JOHANN FRIEDRICH BŐTTGER

☼     4.2.1682    SCHLEIZ                    ۞        13.3.1719     DRESDEN,   UMŘEL MLADŠÍ NEŽ JT

„Tak určil Stvořitel, ač je to k nevíře,

že místo zlatoděje chce poznat hrnčíře.“

(J. F. Böttger)

„Pánové, zapřísahám jich, pomlčte o všem, čeho jste dnes – prvního října roku tisícího sedmistého prvního – v mém příbytku byli svědky! Přesvědčili jste se, že náš mladý přítel ovládá zázračné umění. Je ovšem dosud silně závislý na rozmarech náhody. Musí se ještě hodně vzdělávat, než se zmocní všech tajemství převzácného zlatého kovu. Ale i tak, Johanne Friedrichu, jste čertův chlapík, himlfagot. Připíjím na jejich šťastné dílo!“ pozvedá berlínský dvorní lékárník Friedrich Zorn jako první svou číš.

O pár hodin později Böttger blaženě usíná a stále vidí nedočkavé diváky číhající na každý jeho pohyb. Jejich líce jsou rozpáleny jako tavící kotlík na ohništi zájmu. Rovná patnáctka stříbrňáků se v něm taví v beztvarou potěš pán bůh hmotu. Mladík stále odvažuje, míchá, přidává, ubírá, oči nestíhají mumrajský tanec jeho hbitých pohybů. Konečně předvádí lahvičku s rudou tinkturou. Tajemný „Velký elixír, vážení“! Stačí trochu kapek. Nepozorovaně mezi prsty proklouzne do kotlíku ždibec zlatých pilin. Nejspolehlivější kouzlo ze všech na světě, usmívá se pan alchymista. Za chvíli už mu na dlani září jedna zlatá kulička. Důkaz zdařilé transformace stříbra ve zlato. K jeho mládí patří zábava v plném proudu a kratochvíle v neskutečném dopadu. Kdo by se zabýval myšlenkami na zítřek?

Někdo přece ano. Sám pruský král Friedrich I. už sotva pár dní po zdařené transmutaci věděl o „zlatém výnosném ptáčkovi“ uvnitř městských hradeb. Však na královském dvoře se mu už postarají o zlatou klícku, ve které brzy vypoví své zatajované tajemství úspěchu. Je třeba přivolat stráže. Pro každý nečekaný případ odporu.

Naštěstí kdosi z Böttgerových přátel byl se svým varováním trochu rychlejší. Po zmizelém zlatotvůrci zbyly jen královské vyhlášky pro dopadení za úplatu na všech nárožích. Tisíc tolarů tomu, kdo přivede toho povedeného mládence živého! Ale ten jako by se propadl ze světa tisíce a jednoho zbožného přání. Jen v jednom berlínském skladišti se pod hromadou hadrů ustrašeně krčí sotva devatenáctiletý dezertér. Už třetí den tady Böttger hledá štěstěnu pryč od maléru. Hodiny v potemnělém skladu se táhnou a vzpomínky přicházejí jedna za druhou…

Městys Schleiz v Duryňsku. Tady se 4. února roku 1682 narodil, zde byl jeho tatíček, vynikající mincmistr, nakrátko povolaným pracantem úderníkem. Nejšťastnější býval malý Johann s dědou z matčiny linie, magdeburským radním, mincmistrem. To on vnukl ve vnoučkovi onu široce užívanou zručnost a zájem o práci kovotepců, zpracovatelů nejurozenějších kovů – zlata a stříbra. V osmi letech byl chlapec nejen mimořádně šikovný při práci s kovem, ale uměl číst a psát, navíc měl dobré jazykové vybavení.

Ve čtrnácti letech šel do učení k berlínskému lékárníkovi Zornovi, kde se záhy projevil jeho enormní talent pro chemii. Jaké však bylo lékárníkovo zděšení, když zjistil, že nadaného učně mnohem více berou alchymistická kouzla. Díky lékárníkově trpělivosti ale narůstala v Böttgerově dušince tužba po dosažení dalších přírodovědných znalostí, byť měly sloužit metě tak pochybné, jakou bylo umělé zlato a „kámen mudrců“.

Znovu vidí Böttger před očima jasně troufalého řeckého alchymistu mnicha Laskarise, který mu daroval vzácnou červenou tinkturu. V pojednání o sklářském umění vynikajícího přírodovědce a alchymisty Johanna Kunckela si Böttger ve volných chvílích čítal o výrobě skla, emailů, porcelánových hmot, o vypalovacích pecích, jako je ta kolomazná, roku 1751 a ještě dlouho poté nezbudovaná v polesí Branty na samém lesním okraji Bolevce; ke vzniku této pece nejspíš dost napomohla housenková kalamita až během roku 1812, kdy kvůli ní došlo k velkému přebytku pokáceného dřeva, které bylo potřeba v krátké době zpracovat.

Uprostřed nemlhavých vzpomínek ani nevnímá, že už nastala noc. Ještě před úsvitem ho probere jeho dočasný patron zachránce: „Vstaň rychle, Böttgere! Za chvilinku vyráží jeden můj formanský vůz. Při trošce štěstí budeš ráno už v bezpečí za hranicemi v Sasku.“

V saském Wittenbergu se mladík nechal zapsat ke studiu lékařství na proslulé univerzitě. Po nedávné zkušenosti chtěl na nebezpečnou alchymii aspoň na čas zapomenout. Jenže pruský král Friedrich I. se na Böttgerův kousek pamatoval až moc dobře. Při pohledu do zpola prázdných královských kas po nákladné korunovaci a korunovačních slavnostech ho zachvátila nová tsunami úděsnost šílenství. Však se ještě ukáže, komu ten ptáček snese svá zlatá vajíčka!

Silný oddíl pruských regimentů alchymistu doběhl až za hranicí, a tak začala rozsáhlá diplomatická vyjednávání jako s Putinem a s Angelou Merkelovou, taktéž chemicky dost erudovanou. Obě mocnosti, Prusko i Sasko, se chtěly mladíka zmocnit, zavřít ho pod zámek do šatlavy a vyždímat třeba na mučidlech jeho úžasné zlaté dovednosti. Panovníci ho proto označili za mnohonásobného vrahouna delikventa špehouna a těžkého retardovaného kriminálníka a začali se o tuto excentrickou kořist bytostně přetahovat. Ale zprávy o alchymistických čarách se množily rychlostí blesku bez ohledu na státní hranice a hraniční kameny. Böttgerův osud byl brzy zpečetěn. Saský kurfiřt a pozdější polský král August Silný raději riskoval i nebezpečí válečného konfliktu, než aby vydal rukojmího, který se tak šťastně uchýlil pod jeho podnikavá dravá křídla. Böttger se narodil ve Schleizu, je tedy bezpodmíněčně poddaným saského kurfiřta, který jest povinnen mu poskytnout potřebnou péči a ochranku, tak zněla konečná odpověď. Pro jistotu byl ale alchymista v listopadu 1701 dopraven do drážďanské rezidence Augusta Silného, aby nebyl rozhořčenému pruskému sousedovi tolik na očích.

Tady konečně nešťastný Böttger pochopil, že se dostal jenom z flekaté louže do nevlídného bláta. Zlatá klec výměnou za jeho svobodu, umělé zlato výměnou za jeho život. V devatenácti letech se fakticky stává nejvzácnějším královským vězněm ukrytým před světem za vysokými zdmi a zamřížovanými okenicemi. Zlato! Hoď sebou a vyrob to zlato, knechte! Prozraď konečně své tajemství! Jen tak můžeš znovu nabýt svobodu! Už ani neví, kdy slyšel něco jiného. V izolaci a přísně špehován v drážďanské alchymistické laboratoři pokračuje den za dnem ve svých neomylných pokusech.

Když se před mladíkem poprvé zjevil urozený pán Tschirnhaus a začal ho pozorovat při práci, Böttger by nejraději proklel celý svět. August Silný je netrpělivý, proto alchymistovi vybral rádce a pomocníka. K smíchu! Všem je jasné, že se mu pán Tschirnhaus má především důrazně koukat přes prsty. Ale ani E. W. Tschirnhaus, zvaný taktéž saský Archimédes, člen Francouzské akademie věd, přítel Leibnize, Huygense a Spinozy, nebyl svým bojovým úkolem odvázán. Vždyť jeho vlastní meta je docela jiná, i když se zatím ztrácí v nedohlednu jako Böttgerova pasáž ve výsledku. Tschirnhaus touží vyrobit zářivě bělostný porcelán. Až dosud to je co nejpřísněji střežené tajemství v hájemství Číňanů.

Porcelán s neprůhledným střepem se v Číně vyráběl ještě před naším letopočtem, průhledný porcelán tu pak poznali už počátkem sedmého století po Kristu. Evropa se o porcelánových předmětech dozvěděla teprve ve třináctém století ze zpráv benátského mořeplavce Marca Pola, který delší dobu v Číně vyjednával o spolupráci a dobrém obchodu se západem. Stále stoupající obliba porcelánu podporovala úsilí Evropanů o výrobu vlastního sortimentu rovnocenného tomu vzácnému z východní Asie. Pokusů byla spáchána celá řada, ale až do dob Tschirnhausových se Evropě nezdařilo vyrvat Číňanům jejich tajemství, prvenství, originalitu a hájemství.

Tschirnhaus byl už řadu let porcelánu na stopě, ale během té proklaté poutě musel překonávat mnoho technických nezdarů. Ve své laboratoři se věnoval především konstrukci spalovacích čoček a různých druhů pecí, aby mohl dobře prozkoumat nutné suroviny vyskytující se v Sasku.

Věhlasnému šprtu vědy bylo skutečně brzy jasné, že Böttger jen falešně kličkuje. Zlato, které do alchymistické laboratoře proudí stále ve větším množství ze státní kasy, sotva kdy vytryskne také nazpátek ke králi. Avšak namísto, aby krále varoval před dalším pravděpodobně zbytečným vyhazováním finančních prostředků, mladý alchymista se mu zamlouval. Udivovala ho Böttgerova urputnost a vytrvalost a litoval hořce nadaného mladíka, kterého zlato přivedlo na zcestí. Co z něho mohlo vyrůst bez pozlátka! Kdyby se raději věnoval přírodním vědám! Alespoň by se ve svém přísně tajném alchymistickém lapáku nemusel den co den strachovat o svůj mladistvý život. S neúspěšným zlatodějem neměl žádný panovník slitování. Popravčí špalek nebo šibenice se chechtaly jeho dalším vyhlídkám na úspěch dost cynicky jako ve filmové porotě výhružnými pohledy vybavený Tim Burton.

Tschirnhaus přemýšlel, jak Böttgera zachránit před nejhorším vyústěním děje. Jen něco stejně raritního jako zlato by mohlo uspokojit už značně netrpělivého a nahněvaného hněvsu vladaře. Snad existuje jen jediná naděje. Tou je porcelán!

Učenci nedalo příliš námahy chlapce překecat, ať se raději vrtne po stopách starobylého tajemství čínského porcelánu, i když nadějí na výrobu zlata se Böttger nikdy zcela nevzdal při plném vědomí všemocných vzorečků fantazie.

Na základě královského nařízení z 25. září 1706 byl nejcennější „státní mukl“ převezen pod přísnou ostrahou a v naprostém utajení do Míšně. Aby mu práce odsejpala více od ruky, dostal k dispozici pět freiberských horníků a hutníků a jednoho stavitele hutních pecí. Ve stále uzamčené dobře skrývané temné laboratoři, v naprostém odcizení od okolního světa, měli tihle nešťastníci v čele s Böttgerem vyrábět pro Augusta Silného převzácné poklady.

Jeden z dělníků popisoval po letech podmínky v míšeňské laboratoři takto: „Roku 1706 jsem byl poslán k panu Böttgerovi do Míšně do tajné laboratoře. Byli jsme zde s ním asi osmnáct týdnů v izolaci tak, že dokonce i okno bylo do půlky zazděno, když mezi nás zavítal pan von Tschirnhaus z Dresdenu, jakož i horní rada Pabst von Freiberg. V laboratoři jsme uskutečnili 24 tavících pecí a pánové Böttger a Tschirnhaus už také provedli zkoušky s červeným porcelánem a mramorovanými dlaždičkami.“

Dosud nevyjasněných záhad kolem porcelánu zbývalo stále dost a dost. Jaké suroviny jsou nejvhodnější pro výrobu keramického sortimentu? Z jakých materiálů je třeba stavět vypalovací pece? Otázky se vršily jedna na druhou, ale brzy pece v Míšni vydaly své první cennosti – červené a červenohnědé výrobky z kameniny. I když zatím ještě bez glazury. Teprve později následoval první míšeňský porcelán s červenou barvou, který byl nazván podle nerostu jaspisu červeným jaspisovým porcelánem. Ten už byl rudě glazovaný.

Úspěšné období bylo však brzy přerušeno, aby Böttger mohl být dočasně ukryt v ještě nedobytnější pevnosti Königsteinu v Sasku poblíž českého území. Byl nejvyšší čas, protože brzy na to švédský král se svými vojsky vtrhl do země. A tak další pokusy pokračovaly až o rok později v Drážďanech. „V laboratoři stále kromě jiného probíhaly pokusy s červeným a bílým porcelánem, a tak jsme skoro denně museli stát před velkým pálivým sklem a testovat tam minerály. Já jsem si tím znehodnotil oči, že jsem se vůbec nemohl dívat do dálky,“ posteskne si později jeden z freiberských asistentů.

V nesnesitelné výhni sálající z pecí, které dosahují dosud nevídaných teplot, ubíhá stále arestovanému Böttgerovi den za dnem. Všechny ubíhají stejně. Práce do padnutí, nekonečná série pokusů, dosud jen zřídkakdy úspěšných. Kolik flašek a džbánků už vyprázdnil do dna? Vínko Merlot je to jediné, co král svému zajatci ještě dopřává po libosti. Alkohol přece přinese aspoň tu chvilkovou úlevu a podnět pro zapomnění. Nejvěrnější alchymistův parťák jako džin v lahvi. Jen s ním se tu dá existovat. Jak je to dlouho, co se Böttger mohl zhluboka nadechnout čistého vzduchu, co naposledy viděl lesy, pole, řeku… svojí starou. I modrá obloha mu přes mříže ukazuje pouze nepatrný cíp. Už celé roky tady zazděn živoří, a ještě mu nebylo ani třicet let.

Práce se nesmí zastavit. Jeho veličenstvo August Silný, sám vlastník velké kolekce orientálního porcelánu, už vynaložil na objev vlastní výroby obrovské sumy dukátů, nenechá je nadarmo znehodnotit. Den ze dne už čeká na rozřešení velké záhady šikmookých keramiků.

Jako blesk z čistého nebe však přišla zpráva, že 11. října 1708 zemřel Böttgerův dlouholetý příznivec i pomocník v nouzi nejvyšší učitel rádce Tschirnhaus. Alchymista posedává u vypalovací pece, hlavu v dlaních. Po létech téměř totální izolace se už skoro vyrovnal s tím, že ho osud připravil o volnost, svobodu, mládí, ba i zdraví v žilách. Teď mu sebral ještě blízkého člověka, s jehož pomocí překonával jeden strastiplný rok za druhým. Tschirnhaus byl vynikajícím teoretikem, který vždycky dovedl poradit prakticky založenému mladšímu experimentátorovi, kdykoliv se jako technik ocital ve slepé uličce. Böttger je teď v koncích. Už nezbývá jediné stéblo, kterého by se mohl v životě zachytit. A saský vládce vymáhá splacení nakynutého dluhu.

Ne! Teď se Böttger nemůže, nesmí vzdát. Musí sám vyrobit sněhobílý porcelán, jak o tom celý život snil Tschirnhaus. Dokáže to! A jeho porcelán možná předčí i ten věhlasný východoasijský!

Pracuje horečně dnem i nocí v žáru spalujících pecí. Rychle! Ještě je třeba zvýšit teplotu! Všichni mají dávno od plamenů sežehnuté obočí i řasy, na rukách vyskakují puchejře od popálenin prvního i druhého stupně. A najednou se uprostřed černě začouzených metrů místnosti na zpocené Böttgerově ruce objevuje ten kýžený sněhobílý zázrak. První zcela dokonalý porcelánový talíř. Z kaolínu z Aue v Krušnohoří, možná že Sas řekne Au a myslí tím Aš?

Dne 28. března 1709 může Böttger konečně předat králi spis, ve kterém shrnul celé své mistrovské dílo. Především vynalezl technologii krásného bílého porcelánu i velejemnou glazuru a dokázal své výrobky také umělecky vyzdobit s takovou dokonalostí, že mohly směle konkurovat čínskému umění. Uměl zhotovit nádobí tvrdší než porfyr v různých pěkných barvách, které svou jasnou politurou a neproměnitelnou trvanlivostí nebylo dosud na světě viděno. Nabízel i jemné červené nádobí, které bylo ve všech směrech rovnocenné východoasijskému porcelánu. Vyrobil i nový druh dlaždic ve všech barvách a v náležité velikosti, které krásou a tvrdostí předčí porfyr a mramor. Vynalezl mimo jiné i novou výrobu boraxu.

To všechno Böttger dokázal, ale v sedmadvaceti letech se z něj stal starý vyčerpaný mužský. Dne 23. ledna 1710 král poručil svým patentem založit porcelánovou manufakturu na Albrechtsburgu v Míšni, první v Evropě. Alchymistu ani nepřekvapuje, že sám musí jako arestovaný vězeň zůstat trčet v Drážďanech, aby jen na dálku dohlížel na první porcelánku. Roku 1714 je už nepochybné, že saský bílý porcelán svými kvalitami dokonce čínský vzor předčí. Budoucnost vskutku potvrdila, že Böttgerův tvrdý porcelán lze spíše považovat za původní vynález, protože svými vlastnostmi zvítězil nad asijskými předchůdci.

Roku 1714 August Silný přece splnil svůj dávný slib a po třináctiletém vězení propustil zajatce na svobodu. Böttger ovšem musel odpřisáhnout, že neopustí zemi a nevyzradí tajemství výroby porcelánu. Ale už bylo pozdě. Jiní se střeženými výrobními postupy tajně prchli za hranice a vynálezcův život měl přesně sečteny své dny. Neustálou námahou u rozpálené pece obětoval zdraví a rtuť a arsen, se kterými prováděl své pokusy, mu napůl otrávily tělesnou skořápku jedem. Zbytek dokázal nešťastníkovi zničit alkoholický džin. Blížil se nevyhnutelný zánik. Böttger se naposledy probudil z bolestivého snu 13. března roku 1719 v Drážďanech ve věku sedmatřiceti let bez rodiny, bez dětí, bez věrných přátel.

Ale tvrdý porcelán, který dal Johann Friedrich Böttger do vínku míšeňské porcelánce, přetrvává a odolává svému zániku celá staletí. Výrobní značka dvou zkřížených mečů pod glazurou, kterou jsou výrobky označovány od roku 1723, přitahuje dodnes ctitele porcelánu na celém světě jako nejkrásnější odkaz dávné magické alchymie dnešku.

ARCHIMÉDES ZE SYRAKUS, TO BYL DŮMYSLNÝ KUS I KURS PŘEDKA PRO VÝHRU…

☼    287 před Kristem SYRAKUSY SICILSKÉ         ۞    212 před Kristem SYRAKUSY SIC SICÍLIE

„Noli tangere circulos meos!“ (Nedotýkej se mých kruhů!) Taková byla údajně poslední slůvka vědce, který byl výjimečnou persónou ve starověku. Mnoho dalších a pozdějších přívlastků vesměs charakterizovalo jeho genialitu, byly a stále jsou výrazem úcty a obdivu nad jeho tezemi, poznatky, objevy, závěry. Jeho jméno – Archimédes ze Syrakus – se výrazně zapsalo do dějin lidského obohacování se duchem a archou, samozřejmě.

Ve 4. století před naším za naším Kristem získala drtivou většinu nad otrokářskými státy v Řecku Makedonie. Její král Filip ovládl až na Spartu celé území bez výraznějších ztrát na životech. Dovolil, aby jednotlivé státy rozhodovaly SAMOSTATNĚ o svých vnitřních záležitostech, musely však náležet všeřeckému, panhelénskému spolku, v jehož čele makedonský král úřadoval za účasti fištrónu a logiky, která neznamená ani vřed ani nádor (vřed, křeč a nádor už nikdy nepostoupí vpřed).

Další Filipem připravované tažení, tentokrát proti Persii, uskutečnil až jeho synáček Alexander Veliký. Jeho vojsko nevynikalo počtem, bylo však lépe vyzbrojeno a vycvičeno než perské perné psí oddíly udatných mlátiček – mládenců. Alexander se postupně zmocnil celé perské říše: Malé Asie, Sýrie, Palestiny, Egypta, Mezopotámie a Persie, pronikl dokonce až do Střední Asie a na pomezí Indie.

Všechny tyto novinky měli konkrétní patrnou odezvu. V krajích, kde dříve převládala zemědělská výroba, se rozvinula řemesla. Bylo založeno mnoho vzhledných měst v krajinách v souladu s přírodní bází, vrstvy domácích usedlíků se sbližovaly (sčuchly) s novými papaláši a přijímaly i jejich jazyk a kulturu – helenizovaly se, až se jim za uchem prášilo. Občané někdejších městských států byli zvyklí rozhodovat o záležitostech všech. V helénistických říších se však vládní garnitura nalézala převážně jen v rukou královských úředníků, a tak se zájem svobodného obyvatelstva soustředil na soukromý sektor, na vlastní zaměstnání a vlastní hobby na úkor vynalézavé doby. A právě v takové době nastal rozmach vědecké studie a šprtání se u šprta…

Přispěla k tomu skutečnost, že se Řekům otevřely dosud neznámé země. Poznali Východ až po Himaláje v Indii, na západě Atlantský oceán, obepluli Afriku. Helénističtí zeměpisci se přitom nespokojovali jen popisem nově objevených a dobytých územních celků. Chtěli také vylíčit nebo přijít na kloub tomu, proč se asi jednotlivé krajiny navzájem tolik odlišují. Jiný kraj – jiný mrav. Stejné basis lidského srdce a dobroty medu od včel nezáludných pro úl. Archi+med sladký a léčebný, toť Archimédes v praxi znalce přírody. Od nich pochází nauka o klimatických pásmech, neznevažujte je proto. Opírali se o výsledky rychle se rozvíjející astronomie. Řekové nad orientální hvězdopravce vynikli tím, že nebeským tělesům nepřipisovali duši, ale maximálně jenom pronikavé uši. Už ve 3. století před naším Kristem dokázali vyslovit heliocentrický názor, podle něhož středem planetárního systému není Země, nýbrž mnohem odolnější útvar Slunečního kotouče.

Úspěchy astronomie byly zase podmíněny novými objevy ve fyzice a především matematice. A tady nad jiné vynikl právě pan Archimédes. Jeho hledání a nalézání fyzikálních i matematických konjunkcí s přesností na desetinu výsledku mělo značný význam pro celou tehdejší společnost.

Archimédes ze Syrakus žil v letech 287 až 212 před naší érou civilizačního pokroku v úspěchu či ve spěchu homo sapiens sapiens. Spěchem snad i brutalus. Byl synem dvorního astronoma. Studoval v Alexandrii a své know how neustále živil a zdokonaloval tak, že se stal nejvýraznější odmocninou z jedné velké vědy starověku. Zabýval se nejen matematikou a fyzikou, ale také mechanikou a pro dámy velmi přesně definovanou sexuální rafinovaností, proto se na něj v jednom kuse těšily a nemohly se nabažit jeho taktiky (na to klidně vezměte svůj prostředek protijedů).

V Úvodu do matematiky užíval již metody blízké integrálnímu počtu. V geometrii mimo jiné stanovil obvod a plochu kruhu, nejvíce si ale cenil objevu poměru povrchů a krychlových obsahů válce. Pro astronomická pozorování sestrojil planetárium hnané vodní silou trysku, jímž znázorňoval pohyb nebeských těles.

Z fyzikálních zákonů, které objevil a dokázal, je nejznámější zákon o tom, že těleso ponořené do alkoholické kapaliny je nadlehčováno silou rovnou váze kapaliny tělesem vyžahnuté – vytlačené. Na tento poznatek prý přišel v lázni a byl jím tak zaujat, že jen spoře oděný vyběhl jako malé éro, torpédo a borec na ulici a radostně zajuchal „Heuréka“ (= nalezl jsem ten fígl).

Zákon si ověřil mnohokrát v praxi pijana. Také tehdy, když ho syrakuský král Hierón (žádnej holomek trapáček rypáček jedovatých emisí cigaret – jak byste sami vycítili, že zapáchá ret exotů flinků) požádal o zjištění, zda jím objednaná zlatá koruna, na jejíž výrobu dodal potřebné suroviny, nebyla nakonec zhotovena s příměsí stříbra. Archimédes porovnal váhu vody vytlačené zhotovenou korunou, váhu vody vytlačené dodatečným množstvím zlata a váhu vody vytlačené stejným množstvím samotného stříbra. Z rozdílů přesně dokázal, že královo podezření bylo na místě. Klenotníka marnotratníka stihla stejně jako všechny licoměrné podfukáře v té době velmi přísná odplata hněvu krále, Archimédes se mohl naopak těšit králově náklonnosti pro vědu vpřed.

Z Archimédových strojů má trvalý význam především vodní šnek se šroubovou trubicí navinutou kolem osy. Její rotací bylo možné zvedat hladinu vody podle potřeby do různých výšek. Používal se proto při zavlažování, a to prakticky ve všech oblastech suchem souženého Řecka bez dotací štědrého regionu a také při práci v dolech.

Se jménem tohoto muže je spojena také celá soustava zákonů o práci kladkostroje a jeho konstrukce. Tradoval se jeho výrok, že není břemene, jímž by nepohnul, a že kdyby měl k dispozici jinou Zemi, přesídlil by na ni a odtud by hnul i naší planetou. Neměl tedy žádné obavy z nezdaru svých plánů. Aby přesvědčil o pravdivosti a současně významu svých objevů krále, nařídil, aby těžkou nákladní loď naložili ještě zbožím. Na její palubu pak nastoupilo navíc i několik desítek vojáků, ať žije obrněný bonus na vlnách! Sám seděl na břehu a bez zvláštní námahy kulturisty ji pomocí soustavy kladek přitáhl na předem stanovený plácek.

V dochovaných dílech jsou zaznamenány jen fragmenty jeho objevů a poznatků. Škoda, že jsme nebyli dříve při tom, když exceloval a přiváděl v úžas tehdejší očité svědky. Při svém velkém nadání, hloubi ducha a teoretické výbavě fantazie neměl chuť zaznamenávat komplet všechno, co mu zajistilo renomé i slávu věků. Praktické využití mechaniky a vlastně vůbec veškerého umění a vědy považoval jen za jakési vykonávání řemesla. Jeho vlastní ctižádost ho nutila jedině tam, kde – jak tvrdil – „…krása a dokonalost je nesmíšená, v oblast čiré vědy, která nepřipouští srovnání s ostatním světem hmoty a při vědeckém pojednání je k němu v protikladu – jako jin a jang se skvěle doplňují třesky plesky – neboť u toho se projevuje velikost a vnější krása a u oné preciznost a mimořádná síla charakteru, víte to?“.

V seznamu dochovaných děl jsou například Psammítés (o počtu zrn písku, která by vyplnila vesmír), Peri kónœideón sfairœideón (o kuželosečkách), Peri tón méchanikón theórématón (metodika mechaniky volné a přeci dostatečně precizní), Peri sfairás kaj kylindrú (o kouli a válci takhle jednou zvečera), Peri isorropión (o rovnováze) a Peri tón ochumenón (o plovoucích tělesech, že je jim ve vodě spolu fajn).

Přístroje a zařízení navzdory svým názorům přece jen využil účinně a v širším měřítku tzv. kontextu, a to k vybudování řady obranných a útočných mechanismů. S jejich zásluhou ničil římská plavidla (s debilními pravidly na palubě), když byly Syrakusy obléhány za druhé punské války.

Jednotky Římanů tehdy vedl urputný alfa samec Marcus Claudius Marcellus hnus. Krátce po tom, co byl potřetí zvolen legitimním konzulem, odplul na Sicílii. Jeho prvním úkolem bylo zahájit útok proti oddílům Hippokrata v Leontinech. Boj netrval tak dlouze, Marcellus město opanoval po krátkém přísném vpádu. Nařídil důsledně chránit městské obyvatelstvo, jen přeběhlíky, kteří se dostali do jeho pracek, dal veřejně vymlátit jako nános prachu na koberci a potom setnout hlavy.

S celou svou armádou pak zamířil k Syrakusám. Utábořil se nedaleko města a poslal tam posly se zprávou o událostech v Leontinech. Bylo to však marné, nikdo jim nechtěl uvěřit.

Marcellus se proto rozhodl zahájit radikální útok, a to současně na suchu i na moři. Pěšákům velel Appius Claudius, on sám lodním fregatám čítajícím 60 lodí, které byly vybaveny různými typy zabíjecích zbraní. Na pohyblivém mostu osmi navzájem svázaných lodí dal vztýčit zvláštní strojové zařízení, které mělo vrhat velké šutry o hrozné hmotnosti na obránce města. Blížil se s ním k hradbám nikým nečekán a nezván, pln důvěry nejen v další úspěch, který mu přičtou k dosavadní kariéře flamendra bombarďáka, ale také v obrovské rozměry tohoto důmyslného softwaru. Nicméně se ukázalo, že nakonec v porovnání s vynálezy Archimédovými nemělo vůbec žádnou cenu.

Plutarchos v knížce Životopisy slavných Řeků a Římanů o tom písnul: „Když Římané vzali útokem pevnost ze dvou stran naráz, zavládlo v Syrakusách zděšení a hrobové ticho, protože se každý ve svém strachu domníval, že proti tak hrozivé síle není možný odpor. Archimédes a jeho pomocníci však spustili své kanóny. Na pozemní vojsko začaly létat střely různého druhu a obrovské kamenné bloky. Dopadaly s hlukem a neuvěřitelnou rychlostí, rozdrtily svou vahou s převahou všechny, kteří se nestihli krýt, a působily zmatek v řadách vojsk. Současně se z hradeb proti římským lodím vysunuly berany a silou hovadského tlaku shora je potápěly do hlubin nebo železnými chapadly podobnými zobanům jeřábů uchopily loď, zvedly ji do výšky, takže stála na zádi, a pak ji s výrazem opovržení urychleně ponořily.

Jiné lodi přitahovali obránci ke břehům lany a háky a točili s nimi tak prudce tak dlouho, dokud nenarazily na skaliska a zrádné mělčiny pod hradbami. Často se stávalo, že některá loď byla zcela vyzdvižena z moře, rotovala ve vzduchu jako ve víru pračky Whirlpool, vznášela se a skýtala hrozitánský zážitek na pohled. Nakonec z ní námořníci popadaly jako shnilé hrušky z kompotů Římských děvek a prázdná loď obvykle narazila na hradby nebo skály a měla to spočítáno.

Nezbývalo nic jiného, než aby bezradný Marcellus vydal rozkaz k okamžitému odplutí zbylých plavidel a ústupu pozemních (zredukovaných) sil. Na válečné poradě zaznělo hned nadcházející noci znovu zaútočit na baštu Archimédů a jiných soupeřů. Domníval se, že vlivem velké síly strojů, které Archimédes používal, je dráha střel vysoká a dlouhá, a předpokládal, že v bojích v těsné blízkosti městských hradeb Syrakus budou pro malou vzdálenost nepraktické.

Přepočítal se i tentokrát, asi si moc věřil. Archimédes totiž krátce po ukázce kladkostroje a přitažení těžké, plně vrchovaté lodi ke břehu vyhověl přání a naléhání krále Hierona, aby sestrojil další předměty vhodné k likvidaci nepohodlných nájezdníků. Sám je nepoužil, protože největší část svého života král strávil bez šarvátek a bez velkých ztrát. Jenže nyní byla taková zařízení Syrakusám víc než prospěšná.

Noční tmou se k městu srocují Římané v domnění, že nejsou nápadní. Znovu se ocitli ve sprše kamenů a jiných balistických výhod z výhodného postavení matematika a fyzika a ještě k tomu stratéga, na hlavy se jim sypaly jeden šíp za druhým, takže byli nuceni opět vzít do zaječích. A když se jejich jednotky rozvinovaly ve větších vzdálenostech, byly i tam zasahovány střelami hbitých obránců vlasti. Římané přitom nebyli své značné ztráty schopni oplácet, protože většina strojů, které Archimédes sestrojil, byla skryta za hradbami, které poskytovaly bezpečný štít také všem bojovníkům a ne zbabělým bebíčkám.

Marcellus plný podráždění a hromů v očích řekl tehdy svým zbrojnošům a technikům ironicky v hlase: „Cožpak ho opravdu nezvládneme umlčet? Vždyť klidně sedí v bezpečné vzdálenosti a v žertu a na posměch vyzdvihuje naše lodi a množstvím střel, které na nás pálí současně, překonává mýtické stvůry, které měly od přírody sto rukou.“

Římané byli tak zděšeni, že kdykoliv viděli, že se přes hradby vysunuje nějaký kus provazu nebo dřeva, začali bědovat, že na ně Archimédes zaměřuje nějaký stroj, obraceli se a prchali. Svého cíle nakonec přece jen dosáhli. Nikoli však přímým útokem, nýbrž úskočnou lstí.

Marcellus totiž zajal Sparťana Damippa, který se chystal v nevhodný čas odplout ze Syrakus. Jenže město žádalo jeho propuštění za výkupné. Za jednání a rozepří, které se o této záležitosti vedly, zpozoroval Marcellus, že jedna z věží města je střežena velmi lajdácky, ale přitom může pojmout velké skupiny vojáků, a navíc hradba vedle ní je poměrně přístupná. Dal proto zhotovit velké množství žebříků potřebné délky a ve vhodném okamžiku, kdy Syrakusané slavili slavnosti k poctě bohyně Artemidy a více než na obranu mysleli na laškování, podnikl rozhodující útok do zad nepřítele. Za noční tmy obsadili jeho vojáci věž, část hradeb a jednu městskou bránu. Po rozbřesku pak prolomili zbytek obrany a město plně obsadili.

Podřízení velitelé doporučovali zakládat fatry, drancovat a pustošit o sto šest… Marcellus tyto hlasy zamítnul, vydal naopak přísné rozkazy proti násilí, zabíjení a zotročování Syrakusanů. Osud města byl přesto tragický a bohatství, které uloupili Římané, bylo až do nebe volající.

A tragický byl také osud Archimédův. Byl právě zabrán do úvahy nad nějakým obrazcem zákonů mechaniky, k jehož vyřešení soustředil mysl i oči tak intenzivně, že nezpozoroval rozhodující útok ani podrobení si města. Když pak před ním náhle stanul římský voják a nakazoval, aby ho následoval k Marcellovi, Archimédes odepřel, dokud svůj problém nevyřeší a nedovede důkaz do brzkého uspokojivého závěru. Voják se rozzlobil, tasil meč a vědce probodl.

Jiní ale tvrdí, že římský voják se před něho postavil již s obnaženým mečem a úmyslem probodnout ho. Archimédes, když ho spatřil, naléhavě žadonil spravedlnost, aby počkal aspoň malou chvilku, aby nebyl nucen nechat hledané řešení nedokončené a nezdůvodněné. Voják na tohle neslyšel a Archiméda zneškodnil brutálním gestem.

Podle třetí verze nesl Archimédes Marcellovi různé nákresy svých strojů a zařízení, protože římskému dobyvateli po bilanci bojů, které jeho oddílům dosud pochystaly vůbec největší počty zlomených vazů, velmi záleželo na tom, aby poznal mechanismy obrany Syrakus. Jednak proto, aby mohl nalézt účinnější fortelnost útoku, a jednak proto, že chtěl Archimédovy poznatky a zkušenosti sám využít v dalších bojových výpravách římské pěchoty a rachoty od námořnictva. Archimédes s sebou nesl i některé matematické přístroje – jako sluneční hodiny, koule a kvadranty. Vojáci, kteří ho náhodou potkali, se domnívali, že v nich nese zlato a stříbro, přemohli i jeho doprovod a zamordovali ho jako šnečka.

Ať už je pravá kterákoliv verze z uvedených, nebo i jiná, je jisté, že v roce 212 před naším letopočtem Archimédes ze Syrakus zařval jako gorilí náčelník nebo pavián. Starověk tehdy přišel o geniálního učence, ale v historii lidské civilizace a vědeckého poznání je zapsán natrvalo.

GALILEO GALILEI

☼   15.2.1564   PISA                           ۞    8.1.1642   ARCETRI u FIRENZE

Základní motiv Galileiho díla vidím ve vášnivém boji proti jakékoli osleplé víře opírající se o autoritu. Jediným kritériem pravdy byla pro něho vlastní zkušenost a svědomitá rozvaha, následky budící učenost. Dnes už si těžko můžeme představit, jak nebezpečný a revoluční byl takový postoj v jeho době. (Albert Einstein)

*

V dopoledních hodinách ve středu 22. června 1633 se naposledy sešel nejvyšší tribunál svaté inkvizice, aby vynesl rozsudek nad nejnebezpečnějším potentátem odporu k církevním pojetím světa, Galileem Galileim, měly to být galeje. V čele velkého sálu kláštera Santa Maria sopra Minerva zasedli s přísným kukučem kardinálové vepříci ve svých rudých rouchách, co se nikdy neodváží jeden ke druhé důstojnosti rouhat, před nimiž skláněl hlavu i s třetím okem obžalovaný Galilei v hrubé kajícnické košili přepásané provazem. Jeho kdysi ryšavé vlasy (lišák nad lišáky) byly popelavé, vous už zcela bílý, nedoslýchal šeptem, špatně rozeznával obrysy v dálce a revmatické nohy ho sotva unesly v pohybu. Však mu bylo téměř sedmdesát.

Pod štukovým stropem se nesl patetický hlas žalobce shrnujícího Galileiho vinu. Nevnímal jej, slyšel to tolikrát a vždy se marně pokoušel vyvrátit tohle příkré nařčení rozumovými argumenty, co naplat. Až v závěru řeči soustředil svou pozornost.

„…tvrdíme, vyhlašujeme, oznamujeme a jedním hlasem prohlašujeme,“ znělo prostorami sálu, „že ty, Galilei, ses stal nejvýš podezřelým z kacířství, a to proto, že jsi přijal a zastával učení mylné a Písmu svatému a božskému protivné, totiž že Slunce je ve středu světa a je nehybné, zatímco Země není ve středu a pohybuje se…“

Jak je to ošidné a nudné, zbytečné a trapné, prolétne Galileimu hlavinkou jako žárovkou jasnou, než znovu zachytí dunivě znějící slova: „…a proto jsi propadl všem postihům a trestům uloženým a prohlášeným svatými církevními předpisy…“

Počítal s tím, co jiného mohl čekat po týdnech žalostných výslechů, po hrozbě hardcore mučením. Čeká ho hranice, jak před třiatřiceti lety statečného a nezlomného hlasatele boží pravdy Giordana Bruna?

„…souhlasíme, abys byl vyvázán z těchto postihů a trestů, jestliže nejprve z upřímného srdce a nepředstírané víry se před námi zřekneš shora uvedených omylů a kacířství a prokleješ je a opovrhneš jimi způsobem a podobou, které ti určíme…“

Odvolat? Copak je možné zříci se pravdy na veřejnosti, pravdy, již poznal na vlastní oči, ztratit tvář před svými přáteli, kteří v něm spatřují vědce moderního myšlení a statečného a čestného Itala? Neodvolat a následovat Bruna na hranici? Komu to pomůže, změní se tím něco? Není lepší zachovat si ještě něco let a pokusit se být jinak prospěšný svému ubitému národu pod nánosy církve plné samých svatoušků?

Ne, není takový silák a machr, jako byl Bruno.

Pokleká, jak mu to přikazuje ceremoniál soudního řízení, pozdvihá ruku k přísaze a odříkává slova formule:

„Já, Galileo Galilei, přísahám krutě, že jsem věřil, že věřím a budu i nadále v budoucnosti věřit ve vše, co káže a učí svatá církev katolická a za pravdu pokládá…“

Odvolal. Kardinálové se ani nesnažili skrýt radost nad snadným vítězstvím. Pravda, není to úplné vítězství, Galileiho spisy se už zlikvidovat nepodaří, ale jeho pověst schytala vážnou trhlinu. Kromě toho – mají ho v hrsti, už nenapíše ani řádku, která by nebyla v souladu s oficiálním učením. Je konec s podrýváním autority církve.

Legenda praví, že po skončení procesu si Galilei dupl a pronesl ono vzdorné „E eppure si mouve – a přece se točí kol dokola“, ale to měla být jen náplast na bolest, kterou cítili všichni poctiví „poutníci v poutech dogmat“ rmoutící se nad Galileiho tragédií. Nemohl ke své přísaze dodat ani slovo, nechtěl-li dobrovolně vystoupit na hranici.

SVEDEN LOGICKY VYKRESLENOU MATEMATIKOU

Galilei se narodil jako prvorozený syn v patricijské rodině usedlé v severoitalské Pise, když se psal rok 1564. Byl to tehdy podivně vzrušený nebo narušený svět. Na jedné straně v něm stále ještě doznívala renesance, jež podnítila zájem o vědy a umění, poznamenaly jej překvapivé objevy nových zemí, Evropu zasáhla vlna reformačního hnutí, na druhé straně však katolická církev chystala protiofenzívu a po tridentském koncilu (skončil právě rok před Galileiho narozením) mobilizovala své síly proti všem, kdož ohrožovali její monopolní postavení.

Pokud jde o vědu – a sudičky určily Galileimu vědeckou dráhu – šlo v té době o to, zda se osvobodí z područí teologie, či zda nadále zůstane její služkou.

Galileův otec, úspěšný byznysmen se suknem, ale i vášnivý muzikant, literát a historik, se unášel představou, že jeho prvorozený bude jednou pracovat jako lékař. Jeho přání se nesplnilo, mladého Galilea svedla jiná věda. Zasloužil se o to rodinný přítel Ostilio Ricci, který vyučoval na florentské malířské akademii matematiku. Ten otevřel Galileovi nový, oslnivý svět čísel a rovnic, v němž úřadovaly ve velkém přesné zákony racionálních důkazů, neotřesitelných vzorců a logického přemýšlení na druhou, a kde i pravda nabývala hmatatelné podoby.

Nezískal v tom oboru sice žádný diplom, a když se přestěhovali do Florencie, koketoval dokonce s literaturou, psal básně a kreslil projevy vášně, ale přece jen nakonec zvítězila stará známá definice matematických veličin. Znovu se zahloubal do tajů Archimedova zákona o hydrostatické rovnováze, stanovil poučky o těžišti pevných těles a přesvědčil vlastně matematiky Říma i Padovy, s nimiž si dopisoval, o svých originálních vlohách natolik, že mu opatřili skromné místo profesora matematiky na pisánské univerzitě.

Galilei si získal studenty neformálními lekcemi, do nichž vnesl jako novinku pokus. Dodnes se vypráví, jak házel z pověstné šikmé věže předměty, když přednášel žákům o zákonech volného pádu. Experimenty ilustroval své závěry, pokusy prověřoval hypotézy a s jejich pomocí se pokoušel vniknout do neprobádaných oblastí. Poznat, přesvědčit se, na vlastní oči spatřit a ohmatat – to byly zásahy vědeckého myšlenkového pochodu Galileiho. Vynesly ho, pravda, vysoko, současně se mu staly také osudnými.

V té době jistě znal převratné názory Kopernika, a přesto se o nich ve svých přednáškách nezmiňoval. Z opatrnosti, ze strachu, aby neprovokoval církevní papaláše? Ale vždyť Kopernikovo dílo O pohybu nebeských těles ještě tenkrát nebylo na indexu zakázaných publikací. Do té doby tolik církvi nevadilo. Znal je pouze malý okruh vyvolených vědám, bylo napsáno v latině, jazyku učenců, navíc se vydávalo za hypotézu, nikoli za tvrzení. V té době se Galilei s Kopernikem ještě neztotožnil, nepřijal jeho názory zcela za své, protože – věren svým zásadám – si zatím nebyl jist, zda se vlastní studie o pohybu těles dají aplikovat na taková tělesa, jakými jsou pro všechny výpočtáře Slunce, Země a Měsíc.

Ke zlomu došlo, když si Galilei sestrojil podle návodu holandských optiků dalekohled a zamířil jeho tubus ke hvězdnaté obloze.

Jaké divadlo se před ním rozevřelo, jakou dvojí rozkoš srovnatelnou s vynálezem tuplovaného bodu G v tom nejlepším ženském hájemství při vyvrcholení nebo jakou opojnou závrať asi teď prožíval, když se díval na krátery Měsíce a rozeznal v nich stejné hory, jaké byly na Zemi, když v souhvězdí Orionu napočítal na osmdesát úplně nových hvězd proti dosud ohlášeným devíti, když se mu Mléčná dráha, o níž panovalo přesvědčení, že je to „šev“ nebeských polokoulí, zjevila jako shluky nesčetných hvězd, když objevil čtyři měsíce Jupitera a zaznamenal fáze Venuše, která tedy také musí obíhat kolem Slunce – stejně jako ostatní planety, stejně jako Země, jak to vytušil už před sedmdesáti lety Kopernik!

Jestli o jeho pojetí světa dosud nemluvil, pak nyní dost mlčení! Přesvědčil se, na vlastní oči spatřil…

HVĚZDNÝ POSEL

Musí se svěřit se svými objevy, musí zaznamenat všechno to, co viděl, poznal a uvědomil si hbitě za nesčetných nocí, které probděl při pozorování na terase svého domu s hvězdářským triedrem. A nebude to kniha jen pro slovutné vědce, nenapíše ji v latině, ale v jazyku blízkému svému lidu!

Tak se začal rodit jeho Hvězdný posel. Lyrický název a slavnostní tón textu odpovídaly Galileiho vzrušení. Chladný a kritický fyzik nedokázal skrýt nadšení z triumfu, k němuž dospěl.

„Vskutku velké jsou věci, které v tomto krátkém pojednání nabízím… velké, pravím, jak znamenitostí látky, tak po staletí netušenou novostí,“ píše úvodem a pak provází čtenáře nebem tolik odlišným od zarytých představ.

Země náhle přestala být centrem světa, je hvězdou jako jiné a s Venuší, Marsem, Merkurem a Jupiterem obíhá kolem Slunce. Nebe ztratilo svou nezaměnitelnou tvář, rozpadly se nebeské sféry a jeho božská dokonalost se změnila vratce v mechanismus ověřitelný smyslům a pochopitelný selskému rozumu. Přesvědčit se o tom mohl každý, kdo byl ochoten nahlédnout do Galileiho dalekohledu.

Ale sníží se k tomu neomylní teologové? Nepřipustili by tím pochybnost o nedotknutelném učení?

V té době Galilei pocítil, že se mu nedostává čas, aby mohl dokončit svá pozorování a teoreticky je propracovat. Působil tenkrát na univerzitě v Padově. Vedle povinných přednášek poskytoval soukromé hodiny studentům z cizích zemí a vedl dílnu na výrobu geometrických kružidel a astronomických dalekohledů.

Toužil se vrátit domů, do Florencie, a vyjádřil přání vstoupit do služeb toskánského velkovévody, i když věděl, jaké zklamání tím způsobí benátským přátelům.

Stalo se – Galilei nastoupil u dvora jako matematik a filozof velkovévody. Ten mu sice mohl zaručit nerušený výzkum i ochranu, umlčet Galileiho nepřátele však nezvládl.

Někteří se mu vysmívali, jiní měli jeho pozorování za halucinace a další ho obviňovali z komplotu. Nejnebezpečnějším odpůrcem se mu stal Lodovico delle Collombo, jehož spisek Proti pohybu Země tehdy koloval v Římě. Protože neměl protiargumenty, dovolával se nejvyšší autority – bible. Což nezakázal tridentský koncil svévolný výklad Písma?

Tím se vědecký spor dostal na nebezpečnou hořící půdu pod nohami a Galilei, jist si tím, že snadno přesvědčí církevní hodnostáře o své pravdě a získá pro ni oficiální posvěcení, se koncem března 1611 vydal do Říma.

Zpočátku se zdálo, že je vše na nejlepší cestě, vždyť i jezuitští matematikové Římského kolegia byli nuceni přiznat většinu pozorování, která shrnul Galilei ve svém Hvězdném poslu, současně však nemohli připustit, aby se tím zpochybnilo učení, jež vydávali za absolutní pravdu.

Výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Když na římskou inkvizici došlo oficiální udání, zformulovali teologičtí znalci nejvyššího inkvizičního soudu kategorický závěr:

„Tvrzení, že Slunce je středem vesmíru a neotáčí se kolem Země, je hloupé, nanicovaté, je proti Slovu božímu, vyjevenému v Písmu svatém, a proto kacířské.

Tvrzení, že Země není středem světa a není nehybná placka, nýbrž že se otáčí kolem Slunce, je hloupé, nanicovaté a filozofii, jakož i víře odporující.“

A konec s diskuzemi! Galilei nechť se zřekne svých omylů, nechce-li být uvězněn, a ať podepíše, že neodporoval napomenutí, aby se zřekl „nesprávné Kopernikovy nauky“.

Kromě toho byl vydán dekret, jímž se Kopernikovy spisy zařadily na papežský index zakázaných brožur, „aby se taková nauka ke škodě katolické pravdy už dál nešířila“.

PRUBÍŘ A DIALOGY

To bylo první Galileiho pokoření a mocenské popření jeho objevů. Ale protože se tím na složení vesmíru nic nezměnilo, stejně jako se nikterak neoslabila Galileiho vášnivá oslava vědecké pravdy, stačilo málo, aby se znovu dostal do víru polemiky.

Přispěly k tomu tři komety, které se v polovině roku 1618 objevily na obloze, z nichž jedna zářila v souhvězdí Štíra až do ledna následujícího roku. Vyvolaly diskuzi v celém tehdejším vědeckém světě a Galilei, podněcován přáteli, se rozhodl pronést svůj názor v knize, kterou nazval Saggiatore – Prubíř. Napadl v ní sžíravou kritikou především způsob uvažování odpůrců, kteří spíše než na argumenty spoléhají na nedotknutelnost autorit, dovolával se v ní práva na pokusy a znovu vyjádřil důvěru v pokrok vědy.

Stejně naivně jako v době, kdy vydal svého Hvězdného posla, věřil i nyní, že dojde uznání. Utvrzovala ho v tom naděje, kterou spojoval s kardinálem Barberinim. Právě když dokončil Prubíře, nastoupil tento kardinál na papežský stolec jako Urban VIII. Vždycky projevoval zájem o vědu, rád se zúčastňoval polemik, ba se stávalo, že podpořil Galileiho, když obhajoval své dílo o plovoucích tělesech.

K papeži se tedy odvolá, u něho najde slyšení a pak i očištění. Papež ho vskutku přijal a vlídně s ním rozmlouval, ale o odvolání dekretu z roku 1616 nechtěl ani slyšet.

„Nejsme vůbec tak absolutně proti tomu, že v mnoha bodech má Kopernik pravdu,“ připustila Jeho Svátost, „ale představte si, můj synu, jak zhoubné účinky na masy věřících by musela mít změna platné a v souladu s Písmem uvedené představy o světě.“

Udělal jediný ústupek: bude-li kdykoli mluvit o Kopernikově nauce, pak jedině jako o hypotéze, která není tvrzením.

Ani teď Galilei nezmoudřel. Naopak, vzal papeže za slovo a sepsal ve formě dialogu pojednání o dvou světových soustavách, Ptolemaiově a Kopernikově. Nebyl by to Galilei, kdyby udržel své pero na uzdě. Všechny ty tupé, na liteře lpějící teology a jim přizvukující „učence“ zpodobnil v postavě Simplicia, kterého s takovým gustem zesměšňuje útočný a přesvědčivý vědec Salvati, jemuž přizvukuje třetí postava, Sagredo, představitel čestného, otevřeného a nezávislého ducha.

Když kniha Dialog vyšla (bylo to v lednu 1630), strhla se za zdmi Věčného města bouře. Tentokrát se popudil i papež. Cítil se nadmíru dotčen, neboť, i když Galilei zachoval hypotetický ráz Kopernikova systému světa, dal mu srozumitelně najevo, kdo má skutečně pravdu. Ale cožpak může papež zaujmout stejný postoj, jaký zaujímal někdejší kardinál, cožpak nechápe ten drzý hvězdář, že papež nesmí hazardovat s jednotou církve? A pak – jak si může dovolit přisvojit si roli pokušitele a hrát s ním tak očividně ošidnou hru?

Dal pokyn a Svaté oficium zahájilo přípravy na nový proces s Galileim. Tentokrát mu neunikne jen s napomenutím. Po dvou letech byla uvedena do chodu procedura tribunálu a 22. června 1633 oblékl Galilei roztrženou košili, symbol kajícníka…

*

Zbývalo mu ještě několik málo let života. Strávil je v osamění, v domácím arrestu, hlídán nechutnou inkvizicí, potupen, ale nezbaven myšlení. Stačil ještě napsat poslední dílo Rozhovory o dvou nových vědách a zajistit s pomocí přátel, s nimiž udržoval spojení tajnými dopisy, vydání Dialogu v Holandsku a Prubíře v Benátkách, aby teprve tím vyslovil ono legendární znění s titulky – E eppure si muove.