KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ

☼     31.10.1821, NE BOROVÁ LADA ZE ŠUMAVY, JEN B.   ۞   29.7.1856  PRAHA A GRAFITKY

Při vyslovení jména Borovský se patrně kdekomu vyjeví hodiny češtiny v literatuře, v nichž právě tento pan spisovatel a pan žurnalista oči na stopkách / šťopkách byl velmi často líčen zaujatě jako ten odvážný bojovný živel proti rakouské monarchii a církevnímu tmářství. Ztrácelo se ze zřetele, že jeho myšlenkové dědictví se stalo zdrojem významných proudů české kultury, a že spolu s Kollárem, Palackým a Masarykem měl nejmarkantnější podíl na koncipování českého národního programu.

Karel se narodil jako druhý pořízek v rodině kupce Matěje Havlíčka v městečku Borová nedaleko Přibyslavi (proto ne ta šumavská idylka Borová Lada). Při porodu prý málem chcípl. V dětství se projevoval jako bystrý, ale trucovitý, zádumčivý a svéhlavý štír (se kterými je beztak vždy to nejdramatičtější pořízení), který se téměř nikdy od srdce nezasmál, jak byl rok dlouhý – poněkud překvapivé zjištění u pozdějšího HUMORISTY par excellence. Naštěstí si Karla oblíbil místní vikář Brůžek a potom i výborný kantor Línek, kteří dovedli mladého schopnosti podchytit a poladit, rozvíjet na skvělou fazónu. Karel přilnul zejména k vikáři, a když onemocněl, musel ležet bezpodmínečně u něho na faře, kde ho farář osobně kurýroval.

V deseti letech poslal otec Karla na německou školu do Jihlavy, kde strávil bez valných úspěchů jeden rok. Následovalo šestileté studium na premonstrátském gymplíku v Německém Brodě, kam se krátce potom přestěhovali i jeho rodiče. Zde se plně rozvinuly Havlíčkovy předpoklady perlit na účel intelektuálního ražení, ale i vrozená paličatá neústupnost. Později vzpomínal, zřejmě trochu přeháněje, na časté rozepře a uličnictví toho nejhrubšího zrna asi toho nejšťastnějšího období za jeho života. Podle vyprávění přátel se však tehdy projevoval sígr zejména vážností, přísností a náboženskou opravdovostí – smysl pro humor a bojovný temperament se u něj začaly projevovat navenek až v pozdějších letech.

Otec chtěl mít z Káji právníka pro paragraf v mezích zákona a tak přechází v sedmnácti letech do Prahy na dvouleté studium takzvané filozofie, po němž bylo možno pokračovat na fakultě právnické, bohoslovecké nebo lékařské. Tehdy se Havlíček definitivně rozhodl pracovat pro obrodu národa jako spisovatel, který ví, jak na to od lesa. Domníval se, že takovou možnost by mu nejspíš poskytovalo povolání občanského kněze. Jeho dopisy z té doby s humorem komentují nouzi, ve které se musel protloukat týden co týden. Přátelé později vzpomínali na jeho poněkud odpudivý zevnějšek (leč praví se u moudrých: nesuď knihu podle obalu, obraťme list, kopni její obsah do kravského žaludku také kniha, Jáchyme Topole) oblek měl dost zanedbán, obličej stále jako by od oleje orosen zapáchal zapšklým tónem, černé vlasy mu na hlavě plandaly jako štětiny čuněte. Při dlouhých pěších štrekách po Čechách i do Saska, které tehdy byly mezi mládeží v oblibě; prý vypadal jako chudý přivandrovalec, v němž by žádný nehledal vzdělaného a slušného člověka.

V devatenácti letech tedy Havlíček vstoupil do jezuitského režimu zvaného jezuitský seminář. Panoval zde ten nejtvrdší vojenský dril: velmi omezená možnost vycházet i omezená možnost individuálního studia, za každý přečin hned hrozil vyhazov. Havlíčka však odpuzovalo především to, že učitelé dbali víc než o vzdělání žáků o vlastní prospěch a prebendy. Snažil se tedy doplňovat si poznatky sám, nosáč a instinktivně tankovací antisrab. Zdokonaloval se v češtině čtením bible, učil se i ostatním slovanským jazykům, řečtině, latině, arabštině a západoevropským jazykům.

Havlíček si protrpěl v semináři vnitřní krizovku. Zpočátku skutečně toužil s celou svou opravdovostí stát se plnokrevným knězem ve výzvách tehdejšího života, výchovou i citelně inklinoval totiž ke zbožnosti. Rozum se však zdráhal uvěřit výkladům o odpuštění hříchů (stejné jako z doznání Bona Vox od irské kapelky snů U2), a odmítal milovat zapřisáhlé nepřátele a vlastizrádce. Poznal sám, že nemůže být knězem a rozhodl se ze semináře vycouvat. Jeho odlišné glosy neušly ovšem ani glosátorům utvrzované linie semináře, stejně jako výbuchy bujných vtipkování a epigramů na účet trotlů zdejších, které vesele kolovaly mezi chovanci (jak pěkné slovo, dozajista). Pod záminkou nevalného prospěchu z hebrejštiny a výkladu Starého testamentu byl tedy Havlíček ze semináře odňat a vypoklonkován. I když v něm prožil jen 9 měsíců, mělo studium načichlost teologie na něj podstatný vliv: stal se z něj znalecký čtenář výkladů bible, ale i oponent klasicky bezduchého jalového pobožnůstkářství.

Rektor semináře dal nicméně Havlíčkovi na rozlučku dobré vystrko a doporučil jeho přihlášku ke konkursu na místo profesora Staroměstského gymplu. Zkouška však zřejmě nedopadla famózně, a Havlíček nebyl přijat. Byl tím pádem bez zaměstnání protloukánek nevychloubánek. Pokračoval i nadále v cílevědomé přípravě na literární dráhu individuálním vzděláváním se jazyků, filozofie i historie. V létě 1842 si vypůjčil od přítele kabát a s mošnou a několika krejcárky už štrádoval na cestě do Polska, Haliče a na Slovensko. Snadno se seznamoval s kolemjdoucími dušemi z nejrůznějších sociálních vrstev i národností, hádal se s nimi o politiku, žertoval vymýšleje si nepravdivé skutečnosti o sobě a cíli své poutě, jedl, co se zrovna naskytlo, nocoval různě, tancoval při skočných skočdopole pra pra rotace aerobicko melodicko disco, a opíjel své hrdlo v hospodském zvyku každý půllitr překlopit až do dna. Přitom však nenosil na očích klapky a nerozpakoval se korigovat své dřívější představy (že by předsudky) například o vzájemné symbióze či antipatiích různých slovanských národů.

Po návratu z cesty dostal zásluhou P. J. Šafaříka velmi atraktivní a lukrativní nabídku od ruského šlechtice Pogodina, který žádal, aby Havlíček vyučoval jeho synka dovednostem. V říjnu se tedy vydal s Pogodinem směr Kyjev a v lednu pak následoval trojky do Moskvy. Místo u Pogodina, který mu vyčetl nejednu ztřeštěnost, však nakonec nastoupil jako kvalifikovaný vychovatel ve famílii profesora Ševyrjova. Moskva ho upoutala tradiční pohádkovou architekturou a pravoslavnými náboženskými rituály. V dopisech domů vysoko vyzdvihoval mravnost a lidovou moudrost šalebných malebných kupců a prostých sedláků, hodnotil i úroveň studia bohemistiky na moskevské univerzitě humor dost nepěstující. Postupně si však uvědomil jasně, že slavjanofilství úzké vrstvy učenců a šlechticů je podporováno mocenskými ambicemi carského vychcaného dvora, který sní o kolaudaci a hlavně koalici všech Slovanů pod jednu střechu, manipulaci samozřejmě v jejich držení. Četl v novinách inzerci na prodej kuchařů a sloužících (třeba taková manipulátorka v sex appealech na apríly Tatiana Kuchařová snad již brzy Brzobohatá) a jeho láska k Rusku jako mávnutím hole mrazilky ochladla pod bod mrazu. Postrádal zde totiž osobní angažovanost posledních akčních hrdinů boogie ve woogie, lamentace v dovednostech konverzace ve věci povznesení ducha národa, kterému v tehdejším Česku řada lidí ráda obětovala vše – prostředky finančního rázu, osobní štěstí i čest v nemalé míře o sto šest. S výjimkou Gogola tralala odmítal i soudobou ruskou takyliteraturu jako pouhou imitaci západních šablon. V dopisech domů si stále častěji STĚŽOVAL NA OSAMĚNÍ. Poslal dokonce vyznání sestře jednoho svého pražského přítele, kterou kdysi letmo viděl, a dostal i povzbuzující odpověď, čímž však zřejmě tento vztah také zhasl jako poslední jiskérka z táboráku letních milování. Jeho prudká halloweenská povaha si ulevovala a ulívala sicflajš do satirických básní a epigramů, které nebyly zrovna vyhrazeny pro publikování úvah pana Antona Špelce, ostrostřelce do černého. Nakonec se pro své vychovatelské manýry nepohodl na budoucnosti se Ševyrjovem a v létě 1844 z Ruska vystřelil do jiné dimenze.

Mezitím v Německém Brodě zemřela Havlíčkova ctěná autorita: pantáta. Karlík se ubytoval u své máti peprné a věnoval se psaní jako zahrádkář, co vyhání kozly ze svých pozemků. Vzpomínky na život v Moskvě uložil do Obrazů z Rus. Psal taktéž epigramy, ironicky věnované „církvi, králi, vlasti, Múzám, světu, planetě, dimenzím času a prostoru“. Dostalo se v nich jak na vídeňskou autoritářskou vládu, tak i na ruské samoděržaví, no jo celí žhaví, na vlastenecká klišé a sentimenty lacinosti i na kosmopolitismus, na zneužívání náboženství pravoslavnou i katolickou církví, ovečky, semkneme se do jednoho týmu ovce citoslovce pro sportovce, na hlásnou lukrativnost (jakou by nezachytil trouba). Havlíček si však nalezl dostatek času i na organizování místního ochotnického spolku divadelního smýšlení a legrace navzájem. Občas zašel do knajpy posedět jako ten vážný, ten málomluvný strejda Příhod, někdy brával do prstů kytaru nebo se pouštěl klasicky do ohnivých politických třenic.

V Brodě se Havlíček seznámil s funny face Fany Weidenhofferovou, dívkou z bohaté úspěšné měšťanské rodiny. Když se pak v dubnu 1845 dobře situován vrátil do Prahy, začala mezi nimi rozsáhlá korespondence. Je z ní patrné, jak se Havlíček obával, že jeho nezvratné rozhodnutí dát se na nejistou dráhu českého spisovatele bude pro Fanynky rodiče důvodem, aby mu zatrhly plánovaný sňatek. Fanynka, které žertem vytýkal, že jí více záleží na křupavé pečeni do zlatova, punčoškách a kvalitních květinách, než na chytrých i výchovných knížkách, proto opakovaně líčil své pracovní plány a snažil se vyzvědět, jaký asi stálý příjem by se jejím rodičům jevil pro založení rodiny uspokojivý či slibný. Z toho důvodu též přijal velmi výnosné místo vychovatele mladého princátka Rohana a odjel za ním na Sychrov na sichr. Veselici veselku plánoval na apríl, pak na září babí léto 1846. Fanynce i jejím vychcaným rodičům se však zjevně jeho existenční zajištění zdálo stále pochybné chuligánské snad cikánské. Havlíček nakonec ztratil trpělivost, vrátil Fanynce veškeré její dopisy a požádal o totéž. Fanynka naštěstí jeho dopisy nevydala z rukou, díky čemuž se nám celá korespondence dochovala v původním znění.

Ještě v Rusku se Havlíčkovi dostala do ruky Tylova povídka „Poslední mohykán Čech“. Nechápal, proč ten zoufale trhlý titulek a obsah pavučin upředených ze sentimentálních blábolů. Po návratu rozčeřil hladinu vlasteneckého dění zdrcující kritikou této novely. Tyl byl tehdy velmi populární jako u DJe vinyl, Havlíček naproti tomu celkem neznámý zjev. Vlastenecká veřejnost, která dost dobře nechápala Havlíčkovy výhrady k poměrům v Rusku, v němž viděla jedinou naději všech Slovanů, nepřijala s pochopením ani jeho požadavek, aby každý místo planých keců začal s odstraňováním drobných zádrhelů na tom místě, na němž právě stojí. Němcová jej tehdy nazvala člověkem, který „kouska srdce a mravného citu nemá“. Také její manžel Josef a řada dalších ho vášnivě napadali, nechápajíce, že Havlíček právem požaduje od české literatury vysokou náročnost a sebekritičnost, jedním slovem a dechem pojištěnou disciplínu královského ražení.

V lednu 1846 se Havlíček stal redaktorem dvou plátků – Pražských novin a jejich legrační hravé přílohy České Včely, s roční gáží 600 zlatých. Zatímco český tisk dosud přinášel hlavně zprávy o vlasteneckých candrbálech a různých katastrofách ve světě, Havlíčkovy vlídné noviny se snažili čtenáře vychovávat k nebádajícímu občanskému postoji a zájmu o dění veřejných rozhodnutí – zakládání knihoven, průmyslových škol, k podnikavosti, zlepšení stavu měst, ovzduší ve městech, méně bacilů a bacilonosičů, více kyslíku, rozumu, exotických rostlin uprostřed skleníku a podobných tendencí. Tato sentence „senzační sen začni“ mu vynesla neochvějné přátelství a podporu Františka Palackého. Havlíček dělal své noviny téměř o samotě, jen s několika podpůrnými dopisovateli. V roce 1846 v nich publikoval závažné téma ve sloupku „Slovan a Čech“, v němž odmítal názor, že Slované jsou jedním národem, odsoudil však i Štúrovu „odluku“, která podle něj oslabí „jednotný národ Česko–slovanský“.

Roku 1848 se Havlíček oženil s půvabnou, hodnou, ale nepříliš zdravotně uschopněnou Jůlinkou Sýkorovou. Poučen deprimujícím neúspěchem s Fanynkou, hned na začátku jí dal důrazně na srozuměnou, že své názory nehodlá měnit ani podřizovat práci rodinnému klanu u Sýkorů.

Téhož roku začal v cyklu článků seznamovat čtenáře se základy politického vzdělávání, čímž si poprvé nasral do vlastních bot, čímž varoval policejní špehy na každém rohu. V březnu 1848 vypukla ve Vídni revoluce, nenáviděný kancléř Metternich prchl a kromě řady demokratických reforem došlo i ke zrušení zahořklé cenzury. Protože noviny, které redigoval, byly majetkem vlády, Havlíček se rozhodl založit na vládě zcela nezávislé noviny, které by se kvalitou a rozsahem mohly vyrovnat německým periodikům. Hrabě Deym pomohl a jeho nákladem začaly od prvního apríla pravidelně vycházet Národní Noviny. Redakce sídlila v královských lázních, později na Ferdinandově (dneska Národní) třídě u Tesca v domě, kde měl též Havlíček elegantní pětipokojové apartmá. Profil novin byl vcelku v souladu s Palackého ideou austroslavismu a federalizace Rakouska. Požadovaly maximálně možnou autonomii zemí Koruny české, zrušení feudálních držav a rovnost všech stavů před paragrafy ošetřovaným zákonem grafománků. Havlíček, kterého náboženské otázky vždy velmi zaujaly, v nich vystupoval proti světským aspiracím církve, doporučoval zrušení celibátu a zavedení národního jazyka do kostelů. Větším důrazem na přirozené právo oproti Palackého koncepci státoprávně historické stál Havlíček u zrodu takzvaně svobodomyslného (mladočeského) vzdoru a směrnici v české politice. S Palackého konzervativnějším (zbabělejším) křídlem se ovšem doplňoval v otázkách politického a hospodářského liberalismu, které naopak byly zdrojem postupné diferenciace českého hnutí na liberální a radikálně demokratický směr.

V této době pohnuté se Havlíček účastnil příprav stran Slovanského sjezdu. Podnikl několik cest, aby k účasti na něm pozval zástupce Poláků a Jihoslovanů. Sjezd měl především utužit vazby rakouských Slovanů proti snahám německých a maďarských RAFANŮ o hegemonii. Podpořil tak v této pro Vídeň kritické době myšlenku rakouského státu. Jednání sjezdu však bylo přerušeno v důsledku vypuknutí takzvaných svatodušních bouří v Praze. Povstání, vyprovokované bataliónem generála Windischgrätze a snad i jakýmisi cizími agenty, se účastnilo především radikální studentstvo a dělnická kurážná mládež. Vojsko začalo Prahu sestřelovat z kanónů a jeden granát šlehl nevítán až nenáviděn až do Havlíčkovy pracovny, přičemž jen o vlásek těsně minul jeho trofej nejcennější: kreativní nelabilní lidský mozek.

Povstání posloužilo jako záminka ke zteči proti českým liberálům, přestože se ho nezúčastnili a naopak se pokoušeli zprostředkovat smír mezi oběma protivníky. Byli uvězněni i hrabě Deym a Havliček hrdina, který však musel být jakožto poslanec za humpolecký region propuštěn z vazby a odebral se ihned jako delegát na říšský sněm do Vídně. Na podzim roku 1848 se účastnil též ústavodárného sněmu v Kroměříži. Ten se však protahoval jako žirafa před žížalami bez jakéhokoli přínosného skóre a Havlíčka vysilovaly rozvláčné nanicovaté debaty my o voze, oni o koze. Upozornil prý na sebe hlavně tím, že z gruntu navrhoval jejich ukončení. V prosinci složil mandát a přesunul se zas do matičky Prahy, aby se naplno věnoval vydávání Národních Novin, k nimž brzy přibyl i satiricky orientovaný týdeník ŠOTEK. Havlíček tehdy jasně cítil, že nastalo rozhodující období, kdy si musí každý národ svobodu tvrdě obhájit a hlídat. Útočil proti vládou nadoktrínované „oktrojované ústavě“, kterou pokládal za kamufláž a fleky špíny absolutismu. Za „tupení a úšklebné vypisování ústavy nekalými ústy“ byl souzen, ale verdiktem poroty naštěstí zas osvobozen. Přesto byly Národní Noviny uškrceny, aby nemohly dál vycházet. Havlíček odjel do Vídně, kde byl přívětivě přijat mocným ministrem Bachem, někdejším vídeňským radikálem. Noviny začaly znovu vycházet, ale začátkem roku 1850 byly definitivně vyloučeny ze hry.

Havlíček se tedy přestěhoval do Kutné Hory, kde začal vydávat odzbrojujícími slovy časopis Slovan. Půldruhého roku byl pak jeho Slovan stíhán zákazy veřejného šíření od dveří ke dveřím, konfiskacemi nákladu, pokutami, předplatitelé byli špehováni přes nástrahy policie. Stejný osud postihl i Havlíčkovy knihy – Epištoly Kutnohorské a Duch Národních Novin. Znovu byl popotahován před soud a opět porotou zproštěn viny. Havlíček, který své noviny zřejmě považoval za rozumně, morálně, moderně opoziční, odmítal zjemnit tón svých článků a raději sám vydávání listu zastavil. Přes svoji abnormálně obrovskou popularitu, zejména mezi venkovankami, se v té době cítil značně osamělý a značně energicky uondaný. Vrátil se s rodinou do Německého Brodu, veřejného dění se neúčastnil a údajně uvažoval o exilu v Anglii. Asi po měsíci, týden před vánocemi 1851, byl však brutálně náhle ve druhé noční hodince tendenčního klidu přepaden a vyzván četníky, aby se odporoučel z postele a byly mu poskytnuty dvě hodiny na přípravu zavazadel k odjezdu do neznáma. Ach jo. Pak byl donucen nastoupit si do kočáru, kde už vyčkával zlobivého ptáčka pro Rakousko jakýsi komisař Dedera, vybaven obnosem 200 zlatých a kartonem cigaret. Tak započala týden trvající cesta po zasněžených okreskách, od jedné četnické stanice k ještě horší četnické stanici, proč četníci měli pojmenování četníci? Čert aby se vyznal na četnici… takže čertovsky vzato i s otisky. V Jindřichově Hradci je hostil Dederův pantáta Bezzoubek, místní vyhlášený vlastenec, v Salzburgu je doprovázel po památkách samotný policejní direktor Le Monnier, pozdější sympatizant a ochránce chudého studenta Tomáše později až Garrigue Masaryka. Některé epizodky deportace podvratného živlu jsou ostatně do detailu popsány v Tyrolských elegiích s básnickou dost živou nadsázkou – například při líčení známé nehody u Waidringu. Podrobné hlášení komisárka Dedery například nezmiňuje nic o tom, že by se Havlíčkovi povedlo tak lehce ukonejšit divoké splašené koně.

Pobyt v Brixenu se protáhl na 3 a půl roku natvrdo, asi 2 roky zde s Havlíčkem bydlela jeho ženuška se sex appealem a dcerka Zuzanka, slavící své jmeniny naměkko 11. srpna, státní svátek a narozeniny hip hopové kultury v Bronxu, Bronx zní tak napůl jak Brixen. Cítil se zde, podle vlastního vyjádření, jako „třeboňskej kapr na vyblitém blátě, fuj“. Po letech horečnaté činnosti trpěl v odlehlém tyrolském údolíčku nedostatkem lidských podnětů hlášek elementů a rozmařilejch snů. Nanejvýš někdy v pajzlu „U elefanta“ jako slůně, co se sluní na výsluní vyslechl pár neškodných dialogů o místních nešvarech. Ještě izolovanější se musela ovšem cítit jeho skvělá dáma, která neuměla žbleptnout německy. Nabízený export do Ameriky přesto Havlíček sveřepě odmítal uznat za vhodné východisko, co v Bronxu, když je nyní zavřen v Brixenu, stejně tak i dříve odolával svodům ministra Bacha naklonit si ho úplatkem 6 tisíc zlatých pro podporu vlády. Apanáž 500 zlatých ročně stěží pokryla účty za živobytí samotného Havlíčka, a ten, bez možnosti si jakkoliv krásně přivydělat, musel zasáhnout i do dřívějších úspor na konto. Přesto se podle jeho svědectví zdravotní stav všech tří členů rodiny v Brixenu totálně zlepšil výskytem na vysokohorském čerstvém vzduchu. Nicméně si Havlíček v dopisech domů stěžoval, že k usilovné soustavné práci lorda beletrie se mu nedostává pokojná mysl a k vědecké pro experta zase specifická výbava. Plodem tohoto období jsou krom řady studijních a přípravných prací především jeho vrcholné satirické skladby: kromě již vzpomínaných Tyrolských elegií je to Křest svatého Vládi a Král Lávra, v niž zpracoval starou ruskou a irskou, respektive midasovskou legendu. Žertovným tónem zde básník promlouvá o velmi závažných nešvarných jevech: despotické státní moci, která manipuluje člověkem a zneužívá ke svým poťouchlým cílům dokonce samotného boha, přičemž lidská pasivita a stupidita jí k tomu napomáhají. Pozoruhodné jsou však i dochované básně zamýšleného cyklu „O posledních věcech v člověku“, do nichž Havlíček vsunul některé své filozofické úvahy o smyslu, být či nebýt totálně mimo provoz.

Četné žádosti Havlíčka a intervence jeho přátel o povolení návratu nenarážely ani tak na blby ve Vídni (i když prý ministr policie Kempen s oblibou děsil mladého kaisera Franze Josefa historkami z natáčení o Havlíčkově podvraťáctví), jako spíš na alibi v Praze, kde se policejní ředitel Mecséry obával nebezpečí recidivy, jak říkal, „těch jeho jedinečných schopností, tuhé a houževnaté povahy“ a možného posílení „ultračeských živlů“. Když tedy nakonec v květnu 1855 ledoborec bůh zasáhl do děje a dostavilo se povolení s razítkem, zjistil Havlíček po návratu domů, že manželka krátce předtím zemřela chudák na zápal plic, jako ve věku 44 Heavy D. zrovna 8. listopadu 2011 v Los Angeles. Ať již ho deprimovala tato smuteční zátěžová zkouška pro organismus, kterou sakra těžce nesl, postupující tuberkulóza nebo závazek, že se vzdá veškeré politické a literární aktivity, působil Havlíček od svého návratu dojmem fyzicky a duševně zlomené větve v člověku. Zklamání mu zapříčinila i návštěva ženino hrobečku v Praze, která musela být policií povolena a během níž viděl, jak se mu bývalí příznivci vyhýbají, aby se nezkompromitovali před úřady. Výjimkou byla ovšem Božka Němcová, rodina Palackého a také Tyl, který se s Havlíčkem tváří v tvář usmířil, když projížděl s kočovnou divadelní společností Německým Brodem. Neochvějně zůstal Havlíčkovi věren i jeho černý buldok, kámoš nejvyšší, jenž kdysi tak zle vrčel a vystrkoval zuby na četníky, kteří jeho pána zhurta budili před cestou do Brixenu.

V červenci roku 1856 přivezl Doktor Podlipský Havlíčka ve velmi zlém stavu ze Šternberských lázeňských procedur u Smečna do Prahy. Havlíček zemřel po pětidenní agónii bez paty v domě svého šváry Jaroše, v téže posteli, jako cirka před rokem jeho drahá polovička Jůlinka. Ani jejich dcera Zdenka neměla moc šťastný osud a přišla oň už v mladém věku.