SIR ALEXANDER MACKENZIE

☼   1764, STORNOWAY, OSTRŮVEK LEWIS, SKOTSKO     ۞  12.3.1820   MONTREAL, CANADA

Amerika. Kolik odstínů šedi může mít jedno jednoduché slovo? Jako rajská extáze znělo v uších prvním snílkům přistěhovalcům, zálibně mu naslouchali evropští panovníci rejdaři, kteří do zámoří vysílali své fregaty. Na nový kontinent, tolik obrovský, tolik slibně bohatý a tolik notoricky neobjevený.

Hlavní zájem všech nově příchozích existencí se soustředil na oblasti Mexika a pak postupně stále výš na celé východní pobřeží až k Hudsonově zálivu. Usadili se tu Angličané, Francouzi, Holanďané. Pro někoho se nová vlast stala eldorádem hodnot zaslíbených, pro jiné naopak zklamáním. Ale pro všechny nezodpovězenou hádankou. Ještě koncem osmnáctého století byly mapy nové pevniny s důvěrou osázeny houfem chyb a bílých ploch vzduchoprázdna. Noví osadníci tu žili již po několik generací, ale o zemi, která je hostila, toho věděli žalostně poskrovnu.

Nic na tom nezměnilo ani ustavičné střídání vlivu jednotlivých mocností. Francie ztratila své državy na severu kontinentu v roce 1763, kdy bylo její území pařížským mírem rozporcováno mezi Velkou Británii a Španěly. V roce 1775 se však část britských poddaných vzbouřila a o osm let později vytvořili základ dnešních JŮ ES EJ.

Na sever od Velkých jezer, na území dnešní Kanady, však Britové vládnou dál. Ale ať už se tu tetelily vlajky ve větru ošlehány s liliemi či snad s pruhy, faktickou moc nad panenskými pláněmi, obývanými jen faunou a Indiány, tu drží v rukou obchodní korporace. Společnosti, které prosperují z lovu kožešinových zvířat.

Zaměstnanci společnosti Hudsonova zálivu i mladší Severozápadní společnosti sváželi své drahocenné náklady do přístavů na východním pobřeží kontinentu. Vyšlapané stezky z nitra pevniny měli ve svých mapách, znali je nazpaměť. Západní část světadílu až k pobřeží Tichého oceánu však zůstávala mlhavou skrvnou, rozsáhlého vnitrozemí, obývaného Indiány a divokou zvěří, se noha běloška ještě prakticky nedotkla. K pacifickému pobřeží míří výprava GEORGE VANCOUVERA, kdo bude ovšem průkopníkem nových cest na pevnině?

Lovci kožešin nebyli žádnými vlky v rouchu beránčím, na svém teritoriu zbaběle neznali bratra. Ale ani neustálá třenice o převahu nad konkurencí v mnoha z nich nepotlačila i jiné postranní zájmy. Mezi těmito protřelými drsoni severu se našla i chlapiska, která toužila setřít bílá místa ze svých návodů map. Prospělo by to lukrativnímu kšeftu, o tom žádná. Ale dozvěděli by se tak víc o zemi, kterou si vybrali za svou novou otčinu. Nebylo jich málo. Jejich jména nesou řeky, hory, údolí. A někdy koncem osmdesátých let 18. století se mezi nimi potýkal se svým orientačním smyslem i mladý a udatný Skot Alexander Mackenzie.

Pracoval pro Severozápadní company, v kajaku z kůry objížděl lovecké stanice, učil se výnosně obchodovat, hodnotit kožešiny, jednat s lidmi na rovinu i žít ve zdejší náročné krajině. Je docela možné, že by jeho život plynul až do konce dnů jako život mnoha dalších drsoňů, nebýt setkání se zkušeným handlířem a zvědavým cestovatelem Peterem Pondem. Poznali se poté, co se Pond přidal ke svým nedávným konkurentům, ke skupince vedené Peterem Pangmanem, ve které sloužil cti i Mackenzie. A právě jeho přidělil Pangman novému společníkovi k užitku. Bylo to však skutečně jen proto, aby se u něj zaučil, anebo měl také nenápadně dohlížet bývalé konkurenci tak trochu přes prsty…?

Alexander brzy zjistil, že se jeho nový kumpán nezajímá jen o kožešiny a jejich ceny, ale že si ze svých cest Kanadou shromáždil slušné množství geografických údajů a map, které hodlal použít k jedinému cíli. Chtěl jako první překonat rozsáhlé neznámé území a nalézt schůdnou cestu až ke břehům Tichého oceánu. Se svým snem seznámil již před časem americkou vládu, ale mladé USA neměly o podobný nápad zájem. Nezbývalo než vyčkávat.

Jestli se Pond domníval, že by se ke svému plánu mohl ještě někdy vrátit, vývoj dalších událostí jej vyvedl pěkně z omylu. Konkurence nikdy nespí a každá záminka k likvidaci nepohodlného partnera se vždy může šiknout. Pond, který nedávno založil na jezeře Athabasca faktorii FORT CHIPPEWYAN, byl postaven před tribunál za starou vinu. S jeho kariérou bylo utrum, vydal se štěstí hledat jinam. Opustil Kanadu a jeho mapy a poznámky převzal Mackenzie… Třeba bude mít více štěstí než předchozí rozumově vedený elév a odvážný plán se mu povede dovést ke zdárnému konci. Hodně se teď hovoří o řece, kterou objevil Cook v Aljašském zálivu. Nemohl by být její zatím neznámý tok pohodlnou a krátkou cestou ze středu kontinentu k Západnímu moři?

HLEDÁNÍ RIO GRANDE, OBZVLÁŠŤ VELIKÉ ŘEKY

V roce 1789 opustil Alexander Mackenzie pevnůstku FORT CHIPPEWYAN u jezera Athabaska. V čele dvanácti ostřílených Frankokanaďanů se vydal na dlouhou cestu po známých i neznámých vodních tocích v kanoích z březové kůry. Najdou-li Cookovu řeku, dotknou se přídě jejich loděk vody Tichého oceánu.

U Otročího jezera je však zaskočil mráz a muži musí svou cestu na čas přerušit. Ale nezahálejí. Podaří se jim najít řeku, která vytéká z jezera směrem k západu. Podle výpočtů se ocitli právě na úrovni předpokládaného toku hledané Cookovy řeky, nebo jejího vydatného přítoku!

Můžeme se divit, že Mackenzie podlehl nakažlivé euforii? S novou chutí pokračovali dál po dravé peřeji za dravým proudem, ale jejich počáteční radost brzy střídalo dost hořké zklamání. Po třech stech padesáti kilometrech tok řeky náhle zamířil k severu a vzápětí k severozápadu. Výprava při tom minula ústí další velké řeky, ale protože přitékala z východu, nevěnovali ji takovou pozornost. Až později, v roce 1792, se do těchto končin vypravil Roderik Mackenzie, Alexanderův brácha. Objevil její zdroj, Velké medvědí jezero, největší nádrž kanadského severu.

Výprava plula dál. A pak kolem nich náhle stoupla voda a muži spatřili v dálce na obzoru pruh moře. „Není pochyb o tom, že se tyto vody vlévají do Hyperborejského oceánu,“ poznamenal Mackenzie roztrpčeně.

Za 102 dní, tak dlouho trvala jejich výprava, projeli kolem 5000 kilásků po málo známých či docela neznámých řekách, aby 12. července spatřili Severní oceán, tak jako již dříve na jiné lokalitě Hearne. Ale oni přece hledali cestu do Tichého oceánu! Po návratu do FORT CHIPPEWYANU Mackenzie zjistil, že podle nových měření je jezero Athabasca od Tichého oceánu mnohem dál, než se původně domníval. Cesta k Pacifiku bude trnitější gordický uzel, než jak si to představoval Pond.

Na své první výpravě tedy moc neuspěl. Prokázal aspoň, že vodní tok, který je od té doby označován jako Mackenzieho poněkud bublavější potůček, je vlastně dolní částí vodní tepny dlouhé přes 4 600 km a pramenící pod jménem Athabasca ve Skalistých horách. Nesplnění hlavního programu mu však neubralo chuť do dalších dobrodružství. Ba naopak. Jeho cesta mu dosvědčila, jak nedostatečně je pro svůj záměr vybaven, jak chabé jsou jeho převážně empirické znalosti z geografie, zeměměřičství, astronomie i dalších oborů. A tak se rozhodl pro neobvyklé řešení. Požádal Severozápadní společnost o dovolenou a vydal se nejbližší paroplavbou do Anglie. Rozhodl se, že si tam doplní chybějící znalosti. Nezapomínejme, že se píše konec osmnáctého století a tento mladý hrdina se zatím pohyboval jen mezi drsnými lovci trofejí.

„PROTOŽE JSEM OD PŘÍRODY NADÁN TOUHOU POZNÁVAT NEPOZNANÉ…

…skrze svou vrozenou podnikavost, jakož i tělesnou konstrukcí vhodnou i do těch nejkrušnějších podmínek planety, a krom toho jsem byl dík obchodním cestám uvyklý námaze a obtížím, pokládal jsem cestu nitrem Ameriky, o jejíž prospěšnosti nikdo nezapochyboval, nejen za možnou, ale byl jsem navíc i přesvědčen, že mám k uskutečnění tak nebezpečného podniku i potřebné vlastnosti.“

Jak dlouho a co všechno nastudoval? V roce 1792 byl zase zpátky v terénu. A vrátil se přesně tam, odkud vytáhl paty. Do FORT CHIPPEWYANU. Shromáždil tu tlupu šesti voyageurů, dvou Indiánů a Skota jménem Mackay a už v říjnu se vydali na cestu, která měla poprvé překlenout vzdálenost napříč kontinentem na kanadském území.

Po řece Peace se vydají v kánoích na západ. Čekají je kilometry neznámých cest, místa osídlená bojovnými Indiány, zrádné peřeje. Na každém metru tu na ně může číhat past nastražená přírodou, ale i lidmi. Nehledají Eldorádo, bohatství a kapitál, jako jejich předchůdci v Mexiku. Hledají dopravní tepnu. I ta však může být doslova zlatonosná.

Jenže first class řeka mířící původně západním směrem, se po čase opět stočí na jihozápad a pak na jih. Zklamání, jehož hořkost už Mackenzie zná. Postupují pozvolna a brzy své putování budou muset přerušit a vybudovat si zimní tábor. V době nucené přestávky si postavili dlouhou kanoi, do které se vešlo 1 300 kg nákladu (strange cargo) a všech deset lidí. Osmimetrové obludárium bylo přitom natolik lehké, že je mohli v případě potřeby přenášet přes peřeje jen dva siláci. A to je velká úleva, když uvážíme, co všechno s sebou vezli, a v jakých podmínkách se přepravovali.

Doba čekání a příprav byla u konce, mohli vyrazit směle na další poučnou cestu. V květnu 1793 se po mnoha obstrukcích přiblížili k Rocky Mountains – ke Skalistým horám.

*

„Dne 21. května 1793 pršelo až do osmi hodin a poněvadž mí lidé byli velmi unaveni a zklamáni, nechal jsem je do té doby odpočívat. Říční proud tu byl takový, že nám nic jiného ani nezbývalo – když jsme chtěli pokračovat v cestě – než si to namířit napříč pohořím, přes které budeme ovšem muset dopravovat jak kanoe, tak i všecka zavazadla. To byla ovšem vyhlídka, která naháněla husinu všem, a proto jsem nejdříve vyslal pana Mackaye se třemi veslaři a s oběma Indiány napřed s příkazem, aby se vydali na cestu po horských svazích souběžně s řekou tak daleko, až by objevili místo, odkud by opět mohla být splavná. Jestliže takové místo nenajdou a nabudou přesvědčení, že cesta po řece nebude schůdná, dal jsem rozkaz, aby se s touto depeší dva průzkumníci vrátili… K večeru přišel zpátky pan Mackay s jedním veslařem, a přibližně po dvou hodinách i ostatní. Měli za sebou namáhavou procházku skrz husté lesy, kdy slézali vysoké štíty hor a zase po jejich úbočích klesali do údolí tak dlouho, až dospěli na říční peřeje, které jsou podle jejich odhadu tři míle daleko. Ačkoliv se tedy jejich zpráva zdála značně nepříznivou, přece jen jim to nevzalo odvahu. Když pak před sebou zahlédli kotel pocukrované divoké rýže a svou obvyklou dávku rumu, nabyli tak statečné mysli, že veškeré překážky pro ně přestaly existovat. Také potom ulehli s přesvědčením, že je vskutku zítra přemohou. Já jsem zůstal vzhůru, abych mohl pozorovat Jupitera a jeho pověstné měsíce, ale zamračená obloha mi v tom zůstala dlužna můj pozorovací zážitek…“

Plán vypadal velice jednoduše. 1+1. Po překonání horského masívu najdou na druhé straně hor jinou splavnou řeku a dopraví se po ní až k moři. Jenže člověk míní… Postupovali sice želvím tempem, podmínky se horšily, než si představovali. Přenášení nákladů v místech, kde řeka nebyla splavná, je vyčerpávalo jako prudérní vojenská služba.

A jaké bylo jejich rozčarování, když brzy rozpoznali, že Skalisté hory nejsou jen hřeben, který přetne krajinu a za vrcholem se zase spustí do roviny. Poznání, že vrcholky, na které se s takovou vehemencí a námahou s bolestmi vyškrábali, jsou jen okrajem rovnoběžných horských hřebenů, které se táhnou daleko za obzor, většinu účastníků výpravy totálně zdrtilo. Mackenzie musel použít slibů i vyhrůžek, aby byli ochotni pokračovat dál do cíle.

Stužka řeky, která jim sloužila jako nespolehlivé, ale přece jen jediné vodítko tímto územím, se náhle dělila na dva přítoky. Dnes se jim říká PARSNIP a FINLAY. Kudy to vezmou dál?

Průzkumem zjistili, že FINLAY je méně dravý, že by je snad mohl navádět tím správným směrem. Indiáni však varovali zřetelně, že druhá řeka, přitékající od jihu se po čase otočí na západ. Výprava se tedy vydala dál po řece PARSNIP.

Probíjeli se jen velmi pomalinku – ne vždy bylo možné použít kanoe. Daleko víc času teď strávili přenášením zavazadel po pevnině.

„Nastoupili jsme s našimi zavazadly na pochod již o čtvrté hodince ranní při jasném počasí. Tentokrát jsem prosekával cestu já s panem Mackayem a se dvěma Indiány. Půda pomalu stoupala, až se pak k polednímu začala strmě zvedat. A byť jsme byli již hodně vysoko, přece jsme spatřovali na všech stranách horské vrcholky ještě vyšší, které byly pokryty ledem. Odpoledne se stal terén nevyrovnaný, kdy se střídaly hory s hlubokými stržemi… o páté hodině jsme rozbili tábor při potoku, který vytékal zpod mohutného ledového a sněžného pole… Nastávajícího rána jsme pokračovali v naší namáhavé pouti přes strmá skaliska s vysokým jedlovým porostem, a když jsme vynaložili poslední zbytky sil na vlečení naší kanoe, dorazili jsme konečně ve 4 hodiny odpoledne se všemi zavazadly zpátky k říčnímu břehu, ovšem právě jen několik set sáhů za peřejemi a divokými vodopády…“

Úskalí, číhající na cestě, ještě prohloubily potíže s Indiány. Při prvním setkání se zakaboněnými domorodci, Indiány Sekani, si je výprava získala drobnými suvenýry. Potřebovali důvěru a hlavně, potřebovali natankovat svěží informace. Dostalo se jim obojího. Dozvěděli se o velkém vodním toku, který údajně naleznou jen několik dní pochodu od pramene PARSNIPU. Řeka, která stéká na opačnou stranu hor! Zdá se, že již brzy budou u cíle. Vlilo jim to nový elán do žil? Mackenzie to nepotřeboval. Byl silný a zdatný pořízek plný odhodlanosti. Jeho družina se nechala strhnout jeho příkladem.

A pak nastal den, kdy dospěli až k prameni řeky, která jim tak dlouho ukazovala cestu. Voda zmizela. Teď budou muset veškerá zavazadla naložit na vlastní bedra a vydat se do neznáma. Budou muset najít další řeku, která je dovede dál. Až k oceánu. Jak dlouho to ještě potrvá? A co když Indiáni nemluvili pravdu? Ale i když ještě neměli zdaleka vyhráno, osud jim byl nakloněn. Překonali rozvodí.

Muži, jejichž šat již dávno pozbyl zdání i té bývalé fazóny, jejichž tváře zarostly tuhým plnovousem, se teď dokáží radovat z každého, byť sebemenšího úlovku, který zpestří jejich fádní jídelníček. Nesou si zavazadla, mozoly nemozoly, jako mravenci vláčejí i svou dlouhatánskou kanoi. Co když ji už dál nebudou potřebovat? Co když řeka vůbec neexistuje… A pak znovu narazí na vodu. Před špičkami jejich otlučených bot bublá bystřinka, která je možná dovede k vytouženému oceánu. Nebo je to klam?

Opatrně sledují potůček plný nečistot a mělčin. Ale vody rázem přibývá… už smějí čas od času využít svou loď. Ahoj. Jejich nálada se zlepšuje každým dnem. Teď je už nic nerozhází, natož snad nezastaví. Neodradilo je ani poškození kanoe, která po provizorním servisu na divoko již uvezen jen část nákladu a polovinu pasažérů. Druhá skupinka dobrodruhů musela nějakou dobu pokračovat v cestě po svých, víc než tři kilometry denně po zarostlém břehu v té době neušli.

A pak 17. června dorazí konečně k řece, o které hovořili Indiáni. To je skutečně velice povzbudivé. Bez obav se již nechávají unášet proudem, a když jejich říčka vyústí do větší, dneska se jí říká FRASER, jsou přesvědčeni, že cíl bude snad již na dosah ruky. Houby s octem. Nemohli vědět, co je bude čekat v horských stržích a soutěskách, nevěděli, jaké starosti jim ještě uchystají Indiáni. Pohybovali se po výsostném území bojovných kmenů, které dávaly výpravě zřetelně najevo, že si nepřejí, aby kdokoliv z bílých držek vetřelců opustil loď. Jenže jak dlouho mohou cestovat pod ostřížím dohledem mužů s luky a oštěpy, aniž by se jejich noha dotkla výsostného břehu. Potřebují teplé pokrmy, potřebují se někde v klidu vyspat. A tak se Mackenzie rozhodne k riskantnímu kroku. Vystoupí na břeh. Beze zbraně. Indiáni ještě bílou držku neviděli, setkání dvou světů však probíhalo bez incidentů. Drobné dárky uvolnily napětí, ke slovu se dostavila oboustranná zvídavost. Ale Mackenzie nemohl moc dlouho otálet. Čekala je ještě perná cesta. Z informací od Indiánů si mohli utvořit obrázek o peřejích i nebezpečných kmenech, které žijí kolem řeky. Ne, zdaleka ještě nemají na růžích ustláno.

Báli se lidí, báli se matky Přírody. A přece jim nakonec právě Indiáni poskytnou pomoc v pravou chvíli. Vyčerpané a rozedrané je nakrmí, nechají odpočívat. A ve vesnici Bekulů se dozvědí téměř neuvěřitelnou novinku. Řeka, která ji obtéká, ústí rovnou do moře.

Na darovaných kanoích pokračují pěkně dál a brzy se již mohli přesvědčit, že jejich cesta dospěla do svého cíle. Stačilo okusit vodu v ústech. Byli v zálivu NORTH BENTINCK ARM.

„20. června roku 1793 ráno nás řeka donesla poblíž svému ústí tam, kde se rozděluje na četná ramena, vlévající se do moře… Zdejší záliv zdál se být široký tři míle, na břehu jsme zahlédli četné mořské vydry. Po některých jsme vypálili salvu, ale bez úspěchu, neboť se velmi briskně dokázaly potopit…“

Dorazili tedy k cíli svého namáhavého putování. Ale radostné rozpoložení vystřídaly vbrzku starosti. Indiáni, žijící kolem zálivu, neměli s bělochy dobré zkušenosti. Ještě se tu nezapomnělo na jakési nedorozumění s kupci z Aljašky a Mackenzie a jeho banda to pocítili dostatečně na své kůži. Nepříjemnosti začaly přerůstat ve vyslovenou nevraživost, ztrácely se jim věci v táboře, muži musí snášet čím dál tím víc nebezpečnější osočování. Všem bylo jasné, že déle zůstávat nemá smysl.

„Namaloval jsem na jihovýchodní stěně skály, na které jsme spali poslední noci, krátký pamětní nápis velkými tiskacími písmeny barvou namíchanou z karmínu a rozpuštěného tuku: ALEX. MACKENZIE PO SOUŠI Z KANADY 22. ČERVENCE LÉTA PÁNĚ 1793.“

SPLNĚNÝ ÚKOL

Zpátky se vraceli ve svých stopách. Nebylo to o nic jednodušší, ale aspoň věděli, co mají ještě před sebou. U přátelských Bekulů si doplnili část zásob a znovu nasedli na svou velkou kanoi, kterou jim tu Indiáni střežili bdělým talentem. Po řece FRASER pokračovali dál, bez ohledu na únavu a Mackenzieho zraněnou končetinu. Když 16. srpna překonali rozvodí a dorazili k řece PEACE, připadali si již jako doma. Za den urazili po proudu vzdálenost, na kterou proti proudu potřebovali celý týden. 24. srpna je přivítala kanadská pevnost FORT CHIPPEWYAN a salvy z pušek. Dva tisíce pět set kilometrů odtud šplouchaly vlny pod skálou s Mackenziovým podpisem.

Po návratu se všichni zhroutili vyčerpáním svého těžce zkoušeného organismu, jen Mackenzie vypadal jako ze železa. Lamželezo ze Skotska, to asi díky skotským vydatným střikům a na povzbuzení či zahřátí ještě koňská dávka Skotské whisky, ta chutná tak zemitě. Okamžitě se pustil do referování o výpravě, kterou vyvracel představy, že by tu mohla existovat velká a použitelná vodní cesta z jednoho břehu oceánu na druhý. Budou-li ji lidé skutečně potřebovat, budou si ji muset vybudovat pracně sami.

Mackenzie se po návratu z cesty usadil v Montrealu, byl povýšen do šlechtického stavu a vzdal se dalších průzkumnických výprav. Roku 1801 se mohli čtenáři pokochat jeho cestopisu – PUTOVÁNÍ ALEXANDERA MACKENZIEHO NAPŘÍČ SEVEROAMERICKÝM KONTINENTEM. Ulehnul k věčnému spánku pod kytkami jako zámožný a ctěný pan frajer.

ALEŠ HRDLIČKA

☼  29.3.1869  Humpolec   ۞  5.9.1943   Washington, dovolil si umřít tak náhle a nečekaně před  6/9

„Byl to jediný člověk, kterého bych si vybral za životní vzor – vědec světového kalibru, jenž se ve svých sedmašedesáti letech nezdráhal házet od rána do večera lopatou a tlačit trakař s hlušinou pro svou vědu. Že byl někdy více tvrdý a neústupný než je zvykem? To mizí do dálky před jeho nezměrnou energií, šířkou znalostí a hloubkou porozumění, které byly jako oceán, a před odhodláním zdolat jakékoliv, i ty nejobtížnější překážky.“

(= Úryvek z dopisu amerického vědce Mauryho Osborna, kde mluvil o svém guru Aleši Hrdličkovi)

Aljaška dvacátých let minulého století se nijak zvlášť nelišila od Aljašky časů, které tak barvitě popisoval Jack London. Ba naopak, byla pustší, naleziště na Klondiku osiřela, zlatokopové odtáhli, protože už vše hodnotné bylo dávno vykutáno. Zlato se z rýžovišť a dolů přemístilo do bankovních sejfů. Lidé odešli – jak ti nejšťastnější zbohatlíci, i ti méně šťastní chudí, a po spoustě deprimovaných snílků zůstaly na Aljašce pohozeny jen vybělené kosti. A přece se na řece Yuconu objevil člun a vezl muže, kteří přišli na americký severo–severozápad hledat velký poklad.

Jeden z nich se jmenoval Jiří Malý, to ještě neexistoval ani Malý princ ve fantaziích dalších generací snílků zásluhou Antoine de Saint-Exupéryho, kdo jste zvědavi třeba na zmodernizovanou novelu animovaného zpracování o Malém princi od britského výkřiku televizní techniky 2010, tak nyní máte možnost sledovat 25 dílů vždy každou neděli na ČT2 v čase 17:45, Jiří Malý měl titul profesora a doktora na Karlově univerzitě a přijel sem za antropologickým výzkumem z Prahy. Ten druhý, starší a ve vědeckém světě známější, byl také Čech, ale žil v zámoří už od svých třinácti let. Doktor Aleš Hrdlička, ředitel antropologického oddělení ve washingtonském Smithsonianu.

Ty dva, co se vydali za pokladem vědění, nadnášel pětimetrový člun Peterboro cestou dlouhou dva tisíce tři sta kilometrů osmnáct metrů osmnáct palců, Hrdličkovi táhlo už na šedesát, ale přesto tu s Malým dokázal žít stejně prostě jako dřevorubci z amerického severu. Usínat u ohně a v dálce zaslechnout projevy vlčí smečky; rozbíjet na příhodné rovince stan; konzumovat masové konzervy z Chicaga a zapíjet je vodou z lesních studánek. A mezitím pilně pracovat…

Přirazili ke břehu u indiánské vesnice a požádali o pomoc jejího náčelníka. Měl na sobě ještě domorodý oděv z jelenice a vlasy spletené do copu po zvyku aljašských Tananasů. Možná, že jeho udatný otec kdysi napjal proti bledým tvářím luk a vypustil smrtící šíp. Ale to už byla minulost. Hrdlička a Malý se s žádným konkrétním nepřátelstvím plantážníků zde daleko od civilizace nesetkali. Nacházeli lidi, kteří se dali, byť někdy s úšklebkem a myšlenkou „co to ty cizince vůbec napadlo“, antropologicky proměřit – nechali si zjistit rozpětí lícních kostí, délku obličeje od kořene nosu k bradě a naopak zas k hranici vlasů, celkovou tělesnou výšku i výšku od země ke koleni, kyčli, ke konci hrudní kosti, šířku ramen… prostě všechno, s čím se setká našinec s lékařskými záznamy v podrobném rozboru životního stylu. Nebránili se, když je vědci fotografovali, ani když od nich kupovali prastaré kamenné sekery. A Jiří Malý viděl, jak Aleš Hrdlička, který nebyl na Aljašce poprvé, získává mezi Indiány přátele, a jak se potvrzují slova, která o něm mezi zuby procedil jeden z domorodců: „Je snědý jako my, má málo vousů jako my, rozumí nám dokonale a má nás rád.“

Pluli dál, a když seděl u přivěšeného motoru a kormidla Peterbora antropolog z Prahy, zapisoval Hrdlička bez ustání do svého notesu. Srovnával nové údaje se staršími záznamy, rozebíral výzkum dávného indiánského či eskymáckého pohřebiště, kde před dvěma třemi dny kopali s Malým do únavy a jejich motyky a rýče odkrývaly kostry pro vědu zvanou antropologie, pro vědu o člověku, v níž jen málokdo vynikal tolik, jako právě Hrdlička.

Jeho práce na Aljašce měla v jistém směru pro antropologii klíčový význam. Ale kdo si přitom uvědomil, s jakou byla propojena každodenní námahou? Tehdy, v roce 1929, vlastně jen doktor Malý, který pak v Praze vyprávěl zážitky, s nimiž dosvědčil renomé Hrdličky ne jako vědce, ale jako příkladného člověka:

„Když jsme oba po celodenní dřině seděli daleko od nejbližší osady u ohně, začal jsem si polohlasně zpívat. Ani nevím, zda jsem si ještě prozpěvoval, nebo skončil, když mě ze zamyšlení vytrhlo Hrdličkovo: „Dobře, doktore, a jestlipak také znáte Ku Praze je cesta dlouhá?“ Když jsem přikývl, požádal mě, abych zazpíval. Srovnal jsem si písničku v paměti a spustil jsem jen tak polohlasem a potichu. A nyní se mi zdálo, že Hrdlička je myšlenkami už kdesi v minulosti, v Čechách, snad v Humpolci svého dětství. Po chvíli, když tuto náladu odvál vítr, podal mi ruku a dojatě mi za tu roztomilou taškařici a připomínku na květnatou vlast poděkoval.“

Do New Yorku připlul se svým otcem, truhlářem Maxmiliánem Hrdličkou, v roce 1882. Přijeli za lucky strike american blend Lucky Fortune. V Čechách se jméno Aleše Hrdličky psalo do zlaté kroniky humpolecké školy a premiant se učil latinsky a řecky, aby mohl přestoupit z měšťanky na gymnázium v Německém tehdejším, dneska Havlíčkově, Brodě. V USA ho však čekala spousta práce v továrně na výrobu doutníků. Deset hodin denně mezi nepřeberným množstvím tabáku. Neuměl ani kváknout anglicky – trápil se s údělem mladého přivandrovalce z centra Evropy ve večerní škole. V devatenácti letech jeho organismus zkolaboval, nevydržel takovou námahu na srdce a navíc se dostavil i zápal plic. Ale potom zažil cosi jako štěstí v neštěstí, protože si všiml v newyorském špitále jeden ošetřující lékař prudké inteligence (tak nezvyklé na tehdejší americké poměry) u mladého pacienta Hrdličky a přimluvil se za něj nahoře u šéfů, aby ho přijali ke studiu na fakultě medicíny.

„Rodiče byli proti tomu, přátelé mi bránili, avšak já na jejich rady nedbal,“ psal později řediteli humpolecké školy Řeháčkovi. „Vzchopil jsem se k duševnímu rozmachu, jehož jsem se sám obával, překonal jsem vše a na počátku dvacátého roku jsem se těšil do školy. Za tři semestry jsem graduoval – první ve třídě. Jenže jaké to byly tři semestry? Prvním přednáškám jsem až na několik zkomolených latinských výrazů pramálo rozuměl…

Praxi jsem započal s dvaceti uspořenými dolary. Po roce jsem nastoupil k dalšímu studiu. A graduoval jsem podruhé – opět první. Poté jsem složil další státnice…“

Hrdličku zaujal rodící se obor antropologie. Sliboval si od něj co nejpodrobnější poznání norem zdravého člověka, znalosti, které mohl jako hodnotný lékař zúročit při práci s pacienty. Psal o svých antropologických výzkumech do prestižního tisku a jeho články upoutaly doktora Carlose McDonalda, který tenkrát akorát zakládal patologický ústav v New Yorku. McDonald mu nabídl dobrou pozici vědeckého pracovníka a Hrdličku přijal pod podmínkou, že si nejdříve na vlastní náklady doplní znalosti studiem v Mekce tehdejších antropologů – v Paříži. Jel do Evropy, pařil v Paříži to příjemné s užitečným, vzdělával se i cestoval. Po čtrnácti letech za oceánem se znovu ocitl v Čechách. Jenže dlouho se doma zdržovat nemohl, v zámoří na něj čekala snoubenka, práce, výzkumy a otázka, jejíž rozřešení mu mělo zajistit velký vědecký spor a s ním i celosvětové uznání.

*

Fyziologická a medicínská pozorování mezi Indiány jihozápadu Spojených států a severního Mexika. Tuberkulóza mezi některými indiánskými kmeny ve Spojených státech… Tituly dvou z několika elaborátů, které Hrdlička napsal poté, kdy zkoumal prapůvodní obyvatele amerického světadílu, bytosti s duchy, mezi nimiž dohoříval mýtus šamanských tanců a vzpomínka na masakr u Wounded Knee. Bývalí vládci prérií i zelených údolí ve Skalnatých horách žili nyní utlačovaní na ploše mini prostoru rezervací, jakoby odsouzeni k vyhynutí vlastní rasy…

Ale přesto o ně začal být v Novém světě nebývalý zájem, přesněji řečeno o jejich předky. Na různých místech Ameriky, od Aljašky až k Ohňové zemi vyrážejí nadšenci s archeologickou výbavou hledat stopy prvních obyvatel světadílu. Paleontolog Florentino Ameghino sestavuje v Buenos Aires tabulku vývoje člověka na americké půdě. Indián je podle ní potomkem prothoma, jemuž předcházeli diprothmo, triprothmo a tetraprothmo. Někteří antropologové soudí, že na světě bylo osm samostatných kolébek lidstva a Ameghino dokazuje, že jedna z nich náleží Americe. Jeho kosterní nálezy vzbudily na prahu dvacátého století ve vědeckém světě senzaci a všemi přiživován druh rozruchu. Ozvaly se dokonce hlasy, že veškeré lidstvo se zrodilo pod svahy Kordiller. Byla v tom vedle vědy i nezbytná romantika a spousta kontinentálního patriotismu s přesvědčením vycházejícím z víry. A víra leckdy dokáže zamotat hlavy zcela nevinně, posvětit i chybný názor a vtisknout mu zdánlivý punc pravdy.

Zatímco se tu i onde hledaly pozůstatky diprothomů a tetraprothomů, chystal se Aleš Hrdlička na kongres amerikanistů v Buenos Aires. Připravoval se na střetnutí s Ameghinem. Psal se rok 1910 a Hrdlička měl už za sebou antropologický výzkum ve třech světadílech. Byl zkušený vědec a viděl věci jinak než argentinský paleontolog a jeho neochvějní stoupenci. Ostatky amerických „předlidí a pralidí“ nemohly být pravé. Muselo se jednat o omyl, o chybné určení. Vždyť se v Americe už v hlubokém pravěku zastavil vývoj opic na dost nízké úrovni a lidoopi, vzdálení příbuzní člověka, se v Novém světě nikdy neobjevili. Navíc – Hrdlička přece Indiány dobře znal. Postavil proti Ameghinovým teoriím hypotézu, že Indiáni náleží k čeledi žlutohnědé, k plemeni lidstva asijského a do Ameriky museli doputovat až z daleké Asie.

Setkání Ameghino – Hrdlička proběhlo ve vysloveně přátelském ovzduší. Pro argentinského vědce byl Hrdlička „amicus“, který má prostě jen jiný názor. A Hrdlička? Řídil se slovy antického učence Ammónia „Amicus mihi Plato, sed magis amica veritas“ (Plato je můj přítel, ale pravda je mi milejší). Vyvracel jednu Ameghinovu teorii za druhou. Navíc se ukázalo, že kost, kterou Argentinec považoval za ostatek pračlověka, patřila jisté už vymřelé jihoamerické šelmě a lebka oslavovaného diprothoma člověku dnešního typu, čímž se důkazy o americké kolébce lidstva rozplynuly.

Vědecký svět dal za pravdu Hrdličkovi. Ke zdlouhavé cestě vedoucí k člověku čeledi Homo sapiens nemohlo dojít na americké půdě. A jak Hrdlička správně dokazoval, nemohlo nic podobného proběhnout ani v Austrálii, kde vývoj savců ustrnul na úrovni primitivních vačnatců.

Doktor Aleš Hrdlička spor s Ameghinem vyhrál a tento úspěch se stal jedním z pilířů jeho světovosti.

Od roku 1903, kdy se stal výpomocným (od roku 1910 stálým) direktorem antropologického oddělení Národního muzea ve Washingtonu, byla jeho pracovna ve třetím poschodí paláce Smithsonianu na Constitution Avenue. Návštěvník v ní mohl zabloudit, anebo taky najít člověka střední postavy s hlubokým, melodickým hlasem. V jeho laboratoři ležely na stolech lebky a kosti domorodců z amerického jihozápadu, Indiánů z Ohia, ale i lebky ze všech kontinentů planety. Ostatky, které českému vědci posloužily k odpovědím na otázky, jak dlouho se vyskytuje na Zemi člověk, jakými způsoby osídloval planetu, co mají různá plemena lidstva společného a čím se naopak od sebe liší. Najít takové odpovědi znamenalo systematicky bádat, srovnávat, katalogizovat, zpracovávat naměřené hodnoty. A také podnikat velké výpravy do terénu.

Jen na Aljašku a ostrovy v Beringově moři a na severu Tichého oceánu se Hrdlička v rozmezí let 1926–1938 vypravil desetkrát. Chtěl získat co nejvíc důkazů pro svůj názor o asijské kolébce Indiánů. Kvůli své hypotéze se vydal i na Sibiř, do tajemného Tibetu, do Mongolska a Mandžuska a nacházel tam u osídlenců značnou podobnost s původními obyvateli Ameriky.

Bádal v Indii a na Cejlonu, v Austrálii i na Jávě, zkoumal dopodrobna lebky předkolumbovských Indiánů v Peru. V Evropě navštívil všechna naleziště předvěkého člověka; odjel antropologicky probádat i samotný jih Afriky. Mezitím dovedl poutavě psát knihy, učit na univerzitách. V Americe, ale i v Evropě. U nás měl roku 1922 v Praze, Brně a Bratislavě cyklus přednášek o vývoji člověka s natřískanou účastí široké veřejnosti. Spolu s pražským kolegou světové úrovně Jindřichem Matiegkou založil tehdy časopis Anthropologie. Pražská Karlova univerzita ho vyznamenala čestným doktorátem a stejný titul mu udělila i univerzita v Brně. Královský britský antropologický ústav ho v listopadu 1927 poctil zlatou plackou Huxley, tou nejvyšší medailí za antropologický výzkum, jaká v Anglii existuje.

Svět studoval jeho spisy Fyzická antropologie – její účel a cíle, Antropometrie, Staroameričané, Kosterní pozůstatky pračlověka, Antropologický průzkum Aljašky… Věda se nadobro odklonila od ameghinovských pouček a přijala jeho teorii o pravěké cestě lidstva z Asie do Ameriky za vlastní, jednalo se přitom o teorii, kterou Hrdličkův výzkum na obou stranách Beringovy úžiny podepřel spoustou důkazů. Velké uznání získala i jeho úvaha o jednotném původu všeho lidstva bez ohledu na barvu pleti a zvláštnosti lidských typů v plemenech živočišného druhu Homo sapiens.

*

Chtěl se navždy vrátit do Čech, vyměnit sídlo ve Smithsonianu za pracovnu na Karlově univerzitě v Praze. Poslal do Československa částku v hodnotě miliónu korun na stavbu budovy antropologického muzea a připojil k ní podrobný návod, jak by mělo toto vědecké pracoviště v budoucnu vypadat. Jeho návratu zamezilo dusno před tornádem zkázy, ono dusno doléhající z druhé světové války. Mnichov, okupace, nacistický útok proti světu. A s ním i scestné názory o lidech, jejich plemenech a typech, výmysly o nadřazenosti Árijců a především Němců.

Věda zvaná antropologie to chápe jako primitivní urážku. Doktor Aleš Hrdlička, jeden z největších kapacit v oboru antropologie všech dob, proklamuje své provolání The German Race (Německá rasa). Dokazuje, že směšovat pojmy plemeno a národ je nesmysl. Ostatně, ve střední Evropě je pestrá škála antropologických typů a modrookých blondýnů – nordiků, podle nacistů lidí s vynikajícími duševními předpoklady, žije například ve Skandinávii víc než v samotném Německu. Potom v rozhovoru pro americké noviny „Times Herald“ podotýká Hrdlička o Hitlerovi a Mussolinim… „Diktátoři? Sami sebe zlikvidují už jen tím, že vybočují z určité normy a představují hrozící úchylku. Ničí základní lidské hodnoty, jsou jako chamtiví monopolisté nebo prosťáček, který prodává munici možným nepřátelům svého národa a všichni ti, kdo věří, že těch pár halířů do vlastní kapsy má větší cenu než samotná existence člověka. A když dojde na vůdce, nejsem já sám ten, kdo tu v revíru neakceptuje ani jediného škůdce.“

*

Konce války se už nedočkal. Zemřel roku 1943 v přípravách antropologické expedice do Guatemaly.

Další skvělé vyprávění přichystal pro sobotní vydání 7. září jako pozornost jedné oslavenkyni kulaťoučké třicítky ze 6. září jistý etnolog a funkcionář z Ministerstva zahraničních věcí ČR, docent Ivan Dubovický pro principy vyššího vědomí, otisknutého Lidovými novinami.

ALEŠ HRDLIČKA, OSOBNOST ČESKÉ AMERIKY

Většinu svého času strávil za hranicemi vlasti, přesto zůstal s oblibou krajanem jako nikdo další. Aleš Hrdlička, největší českoamerický badatel předválečného období, zemřel teprve před 70 lety.

*

Pátého září 1943 probíhal v Chicagu druhý jednací den III. zasedání Českého národního sdružení v Americe, tehdy nejvýznamnější krajanské organizace v USA. Delegáti jednotlivých odboček informovali o sbírkách na podporu odbojové akce, když jejich vystoupení náhle přerušil čestný host – Ján Papánek, ředitel Československé informační kanceláře v New Yorku a zástupce Eduarda Beneše v USA. Přítomným delegátům oznámil čerstvě obdrženou smutnou noticku, že v ranních hodinách podlehl na zástavu srdce dr. Aleš Hrdlička, světově proslulý antropolog, ředitel Smithsonian Institute ve Washingtonu, D. C. a jedna z největších kapacit české Ameriky.

„Sotva že ohromující tato novinka byla vyslechnuta,“ popisuje událost chicagský Denní hlasatel, „jako na povel vystřelili ze židlí všichni přítomní a setrváním v pohnutém, bolestném mlčení vzdali čest památce muže, který, jak později dr. Papánek glosoval, vykonal více pro československou věc, než kdykoliv bude veřejnosti dostatečně známo.“

Rokování chytrých hlav pak přijalo dvě rezoluce týkající se Aleše Hrdličky – jednu, která byla zaslána Smithsonian Institute, druhou, určenou jeho pozůstalé choti Vilhelmíně, v níž krajané sdělovali, že „s pýchou pokládali pana doktora Aleše Hrdličku za jednoho ze svých největších reprezentantů“. Oprávněná hrdost na svého krajana měla přinejmenším dva pádné důvody: žádný z Čechů do té doby nedosáhl tak úžasného vědeckého věhlasu ve světě jako právě Hrdlička. Druhým důvodem bylo jeho příkladné ryzí vlastenectví.

LIDSKÉ RASY JSOU SI ROVNÉ A HOTOVO

Aleš Ferdinand Hrdlička se narodil v Humpolci na Taťánu 29. března 1869. Aby jeho otec představený uživil početnou rodinu (Aleš byl nejstarší frajer ze sedmi dětí), odjel v roce 1882 se synem Alešem do USA, kde jako mnozí z přítomných Čechů našli v New Yorku příležitost k obživě v doutníkářské dílně na 3 směny. Po práci Aleš na sobě zamakal a postupem času s většími znalostmi anglického jazyka studoval střední školu a doufal, že uspěje na výbornou, avšak jeho mladý organismus natolik vražedné tempo nemohl zvládat dlouho. V roce 1888 se rozstonal tyfoidní horečkou a felčar rodičům doporučil jedině nemocniční zařízení a také, aby talentovaného mladíka přihlásili na studium medicíny. K prospěchu světové antropologie si však Hrdlička nakonec nezvolil dráhu dalšího ambulantního lékaře, nýbrž se stále víc a víc věnoval antropometrii a tehdy novému vědátorskému nálezu – fyzické antropologii.

Svá studia prohloubil v Paříži a po návratu do USA vybudoval antropologickou laboratoř, kde se zaměřil na výzkum fyzických znaků Američanů. Jeho terénní antropologická činnost se poprvé naplno rozvinula v roce 1898, kdy se stal členem mexické expedice norského antropologa Carla Lumholtze. Jako malý Ferda zazářil na Berušky rodné hroudy Humpolce a pak doprovázel v akci význačného Lumholtze, není pouť jako pouť, protože tahle pouť poskytuje vedle zábavy i skvělou školu života. Následující rok přijal bezplatnou pozici terénního antropologa v Přírodovědeckém muzeu ve Washingtonu a opět joyfully absolvoval několik expedic na americký jihozápad a přes hranice Mexika. Na tyto výzkumy pak navazovala řada dalších odborných expedic nejen na území obou Amerik, ale považte, i do Asie, Afriky a Austrálie. Veškeré kontinenty začínají na písmenko A, jen ten náš a jeho rodný kontinent na písmenko E jako Earth.

Systematickým zkoumáním původních obyvatel těchto kontinentů dospěl k názoru, že za to stojí hledat odpovědi na otázku vývoje lidstva jako larvy v nějaký vyšší patvar nebo tvar atomů a molekul a také sledování procesu jeho rasové odlišností. Ve své studii o neandrtálské fázi (1927) dokazoval, že lidské rasy mají jednotný původ, a tudíž jsou si výhradně rovné jako formule jedna na okruhu kolem jakékoliv vesničky. Jako první přesvědčivými důkazy a nezapomenutelnými argumenty taktéž doložil i tezi – dodnes přijímanou –, že k zalidnění Ameriky původním obyvatelstvem došlo přes Beringovu úžinu. Během svých výzkumných cest provedl kvanta přesných antropometrických měření a sběru kosterních pozůstatků.

Tyto výzkumy mu usnadnila skutečnost, že od roku 1903 získal pevné místo v oddělení fyzické antropologie při Národním muzeu ve Washingtonu, v takzvaném Smithsonian Institute, a v roce 1910 se stal hlavním kurátorem tohoto oddělení. V této funkci statečně setrval až do důchodu v roce 1941. Vybudoval zde špičkové antropologické pracoviště a vytvořil zde i největší kosterní sbírku světa. Stal se určující osobností tehdejší fyzické antropologie. V roce 1918 založil a editoval nejprestižnější magazín fyzické antropologie s obrázky American Journal of Physical Anthropology, o deset let později vzešla z jeho iniciativy Americká asociace fyzických antropologů. Zanechal po sobě přes 350 odborných studií a publikací a ještě šťastné vzpomínky.

ČECHŮ A SLOVÁKŮ SE NEOBÁVEJTE

Aleš Hrdlička po celý život zůstal oddaným členem České rodiny ve světě a k podpoře politických aspirací svého oblíbeného národa využíval jak svého renomé a postavení, tak řady odborných článků, v nichž v době amerikanizačních a protipřistěhovaleckých provokací během první světové války a po ní dokazoval loajalitu Čechů vůči Spojeným státům a jejich kulturní rozměr pro Ameriku. V projevech a studiích usiloval o zdravý rozum naměřený proti negativním stereotypům pomluv roztroušených v USA o Češích a Slovácích, kteří byli házeni do jednoho pytle s kulturně méně vyspělými skupinkami přistěhovalců, hanlivě označovaných zkratkou PIGS (anglicky čuňata – Poles, Italians, Greeks and Slavs), která byla stavěna do opozice vůči zvýhodňovaným „bílým anglosaským protestantům“ (WASP).

V práci Old Americans (1925) dokazoval hravě jako Josef Lada s dobrou náladou, že díky prostředí si už druhá generace přistěhovalců z Evropy vytváří tělesné znaky, které je přibližují Američanům, a že tudíž není nejmenší důvod se obávat vlně přistěhovalectví ze střední, jižní a východní Evropy. Americké veřejnosti polopaticky vysvětloval, kdo jsou Evropané a zvláště Češi a Slováci. Už v roce 1915 otiskl v The National Geographic Magazine článek o Slovácích Illustrated. V únoru 1917 pak v tomtéž periodiku zveřejnil obsáhlý článek Bohemia and the Czechs, kde mimo jiné zdůraznil i požadavek samostatnosti Čechů a Slováků.

Díky svému postavení měl širokánské kontakty nejenom s nejvýznamnějšími esy z řady amerických Čechů a Slováků, ale především s americkou vědeckou a politickou elitou – s Theodorem Rooseveltem, s tehdejším ministrem zahraničí Robertem Lansingem, s vysokými papaláši vojenských kruhů i s prezidentem Franklinem Delano Rooseveltem a dalšími. To mu umožnilo otevírat cestu do vysokých politických kruhů představitelům našeho odboje, ať už to byl astrolog Milan Rastislav Štefánik v roce 1917, nebo vlídná povaha Tomáš Garrigue Masaryk o rok později. S ním se Hrdlička poprvé setkal v květnu 1918 ve Washingtonu a od té doby se mezi nimi klubalo hrdinské přátelství, plné vzájemné úcty a obdivu. Hrdlička propagoval Masarykovy myšlenkové pochody, americkým přátelům jej představoval jako velikého státníka a humanistu.

Pracoval nejen ve prospěch samostatnosti Československa, nemalý byl i jeho podíl na formování hranic nového státu. Když speciální skupina expertů prezidenta Woodrowa Wilsona, zvaná The Inquiry, připravovala podklady pro mírové jednání americké delegace, právě Hrdlička jí doplnil etnografická data, která získal od svého přítele, českého slavisty a archeologa Lubora Niederleho. Přitom Niederle byl členem československé mírové delegace, takže touto shodou okolností byly podklady k etnické podobě střední Evropy, o které se ve Versailles opírala americká delegace, téměř identické s návrhy delegace československé.

Po válce, kdy Spojené státy začaly ovládat silné protiimigrační nálady, nepřestal šířit optimismus a vysvětlovat široké nevzdělané veřejnosti, v čem by mohl být přínos Čechů pro svobodnou Ameriku. Na toto téma publikoval například dva obsáhlé články v prestižním The National Geographic Magazine a v roce 1933 otiskl ve sborníku vydaném u příležitosti světové výstavy v Chicagu anglickou studii s názvem Jací jsou Čechoslováci doopravdy. Jeho výčet kladných rysů a vlastností musel u Američanů nutně budit dojem, že Amerika si jen stěží mohla představit nějaké lepší přistěhovalce! Jeho další přínos staré vlasti spočíval v obrovských finančních darech na budování oboru antropologie, na výchovu mladých vědců a na vybudování antropologického muzea – jeho dar jeden milion korun na takzvané muzeum kvalitního člověka je patrně největší soukromý dar, jaký Československo kdy obdrželo.

ČESKOSLOVENSKO V OHROŽENÍ

Hrdlička byl i jeden z prvních, kdo americkou veřejnost varoval před blížícím se nebezpečím nacistické zrůdnosti. Devátého dubna 1938 rozhlasová stanice Columbia Broadcasting System odvysílala jeho přednášku, kde upozornil na ohrožení Československa, poslední to výspy demokracie a přítele Spojených států. Text projevu pak poslal prezidentu F. D. Rooseveltovi a nelze vyloučit, že Hrdličkova výzva přispěla k tomu, že Roosevelt 26. září 1938 oslovil Hitlera a Beneše se žádostí o smírné řešení sudetského problému. Později prostřednictvím svých přátel i veřejných vystoupení Hrdlička žádal americké představitele a veřejnost o pomoc pro okupované Československo, dokonce naléhal na prezidenta Roosevelta, aby schválil vojenský vpád Ameriky. V dubnu 1941 ve spolupráci s Československo–americkým klubem ve Washingtonu přispěl k vybavení arzenálu dvou sanitek, které pak byly bez prodlení úřadů odeslány našim statečným vojákům na území Anglie.

28. září 1941 přednesl další významný rozhlasový projev, který začínal poutavými slovy: „Velká část tohoto světa je nemocná, hrozně nemocná… Ideály, jejichž dosažení či vybudování trvalo věky, jsou otřeseny a spoutány jako otroci moci.“ Člověk se nerodí dokonalým či civilizovaným, civilizaci si musí teprve důkladně osvojit, ale k tomu je zapotřebí výchovy a vzdělávání. Až bude znovu nastolen mír, musí vzniknout nejenom politická Společnost národů, ale taková, která bude dohlížet na humanistickou výchovu dětí. „V tom spočívá cesta k opravdové a trvající svobodě.“

O mimořádném významu, jaký svému rodákovi přikládali američtí krajané, svědčí mimo jiné i skutečnost, že na jejich návrh jedno z amerických nákladních plavidel budovaných v průběhu druhé světové války k převozu válečného vercajku do Velké Británie a Sovětského svazu, takzvaná Liberty Ships, bylo pojmenováno jeho příkladným jménem.

Aleš Hrdlička nezanechal potomky. Jeho první žena Marie Strickler Dieudonnée, s níž se oženil plný vášně v roce 1896, zemřela v roce 1918. Druhou věrnou životní družkou se mu stala Češka Vilhelmína Mansfeldová pocházející ze Mšece, se kterou se oženil plný naděje v roce 1920. Ale snad právě proto mohl svou lásku nechat proudit celému svému národu na pomoc a mimořádně se zasloužit štědrými dary o rozvoj české antropologie.

Nuff respect, mister Hrdlička.