říše a kolem roku 750 před Kristem si znovu osvojili znalost písma. Společnost této takzvaně archaické doby, nazývané též obdobím velké kolonizace (8. až 6. Století před Kristem), měla zpočátku ještě výrazně aristokratický ráz, což se dobře odráží v Homérově dědictví: v čele stál král, soustřeďující nemalou moc a mající rozhodující slovo v radě, složené ze stařešinů jednotlivých rodin, dědičných držitelů pozemků. Lidové shromáždění se příležitostně scházelo, mělo však jen pasivní úlohu. Postupně však funkce krále přejímali předáci (Prytanové) nebo vůdci (Archóntové), vybíraní volbou či losem z řad aristokracie. S rozvojem zámořského obchodu a řemesel vzniká městský stát, polis, a v něm se hlásí o slovo prostí občané, vedení „vůdci lidu“, takzvanými demagogy. Ve vyhrocených vnitřních konfliktech se v řadě těchto států dostávají k moci schopní a ctižádostiví jedinci zvaní tyrani, kteří i když sami často měli původ v aristokratických rodech, svrhli nadvládu šlechty a snažili se o odstranění společenských a hospodářských zábran dalšího rozvoje – nezapomínajíc na vlastní zištné cíle a likvidaci osobních protivníků.

Podobné rozbroje zmítaly ke konci sedmého století před Kristem i Aténami. Zde se i v „temných staletích“ zachovala jistá kontinuita se zaniklou mykénskou kulturou – nájezdníci z konce 2. tisíciletí – zdá se – neměli o úrodnou, sluncem a slanými povětrnostními vlivy dosti vysušenou Attiku valný zájem, takže se zde udržely zbytky místního obyvatelstva, příslušníků kulturně vyspělého kmene Iónů. V archaické době se však Atény zdaleka nemohly měřit s ostatními řeckými městy, která prosperovala z rozvětveného zámořského obchodu a kolonizovala vzdálené břehy Středozemního i Černého moře. Atény neměly ani vyhovující přístav, protože pobřeží Attiky ovládalo loďstvo znepřátelého dórského města Megary, které se zmocnilo strategicky výhodné ostrova Salamis, ležícího na dohled od Atén. Atéňané to ovšem pociťovali jako osobní urážku. Vypukla válka o ostrov a pokračovala vlekle a pro Atéňany dost neslavně na bojištích i před spartským soudem, kde oba soci zdůvodňovali své nároky, mimo to i s pomocí Homérových veršů.

V tomto poněkud provinciálním a vnitřními potyčkami i vojenskými neúspěchy zmítaném městě prožíval svá mladá léta Solón. Otec jménem Exékestidés i matka pocházeli z vážených aristokratických rodin (jejich příslušníky byli i pozdější aténský tyran Peisistratos a filozof Platón). Otec však zdědený majetek záhy použil na jakési dobročinné účely, takže mladý Solón byl nucen jít se živit námořním obchodem. I když v té době ještě práce a zejména obchod nebyly pro svobodného občana a aristokrata do té míry zahanbující, jak to dokládají prameny z pozdějšího klasického období vývoje řecké civilizace, bylo Solónovo počínání, motivované jistě i mimořádnou touhou po poznání cizích zemí, značně neobvyklé. Umožnilo mu však seznámit se s prvními řeckými filozofy tehdy vznikající mílétské školy i s pokročilejšími společenskými poměry v bohatých řeckých obcích při pobřeží Malé Asie a snad i v lidnatých fénických přístavech východního Středomoří.

Po letech strávených na moři se Solón vrátil do Atén jako poměrně zámožný muž, který však na rozdíl od svých spoluobčanů pohlížel na výsady rodové šlechty v rodném městě jako na cosi nutně pomíjivého a odporujícího myšlence společenské spravedlnosti. V Aténách, stejně jako i v dalších městských státech raného Řecka, byli lidé všeobecně děleni na „dobré“, to jest urozené, a „špatné“, tedy prostého půvabu i původu. Výrazem toho byl též ideál kalokagathie: aristokrat měl být „krásný a dobrý“. Za tím účelem se od dětství věnoval výhradně cvikům, výcviku ve zbrani, lovu, výuce a filozofickým debatám, aby tak byl připraven na účast ve veřejném životě a válečných taženích. Mezi „ctnosti“ aristokratů patřila i pederastie, to nechtějte ani vědět, co obnáší.

Solón, třebaže se ve svých básních přiznává ke všem světským radovánkám urozených, rozlišuje již občany zcela demokraticky: „dobří“ se vyznačují čestným, poctivým přístupem, „špatní“ sobeckou touhou po majetku. Ještě v dětství zažil v Aténách pokus někdejšího olympijského vítěze v běhu, zchudlého aristokrata Kylóna, obsadit Akropoli s cílem stát se tyranem. Atéňané tehdy spiklence obklíčili u oltáře Athény. Kylónovi se podařilo zmizet, jeho nohsledové však byli lstí vylákáni z místa azylu a pobiti do mrtě. Tento krvavý zločin dosud ležel mezi znepřátelenými skupinami občanů jako balvan. Solónovi se podařilo pachatele, příslušníky starobylého rodu Alkméonovců přesvědčit, aby se zastavili u soudu, který je pak uznal vinnými a poslal do vyhnanství.

O rostoucí Solónově osobní prestiži svědčí známá historka o dobytí ostrova Salaminy. Protože vládnoucí vrstva pozemkových vlastníků neměla zájem na obchodní expanzi, zakázala pod trestem smrti navrhovat v lidovém shromáždění obnovení války o ostrov. Tehdy Solón, aby unikl přísnému zákonu, sám roznítil pověst o své šílenosti. Pak vystoupil na tržišti s elegií, vyzývající lid k novému válečnému běsnění:

„Vzhůru teď na Salaminu a do boje za tento ostrůvek toužebný, blažený,

odhoďme tak potupné pohany tíž do pekel.“

Solónova báseň strhla posluchače na jeho stranu. Byl postaven do čela nové výpravy, která konečně dobyla prvenství.

Úctu mezi Řeky si získal i jako iniciátor takzvané „svaté války“ proti městu Kirrha, které bránilo přístupu do Delfské věštírny a odcizilo obětní dary z Apollónova chrámu.

Postupně se však stěžejní Solónovo úsilí zaměřovalo na ukončení neustálých rozbrojů v obci. Začal promýšlet základní principy nové ústavy, která by nahradila příslovečně kruté zákony Drakontovy. Tyto zákony z roku 621 před Kristem byly, jak se vyjádřil řečník Démadés, „napsány krví, nikoli inkoustem“. Drakón (česky drak) na otázku, proč trestá smrtí stejně vraždu jako nicotnou krádež či zahálčivost, prý odpověděl, že tyto si smrt zaslouží a přísnějšího trestu není. Přesto jeho zákony klid v obci nepřinesly, protože usilovaly o obnovení starého „řádu“, jak mu rozuměla pouze úzká vrstva těch nahoře ve vládě. Neřešily hlavní problémy: zadluženost většiny obyvatel a prodávání celých rodin občanů do otroctví pro dluhy. Naproti tomu Solón nechápal spravedlnost ve smyslu Homérově, jako starý řád zděděný po předcích, ale jako právo ochraňující slabé před zvůlí pitomých mocných. Ve své básni nám zanechal svědectví o této neprozaické době:

„Taková po obci zkáza se šíří. Chudí pak lidé

v celých zástupech proudí v cizí a dalekou zem,

spoutáni vazbou potupných pout a prodáni z vlasti.“

Tehdy lid nabídl Solónovi tyranidu. Měl vykoupit zadlužené existence a zcela proměnit státní správu za lepší možnou budoucnost. Dokonce prý delfská věštírna vydala věštbu: „Sedni si doprostřed lodi a hlavního ujmi se vesla, bude Ti aténský v práci pomáhat národ“. Solón však rozhodně odmítl s tím, že „samovláda je krásná, ale nemá pražádného východiska. Násilnými skutky se trvalý řád nedá nastolit, avšak člověk zneuctí svoji křehkou pověst.“ Svoji zákonodárnou aktivitu nechtěl opírat o moc, ale o dobrou vůli a důvěru mezi znepřátelenými družinami občanů, k nimž se nadále obracel svými elegiemi a jamby, vyznávajícími víru v zákonný řád, který „rovná zkřivená záda a mírní jednání ošklivě zpupné“. Prosadil však zjednodušení bohoslužebních a pohřebních obřadů, a zákaz některých surových a barbarských neřestí. Město se postupně stávalo přijatelnější ve jménu myšlenky spravedlnosti a svornosti.

V roce 594 před Kristem Solón přijal úřad Archónta a současně byl pověřen zvláštním úkolem „prostředníka“ mezi občany, rozdělenými do tří politických stran. Jeho prvním opatřením byl zákon promíjející dosavadní dluhy a zakazující napříště půjčovat peníze do zástavy za osobní svobodu. Solónově pověsti uškodilo, že jeho důvěrní přátelé si před vyhlášením zákona stačili vypůjčit značné sumy a skoupit pozemky, peníze se ovšem později zdráhali poctivě vrátit. Solón však jakýmkoli podezřením předešel tím, že sám jako první prominul svým dlužníkům vysoký obnos pěti talentů. Přesto se Solón nezalíbil žádné straně: bohaté urazil umazáním dluhů a chudé tím, že neprovedl rozdělení pozemků a nezavedl po vzoru Sparty úplnou majetkovou rovnost. Jak sám napsal v jakési básni: „…a proto jsem se musel bránit proti všem a ohánět jako vlk, když padne mezi psy“.

Občané však brzy uznali prospěšnost jeho zákonů a pověřili ho vypracováním nové ústavy. Solón především odstranil přežité privilégie rodové aristokracie a zavedl takzvaně timokratické zřízení: všechny občany rozdělil podle výnosů z půdy do čtyř majetkových tříd a podle nich stupňoval i občanská práva a vojenské povinnosti. Nová ústava byla směsí prvků demokratických a oligarchických. I nejchudším občanům umožňovala účast na lidovém sněmu, jehož význam značně posílil. Z něj byli losováni členové porotního soudu, kterými se mohli stát i příslušníci nejnižší společenské třídy, takzvaní nádeníci, kteří se tak podíleli na správě státu. Do nejvyšších úřadů mohli však být voleni jen občané dvou nejvyšších tříd, statkáři a jezdci, do nižších pak i rolníci, kteří současně tvořili jakožto těžkooděnci jádro armády. Všechny záležitosti, které měl schvalovat lidový sněm, byly předem předkládány takzvané radě čtyř set, do níž byli jmenováni zástupci (žádní tupci) na základě rodové příslušnosti. Dozor nad zákony pak svěřil radě, složené z bývalých Archóntů, nazvané podle Areova pahorku, na němž se scházela, areopag. Tato aristokratická rada, působící později jako soud nad hrdelními zločiny a proslulá svou přísností, se kupodivu hladce snášela s ostatními v zásadě ohledně demokratických institucí.

Solón prosadil řadu dalších pozoruhodných zákonů, upravující všechny stránky života společnosti. Chtěl, aby se občané cítili jako údy jednoho organismu. Proto ustanovil, že je-li některému ukřivděno, kdokoli může viníka obžalovat a popohnat před soud. Rozpaky vyvolával již ve starověku jiný Solónův zákon, který nařizoval, aby byl občanských práv zbaven ten uličník, který se v době rozbrojů v obci nepřikloní k žádné straně – chtěl tím zabránit lhostejnosti k veřejným záležitostem a chytráckému vychcanému vyčkávání. Vydal i zákony proti přepychu, určil horní hranici pozemkového vlastnictví, uzákonil povinnost otce nechat vyučit syna nějaké užitečné profesi, vysokými pokutami stíhal mravnostní delikty, ale zavedl do Atén kupodivu i veřejné domy, jak alespoň vykládali pozdější autoři komedií. Na otroky byl ovšem přísný ras: zakázal jim natírat se čistým olejem a milovat… Jinak byly jeho zákony i ve srovnání s dnešními překvapivě umírněné. Uvědomoval si ostatně, že nejsou ideální pro každou existenci. Když se ho kdosi zeptal, zda dal Atéňanům nejlepší možné zákony, odpověděl „nejlepší z těch, jež by byli přijali za své“. Vycházeje ze své zásady, že lidské vášně nelze potlačit, ale jen usměrnit tak, aby nerozkládaly občanské společenství, řídil se ve své zákonodárné kariéře neomylným citem pro rovnováhu mezi svobodou a odpovědností občana, založenou na vzájemné úctě příslušníků rozdílných vrstev. Jeho ústava přežila sto let a stala se základem pozdější ústavy Kleisthenovy i demokratického zřízení Perikleových Atén. Není proto divu, že podobnou timokratickou ústavu navrhoval v polovině 19. století například František Palacký.

V době jejího vzniku se však Solón musel obhajovat proti osočování radikálů obou znepřátelených stran:

„Lidu jsem tolik dal moci a významu, kolik mu stačí,

neubrav jemu cti, nadto však nepřidav též;

ty pak, kdož mívali moc a jmění vážnosti došli,

také jsem na péči měl, chráně je potup a křivd.“

Zákony byly vepsány na otáčivé dřevěné hranoly a Atéňané přísahali, že se jimi budou řídit, aniž by po deset let navrhovali jejich úpravy nebo celé předělávky. To mohl způsobit jen sám Solón. Aby se vyhnul neustálým prosbám o podání vysvětlivek vlastním zákonům (údajně je záměrně zformuloval poněkud nesrozumitelné běžnému výrazivu, aby posílil význam porotního soudu, který měl na starosti jejich interpretaci v konkrétních případech) rozhodl se Solón raději znovu na oněch 10 let opustit domov. Několik roků vegetil v Egyptě, kde studoval filozofii v tehdejším hlavním městě Sais u kněží Psenofia a Sonchia. Zde zaslechl také již zmíněnou pověst o Atlantidě, kterou podle Platóna zamýšlel zveršovat a předat Řekům. Pak odcestoval na Kypr, kde prý inspiroval místního vladaře k založení nového hlavního města, nazvaného pak na jeho počest Soloi.

Další cesta ho zavedla do Malé Asie. Populární pověra vypráví o jeho návštěvě v Sardech, u dvora nesmírně bohatého lýdského panovníka Kroisa. Ten mu ukazoval své poklady a tázal se ho, koho pokládá za nejšťastnější ze všech lidských bytostí. Solón odpověděl, že nikdo nemůže být nazýván blaženým, pokud je naživu, protože až do posledních dnů jsme podřízeni vrtkavému osudu. Kroisos se tehdy se Solónem rozešel ve zlém. Vzpomněl si na jeho varování teprve, když seděl na pohřební hranici a očekával smrt z rukou perského krále Kýra, na jehož říši tak nerozvážně zaútočil poté, co si špatně vyložil delfskou věštbu „překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši klidu“…

Po Solónově odjezdu z Atén byl ve městě po čtyři roky relativní klídek, pak ovšem nastala období pakárny pokřiků nespokojenosti mezi jednotlivými vrstvami obyvatel nanovo. Vůdcem nejchudších občanů se stal Peisistratos, Solónův mladší příbuzný a kamarád, o kterém často říkal, že by nebylo lepšího občana, kdyby se zbavil touhy po samovládě. Tehdy se Solón vrátil a znovu veřejně nabádal občany, aby neupouštěli od nabyté svobody. Nezabránil však Peisistratovi, aby se pomocí lsti nestal tyranem. Solón odmítl opustit město a na otázky přátel, nač spoléhá, odpovídal pouze „na stáří“. Na znamení, že učinil pro vlast, co mohl, a nyní hodlá žít v ústraní nerušen malichernostmi, pověsil své zbraně na dveře domu. Zemřel dříve, než mohl být svědkem dalšího proklatého Peisistratova kousku: když byl z města vyhnán, vrátil se za nějaký čas a na svém vozítku vezl jakousi pohlednou a urostlou venkovanku, převlečenou za bohyni Athénu, nadšeně vítán pobožnými Atéňany.

Tradovalo se, že v souladu s jeho poslední vůlí byl Solónův popel rozmetán po ostrově Salamis. Tak se zvláštním způsobem uzavřel jeho kruh, o jehož smyslu žití kdysi poznamenal:

„To černá země, z věčných bohů největší,

mi nejlíp dosvědčí, až bude soudit čas.

Já jsem z ní odklidil kdys dlužní kameny,

jež tkvěly v mnoha částech těla jejího,

a dříve otročila, dnes je svobodna.“

Solón je považován za jednoho ze zakladatelů řecké lyrické poezie, i když se nadáním nemohl měřit se svými současníky Alkaiem a první básnířkou Sapfó. Předčil je však myšlenkou závažností svých elegií a jambů. Podobně byl například Platónem pokládán za nejvýznamnějšího z legendárních „sedmi mudrců“, zakladatelů řecké filozofie, a to přesto, že nevytvořil vlastní filozofický systém, jako například Thalés z Milétu. Jak napsal jeden pozdně antický autor: „Byl tak označován proto, že stanovil zákony a učil, co se má a nemá dělat, oč usilovat a před čím se vystříhat, že lidský život je jako ten včelí a úrodný hlavně pospolitý, a proto nutno pečovat o vlast, zákony a ústavní zřízení. A to neváhal nejen učit, ale též sám vykonávat, uctívat, uvádět v přehlednou & příkladnou praxi.“

FEIDIÁS

☼    V ROZMEZÍ 500 AŽ 495 PŘED KRISTEM   (ATÉŇAN)

۞    420 PŘED KRISTEM, BUĎ OLYMPIE NEBO TÉŽ ATÉNY (?)

A proto budí tyto skvosty tak veliký obdiv, že vznikly v nepatrném čase jako názornost alfy pro dlouhé věky. Pokud jde o krásu, vyvolávaly již tenkrát dojem vznešené masivní starobylosti, a přece jsou svou svěžestí myšlenky podnes živé a nové.   (Tak pravil Plútarchos)

Čtyři nejlepší sochaři Řecka, Feidiás, Polykleitos, Krésilás a Fradmón, se prý někdy kolem roku 460 před Kristem utkali v soutěži na sochu Amazonky pro Artemidin chrám v Efesu. Když byly bronzové postavy odlity, stali se čtyři mistři i sami sobě porotou, která měla rozhodnout, komu bude přiznáno prvenství. Ukázalo se však, že každý z umělců postavil na první místo výsledek snažení a piplačky výhradně toho svého benjamínka. Ale protože na dalším se třikrát objevilo jméno Polykleitovo, stal se vítězem soutěže nakonec on.

Tuto historickou anekdotu zaznamenal Plinius ve svém díle O přírodě. Nemusí, ale může být pravdivá. Jen pomocí takových nepatrných úlomků dávno zaniklé přítomnosti můžeme nahlédnout přes neuvěřitelně dlouhý časový úsek dvou a půl tisíce let do duší velkých makáčů tak, jako by byli našimi sousedy dnes.

Dva a půl tisíce let. Jen stromy se mohou dožít tak krásného věku. A díla pilných lidských rukou a mozku bez pilin. Když jim přeje výjimečné štěstí… Ale co jména jejich tvůrců? Jaký to musí být člověk, aby se přes velkou propast času uchovalo jeho jméno? Aby lidem stálo za to znovu a znovu je opakovat? Vždyť kolik se již narodilo moudrých, nadaných, talentovaných a zase zmizelo v bezedných útrobách propasti času. Byli snad málo moudří, nebo šikovní? Třeba se jen narodili v nesprávnou chvíli na nesprávném místě? Jejich dlouhý krok kupředu pak čas změřil krátkým metrem… jen několik šťastlivců smí zanechat v dějinách kultury a pokroku vědy stopy své konkrétní existence kostlivce na této planetě navždy. Jen několik vybraných!

JEDEN Z NICH

K napsání jeho jména nám stačí bájných sedm písmenek: FEIDIÁS. Kdo to byl? Atéňan, který rozhodoval o budoucí tváři svého města. Stavitel, sochař, ideový spolutvůrce architektonické koncepce aténské Akropole. Muž, který vytvořil jeden ze sedmi divů světa, jediný v tehdejším Řecku. Miláček štěstěny a přítel mocných… Dařilo se mu. Mohl celý život dělat to, po čem toužil a co uměl. Ale i on dostal ochutnat z vrchovatě přetékajícího poháru nepřízně osudu a zloby, i když – snad – nebyl naplněn bolehlavem. Závist je nejstrašnější ze všech zel, která se nevzdává sama od sebe do půl hodiny…

Feidiás se narodil s nejvyšší pravděpodobností někdy mezi roky 500–495 před Kristem, možná o rok nebo dva dříve či později. Pocházel z umělecké rodiny, jeho otec byl sochař, bratr a synovec malíři. Také Feidiás se chtěl nejprve věnovat malířství, obdivoval díla malíře Polygnóta, ale náhle se rozhodne pro změnu branže. Přestoupil do dílny bronzíře Agelada z Argosu a tam, pod jeho vedením, se postupně seznamuje se všemi dovednostmi a znalostmi, bez kterých se učený sochař neobejde. Naučil se opracovávat mramor, odlévat bronz, ale i mnohem náročnější chrysoelefantině a akrolythu, čili konstruování tehdy velice obdivovaných plastik ze zlata, slonové kosti a bronzu, ze dřeva a kamene.

Mladý talentovaný umělec si brzy, ještě v Argosu, mohl zkusit, co všechno se u svého mistra naučil. Jak však jeho první výsledky vypadaly, to už dnes nikdo netuší. Chrysoelefantinová socha Athény pro Peleon v argonském kraji, ani další práce z tohoto prvního období, na kterých pracoval sám nebo s dalšími umělci, se nezachovaly. Beze stopy zmizela i skupina votivních soch, které darovali Atéňané Delfám na oslavu vítězství v bitvě u Marathónu. Patnáct pravděpodobně bronzových soch znázorňujících vítěze Milthiada uprostřed Athény, Apollona a deseti hrdinů.

Feidiás si tedy na nedostatek zakázek stěžovat nemohl. Přes Attiku se několikrát přehnala vlna pustošivých válek s Peršany, mnohé staré chrámy vzaly za své a bylo potřeba je obnovit v krátkém čase.

SOCHAŘ A VLADAŘ

Také Atény utržily v přestálém období nejeden zhoubný šrám, ale moc města začala zase rapidně narůstat. Již dávno tu nevládnou legendární králové, ba ani první tyrani, kteří vyrvali moc šlechtě. Ve vedení se střídají politikové, podporovaní mocnou skupinkou přívrženců. A proti nim neméně mocná strana odpůrců. Bývalá rodová šlechta proti agrární straně. Agrární strana proti demokratům. Demokraté proti… Střídají se lídři, kdo nakonec vydrží a bude vítěz? Themistoklés je vypovězen, Kimón odchází do exilu, a pak vlna vynese do čela Atén vůdce demokratické partaje Perikla.

Perikles je vzdělaný, inteligentní a uměnímilovný. A navíc umění i slušně rozumí. Má silnou podporu, ale i dost nepřátel. Musí být stůj co stůj opatrný. Chce svému městu zabezpečit vedoucí pozici ve společenství řeckých obcí. Ne zbraněmi a nátlakem. Těch se sice také neodříká, svědčí o tom urputná třenice se Spartou, ale na světě jsou i jiná měřítka hodnot než počet podrobených měst a zajatých nepřátel. Pod jeho vedením se Atény stanou kulturní výspou celého Řecka, jejich jméno se bude vyslovovat s obdivem ke kráse, která v nich má stálou adresu.

Jenže všechny projekty, i ty sebelepší a sebe-vznešenější se z něčeho musí zaplatit. I k provozování umění je pro mastery potřeba peněz. A ne málo. Perikles je však nemá. Tedy nemá… Existuje přeci kasa Attického spolku, spojenců Atén, kde jsou uloženy rezervy pro případ dalších perských válek. Má někdo právo na tak bezbožný čin, aby vztáhl na tento poklad ruku? Dá se něco takového okecat a ještě omluvit?

Perikles má všechno promyšleno. Pomohl si sofismatem a prohlásil, že se Atény oplátkou za peníze, které utratily, zavazují samy zajistit bezpečnost spojenců, a proto nejsou povinny skládat nikomu účty. Trochu krkolomné i na tehdejší dobu, však také Periklovi přibylo nepřátel a ubylo spojenců, ale on mohl začít uskutečňovat svůj sen. Odhodlaně sáhl do neprávem nabytého zlata… Do Atén se na jeho pozvání začali sjíždět nejlepší umělci z celého Řecka, pro všechny tu teď bude dost práce.

Na Akropoli, nad městem, stával posvátný okrsek, sídlo ochranných bohů. Perské války z něj udělaly ruiny. Periklovi předchůdci se marně snažili letitý chrám obnovit, neměli k tomu za jedno ani dost času, a pak ani dost prostředků. Nyní se všechno zlepší. Díky Periklovi. A díky Feidiovi.

Proč se právě Feidiás stal čímsi jako ministrem umění, hlavním ředitelem stavebních prací nejen na Akropoli, ale při stavbě všech veřejných budov v Aténách? Co hovořilo v jeho prospěch?

Bylo mu v té době kolem čtyřiceti, a i když se jeho díla nezachovala a nemůžeme tedy posoudit, co jej v Attice proslavilo, jistě to byly výtvory mimořádné kvality. Před zahájením hlavní stavby Akropole – Panthenonu – dokončil slavnou Athénu Promachos „bojující v prvních řadách“. Vysoká, pravděpodobně bronzová socha, vytvořená ještě z Kimónova pověření, stála na mohutném podstavci pod otevřeným nebem. Údaje o její velikosti se v různých pramenech různí, měřila snad 7, snad 8 metrů, ale možná spíše 12 nebo dokonce 16,5 m. Špička jejího pozlaceného kopí a chochol přilby zářily v paprscích aténského slunce daleko do krajiny. Vítala zdaleka lodě připlouvající do aténského přístavu Pireus. Byla to snad právě tato Athéna, která donutila Perikla k závažnému rozhodnutí? Anebo to celé bylo jinak? Ale ať už měl Perikles důvody jakékoliv, nemohl si vybrat lépe.

Feidiás dozíral na celou stavbu, sjednocoval uměleckou činnost všech na stavbě pracujících sochařů a malířů, rozděloval práci tisícům dělníků, řemeslníků. I když měl jistě řadu pomocníků, musel mít neobyčejný organizační talent a pravděpodobně i dar jednat s lidmi, zejména s náladovými umělci. Vždyť úvodní příhoda napovídá, že s nimi nebylo lehké pořízení.

Stavba bez prodlevy pokračovala a na skalním ostrohu se začaly tyčit sloupy Panthenonu, Propylájí, do kopce se šplhaly další a další řady povozů, které sem přivážely stavební materiál hej rup a zpola dokončené části umělecké výzdoby. Celý kopec již nezáří jen Athéniným kopím, ale i jasnou červení.

Řecké chrámy totiž byly barevné. Dokončenou mramorovou stavbu omítli, aby nebyly vidět spáry mezi kamennými bloky a už ji zástupy malířů krášlily od střechy až k podlaze. Hlavice sloupů zdobily červené prstence, pozadí štítů se natíralo na červeno nebo černě, aby vynikla sochařská výzdoba. Římsy byly modré, žlábkování černé… Dodnes se na některých částech řeckých chrámů zbytky této polychromie uchovaly. Svět antiky byl zkrátka daleko pestřejší než si dokážeme představit dnes, soudě dle jeho paběrek ohlodaných časem v muzeích, a než by se nám, zvyklým na jeho střízlivou vytříbenou krásu, asi líbilo.

Feidiás byl po celý průběh stavby v těsném kontaktu bez telefonních vymožeností s Periklem. Radí se s ním. A kvaltuje, jak může. Však mu již také není čtyřicet, ale nedávno oslavil padesátku. V hlavě se mu zrodil nádherně kvalitní plán.

Aténské chrámy jsou příbytkem božstva. Obyčejní smrtelníci, na rozdíl od pozdějších křesťanských chrámů, do nich nikdy nevstupovali. Všechny obřady se odehrávají venku u oltáře. A přece své spoluobčany Feidiás přivede dovnitř. Ne živé. Z kamene. Inspiroval se slavností Velkých panathénají, hlavního svátku města, konaného jednou za čtyři roky. Nejdůležitějším bodem této slavnosti je průvod na Akropolis, kde se Athéně, tedy její dřevěné soše, předával nový peplos – kostým, utkaný dívkami z nejpřednějších rodin.

A právě takový slavnostní průvod zakleli kameníci a sochaři pod Feidiovým vedením do 159 metrů dlouhého a metr širokého vlysu, který jako obrovská stuha lemuje celou vnitřní cellu a od jihozápadního rohu míří dvěma směry k průčelí. Zástup více než tří set postav, dívek, žen, mužů, mladíků na koních, hudebníků s lyrami a diauly, starců s olivovými snítkami a dokonce i cizinců s obětními medovými koláči na podnosech, míří k východní části, kde je zobrazeno shromáždění bohů. Sestoupili z Olympu, aby přihlíželi slavnosti.

Mohutný průvod nekráčí strnule, každá postava má vlastní postoj, osobitý, nezapomenutelný, který se u jiné neopakuje. Shromáždění je oživeno drobounkými detaily, které udržují pozornost při prohlížení tohoto podivuhodného divadélka. Toto vyjádření posvátné úcty k bohům není jen vrcholem klasického řeckého umění, ale neocenitelným pramenem informací o životě a zvycích aténské společnosti, bohatou přehlídkou dobové módy.

Považovali prostí kameníci či významní sochaři, kteří vdechovali Feidiovým návrhům život tento novátorský čin za bezbožné rouhání? Jak dlouho trvalo, než byl celý vlys dokončen… A jak přijala tento dvojnásobný hold ta, které byl určen? Milostivě? A to ji čekala ještě větší pocta!

Z Periklova rozhodnutí měla starou dřevěnou sochu nahradit v novém chrámě socha zánovní. Její ztvárnění si vynahradil Feidiás pro sebe. Chrysoelefantinová Athéna Parthenos stála podle Pausánia na dvoumetrovém podstavci a měřila sama o sobě deset metrů. V pravici třímala okřídlenou Niké, levou přidržovala štít. Pokožku jejího těla tvořily narůžovělé plátky slonové kosti a zřasený šat byl vyroben z 1 150 kg zlatého plechu.

Když ji umístili do chrámu, kolem se ještě pravděpodobně prováděly poslední úpravy. Ale Perikles mohl být spokojen. Již nelituje úskoku, kterým se zmocnil prostředků k financování této nádhery, která proslaví Atény po celém známém světě… Jenže každá legrace něco stojí. Dříve nebo později nadejde zúčtování. Periklovi nepřátelé čekají již dlouho. A kdo číhá na vhodný okamžik… I úspěch se někdy může hodit jako záminka učinit mu plivanec příliš jedovaté sliny (inu, to dovedou samé tlučhuby, cuchty, buchty, bačkory…). Ne, nezasáhne Perikla. Zničí jeho přátele. Ti doplácejí na spolek s největším Atéňanem.

Také Feidiás zaplatí za právo podílet se na největší stavbě své doby. Nepřátelé jeho přítele se stali i jeho nepřáteli. A jejich pomsta bude špinavá. Přízemní. Obviní jej z hanebné krádeže.

V dílně se prý ztratila část zlata určeného pro sochu. Jak byli kdysi sochař a politik prozíraví! Bohyně má svůj těžký oděv upevněný tak, aby se dal kdykoliv sejmout a převážit. Očistí toto opatření Feidia z nařčení? Kdepak. Tady jde přece o něco docela jiného. Však také nepřátelé tahají další údajný triumf.

Feidiás neodolal mocnému pokušení a na Athénině štítě údajně spodobnil sám sebe, jako téměř holohlavého muže, shýbajícího se pro kámen. A co víc, zobrazil tu i samotného Perikla, v boji s Amazonkou. Copak se taková troufalost dala přehlédnout? Umělec byl obviněn z prachsprosté bezbožnosti.

Takový útok se nedá odrazit pomocí vah a závaží a 2 stran na 1 minci. Proti takovému útoku není vlastně vůbec v úvahu žádná obrana funkční.

VYHNANEC

Feidiův životopis napsaný antickým autorem bohužel neexistuje. Zprávy o jeho životě jsou v dílech jeho pamětníků i následovníků docela často kusé, sporadicky nečekaně roztroušeny. Vždy o něm hovořilo spíše jeho dílo. A proto se také můžeme jen dohadovat, jak se po této těžké životní křižovatce dál utvářely jeho osudy.

Máme na výběr hned několik variant. Která je však ta pravá?

První vypráví, že po vzneseném obvinění byl sochař, někdy kolem roku 437, nebo spíše 432 před Kristem odsouzen a uvržen do žaláře. Plútarchos a Diodoros shodně tvrdí, že ve vězení také dokonal.

Jiná verze přiznává, že byl sice odsouzen, ale že se v rozhodném okamžiku objevili na scéně poslové z Élidy, kteří žádají o uvolnění talentovaného autora, aby mohl vytvořit v Olympii sochu k poctě Dia. Atéňané chtějí vysokou kauci a Éliďané ji ochotně vysolí. Feidiás jim z vděčnosti udělá sochu, která se stane divem světa. Éliďané jsou ohromeni, a ze strachu, aby někde jinde nevytvořil ještě krásnější dílo, se jej sami zbaví, sprovodí jeho mistrný život ze světa. Jak povědomá historka, vždyť sami takovou máme o tvůrci Staroměstského orloje!

Zlomek Aténské kroniky, uchovávaný v Janově, vypravuje skoro totéž. Podle ní je Feidiás odsouzen v Aténách, pak propuštěn do Élidy za 40 talentů (jeden talent je 26,2 kg…) zlata.

A pak je tu ještě jedna verze. Po dokončení sochy Dia se Feidiás vrátil do Atén. Doufal, že získaná sláva mu v očích spoluobčanů zajistí další úctu. Mýlil se však. Čekalo jej tu nové obvinění, zinscenované jeho pomocníkem Menónem. Feidiás nakonec přece jen zhyne v aténském vězení, možná je i otráven. Menón je odměněn za věrné služby městu…

Ale ať to bylo jakkoli, Feidiás nejspíš na sklonku života skutečně opustil Atény, kterým věnoval nejlepší roky svého života a svůj talent. Mnoho let mu už do zániku sil nezbývalo, ale přece měl ještě vytvořit v Olympii dílo, které mu tím zajistilo trvalou nesmrtelnost. Jeho pobyt v Olympii na sklonku života dokazuje i nedávno objevená dílna, ve které uváděl vše potřebné v život.

Chrysoelefantinovou sochu Dia známe jen z popisků. Nezachovala se, jako ostatně většina řeckých sochařských děl. Její stopy končí v Konstantinopoli, kam byla z Olympie odvlečena. Pravděpodobně tu uhořela při požáru paláce císaře Theodosia někdy v pátém století našeho letopočtu. Přečkala tedy jedno tisíciletí.

Obrovská socha Dia, kterou Feidiás Olympii věnoval, vzbuzovala u všech, kteří ji mohli spatřit, oprávněný respekt a nekončící obdiv. Sedící postava se dotýkala hlavou stropu svatyně! Obnaženou polovinu těla pokrývala slonovina, přes rameno měl Zeus přehozený plášť ze starého plechu. V ruce držel okřídlenou Niké, bohyni vítězství. Druhou se opíral o žezlo. Vysoké černé křeslo zdobily postavy oblíbených Diových bohyň ze slonoviny a zlata.

Div světa, šlo od úst k ústům. Také Feidiás věděl, že již nic lepšího nevytvoří pod sluncem. Traduje se, že když jednou osaměl sám se svým velkolepým dílem ve svatyni, osmělil se a zeptal se Hromovládce: „Jsi spokojený, Die?“

Sedící postava vystupující z pološera majestátně hleděla před sebe, na maličkého pozemského tvůrce božské Jupí Jupiternosti. Najednou sjel z čisté oblohy blesk. Posel bohů. Zahřmělo a černá mramorová podlaha pod Feidiovými opánky se pokryla sítí prasklin. Zeus byl nadmíru spokojen!

https://www.youtube.com/watch?v=Q2cOor_BvmE

http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/364884-slunce-a-mesic-si-pohraly-s-prilivem-ve-francii-cekaji-stolete-vlny.html