ŠOTHA RUSTHAVELI   შოთა რუსთაველი; sündinud ajavahemikus 1160 kuni 1166,
surnud 1216

☼     přelom 12. a 13. století v Gruzii                    ۞    1216 Gruzie

Jen Tbilisi má nespočet památníků a prťavý, přikrčený domek zvaný krcálek, ve kterém údajně žil a potýkal se denně se svými problémky. Každý školák poctivě odříká ono povinné penzum ze šestnácti set devětašedesáti soudržně rýmovaných čtyřverší „Muže v tygří parádě“, každá nevěsta dostane výtisk klasického eposu věnem. Každý Grrrr Gruzínec řekne svými slovy totéž gr: Rusthaveli? Největší básník všech dob!

Pozoruhodné u člověka, jenž po sobě nezanechal víc než jméno, jediné dílo a spoustu dohadů…

*

„Slavný epos, napsaný asi před 815 lety za vlády královny Támar, je ještě dnes potěšeníčko gruzínského otřelého jazyka. Snad všichni v Gruzii ho znají nazpaměť; kdysi byl vydán tiskem, ale nekompletně a v tak mizerném nákladu množství exemplářů, že ho, krom několika rukopisů, nikdo nevlastní…“

Když pečlivý Voroncov, carův to „vyslanec“ na Kavkazu, dopsal 1. září 1852 svůj raport, zažil patrně pocit velkého objevitele. Nikolaj I. tehdy onu depeši neuznal hodnou odpovědi. „Největší básník všech dob“ teprve svět dobýval.

Ano, dodnes nedostižný vrchol, dodnes stále inspirující vzor každé nové básnické generace, ten na svou dobu vrcholně vzdělaný a světa znalý literát teprve polehoučku překračoval hranice své země, jakkoli v ní už sedmé století náležel k ústředním figurám nepočítaných legend. Zatímco o něm gruzínské matky broukaly peprným dětem ukolébavky, zatímco jeho intelekt opěvovaly lidovky, neznají Rusové pořádně jeho jméno.

Teprve po připojení východní Gruzie k Rusku (1801) se v Petrohradě objevují prvotní pokusy o výstižný překlad, teprve roku 1958 se s dílem seznamují i čtenáři v Čechách. Od „zlatého věku“ Gruzie je bude dělit osm set let.

*

Píše se rok 1184, Georgij III. zažívá svou smrt a na trůn usedá královna Támar. Žena, jež v našem literárním průběhu sehraje roli přinejmenším tak důležitou, jak významné místo zaujme v politických přestřelkách své doby a svého království.

Velcí feudálové pomalu a jistě ukrajují z říše další vlastní privilegia, královská moc je svazována výstřelky šlechty. Zatím je to královna na šachovnici, kdo musí ustupovat, zatím je to ona, kdo v tichosti sbírá síly.

Boj za upevnění centrální moci přináší střídavé úspěchy. Vždyť jsou tu „děti Kachabera, plody vyrostlé všechny z týchž prohnilých kořenů Liparita“ (jak uvádí historik Basili, autor kroniky Život královny královen Támar), usilující o znovunabytí ztracených feudálních práv, vždyť jsou tu i jiní se stejnými cíli.

Je tu však Támar, ženská jistěže podivuhodná, jako v TV studiu 6 víkend šťabajzna v šatech se dvěma dětmi Petra Krmelová, po staletí obdivovaná a v mnohém nesporně idealizovaná. Je tu královna, která dokáže z podhoubí nikterak příznivého vykřesat jakous takous monarchii silnou jako nikdy předtím a nikdy po ní. Je tu milovaná, obávaná i nenáviděná Támar, za jejíž vlády zakusí Gruzie svůj „zlatý šálek čaje“ vykoupený možná drsným despotismem, leč také velkou státnickou vážností.

Ať tak či jinak, právě na přelomu dvanáctého a třináctého století dosáhne gruzínské království své největší vážnosti a největšího rozkvětu. Ne nadarmo píší historikové té doby o světovém významu Gruzie, o politické aktivitce královny, jež dosáhne daleko za hranice její říše.

Roste síla zbraní a podrobuje si celé houfy snaživců v národech. Vzrůstá síla trhu a z Gruzie činí křižovatku nejdůležitějších obchodních tras. Kypí síla rozumu a z dumavého polostínu klášterů vynáší na světlo světa velké myšlenky úctyhodných osobností.

Tak jako Ivane Šavtheli. „Filozof, skladatel veršů, člověk povědomý svou pokrokovostí“, ten výtečný básník, z jehož pera vzešla óda „Abdul–Messia“, ten rodák ze Samcche (jih Gruzie), o němž se kroniky nemohou sjednotit, byl-li mnichem nebo tajemníkem samotné královny, o němž však současná věda svorně připomíná, že byl „typickým představitelem myšlenek své epochy“ a jako takový ovšem i „předchůdcem velkého Rusthaveliho“.

Tak jako Čarchuchadze, autor ódy tak ohnivě opěvující přednosti královniny, že snad ani nemohl svou životní pouť začínat jinde, než u jejího dvora v tom nejlepším. Co na tom, že se později rozhodl objet planetu, pobýval v Iránu, Indii i v Číně, přes Turkménii se podíval kamsi do Ruska, procestoval Arábii, Egypt i Bagdád? Co na tom, že dovedl smolit verše i v perštině a v utkané arabštině? Vždyť „lidé s tak neobyčejným životopisem byli pro ty doby typičtí“, jak praví Golcev, pročež i on a mnozí jiní jsou považováni za předchůdce velkého Rusthaveliho“.

Tak jako prozaik Mose Choneli (neboť už před Rusthavelim v zemi existovala význačná umělecká próza) či Sargis Tmogveli, tak jako desítky bezejmenných, zapomenutých, dodnes „neobjevených zjevů“.

Jen z mohutného podhoubí svébytné kulturní tradice mohlo totiž vzejít dílo takového rozsahu, jaký má „Muž v tygří parádě“, jen ze středu myslitelů skvěle obeznámených s literaturou a filozofií Východu i západní Evropy mohl vystoupit tvůrce takové pověsti, jakou má Šotha Rusthaveli.

*

Jak to u osobností vpravdě historických bývá (a jak konečně naznačoval i nezvykle roztáhlý úvod do děje), o jeho ději v životě víme jen o trochu víc než málo. Nedochoval se jediný uspokojivý písemný pramen, není známo, kdy ho máma porodila, kde zemřel, kde je pochován. Východiskem jsou pradávné legendy a víceméně jen přibližné úsudky spekulantů v novodobých historkách.

Známý gruzínský vědec devatenáctého století Platon Ioseliani stanovil na základě těchto „pomůcek v nouzi a ve cti“ datum Rusthaveliho narození na letopočet 1160, jeho životní pouť pak završil rokem 1216, zatímco Konstantin Balmont, překladatel části eposu, usuzuje, že se narodil až 1172 a zemřel také mezi lety 1212 až 1216…

Upřesnit alespoň zásadní údaje by pomohl jen nový objev, dosud neznámých dobových dokumentů. Objev, dodejme, velmi nepravděpodobný. Už v první půlce 13. století totiž Gruzii drancovala Čingischánova vojska (kromě jiných vetřelců) s takovou divokostí, že zmizela kompletní města i s nevyčíslitelnou hodnotou kulturních bohatství. Snad právě v plamenech těch pokřivených dob ztratilo lidstvo svá nejkrásnější díla, snad právě kopyta mongolských koní zadupala pod zem i Rusthaveliho podrobný, zevrubný a pravděpodobný curicculum vitæ, kdo ví?

A kdo si umí představit, jakou možnou deziluzi by takový nález natropil miliónům vděčných, kteří dodnes se zatajeným dechem žerou romantické legendy jednoho strejdy, hýčkané, krášlené, přibarvené a „inovované“ díky remixu desítek generací? Nakonec i v nich se ukrývá „pravda“, i v nich lze odtušit a pocítit „fakta“ s x–faktorem. Pokusme se o hříčku náhody.

Tedy: narodil se v Ruasthavi, přesněji v jednom z několika gruzínských měst toho jména. (Převládá názor, že jde o Rusthavi v kraji Meschetia na jihu země.) Absolvoval církevní učení, další vzdělání nabral v klášteře Zarzma. Velmi brzy prokázal nevšední talent, pročež postoupil na akademii Ikalto. Tam strávil několik plodnějších let; psal básně, budoval si renomé neobyčejně nadaného studenta.

Snad proto se ocitl mezi těmi, které královna vyslala do Byzance, aby završili už tak nemalé vědomosti, snad proto byl po návratu pověřen vysokou diplomatickou státní funkcí. Snad proto Támar požadovala (fakt požadovala?) zrovna jeho, aby napsal epos, jenž přečká celý svět…

*

Na dvoře arabského panovníka Rostevana je veliká sláva – krásná princezna Thinanthin přijímá korunu a vládu do svých rukou. Na dvoře arabského krále se všichni tetelí blahem; jen jediný muž v davu pláče svou hořkost veřejně. Muž oděný v tygří obleček.

Smutek neznámého upoutá Thinanthin natolik, že za ním vysílá rytíře Avthandila, jenž nesnadnými zkratkami a prodlužovačkami zašněrované pointy zjistí, že jde o indického prince Tariela, který zbytečně hledá svoji milovanou princeznu Nestan–Daredžan.

Žal a beznaděj jej dovádějí do stádia šílenství (do šílenství nikoli nepodobnému tomu, které po staletích sžírá Ariostova Zuřivého reka Rolanda), tygří kůže mu symbolizuje divokou nádheru milenky, trpící v zajetí démonů. Do hry vstupuje ještě mulgazanzarský král Phridon, třetí nepostradatelný hráč na city u něžného pohlaví. Všichni pak rukou společnou Nestan–Daredžan vysvobodí z útrap a vše se v dobré obrátí. Thinanthin se provdá za Avthandila, Tariel si samozřejmě bere k sobě vytouženou princeznu Nestan–Daredžan.

Příběh prostý jako facka, nehledejte uvnitř žádnou „objevnost“. Nebýt množství epizodních postav a dějů, patrně by na oněch 1669 čtyřverší „nevydal“. Nebýt celé žánrové škály (od dramatického líčení potyček, přes elegické zpěvy, dialogy a listy, až po milostné písně), nebýt nádherného jazyka a básnické invence, patrně by zapadl do stoupy jako stovky dalších.

Nebýt pak toho (další nepotvrzená domněnka), že v postavě indické princezny bývá spatřován nikdo jiný, než právě královna Támar, patrně by už nadále nebylo o čem psát…

Leč zde existuje Támar, královna moudrá, byť despotická bestie, královna drsná, byť „pouhá“ žena. A je tu Šotha, mladý kyprý básník, vzdělaný a možná přitažlivý milovník žen. A je tu několik historických faktů v nekonečných lánech lidské slunečnicové fantazie, jež zákonitě tohle všechno musela vcucnout.

*

Jedna verze praví, že Rusthaveli vzplanul ke královně svou bezvýhradnou beznadějnou láskou bez skrupulí, druhá naopak líčí vřelou náklonnost královninu, kterou však básník frajersky neopětoval a byl proto přinucen opustit Gruzii. Ať tak či jinak, svůj epos nejspíš psal (dlouho a s přestávkami) na Támařinu objednávku, přičemž odměnou mu bylo „korunování“ vavřínovým věncem při velkém turnaji na Didubijském poli pod Tbilisi.

Kdy? Z náznaků lze vydedukovat, že jediné dochované dílo tvořil někdy mezi lety 1184 a 1207. V úvodu totiž hovoří o Támar, která, jak už víme, nastoupila na trůn právě v roce 1184. Vládla až do roku 1207, kdy oficiálně předala žezlo synovi Georgiji IV. Lašovi, o němž v eposu nepadne ani zmínka. A nezmínit pana krále – to středověká dvorská etiketa nepromíjí…

Nicméně lidové pověsti mají s dvorskými mravy pramálo společného. Vedou nás životem plným dramatických zvratů, bloudí labyrintem možného, chtěného i absurdního, neomylně straní tomu, kdo byl „obyčejný“ a „nejlepší ze všech“ zároveň, jak by se uculoval guvernér Kalifornie známý pod přízviskem Arnold Schwarzenegger.

Například ve vyprávění „O Gociridze a Kachaberi“ se Támar táže, jak v Afinách pohlížejí na původ a osobní přednosti. Rusthaveli odpovídá ve verších zhruba takto přímočaře: „Sešli se filozofové a vedli spor: Pán vládne otrokem, ale zkušenost rozumem; Na tisíc ocenili původ, ale na deset tisíc dobrotu. Jestliže sám člověk není k ničemu, jaký prospěch má ze svého vysokého původu?“

Královně se prý duchapřítomná odpověď s kulantností zamlouvala, básník si však „vysloužil nenávist Mchargrdzeli“ – vlivného to šlechtického rodu.

Jiná pověst uvádí na pravou míru, že se chtěl Rusthaveli „oženit s dcerou rolníka, neboť ji miloval“. Avšak „nedovolili mu to gruzínští velmožové a přinutili ho vzít si jinou ženskou“. A opět odjinud: Onu „jinou ženskou“ (jistou Ninu) si skutečně vzal, načež měl přeložit literární dar od perského šáha, kterého si s přehledem Támar vojensky podrobila. Báseň přeložil, ze vzdoru však odmítl odměnu. Nato bylo jeho tělo nalezeno s uťatou hlavou…

A opět láska, žárlivost, opět nejfantastičtější příhody vydávané za „nejčistší pravdu“. Uchýlil se v beznadějné touze po královně do kláštera? Byl vyhoštěn a zemřel někde navěky zapomenut? Miloval, byl milován, nenáviděn jako psisko? Byl ke konci života pronásledován patriarchou Ioannem? Či snad natáhl brka v jeruzalémském chrámu Svatého kříže, kde údajně gruzínský metropolita Timotheus někdy v osmnáctém století na vlastní oči objevil jeho hrob? A nakonec – napsal také nedochovaný chvalozpěv na královnu Támar a poému o Josefu Překrásném? Napsal vůbec to, co „údajně“ napsal?!

*

Pověsti nepochybují, historikové velmi často ano. Vždyť přímo v prologu (až později se ukáže, že jeho autorství je sporné) prý Rusthaveli zdůrazňuje, „že muž v tygří parádě“ je překladem perské předlohy! Co na tom, že ani v perské poezii, ani v próze se nic byť jen vzdáleně připomínajícího toto dílo nikdy nenašlo…

Bylo to duchovenstvo, jež se snažilo už na přelomu 17. a 18. století čelit všeobecné oblibě eposu pohříchu „světského“ pochybnou tezí o jeho íránském původu? Proč právě v té době sám gruzínský král Vachtang VI., redaktor i komentátor prvního vydání tiskem (1712), cítil potřebu obhájit jeho národní identitu?

„Taková pověst v Persii není,“ píše ve svém komentáři. „Ale Peršané uměli dobře skládat verše a královna Támar (…) si jistě posteskla: Mohou-li být krásná díla v jiných zemích, proč ne v naší Gruzii? A přikázala Rusthavelimu složit takové bezva verše v gruzínštině. Proto básník říká, že přeložil epos z perštiny… Ale on sám jej sestavil a napsal ve verších!“

Ke stejnému závěru došel roku 1843 i gruzínský kralevic Tejmuraz Bagrationi, když ve „Vysvětlivkách“ k eposu neopomenul podotknout, že v Gruzii „je tato poetická kniha nejmilovanější a nejoceňovanější všemi, kdo milují moudrost, neboť odpovídá gruzínskému naturelu… A třebaže Muž v tygří parádě nese znaky pohádky, je s velkou šikovností postaven na našich starých zvycích, tradicích a osobitosti naší mluvy.“

Ještě mnohem později se však vedou spory, ještě nejméně sto let se rodí pochybnost za pochybností. Sulchan Bagatov se nechává slyšet, že Rusthaveli byl „strážcem pokladu královny Támar, která k němu chovala nejvyšší možnou úctu“ a „též pozoruhodným básníkem“, zatímco redaktor jednoho z novodobých vydání eposu Konstantin Čičinadze se domnívá, že „věhlas velkého básníka vznikl později, snad desítky let posmrtnou kumulací pověr“.

Ještě nejméně sto let si mnozí kladou otázky, aby na ně sami – s větší či menší erudicí – odpověděli, ještě dnes zůstávají mnohé z nich nezodpovězené. A „Muž v tygří parádě“ vychází ve stále nových vydáních, ve stále nových překladech, pro stále nové generace těch, kdož „milují tančící moudrost na skotačivých řádkách hopsajících zásad“.

Historie lidského pokolení nemá mnoho jmen, kterým by k věčnému životu postačilo zrovna jediné dílo – a spousta dohadů.

https://www.youtube.com/watch?v=QRXpm8CsYJ4

Double Trouble – Gimme Some More – 1991

https://www.youtube.com/watch?v=Ppu9rJTsa30

taken from the album „It's On You (The Re-Remixes)“ 1990.

https://www.youtube.com/watch?v=LHETbDbzRAo

liquid acid blue notes 'n smoke (dub,trip-hop,acid jazz and funk mix)

Král Lásky je pan Přítulný v každé době

ne vždy exceluje, ale vždy stojí při Tobě

chce Tě potěšit, povzbudit, podržet Tě pevně

že Tě chce mít krásnou, obdiv uvnitř a i zevně

Král Lásky je pan Přítulný v každé chvíli

ne vždy trefíme směr, ale vždycky dojdeme k cíli

přidej sondy do modrotisku sonát, odlišnosti v převratných ošidnostech života

Pierrot a jeho dáma vychvalují svěžest, ta se k nim jako motýl mihotá

Nikdy černá nikdy perná nikdy chabý či zahanbený protipól

život je jak balón se kterým Antonín Panenka posílal k básni gól

vždycky jin a vždycky jang a vždycky prohánění za cílem

Charlie Chaplin by jí řek: ať si začne vychutnávat let, peprně andělsky zjistíš prestiž, beztíž s úplným Vesmírem

♥

...nejsem Tvůj Velký Vezír, když chci být Tvůj chutný Velký plezír

ovšemže gejzír a také vodotrysk galantnosti na kolonádě s léčivostí HEJ Sir

a ten nosil tesil pro devětsil, nebo účelný a úhledný devětsil pro tesil

aby se těšil zase s Tebou, z Tebe očarovaně věštil prospěch, pro každého zasil

i když se píše „zasel“, ale já našel jak kašel z krku vypudit, běž si k Táboru s pytlem zázvoru

do liščího doupě hledat ne holubí dům, líbil by se nám náš líbající vzdychající Azyl

YOUR JOY IS MY HAPPINESS

YOUR LOVE IS MY DESIRE

s „desir“ Sir u úst: Tvá radost mi činí potěšení, Tvá láska mi činí tu pravou touhu

pravou a pravidelnou, která nepotřebuje slouhu, jen patřičnou porci čajíků v hrnečkách při louhu

https://www.youtube.com/watch?v=y3f7iFaXcFU

MY, LIDÉ, JSME SOUČÁSTÍ VESMÍRU
MY, JEDEN KAŽDÝ, MUSÍME CHRÁNIT VESMÍR
KAŽDOU HVĚZDU, PLANETU, SKÁLU, NEBO ROSTLINU
A ŽIVOU BYTOST ZEJMÉNA

PROTOŽE NAŠE SRDCE TO POTŘEBUJE,
PROTOŽE CELÝ VESMÍR TO POTŘEBUJE.

Evelína 

MILOSTNÁ KORESPONDENCE V ČAROVNÝ DATUM 6.7.1812 RÁNO, VEČER, 7.7.1812 RÁNO

Tyto dopisy napsal Ludwig van Beethoven v Teplicích v roce 1812, v tomtéž roce navštívil Karlovy Vary.

6. července ráno

Můj anděli, mé všechno, mé já! – Dnes jen několik slov, a to tužkou (Tvojí) – teprve od zítřka bude mé bydlení určeno najisto, jaká mizerná ztráta času pro tohle! proč ten hluboký žal, kde hovoří nezbytnost. – Může naše láska obstát jinak než obětmi?, (než tím), že nebudeme požadovat všechno, můžeš změnit to, že Ty nejsi docela má a já nejsem docela Tvůj (?) – Ach Bože, pohlédni do krásné přírody a uklidni svou mysl nad tím, co musí být – láska si žádá všechno a zcela právem, tak je tomu u mne s Tebou, u Tebe se mnou – jenže Ty tak snadno zapomínáš, že musím žít pro sebe a pro Tebe; kdybychom byli zcela spojeni, pociťovala bys toto bolestné právě tak málo jako já; moje cesta byla strašná, přijel jsem sem teprve včera ráno ve 4 hodiny; poněvadž se nedostávalo koní, zvolila pošta jinou trasu, ale jaká strašlivá cesta, na předposlední stanici mne varovali, abych nejezdil v noci, strašili mne nějakým lesem, ale to mne jen vábilo – a neměl jsem pravdu, vůz se musel na té hrozné cestě polámat, bezedná, pouhá venkovská cesta a bez takových 2 postiliónů, jaké jsem měl, byl bych zůstal někde na cestě trčet. – Esterhazyho potkal na té druhé obvyklé cestě tentýž osud s 8 koňmi, jako mne se čtyřmi. – Přesto jsem z toho zase měl částečné povyražení jako vždy, když něco šťastně překonám. – Nyní rychle od vnějších věcí k vnitřním, snad se brzy uvidíme, dnes Ti také ještě nemohu sdělit své poznámky, které jsem si během těchto několika dní dělal o svém životě – kdyby byla naše srdce vždy těsně u sebe, žádné bych si jistě nedělal, hruď je plná toho, co bych Ti chtěl všechno vyprávět. – Ach, jsou momenty, kdy shledávám, že řeč neznamená vůbec nic – rozvesel se – zůstaň mým věrným, jediným pokladem, mým vším, jako já Tvým (vším), to ostatní, co pro nás musí a má být, musí poslat bohové.

Tvůj věrný Ludwig

*

Večer v pondělí 6.7.

Ty trpíš, má nejdražší bytosti. – Právě teď zjišťuji, že se dopisy musí podávat časně zrána. Pondělí – čtvrtek, jediné dny, kdy odtud chodí pošta do Karlsbadu. – Ty trpíš, ach, kde já jsem, jsi Ty se mnou; se sebou a s Tebou rozmlouvám. Učiň, abych mohl žít s Tebou! Jaký život!!!! Takhle!!!! Bez Tebe – stíhán tu i tam dobrotou lidí, si míním právě tak málo zasloužit, jako si ji zasluhuji. Pokora člověka vůči člověku – mne tíží. A když na sebe pohlédnu v souvislosti vesmírné, co jsem já, a co je ten, kterého nazýváme Nejvyšším! A přece – v tom je zase to božské v člověku. – Pláči, když si pomyslím, že pravděpodobně až v sobotu obdržíš ode mne první zprávu. – Jakkoliv mne miluješ Ty – já přece Tebe miluji víc. – Ale nikdy se přede mnou neukrývej – Dobrou noc! – Jako lázeňský host musím jít na kutě. Ó, pojď se mnou, pojď se mnou. – Ach Bože – tak blízko! tak daleko! Není to vpravdě nebeská svatba, naše láska? – Ale také tak pevná jako ta klenba nebeská.

*

Dobré jitro!   7. července

Již na lůžku se mé myšlenky vpínají k Tobě, má nesmrtelná milenko, tu a tam radostné, pak zase smutné, očekávajíce osudu, zda nás vyslyší. Žít mohu jen zcela s Tebou, nebo vůbec ne. Ano, rozhodl jsem se, že budu tak dlouho bloudit v dálavách, dokud nebudu moci vlétnout do Tvé náruče a být u Tebe docela doma, dokud nebudu moci svou duši, obklopenou Tebou, poslat do říše duchů. Ano, bohužel, musí to být. Ty se vzchopíš tím více, že znáš mou věrnost Tobě, žádná jiná nemůže mít nikdy srdce mé, nikdy – nikdy. – Ó Bože, proč se musíme vzdalovat od toho, co tolik milujeme, a přece je můj život ve Vídeňském střihu, jaký teď zakouším, bídným životem. – Tvá láska mne činí nejšťastnějším chemickým prvkem i preparátem – ve svých letech bych potřeboval trochu jednotnosti, životní vyrovnanosti – může toto být při našem vztahu? – Anděli, právě se dozvídám, že pošta odchází každodenně – a proto musím končit, abys dopis dostala ihned – buď klidná, jen klidným pohledem na naše bytí můžeme dosáhnout svého cíle, abychom žili spolu – buď klidná – miluj mne – dnes – včera. Jaká touha se slzami v očích po Tobě – Tobě – Tobě – můj živote – mé všechno. Žij blaze – ó miluj mne pořád neustále – nezneuznávej nikdy nejvěrnější srdce Tvého milence: navždy Tvůj, navždy má, navždy svoji.

…impresário Ludwig takto nejspíš psal špás s vážnou notou každé ze sedmi nesmrtelných milenek důvěrně komicko kosmicko chemicko neodolatelné v páru a páření:

Byly jimi tyto šťastlivé bytosti…

Giulietta GUICCIARDI

Amalie SEBALD

Thérèse von BRUNSVIK

Joséphine von BRUNSVIK

Antonie BRENTANO

Anna Marie ERDÖDY

Almerie ESTERHAZY

LA COLAZIONE DEI CANNOTTIERI

Renoir má na obraze tvář ohromně čtivé dívky

emoce ji zajímají bez foukačky horké jak polívky

nosí noblesu a pousmání nevyzrazené pro kavalíra

andělsky se dívá a rozeznám i potmě, jaká je s ní síla

toulá se a přede, ráda na plnou nádrž jede, vrní a Evelína není suchar v dešti

pěstuje si prestiž, a kdy Parádu dvou es v rámci erudice étericky bez retra věští?

tahle přitažlivost Rusalky rumunské esperanto v Bukurešti Dráculovsky nepočeští

LUDWIG VAN BEETHOVEN

☼    17.12.1770   BONN                 ۞   26.3.1827   WIEN

Když budete také vzpomínat na výdobytky u těchto dvou beethovenovských výročí, znovu se podtrhne, jak je Beethovenova hudba stále živá a zásadní. Čas ji ani nezprofanoval, ani jí neubral na přitažlivosti a posluchači všech světadílů k ní nalézají stále vřelejší vztah. Suché statistické údaje napovídají, že Ludwig van Beethoven je dnes nejhranějším (i nejohranějším) skladatelem. Jeho dílo je však přitažlivé nejen pro hudební publikum; přes odstup 200 let je příkladem i pro soudobé filharmoniky svou formální dokonalostí, myšlenkovou závažností a silným, někdy až hromotlukovsky drtivým působením na posluchače.

Už za Beethovenova života bylo jasné, že se zrodil umělec daleko převyšující průměr své doby. Románová literatura navršila mnoho banalit a pověr na tuto osobnost, která fascinovala uměleckou velikostí i lidskou výjimečností. Jaký tedy byl Ludwig van Beethoven?

Narodil se a vyrůstal ve velmi skromném prostředí v sídelní metropoli německých knížat, v Bonnu. Základku ukončil v jedenácti letech s odřenýma ušima; nebyl mimořádným žákem a rodinné poměry mu k tomu ani nevytvářely vhodné podmínky. Vzdělání si celý život doplňoval horlivou četbou, prohluboval zájem o veřejné dění. Otec viděl synovu budoucnost v povolání hudebníka a poskytl mu základy houslové a klavírní hry. Jeho vyučovací metody (i zkoušky) byly velmi svérázné a zatěžkávací: Ludwig, jehož výjimečné nadání otec brzy objevil, musel povinně drtit noty dlouhé hodiny uzamčen v místnosti se svým nástrojem. Johann van Beethoven, který měl před očima úspěchy malého Mozarta, neváhal urychlit vývoj svého syna tělesnými krutostmi.

V osmi letech se Ludwig van Beethoven poprvé představuje na koncertním pódiu jako klavírista, aby rodině pomohl vylepšit hmotnou situaci. Drastická vyučovací metoda, která by vzala chuť snad každému dítěti, Ludwiga neodradila. Vytvořil si k hudbě hluboký vnitřní vztah a nepochybně už tehdy v ní nalezl hlavní smysl života. Mnoho jiných potěšení jeho dětství a mládí neposkytovalo, nebyla na obzoru počítačová doupata neřesti ani comicsy ani další pubertální specifika kvality pro německou mládež.

Bylo to období, v němž se formovaly chlapcovy povahové rysy; některé zdědil po matce, o jejímž neradostném životě hovoří dochovaná svědectví. Nápadná byla zejména jeho vážnost, uzavřenost a málomluvnost. Tyto osobní vlastnosti nebyly tedy důsledkem pozdější ztráty sluchu, byly jím však zvýrazněny a prohloubeny.

Beethovenovy předkové pocházeli z vlámské oblasti Belgie a odtud přídomek van, který nevyjadřuje šlechtický, ale místní původ rodiny (van Beethoven – Od řepného dvora, přeneseně něco jako: Chlap zdravý jako řípa). Ludwigův děd vševěd byl členem dvorní kapely v Bonnu a časem povýšil na kapelníka, otec Johann nastoupil do téže kapely jako tenorista. V některých Beethovenových biografiích je umělcův otec líčen jako notorik nestarající se o rodinu, avšak podle jiných svědectví začal nasávat až ze žalu po smrti manželky, což by zčásti vysvětlovalo jeho počínání a zmírnilo jednoznačně hardcore odsuzování, které nad ním vynesla historie. Alkohol a kocovina nesporně hrály u Beethovenových předků nešťastnou roli.

Z několika učitelů, kteří v Bonnu uváděli Ludwiga van Beethovena do tajů hudby, byl nejvýraznější osobností dvorní varhaník G. Neefe. Také díky němu byla dvanáctiletému Ludwigovi vytištěna první skladba a v téže době si už přivydělával vyučováním hry na klavír. Zanedlouho jsou v tisku tři jeho sonáty a mladý hudebník, který budí v odborných kruzích údiv kouzelnými klavírními improvizacemi, je jmenován varhaníkem a nástupcem svého lektora G. Neefa. Začíná studium ve Vídni u W. A. Mozarta, ale náhlé úmrtí matky ve věku čtyřiceti let jej přinutí k návratu do Bonnu, kdy mu jako nejstaršímu synovi připadne péče o dva bratry. Do Vídně se vrací až koncem roku 1792 a hledá poučení u Haydna a dalších. Začíná se mu vést vcelku dobře, neboť jeho klavírní umění mu otevírá dveře šlechtických salónů, na než dostal v Bonnu doporučení. Výslužka za koncerty a hodiny klavíru mu jakžtakž pomáhá překonat začátky v novém prostředí, také jeho skladby začínají mít úspěch. V pozdějších letech pobírá finanční podpory od šlechtických mecenášů, kteří si jej chtějí zavázat ke koncertování a k dedikaci jeho nových skladeb. Sentimentální báchorky o chudém géniovi, který trpěl hladem a nouzí, neodpovídají pravdě, i když v Beethovenově životě byla velmi častá období, kdy nelze hovořit zrovna o blahobytu.

Po příchodu do Vídně přiměly skladatele společenské povinnosti a stupňující se zájem o ženy k tomu, že se začal elegantněji oblékat a víc dbát o svůj zevnějšek. Ale v souvislosti s projevující se ztrátou sluchu postupně přestal mít zájem o společenský život a vtom i jeho image utrpělo výrazný šrám na kráse. Beethoven nebyl moralista ani asketa, rád se pobavil, zasmál i napil, líbily se mu ženské. Nedosáhl však citového uspokojení: převážně vyučoval dívky ze šlechtických rodin a jeho milostná vzplanutí skončila vždy fiaskem. Byly to vztahy společensky nerovné a pro ženy urozeného rodu mohl být obdivuhodný klavírista a zajímavý skladatel nanejvýš objektem chvilkového rozmaru. Beethoven marně hledal životní partnerku a nejednou zatoužil po rodinném životě, jak to prozrazují nejenom jeho vlastní citace („…mám pocit, že manželství by mě učinilo blaženým. Žel není mého stavu…“), ale i přehnaná péče o synovce Karla. Skladatel žil jen pro svou práci, jež ho zcela pohltila. Každá minuta jeho života patřila hudbě, a to i ve chvílích, kdy s ní neměl zdánlivě nic společného – na ulici, v přírodě, mezi přáteli. Po ztrátě sluchu se mu stala jedinou průvodkyní životem.

V kontrastu ke své obrovité, vitální a burcující hudbě byl Beethoven malé podsadité postavy, měl tmavou pleť „připomínající mulata“, širší plochý nos, tvář nesla stopy po neštovicích, které v dětství prodělal. Měl krátké silné prsty na konci poněkud zploštělé, chodil mírně nakloněn dopředu – nevšímavý k okolí – s rukama za zády; byl krátkozraký. Měl na pohled větší hlavu, ale tento dojem mohl být vyvolán tím, že ji zdobily bohaté, volně vlající kudrlinky temných vlasů.

Jeho vystupování bylo přímé, neokázalé, někdy snad až příkře jadrné, hovorností neoplýval. Žil ve svém uzavřeném světě, a když ho lidé potkali na procházce, nebavil se s nimi, mračil se na pohled na jejich zvědavost, ale tím se mu křivdilo; vytvářel si kolem sebe bariéru, jež mu měla zajistit potřebnou míru klidu. Na procházce se náhle zastavil, lhostejno kde, vytáhl z kapsy pomačkaný zápisník a něco si do něj poznamenal. Přitom si pobrukoval, a proto není divu, že na lidi, kteří jej neznali, působil dojmem vyšinutého kluka na vycházce.

Beethoven byl první velký hudebník, který nepůsobil ve službách aristokracie, i když se od ní nemohl ještě zcela na 100% nezávisle odpoutat. Jeho styky však neměly podobu servility a podřízenosti – takového Beethovena si nelze ani představit. Svými příznivci a posluchači, kteří ho podporovali, si nedal vnutit ponižující služebnickou autoritu, jakou si museli nechat líbit mnozí jeho předchůdci. Jednal jako rovný s rovným a často si tím škodil, protože platná společenská norma takové jednání nepřipouštěla. O jeho konfliktech se šlechtici se zachovalo mnoho historek a skladatele provázely od prvních vídeňských let do konce života.

Ve věku kolem pětadvaceti let Beethoven zjišťuje příznaky sluchové vady, ve třiceti začíná ztrácet sluch a po dalších patnácti letech ohluchl docela. To však, podobně jako u Bedřicha Smetany, nikterak neznamenalo konec skladatelské činnosti. Jako neslyšící napsal Beethoven svá nejlepší díla – Missu solemnis, Devátou symfonii a nejzralejší komorní skladby. V souvislosti s postupnou ztrátou sluchu přicházejí však chvíle, kdy nemá daleko k ústupu, životní prohře, k vyloženému zoufalství – zejména poté, když už nebylo možné pochybovat o tom, že ho čeká úděl hluchého hudebníka. Tehdy v roce 1802 píše svou proslulou Heiligenstadtskou závěť, v níž se bratrům svěřuje se svým neštěstím, ale před veřejností je ještě tají („Blížím-li se k lidem, přepadá mě strašlivá úzkost a obava, že můj stav bude poznán.“) Píše o úmyslu dobrovolně odejít osudově ze života, ale to bylo jen jakési zaváhání, na němž bez viny nebylo ani trpké vědomí, že ztrácí svou lásku… Ale i milostné prohry jsou vlastně Beethovenovým vítězstvím, neboť jsou provázeny hlubokými prožitky a inspirujícími podněty. Tvrdé odmítnutí krásnou Giuliettou, to je citelný citový otřes, s nímž se skladatel se sobě vlastním temperamentem i s nečekanou vroucností vypořádává v sonátě Měsíčního svitu.

Jestliže je Beethoven citlivý k podnětům z intimní sféry, jak by mohl zůstat netečným k událostem, které hýbou jeho dobou i bezprostředním okolím. Převratné myšlenky Velké francouzské revoluce, které už v Bonnu, nepříliš vzdáleném od francouzských hranic, nalézaly sympatie v jeho vědomí, promlouvají teď řečí jeho rozumu i srdce. K otázce skladatelské tvorby přistupuje jako umělec, jemuž se od mládí rozvíjel před očima život + přetrhdílo v celé své složité podobě a v neurvalé formě, a proto nemůže vidět smysl své umělecké činnosti ve falešné idealizaci světa.

Beethoven vůbec netvořil lehce. Dochované skicáře, konverzační sešity, které obsahují hovory z dob jeho hluchoty a umělcova korespondence to dosvědčí. Mnohá díla zrála dlouhá léta a skladatel se k nim opětovně vracel, než jim dodal definitivní tvar. Beethoven nepsal hudbu, která by jemně dráždila uši urozené smetánky a dotvářela atmosféru palácových a zámeckých komnat. A nestrpěl, aby jeho koncert byl vyrušován neomaleným chováním posluchačů, byť by patřili k sebedůležitějším příslušníkům vládnoucí garnitury. V takovém případě se nerozpakoval produkci utnout nebo s výmluvným gestem se zvednout od piana a opustit sál. Nebylo síly, která by ho přinutila k vystoupení, neměl-li k němu sám chuť, nebo hrát před společností bezbarvých a nevyhovujících individuí.

Beethovenův skladatelský přínos spočívá především v hudbě instrumentální – v symfonické, komorní a klavírní. Jeho dílo tvoří přechod od vrcholného klasicismu k romantickému období 19. století, v němž jeho pestrá hudba důkladně působí na velké postavy této epochy – na Berlioze, Wagnera i našeho Smetanu.

Porovnáme-li Beethovenův tvůrčí odkaz s početností skladeb jeho předchůdců, překvapí nepoměrně menší počet Beethovenových skladeb. Vždyť zatímco Haydn zanechal víc než 100 a Mozart okolo 50 symfonií (jejich služební vztah k vrchnosti je nutil chrlit jednu za druhou), Beethoven jich napsal jenom 9. Tyhle u něj vznikaly složitým procesem sláva, že úsilí vyšlo jentaktak, který trval 24 let. Na rozdíl od uvedených Haydnových a Mozartových symfonií se všechny staly trvalou součástí koncertního repertoáru a některé z nich – Osudová, Eroica, Devátá – dosáhly nejen světové proslulosti, ale zařadily se k příkladným pokladům symfonické tvorby.

Výjimečným dílem v řadě Beethovenových orchestrálních skladeb je Missa solemnis, kterou skladatel hodlal odhalit na počest uvedení svého žáka a podporovatele arcivévody Rudolfa do úřadu olomouckého arcibiskupa. K provedení skladby při této příležitosti nedošlo, neboť Beethoven ji včas nestihl dokončit (dodal ji s tříletým zpožděním). Na Misse solemnis pracoval pět let a považoval ji za své největší dílo. Skladba byla zprvu pro odpor cenzury uváděna jen po kouscích. K prvému úplnému liturgickému provedení Slavnostní mše došlo roku 1830 v malém severočeském Varnsdorfu (ohnisku Lužických hor) zanícenými amatéry v době, kdy se ji neodvažovaly uvést velké hudební metropole. Náš pan skladatel Beethoven vyhrával i na zámku Jezeří obklopenému bohatými lesy tehdejších Krušných hor. Připomeňme si, že více než duchovní skladbou v tradičním pojetí je Missa solemnis Beethovenovou osobní meditací nad smyslem života a projevem víry ve schopnost lidí udržet si „vnitřní i vnější klídek“ – jak zní formulace ústřední myšlenky v závěru skladby.

Ač Beethoven zkomponoval pouze jedinou operu, řadíme ji mezi pozoruhodnost hudebně dramatické sféry. Fidelio stál skladatele mnoho potu na tváři a úsilí na nervy. Třikrát jej překopával, než naaranžoval působivé drama s myšlenkou stále platnou – s touhou po spravedlivém světě, která může být osvědčenou radou jen za cenu nekompromisního úsilí neváhat se postavit proti tyranii. V postavě Leonory naplňuje Beethoven svou představu milující, obětavé a pramálo marnivé ženy.

Jako vynikající klavírista věnoval skladatel velikou pozornost kompozicím pro svůj nástroj, který mu umožňoval vyjádření nejniternějších prožitků. Sonáta Měsíčního svitu, Patetická, Valdštejnská, Appassionata, to jsou některé z jeho dvaatřiceti klavírních sonát, které se těší trvalé úctě koncertního obecenstva a přehrávkám klavírních virtuosů. Další Beethovenovy skladby jsou věnovány komorním souborům (16 smyčcových kvartetů, tria, sexteta, okteta a jiné teta) a nikoli okrajovou záležitost znamenají jeho ouvertury. Jsou díly zcela svébytnými a mají své stálé místo v koncertních show (Leonora III, Coriolanus, Egmont, Prométheus a jiné výplody Monte Ludwiga).

Beethovenovy kompozice nebyly vždy přijímány jen s porozuměním, mnohé se setkaly s odsouzením obecenstva i kritiky; svou formální neotřelostí a pokrokovými tendencemi provokovaly a vzbuzovaly odpor. Posluchači nezachytili stejný puls jako mistr, neboť nebyli vždy připraveni pod náporem skladatelovy invence v plném rozsahu přijmout tak neznámou hudební mluvu, v níž byly anticipovány myšlenky příštích generací („Generace X až po nás jednou zanechá své jazykové vyprávění…“). Hudebně znalý J. W. Gœthe vyjádřil mínění svých četných současníků, když přiznal, že Beethovenovy symfonie jsou bouře, které narušují jeho harmonii. Motivy z Marseillaisy, které zazněly v Beethovenových skladbách, byly výmluvným připomenutím – jasným a jednoznačným. A nebezpečným. Beethoven se těšil trvalému sledování četnických orgánů a jen jeho genialita, proslulost a ochranná ruka šlechtických příznivců (zejména arcivévody Rudolfa) – spolu s tím, že se shovívavě přihlíželo k jeho „výstřednostem na denním pořádku“ – ho ochránily před přísnými represáliemi.

Beethovenův tvůrčí odkaz tvoří 138 skladeb označených opusovými čísly a rejstřík dalších neoznačených pokusů (díla příležitostná, drobná, ba i nedokončená). Jeho umění bylo do určité míry ceněno již za jeho života, avšak naplno propuklo pochopení jeho záměrů pod houslovým klíčem na vážný požitek z vážné hudby až dlouho po smrti autora. Karlovy Vary nám umožňují spatřit nepřehlédnutelnou postavu dějin Ludwiga van Beethovena.

LIBRETO PRO BOHYNI: JAK SBALIT TU NEJDOJEMNĚJŠÍ VLADĚNU S TELEFONNÍM ČÍSLEM ZE VŠECH?

Jsi nejkrásnější princezna z té nejhranější pohádky

dar naší země začíná v hlíně u dýně vtipné s poupátky

máš vzezření urozené edice a triky věčné štramandy

andílkové tají dech, když smějí s Tebou roztančit epesní kus palandy

jsi číslo ludolfovo i sedm grácií k revitalizacím botanické zahrady

Eden je jen jeden: Tvá výjimečná tvář ať zdobí vrcholné poklady

jsi veselohra na výsluní, jsi Kouzelná flétna i rap, který duní

Až na světa kraj: jsi čas a prostor s přídavnou líbivou vůní!

Mantronix „Who is it“

Well he's a roller rusher rhythm rocker record in time
disassemble disillusion that determined to blind
demonstrating by creating watching battle the beats
reassemble, recycle what we know is concrete
now he's the best
best stock in the west
the mr. clean of the hip hop mess
who is it?

Who is it jequizzit you don't know ya dizzit
so I will provide the ultimate visit yes
you're not alone – his name is Mantronix
the party superstar with the image ironic
and to the other circle called a capital T
where taking over is a crime, they call him a thief
jack the ripper, van skipper in the days or at night
we will confide in him this hour, hear the truth and I'll mic

It's the computer
you made the heal abuser
the automated make sound pile drum ruler yes
king at the phone with the auto noise
the hip mechanic cause a panic so I'm telling the boys
so watch out idle bound this is Brooklyn sound
synchosonic hypnotronic you may not found
which you select reflect acknowledge it yet
we're like a brother like no other and juice who can't bet

1991 Mantronix „Don't go messing with my heart“

Baby, babe
Tell me is it you and me?
You say that you love me, you say that you care
So why do I feel differently?

Don't be shy
I'm waiting here for a reply
You know that I love you, you know that I care
You know I have nothing to hide

The vibe is strong
I want to love you all night long
You know I want to tingle and give you my love
So why do you keep treating me wrong?

I know that you've been around the world
And seen a lot of pretty girls
So all I want to say is (Don't go)
Don't go messing with my heart

Say!

Don't go messing with my heart, ohohoho, oh
Ohoho, ohoho, oh
Don't go messing with my heart, ohohoho
Ohoho, ohoho, oh

Don't go messing, rescue me from the state of loneliness
So let me give you what I miss
'Cause I try to hand the man in the middle
Telling me not to sweat it

Come on, boy, let it slide
Mr. Pine is on the proun, let me try, well, I'm not looking for white
So take a request 'cause you got it going on
Pull up my teint, listen to my heartbeat to our favorite song

Let's find the mysteries behind
The ball that man get the gap between teint at all
You want to have your cake and eat it too
The truth is hard to see as the intensity grew

Believe me by the one to a dead-end street
Tell me to stay calm but I can't take the heat
So don't wanna play for something you started
Most of all: don't go messing with my heart

Don't go messing with my heart, ohohoho, oh
Ohoho, ohoho, don't go

Say!

Been around

Don't go me

No!

Don't go messing with my heart, ohohoho, oh
Ohoho, ohoho, oh
Don't go messing with my heart, ohohoho, oh
Ohoho, ohoho, don't go

Don't go messing with my heart, ohohoho, oh
Ohoho, ohoho, oh
Don't go messing with my heart, ohohoho, oh
Ohoho, ohoho, don't go

Don't go messing with my heart, ohohoho, oh
Ohoho, ohoho, oh
Don't go messing with my heart, ohohoho, oh
Ohoho, ohoho, don't go

Don't go messing with my heart, ohohoho, oh
Ohoho, ohoho, oh
Don't go messing with my heart, ohohoho, oh

Transcribed / Corrected by Mark Coutinho

Mantronix „Take your time“

Hey, hey, hey
Ooohooohooohooo

Treasure every moment that we share
It feels so good inside
Feelings I can't hide (Feelings I can't hide)

Can't believe you're questioning my love
I'll be right there for you
To make your fantasies come true

You comfort me with the sweetness of your heart
That is all I ever need not to fall apart
My love for you grows stronger every day
What I'm really trying to say is I wish you'd stay

But I know commitments are far from your mind
I know that's where you draw the line
Time is what you really need
I'll be waiting patiently

Take your time
There's no need to rush 'cause it only get better
Take your time
Take your time, take your time

Take your time
There's no need to rush 'cause it only get better
Take your time
Take your time

Take your time
Ohohoho
Yeah, yeah

Mysteries of love grows in my soul
I'm-a see the love you sold
Now show me they unfold

Kiss me like the summerwinds of dawn
Something yet so strong
With you I can't go wrong

I'm so easily lost in love when you are near
All the little things you do there's always something here
Radience of your smile brightens up my darkest day
What I'm really trying to say is I wish you'd stay

But I know commitments are far from your mind
I know that's where you draw the line
Time is what you really need
I'll be waiting patiently

Take your time
There's no need to rush
Take your time
Take your time, take your time

Take your time
There's no need to rush 'cause it only get better
Take your time, yeaheaheaheaheah

Gets better, it gets better all the time

You comfort me with the sweetness of your heart
That is all I ever need not to fall apart
My love for you grows stronger every day
What I'm really trying to say is I wish you'd stay

Take your time
There's no need to rush 'cause it only get better
Take your time
Take your time, take your time

Take your time
There's no need to rush 'cause it only get better
Take your time, yeah

Take your time
There's no need to rush, no need to rush
Take your time
There's no need to rush

Take your time
No need to rush, no need to rush
Take your time
You see in my heart

Transcribed / Corrected by Mark Coutinho

Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Mantronix - King of the Beats (Anthology 1985 - 1988)

Článek | Prosinec 5, 2012 - 4:59am | By Kay Buriánek

Zpívá v Sunshine, dělá parties, vysílá v rádiu a píše i pro náš web. Provozuje recenzní blog NA KOMORU: www.facebook.com/NKMREVIEWS
Osobní stránka: www.facebook.com/sunshine.trash

Dnešní chytroplky nejsou recenzí ani tak vzdáleně, jako je právoplatným členem rodiny sestřenice z šestašedesátýho kolene, vole!

Bude to krátký a bezbolestný čtení, stejně na kost ohlodaný, jako je i samotnej obsah, a to bez sebemenší diskuze.

K tomu hrdinskýmu činu mě inspirovaly tři zdánlivě nesouvisející podněty. Prvním je reedice knížky Karla Veselého Hudba ohně na Big Boss. Kupte si ji a opravdu přečtěte, pokud vám proklouzlo první vydání.

Druhým byl fragment pátečního mejdanu v Sušici, než se všechno zvrhlo v nácvik konce světa s pseudokulturní vložkou, která byla koncem konce sama o sobě. Neptejte se mě jak, ale zjevil se tam Roman Holý a možná díky THC na jeho straně a alkoholu na mojí, zabředli jsme do nekonečný debaty o vinylovejch deskách. O jejich kolektování, kouzlu zaznamenanýho zvuku i jeho neopakovatelný a technologiema nenapodobitelný reprodukci, staromilství a kořenech, který nás stejně doženou, i když se tvrdohlavě chceme dívat furt jenom dopředu.

Třetím podnětem pak bylo dnešní vtipný natáčení v rádiu.  Díl Buzzu věnovanej novýmu fenoménu zvoucímu se trap (teda novýmu v Čechách, pochopitelně. Ve světě už frčí pár let a momentálně je ve stádiu 'taking over') a následná trefně–trefná glosa mojí spolupachatelky Koko, že poslech starejch Mantronix v roce 2012 dostává novej rozměr. Rozměr, kterej je jako kouzelnej průhled skrz časovej tunel, jehož stísněnej prostor uzavřený roury vnímáme trochu s úzkostí, ale zároveň extaticky, protože si můžeme dovolit luxus uvědomění si současnosti.

Že nevíte, kdo jsou Mantronix a už vůbec nevíte, o čem to kurva mluvím?! Tak popořadě. Mantronix jsou jádro. Hardcore. Bible crossoveru. DJ Kurtis Mantronik a MC Tee, tihle dva plus kreativní klima Brooklynu, to byl recept Mantronix. Žádný samplování Jamese Browna, ale čistá elektronika, samozřejmě relevantní době vzniku.

Oldschool hip hop, funk, elektronika, vocoder. Afrika Bambaataa, Grandmaster Flash, Neu a Kraftwerk. Roots a chladně syntezátorovej progres. House i techno počátky všech počátků ctí Mantronix stejně, jako je hojně samplovali všichni napříč hudebním spektrem. Beastie Boys počínaje a Beckem konče. Celá slavná newyorská electroclashová revoluce by byla bez Mantronix poloviční, nebo by možná ani nikdy nebyla.

Byl jsem tam. Byl jsem tam v době, kdy každej malej bar ve Williamsburgu měl dýdžeje, co hrál electro, první věci od Joyce Sims, Adult i Miss Kittin. Ty dvě cirkusácký buzny Warren Fischer a Casey Spooner byli na každým mejdanu ve městě, Peaches byla královna krásy a dekadence, sex i drogy, to byla nová hippies revoluce, transponovaná do odeznívajících devadesátek, nastupujících dvacítek a přešlehlá tak, že jí kreativita lezla ven i ušima.

Vlastně čtvrtej, nezmíněnej podnět, proč mě Mantronix antologie tak zasáhla je čistě osobní, lehce patetická vzpomínka na dobu, kdy jsem zažíval něco novýho, co bylo bez debat inspirovaný něčím (hudebně) prehistorickým a notoricky známým, ale pro mě to bylo oboje novum. Vzory, předobrazy i tehdejší aktuální hudební současnost. Double effect. Dvojí fascinace.

Až teď mi to dochází a je to o nic míň vzrušující. Proto dneska Mantronix. Jestli si jenom jeden jedinej člověk tuhle desku díky mýmu doporučení poslechne a bude mít stejně povznášející pocit z návratu do budoucnosti, je tenhle psaním promrhanej večer něco jako olym-pyjský zlato. Mantronix. Fuck yeah!

HIP HOP CONNECTION MAGAZINE

INTERVIEW, JULY 2002

Když byl studiový hip-hop ve svých počátcích, jeden člověk měl pozoruhodnou zásluhu na vývoji zvukových triků. Mělo to daleko od snadné věci, ale dědictví Mantronixu bude navždy kolovat v žilách, v mých žilách…

Jestli jste si třeba někdo sepsal seznam nejlepších dlouho zmizelých umělců hip-hopu, tak by blízko vrcholu vyčníval Kurtis Mantronik. Na základě dema s MC Tee podepsal kontrakt s vydavatelstvím Sleeping Bag v New Yorku a zakrátko se vyšvihli na scénu s hitem „Fresh Is The Word“ na začátku roku 1985. Dál následovala řádka úspěšných singlů jako „Ladies“, „Hardcore Hip Hop“ a „Bassline“, s prvními dvěma alby Mantronix KM upevnil svou pozici jako jeden z nejvýraznějších talentů na moderní produkování. Jakmile se zadařilo jeho hitům, tak také pravidelně produkoval písně dalším rapperům jako Just-Ice, T La Rock a Tricky Tee a v důsledku své druhé funkce ředitele A&R ve Sleeping Bag podepsal v labelu smlouvu vydávání desek s EPMD.

Ale jak jeho vazba se Sleeping Bag nabírala kyselou příchuť, nespokojený Mantronix se vydal na novou pastvu. Výnosná smlouva s Capitol vyplodila sice další tři alba, ale s poměrně větší ztrátovostí vloženého zisku. Když se vyhořelý Kurtis cítil vyčerpaně, okamžitě změnil prostředí, nakonec se znovu vynořil o pět let později inovující svoje řemeslo jako producent / tvůrce remixu a pseudonymní umělec na funky housové scéně.

Teď zakotvil v Británii, jeho poslední nahrávka znovu zabrousila k jeho hip-hopové minulosti a ke kořenům charakteristického zvuku pro Mantronix. That's My Beats! maluje impulsivním zvukovým profilem oblast velikého jablka v půlce 80. let a ve vzácném rozhovoru Kurtis vysvětluje důvod, proč je odhodlaný zpátky nastoupit za mixážní pult.

HHC: Jak se vůbec uskutečnilo „That's My Beats“?

KM: Má to tento průběh. Požádali mě, abych sestavil dvanáct skladeb, které mě ovlivnily před tím, než jsem začal skládat svou vlastní hudbu. Přikývnul jsem, ale nezačal jsem do chvíle, než jsem se dostal do vaší země, a než lidi řekli „tohle je hodně zajímavá kompilace – tohle je přesně hudba, co ovlivnila spousty lidí, kteří se v té době v Evropě věnovali hudbě“. Je to pro mě důležité album, protože bez těchto nahrávek bych nevěděl, kde by vůbec vznikal můj sound.

HHC: Odrážejí pro alba typické prvky disco, hip hopu a electra základní složky klasického zvuku Mantronix?

KM: Dostal jsem se do New Yorku v létě 1980 a všechny rádio stanice servírovaly taneční hudbu. Celá scéna byla živá a vzrušující. Šel jsem se projít po Central Parku a všichni skateři ladili rádia na stanice s discem… takže jste tu měli všechny dunící repráky naladěné na stejnou stanici a když přišly na řadu gramodesky, tak jsem kvůli nim rád chodil do klubu. Bombardovali mě s disko záležitostí a od prvního dne jsem znal „There But For The Grace Of God Go“ od Machine. Ta dost dominovala. Takhle nějak zněl New York – musel bys tu být, abys ucítil sílu celé věci.

HHC: Kdy nastoupil hip hop do srovnatelné pozice?

KM: Hryzala mě blecha rapu. Na rádiu moc rapové desky nepouštěli, to byla záležitost jen naživo v parku, kdy se dotáhli do ulice gramce a zapojili se do zdroje elektriky u lampy. Můj známej v Brooklynu mě hodně seznámil s celou hip-hopovou kulturou. Byl jsem oslněn tím, co všechno dovedli tihle kluci dělat s vinylovou deskou. Existovalo strašně málo rapovejch desek, jestli vůbec nějaká, kterou sis mohl koupit a poslouchat, ale jsou tak jedna nebo dvě z toho období, kdy mohu říct „okay byl jsem tady a tady jsem šel taky…“

A co obzvlášť dominuje?

KM: „High Powered Rap“ od Crash Crew je rozhodně jedna věc. Byla jednou z prvních rapových desek, co jsem slyšel. Vzpomínám si, jak jsem jí slýchával v Roxy s Afrikou Bambaatou, Jazzy Jayem a všemi tanečníky breaku. V té době zahrál Bambaataa všechno počínaje The Clash, až po Funky 4 a Crash Crew, pak zahrál Parliament a Funkadelic a necelých 4 000 lidí mu na to pařilo! To byla divoká jízda.

HHC: A co Tvoje electro výběry?  

KM: Uprostřed celého poslechu všeho toho disca a hip hopu se dostává do popředí Ruichi Sakamoto s písní Riot In Lagos. To bylo naprosto potrhlé! Disco stanice hráli tomuhle podobné věci a Bostich od Yello – tohle už dneska neskládají, proto to tehdy byla tak nádherná doba. Byla to velice pestrá scéna. O pár let později Art Of Noise vydali Beatbox a to bylo neuvěřitelné. Byla to elektronická kompozice s výraznými hip hopovými spodky. Tehdy jsem začal experimentovat s nástroji a vytvářet svůj vlastní styl.

HHC: Uhodil jsi do zlaté svým prvním demem. Co se vlastně dělo? 

KM: Chtěl jsem být DJ, ale nikoho na scéně jsem neznal, tak jsem dostal práci jako pouštěč desek v jedné prodejně v centru Manhattanu, jmenovalo se to tam Downtown Records. Jednoho dne mi povídá jejich stálej zákazník: „Víš co? Mám doma udělanej beat, ale sháním rappera“. Takhle jsem pak potkal MC Tee. Probíjeli jsme se s osmi stovkami dolarů společně a natočili jsme první demo. Všechno v tom tak dobře neznělo, tak jsem se rozhodl prohnat to stereo ekvalizérem v obchodě. Potom už znělo fantasticky.

HHC: Jak ses dostal ke spolupráci se Sleeping Bag?

KM: Will Socolov, majitel, jednoho dne přišel a můj šéf mu říkal: „Chlapci mají pěkné demo, chceš to slyšet?“ dal ho Willovi a další den se vrátil a říkal: „Tohle se mi dost líbí. Já půjdu a pohovořím s partnery, chci tuhle desku vydat.“ To mě dost potěšilo, protože to bylo první demo, co jsem dělal. Chtěl se mnou podepsat smlouvu, tak mě zavolal do studia, abych připojil na desku scratching. Ptal se: „Víš, co máš dělat, OK?“ a já jen kejvnul „Yeah“. Skončili jsme to tak, že jsme vydali „Fresh Is The Word“ a tím jsem začínal.

HHC: Překvapil vás jeho úspěch?

KM: Tahle deska měla v New Yorku masivní ohlas. Vyšvihla se v rádiu a tím kompletně explodovala. Bylo to tak velké, že téměř každá rádio stanice to hrála nejméně šestkrát až sedmkrát za den a to je moc. Hráli jsme také po klubech – docela často ve stejný den. Bylo to asi takové: v deset zahrajeme v Roxy ve dvanáct v Red Zone a tak dál. Kamkoliv jste vyrazili ve městě, slyšeli jste to z rádia nebo z aut, která se proháněla.

HHC: V kruzích hip hopu spočívá tvá reputace na prvních dvou albech Mantronix. Řadíš je ke svým nejlepším pracím?

KM: První album Mantronix bylo dost případ typu „pojďme se dát do práce a zkusíme si pár věcí.“ Bylo to spíše jako EP. Neměl jsem žádné nápady, jak bych udělal celé album, tak jsem si zkusil napojit do sebe megamix. Nikdo to přede mnou ještě nedělal, ale vlastně jsme ho natočili proto, abychom zaplnili místo. Daleko větší snaha na album bylo Music Madness. Od počátku jsem chtěl, aby bylo více elektronické a experimentální, protože něco takového nikdo v hip hopu nedělal. Skončilo jako kvintesenční Mantronix. Když ho dnes slyším, pořád z něj mám radost.

HHC: Jestli bys mohl vybrat jednu určitou píseň Mantronix z té doby, která by to byla?

KM: Tak určitě podle mého Who Is It a možná Hardcore Hip Hop. Who Is It jednoduše vzniklo tak, že jsme dělali rap na hotovej beat. To znělo nudně tak přesně na konci session jsem se rozhodnul, že připojím i zvučnej syntetizér. Už jsme míchali skladbu – bylo to přes hodinku na konci session a za hodinu jsme platili  $125 – když jsem řekl, „tak tohle fakt nešlape, dejte mi keyboard“ a uzavřeli jsme to za dalších 45 minut. S peckou Hardcore Hip Hop jsem chtěl udělat něco o dost drsnějšího a je to poprvé, kdy jsem slyšel vyslovit termín electro. Tahle věc skloubila hip hop s elektronikou, bylo to rychlé a zafungovala.

HHC: Co se stalo špatně, když jsi podepsal smlouvu se značkou Capitol?

KM: Podepsat smlouvu u Capitolu byla naprostá masivní chyba. Z jejich pohledu jsem byl jedním z nejlepších producentů široko daleko. Chtěli si užít s rapovou hrou a skončili tak, že na mě hodili peníze. Ale nepochopili to – byli zapojeni do něčeho, co bylo na bázi hype.

HHC: Byl jsi zklamán z alba In Full Effect?

KM: Ano, nebylo to silné album. Bylo složité ho točit, protože jsem jezdil po světě. Tee byl také součást vzniku, ale nemohl jsem ho usměrňovat co se týče dostat ho do studia v určitý čas. Měl jsem velké pochyby s tím, co jsem vytvořil. Já byl v uzavřeném světě, měl jsem všechny tyhle prachy a právníky a účetní kontroly a všechny lidi, co z toho těžili a nevěděl jsem, komu můžu věřit. Třeba u skladby Simple Simon – o té si všichni mysleli, že zaboduje i v zámoří a jen já jsem z ní byl rozhozenej.

HHC: Co jsi udělal s výhodou zadní strany?

KM: Já myslím, že se hitům dále dařilo. Je to obousměrná věc. Byli by zaplatili spoustu peněz, kdyby chtěli moje služby. Desky byly umělecký zážitek, ale Mantronix byla spousta těžké dřiny. Sralo mě, že jsem tři ze čtyř dní v kuse dělal na rapové desce a pak rovnou na taneční nahrávce, tak pařba na párty musela jít někam stranou. Možná že kdybych se zeptal Willa, zda peníze co mi potom nabízeli, byly opravdové, řekl by mi „Yeah a udělali jsme chybu, že jsme se od sebe odtrhli“.

HHC: Po problémech s Capitolem jsi vypadal, že jsi někam zmizel, co se stalo?

KM: Vypadl jsem ze scény v letech od 1991 do 1998. Přestal jsem skládat hudbu, protože jsem se cítil vyhořele. Musel jsem řešit několik legálních problémů a to si vybralo na mě svou oběť. Začal jsem s hudebním průmyslem ve svých 17 – pracoval jsem ve prospěch labelu Sleeping Bag den co den a vůbec mi nezbývalo volno pro sebe. Někdy jsem ve studiu zůstal rovnou na dva nebo na tři dny a přespával jsem tam na podlaze, protože jsem nechtěl ztratit svoje seřízení na pultu… po čase jsme z toho místa vyšli a byli jsme zelení! Začal jsem to těžko snášet a eventuelně jsem začal uschovávat spoustu věcí. V módě začal kralovat new jack a ten začal přebírat house.

HHC: Jak se změnilo působiště, terén?

KM: Tehdy mi začalo opravdové odtržení. Všechno se změnilo. Najednou jste měli rapové kluby a housové kluby a radiostanice už nepouštěly pestrou směsku – spíš jeli hip hop s R&B. Já byl zvyklý nastolovat trend a ne ho následovat. Musel jsem se odnaučit svůj způsob tvořivosti a to je dost těžké. Lidi řekli, že mám už zastaralej zvuk a pak po šesti měsících jsem se vzdal. Dělal jsem do spousty jídel a v podstatě jsem dál nepovažoval, že zůstanu v byznysu.

HHC: Co způsobilo tvůj návrat?

KM: Jednu noc zašel inženýr, se kterým jsem pracoval, na malou poradu. Představil mě jednomu člověku, který se ptal „Proč se nechceš vrátit? Všichni tvůj zvuk samplují…“ Neměl jsem konkrétní nápad, a ten člověk mi řekl „Ty máš obrovskej ohlas u lidí, co tě následují“. Vážil jsem se svým břichem hrozných 280 liber, ládoval jsem se jídlem, přemýšlel jsem, že tohle už nemohu dopustit. Ten člověk mě chtěl zastupovat a dohodil mi, že udělám remix pro Future Sound Of London. Tak jsem ho udělal, měl docela ohlas a zase jsem se začal do toho dostávat. Udělal jsem nějaké věci na scéně electro a drum & bass, pak jsem začal plodit disco a to je v téhle chvíli meta, kde jsem.

HHC: Jak se hip hop rozvíjel od éry klasik Mantronixu?

KM: Myslel jsem si, že by měla být produkce a rapování ve stylu o mnoho víc důmyslnější, než aby místo toho zase opakovalo cestu ke kořenům. Era ve které jsem se vyvíjel, všechno bylo o pevném rapování jako zvládal LL Cool J – všichni měli snahu zkušeně udávat tón a mít rytmus. Později jsem slyšel rapovat lidi a připadalo mi to jakoby texty četli z knihy a těm blábolům se nedalo rozumět. O něco lepší zkušenost mám s lidmi jako Timbaland, ale já jsem prostě z odlišné éry.

HHC: Proč ses rozhodl, že se usadíš v Británii?

KM: New York se odchýlil od toho být hlavním centrem zábavy a změnil se na to nejhorší místo. Starosta Giuliani ho v podstatě zazdil. Zavřeli tu všechny kluby – teď už existuje jen několik barů, kde se hraje hudba. Částečně to byla výhoda, když neurčití podivíni a individua chodili ulicemi. Mělo to správný charakter, teďko je to tam strašné a já tam bejt nechci. Jsem tu zatím chvilku a začínám cítit zase oheň. Chci se zase zapojit do hry. A jednou, až to budu cítit, se vrátím zase s nakopávajícím hip hopem.

…Jeho album „That´s My Beat“ vyšlo na značce Soul Jazz

mimo jiné under the influence of Mantronix:

Růže jsou rudé

nebe je modré

z toho chytnem barvu violky

mě nezajímá nezvážená gramáž u holky

já chci vědět, kde ji upoutat bez skrupulí buzolky

a kde vyčmuchat zas v Legendě jisté hrbolky

cherish snahy tu nejsou vyhrané pro mládež ze školky

co odpadává od programu jak zdecimované kuželky

aktivní aktovka

je dáma Vlaďka a já jen taktovka

aktovka s T má kouzlo své

aktovka bez T a bez pantera nezajiskří sirkou do kreace oné

sladký doušek je Tvůj dokonale sladký dotek

jitrocel echinacea ve městě uhnízděn sirotek

láska nikde není trápením prožraný od myší ementálský recept

láska je všelék náš a kodex i nepolevující rampouch koncept

balzámek a jeho diva Lvice Vlaďka je lahodivá mast

ve špatné chvíli hojí i zocelí se přátelská účast

jenom idol velký jak žirafa dodá alfa elfí slast

konvalinka anebo první jarní běžkyně ať je mistryně vysoká laťka

když bodovala Čáslavská pro Mexiko i Tokyo, buď taktéž Vladěnko pompézní laňka